Mně zdá se, když jsem u dna, vysoká hvězdička a hlubokánská studna (2.)

Předchozí část: ZDE 
Radim Raýman za Protektorátu 
Karel Veliký

Raýmanova kniha Relativita a revoluce 
vychází roku 1940 v Praze v nakladatelství 
Národní výzva.

Za Protektorátu se dr. Raýman za lékařskou komoru stává členem předsednictva Českého svazu pro spolupráci s Němci a vedle své funkce pražského okresního lékaře na Pankráci začíná působit i jako zástupce justičního lékaře v tamější věznici, neboť velmi dobře ovládá německý jazyk a navíc má „dobrou pověst jako zastánce a přívrženec krajní pravice“. [1] Nikdy předtím však nebyl nacionálním socialistou a není jím ani teď. Jak se domnívá, vidět „nový pořádek“ z oné tenké „hranice, která odděluje žalářníky od žalářovaných“, je jako sledovat rekonstrukci budovy skrze její kanalizaci. Jistý aristokratický odstup se ve vězeňském prostředí rychle mění v skrytý odpor. Pomáhá desítkám známých i (pro něj) neznámých lidí, také Židům. [2] V memoárech to vysvětluje:

Když se mě někdo zeptá, jakou svoji zkušenost pokládám za nejdůležitější, odpovídám: Je to souboj mezi ideálem a ideologií. Je to také rozdíl mezi hrdinou a fanatikem. Mravně silný člověk se rozejde s ideologií, jestliže od něj vyžaduje zločiny. Fanatik si zločiny nepřipouští. Co se ale děje v nitru člověka-vzdělance na vysokém místě, kam jej vynesla ideologie, když fanatik není a zločiny vidí? Úředně musí sloužit ideologii, ale…

Mnichovský rozsudek a Posseltův nejlepší rok

Posselt se domnívá, že rok 2015 byl pro sudetoněmecký landsmanšaft prozatím tím nejlepším rokem. Ale lze mu dát vůbec za pravdu?
Gernot Facius
Pozorovatele to hned donutí k zamyšlení a musí se sám sebe ptát, zda mu během posledních dvanácti měsíců snad něco neušlo: List Sudetendeutsche Zeitung citoval z jednoho novějšího projevu Bernda Posselta před Sudetoněmeckou radou tato slova: „Rok 2015 byl nejlepším rokem pro Sudetoněmecké krajanské sdružení (SL).“ No hergot, že by snad rasistické Benešovy dekrety skončily na smetišti dějin? Patří smýšlení české politické elity ohledně kolektivní viny snad již minulosti? Vyjádřily vládnoucí kruhy v Praze konečně ochotu vstoupit do přímého dialogu se svými vyhnanými bývalými krajany? Ne, nic takového se neudálo. Naopak – v Praze umíněně trvají na dekretech bezpráví jako na součásti státní doktríny.

Vzpamatujte se!

Manfred Maurer 

Když se dva hádají, existuje pokaždé někdo třetí, jenž má z toho radost. V rozepři ohledně změny stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení existuje hned několik „třetích“, jež mají ukrutnou radost z toho, že vyhnanci se poslední rok zabývají v první řadě jen sami sebou. A sice tu máme jednak českou vládu, která je čím dál méně nucena vnímat landsmanšaft jako nějaký nepříjemný faktor, který klade prst do ran minulosti, jež se v žádném případě ještě nezahojily. Německá spolková vláda může sudetoněmeckou agendu také směle vykázat z denních programů bilaterálních styků. Bavorská státní vláda zase může nerušeně pokračovat ve svém odchýlení se od vyhnanecko-politického kursu předchozích ministerských předsedů vůči Praze, dokud se sudetští Němci budou soustředit především na přehnané zabývání se sama sebou. A také rakouská spolková vláda nebude vyvíjet žádné zvláštní ambice v tom smyslu, aby ve své zahraniční politice přisuzovala vysokou prioritu nejasně definovaným zájmům nějaké rozhádané skupinky lidí.

Předseda Witikobundu píše: Aktuální příkaz říká, abychom postupovali společně!

Ingolf Gottstein, předseda Witikobundu, jenž podal žalobu proti změně stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL), líčí v následujícím příspěvku, jak je podle jeho názoru třeba dále postupovat
Ingolf Gottstein

Česká média před měsícem referovala o rozhodnutí mnichovského soudu
 ohledně platnosti změnění stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení.

Rozhodující je koneckonců skutečnost, že ona neblahá změna stanov nyní není na pořadu dne. Dosavadní podoba je bezesporu platná, ale musí být nyní naplněna praxí, proto si dovoluji prezentovat několik základních myšlenek na téma, co je nutné ještě udělat:

Posseltova divadelní fraška

Máme teď nové „Císařovy nové šaty“? – Posselt si hraje na nenahraditelného evropského politika a prosazuje své cíle přes mrtvoly. Budoucnost však pro něho nemusí vypadat růžově.
Claus Hörrmann
V Andersenově pohádce to byla dívka, která zvolala: „Ale císař je přeci nahý!“ Tím se nakonec celý švindl proflákl. V realitě to často vypadá trochu jinak. Tu je jeden bývalý poslanec parlamentu EU, který přišel o mandát a jenž o všech zasedacích dnech společně se svou sekretářkou paní Waldburgovou, kterou sám významně nazývá „politickou sekretářkou“ a kterou dle svých výroků i soukromě platí, čile frekventuje dveře politické centrály ve Štrasburku. Jako kdyby se během 8. voleb do evropského parlamentu v roce 2014 nic nestalo a jako kdyby volební hlasy nerozhodliy úplně jinak! O Berndu Posseltovi by se v tomto případě dalo také mluvit jako o novém hejtmanovi z Kopníku.

Promrhaný rok

Manfred Maurer
Končící rok nabízel možnost intenzivně se zabývat všemi otázkami ohledně vyhnání sudetských Němců. A to nejen proto, že podnět k zamyšlení nabízelo například kulaté sedmdesáté výročí. Evropa byla v tomto roce konfrontována s bezpříkladným a zdaleka ještě nepolevujícím stěhováním národů. I když ne všichni, jež k nám přicházejí, jsou uprchlíci popř. vyhnanci, nabízí toto drama přeci jen aspekty připomínající skutečnost, že se dějiny neopakují sice jedna ku jedné, ale přeci jen v pozměněné podobě. Lidé způsobují poměry, jež jiným lidem zase berou jejich vlast. Někteří jsou bezprostředně vyháněni, jiní utíkají, protože jsou ohrožování smrtí nebo vyháněním.

Noviny „Sudetendeutsche Zeitung“ a jeden „darebák“

Ogňan Tuleškov z Českých národních listů se dostal na stránky sudetoněmeckého tisku.

Ultranacionalistický internetový zpravodaj České národní listy se ve svém štvaní proti Berndu Posseltovi prý opírá o list Sudetenpost, který vychází v Rakousku. Takovouto zprávu považovaly noviny Sudetendeutsche Zeitung v listopadu za zveřejněníhodnou, a sice na předním místě.

A přeci to jde!

Manfred Maurer 
Pochybovači se vždy rychle ozývají, když se mají hledat důvody, proč něco nemůže fungovat. V Česku slýcháváme až dodneška jako absurdní odůvodnění pro setrvávání na Benešových dekretech důvod, že tyto představují fundament státu, a proto v žádném případě nemohou být zrušeny. Ty stejné osoby vzápětí prohlašují, že dekrety vlastně ani vůbec už nejsou platné. Tak jak tedy? Potřebuje Česko dekrety jako fundament státu, anebo se jich může vzdát, protože něco, co už není platné, přeci už ani nemůže mít žádný účinek? Ve skutečnosti beztak jde o několik málo dekretů, které se týkají sudetských Němců (a Maďarů). Není tu tedy řeč o podkopávání státu, ale pouze o odstranění rakovinového nádoru. Ale ten, kdo se toho dožaduje, tomu se hrozí hned vizí další katastrofy: To by se přeci mohli vracet tihle sudetští Němci a budou chtít nazpět to, co se jim vzalo v letech 1945/46. A to by přeci český stát nikdy v žádném případě nesnesl.

Rabín Daniel Mayer: Vysídlení sudetských Němců bylo správné, situace palestinských uprchlíků v roce 1948 je něco podobného

Propalestinská aktivistka diskutuje s rabínem

Daniel Mayer a Jana Ridvanová v novém Debatním klubu.

Blízký východ je nekončícím zdrojem témat a bohužel i konfliktů. Nejdelší z nich je palestinsko-izraelský nebo chcete-li židovsko-arabský. Konflikt provází termíny a pojmy, jako jsou například sionismus, právo na návrat, historická Palestina, arabské území, střet islámu a judaismu, střet civilizací.  Je zřejmé, že autoři zmíněných termínů sledují vždy nějaký cíl a ti, kteří se o problematiku zajímají nebo jsou sympatizanty jedné ze stran, pak někdy i žasnou, co vše lze v rámci argumentací vyprodukovat a tvářit se u toho vážně. Úvodem této debaty si dovolíme uvést jeden z příkladů výuky dějepisu pro 6. ročník základní školy, kde se doslovně píše: "Od dávných dob bylo území Kanaán osídleno Kananejci. Ve 13. století př. n. l. začaly na toto území pronikat kmeny Hebrejců (Židů) a stalo se jejich vlastí. Krátce po usazení Židů v Kanaánu začali na toto území, ale i na Egypt útočit ,Mořské národy', mezi ně patřilii Pelištejci - Filištíni, kteří se usadili při pobřeží Kanaánu a útočili na Židy." Z této krátké ukázky se tak děti v základní škole dozvědí, že Židé na území "pronikají a usazují se na něm" - což předpokládá dobrovolný odchod Kananejců, a naopak "Pelištejci - Filištíni na Židy útočili." - Jedni tedy pronikají a druzí útočí...

Takto Srbsko dělá pořádek

Podunajští Švábové, kteří byli vyhnáni po 2. světové válce, dostávají nyní v Srbsku nazpět svůj majetek

Heinrich Brditschka a jeho otec vybudovali v Jablonci nad Nisou největší výrobnu 
klenotů v Sudetech. Třikrát podal u českých soudů bezúspěšně žalobu kvůli navrácení 
majetku, jehož hodnota se pohybuje mezi osmnácti a dvaceti pěti milióny eur. 
Foto: lorena.at

Po celá desetiletí se zdálo, že Josef Springer nedokáže splnit poslední přání svého otce, který zemřel v roce 1964. Tento občan z rakouského Welsu neměl žádnou šanci, aby byl navrácen kadeřnický obchod jeho rodičů, stejně jako pozemek včetně obytného domu v srbské obci Indija (Vojvodina). Springerovi byli po Druhé světové válce, podobně jako další statisíce podunajských Švábů, vyvlastněni a vyhnáni.

Šéf bavorské AfD se vyhýbá sudetské otázce

Provokatér z německé televize ZDF se vmísil do demonstrace proti Merkelové

Tisíce příznivců AfD demonstrovaly v sobotu v Berlíně proti současné 
azylové politice aktuální politické reprezentace Spolkové republiky Německo. 
Pod heslem „Červená karta pro Merkelovou – Azyl si vyžaduje hranice“ proudilo 
podle údajů organizátorů více než 7000 lidí centrem Berlína. Policie hovořila 
o 5000 účastnících. Policie musela chránit účastníky před násilnickými 
„levicovými“ extremisty, kteří útočili i na policisty, minimálně jeden z 
nich byl zraněn. Vedoucí činitelka AfD Frauke Petry napadla ve svém 
projevu spolkovou kancléřku Angelu Merkelovou (CDU) a obvinila jí z 
toho, že provádí „politiku proti vlastnímu národu“. Zkreslující a tendenční zprávu 
podala o demonstraci ČTK. Podle české agentury provázely demonstraci 
„drobné potyčky zejména s odpůrci extremistů“ (sic) a účastnilo se jí „asi 3500 lidí“. 
Mezi demonstranty se vmísil i tým veřejnoprávní televize ZDF, přičemž jeden 
ze zaměstnanců se převlekl do kostýmu klauna. Dav jeho provokativní účel odhalil 
a začal skandovat „Lügenpresse, Lügenpresse...!“ (-lb-) 
(Foto: schreenshot Youtube/Alexander Beck)

V čele bavorského zemského svazu Alternativy pro Německo (AfD) stojí několik málo týdnů emigrant z moravské Olomouce. Firemní poradce a publicista Petr Bystroň byl na jednání svazu 285 hlasy zvolen za předsedu. Ačkoliv je sám přistěhovalcem, označuje Bystroň omezení přistěhovalectví v Německu ze jednu z nejdůležitějších priorit své politiky. Je mu 44 let a vystudoval ekonomii a mezinárodní vztahy na vysoké škole pro politiku a Univerzitě Ludwiga Maximiliana v Mnichově. Do Německa přišel v roce 1987, když ve věku 16 let společně se svými rodiči emigroval z Olomouce. Ovšem na otázku směrovanou na jeho postoj ohledně Benešových dekretů a napravení bezpráví spáchaného na sudetských Němcích explicitně nechtěl poskytnout odpověď. Sice poukázal na to, že se prý „v 90. letech zúčastnil četných svatodušních srazů Sudetoněmeckého krajanského sdružení“, ale řekl, že tato otázka spadá do kompetence spolkového předsednictva AfD. Ani námitka, že v Bavorsku žije mnoho sudetských Němců a ty by mohl zajímat názor zemského předsedy na věc, nedokázala Bystroně přinutit k nějakému stanovisku. (-mm-)

Výměna obyvatelstva v Čechách a na Moravě

Chtěl bych upozornit na skutečnost, že v časopise Literaturspiegel (vydávaném Pracovním kruhem sudetoněmeckých akademiků – AKA) nedávno vyšel druhý díl mé práce o „Výměně obyvatelstva v Čechách a na Moravě v letech 1938/39“. Tato práce byla mnou zpracována po velmi rozsáhlých rešerších v různých archivech v Německu a Česku.

V prvním díle (který vyšel již v říjnu 2011) jsem doložil, že Adolf Hitler koncem roku 1938 osobně dal podnět k přijetí předpisu, který opravňoval obě vlády k vykázání určitých osob a jež se pak stal paragrafem 2 ve smlouvě mezi Německou říší a Československou republikou o otázkách státního občanství a opce z 20. listopadu 1938.

Poznámka: Tento Hitlerův pokyn proběhl v telefonátu s říšským ministrem zahraničí v Berlíně, a sice z tzv. „Vůdcova vlaku“ (velitelem byl tenkrát tehdejší plukovník Erwin Rommel), který tehdy stál na nádraží v Laa an der Thaya. „Vůdce“ koncem října absolvoval svou návštěvní cestu po „sudetském území, přičleněném k Říši“, tentokrát po jižní Moravě.

Čeští historici opět lžou

Tomáš Krystlík 

V článku Odbojáře rozezlily požadavky dědice Czerninů zase čeští historici nehorázně lžou. Například: „,Říšskoněmecké občanství se neudělovalo automaticky ani v uloupeném pohraničí nazývaném nesprávně Sudety,´ upozornil člen Historicko-dokumentační komise Českého svazu bojovníků za svobodu Jiří Jaroš Nickelli.“

Pomiňme, zda území bylo „uloupené“, a nalistujme ve smlouvě mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce z 20. 11. 1938 (č. 300/1938 Sb.) § 1:

„Českoslovenští státní občané, kteří měli 10. října 1938 své bydliště v některé obci připojené k Německé říši, nabývají s účinkem od 10. října 1938 německé státní příslušnosti, pozbývajíce zároveň československého státního občanství, jestliže a) se narodili před 1. lednem 1910 na území připojeném k Německé říši nebo b) pozbyli německé státní příslušnosti dnem 10. ledna 1920 nebo c) jsou dětmi nebo vnuky osoby, u které jsou splněny podmínky písmena a) nebo b) nebo d) jsou manželkami osob, u kterých jsou splněny podmínky písmena a), b) nebo c).“

Do nekonečna se přít?

Manfred Maurer 
Už celý půlrok se táhne vnitřní sudetoněmecký konflikt ohledně změny stanov. A vypadá to tak, že tomu hned tak nebude konec. Vzhledem k ještě možným instancím v tomto právním sporu je prognóza advokáta Veauthiera, že by k finálnímu rozsudku mohlo dojít až v roce 2018, docela realistická.

V tomto období je vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení právně vázáno na stanovy, které politicky již hodilo přes palubu. De facto tímto nemůže věrohodně zastupovat ani jednu, ani onu druhou pozici. Kruhům, jež jsou krajanskému sdružení málo nakloněny a kterých je docela hodně, se to bude jedině hodit. Čím více se vyhnanci zabývají sami sebou, tím méně jsou politickým faktorem.

Jestli vůbec, tak změna stanov nebude platná před rokem 2018

Spor na půdě oficiální sudetoněmecké organizace: Advokát odpůrců nových stanov se domnívá, že by Bernd Posselt mohl být za svůj postup i vyloučen ze svazu 
Na internetových stránkách [mnichovského] Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL) už byly zveřejněny v rubrice „Cíle“ – ony nové stanovy, jež byly koncem února schváleny spolkovým shromážděním. Ty by tam ale vlastně vůbec stát neměly. Neboť právoplatné jsou nadále ty stanovy, ve kterých je zakotven jako účel spolku mimo jiné také zasazování se o znovuzískání vlasti a o restituci. Pozměněné stanovy, ze kterých byly tyto body vyškrtnuty, nebyly, jak jsme informovali, přijaty k registraci rejstříkovým soudem při městském soudě v Mnichově. Dokud tato registrace neexistuje, nemá změna stanov také žádnou právoplatnost. A do té doby to také potrvá, pokud vůbec bude změna moci být udržena v této podobě. Neboť proti novým stanovám byla podána žaloba spadající pod mnichovský zemský soud, který rozhodne 3. listopadu. To je také jeden z důvodů, proč se rejstříkový soud rozhodl proti pravděpodobně unáhlenému zápisu a proč odmítl příslušnou žádost krajanského sdružení. Heinz Veauthier, advokát žalobní strany, poukazuje na skutečnost, že se proces může ještě velmi protáhnout. Jsou totiž možné ještě tři instance včetně spolkového soudního dvora v Karlsruhe.

Semelová před soudní stolicí

Tomáš Pecina 
Za nic než poněkud trapnou politickou exhibici není možné označit osobnostní žalobu, kterou na poslankyni Martu Semelovou podal její politický konkurent z Brna Michal Kincl (TOP09). Z opatrnosti zažaloval i stranu, za niž se politička předmětným, značně nechutným způsobem medialně presentovala.

„Druhá Mnichovská dohoda“ a Čekání na Godota

Günter Kottek 
V bavorském „Domě vlasti a čtvrtého kmene“ v Mnichově úřaduje rétoricky prohnaný mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení s machiavellistickým křížkem na svém stranickém čele CSU. Naprosto vzdálený nadějím a očekávání nejen pamětnické, ale i většiny k odkazu se hlásící generace. A vyčkává zde den svého triumfu ve formě „českého gesta smíření“, které má přijít z Prahy. Není to nějaké Čekání na Godota, nýbrž čekání na gesto českého státu (alespoň ve formě zrušení zákona z 8. května 1946 českým parlamentem, zákona ospravedlňujícího trestné činy, jenž obzvláště křiklavě odporuje proklamovaným hodnotám EU). Tímto gestem by se v Praze takřka oficiálně přijala cenově výhodná výprodejní nabídka „smíření výměnou za sudetoněmeckou rezignaci na zpětné získání vlasti, včetně restituce majetku a napravení škod“, která byla nedávno v podobě změny stanov SL jeho mluvčím telegrafována z Mnichova, a tím by se potvrdil (krajně sporný) úspěch posseltovské politiky.

(Ne)hotové věci

Manfred Maurer 
Je to samozřejmě bez diskuse historická událost, když se český místopředseda vlády obtěžuje navštívit Sudetoněmecký dům v Mnichově, aby zde položil věnec k uctění památky obětí vyhnání. Křesťanský demokrat Pavel Bělobrádek se už o Svatodušních svátcích postaral o gesto budící pozornost, když formou pozdravného poselství na videu oslovil účastníky Sudetoněmeckého dne v Augsburgu slovem „krajané“. Bernd Posselt se hned pořádně chytl příležitosti a pozval Pavla Bělobrádka do Sudetoněmeckého domu.

Himmler v roce 1942 zamýšlel umožnit 750 českým chlapcům a děvčatům studium na elitních německých školách Napola

Přitom ve stejné době navštěvovalo tyto školy v Říši „jen“ 6000 německých hochů a děvčat 
Lukáš Beer

Prominentním českým žákem školy Napola byl nejmladší
syn ministra Emanuela Moravce, Emanuel Pavel, zvaný v
rodině „Mudla“, narozený 3. června 1932 v Michalovcích
na východním Slovensku. Chlapec získal po matce
říšskoněmecké občanství, takže se nejedná o případ
protektorátních dětí, o kterých se píše v článku. Na podzim
roku 1942 jej otec zapsal do školy Napola v Reichenau u
Bodamského jezera. O rok později začal navštěvovat Napola
v Drážďanech-Klotzsche, kde si jej učitelský personál
chválil jako vzorného žáka. V den Hitlerových 55. narozenin
(20. dubna 1944) byl jmenován do hodnosti HJ-Hordenführera
a směl v létě odjet na několikatýdenní pobyt do Salcburku.
V pět hodin dvacet minut dne 18. srpna 1944 při spojeneckém
náletu na Salzburg tragicky zahynul ve věku dvanácti let. 
Na snímku s otcem v září 1943 na sportovních slavnostech 
českého Kuratoria pro výchovu mládeže na Strahovském 
stadionu. Foto: archiv L. Beera (čb), Wikipedia / Kolossos.

O úmyslech umožnit vybraným českým chlapcům studium na školách Nacionálněpolitických výchovných ústavů (Napola) ve staré Říši pojednává ve zvláštní kapitole kniha Hitlerovi Češi. Na poradě příslušných činitelů se pouze osm měsíců před definitivní porážkou Německa (sic) uvádělo o nástupu českých chlapců na tyto školy: „První řada příjmů má být podle možnosti sestavena do 1. září 1945.“ První podnět k této akci přišel počátkem roku 1942 od Heinricha Himmlera a dnes si upřesníme, jaké konkrétnější představy o ní Himmler měl.

Za pojmem „Napola“ se skrývá německý název „Nationalpolitische Lehranstalt“, tedy „Nacionálně politické učiliště“ (oficiální název zněl také „Nationalpolitische Erziehungsanstalten“, tj. „Nacionálně politické výchovné ústavy“) – jednalo se o bezplatné internátní střední školy, které byly založeny v Německu po převzetí moci nacionálními socialisty v roce 1933. Mohli se na ně přihlásit adepti bez ohledu na rodinný původ a sociální status, vymezovaly se do značné míry proti stavovským školám předchozího období.

Napola lze charakterizovat jako všeobecné vyšší a pokračovací osmitřídní školy internátního typu zakončené maturitou, které byly zřízeny NSDAP nebo jedním z jejích článků (např. SS, SA) a podléhaly jejich kontrole. Zatímco původně se jednalo pouze o chlapecké školy, později přibyly i dívčí. Podobně jako u „Škol Adolfa Hitlera“ (Adolf-Hitler-Schulen) a „Junkerských škol SS“ (SS-Junkerschulen) šlo o elitní vzdělávací ústavy s cílenou výchovou nacionálněsocialistického vůdcovského dorostu. Za hlavní úkol si školy Napola kladly výchovu člověka „v národního socialistu, zdatného tělem i duší pro službu národu a státu“. Žáci se v budoucnu měli stát vedoucí vrstvou Německa. Až do začátku Druhé světové války sloužily školy Napola jako silně politicky akcentované elitní školy v rámci všeobecně vzdělávacího vyššího školství, ale za války se rostoucí měrou vyvíjely v dorostové školy pro SS a Brannou moc. Volba dalšího povolání záležela na rozhodnutí daného absolventa. Hlavním cílem především bylo uzpůsobení výchovy za účelem vytvoření vůdcovských kádrů, a to při velmi specifickém výběru žáků.

Téměř tři a půl tisíce českých zájemců o hlídkovou službu v Hitler-Jugend v roce 1944

Počátkem léta roku 1944 navštívili mnoho míst v Čechách a na 
Moravě vojáci úderného oddílu pěchoty z východní fronty, kteří se 
setkali v Praze, v Brně, Luhačovicích a na jiných místech 
s chlapci z HJ a děvčaty z BDM. Foto: archiv Lukáše Beera

Historik Detlef Brandes ve své – nedávno i v českém jazyce vydané – knize uvádí, že důstojník pro rasovou a osídlovací agendu (vedoucí pražské pobočky Hlavního rasového a osidlovacího úřadu SS, RuSHA), SS-Hauptsturmführer Johannes Preuß dostal v roce 1944 úkol vyšetřit české zájemce o hlídkovou službu v Hitlerově mládeži. Brandes následně udává, že o hlídkovou službu v HJ jevilo zájem 3402 Čechů, z nichž 1819 (53%) bylo podle výsledků průzkumu komisaři RuS v květnu 1944 ohodnoceno „pozitivně“. Brandes bohužel v knize bližší okolnosti – jako například, kdo byli tito čeští zájemci o službu v Hitlerově mládeži, neuvádí – cituje pouze archivní materiál německého Institut für Zeitgeschichte (Mnichov/Berlín). – Pro čtenáře Našeho směru připravujeme nové informace (které ještě nebyly publikovány v knize Hitlerovi Češi) o úmyslu Heinricha Himmlera z roku 1942 umožnit velkému počtu českých chlapců a děvčat studium na školách Napola (Nacionálněpolitické výchovné ústavy) ve „staré Říši“, které poskytovaly ukončené střední vzdělání a jejichž úkolem bylo především vychovávat „velitelský dorost“ pro SS a Wehrmacht. (-lb-)