Jsou lidé, kterým stačí několik měsíců strávených v cizí zemi, aby se zdokonalili v jazyku hostitelské země a ovládali jej perfektně, plně se kulturně integrovali, ale jsou i tací, kterým cizí jazyk činí akcentem slyšitelné potíže i po třiceti letech ustavičného pobytu v jiném jazykovém prostředí. Tak nějak je to i s chápáním a sžitím se s kulturou, která je jiná než mateřská, se schopností empatie vůči novému prostředí, ve kterém člověk žije.
Když jsem 3. července četl rozhovor nemálo známého českého emigranta Pavla Kohouta v Lidových novinách ZDE, nabyl jsem dojmu, že dotyčný, ač dlouhodobě oddělen od vlasti, musel během své emigrace vždy tak nějak jednou nohou duchovně stále žít v české kotlině, a to i před listopadem 1989. Anebo se dobrovolně svému novému prostředí musel hodně uzavírat. Kohout se tedy nedávno cítil povolaný zanalyzovat česko-rakouské vztahy a příčiny jejich problémů a redaktor citovaných novin formou otázek v interview budil dojem, že zpovídá osobu nanejvýš kompetentní k tomu, aby poskytla čtenáři znalecký pohled do duše Rakušana, který trpí řadou předsudků vůči Čechům.
Netvrdím, že by všechny Kohoutovy vývody neměly hlavu a patu. Je to pěkný postřeh, když na závěr svého rozhovoru označuje Klause za „extremistu“. Když se zmiňuje o tom, že Češi jsou Rakušany hodnoceni jako nejméně oblíbení sousedé ve srovnání s jinými národy, určitě se také neplete. Rozesmál mě ale svým pokusem o odůvodnění, že „my jsme z nich nejhorší i proto, že jsme pro ně (Rakušany – pozn. NS) v Evropě nebezpečnými konkurenty – v obchodu, ekonomice i v politickém vlivu.“ To je taková zábavná „čecháčkovská“ dedukce. Mimochodem, ve všeobecném vnímání se v statistice oblíbenosti (vysloveně takové průzkumy totiž v Rakousku zdaleka nejsou na denním pořádku, spíše jde o takový pomyslný žebříček oblíbenosti) hůře než Češi pravidelně umísťuje národ, který geograficky s Rakouskem nemá vůbec do činění, totiž Poláci. Tato nedůvěra Rakušanů nepramení ze zakomplexovanosti nebo snad z nějakých konkurenčních obav z Polska, ale z rozčarování a zklamání nad tím, že politická reprezentace této země se už tradičně zahraničněpoliticky staví do opozice k centrálním středoevropským zemím a jako americký satelit kolikrát nestoudně prosazuje sobecké výhody ve svůj prospěch na úkor ostatních Evropanů. Jisté české politické kruhy se snaží o to, aby naše zem v tomto činění za Poláky moc nepokulhávala. Polské a české podlézání vůči USA vzbuzuje údiv a opovržení. Poláci jsou jako národ vždy tak trochu podezíráni z přílišné vypočítavosti a vychytralosti. Rakušané, kteří do rozpočtu EU víc přispívají, než z něj dostávají, to vnímají obzvláště citlivě. Co se týče rakousko-české minulosti, nedokážou si Rakušané spoustu starých dějinných „českých naschválů“ a protivenství rozumně vysvětlit, mají pocit, že jim Češi v minulosti stále při každé příležitosti házeli klacky pod nohy, ačkoliv se kulturně a hospodářsky měli dobře a jazykově smíšené Čechy a Morava v rámci habsburské monarchie vzrostly v hospodářsky nejrozvinutější oblast. To by si ale vyžadovalo důkladnější zamyšlení, ale o tom dnešní článek není.
Kohout si také postěžoval na „nenávistné“ sudetoněmecké vyhnance v Rakousku a mylně říká, že „v sudetoněmeckých novinách, které tu vycházejí, začínají dějiny až v roce 1945 násilnostmi Čechů.“ Patrně ještě podobné tiskoviny nečetl, protože ty se vyloženě s oblibou soustředí už na rok 1919 a okolnosti uspořádání Československa, postřílení 54 demonstrantů v březnu 1919 československým vojskem atd., a to se nedá přehlédnout. Postoj bavorských vyhnanců se ve srovnání s těmi rakouskými dá skutečně označit jako hodně umírněný. Komentáře mluvčího SLÖ (sudetoněmecké sdružení v Rakousku) Gerharda Zeihsela jsou opravdu nejednou cítit zatrpklostí, ale fakticky jim nelze nic špatného vytknout. Zatrpklý tón pramení z dlouholeté deprimující zkušenosti, že česká politická reprezentace upřímné podání ruky ignoruje nebo na něj dokonce plivne. Arogantní přehlížení s české strany bolí víc než nějaký nenávistný Klausův výrok. Zato kritická slova z Vídně v Praze najdou vždycky odezvu. Zeihsel nemluví k Čechům ale o Češích, protože jim nevěří. A hlavně proto, že mu nenaslouchají. Na druhou stranu stačilo by málo z české strany a zatrpklost by mohla pominout.
Vztahy Čechů se svými německy hovořícími sousedy jsou paradoxně nejvíce zatíženy právě vztahy s tou částí obyvatelstva Německa a Rakouska, která by ve skutečnosti měla být největším vzájemným kulturním a emocionálním „pojítkem“, totiž se Sudetoněmci, Starorakušany a dokonce i s Rakušany samotnými.
Vedle sudetských Němců existuje ale ještě jedna, sic ve srovnání se sudetskými Němci početně menší a dnes už „vymírající“ skupina obyvatel, která může poukazovat na svůj historický a kulturní původ, sahající svými kořeny do našich zemí, navenek však působící jako etnicky příslušející k německé jazykové a kulturní oblasti. Jsou to vídeňští Češi, o kterých se v rozhovoru pro Lidové noviny Pavel Kohout také rozpovídal. Hovořil také o tom, jak se projevovala kulturní a jazyková asimilaci v případě jeho vlastních potomků. A pak je tu vedle uvědomělých vídeňských Čechů také nesrovnatelně větší „skupina“ Rakušanů, nesoucích za svými křestními jmény typicky česká příjmení. Jde tedy vlastně i o asimilované a Čechy a jejich potomky, k češství se již dávno nehlásící a nemající k němu žádných emocionálních vazeb. Svým způsobem jde tedy o Čechy zgermanizované a „namíchané“ s okolním prostředím. A že jich není zrovna málo, není třeba nikomu zvlášť připomínat, vídeňský telefonní seznam o tom podává jasné svědectví, česká příjmení v něm tvoří něco mezi jednou třetinou a dobrou polovinou.
Svým způsobem zgermanizovaní Češi tedy...
Procházeje interpretaci českých národních dějin, a to i těch nejdávnějších časů, o kterých můžeme mít pouze nepřesné a mlhavější představy, brzy rozpoznáme pomyslnou červenou niť, která se po dlouhá staletí táhne jako nepříjemně pociťované prokletí příslušníků „holubičího“ českého národa: je to vždypřítomná a nanejvýš obávaná germanizace, s jejíž hrozbou se museli od věky věků potýkat naši otcové. A mnoho českých politiků se snaží sugerovat, že to je jev, s kterým musí vlastenecky vnímající Čech počítat i v pohnuté době dnešní. Bytostné obavy z germanizace, tento zakódovaný odvěký „fakt“, většina z nás obrazně nasává už současně s příjmem mateřského mléka.
A věru, věru, skutečné germanizační tlaky z minulosti nelze popřít, a to po jazykové, kulturní, hospodářské, ale i „rasové“ stránce. A „nejhorší tragédie“ spočívá v tom, že ať si to chceme připustit či nikoliv, negativně a škodlivě vnímaná germanizace v minulosti nemalou měrou prosakovala i do naší kultury a dokonce i do naší krve. Strašlivé to pomyšlení, o kolik nás germanizační vliv minulých století, specielně v období habsburské poroby, musel tedy „opozdit“ v kulturním vývoji a odcizil nás natolik našim východoslovanským bratrům. Germanizace je nejen vnímána jako hrozba, ale i jako absolutní negativum....
Germanizační tlak dosáhl v našich zemích svého vrcholu po březnu 1939. Většina českých a nejen českých historiografů nás informuje, že po Hitlerově vítězství měl být v našich zemích proveden takový „český holocaust“ – ani český národ prý neměl být později ušetřen smutného osudu Židů. Podobně jako to „němečtí nacisté“ udělali v Lidicích, chystali se krom několika vybraných modrookých blonďáků a modrookých blondýn, určených na poněmčení a odvlečení do Říše, ostatní Čechy vyvraždit či poslat tvrdě pracovat na Sibiř nebo někam jinam za polární kruh. Taková je široce zažitá představa. Germanizace dostala tvář fyzické likvidace. Češi měli být vyhlazeni, měli přestat fyzicky existovat. Germanizace je Čechy přinejmenším podvědomě vnímána jako vlastní fyzická smrt a nahání proto strach a pocit nepředstavitelného ponížení.
Germanizace – hrozná to vidina pro každého Čecha, tak nám to káže staletá národní výchova. K „zgermanizovaným“ rakouským Čechům musíme tedy vlastně shlížet jako k politováníhodným bytostem, které postihl strašlivý osud. Jestli pak si oni uvědomují, v jaké nezáviděníhodné situaci se nacházejí? Jestli pak jim jejich újma, kterou germanizací utrpěli, vůbec nějak dochází?
Ať nevznikne nedorozumění – autor si samozřejmě dobře uvědomuje, že situace vídeňských Čechů, kteří kdysi přišli do hlavního města monarchie a byli přirozeně vystaveni asimilačnímu většinovému tlaku okolí, se naprosto nedá srovnávat se situací obyvatelstva z vyloženě čistě nebo převážně českého sídelního území Čech a Moravy, které více méně přesně územně vymezoval Protektorát. „Morální a etické“ okolnosti byly naprosto odlišné. Objektivně řečeno bylo zřízení Protektorátu Čechy a Morava a obsazení českých sídelních oblastí Čech a Moravy v březnu 1939 ze strany Německa ostrým porušením sebeurčovacího práva Čechů. Podobně jako v roce 1918 okupace německých sídelních oblastí Čech a Moravy československými vojenskými jednotkami, a to v období, kdy podoba hranic nebyla mezinárodně zdaleka ještě závazně ustanovena, bylo hrubým porušením sebeurčovacího práva německy hovořících obyvatel Čech a Moravy. V případě Protektorátu by se tedy jednalo o (údajně plánovanou) germanizaci vnucenou „zvenčí“ domácímu obyvatelstvu, v případě rakouských Čechů šlo o asimilaci, akceptovanou vlastně jako praktickou nutnost sžití ve většinovém hostitelském prostředí.
Když jsem 3. července četl rozhovor nemálo známého českého emigranta Pavla Kohouta v Lidových novinách ZDE, nabyl jsem dojmu, že dotyčný, ač dlouhodobě oddělen od vlasti, musel během své emigrace vždy tak nějak jednou nohou duchovně stále žít v české kotlině, a to i před listopadem 1989. Anebo se dobrovolně svému novému prostředí musel hodně uzavírat. Kohout se tedy nedávno cítil povolaný zanalyzovat česko-rakouské vztahy a příčiny jejich problémů a redaktor citovaných novin formou otázek v interview budil dojem, že zpovídá osobu nanejvýš kompetentní k tomu, aby poskytla čtenáři znalecký pohled do duše Rakušana, který trpí řadou předsudků vůči Čechům.
Netvrdím, že by všechny Kohoutovy vývody neměly hlavu a patu. Je to pěkný postřeh, když na závěr svého rozhovoru označuje Klause za „extremistu“. Když se zmiňuje o tom, že Češi jsou Rakušany hodnoceni jako nejméně oblíbení sousedé ve srovnání s jinými národy, určitě se také neplete. Rozesmál mě ale svým pokusem o odůvodnění, že „my jsme z nich nejhorší i proto, že jsme pro ně (Rakušany – pozn. NS) v Evropě nebezpečnými konkurenty – v obchodu, ekonomice i v politickém vlivu.“ To je taková zábavná „čecháčkovská“ dedukce. Mimochodem, ve všeobecném vnímání se v statistice oblíbenosti (vysloveně takové průzkumy totiž v Rakousku zdaleka nejsou na denním pořádku, spíše jde o takový pomyslný žebříček oblíbenosti) hůře než Češi pravidelně umísťuje národ, který geograficky s Rakouskem nemá vůbec do činění, totiž Poláci. Tato nedůvěra Rakušanů nepramení ze zakomplexovanosti nebo snad z nějakých konkurenčních obav z Polska, ale z rozčarování a zklamání nad tím, že politická reprezentace této země se už tradičně zahraničněpoliticky staví do opozice k centrálním středoevropským zemím a jako americký satelit kolikrát nestoudně prosazuje sobecké výhody ve svůj prospěch na úkor ostatních Evropanů. Jisté české politické kruhy se snaží o to, aby naše zem v tomto činění za Poláky moc nepokulhávala. Polské a české podlézání vůči USA vzbuzuje údiv a opovržení. Poláci jsou jako národ vždy tak trochu podezíráni z přílišné vypočítavosti a vychytralosti. Rakušané, kteří do rozpočtu EU víc přispívají, než z něj dostávají, to vnímají obzvláště citlivě. Co se týče rakousko-české minulosti, nedokážou si Rakušané spoustu starých dějinných „českých naschválů“ a protivenství rozumně vysvětlit, mají pocit, že jim Češi v minulosti stále při každé příležitosti házeli klacky pod nohy, ačkoliv se kulturně a hospodářsky měli dobře a jazykově smíšené Čechy a Morava v rámci habsburské monarchie vzrostly v hospodářsky nejrozvinutější oblast. To by si ale vyžadovalo důkladnější zamyšlení, ale o tom dnešní článek není.
Kohout si také postěžoval na „nenávistné“ sudetoněmecké vyhnance v Rakousku a mylně říká, že „v sudetoněmeckých novinách, které tu vycházejí, začínají dějiny až v roce 1945 násilnostmi Čechů.“ Patrně ještě podobné tiskoviny nečetl, protože ty se vyloženě s oblibou soustředí už na rok 1919 a okolnosti uspořádání Československa, postřílení 54 demonstrantů v březnu 1919 československým vojskem atd., a to se nedá přehlédnout. Postoj bavorských vyhnanců se ve srovnání s těmi rakouskými dá skutečně označit jako hodně umírněný. Komentáře mluvčího SLÖ (sudetoněmecké sdružení v Rakousku) Gerharda Zeihsela jsou opravdu nejednou cítit zatrpklostí, ale fakticky jim nelze nic špatného vytknout. Zatrpklý tón pramení z dlouholeté deprimující zkušenosti, že česká politická reprezentace upřímné podání ruky ignoruje nebo na něj dokonce plivne. Arogantní přehlížení s české strany bolí víc než nějaký nenávistný Klausův výrok. Zato kritická slova z Vídně v Praze najdou vždycky odezvu. Zeihsel nemluví k Čechům ale o Češích, protože jim nevěří. A hlavně proto, že mu nenaslouchají. Na druhou stranu stačilo by málo z české strany a zatrpklost by mohla pominout.
Vztahy Čechů se svými německy hovořícími sousedy jsou paradoxně nejvíce zatíženy právě vztahy s tou částí obyvatelstva Německa a Rakouska, která by ve skutečnosti měla být největším vzájemným kulturním a emocionálním „pojítkem“, totiž se Sudetoněmci, Starorakušany a dokonce i s Rakušany samotnými.
Vedle sudetských Němců existuje ale ještě jedna, sic ve srovnání se sudetskými Němci početně menší a dnes už „vymírající“ skupina obyvatel, která může poukazovat na svůj historický a kulturní původ, sahající svými kořeny do našich zemí, navenek však působící jako etnicky příslušející k německé jazykové a kulturní oblasti. Jsou to vídeňští Češi, o kterých se v rozhovoru pro Lidové noviny Pavel Kohout také rozpovídal. Hovořil také o tom, jak se projevovala kulturní a jazyková asimilaci v případě jeho vlastních potomků. A pak je tu vedle uvědomělých vídeňských Čechů také nesrovnatelně větší „skupina“ Rakušanů, nesoucích za svými křestními jmény typicky česká příjmení. Jde tedy vlastně i o asimilované a Čechy a jejich potomky, k češství se již dávno nehlásící a nemající k němu žádných emocionálních vazeb. Svým způsobem jde tedy o Čechy zgermanizované a „namíchané“ s okolním prostředím. A že jich není zrovna málo, není třeba nikomu zvlášť připomínat, vídeňský telefonní seznam o tom podává jasné svědectví, česká příjmení v něm tvoří něco mezi jednou třetinou a dobrou polovinou.
Svým způsobem zgermanizovaní Češi tedy...
Procházeje interpretaci českých národních dějin, a to i těch nejdávnějších časů, o kterých můžeme mít pouze nepřesné a mlhavější představy, brzy rozpoznáme pomyslnou červenou niť, která se po dlouhá staletí táhne jako nepříjemně pociťované prokletí příslušníků „holubičího“ českého národa: je to vždypřítomná a nanejvýš obávaná germanizace, s jejíž hrozbou se museli od věky věků potýkat naši otcové. A mnoho českých politiků se snaží sugerovat, že to je jev, s kterým musí vlastenecky vnímající Čech počítat i v pohnuté době dnešní. Bytostné obavy z germanizace, tento zakódovaný odvěký „fakt“, většina z nás obrazně nasává už současně s příjmem mateřského mléka.
A věru, věru, skutečné germanizační tlaky z minulosti nelze popřít, a to po jazykové, kulturní, hospodářské, ale i „rasové“ stránce. A „nejhorší tragédie“ spočívá v tom, že ať si to chceme připustit či nikoliv, negativně a škodlivě vnímaná germanizace v minulosti nemalou měrou prosakovala i do naší kultury a dokonce i do naší krve. Strašlivé to pomyšlení, o kolik nás germanizační vliv minulých století, specielně v období habsburské poroby, musel tedy „opozdit“ v kulturním vývoji a odcizil nás natolik našim východoslovanským bratrům. Germanizace je nejen vnímána jako hrozba, ale i jako absolutní negativum....
Germanizační tlak dosáhl v našich zemích svého vrcholu po březnu 1939. Většina českých a nejen českých historiografů nás informuje, že po Hitlerově vítězství měl být v našich zemích proveden takový „český holocaust“ – ani český národ prý neměl být později ušetřen smutného osudu Židů. Podobně jako to „němečtí nacisté“ udělali v Lidicích, chystali se krom několika vybraných modrookých blonďáků a modrookých blondýn, určených na poněmčení a odvlečení do Říše, ostatní Čechy vyvraždit či poslat tvrdě pracovat na Sibiř nebo někam jinam za polární kruh. Taková je široce zažitá představa. Germanizace dostala tvář fyzické likvidace. Češi měli být vyhlazeni, měli přestat fyzicky existovat. Germanizace je Čechy přinejmenším podvědomě vnímána jako vlastní fyzická smrt a nahání proto strach a pocit nepředstavitelného ponížení.
Germanizace – hrozná to vidina pro každého Čecha, tak nám to káže staletá národní výchova. K „zgermanizovaným“ rakouským Čechům musíme tedy vlastně shlížet jako k politováníhodným bytostem, které postihl strašlivý osud. Jestli pak si oni uvědomují, v jaké nezáviděníhodné situaci se nacházejí? Jestli pak jim jejich újma, kterou germanizací utrpěli, vůbec nějak dochází?
Ať nevznikne nedorozumění – autor si samozřejmě dobře uvědomuje, že situace vídeňských Čechů, kteří kdysi přišli do hlavního města monarchie a byli přirozeně vystaveni asimilačnímu většinovému tlaku okolí, se naprosto nedá srovnávat se situací obyvatelstva z vyloženě čistě nebo převážně českého sídelního území Čech a Moravy, které více méně přesně územně vymezoval Protektorát. „Morální a etické“ okolnosti byly naprosto odlišné. Objektivně řečeno bylo zřízení Protektorátu Čechy a Morava a obsazení českých sídelních oblastí Čech a Moravy v březnu 1939 ze strany Německa ostrým porušením sebeurčovacího práva Čechů. Podobně jako v roce 1918 okupace německých sídelních oblastí Čech a Moravy československými vojenskými jednotkami, a to v období, kdy podoba hranic nebyla mezinárodně zdaleka ještě závazně ustanovena, bylo hrubým porušením sebeurčovacího práva německy hovořících obyvatel Čech a Moravy. V případě Protektorátu by se tedy jednalo o (údajně plánovanou) germanizaci vnucenou „zvenčí“ domácímu obyvatelstvu, v případě rakouských Čechů šlo o asimilaci, akceptovanou vlastně jako praktickou nutnost sžití ve většinovém hostitelském prostředí.
.
Co ale může být zajímavé, je zhodnocení z pohledu „výsledku“ asimilace nebo germanizace a jak je subjektivně pociťován svou „obětí“ a jejími potomky.
Co ale může být zajímavé, je zhodnocení z pohledu „výsledku“ asimilace nebo germanizace a jak je subjektivně pociťován svou „obětí“ a jejími potomky.
(Druhá část článku vyjde 3.8.2009)
