Některým lidem Postoloprty prostě nedají spát. Průměrný člověk ony dlouhá léta zamlčované a nyní postupně poodkrývané kostlivce našich dějin akceptuje jako potvrzení smutného životního poznání, že lidské zlo a utrpení, a to jak z pohledu obětí i z pohledu osob zlo páchajících, si při rozdávání rolí mezi jednotlivci nevybírá podle ukazatelů národnosti, politické příslušnosti, konfese či bůhvíjaké jiné vlastnosti dotyčného individua. Průměrně inteligentní jedinec české národnosti také nepovažuje seznamování s fakty okolo vraždění německých občanů ve jménu poválečné národněosvobozenecké revoluce v obnoveném Československu za součást nějakého cíleného štvaní a programového nepřátelství vůči našim poválečným generacím či vůči Čechům jako takovým. Naopak, vlastně tím svým způsobem opět o něco duchovně dospívá a popravdě řečeno se mu vlastně jen potvrzuje ono potlačované nepříjemné tušení v hlubinách jakéhosi kolektivního národního svědomí. Toto svědomí se podvědomě odjakživa brání kategorizování na „hodné“ a „zlé“ a zcela soudně dedukuje, že černo-bílé vidění ve výkladu dějin je pouze nástrojem demagogů a rozsévačů nenávisti.
.
Postoloprty zcela očekávaně probudily k životu programově zaujaté „němcobijce“ a populisty. Zatímco jedni se jednoznačně pokouší prezentovat výsledky šetření jako „obvinění českého národa“, druzí se snaží fakta různým způsobem skutečnosti kolem plánovaného masakrování zpochybňovat. Navíc nejsme poprvé ani naposledy svědky toho, že „nacionalisticko“(národní zájmy nejsou kolikrát ani české)-šovinistické kruhy v Česku šíří národnostní zášť a nenávist pod pokličkou kritiky zločinů národního socialismu či „nacismu“. To je rafinovaně podlý a neakceptovatelný jev, který je nutno odhalovat. Protinacistický bič je velmi často oblíbenou záminkou ke skutečnému šíření národnostní nenávisti, legitimizovanou údajně antinacistickým postojem, který je ve skutečnosti postojem antiněmeckým a nacionalistickým.
.
Červnové výročí vyhlazení obce Lidice se k něčemu podobnému logicky náramně hodilo a to, co naposledy padlo v lidickém projevu frustrovaného Klause, který z hlediska své politické kariéry už nemá prakticky co ztratit a „jehož“ Strana svobodných občanů to v EU-volbách nedotáhla zrovna daleko, upřímně řečeno také nikterak nepřekvapilo. Jeho výkon byl rétorikou a obsahem takřka totožný s projevem Dr. Beneše, který byl v londýnském rozhlasu přednesen bezprostředně po vyhlazení Lidic v červnu 1942. (Beneš však v okamžiku svého projevu frustrovaný rozhodně nebyl – zcela naopak, Lidice v něm probudily druhý život a Čechy po Mnichovu opovrhovaný samozvaný prezident vycítil největší šanci svého života.) Jestli se v Česku dnes skutečně dá na něčem získat voličské hlasy a sympatie, tak je to rozdílnými politickými kruhy záměrně vytvářená „protisudeťácká“ nálada, a proto logicky nechce nikdo zůstat pozadu a nikdo se drát proti proudu. Jistými šovinisty na české straně záměrně vyvolávaný „sudeťácký problém“ proto musí nadále žít a musí být uměle vyvoláván – a proto je pravým požehnáním nejen pro komunistické populisty, ale i pro více či méně proamericky orientovanou pravici, která si na programově vytýčeném protiněmectví (skrývaném pod líbivými hesly EU-skepticismu) staví plány pro upevnění strategických pozic USA ve střední Evropě.
.
Je dokonce velmi pravděpodobné, že Klaus v tomto směru v budoucnu ještě přitvrdí a tím naši zem na mezinárodním pódiu ještě více zesměšní a poníží. Smutné je, že v případě Klause náš národ nezesměšňuje a znevažuje kdejaký politik ale přímo nejvyšší oficiální představitel státu.
.
Jedním takovým určitě méně známým, zato ale rozhodně „radikálnějším“ programovým štváčem je klausofil Václav Vlk starší, který dostává možnost publicisticky se vyřádit zejména na portálech jako např. Neviditelný pes či na silně USraelofilním webu Euportal.cz. Ale i takový Klub českého pohraničí poněkud tvrdším, místy hygienicky závadným slovníkem pana Vlka, kde se to jen hemží nadávkami a verbálními výměšky pod úrovní záchodového prkénka na adresu „sudeťáků“, články „patriota“ Vlka i přes ideologické příkopy mezi komunistickými a liberálně-proamerickými kruhy rozhodne nepohrdne.
.
Bylo zajímavé pozorovat reakci „pronárodních“ hlasů na letošní Sudetoněmecké dny. Jakoby by bylo cítit velké zklamání nad tím, že v projevech představitelů sdružení ani jejich hostů nevyznělo nic hodného kritiky a pohoršení, nic, z čeho by se dala vycucat toužebně očekávaná příslovečná sudeťácká nenávist k Čechům. Mnozí, skutečně mnozí na něco podobného čekali, ale nakonec musel i pan Vlk s povzdechem konstatovat, že „nebýt poněkud panoptikálního zjevu Bernda Posselta, vyzněl jeho projev a i další projevy vcelku klidně.“
.
My si ale naštěstí nemusíme pomáhat fyzickými kvalitami pana Václava Vlka staršího, jak to činí on sám ve vztahu ke svým názorovým protivníkům, abychom si na několika případech mohli ukázat manipulativnost a úroveň jeho špatně skrývané snahy, učinit českému čtenáři „sudeťáka“ co možná nejnepřátelštějším. (Jiní to za něj přece jen činí kapánek inteligentněji a rafinovaněji.) Demonstrativně si to lze předvést na několika případech, vybraných z jeho aktuální publicistické činnosti:
.
„Sudetský Němci to fakt nemají lehké. Nikdo je nemá rád.... Sudeťáci drážděni Velkoněmci a Velkorakušáky, jak to bude bezva, až se zbaví těch „šajze“ Čechů hned po záboru Sudet tzv. říšskými Němci, jak se česky říká, „narazili na tvrdou vodu“. Kdo nebyl nacističtější než sami říšští Němci, měl smůlu. Po odsunu s nimi místní jednali jak s verbeží z Východu. Nikdy nezapomenu na vyprávění původně bohaté sudetské selky, které „ubytovatelka“ v poraženém Německu sebrala vyšívané krajkové kapesníky, jedinou slušnou věc, kterou selka z domova zachránila, se slovy, že je stejně někde ukradla, protože taková žebrácká sudetská pakáž se nemohla na něco takového nikdy zmoct.
.„Vyhnanci“, jak si sami říkají, se těžko začleňovali do Německa, v kterém byli vlastně cizinci. Pocit křivdy je pak stmelil pod vlajkou, kterou držely až příliš často ruce bývalých aktivních nacistů. Politici potřebovali jejich hlasy, to tak bylo všecko. Moc se k nim raději, až na Stoibera, nikdo nikdy nehlásil. A myslím, že by se tenhle protřelý politický šíbr k sudetským Němcům nehlásil, kdyby – bez ohledu na tlak v Karlových Varech narozené a Čechy zuřivě nenavidějící manželky - kdyby se nezdálo, že po rozpadu SSSR bude Československo lehkou kořistí. A když ne jednotné Československo, tak rozdělené zbytkové státy. Však je také na Slovensku veřejným tajemstvím, že k samostatnosti Slovenské republiky přispělo silně nejen oslabené Rusko, ale hlavně rakouský landsmanšaft, tradičně napojený na pronacistické slovenské politiky.
.
Vedení landsmanšaftu to nemá lehké. Sudetoněmecká kancelář v Praze je bezvýznamná, karlovarští raději než aby měli své bývalé spoluobčany po zkušenostech s nima zase doma, jsou ochotní udělat z Varů ruskou pevnost .A až na pár prodejných duší a pomatenců nikdo nechce uznat, že Češi jsou bestie a sudetští Němci nevinné oběti …….“(Václav Vlk st.:Tonoucí Sudeťák se Uhla chytá, 10.6.2009)
.
Neměl jsem tu čest se s panem Vlkem osobně setkat, ale přes jeho zálibu v jazyce německém, projevující se tím, že do svých textů vkládá rád a často německá foneticky a gramaticky špatně psaná slovíčka („šajze“ Češi, „verfluchten“ Češi, „volksgennose“ či „volksgenosse“ atd.), ale troufám si napsat, že nebyl nikdy schopen se bavit s nějakou sudetskou selkou, ale spíše si potřeboval ulevit formulací „taková žebrácká sudetská pakáž“. Jsme u bodu jedna, který charakterizuje všeobecnou snahu izolovat vztah sudetských Němců a Čechů od vztahu Čechů a Němců a přehlížet je. Pan Vlk to činí akorát vulgárním způsobem. Sudetští Němci jsou pro něj pakáž, která je všem na obtíž a se kterou se nehodláme bavit. Když už, tak pouze s „normálními“ Němci, kterým je ale nějaké „vyhnání“ takřka ukradené, samozřejmě až na drzé Bavoráky a „Velkorakušáky“...
.
Pan Vlk při šíření nenávisti očividně musí pomáhat vkládáním do vět českému uchu urážejících výrazů, když už se nemůže chytnout věcné kritiky.Za druhé tedy – vkládání „nadávkových“ německých přídavných jmen před podstatné jméno „Češi“ jen názorně ilustruje zásadní charakteristiku rozsévačů nenávisti, kteří sice na jedné straně donekonečna omílají něco o „sudeťáckém štvaní“ (popř. nenávisti), aniž by uváděli konkrétní citáty těchto údajně nenávistných projevů. (Jak už tu bylo řečeno, jiní skuteční štváči to činí poněkud inteligentnějším způsobem než Václav Vlk st.). A tak si nenávistná slovíčka do textů domýšlejí sami, aby textům dali patřičný sudeťácký šmrnc, aby se to ta „čechiše švajneraj“ mohla skloňovat ve všech pádech. Tento jev je i v méně nápadných a více kultivovaných podobách všeobecně rozšířený v mnoha českých médiích, je to podlá a ubohá metoda, vzbuzující u českého čtenáře dotčení a odpor, metoda využívající jazykové bariéry. Kdyby průměrný Čech rozuměl plynule německy a vyslechl si někdy nějaký ten sudeťácký sraz „live“, brzy by pochopil, že realita se od obrázku, který o sudetoněmeckých aktivitách podávají nacionalisticky manipulovaní autoři, zásadně liší. A drtivá většina zná sudetské Němce pouze ze zdejších médií a mluvit je nikdy neslyšela. Objektivní názor si na věc může vytvořit pouze někdo, kdo se s tímto prostředím setká přímo, ale kolik takových Čechů u nás je? Řečeno slovy pana Vlka se jedná stejně jen o zaprodance, pomatence, „prodejné duše“, „trotly“ nebo „intoše, poňoukané od nacistických nostalgiků“, „hovňousky“ a „obdivovatele německé velikosti“ či německého pořádku. O jednom takovém „zaprodanci“ se Vlk vyjadřuje následovně:
.
„Ač psanými slovy hlásá "spravedlnost a smíření", v praxi to není programem pana Doležala. Naopak! V jeho článcích se do nekonečna vyvolává mezi Čechy a Němci, zvláště těmi sudetskými, duch nenávisti, urážek, pomluv, záludností. Jen těch ran pod pás a jedovatostí, co rozdá ve svých článcích těm "verfluchten" Čechům. Výsledkem jejich činů není to, čeho by chtěli, jak veřejně deklarují, dosáhnout. Smíření a porozumění. Ani být nemůže. Už někdy někdo viděl, že by nadávky a pomluvy a pokřivená tvrzení vedly k něčemu kladnému? Ani náhodou! Takže i díky Doležalovi a jeho "volksgenossen" je výsledkem to, že ani Češi, ani Poláci se v podstatě, odhlédneme-li od "oficielních vztahů" nepřiblížili ke svým bývalým sousedům ani o krok. Naopak. Panuje stálá nedůvěra, podezírání a mnohdy i nenávist. Ze strany české i sudetoněmecké. Moc hezký výsledek práce. Ale není on to skutečný a pravý zájem těchto lidí?“(Václav Vlk st.: Vyvolávači nenávisti)
.
Pozornému čtenáři zajisté neujde, že nadávky a pomluvy, vkládání z prstu vycucaných slov do úst jiným lidem, praktikuje pan Vlk sám. Za třetí tedy – předchozí odstavec opět názorně demonstruje snahu prezentovat kritiku chyb české nacionalistické politiky či zločiny a bezpráví spáchaných ze strany Čechů jako šíření nenávisti „proti Čechům“, zprávy o poválečných masakrech charakterizují tito lidé jako zcela nesmyslné a jimi vylhané „obvinění celého českého národa“ apod. Následujícími texty pan Vlk trochu poodkrývá jisté geopolitické souvislosti sudetoněmecko-české problematiky:
.
„V dalších a dalších generacích v České republice je neobjektivní a často otevřeně lživou a nenávistnou protičeskou a pro-sudetoněmeckou kampaní vytvářen a pěstován strach z Němců. Neomalené požadování změny výsledků druhé světové války, kterou ČSR a její česko-moravské obyvatelstvo přežilo jen s štěstím, nemůže než vyvolávat opět, z pocitu ohrožení, nenávist vůči všemu německému... . Problémem pro Českou republiku se stává i budoucí Německo. V Německu roste síla neonacistů, dostávají se do oficielní politiky, zasedají v zemských parlamentech.. Doležalova ostrá a oprávněná kritika agresivního Ruska nezní díky historickému povědomí národa Čechům upřímně. Ba naopak. V době, kdy technika "přiblížila" Rusko a Německo, dva státy které se snaží již po staletí ovládnout tento prostor, není možné jednu stranu trvale "odsuzovat". A druhou kreslit jen v jásavých barvách. Takový svět není a nikdy nebyl. Dnes je Německo demokratické. Jaké by bylo, kdyby se USA stáhly z Evropy? Toť vážná otázka. Počet voličů nacionalistů v Německu roste, počet útoků proti cizincům také, sociálně tržní ekonomika pravděpodobně narazila na své meze.“
.
Za čtvrté – charakteristickým rysem je opakování tvrzení o nenávistné protičeské kampani, aniž by byly uváděny konkrétní projevy této údajné kampaně. Ve skutečnosti tu probíhá kampaň úplně jiného druhu – neustále uměle živená kampaň protiněmecká, opírající se o reakci na fakticky nepodloženou a konstruovanou kampaň pro-sudetoněmeckou. Strach z Němců je zde uměle vytvářen, protože se hodí do politického krámu různorodých taktiků. A poukazování na křivdy spáchané některými Čechy není žádnou protičeskou protinárodní kampaní, tu ale – za páté - ke svému životu potřebují lidé propagující proamerikanismus, čechoslovakismus a jakousi polsko-českou proamerickou, protiněmeckou a protiruskou (tedy protievropskou) spolupráci.
.
Zvláštní kapitolou jen pak způsob, kterým Vlk referuje o postoloprtském masakru. Jednoho z vrahů obhajuje tvrzením, že „žádný z krasoduchů píšících o postoloprtském masakru ani nevzdychl, že jeden údajných hlavních strůjců se právě vrátil z nacistického koncentráku. Kdepak se asi naučil vraždit lidi?“. Toto tvrzení v článku „Jak to bylo s masakrem v Postoloprtech aneb protičeská nenávist“ (euportal.cz, 8.6.2009) je nepravdivé, protože v konkrétním článku portálu aktualne.cz byla zcela jasně řeč o tom, že pachatel nebyl žádným odbojářem, ale byl nějakou dobu vězněn pro delikty hospodářského resp. samoobohacujícího se charakteru, což pan Vlk starší zcela záměrně zamlčel. Vrcholem je pak už jen zcela spekulativně vykonstruované popírání lidských obětí hromadného masakru konstatováním: „Takže zcela určitě ověřené nesmyslné zavraždění pěti mladých německých kluků – ovšem tehdy údajně členů Hitlerjugend -, na druhé straně stovky mrtvých, u kterých se nepodařilo zjistit, zda šlo o Němce nebo naopak o vězně nacistů či pozůstatky tzv. “židovských míšenců„ z místního koncentračního tábora. Takže se tam pohybovali nejen nevinní spořádaní němečtí občané Postoloprt. Ale také fanatičtí nacisté, dozorci z místního koncentráku i nedalekého Terezína.“ Jinými slovy, z vyšetřováním a výpovědí vrahů samotných (!!!) potvrzených masových poprav učinil Vlk „pouze“ 5 zabitých chlapců z Hitlerjugend a z ostatních obětí učinil více či méně dozorce koncentráku a zároveň jeho oběti včetně židovských míšenců!
.
Další odstavec z jednoho Vlkova článku je také charakteristický: „Může nám být osobně líto mnoha českých Němců a jejich osudu po válce. Nepřiznají-li však sami sobě skutečně své chyby omyly a viny vůči jiným, není možno, abychom i my dali průchod svým pocitům. A zpytování svých vin. Pořádají-li se navíc v posledních letech za podivně objevivší se peníze například různé rádoby umělecké spektákly kolem vražd Němců v Postoloprtech v roce 1945 a zamlčují-li „aktivisté“ žádající jinak hlasitě objasnění „vin“ Čechoslováků na Němcích skutečnost, že na dohled od Postoloprt byl Terezín, kde se vraždilo německýma i sudetoněmeckýma rukama ve jménu „vyšší rasy“ od roku 1939 do 5. května 1945, není o čem mluvit. Není proč se omlouvat.“ Za šesté – je jednou z největších lží tvrdit, že „sudeťáci“ nepřiznávají své „chyby a omyly vůči jiným“, bylo a je to činěno nesčetněkrát. Nadstranické vyhnanecké organizace, sdružující lidi rozličných politických názorů, zajisté nelze chápat homogenně, a proto v nich určitě narazíme na jednotlivce, setrvávající v zahořklých pozicích v důsledku bezpráví na nich spáchaného (resp. spáchaného na jejich předcích). Tato skupina lidí, která by se překvapivě velmi rychle dala „obměkčit“ důstojným a férovým postojem reprezentantů českého státu, z pochopitelných důvodů hovoří raději o chybách tehdejší české strany. Na stranu druhou by se mnoho českých občanů nestačilo divit, kdyby slyšeli hovořit druhý velmi početný protipól „sudeťáků“, kteří donekonečna a s neuvěřitelnou pokorou prosí o odpuštění a podávají ruku ke smíření, pracují na každém možném zasedání na bůhvíkolikátém smířlivém prohlášení či manifestu. Zájmem našich domácích rozsévačů nenávisti je tyhle lidi ignorovat, obcházet a špinit vymyšlenými a jim do úst vloženými výroky. Povšimněme si jenom skutečnosti, že téměř žádná kritika na adresu „sudeťáků“ (včetně té poslední Klausovi letos v Lidicích) se neopírá o KONKRÉTNÍ výroky (či údajné výpady), ale o blíže nespecifikované údajné štvaní z sudetoněmeckých řad! Nakonec bychom totiž – jak se konkrétně ukazuje na dnešních příkladech – přišli na to, že skuteční štváči sedí na jiné straně Šumavy, než kde by je český našinec ve skutečnosti čekal.
