Z doslechu víme, že Evropská unie plánuje přivést do Evropy do poloviny tohoto století 50 miliónů přistěhovalců z Třetího světa, zejména z Afriky. Jako odůvodnění tohoto útoku na autochtonní národy Evropy se uvádí demografický vývoj stejně jako poptávka hospodářství po odborných pracovních silách. Protože se ale stále více lidí napříč Evropou k dalšímu masovému přistěhovalectví kvůli různorodým negativním průvodním jevům – paralelním společnostem, islamizaci nebo kriminalitě – staví odmítavě, hledá komise EU důrazně východiska. A zdá se, že v azylové politice nalezla bruselská centrála vhodná zadní dvířka..
Nyní jsou to dva roky, co komise EU pracuje na nové „Směrnici ke stanovení minimálních norem pro příjem uchazečů o azyl v členských zemích“, která má nahradit platnou směrnici z 27. ledna 2003. Právo na azyl je oblastí, která byla „zespolečenštěna“ teprve po vstoupení smlouvy z Amsterdamu v platnost. 15. a 16. října 1999 rozhodli státní a vládní šéfové členských států EU na svém setkání ve finském městě Tampere o vybudování „Společného evropského azylového systému“, který má dlouhodobě vést ke společnému nakládání s azylem a jednotnému statutu azylantů v Unii (závěry z Tampere). O pět let později přijala Rada Evropy takzvaný Haagský program, který si vytýčil za cíl mimo jiné i zavedení „jednotného a efektivního zacházení s azylem“ stejně jako „maximalizaci pozitivních projevů přistěhovalectví“.
.
Nyní aktuální návrh směrnice komise nese jasně rukopis zastánců multikulturní společnosti. O to, aby si lidumilské pochyby a přání našly cestu to textu, se postaralo vyslechnutí zástupců nevládních organizací (NVO) a vysokého komisařství OSN pro uprchlíky (UNHCR). A tak ani neudivuje, že komise EU chce zaručit prostřednictvím plánované směrnice „lepší normy pro zacházení s uchazeči o azyl ve vztahu k výhodám, které jsou zaručeny v rámci přijímání, které umožňují uchazečům o azyl lidsky důstojný život v souladu s mezinárodním právem“. Mimochodem byl v návrhu směrnice pojem „azyl“, který je ve všeobecné mluvě stále více negativně spojován s bezbřehou kriminalitou osob údajně potřebujících ochranu, nahrazen podle možnosti „nenápadnými“ pojmy. Tak mutovala „žádost o azyl“ náhle v „žádost o mezinárodní ochranu“ a „uchazeči o azyl“ v jednoduché „podavatele žádosti“.
.
Nehledě na tyto jazykové uhlazeniny by nová směrnice pro azyl v EU přinesla azylantům celou řadu zvýhodnění. Podle článku 15 v návrhu „se členské státy musejí postarat o to, aby žadatel obdržel přístup k pracovnímu trhu nejpozději šest měsíců po podání žádosti o mezinárodní ochranu.“ To je podle názoru bruselských komisařů nutné, aby se podporovala „samostatnost uchazečů o azyl“ aby se „omezovaly značné diskrepance mezi členskými státy“. Při této péči o azylanty, ze kterých jsou většina hospodářští uprchlíci a ne politicky pronásledovaní, nehrají oprávněné zájmy evropských pracujících, vystavených díky hospodářské krizi stále častěji hrozbě práce na zkrácený úvazek nebo nezaměstnanosti, žádnou roli. V nejlepším případě se bral pouze ohled na poptávku ekonomiky po obrovském rezervoáru levné pracovní síly. Protože: který azylant bude pouze po půlročním pobytu dostatečně ovládat jazyk hostinné země tak, aby mohl obsadit vysoce kvalifikované místo na trhu práce?
.
Prostřednictvím směrnice o azylu se má také přihlížet k materiálnímu blahobytu azylantů, a to na náklady daňového poplatníka. Protože z článku 17 odst. 5 vyplývá povinnost pro členské státy platit azylantům v rámci sociální pomoci stejný obnos jako vlastním státním příslušníkům. To stejné platí i pro přístup ke zdravotní péči. Rozumí se samo sebou, že se členské země krom toho musí postarat o to, aby toto zaručené materiální plnění odpovídalo „přiměřené životní úrovni“ azylantů. Pokud vstoupí toto opatření v platnost, pak by tím vzrostla atraktivita Evropy pro osoby ze všech koutů světa do nesnesitelných mezí – a zhroucení evropských sociálních systémů by bylo pouze otázkou času. Dodatečně k přímým vzniklým nákladům na zdravotní zaopatření, ubytování, právní řízení, péči apod. bude daňový poplatník nucen uhradit i takzvaná „integrační opatření“. O jejich účinnosti můžeme vzhledem k očividnému ztroskotání integrace pochybovat…
.
Protože multikulti-fanatikům v Evropské unii velmi záleží na tom, aby se pod krycím obalem azylu nechalo přivandrovat do Evropy co možná nejvíce lidí z Třetího světa, má být tomu odpovídajíc rozšířen pojem rodina. V současné době zahrnuje pojem „rodinný příslušník“ manžele, nemanželské partnery, pokud spolu mají dlouhodobý vztah, stejně jako svobodné nezletilé děti. Ale to se má nyní změnit, přičemž nezletilé děti mají posloužit jako stěžejní bod. Pokud všechno půjde podle přání přátel cizinců, tak se pojem „rodinného příslušníka“ rozšíří také o rodiče nebo opatrovníky stejně jako se rozšíří o nezletilé sourozence nezletilého azylanta, pokud společný život bude sloužit jejich „blahu“.
.
Podle statistiky ministerstva vnitra požádalo v tomto roce mezi lednem a dubnem 331 nezletilých osob bez doprovodu v Rakousku o azyl. Pokud by mělo dojít k rozšíření pojmu rodinného příslušníka, muselo by se pravděpodobně počítat s prudkým nárůstem žádostí o azyl ze strany nezletilých osob, a to nejen v Rakousku. Protože na cestu do Evropy by se mohla vydat celá příbuzenstva, kde by pak o azyl zažádal jeden nezletilý. Ostatní přicestovalí nezletilí – že nepůjde o sourozence, se díky často neexistujícím osobním rejstříkům v zemích původu popř. kvůli chybějící ochotě tamějších úřadů nebude dát nechat ověřit – by na základě vlastnosti „příslušníků“ taktéž obdrželi právo k pobytu. A pokud například nějaký 17tiletý přijme po šesti měsících pobytu místo pomocného dělníka, jenom velmi těžko by po několika letech, kdy pro něho azylové řízení skončí negativně, mohl být odsunut, protože bude přeci tak dobře „sociálně integrovaný“. Jakou demografickou brizanci v sobě schovává rozšířený pojem rodinného příslušníka, ukazuje příklad Nigérie: z odhadovaných 150 miliónů obyvatel je 42 procent mladších patnácti let.
.
Nárůst žádostí o azyl, který se bude dát očekávat, pokud nová EU-směrnice o azylu podle plánu vstoupí v platnost, by měla vážné účinky na veřejnou bezpečnost v Rakousku. Lidumily jedno jakého zabarvení se pod kobereček zametá skutečnost, že od roku 2000 činil počet policejním vyšetřováním zjištěných osob z řad azylantů 75.000. Vůbec se zdá, že se Rakousko vyvinulo v opravdové eldorádo pro kriminální cizince, kteří nepoctivým způsobem prostřednictvím žádosti o azyl získávají povolení k pobytu. Jestliže domácí bezpečnostní úřady šetřením zjistili v roce 2007 celkem 10.602 azylantů podezřelých z trestného činu, tak tomu bylo v desetkrát větší Spolkové republice Německo 34.811 osob. A Svobodný stát Bavorsko čítající dvanáct a půl miliónů obyvatel si přišlo podle údajů bavorského zemského kriminálního úřadu „jen“ na 4.735 azylantů podezřelých z činu.
.
Velmi poučný je pohled do statistiky za rok 2008 ohledně zemí původu a spáchaných deliktů žadatelů o azyl. První seznam vede Rusko (o azyl žádají především Čečenci) s 1.962 azylanty podezřelými z trestného činu, následované Gruzií (1.002) a Nigérií (964). Co se týče deliktů, tak v loňském roce se azylantům podezřelým z trestných činů přikládala k tíži mimo jiné ve 2070 případech krádež, v 1070 případech výdělečná krádež, v 1009 případech ublížení na těle a v 616 případech výdělečný obchod s návykovými látkami. Není tedy divu,že si Wilfried Kovarnik, vedoucí vídeňské cizinecké policie stěžuje ve „Wiener Zeitung“ ze dne 5. února 2009: „Máme stále více případů jasného zneužití azylu.“ Na jedné straně prý rostou čísla těch, kteří vcestují ilegálně do země, zde spáchají zločin a teprve po zatknutí podají žádost o azyl. Na straně druhé prý žádá o azyl čím dál více odsouzených pachatelů, kteří obdrželi negativní úřední rozhodnutí a mají být odsunuti, „často už na letišti těch nejdobrodružnějších odůvodnění podávají novou žádost o azyl, která musí být na novo zpracována a zavazuje nám ruce“. Ale obavy stále více občanů nehrají pro EU žádnou roli. Evropa se má všemi prostředky, jak například dokazuje plánovaná nová směrnice o azylu, stát kontinentem s masovým přistěhovalectvím.
Článek byl přeložen a zde zveřejněn se souhlasem autora. Andreas Mölzer je poslancem FPÖ v EU-parlamentu a byl také špičkovým kandidátem FPÖ v posledních evropských volbách. Je spoluvydavatelem týdeníku Zur Zeit.
