V rozhovoru pro týdeník Format v květnu Strache nahodil, že „by bylo dobrým vývojem, kdybychom teď prohlubovali partnerství s Ruskem. Musíme konečně akceptovat, že Rusko bylo historicky, kulturně a částečně také geograficky částí Evropy a vystupovat oproti této zemi mnohem přátelštěji.“ To se nelíbilo redaktoru Hansi Rauscherovi z listu Der Standard, protože mu Stracheho náklonnost k Rusku připadala kontrapunktní vzhledem k odmítavému postoji FPÖ vůči ambicím Turecka a Izraele na členství v EU, a dal volný průběh své zaujatostí posedlé fantazii: „Člověk smí jen spekulovat, co se Strachemu tak líbí na dnešním Rusku: to, že pravicově extremističtí „hooligans“ mohou pořádat hony na neruské národnosti, aniž by tomu státní moc činila překážky? To, že stalinovské masové zločiny Putinovým režimem sice nejsou popírány ale relativizovány (...) a že má nyní být veden boj proti „zkreslující“ kritice stalinistické doby? To, že kritičtí novináři jsou s pravidelností odpráskáváni? A že by pak trestné lágry na Sibiři byly také v EU?“. H.C. Strache na téma porušování lidských práv v Rusku reagoval v rakouském parlamentu na dotaz ohledně svého „proruského“ postoje souhlasem, že je zajisté třeba situaci v Rusku tematizovat stejně tak jako z demokraticko-politického hlediska pochybné tendence všude ve světě, USA, které mají v západoevropských médiích očividně lepší PR, nevyjímaje.
Ve skutečnosti se k problematice rusko-středoevropských vztahů H.C.Strache vyjádřil v minulosti už několikrát a jím uváděné důvody k zintenzivnění přátelských vztahů s Ruskem byly zcela jiného rázu. Evropa je podle jeho názoru nemyslitelná bez Ruska („Musí být tedy cílem dále budovat a prohlubovat naše přátelství a spolupráci s Ruskem“). Předseda FPÖ vyjádřil svého času absolutní pochopení pro Putinovy obavy z plánovaného rozmístění dalších amerických raket v Polsku a Česku a řekl, že novému míru v Evropě zbrojní závody popř. vývoj směrem k nové „studené válce“ rozhodně neprospívá: „My Svobodní se k vojenskému vyzbrojování NATO v Evropě stavíme proto velmi kriticky. Rusko po skončení Studené války stáhlo z východoevropských zemí všechny vojenské jednotky, zatímco USA dnes v Bulharsku a Rumunsku budují své vojenské opěrné body NATO.“ Tehdy také zpochybnil zdůvodnění plánovaného umístění raket v Česku a Polsku jako reakci na ohrožení ze strany Iránu, protože dosah íránských raket činí 1.700 km (a do roku 2012 se bude pohybovat nanejvýš kolem 2.500 km) a má tedy daleko od dosahu 5.000-8.000 km, který by Evropu mohl ohrozit. „Plánované rozmísťování raket ze strany USA a NATO v obou těchto zemích dává podnět k znepokojení, protože Rusko toto musí vnímat jako ofenzivní rozmístění a ne jako defenzivní.“ Ptal se také, na čí přání má k rozmístění dojít, jestli jej požaduje EU nebo jestli jde o vyhovění přáním USA.
Spoluvydavatel týdeníku Zur Zeit a poslanec za FPÖ v evropském parlamentu, Andreas Mölzer, loni v souvislosti s oficiálními postoji EU ke konfliktu mezi Ruskem a Gruzií nabádal k vyváženosti: „Jednostranné stranění Evropské unie ve prospěch Gruzie je nejen aktem politické hlouposti, nýbrž se to také příčí evropským zájmům. Rusko má pro EU význam nejen v energeticko-politickém ohledu, ale také jako strategický partner k tomu, aby se dalo postavit US-americkým snahám o světovou moc. Pokud chce EU jednoho dne hrát ve světové politice roli nejen v rámci nedělních projevů svého politického establishmentu, nebude se moci vyhnout skutečnosti, že bude třeba se Moskvě přiblížit. A k tomu právě patří respektování historicky vzrostlé zájmové sféry Ruska, která sahá až do dob Petra Velikého. Samozřejmě by partnerství s Rusy nebylo vždy snadné. Ale udělat z EU posluhovače Washingtonu a obětovat evropské vojáky pro zájmy USA by bylo vším jiným než použitelnou alternativou.“
V Praze se počátkem května konalo vrcholné setkání při příležitosti zakládání tzv. „Východního partnerství“, kterého se vedle 27 členských států EU zúčastnily také Bělorusko, Ukrajina, Moldavsko, Arménie, Gruzínsko a Ázerbajdžán. „Těchto šest bývalých sovětských republik považuje Moskva za část své historické zájmové sféry, což by měl Brusel respektovat. Proto v žádném případě nesmí vzniknout dojem, že se EU pokouší těchto šest států Rusku odcizit a převést je do vod USA a NATO“, řekl při té příležitosti Mölzer a připomněl, že v minulosti se již několikrát ukázalo, že každé přiblížení Bruselu směrem k východní Evropě vedlo zároveň k rostoucímu vlivu NATO v této oblasti, což ruské výhrady oproti východnímu partnerství činí oprávněnými. „Je naprosto nejasné, co má být vlastním smyslem a účelem tohoto východního partnerství. … Každopádně budí Brusel touto politikou v Moskvě dojem, že EU není ničím jiným než instrumentem USA k oslabení Ruska. Mělo by se připomenout, jak politicky korektní bruselská nomenklatura náhle změnila svůj názor na Bělorusko. Ze dne na den se tato zem přeměnila z poslední diktatury v Evropě ve váženého partnera“, uzavřel Mölzer.
