Co učinit, aby nahlášená protestní shromáždění proti „Prague Pride“ nebyla jen důvodem k arogantnímu výsměchu podpůrců homosexualismu?

Lukáš Beer

Organizátoři homosexualistického průvodu „Prague Pride“ si už nyní spokojeně mnou ruce, protože – díky zkušenostem z jiných evropských zemí – moc dobře vědí, že by se letos muselo přihodit skutečně něco velmi mimořádného a velmi, velmi závažného, aby byl jejich plánům učiněn pověstný škrt přes rozpočet. Už teď se povýšeně baví tím, že se u nás v dnešní době najde stále ještě několik angažovaných jedinců, jistěže idealistů, kteří se rozhodnou věnovat kus svého volného času účasti na nějaké z protestních akcí proti „jejich“ provokatérskému průvodu. Jsou si téměř jistí určitou vizí budoucnosti, že se jejich veřejné aktivity tohoto druhu postupem času „etablují“ i v našich podmínkách a že po několikaletém opakování svých „průvodů hrdosti“ bude česká veřejnost na jejich prezenci reagovat natolik otupěle a rezignovaně, že se na nahlášených protidemonstracích budou scházet už jen ti nejotrlejší „homofobní blázni“. A „bojovníci za práva homosexuálů“ budou na svých průvodech postupně přidávat grády co do oplzlosti a obscénnosti, přesně dle vzoru jiných západních velkoměst. A postupem času začnou být projevy na jejich průvodech čím dál tím více političtější a stále ve větší a větší míře na nich budou padat odvážné požadavky politického charakteru. Tak to zatím fungovalo všude, proč by to nemělo takto dopadnout i v Praze. Co v Praze, své pochody „hrdosti“ může mít za pár let každé české a moravské krajské město a starostové měst při té příležitosti budu nechávat na radnicích vyvěšovat „duhové vlajky“ homosexualistického hnutí, jako tomu bývá v Německu. To jsou skutku růžové výhledy do budoucna..

„Prague Pride“ není prvoúčelově o homosexuální orientaci a o homosexuální menšině, jak se to mnohým na první pohled jeví - tak se toto hnutí jen prezentuje. Propagace homosexuálního životního stylu je jen záminkou k vedení kulturní války, je to jenom jedna z jejích mnohých zbraní. Naprostá většina homosexuálně zaměřených jedinců si skutečně naivně myslí, že tu jde o ně. Netuší, že jsou v podstatě jen parádně využíváni, koneckonců si teď mohou vychutnávat pozornost, jaká se jim dopřává, tak proč si to na druhou stranu  nevychutnat. Ale stojí za to položit si otázku, kdo by měl zájem se takto bít za „práva homosexuálů“, tvořících marginální okraj společnosti, kdo a proč by měl zájem na tematizování homosexuální minority a omílání jejích problémů v médiích? Samotná „menšina“ by ve svém úsilí nedosáhla téměř ničeho, ani by se jí nevěnovalo tolik pozornosti, kdyby jí někdo nebyl ochoten naslouchat, nebo kdyby… kdyby z boje za „jejich práva“ nikdo netěžil.

Určitě by nebylo spravedlivé a objektivní  považovat všechny přívržence „průvodu hrdosti“ z řad homosexuálů za postižené, duševně nemocné či duševně nevyvážené jedince, léčící si svou frustraci a zlost na svět, pramenící z jejich handicapu a (často neuvědomovaného) pocitu méněcennosti, právě homosexuálním aktivismem a exhibicionismem. Najdeme zde i pěknou řádku zatím ještě naivních slušných mladých lidí, kteří podlehli homopropagandě, které dává dnešní duch doby zelenou. Zatímco ti (duševně) hodnotnější nebo vyzrálejší jedinci s homosexuální orientací moc dobře tuší, že na pochodu hrdosti není něco v pořádku, stydí se za něj, nechtějí s tím mít nic společného - a tací jedinci se (právě i proto) ke své orientaci nijak veřejně nehlásí. Instinkt jim zdravě káže proč. Není rozhodně být na co hrdý.

 Prozatím byla nahlášena dvě veřejná shromáždění namířená proti konání „Prague Pride“ – „Pochod pro rodinu“ a akce D.O.S.T. „Obrana hrdosti normálních lidí“. Jistěže se zde sejde mnoho lidí rozličného politického smýšlení a i pohnutky, které jednotlivce přivedou na tato shromáždění, mohou být naprosto rozdílné. Ne každý se dokáže ztotožnit s tou či onou argumentací organizátorů obou protestních akcí, někomu může být například cizí náboženský motiv části organizátorů. V tomto případě by bylo velkou chybou hledět na to, co nás ve společném úsilí rozděluje, ale naopak je nutné hledět směrem ke společnému cíli, a tím je jednou provždy zákaz a vykázání veřejné homosexualistické propagace, který by se navíc vztahoval alespoň i na školství, veřejnoprávní sdělovací prostředky apod.

Ale co tedy podniknout, aby letošní „Prague Pride“ byla v ideálním případě již tou poslední a aby „Pochod pro rodinu“ a shromáždění D.O.S.T. nebyly nakonec pouze důvodem k arogantnímu úšklebu organizátorů homosexuálního průvodu, kteří si už teď v duchu říkají: „Oni si proti nám oddemonstrují, ale na situaci to nic nezmění a příští rok nanovo“ ? Toho se lze skutečně obávat.

Současná politická reprezentace v tomto ohledu nepodnikne rozhodně nic. Je skutečně třeba dojít až tak daleko, že se musíme se zamyšlením pozastavit nad nedávno publikovanými slovy Adama B. Bartoše a přečíst si je ještě jednou a pěkně pomalu znovu od samého začátku?: „Stačí pár policistů s obušky a je po pochodu a po homosexuální hrdosti. A když k tomu nenajdou odvahu naši politici a veřejní činitelé, třebas klidně vzít iniciativu do vlastních rukou. Politické a morální subverzi je totiž třeba ukázat zaťatou pěst.“