Období od počátku května do konce června bývá v Česku nesnesitelné. Každoročně se rozpoutá nacionalistická hysterie provázená chabou sebeobranou těch, kterým je takové vyvádění proti mysli. Připomíná mi to pěknou hororovou anglickou povídku o přímořském městečku, kde vždycky jednou za rok vystupují z moře nepohřbené mrtvoly utonulých, aby si s živými zatančily smrtí tanec..
Součástí rituálu bývá i výročí vyhlazení Lidic, tentokrát nikoli kulaté. O povaze vzpomínané události není pochyb: šlo o brutální masový zločin, důvody k němu si německá okupační správa vycucala z prstu. O projev německé hysterie, na níž stála Hitlerova politika a která nutně vedla ke strašnému krachu.
.
U příležitosti pietního aktu v Lidicích se tentokrát zviditelnil i prezident Klaus. Má problémy s ODS, jež se mu stala nevěrnou. Náhradní strany se zatím moc neujaly. Proto je třeba se profilovat před Národem, třeba pomocí mrtvých, kteří mají tu výhodu, že se nemohou bránit. Je na tom něco lehce nekrofilního. Základní myšlenka Klausova projevu zní: událost, již vzpomínáme, se stala „katalyzátorem česko-německých vztahů“. „Lidická tragédie v myšlenkách a srdcích tehdejších generací našeho národa ukončila ochotu uvažovat po skončení války o pokračování staletého soužití se sudetskými Němci.“
.
A zde je třeba se zastavit. Za prvé: jedna věc jsou česko-německé vztahy, a druhá vztahy mezi Čechy a jejich někdejšími německými spoluobčany. Česko-německé vztahy jsou dnes skoro ideální, opírají se o společnou politickou deklaraci, kterou si každá ze stran vykládá po svém a žádná to té druhé nevyčítá. Problém je se sudetskými Němci.
.
Nechme stranou, že vyhlazení Lidic nebyla věc sudetských Němců, ale německé okupační správy. Tyto množiny se nepřekrývají. Ale Klausův výklad „rozchodu“ je pozoruhodný bez ohledu na to, sám o sobě. Pokusme se ho aplikovat na nějakou podobnou záležitost všedního života, např. na rozvod. V zásadě jsou možná dvě řešení: buď se partneři, za spoluúčasti soudu či bez ní, shodnou na rozumné a pro obě strany přijatelné dělbě společných věcí. Nebo jeden z partnerů, třeba za spoluúčasti dalších silných chlapíků, druhého vyžene na ulici do plískanice, jen tak bez kabátu a v bačkorách. Aby člověk dokázal zvolit první, tedy civilizované řešení, nebo dokonce na rozchodu netrvat, musí být schopen si připustit, že ten druhý je schopen se za své hříchy stydět, uznat je a polepšit se. A musí být schopen se ptát, zda k tomu náhodou on sám svým sobeckým a nespravedlivým chováním v době, kdy se ještě dalo něco dělat (v našem případě jde o léta 1918-33), nepřispěl. S lítostí konstatuji, že ani jedno se nestalo.
.
„Řešení“, které čeští politici za podpory ze všech stran v roce 1945 zvolili, se bohužel inspirovalo ponejvíce na činech protivníka. Proběhla masová etnická čistka, jaká v dějinách českých zemí nemá obdoby. Počet obětí na životech je nespočitatelný, české a sudetoněmecké odhady se liší skoro o dva řády.
.
Letošní oslavy proběhly ve znamení intenzivního boje proti extremismu. V Lidicích se ho zúčastnili tentokrát i sami extremisté – s prapory bývalého SSSR, zakázaného Svazu komunistické mládeže i s portréty jihoamerického bandity Che Guevary. Nikdo ze zúčastněných papalášů si toho nevšiml. Klaus pak jaksi stranou řekl novinářům, že aktivity neonacistů (ne tedy všech extremistů) je třeba odsoudit, že by on sám byl v té věci daleko přísnější než někteří naši starostové, primátoři nebo ministři. Mají prý strach, nechtějí si dělat nepřátele. Přitom jde, dodávám, o zatím nepříliš početné skupinky, jejichž lídři tyjí z chyb a z bezradnosti oficiální české politiky. Je podivné, že jim má čelit hysterie, na níž se shodnou čeští politici odprava doleva, a jejímž výsledkem může být, podle toho, jak si zrovna „extremismus“ definujeme (někteří politici už projevili snahu sem počítat i házení vajíček po Paroubkovi), nikoli potlačení extremismu, nýbrž potlačení svobody projevu, shromažďování a sdružování všeobecně – těžko se zbavit pocitu, že zejména svoboda projevu je nepříjemná jak Klausovi, tak Paroubkovi.
.
(zkráceno) (www.bohumildolezal.cz)
Převzato z www.cs-magazin.com
Foto: ilustrační, archiv LB
.
Druhou světovou válku rozpoutalo Polsko
Prezident Dmitrij Medveděv vyhlásil boj "falšování dějin", které poškozuje zájmy Ruska. Zapojilo se do něj i ministerstvo obrany, které na své webové stránky umístilo stať, z níž vyplývá, že válku nerozpoutal Adolf Hitler, ale Polsko..
Historik ve stati tvrdí, že Polsko odstartovalo světový konflikt tím, že odmítlo podle německých požadavků začlenit město Gdaňsk do Německa a vybudovat exteritoriální dálnici a železnici jako koridor spojující Východní Prusko s Německem. Tyto Hitlerovy požadavky článek označuje za "naprosto umírněné". "Všichni, kteří nepředpojatě studovali dějiny druhé světové války, vědí, že začala kvůli odmítnutí Polska uspokojit německé požadavky," tvrdí v stati plukovník Sergej Kovaljov z ústavu vojenských dějin ministerstva.
.
Podle učebnic dějepisu válku rozpoutal Hitler přepadením Polska 1. září 1939. O sedmnáct dní později se k německým vojskům připojily sovětské jednotky, které v souladu s tajným paktem mezi Moskvou a Berlínem obsadily východní část Polska.
.
V Kovaljovově článku nazvaném "Výmysly a falzifikace v hodnocení role SSSR v předvečer a na počátku druhé světové války" se však lze dočíst, že poté, co Varšava, propadlá velmocenským ambicím a nepodloženým iluzím, odmítla opodstatněné německé nároky, Stalinovi nezbývalo nic jiného, než uzavřít s Hitlerem pakt o neútočení a posunout sovětské hranice na západ, aby tak zlepšil možnosti obrany země.
.
Pokusy obvinit Polsko z rozpoutání války jsou podle dnešního vydání listu Vremja novostěj dalším projevem cynického ruského vztahu k historii. Současně deník upozornil, že v samém Německu za podobné snahy zlehčovat německou vinu za rozpoutání války a ospravedlňovat Hitlerův režim hrozí přísné tresty. V Rusku však není jasné, zda nedávno prezidentem zřízená historická komise bude věnovat skandálnímu článku pozornost.
.
Moskva si podle komentátora na dějiny vzpomene, když potřebuje kritizovat sousední země, a tak článek o polské vině za válku ladí s hysterií okolo přemístění pomníku sovětským padlým na vojenský hřbitov v Tallinnu, zatímco mlčky se přechází rušení památníků v samém Rusku kvůli zisku stavbařů. Případným polským výhradám možná bude muset čelit ruský premiér Vladimir Putin, jehož Varšava pozvala, aby se letos v září v Gdaňsku zúčastnil vzpomínkových akcí k výročí vypuknutí války. Polsku se také nelíbí, že ruské úřady a soudy dosud odmítají rehabilitovat tisíce polských důstojníků, kteří upadli po vypuknutí války do sovětského zajetí a které Stalin nechal popravit.
.
(čtk) (MFDNES)
Převzato z www.cs-magazin.com
Poznámka k ilustračnímu fotu: jedná se o titulní stránku nejznámějšího polského zpravodajského magazínu "Wprost" ze září 2003. Titulek na obálce praví: "Němci dluží Polákům bilión dolarů za 2. světovou válku".
.
Největší poválečný masakr Němců vyřešen
Eliška Bártová
U zdi kasáren v Postoloprtech stojí pětice zbitých chlapců ve věku od 12 do 15 let. Po salvě ze samopalů se čtyři kácí mrtví k zemi, jeden přežívá a prosí o milost. Umírá ranou do týla.
.
Začínal červen 1945 a v Postoloprtech československá armáda soustředila tisíce Němců. 763 z nich bez soudu prokazatelně zastřelila. Šlo o největší poválečný masakr v tehdejším Československu. Nyní, po 64 letech, po mnohaletém policejním vyšetřování, jsou známi viníci.
.
Reportéři Aktuálně.cz měli možnost nahlédnout do několikatisícového policejního spisu, který je loni ze zločinů usvědčil. Rozkaz k vraždě pětice chlapců dal podle zjištění žateckých kriminalistů štábní kapitán Vojtěch Černý. Pachatelem dalších tří vražd byl vyučený švec a obecní policista z Postoloprt Bohuslav Marek. Podle vyšetřovatele byli s největší pravděpodobností zodpovědní i za ostatní vraždy. Před soudem ale ani jeden z nich nestanul. Oba zemřeli dříve, než jim mohlo být sděleno obvinění.
.
Ne vražda, ale genocida
.
Žatecká kriminálka pátrala po pachatelích masakru třikrát. Teprve při posledním vyšetřování se podařilo viníky označit. Kriminalista Pavel Karas se začal případem zabývat v roce 2006 s úkolem najít vraha pěti zastřelených chlapců. Tehdy ale ani nevěřil, že k této události vůbec došlo. "Nepřipouštěl jsem si, že by se Češi mohli chovat tak, jak to bylo popsáno v trestním oznámení. Bral jsem to jen jako povídání o něčem, co se možná stalo," říká kriminalista Karas. "Jenže během vyšetřování mi nezbývalo, než si připustit, že se to skutečně stalo... A navíc, že to spáchali Češi."
.
Pro vyšetřovatele Karase bylo těžké označit za vrahy německých chlapců, kteří pocházeli z jeho rodného Žatce, své krajany. Navíc ze sousedního městečka. "Bylo mi hodně nepříjemné tento případ řešit. Nejsem s tím ztotožněný," říká s chmurným výrazem v malé podkrovní kanceláři. "Byl jsem nějak vychován, žil jsem v nějaké atmosféře a najednou jsem zjistil, že to bylo jinak." Podle Karase je navíc "velmi pravděpodobné", že Marek s Černým nesli zodpovědnost i za smrt ostatních lidí při postoloprtském masakru. "Tehdejší trestní řád neznal trestný čin genocida," říká vyšetřovatel. "Kdyby ale existoval, neobvinil bych je z vraždy, ale z genocidy."
.
Hrobníkovo svědectví
.
Klíčové pro nalezení viníků byly výslechy svědků, kteří masakr přežili a byli odsunuti do Německa. Policie během dvouletého vyšetřování vyslechla celkem 37 lidí. Drtivá většina z nich byla dokonce přítomna popravě chlapců. Až na malé detaily se všichni svědci shodli v popisu událostí, stejně tak na fotografiích shodně identifikovali Marka.
.
Z výpovědí vyplývá, že chlapci se pokusili z internačního tábora utéci, či si natrhat ovoce ze stromů v zahradě. Jenže hlídka je chytila a na příkaz Marka brutálně zmlátila. Poté je na příkaz Černého demonstrativně před zraky ostatních popravila. "Chlapci byli postaveni vedle sebe, 2-3 metry od stěny. Ve vzdálenosti 5-7 metrů se postavila řada, ve které bylo asi pět až šest mužů se zbraněmi," popisuje události jeden ze svědků. "Zastřelili jednou salvou tyto děti, přičemž čtyři se okamžitě sesunuly k zemi. Pátý poloblonďák klesl s nářkem na kolena a byl zabit další salvou." Podle některých svědků přeživší chlapec byl následně zastřelen ranou do týla.
.
Stěžejní pak byla výpověď muže, kterého Marek ustanovil hrobníkem, a jenž byl zároveň svědkem i další vraždy vykonané Markem. Jistý W. Z. tak svým svědectvím stvrdil výpovědi všech ostatních, kteří vraždu viděli. "Protože jsem byl Markem přidělen jako hrobník, musel jsem těchto pět dětí pohřbít do jámy se střepy," vylíčil události svědek W.Z., jemuž bylo v té době 15 let. Pan Z. musel také pohřbít německého kapitána. "Šel k Markovi a žádal jej o ránu z milosti s tím, že se nemůže dívat na ty ukrutnosti a Marek ho usmrtil jedním výstřelem z pistole do týla."
.
Podle policie Marek prokazatelně zastřelil - kromě tohoto německého kapitána - ještě další dva muže.
.
Vyčistit rajón
.
Vzhledem k tomu, že v roce 1947 parlamentní vyšetřovací komise vyslechla hlavní aktéry masakru, zachovala se i unikátní svědectví Marka i Černého. Poté, na konci války, byl coby znalec místního poměrů povolán, aby v Postoloprtech zřídil obecní policii a pomohl armádě, která měla za úkol "vyčistit rajón od Němců." Nakonec se stal vedoucím kasáren, kde byly internovány tisíce Němců z Postoloprt a Žatce. Marek ve své výpovědi popisuje, co se tehdy v kasárnách dělo a jak byly prováděny hromadné popravy.
.
Uvedl například, že vydával internovaným Němcům lopaty, aby si sami vykopali hroby. Podle jeho slov jich bylo popraveno na tisíc. Přiznal také popravu pěti chlapců. "Prchli, avšak stráž je chytila. Přišel kapitán Černý, kterému jsem řekl, že by zasloužili každý 25, ale on řekl: Ne, zastřelit!," popisuje ve výpovědi Marek. "A také na místě se jeho rozkaz provedl. Tak byli v kasárnách pochováni. Přitom ostatní Němci byli shromážděni na nádvoří, aby se na to dívali."
.
Ačkoliv Marek provádění exekucí detailně vylíčil, svoji vinu na popravě tisíců Němců nikdy nepřiznal. Vrchní strážmistr Peterka Marka popsal jako muže, který je "nedůvěryhodný a nebezpečný. U českého obyvatelstva nepožíval dobrou pověst. Je ale houževnatý."
.
Ten rozkaz jsem dal já
.
Vojtěch Černý, jenž po roce 1939 působil v legiích v Polsku, se však k rozkazu střelby na pět chlapců přiznal. "K tomu zastřelení jsem dal rozkaz já," uvedl Černý při konfrontaci s Markovou výpovědí. Z výslechu je však patrné, že svého činu nelitoval. "Němci udělali tolik zla, že jim to nikdy nemůžeme odplatit, i kdybych prováděl exekuce každý den," řekl před vyšetřovací komisí v roce 1947. "Jestliže německý národ dovedl odpravit 25 milionů lidí, je těžké jednati jinak, chceme-li s nimi držet krok." Vojtěch Černý zemřel v roce 1991 v 74 letech, Bohuslav Marek zemřel v roce 1969 ve věku 71 let.
(Aktuálně.cz)
Převzato z www.cs-magazin.com
