úterý 24. února 2009

Hospodářské aspekty včlenění Rakouska do Třetí říše

Když se 12. listopadu 1918 provizorní německo – rakouské Národní shromáždění usneslo na sjednocení Německa a okleštěného Rakouska, v jehož samostatnou hospodářskou životaschopnost již od počátku vůbec nikdo nevěřil, žily naděje na vytvoření tzv. „Německé republiky“, utvořené z obou států, jen krátkou dobu. Odpovídající pasus byl sice zanedlouho zakotven i ve výmarské ústavě (11. 8. 1919), tento byl však znenadání napaden vítěznými mocnostmi. Některé články v německé ústavě stály v rozporu s versailleským diktátem a mocnosti se cítily být nuceny pohrozit ultimátem, v případě jehož nedodržení mělo být vůči Německu použito vojenského nátlaku.

Reakce rakouské veřejnosti na znemožnění tohoto sjednocení byla depresivní. V nový stát, nazývaný zpočátku Německé Rakousko (Deutschösterreich), nikdo nevkládal naděje. Deník Neue Freie Presse v září 1919 psal: „Poteče mnoho slz… Co si má Německé Rakousko počnout po tomto míru, který bez ušetření, přes malé ústupky, vtáhne jeho důstojnost v prach, který zničí jeho svobodu, ničí jeho lid a který vystavuje milióny kmenových příslušníků v cizí zvůli? Jaký životní účel může mít a jak může sloužit vyššímu lidskému rozvoji? Nejenom, že jsme prohráli válku, prohráli jsme i sami sebe. Těchto stlačených a bez vnitřního společenství spojených šest miliónů má světu sotva co říci.“ Myšlenka životní neschopnosti samostatného rakouského státu sjednocovala až do první poloviny 30. let všechny národní politické směry a politické strany. Rakouská sociální demokracie ve sjednocení s Německem viděla řešení samozřejmě také, dokonce si zpočátku od něčeho takového hodně slibovala. Sjednocení s mocnou německou sociální demokracií bylo velkým lákadlem. Teprve s nástupem národního socialismu v Německu a po občanské válce v Rakousku se postoj různých politických stran ke sjednocení začal navzájem lišit.

Ekonomové věřili v hospodářskou vitalitu nového rakouského státu jen výjimečně. Rakousko po dunajské monarchii zdědilo sice také důležité průmyslové ressource, tyto však byly poznamenány strukturálními slabinami. Nevýhodami byly např. i úzká energetická základna a zaostávající zemědělství. Těžištěm průmyslu bylo zpracování kovů, strojírenství a některá odvětví výroby spotřebního zboží, jejichž přístup k tradičním trhům na východě však byl čím dál více ztěžován. K tomu se přidružil fakt, že relativně nepoměrně vysoké procento zaměstnanců bylo činných v dopravě, obchodu, bankovnictví a ve veřejných službách, neboť Vídeň jako dřívější administrativní a obchodní centrum velké habsburské říše měla kdysi odpovídající funkci a díky novým okleštěným poměrům nebylo pro celou armádu lidí náhle odpovídající uplatnění. Mezi veřejností panoval názor, že za životní neschopnost nového Rakouska nese hlavní vinu Vídeň, která byla na nynější okleštěné Rakousko „až příliš velká“ a velkou část jejího obyvatelstva tvořily neproduktivní elementy, jakožto obrovská armáda úředníků, nepřínosných intelektuálů, přeprodejců , „příživníků“ atd. Všeobecně se usuzovalo, že Rakousku chybí „věcné faktory produktivity“ jako úrodná půda a továrny.

Po prvních letech poválečného chaosu nastala od roku 1922 politika drastického deflačního hospodářského programu, odpovídajícího požadavkům a představám zahraničních západoevropských věřitelů. Tento program stavěl stabilitu měny absolutně na první místo. Hlavními znaky této hospodářské politiky bylo masové odbourávání pracovních míst ve veřejné správě a celá řada spotřebitelských daní, které zatěžovaly konzum „malého člověka“ a akcentovaly omezenost vnitřního trhu. Na druhé straně bylo k dispozici jenom minimum prostředků pro veřejné investice, jako např. výstavbu ve vodohospodářství a pro elektrifikaci železnice. Hospodářská situace země se samozřejmě drasticky přiostřila s příchodem světové hospodářské krize. Průmyslová produkce v letech 1929 až 1932 poklesla o 40%, celkový počet nezaměstnaných v roce 1932 se odhadoval na 600.000. Zhroutil se i bankovní systém a tím i úvěrový aparát, hrozila opět vážná krize měny a Rakousko bylo opět nuceno využít půjček západních mocností – a sice opět za nevýhodných a kontraproduktivních podmínek, podobajícím se „ženevské půjčce“ z roku 1922. Podobně jako v předcházející dekádě stála hospodářská terapie ve znamení restriktivní rozpočtové politiky, tvrdých opatření ve smyslu krácení platů a odbourávání pracovních míst, ale také čím dál více ve znamení protekcionistické politiky zahraničního obchodu, která se zaměřovala zejména na zemědělství. V únoru 1934 došlo v Rakousku ke státnímu převratu a navíc nyní chyběly politické síly, které by se těmto osudovým chybám hospodářské politiky postavily. Výsledkem sice byla poměrně rychlá konsolidace měny – rakouský šilink se proměnil v „alpský dollar“ – ale průmyslová produkce se stále nemohla vzpamatovat.

Dlouhotrvající hospodářská deprese, masová nezaměstnanost a citelný pokles všeobecné životní úrovně byl valnou částí rakouského obyvatelstva registrován s rozhořčením, tím spíše, že se naproti tomu v sousedním Německu již od poloviny třicátých let jasně ukazovala tendence ke zlepšení. Opět se oživily nálady hovořící o „životní neschopnosti Rakouska“ a tyto v neposlední řadě přispěly k nadšenému vítání německých vojsk v březnu 1938 koneckonců i v řadách rakouského dělnictva.

Zcela záměrně zde v několika odstavcích uvádíme citáty poválečných rakouských historiků, líčících „anexi Rakouska“ ve světle „nacistické zvůle“, aby zde vyzněly jisté paralely, ke kterým se ještě vrátíme na konci tohoto článku. Historik Eduard März píše: „Německý boom zbrojení se zdál být v roce 1937 na vrcholu: průmyslové kapacity byly rozsáhle zatíženy a všude začínal být citelný akutní nedostatek pracovních sil, zejména zkušených odborných pracovníků. Ale také dovoz surovin důležitých pro válečné účely jako železná ruda, zemní plyn, dřevo, stavební materiál atd. se potýkal s rostoucími potížemi, protože rezervy zlata Říšské banky byly takřka vyčerpány a devizy byly k dispozici pouze v omezeném množství. Je jasné, že včlenění Rakouska do německého hospodářského prostoru na počátku roku 1938, kdy se zdálo, že zbrojní expanze narazila na své přirozené hranice, mělo doslova strategický význam.“

Norbert Schausberger zmiňuje ve své knize „Zbrojení v Rakousku v letech 1938-1945“ dokument Statistického říšského úřadu, v kterém jsou vyjmenovávány hospodářské výhody (pro německé hospodářství) plynoucí z přičlenění Rakouska: „Získání nové základny pro železnou rudu, úleva pro německou bilanci surovin u magnezitu, grafitu, mastku a antimonu, značné možnosti výstavby rakouského vodohospodářství, nevyužité průmyslové kapacity a kapacity pracovních sil, exportní význam rakouské produkce motorových vozidel a textilního průmyslu pro získávání deviz stejně jako přírůstek sil v dřevařství a v papírnickém průmyslu.“

Z pohledu zmiňovaných historiků můžeme vzhledem k napjaté platebně bilanční situace Německa v té době ohodnotit jako „nejhodnotnější kořist“ přičlenění zásoby zlata a deviz pocházející z Rakouské národní banky. Podle bilancí Národní banky činil celkový stav zásob zlata a valutárních hodnot 471,49 milionu šilinků (clearingové zásoby v zahraničí nejsou započteny). Z úst historika Schausbergera charakteristika tohoto jevu vyzní pak následovně: „Noví mocipáni přikročili také bez okolků k zplundrování naleznutých přirozených, průmyslových a valutárních rezerv, aby vyhověli stále rostoucím nárokům německého válečného hospodářství. K tomu navíc bylo těsně po anšlusu zprostředkováno do Německa 100.000 pracovních sil, z toho 10.000 technických inženýrů. Mnozí … šli dobrovolně za vidinou vyšších mezd, mnozí šli na základě donucovacích opatření. Odliv rakouských pracovních sil pokračoval na základě nařízení ministra práce také během války.“

V memorandu, které předložila rakouská delegace 27. ledna 1947 spojenecké konferenci ministrů zahraničí, která se konala v Londýně, byla řeč o „odcizeném rakouském státním majetku“, kde se mj. kromě již zmíněných rezerv zlata a deviz Rakouské národní banky uváděly obrazy a gobelíny vídeňského Uměleckohistorického muzea, předměty z vlastnictví rakouského „spolkového pokladu“, pohyblivý materiál spolkových železničních drah, zařízení vědeckých ústavů apod. Přírůstek materiálních hodnot, které „hospodářskou absorpcí Rakouska“ Říše načerpala, ilustruje následující příklad: Téměř polovina akciového kapitálu banky Creditanstalt-Bankverein, která se původně nacházela ve vlastnictví rakouského státu a Národní banky, přešla krátce po „anšlusu“ do rukou říšské holdingové společnosti VIAG. V dubnu 1938 k sobě VIAG přetáhla další minoritní podíly a zanedlouho tak mohla disponovat asi třemi čtvrtinami akciového kapitálu této velké rakouské komerční banky. Během války však po etapách akciový kapitál přecházel do Deutsche Bank, která získala již v roce 1938 čtvrtinu akcií a v roce 1942 akciovou majoritu v rámci VIAG. Většina průmyslových podílů banky Creditanstalt-Bankverein musela být odstoupena „Reichswerke Hermann Göring“ a soukromým německým podnikům. Ke Göringovým závodům byly přičleněny velkopodniky jako Alpine-Montan Gesellschaft, Steyr-Daimler-Puch, Simmeringer Waggonfabrik, ocelárny Judenburg, loďařské závody DDSG apod. Německý koncern IG Farben spolkl rakouský chemický koncern Donau-Chemie AG atd.

Několik málo příkladů změny vlastníků v rakouském průmyslu po březnu 1938 (první údaj je název původní rakouské firmy, druhý údaj je název hlavního akcionáře v dubnu 1938):

Österreichische Alpin Montan Gesellschaft………………………………..Reichswerke AG Hermann Göring
Erste DDSG………………………………………………………………………………..Reichswerke AG Hermann Göring
Schiffswerfte Linz AG………………………………………………………………..Reichswerke AG Hermann Göring
Stahl- und Temperguss AG………………………………………………………..Reichswerke AG Hermann Göring
Wiener Lokomotivfabrik AG………………………………………………………Henschel und Sohn, Kassel
Steyr-Daimler-Puch AG……………………………………………………………..Bank der deutschen Luftfahrt Berlin
Simmering-Graz-Pauker AG……………………………………………………….Klöckner-Humboldt-Deutz Köln
Gebr. Böhler + Co AG………………………………………………………………….Deutscher Stahlverein
Berndorfer Metallwarenfabrik…………………………………………………....Friedrich Krupp AG Essen
Elin AG……………………………………………………………………………………….Deutsche Continental Gasges. Dessau
Maschinenfabrik Andritz…………………………………………………………….Demag AG Duisburg
Waagner-Biró AG……………………………………………………………………….Dortmunder Union Dortmund
Donau Chemie AG………………………………………………………………………IG-Farben
Österr. Eisenbahn-Verkehrsanstalt…………………………………………….Eisenbahn-Verkehrsmittel Berlin
Austro-Fiat…………………………………………………………………………………Maschinenfabrik Augsburg-Nürnberg
Enzesfelder Metallwerke AG………………………………………………………Vereinigte Stahlwerke Düsseldorf
Hofherr-Schrantz Landwirtschaftliche Maschinenfabrik…………….Hermann Lanz Mannheim
Lenzinger Zellstoff- und Papierfabrik…………………………………………Thüringische Zellwolle AG
Allg. Baugesellschaft Porr AG………………………………………………………Ernst August Herzog zu Lüneburg
Österr. Eisenbahn-Verkehrsanstalt…………………………………………….Eisenbahn-Verkehrsmittel AG Berlin

Historik E. März to komentuje takto: „Jak je z tabulky vidno, byl proces kolonializace Rakouska během let obsazení a války prakticky úplný. ´Ostmärker´ (označení Rakušanů po březnu 1938 – pozn NS) směli vyráběl kanóny a byly považováni za hodní toho dodávat i náplň do děl, ale o produkčním programu a nasazení děl se rozhodovalo v Berlíně a v jiných německých průmyslových centrech.“

Expanze hospodářství Východní marky byla citelná zejména v energetickém sektoru, v oblasti získávání nerostných surovin a v těžkém průmyslu. Průmyslová odvětví orientovaná na spotřebu jako např. papírenský, textilní, kožedělný a oděvní průmysl a také oblast cestovního ruchu tyto tendence prudkého rozvoje tolik nepocítily. Rakousko se ve větší míře soustředilo po anšlusu na výrobu základních materiálů a polofabrikátů a výrobků, které sloužily k doplnění německého válečného hospodářství – plně ve smyslu slov Hermanna Göringa: „Návrat Východní marky jsme nepociťovali jako nějaký dar, ale jako národně-politický závazek. Stejně tak jsme z naší strany nechtěli činit žádné dary. Ani přizpůsobení měny, ani daňové úlevy, ani podpora rakouského pojišťovnického hospodářství a všechna ta financující a podpůrná opatření, která jsem uvedl v chod, nejsou tak myšlena.“

Smysl předcházejícího pokusu o hrubý náčrt hospodářských aspektů anšlusu „soukmenoveckého“ Rakouska v březnu 1938 spočívá v tom, že zmiňovaná fakta jsou české veřejnosti určitě velmi málo známá a v podání poválečných rakouských historiků skrývá tento pohled svým zabarvením řadu paralel k výkladům českých historiků o hospodářské stránce úlohy Protektorátu Čechy a Morava v rámci Říše. Do jisté míry je onen silně „národně vztažný“ pohled na hospodářskou roli Čech a Moravy v Říši možné zrelativizovat. Čeští historikové se k této problematice zpravidla staví tak, že vztahovačně zdůrazňují domnělý explicitně protičeský charakter hospodářského „protektorátního otroctví“ vůči Říši a řada z nich zachází dokonce tak daleko, že zcela vážně vyslovují teze o tom, že český národ byl ušetřen údajně hrozícího vyhlazení pouze díky tomu, že české pracovní síly byly naprosto nepostradatelné pro válečný zbrojní průmysl. Samozřejmě nelze mnohé srovnávat, např. počet Čechů pracovně nasazených v Říši byl podstatně větší než počet pracovně převedených Rakušanů. Na druhou stranu nemuseli čeští muži nikdy narukovat do války, na rozdíl od 800.000 Rakušanů, kterých se po válce 380.000 už nikdy nevrátilo, nemluvě o zásobovací situaci v Protektorátě, která byla mnohdy lepší než v Altreichu samém. Každopádně ona tvrzení, že Čech přežil Protektorát ve srovnání s jinými národy relativně bez útrap jen díky jeho využití pro zbrojní průmysl, můžeme s čistým svědomím rázně označit za účelně vykonstruovaná.

Související články:
http://nassmer.blogspot.com/2009/02/predmluva-k-pojednani-o-hospodarskem.html
http://nassmer.blogspot.com/2009/02/odstraneni-masove-nezamestnanosti-ve.html

Pramen:
Finis Austriae – Österreich März 1938 (Franz Danimann, Europaverlag Wien 1978)
Wirtschaftliche Aspekte der Annexion Österreichs durch das Dritte Reich (Eudard März In: Forschungen und Beiträge zur Wiener Stadtgeschichte – Wien 1938, Verein der Geschichte der Stadt Wien, Wien 1978)
Foto:
Příjezd německých vojsk do tyrolské metropole Innsbrucku v březnu 1938, In:Österreich zwischen den Kriegen (Lothar Rübelt, Fritz Molden Verlag, Wien 1979)

středa 18. února 2009

18. února 1945 se Pražané rozloučili s českými oběťmi amerického bombardování


Ve stínu hotového pekla, které zažilo civilní obyvatelstvo a uprchlíci v saských Drážďanech 13. února 1945 pod náporem spojeneckého leteckého teroru, by se mohlo jevit jako nemístné nebo i cynické, když dnes připomeneme, jaké materiální a lidské ztráty přinesl americký letecký útok na Prahu o den později. Dne 14. února 1945 krátce po poledni poznali poprvé v životě i Pražané v menším měřítku hrůzy, o kterých doposud slyšeli pouze z vyprávění Čechů pobývajících v bombardovaných německých městech, vystavených spojeneckým náletům již od roku 1943. Nejeden Čech, který byl očitým svědkem šíleností napáchaných na civilním obyvatelstvu kobercovým bombardováním měst přímo v Německu, v duchu proklínal angloamerické letce. Jak potvrzuje řada pamětníků, tak Češi, kteří si něco podobného vychutnali v německých městech na vlastní kůži, neměli pro toto masové vraždění civilistů pochopení. I v onen osudový den náletu na Prahu byla velká část pražských hasičů odvolána do Drážďan na záchranné práce, kde byli přímými svědky celého utrpení tamějších občanů. Bohužel nikdo z českých hasičů si v té chvíli nepřipouštěl, že by bomby mohly zakrátko padat i na Prahu. Byly tu sice ještě vzpomínky na první americký nálet z listopadu 1944, ten však po sobě nezanechal tak výrazné stopy jako nálet, který Prahu teprve čekal. Obyvatelé hlavního města Protektorátu tak až na samém sklonku války pocítili, jak ošidný je vojenský termín „collateral damage“, považující ztráty způsobené civilnímu obyvatelstvu armádními akcemi za „přidružené škody".

Co ale opravdovým cynismem je, s jakou chladnokrevností a samozřejmostí někteří lidé v dnešní době obhajují americký letecký útok na Prahu jako pouhý omyl amerických letců, protože vražděni měli být koneckonců lidé v Drážďanech a ne v Praze, kterou si Američané údajně se saskou metropolí spletli. Na základě kolektivní viny, která je však z hlediska mezinárodního práva nepřijatelná, má být ospravedlňován zločin proti lidskosti, spáchaný kobercovými nálety na německá města. Připomeňme jen, že Anglie a Francie před pozdějšími kodifikacemi obdobných mezinárodní pravidel a smluv použily již v roce 1915 v souvislosti s genocidou proti Arménům termínu zločin proti lidskosti a že haagská konvence z roku 1907 zapovídá necivilizované jednání vůči civilistům. A tak nelze nepříjemnost mezinárodního práva v případě leteckých útoků na Drážďany ospravedlnit tím, že „Němci byli agresory“. A tím hůře ospravedlňovat vraždění Pražanů záměnou teroristických leteckých cílů…

Nad Drážďanami se v nočních hodinách 13. února 1945 objevily nejdřív stovky britských halifaxů a lancasterů, ve druhé vlně je pak podpořily další stovky amerických létajících pevností B-17. Během pár hodin srovnaly centrum města se zemí, někdejší „Florencii na Labi“ proměnily fosforovými bombami v ohnivou pec viditelnou na desítky kilometrů. Zář byla vidět i v Protektorátu. Nad městy se rozkvílely sirény a rozhlas obyvatelstvo varoval tradiční informací, že se nad říšským územím nachází „velké skupiny bombardovacích svazů“. Následující den se situace opakovala, Drážďany zažívaly závěrečnou, třetí vlnu leteckého úderu. Když se několik desítek bombardérů B-17 objevilo i nad Prahou, řada obyvatel prý místo do krytů zamířila do ulic a pozorovala malé stříbrné body na obloze, za kterými se táhly dlouhé kondenzační čáry. Pak se ale z trupů letadel odloupla spousta malých teček.

62 amerických bombardérů se 14. února 1945 kolem poledne blížilo ze západu k českému hlavnímu městu. Spouštění pum začalo na levém pobřeží Vltavy ve Smíchově, táhlo se podél tehdejšího Mozartova mostu až k Novému Městu a zasáhlo až ke čtvrti Vinohrady. Nebyl zasáhnut jediný vojenský objekt a ani jediná továrna. Dokonce i nádraží v centru zůstala uchráněna, terčem pum se staly čistě obytné čtvrti. Odnesla to zejména oblast okolo Karlova náměstí. Vyhořel Emauzský klášter, byly zasáhnuty nemocnice, školy, divadlo ve Vinohradech, jedna synagoga, několik kostelů a obytných bloků. Během pouhých pěti minut, mezi 12.35 a 12.40 hod, bylo na město svrženo 62 letouny Boeing B-17 Flying Fortress 152,2 tun pum. Zcela zničeno bylo 93 domů, dalších 190 těžce a 1.500 lehce poškozeno.

Ztráty na životech byly obrovské především v souvislosti s tím, že šlo vlastně o nálet tzv. malou tonáží a nešlo o žádný masový nálet. Na vině relativně vysokých ztrát na životech je také skutečnost, že Pražané se oddávali poněkud iracionální víře, že Praha je pro bombardování zapovězené město. Z toho je vyléčil právě 14. únor. Pražané byli už v minulých měsících, týdnech a dnech znervózňováni častými leteckými poplachy, ale ty je pouze zahnaly do sklepů a nikdy se nic vážného nedělo. Takže i toho 14. února žili v omylu, že prostě na Prahu žádná puma nespadne. Proto byly ty ztráty naprosto neúměrné té svržené tonáži. Krátce po náletu se napočítalo 413 mrtvých a 1.455 zraněných osob. Dalších 88 osob bylo nezvěstných. Po válce se ta čísla upřesnila na 701 mrtvých a 1.184 zraněných osob. Některé zdroje uvádějí dokonce až 1.400-1.500 mrtvých.

Následující otázka přitom strašila v hlavě i „odbojářům“, pro které byly americké bombardéry jedním ze symbolů vyhlížené svobody: proč vlastně útočily na Prahu, navíc na čtvrti, kde nebyly žádné strategické cíle, ale činžáky?..

Deník Národní politika komentoval tehdy nálet následovně: „Angloameričtí terorističtí letci bombardovali v poledne některé čtvrti města Prahy a způsobili civilnímu obyvatelstvu značné ztráty. Teroristický ráz tohoto útoku je vidět jasně z toho, že byly zasaženy výlučně jen obytné čtvrti. Kromě četných činžovních domů bylo z části zasaženo těžce také několik nemocnic, klinik pro ženy, a dětských nemocnic, jakož i stavby kulturně cenné. Mezi zasaženými kulturními památkami je Emauzský klášter, Faustův dům a bývalá jezuitská kolej u sv. Ignáce. Poškozena byla i činohra Národního divadla na Královských Vinohradech. Skladiště kulis Národního divadla vyhořelo úplně.“
Den po náletu zaznělo z pražského rozhlasu: „Včera jsme plně pochopili význam slova teror. Pochopili jsme a prožili. My, kteří jsme nikdy nechtěli uvěřit, že by se tato hrůza a takové neštěstí mohlo snésti i na nás. V Praze ještě nevyhasly požáry, ještě se valí dým z obytných domů, ze škol, z kostelů i z nemocnic. Ještě jsme nedostali z trosek své mrtvé. Děti, ženy. Ještě jsme ani neporozuměli. Zřícené domy v ulicích Prahy hrozí ohořelými trámy. Hromady trosek, skla, zničeného majetku, krev, to je jen několik slov o jedné pražské čtvrti. Nebudu ji jmenovat, právě tak to vypadá i v ostatních. Lidé, kterým zbylo jen to, co měli na sobě, chodí okolo zřícených domů, ve kterých ztratili všechno. Většina z nás má přece jen to, co je doma. Nábytek, peřiny, šaty. A velmi mnoho lidí pomáhá horečně členům pomocných služeb v odstraňování trosek ve smutném očekávání, že náhle spatří v prachu a změti ohořelých trámů mrtvé tělo svého dítěte, ženy nebo matky.“

Na záchranných a úklidových akcích se výrazně podíleli příslušníci protektorátního vládního vojska. Mnozí občané měli z pochopitelných důvodů bezprostředně po náletu obavy o život svých blízkých. Existovala cesta, jak o sobě lidé dávali svým blízkým co nejrychleji vědět, že jsou na živu. Podle zavedené praxe v Říši bylo možno i v Protektorátu dát příbuzným téměř okamžitě najevo, že pisatel přežil nálet. Jednalo se o tzv. „Eilnachricht – spěšnou zprávu“, což byl něco jako korespondenční lístek, na jehož druhé straně stálo velkým písmem „Lebenszeichen von…. – Jsem na živu…“ a pisatel jenom doplnil své jméno.

Smuteční slavnosti za oběti bombardování ze 14. 2. 1945 se konaly odděleně. S německými Pražany proběhlo symbolické rozloučení na Mozartově náměstí (nyní náměstí Jana Palacha). Rozloučení s českými oběťmi bombardování se konalo 18. 2. 1945 na Říšském náměstí (nyní náměstí Míru) ve Vinohradech a organizovalo jej Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (na fotografii). Zároveň byla vypsaná peněžní sbírka pro přeživší postižené bombardováním. Prezident Emil Hácha věnoval 1 milion, předseda vlády Bienert půl milionu a Emanuel Moravec 180 tisíc korun. Přispíval tehdy prakticky každý.

Na smuteční slavnosti za oběti náletu odsoudil předseda poslední protektorátní vlády Richard Bienert útok jako teroristický a využil příležitosti k proklamaci loajality k Říši: "Předmětem útoku naprosto nebyly podniky a zařízení důležité pro válku. Naopak je zřejmé, že účel útoku je jen a jen teroristický. Vždyť byli jsme dokonce svědky toho, že se nepřítel nezastavil ani před útokem na ženy, nevinné děti a nemocné. Nepřítel je na omylu, domnívá-li se, že tímto způsobem boje, zastraší české obyvatelstvo a otřese jeho dosavadním loajálním postojem k Říši. České obyvatelstvo pražské i celého Protektorátu odsuzuje tento způsob boje a půjde tím věrnější cestou, kterou mu kdysi vytýčil jeho státní prezident."

Pražský primátor Dr. Alois Říha před shromážděnými Pražany nehovořil pouze o ztrátách na lidských životech: „Praha, básníky opěvované město, obdivována cizinci, a také Američany a Angličany, královská Praha, jejíž tisícileté dějiny zná celý kulturní svět, skrývá svou tvář ve smutku. Město, které bylo vystavěno nesčetnými generacemi, které patří k nejkrásnějším městům světa, bylo těžce zasaženo.“

Únorový nálet roku 1945 nebyl první ani poslední, který české hlavní město za druhé světové války zažilo. Další, tentokrát přiznané už jako plánované bombardování, Prahu zasáhlo 25. března 1945.

neděle 15. února 2009

O porodnosti za Protektorátu

Rok 1944 se statisticky pozitivně zapsal z hlediska historického vývoje porodnosti v Čechách a na Moravě jako poslední rekordní rok s maximálním počtem živě narozených dětí, totiž 230,2 tisíc. Tento rok byl prakticky vyvrcholením vývoje, který byl odstartován již prudkým nárůstem porodnosti na území Protektorátu v letech 1939 – 1940. Počínaje rokem 1945 se situace začala opět zhoršovat. Po druhé světové válce se sice ještě několik málo let udržela poměrně vysoká porodnost, ale proti situaci za Protektorátu se v podstatě jednalo o pokles. A rok 1947 byl v „dějinách české porodnosti“ posledním rokem, kdy roční počet živě narozených dětí přesáhl číslo 200 tisíc. Vývoj porodnosti od padesátých let minulého století do dnešních dnů není třeba nyní detailně probírat, ale jisté je, že od posledního rekordního roku 1944 se statistikům pozitivnější údaje o stavu porodnosti v našich zemích už nikdy zjistit nepodařilo. Od roku 1980 porodnost v České republice trvale klesala až do poloviny devadesátých let, od níž stagnuje na mimořádně nízké úrovni, nejnižší v historii a jedné z nejnižších na světě. Od roku 1990 se přitom pokles porodnosti urychlil. Je to způsobeno zásadní změnou životního stylu mladých lidí včetně ústupu rodičovství v jejich hodnotovém systému, ale i nepříznivou ekonomickou situací mladých rodin, především finanční náročností samostatného bydlení.

Absolutně nejvíce dětí v celém 20. století se narodilo v roce 1921 (257,3 tisíc). Přesto však právě paradoxně v tomto roce například Čechy zaznamenaly nejvyšší celkový úbytek obyvatel (například úmrtími atd.,viz. článek dole). Ptáte se nač všechna tahle čísla? Protože je z nich patrné, že Čechů se zrovna v období „největšího temna svých dějin“, tj. v letech 1939-1945, rodilo rekordně mnoho a národ tehdy přibýval na počtu. Tento fakt je o to markantnější, že se tomu dělo přímo za světové války, kdy jiné evropské národy krvácely na frontách i v zázemí, kdy ničivé fronty války pustošily celé kraje a kdy národní život v mnoha zemích byl totálně zlomen. Ve střední Evropě byl vzrůst české porodnosti a zároveň i celkové české populace v té době naprosto ojedinělým jevem a naprostým antitrendem. Národ mohl v tomto období nejen kvést kulturně (mimochodem nikdy jindy nevyšlo během tak krátké doby tolik národně vlasteneckých knih jako právě za Protektorátu), ale také i početně. Když si uvědomíme, že samotná existence tzv. Československa (respektive vnitřní a zahraniční politika určovaná Prahou), tohoto života neschopného účelného produktu Versailleského systému, byla věčným zdrojem napětí v Evropě a jedním z rozhodujících „rozbušek“ druhé světové války, musíme v případě českého národa skutečně hovořit o jakési dobrotivosti osudu. Historie nám ukázala, že zřízení Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 bylo tou nejlepší a racionálně nejpříznivější cestou pro další vývoj české národní existence. Nebýt zmíněné ochrany Říše, tak by český národ tehdy pod válečným náporem zaznamenal podstatně jiné fyzické a materiální ztráty a býval by neměl prostor a potřebný klid k takovému kulturnímu a sociálnímu životu, který mu byl v Protektorátu zaručen. Tento tolikrát tak nenáviděný Protektorát byl přes všechny potíže ve skutečnosti skutečnou ochranou českého národa před hrůzami války, jejíž nevyhnutelnost předurčila jako jeden z mnoha činitelů také zrovna ona naprosto hazardérská a nezodpovědná politika pražského Hradu v letech 1918-1938. Takže nebýt 15. března 1939, nebylo by vysoké porodnosti v následujících válečných letech, nemluvě o ušetření obětí na lidských životech. Pokud však samozřejmě nekriticky přebereme černo-bílé teze valné části vykladačů dějin a jejich stenografů, že pouze národně socialistické Německo mělo jako jediné zájem o rozpoutání války, zatímco země jako Francie, Anglie, USA a Sovětský svaz atd. nedisponovaly sebemenšími imperialistickými a mocenskými zájmy, pokud uvěříme, že „beránčí“ Československo jako „jediná bašta demokracie ve střední Evropě“ se stalo jednostranně jen obětí „německé nacistické zvůle“ a samo předtím svou nepřátelskou politikou nepřilévalo oleje do ohně, nemůžeme bytostný význam maximálně možného uchránění českého obyvatelstva před hrůzami války ve formě zřízení Protektorátu nikdy plně a dostatečně ocenit. Nezapomeňme také, že svět kolem se Čechů neptal, jak si poměry ve vlastní zemi po Mnichovu a odtržení Slovenska uspořádají, válka a krveprolití by se konaly tak jako tak, nezávisle na tom, co by se v březnu 1939 událo.

Následuje malý názorný průřez vývoje porodnosti v Čechách a na Moravě během 20. století. (Pozor: při porovnání čísel je třeba si uvědomit fakt, že čísla uvedená pro roky 1939-1944 se vztahují územně pouze na samotný Protektorát, tj. území bez tzv. Sudet. Čísla uváděná před rokem 1939 a po roce 1944 se vztahují na území, které se dnes shoduje s územím České republiky. Krom toho nesmíme zapomenout, že údaje z let 1919 – 1938 nezrcadlí jakousi „českou národní porodnost“, protože čísla se vztahují na kompletní území, tj. včetně pohraničí – na území odpovídající dnešnímu území České republiky žily i jiné menšiny, tj. každý třetí obyvatel Čech a Moravy byl německé národnosti. Na to je třeba myslet při porovnávání statistických údajů, které budou uvedeny v následující tabulce!)

Počet živě narozených dětí - vývoj v letech 1919 - 1980

--------------------------------------------------------------------------------------------
1919……………………..120,6 tis.
1921……………………..257,3 tis.
1937……………………..156,0 tis.
1938………………………103,6 tis.
1939………………………107,3 tis. (pouze území Protektorátu, tj. bez odstoupených Sudet)
1940………………………125,1 tis. (pouze území Protektorátu, tj. bez odstoupených Sudet)
1941………………………122,6 tis. (pouze území Protektorátu, tj. bez odstoupených Sudet)
1942………………………137,7 tis. (pouze území Protektorátu, tj. bez odstoupených Sudet)
1943………………………150,4 tis. (pouze území Protektorátu, tj. bez odstoupených Sudet)
1944………………………230,2 tis. (pouze území Protektorátu, tj. bez odstoupených Sudet)
1946………………………210,5 tis.
1947…………………..…206,7 tis
1957………………………155,4 tis.
1958………………………141,8 tis.
1959………………………129,0 tis.
1964………………………154,2 tis.
1968………………………137,0 tis.
1974………………………194,2 tis.
1975………………………191,8 tis.
1979………………………172,1 tis.
1980………………………153,8 tis.
---------------------------------------------------------------------------------------------

Na vysoké porodnosti v období Protektorátu se podepsala jistá specifika. Dnešní (laická) literatura s oblibou uvádí zpravidla pouze tu domněnku, že těhotenství a mateřství bylo u českých žen mj. také formou obrany před povinností vykonávat nucené práce. Jako vysvětlení celého jevu to však nepostačuje, spíše jde opět o snahu podat jeden bezesporu kladný přínos existence Protektorátu v takovém světle, aby z něj našinec vycítil nějaké negativum, resp. v podtextu této interpretace můžeme tento jev chápat dokonce jako formu jakéhosi „odboje“ českých žen… Psychologické lákadlo strávit mladá léta raději mateřstvím než nucenou prací samozřejmě nelze zamítnout, tím spíš, když čeští muži byli na rozdíl od většiny jiných Středoevropanů doma a nemuseli dávat všanc svůj život na bojištích. A to je také výhoda existence Protektorátu, protože válka se kolem v Evropě konala nezávisle na tom, zda byl před tím zřízen Protektorát či ne. Tento efekt porodnosti však musely teprve umožnit rámcové podmínky sociální a zdravotní péče v Protektorátu, jinak by mohl být psychologický motiv sebevětší, ale efekt by se nedostavil pro různá úskalí v jiných oblastech života.


Bylo by naivní se domnívat, že říšským činitelům nebyl tento nahoře zmiňovaný psychologický efekt znám. Naopak – čísla již od roku 1939 se zvyšující porodnosti u Čechů nebyla žádným tajemstvím a pronikla samozřejmě i do Berlína. Pokud by Berlín třeba skutečně napadlo tomuto jevu zabránit, nebyl by to z jeho pozice žádný problém, řada nepopulárních opatření sociálního a hospodářského charakteru by to českým rodičům mohla kdykoliv znemožnit popř. „znechutit“. Tak se tomu však nedělo. Úmrtnost kojenců byla v Protektorátu dokonce menší než v období před válkou. A dokonce ani českým historikům nezbývá konstatovat, že úroveň zdravotnické péče v Čechách a na Moravě byla na tehdejší dobu na vysoké úrovni: „O úrovni protektorátního zdravotnictví svědčí skutečnost, že úmrtí na nakažlivé choroby byla velmi nízká – záškrt 15,5/100.000 obyv., chřipka 8,4/100.000 obyv., spála 4,2/100.000 obyv., neštovice 1,7/100.000 obyv., tyfus a paratyfus 3,1/100.000 obyv. Kojenecká úmrtnost činila 62,9/100.000 dětí a v Čechách byla nižší (54,9/100.000 dětí) než na Moravě (71/100.000 dětí).“ (Jan B. Uhlíř).

"Rodí se nám nové pokolení"

Zlínský časopis Svět uveřejnil 27. 10.1943 článek Jaroslava Riedla s názvem „Rodí se nám nové pokolení“. Některé pasáže článku sice zavání banálností, uveřejňujeme ho zde na závěr ve zkrácené formě pouze k dokreslení tehdejší doby.

Světovou válku, tak jako dosud i většinu bouřlivých dob, provázel zjev zpravidla obvyklý a proto také přijímaný jako určitá nezbytnost – úbytek porodů. Národ tak ztrácel na své početnosti, tu více, tu méně, dvojím způsobem. Jednak vyšší úmrtností, jednak sníženou porodností. Tak (první – pozn. NS ) světová válka způsobila, že v druhém desetiletí našeho století počet obyvatelstva v českých zemích poklesl o 0,7 procenta, ač v desetiletí předtím vykazoval přírůstek 7,5 procenta. Největší úbytek byl v Čechách a činil podle sčítání roku 1921 celé 1,64 procenta.

Jinak je tomu však ve válce současné. Přinesla nám velmi příznivý obrat, zjev jistě pozoruhodný, neboť počet porodů u nás v posledních letech stoupl. Tak v roce 1939 vykazoval Protektorát 107.293 živě narozených dětí, r. 1940 125.052 dětí a r. 1942 již 137.738 živých novorozenců. Také se podařilo snížit kojeneckou úmrtnost proti předválečné době. Je to obrat, který nás národ citelně potřebuje, ale který nás nesmí stavět k nesprávným závěrům. Bude užitečné, povšimneme-li si porodnosti a věcí s ní spojených poněkud podrobněji.

Málokdo si ve shonu každodenních starostí uvědomuje, v jakém nebezpečí vymírání se nalézá náš národ. Bylo zjištěno, že jen k tomu, abychom početnost našeho kmene udrželi v příští generaci, bylo by třeba, aby každá naše plodná žena, to je žena ve věku 20-39 let, dala život nejméně 4 dětem. Stačí, když se rozhlédneme kolem sebe, abychom zjistili, jak daleko jsme systémem jedináčků od tohoto čísla. I když vezmeme v úvahu vyšší početnost rodin na venkově, stále zůstane přesně zjištěná skutečnost, že na plodnou ženu připadají u nás průměrně jen dvě děti.

Další nebezpečí, které se již projevuje, je přesun věkových skupin. V našich zemích se podařilo snížit celkovou úmrtnost. Zásluhou zlepšení sociálních poměrů, účelnější životosprávy a pokroků lékařské vědy se lidský věk prodloužil za pouhá tři poslední desetiletí o celých 13 let. V roce 1938 činil průměrně 53,6 let. To znamená při naší nedostatečné porodnosti, že v blízké době bude u nás méně mladých lidí a více starých. Číselně to vyjádřil již před časem M. Weirich, který vypočítal, že v roce 1960, to je za pouhých 17 let, bude u nás o 40 procent (téměř polovina!) méně 24letých lidí, naproti tomu stoupne počet šedesátiletých o 64 procent, tedy o dvě třetiny. Jasně řečeno, bude méně těch, kteří pracují, a více důchodců, což se musí projevit i zvýšeným zatížením daňovým a vyššími sociálními příspěvky.

Národ stárne! Ano, a není třeba zacházet třeba jen do blízké budoucnosti. Stačí přítomnost. Postavme si bez ostychu tvrdou pravdu před oči. Od roku 1935 do roku 1941 klesl počet 6-9letých dětí u nás o celou jednu čtvrtinu…

Otázka porodnosti je souhrnem nejrůznějších činitelů. Od stránky sociální, přes časové výstřelky, pohodlnost až po strach z porodu… Mnoho škody v minulosti způsobilo zaměstnávání vdaných žen. Příjem manžela byl mnohdy nedostatečný, proto žena, aby udržela slušnější životní standard, pracovala. A protože narozením dítěte by pozbyla rodina tohoto ženina příjmu, zříkala se pracující žena i proti svému přání dítěte….

Být matkou bylo u nás v minulosti vždycky ctí a požehnáním. Na ženy bezdětné a s malým počtem dětí se dívalo úkosem a byly litovány… Dnes porod není již ani otázkou sociální. Téměř v každém případě se najde instituce, která matce poskytne pomoc finančně nebo obstaráním různých potřeb. Především jsou to nemocenské pojišťovny, na jejichž péči má většina nastávajících matek právo. Nemocenské pojišťovny poskytují v době těhotenství lékařskou péči odbornými lékaři a je-li třeba porod provést v některém ústavu, i výlohy s tím spojené. V době šesti týdnů před porodem a šesti týdnů po porodu obdrží žena, která v tuto dobu nepracovala, náhradu ušlého výdělku ve formě nemocenského, zvýšeného ještě o příspěvek na kojení za 12 týdnů. Názorně vzato, žena, jejíž průměrná denní mzda činila K 47,50, obdrží na obou příspěvcích celkem 3.528 K, mimo 250 – 300 K za pomoc asistentky. Jiné je to u nemocenské pojišťovny soukromých zaměstnanců, která místo příspěvků vyplácí i rodinným příslušníkům člena jednorázový příspěvek ve výši 1400 – 3600 K podle patřičné třídy. Bez pomoci nezůstávají ani matky ostatní. V každé větší obci je již poradna Ochrany matek a dětí, kde odborný lékař bezplatně vyšetří nastávající matku a poskytne potřebné rady. Nemajetné matce odbor OMD při poradně ustavený nebo jiná instituce poskytne v případě potřeby hmotnou pomoc opatřením výbavičky, potravin, léků a jiných věcí. Po narození dítěte je opět matce nápomocna poradna Ochrany matek a dětí. Do poradny se má chodit se zdravými dětmi od jejich narození až do věku šesti let. Prostřednictví poraden jsou také pořádány i vitaminové, kalciové, ozařovací, očkovací a jiné akce, je tedy v zájmu matek samých, aby poradny s dětmi navštěvovaly. Je velikým omylem, že poradny jsou jen pro děti chudé.

Zákonem je rovněž postaráno o nastávající matku. V době těhotenství může odmítnout vykonávání práce přes čas, v době šesti týdnů před porodem a šesti po porodu nesmí být zaměstnavatelem propuštěna a šest týdnů před porodem může odmítnout vykonávat práci, ke které se smluvně zavázala. Po narození dítěte jsou rodinám přiznány značné daňové úlevy. Od čtvrtého měsíce těhotenství obdrží nastávající matka podle nynějších předpisů přídavkové lístky na potraviny a v šestém měsíci poukaz na potřebnou výbavičku novorozence. Průkaz o těhotenství zajišťuje nastávající matce přednost všude tam, kde nenajde dostatek ohleduplnosti dobrovolné.

Není zanedbána také ani péče o matky svobodné, která zasahuje na místě nejcitlivějším. Protože dosti často jsou propouštěny z místa (především služebné), mohou být již v pátém měsíci přijaty do porodnice OMD, kde za výpomoc v lehkých pracích mohou bezstarostně vyčkat do narození dítěte. Po porodu bývá svobodná matka umístěna v ústavu v Krči a po šesti měsících může již nastoupit zaměstnání, neboť o její dítě je pečováno v dětské kolonii…

Nestačí však jen snaha o zvýšení porodnosti. je stejně třeba, aby se nám rodili lidé zdraví, silní a duševně hodnotní. Dnes již neházíme slabé, nemocné nebo jinak zatížené a postižené děti do roklí nebo do moře, jako tomu bylo kdysi. Zákony a řád zajišťují i takovým dětem právo na život. A právě proto musíme se snažit a podnikat všechny kroky, aby se nám takové děti nerodily. To znamená především předcházet, než dodatečně napravovat. Mimo důsledný boj proti nakažlivým a sociálním nemocem bude nutné, jakmile to poměry dovolí, odstranit co nejrychleji zbytky různých těch nouzových kolonií a jejich obyvatele rozmístit do řádných bytů a vhodnějšího prostředí. Nemusíme ani u případů výrazných, jako jsou nenapravitelní pijáci, lidé dědičně zatížení a podobného druhu, sáhnout k tvrdým opatřením, například k sterilizaci. Postačilo by tyto jedince isolovat v různých ústavech a tam jim poskytnout možnost řádně pracovat….

Mateřství a děti jsou velmi vážnou věcí. Jde o to, abychom dnešní zvýšenou porodnost do budoucna aspoň natrvalo udrželi. Uvědomme si, že naše budoucnost je v našich dětech, v těch, které se nám rodí a které se nám ještě budou rodit, a jednejme podle toho.

Tolik tedy zlínské noviny z října 1943.

Archivní materiál, díky kterému mohla vzniknout podstatná část tohoto příspěvku, poskytl RadicalBoy. Redakce NS děkuje!
Foto: RadicalBoy

neděle 8. února 2009

Na kořen slovanské posedlosti


Už od útlých dětských let, nejpozději v hodinách „českého jazyka a literatury“, slýchával každý z nás více či méně patetické slavozpěvy na naše české slovanství, na české národní obrození včetně jeho věčného osudového potýkání se se (že by zaostalým ?) němectvím. Vyvrcholení nastalo vznikem samostatného „československého“ státu, v kterém náš slovanský duch už nemohl být nikým utlačován, ale k tomu skutečně mohlo dojít, až když jsme se konečně zbavili „sudeťáckých vetřelců“ brzdících náš národně-kulturní vývoj.. Do extrému tuto jakousi „slovanománii“ dovádí dnes všelijaké vlastenecké proudy rozličného politického ražení a rozdílných mocenskopolitických zájmů. Jedno je jim však společné: nezapomínají v každé třetí větě podotknout, že Češi „jsou Slované“ a naše „slovanskost“ je stavěna do protikladu ke „germánské utlačovatelské výbojnosti“ a k jejím údajným neblahým historickým dopadům na český národ. Člověk někdy až získává pocit, že naši „vlastenci“ se vážně obávají, aby Češi na svojí slovanskost snad nezapomněli, a proto ji musí při každé příležitosti zdůrazňovat a oživovat. Problémy nastávají, když přijde řeč na „slovanskou vzájemnost“, protože ta poněkud začíná ztrácet na konkrétní podobě, o ní máme jakousi mlhavou abstraktní představu. Pátrejme tedy společně a ptejme se, které to tedy jsou ty bratrské národy slovanské krve, které nám jsou tak srdečně blízké a tisíckrát kulturně bližší než barbarští Germáni v podobě Jihoněmců (Rakušanů, Bavorů). Které slovanské národy tedy náš český národ nejvíce kulturně a hospodářsky po celou dobu pozitivně ovlivňovaly a od kterých slovanských národů jsme se nejvíce naučili, díky kterým slovanským národům jsme rostli a které slovanské národy jsou nejbližší naší mentalitě?

Rodným jazykem jsou Čechům bezpochyby nejblíže Slováci. Téměř „společná řeč“ je bezpochyby velkým emocionálním pojidlem a budí přirozenou sympatii a schopnost vzájemné empatie mezi příslušníky obou národů. Necelých 70 let existence společného soustátí se sice z pohledu dnes žijící generace může jevit jako „celá věčnost“, uvědomíme-li si ale, že žijeme více než dva tisíce let po Kristu, tak se těch pár desítek let společné historie (z toho 20 let ještě s jinými národy v rámci prvorepublikového mnohonárodnostního Československa) jeví jako nepatrný fragment v tisíciletých českých dějinách, který navíc prokázal jen velmi, velmi krátkou přirozenou životnost. Navíc se v případě Československa jednalo o „sňatek z vypočítavosti“, převážně té české (a z požehnání převážně francouzských „svatebních svědků“ nebo spíš kuplířů), která si z příslušníků slovenského národa potřebovala udělat početní statisty a vylepšit celkový poměr k jednotřetinovému podílu německy mluvících občanů v Čechách a na Moravě. Tady je tedy kořen tzv. česko-slovenské vzájemnosti, neboli něco jako její motiv. Slováci jakoby za odměnu vytvořením Československa získali jednak hospodářsky (Slovensko bylo do té doby prakticky považováno za „region vysokohorských pastevců“), tak i národnostně ve vztahu k Maďarsku a maďarské menšině. Chceme-li ale bilancovat, kolik český národ během této poměrně krátké doby existence Československa načerpal od východního bratra z hlediska kulturního a hospodářského růstu, vyjdou počty s kladnými číslicemi vlastně jen na slovenské straně (což teď nechápejme jako arogantnost, ale chceme si přece ukázat, jak český národ na „slovanství“ rostl).

Pátrání se nyní poněkud přitěžuje, zašilháme tedy trochu jiným směrem za hranice. Lužičtí Srbové tedy? Mnozí z nás o jejich existenci sotva ví. Každopádně by je dnes sotva někdo rozeznal od tamějších Němců (bez ohledu na to že se mnozí z nich dnes jako Němci cítí) a tak našim slovanofilským vlastencům toto etnikum poslouží alespoň vděčně jako jakási „tragická ukázka“ germanizačního utlačovatelského úsilí v praxi… Jdeme dál. Ke slovu se dostávají čeští pravicoví liberální vlastenci, zhlížející se v mocném tvrdošíjném Polsku, bez jehož zadupání se dnes neobejde snad jediné vážné rozhodování v rámci EU. Proamerickým, sionistickým a resp. pravicovým protiruským kruhům v České republice se náramně zamlouvá polská podoba nacionalismu pro jeho silně protiněmecký a zároveň silně protiruský charakter. Ještě máme v živé paměti neomalenost bratrů Kaczynských a jejich nacionalistické výpady proti Německu, přesně takovou tvrdost a neústupnost požaduje česká „vlastenecká“ liberální pravice po české politické reprezentaci ve vztahu vypořádání se se „sudeťáky“. Proč tedy opět nezahrát na slovanskou strunu a neinspirovat se u slovanských bratrů Poláků podle motta „Ti se s Němci nikterak nemazlí“? USA si na druhou stranu nemohli najít lepšího politického spojence v Evropě v bezprostřední blízkosti ruského impéria než je nacionalisticky vedené Polsko, sloužící jako trojský kůň americko (sionistické) hegemonie v rámci Evropské unie. (Za zmínku stojí početně velké zastoupení voličů polského původu v USA a na druhou stranu vděk americké vlády za tvrdý polský protiruský kurs v Evropě.) Otázka česko-polských vzájemných vztahů se zas ale jeví trochu problematicky, zvláště pak vzpomínky na mnichovské události roku 1938 nás nenechávají v iluzi, co se nějaké bratrské slovanské vzájemnosti týče. Kolikrát jsme se z řad „historiků“ naslyšeli nářků a proklínání na adresu německých agresorů, kteří „nám ukradli Sudety“ a „vyhnali české lidi“, kteří si stihli pobalit jen pár drobných věcí, aby stihli uniknout hordám „henleinovců“?.. Nehledě na to, že tvrzení o „vyhnání Čechů ze Sudet“ jsou bohapustou lží (v březnu zde vyjde podrobný článek o této problematice – pozn. NS), tak se o vyhánění Čechů dá skutečně mluvit pouze ve vztahu na území, které si po Mnichovu 1938 ukořistilo Polsko. To také dokládají historické prameny: 1. října 1938 musela československá vláda vyslovit souhlas s odstoupení Těšínska Polsku, protože německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop polskému velvyslanci v Berlíně signalizoval „blahosklonnost“ v případě válečného konfliktu mezi Polskem a Československem. Polskou reakci tehdejší československá vláda musela charakterizovat následovně: „Všeobecně se poukazuje na to, že způsob, jakým polská vláda využila současné těžké situace československého státu, nezná v dějinách srovnání a lze jej těžko kvalifikovat.“

Jisté asociace vypočítavosti se probouzí v současnosti při pomyšlení na miliardové dotace Polsku z Bruselu, které pramení z velké části z dávek německých daňových poplatníků. Polští nacionalisté vidí ve svém západním sousedu čistě pragmaticky vítaný zdroj finančních příjmů a odvolávají se na německé křivdy z období války. Černobílá prezentace vlastních dějin slouží jako morálně vydírající prostředek..

Historik Ivan Motýl popisuje události na Těšínsku v říjnu 1938 takto: Obyvatelé Českého Těšína, „hlavního města" československého Těšínska, se podle Českého slova dozvěděli o chystané polské okupaci v sobotu v 16 hodin odpoledne. „Večer provedla se narychlo evakuace všech státních úřadů," uvedly noviny. Místní Poláci, kteří už se nemohli dočkat příjezdu svých „osvoboditelů", na mnoha místech Těšínska páchali drobné i větší incidenty. V Třinci se například ozbrojení Poláci chtěli v sobotu večer zmocnit četnické stanice, československá armáda útok odrazila. O den později už Poláci za bezmocného přihlížení československých úřadů obsazovali Těšínsko, z něhož si ukrojili 830 čtverečních kilometrů, 227 tisíc obyvatel (z toho 120 tisíc české národnosti) i velká města Karvinou, Bohumín, Těšín a Orlovou. Československý ministr zahraničí Kamil Krofta tehdy jednání Polska označil za „daleko ostřejší, než byl postup německý". A Poláci na obsazeném území skutečně zavedli vůči „Nepolákům" ostrý kurz: postupně vysídlili na třicet tisíc Čechů a pět tisíc Němců a stanovovali přitom šibeniční termíny k vyhoštění (do 12 nebo do 24 hodin).

Tady asi pšenka slovanské vzájemnosti nepokvete, pohlédněme tedy na exotický Balkán, snad se zadaří tam? Národy bývalé Jugoslávie inspirovaly české milovníky všeslovanské myšlenky především v období těsně po vzniku Československa v roce 1918. Existovaly i velkoslovanské vize posunutí československých hranic až na hranici Dunaje po Vídeň, která se měla stát jakýmsi železničním koridorem mezi Československem a Jugoslávií. Myšlenka propojení se slovanským Balkánem přetnutím sousedství Maďarska s Rakouskem se realizovat nepodařila, vážně jen hrozilo přičlenění rakouských Korutan k Jugoslávii. Kulturně a hospodářsky nejvyspělejší jihoslovanský národ, Slovinci, tak zůstali jaksi mimo vnímání slovanofilů, možná také proto, že úspěšnost tohoto národa je opět názornou ukázkou prospěšnosti prolínání germánského vlivu se slovanským elementem. Nějaké citelné zvláštní bratření s Chorvaty se také nekoná (že by díky zkušenostem s tamější mentalitou z poslední dovolené u moře?). Až teprve v samém srdci Balkánu, v Srbsku, zaplesá srdce slovanofilské. Na kdejakém vlasteneckém webu nalezneme titulky typu „Podpořme naše srbské bratry v boji proti nezákonnému uloupení Kosova!“ apod. A hned se vytváří asociace s Mnichovem 1938: stejně jako tehdy se západní mocnosti vyřádily na „slovanském“ Československu ve stylu „o nás bez nás“, postihl slovanské Srbsko nyní stejný osud. V tom zas spočívá motiv propagované česko-srbské vzájemnosti, nic víc. Pro střídmější uvažování by neuškodilo, kdyby si čeští slovanofilové ve svých hlavách v této souvislosti na chvíli představili, že tamější kraj neobývají Srbové ale dejme tomu Finové, a teprve pak by snad jejich oprávněné odsouzení tohoto aktu mezinárodní zvůle dostalo důstojný charakter.

O slovanské vzájemnosti s národem bulharským, ukrajinským či běloruským si očividně nikdo polemizovat netroufá. Zbývá tedy velký ruský bratr, s kterým spojujeme především profláknutou bolševizaci našich zemí. Na tento aspekt si posvítil publicista Luděk Frýbort ve svém článku „Na kořen slovanské posedlosti“ (byl zveřejněn na webu CS magazínu) a zároveň zabrousil do dávných časů, kdy do našich zemí byli vysláni dva Řekové nazýváni Cyril a Metoděj, kteřížto jsou v našem kalendáři každoročně oslavováni jako „slovanští věrozvěstové“. Nad absurdností tohoto svátku zůstává rozum stát. Koneckonců tady je podstatná část trefně formulujícího článku pana Frýborta:

Jsa pamětník těch časů vydávám svědectví, že zkušenost českého lidu s Rudou armádou, osvoboditelkou, povězme to jemně, nebyla kdovíjaká. Bylať to cháska mravů nekulturních, z velké části negramotná, zpitá denaturovaným lihem, paním a dívkám nebezpečná, a také nenechavá; rčení »davaj časy« se stalo příslovečným, třebaže to nebyly jen náramkové hodinky, jichž se rudoarmějci dožadovali za doprovodu slovesného tvaru »davaj«. Lze zkráceně říci, že jejich chování bylo zhruba takové, jakého si vlast česká naposledy užila od lancknechtů válek třicetiletých. Ten poznatek však zcela zapadl nebo byl valnou částí vděčného národa přehlížen, neboť ať byl osvoboditel jaký byl, byl to osvoboditel slovanský. Byla zapomenuta zkušenost s loupeživými rudoarmějci, byl zapomenut proletářský internacionalismus i premisa, dle níž proletář nemá vlast, vše jen omdlévalo slovanským vlastenectvím a komunisté v čele všech. Je ošidné uvádět historickou úvahu spojkou kdyby; nicméně je možno mít za to, že kdyby nebylo slovanského triku a jeho přijetí podstatnou částí národa, mohl být komunistický pochod k moci nesnadnější nebo jej nemuselo být vůbec. Byl nastartován sice už přesídlením Benešovy exilové vlády do Moskvy a Košickým vládním programem, ale definitivního potvrzení se mu dostalo až tragickým výsledkem voleb v roce 1946. Bez ztotožnění zhoubného sovětského systému se slovanstvím nemusely být na bezmála půl století posledními.

Kde se ta posedlost vzala? Jen v nacionalismu devatenáctého věku a jeho prodloužením do přítomnosti? Abychom té otázce přišli na kořen, vydejme se o víc než tisíc let zpátky, do doby, v níž se rozhodovalo o budoucí orientaci českého státu. Mohlo to s ní tehdy dopadnout šeredně a podnes v jistém smyslu může.

Lze stručně říci, že oč méně máme hodnověrných zpráv z počátků českého křesťanství, o to víc podléháme mýtům. Slavíme velkomoravského knížete Rostislava, povolavšího byzantské misionáře Cyrila s Metodějem; želíme toho, že se jejich dílo neudrželo; žehráme na německé preláty, kteří proti němu kuli pikle, zlobíme se na Maďary, že vrazivše klín mezi byzantský Balkán a naše země, oddělili nás od centra východní civilizace. Bez námitek a podezření přijímáme tvrzení, jak nám je zprostředkuje Palacký: „Vypraviv (kníže Rostislav) poselství do Konstantinopole, požádal císaře Michaela o slovanské učitele ... císař radost maje z poselství toho, vypravil k Moravanům oba slavné bratří, potřebami na cestu hojně je opatřiv.“ Opravdu? Co tak trochu zapochybovat? Zkoumáme skepticky i jiné dějepisné zprávy; proč máme beze všech pochyb a rozpaků přijmout právě tuto? Jak tomu skutečně bylo?

Poodhlédneme-li trochu stranou od osy Velehrad - Konstantinopol, můžeme zjistit, že se za toho času s žádostmi o věrozvěsty roztrhl pytel: „Když Chazaři, na Černomoří v dnešních jižních Rusích panovavší, požádali učitelův křesťanských z Konstantinopole...“, dokládá týž Palacký. Hned o kousek dál nacházíme informaci: „Bulharský král Boris uchýlil se s prosbou o kněží a učitele do Konstantinopole...“. O sto let později i kyjevský kníže Waldemar alias Vladimír rovněž požádal učitelův křesťanských, a byzantský císař, jaký to už byl hodný pán, všem těm žádostem promptně vyhověl. Ne že by se někam cpal, rozumějme; ale když ho ti Moravané, Chazaři, Bulhaři a kyjevští Varjagové tak pěkně prosili, neměl to srdce je zklamat. Jen kdyby tak velice nepřipomínal jiného východního vládce o jedenáct století později, který také radost maje z poselství toho k nám ochotně poslal ... no, ne zrovna věrozvěsty, jako spíš tanky, potřebami na cestu hojně je opatřiv.

Jak se zdá, je předstírané pozvání mezi vládci Východu už od raného středověku oblíbenou záminkou expanze. Stěží totiž můžeme předpokládat, že by vůdci Moravanů, Chazarů, Bulharů či varjažských Rusů, divocí a negramotní válečníci, opravdu vysílali poselství s prosbami o osvětu nebo o ni vůbec stáli. Mnohem pravděpodobněji můžeme rozumět cyrilometodějské misi jako velkorysému pokusu konstantinopolských císařů o rozšíření své akční zóny na úkor Západu. Jejich poslové nešířili byzantskou ortodoxii na požádání pohanských knížat, jako se jim s ní spíš vnucovali, možná sliby, možná nátlakem. A s ní i politický vliv a mocenskou převahu. Zkusme si ji představit na mapě: dědictví Karla Velikého v rozkladu, jiná ústřední moc Západu v nedohlednu, a kruh byzantského vlivu, zahrnující Balkán, rozpínající se přes Kyjev k severu, a v západním směru zasahující Moravou do samého středu Evropy. K našemu velkému štěstí přišli Maďaři a kruh rozťali. Češi zůstali na jeho druhé straně, a tudíž v civilizační oblasti Západu...

Pokročilejší středověk byl v tomto ohledu mnohem střídmější. Ještě se rusko-byzantská ortodoxie pokoušela vpašovat východní prvek do svatováclavských legend, ještě zde byla krátká epizoda kláštera sázavského, ale to byly už jen poslední záblesky vyhasínajícího ohně a západní orientací českého státu neotřásly. Husitská doba přinesla určité náznaky námluv s Byzancí, ale ta už stála před zánikem a měla jiné starosti. To bylo tak všechno. Určité náznaky patriotismu už zde byly, avšak odlišného pojetí, než jak mu rozumíme dnes, tím méně slovansky přibarveného. Ještě barokní společnost byla orientovaná nábožensky: našinec je ten, kdo je se mnou téže víry. Osvícenství přineslo obrat k vlastenectví zemskému a korunnímu: našinec je ten, s nímž žiji v téže zemi.

Až devatenáctým stoletím nastal věk vlastenectví filologického: našinec je ten, kdo mluví stejným jazykem jako já. Tím teprve přešlo občasné česko-německé hašteření v nacionalistickou nesmiřitelnost, zde se vzalo Palackého pojetí českých dějin jako odvěké a osudové potýkání Čechův s Němci. Jelikož se týž proces odehrál i na německé straně, byl malér tady: čeští Němci začínali šilhat přes hraniční hory a spatřovat vyjádření svých citů v pangermánských idejích, kdežto Čechové je objevili v carsky podmalovaném slavjanofilství…

Mohlo být našim pradědečkům nápadné, že se všeslovanská idea těší vášnivé oblibě především v krajích nesousedících bezprostředně se slovanským dubiskem, kdežto bratrský národ polský dubisko miluje jako... stydno pověděti co a kde. Ale nenapadlo je to, naopak se slovanství v českých hlavách měnilo v mánii… Plán doktora Kramáře na vytvoření slovanské říše, v níž mělo království české hrát roli podřízené gubernie, vypadá sice dnes značně šíleně, ale mohl se snadno uskutečnit. Carské vedení mu bylo velmi příznivě nakloněno a ruská ofenziva v počáteční fázi světové války jím byla aspoň zčásti inspirována. Naštěstí nedosáhla svého cíle, ale tím nebylo všechno vyřízeno: kdyby se car Mikuláš býval dočkal vítězství po boku západních mocností, kdyby v atmosféře velkorysého překreslování map a odměňování vítězů došlo i ke splnění ruských imperiálních přání, mohla se alternativa slovanské říše stát katastrofální skutečností..

Nějak je to všechno obráceně. Český kalendář nabízí k oslavě cyrilometodějský svátek, ale spíš bychom mohli slavit, že snaha slovanských věrozvěstů vyzněla naprázdno. Oslavujeme konec třísetletého temna a rozpad habsburské monarchie, ale spíš bychom měli postát v minutě ticha nad její památkou; velmoc zvaná Rakousko byla i nám hrází jak proti ruské roztahovačnosti, tak proti naší vlastní slovanské pomatenosti. Slávou se opředli čeští legionáři, ale kdoví, jestli bychom neměli spíš projevit uznání onomu desetinásobku českých bojovníků, vytrvavších až do posledka v uniformách rakouských. Slavíme znovuzrození české státnosti v roce 1918, ale státnost vydržela dvacet let, načež se rozplynula v čemsi velmi podobném Kramářově slovanské říši, ledaže ne na opratích carského, nýbrž stalinského imperialismu.

Oživení velkoslovanské myšlenky nejspíš není v dohlednu, na to se znemožnila příliš dokonale. Dejme si však pozor na její nenápadné odnože… Chci zdůraznit: jako za knížete Rostislava, ani dnes nežijeme ve vzduchoprázdnu, nýbrž na křižovatce velmocenských zájmů…

Ještě dnes se Evropou táhne hranice, již se před tisíciletím nepodařilo posunout byzantským agentům Cyrilovi a Metodějovi. Po její jedné straně leží země Západu… Nemělo by nám činit potíž se rozhodnout, kam patříme. Slovanství si přitom můžeme ponechat, a to v jeho skutečném smyslu: jako filologickou kategorii. Mluvíme česky a čeština patří k slovanské větvi jazyků indoevropských. Toť vše. Jinak pojem slovanství nevypovídá pranic ani o národním charakteru, ani o dějinném smyslu, a je koledováním si o neštěstí, stane-li se vodítkem politických rozhodnutí.

(Poznámka: Článek L. Frýborta „Na kořen slovanské posedlosti“ , jehož podstatnou část přetiskujeme, byl uveřejněn na webu CS Magazin, ilustrační foto doplnil NÁŠ SMĚR)

Pramen: Luděk Frýbort :“Na kořen slovanské posedlosti“,
http://www.cs-magazin.com/ Ivan Motýl: „1.říjen 1938: Praha vydala zákaz vystěhování z pohraničí“, taktéž


úterý 3. února 2009

Odstranění masové nezaměstnanosti ve Vídni v letech 1938/39

Kvůli správnému pochopení čtenářem důležitá poznámka ihned na úvod: zdrojem následujících informací je souborná publikace s rozbory vypracované speciálně sestavenou komisí rakouských historiků. Komise se zabývala bezprostředními následky připojení Rakouska k Říši v březnu 1938. Soubor prací pojednává o změnách po „anšlusu“ Rakouska v různých oblastech života (politika, kultura, školství, věda, hospodářství, sdělovací prostředky, místní správa, armáda, arizace atd.) a byl vydán v roce 1978 z popudu tehdejšího starosty města Vídně Leopolda Gratze. O jednoznačném politickém záměru této publikace se starosta vyjádřil stručně v předmluvě na začátku knihy: „Byly to tři důvody, které mne při příležitosti 40. výročí obsazení Rakouska hitlerovskými vojsky vedly ke svolání vědecké komise, která měla zpracovat dodatečné informace o událostech v březnu a dubnu 1938 ve Vídni. Za prvé šlo o to jednoznačně vyjasnit, že na Ringstrasse (centrum Vídně, kde davy vítaly Hitlera, viz. foto – pozn. NS) nestála a k Hitlerovi nejásala ´celá Vídeň ´. Nejen potenciální oběti národně socialistického teroru, tedy především židovští spoluobčané a známí odpůrci nacistů, nýbrž také velká většina dělnictva a katolíků se stavěla k novým mocipánům odmítavě. Za druhé mělo být tak rozsáhle, jak jen bylo možné, ukázáno, co národní socialismus opravdu znamenal a jaké nesmírné utrpení lidem přivedl. Za třetí měl být popis událostí varováním následujícím generacím, aby považovaly svobodu a lidská práva za nedotknutelný statek, který musí být veškerou silou chráněn proti každému ohrožení.“ Takže celková výpověď komise musela nakonec vyznít tak, jak ji v úvodu popsal pan starosta jaksi "na objednávku". Přesto všechno je publikace alespoň z hlediska faktických informací bohatým a seriózním zdrojem a plně poslouží našemu záměru.

Nejzávažnějším hospodářským a sociálním problémem Vídně roku 1938 byla masová nezaměstnanost. Ohledně jejího odstranění byly učiněny i ty největší možné přísliby. Krátce po faktickém připojení Rakouska („znovusjednocení“) označil Göring ve svém projevu z 26. března 1938 „stoprocentní odstranění nezaměstnanosti“ jako prvořadý „vnitřně rakouský hospodářský problém“. Řešení tohoto problému sliboval prostřednictvím tehdy zveřejněného hospodářského programu, který obsahoval opatření podporující výstavbu vodního energetického hospodářství, dopravních cest a chemického průmyslu:„Také v Rakousku nebude zakrátko existovat problém nezaměstnanosti, nýbrž také zde budeme stát před problémem, že budeme mít málo pracujících pro to všechno, co budeme chtít učinit. Také zde bude nejnutnější potřeba disponovat odborným personálem.“

Konkrétně Göringovy plány rozvádí v dubnu 1938 prezident „Říšského ústavu pro zprostředkování práce a pojištění v nezaměstnanosti“ Dr. F. Syrup. Popisuje, jak si Göring představoval odstranění nezaměstnanosti týkajícím až 600.000 lidí v Rakousku:

„Nyní má být v rakouské bitvě o práci podporováno obzvláště následujících osm opatření:
1. Výstavba říšských dálnic.
2. Výstavba a zprovoznění ostatních dopravních cest.
3. Výstavba již existujících a stavba nových zařízení k využití vodní energie.
4. Hornictví.
5. Práce v oblasti zemědělské kultury (zkvalitňování půdy, opatření proti povodním, odvodňování apod.)
6. Práce k pozvednutí zemědělské produkce (zakládání krmících sil, zakyselujících jímek apod.)
7. Zřizování mlékárenských zařízení.
8. Zprovozňující a doplňující práce na veřejných a soukromých stavbách, dělení bytů a přestavba jiných prostor na malé byty.“

Tehdejší starosta Vídně Neubacher vyslovil v novinách optimistickou prognózu: „Zatím si nedokážu pořádně představit, odkud vezmeme dostatek lidí a dostatek materiálu pro uskutečnění velkých stavebních projektů veřejné sféry, armády, strany, soukromých objektů atd. Na druhou stranu tím ale přenecháváme strašlivou otázku nezaměstnanosti v roce 1938 konečně minulosti.“ K naplnění této prognózy nakonec skutečně došlo. Jediné, co starosta v novinovém článku tehdy nezmínil, byl nepopulární vedlejší účinek těchto opatření – vznik nedostatku některého zboží na trhu.

Již dva měsíce po „anšlusu“ Rakouska se skutečně projevovalo zmírnění nezaměstnanosti. Z velké části to bylo zapříčiněno právě zmiňovanou „Göringovou akcí“, prostřednictvím které v měsících dubnu a květnu podchytil „trh práce“ 114.700 nezaměstnaných a v létě 1938 potom dalších 130.000 lidí. Částečně došlo k zmírnění nezaměstnanosti také díky citelnému hospodářskému vzestupu, který předznamenalo získávání pracujících do veřejných a soukromých podniků. Neboť už pár dní po „anšlusu“ vstoupil v Rakousku formálně v platnost německý čtyřletý hospodářský plán z 18. října 1936 (v Rakousku od 16. března 1938). V tomto smyslu byl říšský ministr hospodářství zplnomocněn podniknout všechny kroky k přípravě čtyřletého plánu v Rakousku v oblasti hospodářství s nerostnými surovinami a v devizovém hospodářství.

Hospodářství bývalého Rakouska nastartovala vedle čtyřletého plánu a rozsáhlých stavebních plánů ve veřejném sektoru také finančně politická opatření jako např. poskytování výhodných půjček a další podpůrné kroky. Soukromé investice k opatřování strojů a živnostenských a zemědělských výrobních prostředků byly stimulovány předčasnými daňovými odpisy. Přímé státní investice přišly vhod zejména oblasti získávání nerostných surovin a stavebnictví (tato dvě odvětví měla ve Vídni ovšem menší význam než v ostatním Rakousku). Úřady branného hospodářství v této době považovaly odstranění nezaměstnanosti oficiálně za jeden z nejdůležitějších úkolů. Ze strany „Vrchního velitelství branné moci“ (Oberkommando der Wehrmacht) byly už v dubnu 1938 rakouským podnikům předány vojenské zakázky ve výši 25 milionů říšských marek (RM). Dále pak říšský ministr financí poskytl rakouské vládě k dispozici 100 milionů RM, které měly sloužit k „hospodářskému oživení Rakouska“. Při předání této sumy bylo říšským ministerstvem financí zdůrazněno, že tento „obnos má sloužit boji proti nezaměstnanosti opatřováním práce směrem od spodu. Má být v první řadě dán k dispozici bývalým spolkovým zemím pro vlastní práce a pro práci vlastních obcí, s kterými může být ihned započato, a tímto způsobem bude poskytnuta práce co největšímu množství pracovníků.“

Za účelem organizačního zvládnutí a jednotného řízení „bitvy o práci“ byla ve Vídni zřízena rakouská pobočka německého Říšského ústavu pro zprostředkování práce a pojištění v nezaměstnanosti. Tento říšský ústav byl ještě produktem Výmarské republiky a sloužil v letech 1927 až 1934 zejména provádění pojištění v nezaměstnanosti , zprostředkování pracovních míst a poradenské činnosti při hledání povolání. Za národního socialismu se stal důležitým instrumentem tzv. „Arbeitseinsatzpolitik“ (politika pracovních nasazení). V praxi to znamenalo, že volnost při volbě povolání byla po krůčkách postupně omezována a nakonec úplně odstraněna. Tomuto říšskému úřadu tedy příslušelo „totální řízení dorostu“ v oblasti pracovní politiky, omezení svobodné volby povolání, služební zavázání pracovních sil všech odvětví k pracím, které byly deklarovány „ze státně politických důvodů jako obzvlášť důležité a neodkladné“, dále pak zavedení „ženského povinného pracovního roku“ v zemědělských a domácích pracích a všeobecně centrální řízení veškerých pracovních sil (do roku 1939).

Také obyvatelé Vídně se přesvědčili na vlastní kůži již v průběhu roku 1938, co obnáší „pracovní nasazení“ a bod 10 národně socialistického stranického programu, podle kterého bylo povinností každého občana státu „duševně a tělesně tvořit“ a sice „v rámci celku a k prospěchu všem“. Nejvíce to pocítili ony desetitisíce, které byly v průběhu doby „služebně uvázáni do Říše“. Celkem bylo takto zprostředkováno do „Altreichu“ kolem 100.000 pracujících, z toho asi 10.000 technických inženýrů. Částečně na dobrovolné bázi, neboť v „Altreichu“ byly vyšší platy.

Do března 1940 pak ještě došlo k řadě organizačních změn, éru instancí, které zodpovídaly za pracovně politické otázky celé Východní marky (Ostmark) pak vystřídalo zavedení župních středisek podléhajících přímo centrále v Berlíně.

Jinou další instancí, která se taktéž zabývala opatřováním pracovních míst, byla speciálně pro účel péče o nezaměstnané zřízená centra NSDAP a DAF. Historik Gerhard Botz k tomu poznamenává: „Protože volná místa nebyla inzerována nejen u pracovních úřadů, nýbrž také na stranických místech, dostávali se „straničtí soudruzi“ tímto způsobem k nejlepším postům.“ Z „Altreichu“ se do Rakouska po připojení k Říši vraceli hojně lidé z SA (tzv. „Rakouská legie“) a pokoušeli se také najít pracovní místa. Po jejich stížnostech na adresu říšského komisaře Bürckela musel tento 5. července 1938 oznámit: „Obracím se dnes s prosbou na všechny vedoucí v závodech, a sice s prosbou o dodatečné přijímání mužů SA a SS v závodech. Není třeba obzvláště zdůrazňovat velké oběti, které přinesli naši muži SA a SS, abych Vás, vedoucí v závodech, nabádal ke splnění této povinnosti. I ti poslední musí být zapojeni do práce. K tomu je nutné, aby každý vedoucí závodu dodatečně přijal na každé osazenstvo o 40 lidech nejméně jednoho z našich mužů z SA a SS. Zprostředkování práce v rámci této akce, která musí být ukončena za 14 dní, probíhá výslovně prostřednictvím krajského vedoucího ve své funkci jako krajský správce Německé pracovní fronty (DAF – pozn. NS).“

S pomocí popsaných organizací a praktik se dosáhl odstraněním nezaměstnanosti národní socialismus také ve Vídni bezpochyby jednoho z největších vnitropolitických úspěchů. Samozřejmě se vyskytly i určité komplikace. G. Botz o tom píše: „Sice panoval zakrátko citelný nedostatek odborných pracovníků, kteří byli odverbováni do „říše“ nebo jim byla uložena povinnost tam pracovat. Především ve stavebnictví, kde už v létě 1938 chybělo v celém Rakousku 19.000 pracovních sil, se ukázaly těžké následky vykořisťování rakouského potenciálu pracovních sil.“ Na druhé straně nezaměstnanost ve Vídni klesala o něco pomaleji než v ostatním Rakousku, protože zde byl ve spotřebním průmyslu zaměstnán znatelně vyšší podíl obyvatelstva a právě spotřební průmysl byl z vojenskohospodářských důvodů stavěn na vedlejší kolej. Za tuto krátkou dobu se ještě mezitím nepodařilo podchytit rychle přeškolení pracovníků spotřebního průmyslu na jiná odvětví.

Nastiňme si pomocí čísel výchozí pozici nezaměstnanosti těsně před „anšlusem“ Rakouska. V únoru 1938 se ve Vídni hlásilo úředně 182.000 nezaměstnaných. Deník Völkischer Beobachter po převratu spočítal, že ve skutečnosti žilo před anšlusem ve Vídni 300.000 nezaměstnaných, protože skoro polovina z nich mezitím dávno rezignovala a nehlásila se. Znamená to, že celá jedna šestina obyvatel Vídně byla bez práce. Vztaženo na celé Rakousko se počítalo z 600.000 nezaměstnanými, z toho bylo 396.000 úředně hlášených. Znamená to tedy, že na Vídeň, kde žila zhruba jedna třetina celkového rakouského obyvatelstva, připadala celá jedna polovina všech nezaměstnaných. Státní podporu v nezaměstnanosti v únoru 1938 (tedy měsíc před sjednocením) dostávalo pouze 144.000 Vídeňanů a 263.000 Rakušanů.

Vývoj nezaměstnanosti ve Vídni 1938-1941

-----------------------------------------------------------------------------------
únor 1938................................. cca 300.000 (oficiálně 181.777)
březen 1938..............................cca 300.000 (oficiálně 172.955)
--- Připojení k Říši ---
duben 1938..................................... 204.306
květen 1938.................................... 179.857
červen 1938.................................... 151.775
červenec 1938................................ 102.398
srpen 1938........................................ 87.751
září 1938 ...........................................74.162
říjen 1938 .........................................78.994
listopad 1938................................... 77.719
prosinec 1938.................................. 87.992
leden 1939....................................... 84.027
únor 1939........................................ 73.748
březen 1939.................................... 63.289
duben 1939..................................... 54.957
květen 1939 ....................................45.130
červen 1939 ....................................36.285
červenec 1939................................ 23.050
srpen 1939...................................... 19.454
září 1939.......................................... 25.096
říjen 1939......................................... 29.091
listopad 1939................................... 29.510
prosinec 1939.................................. 31.109
průměr 1940................................... 13.593
průměr 1941...................................... 1.545
----------------------------------------------------------------------------------

Z tabulky je patrné, že ke konci roku 1938 nezaměstnanost mírně narostla, ale to je pravidelný jev zimní sezony. V dalším roce pak nezaměstnanost opět klesala a dosáhla nejnižší úroveň v srpnu 1939. V tom hrál roli také fakt, že v březnu 1939 dosáhla zbrojní konjunktura Třetí říše také ve Vídni plné účinnosti. V té tobě procentuální klesl i podíl nezaměstnaných s plně nezávadnou pracovní způsobilostí na 60%. V období vojenského konfliktu s Polskem činil podíl u nezaměstnaných mužů, kteří mohli vykonávat jakoukoliv práci, už jen 42%. V srpnu 1939 činil poměr mezi práci hledajícími jedinci mužského a ženského pohlaví 8:10. Ještě před vypuknutím konfliktu s Polskem byla masová nezaměstnanost prakticky odstraněna (4%).

Národnímu socialismu se v oblasti obstarání práce podařil bezesporu jeho největší hospodářský a sociálně politický úspěch, ačkoliv samozřejmě neprobíhalo vše úplně bez frikcí. Už po několika měsících po přičlenění Rakouska došlo k rychlému poklesu počtu nezaměstnaných a během roku a půl byla nezaměstnanost ve Vídni prakticky odstraněna. Z objektivního hlediska ale nelze přehlížet, že připojení Rakouska k Říši se uskutečnilo v období, kdy v Německu panovala zbrojní konjunktura nesoucí s sebou potřebu obsadit asi 1 milion pracovních míst. Na druhou stranu nebylo odstranění nezaměstnanosti pouze výsledkem zbrojní konjunktury, ale také národně socialistické sociální a hospodářské politiky.

V příštím díle bude pojednáno o hospodářských aspektech sjednocení Rakouska s Říší. Hermann Göring ve své stati „Znovuvýstavba Východní marky“ v roce 1938 zcela bez okolků a otevřeně napsal: „Návrat Východní marky jsme nechápali jako dar, ale jako národně politický závazek. Stejně tak jsme z naší strany (tj. ze strany Německa – pozn NS) nechtěli činit žádné dary. Ani přizpůsobení měn, ani daňové úlevy a ani podpora rakouského pojišťovnictví a všechna ta ostatní finanční a podpůrná opatření, která jsem přivedl na svět, tak nejsou myšlenaNěmecká Říše se bez prodlení postará o obranu a zbraně pro Východní marku, stejně tak jako o výstavbu energetického hospodářství, těžbu půdních nerostných surovin a pozvednutí těch hospodářských odvětví, která zapadají do čtyřletého plánu.“

Dnes jsme si ukázali, jak „zlí Němci“ využili rakouských pracovních sil a dokonce si jich část „odvlekli“ na pracovní nasazení v Německu. Příště si na několika případech ukážeme, kolik významných průmyslových podniků přešlo z rakouského vlastnictví do rukou vlastníků v „Altreichu“, ukážeme si, že zásoby zlata a deviz Rakouské národní banky představovaly atraktivní sousto pro „skopčáky“, protože tito nutně potřebovali docházející devizy na nákup surovin pro zbrojní průmysl, dále pak nastíníme objem transferu rakouského akciového kapitálu do německých rukou atd. Jinak řečeno: chceme-li se na problematiku za každou cenu dívat z jistého úhlu, dospějeme k závěru, že „soukmenovecké“ Rakousko bylo prušáckým Německem hospodářsky „vykořisťováno“ za účelem maximalizace růstu německého zbrojního průmyslu… Pokud někomu z nás teď něco říká, že tohle všechno už někde slyšel, jenom s tím rozdílem, že ne v souvislosti s nějakým Rakouskem ale v souvislosti s českým národem resp. s Protektorátem, tak jej pocit zas tak neklame!

(Příští díl „Hospodářské aspekty sjednocení Rakouska s Třetí říší“ vyjde 24.2.2009)

Pramen: Forschungen und Beiträge zur Wiener Stadtgeschichte 2 – Wien 1938 /Gerhard Botz: Beseitigung der Arbeitslosigkeit in Wien 1938/39 (Verein für Geschichte der Stadt Wien, Wien 1978)
Foto: Österreich zwischen den Kriegen (Lothar Rübelt, Verlag Fritz Molden – Wien-München-Zürich 1979)

pondělí 2. února 2009

Předmluva k pojednání o hospodářském dopadu přičlenění Rakouska k Německé říši v březnu 1938

Životní podmínky v Protektorátu Čechy a Morava (chceme-li se nyní zaměřit na životní úroveň a hospodářskou situaci) jsou v myslích generací Čechů, kteří dané období neprožili na vlastní kůži, kolektivně zafixovány jako období velkého strádání a odříkání. Jelikož lze za objektivní pamětníky označit spoluobčany vesměs minimálně starší osmdesáti let věku, je až překvapující, jak živé a barvité obrazy se lidem z generací, které tímto obdobím neprošly, vybavují při pomyšlení třeba na přídělový systém a potravinové lístky, na radiové přijímače opatřené cedulkou s nápisem zakazujícím poslouchání cizího rozhlasu nebo třeba na události kolem heydrichiády. Naše představy o životě v Protektorátu tedy velmi sugestivně asi nejvíce ovlivňovala emotivně propracovaná poválečná filmová a televizní tvorba a čtenáře mezi námi nesčetné množství prozaických děl, v neposlední řadě také celá řada pojednání poválečných (a často manipulujících) historiků. Vzniklo tak také mnoho (cíleně prezentovaných) pokřivených představ a stále nekriticky omílaných polopravd. Stále žijeme v době, kdy například sotva někdo registruje, když nějaký „znalec“ vypustí do éteru přemrštěná čísla nebo nepravdivá tvrzení, která nějakým způsobem přehání utrpení českého národa za nacismu. Jako by existovalo nějaké pravidlo, které by říkalo, že upravovat počet českých obětí směrem nahoru lze vždy podle libosti a je na tom něco správného a věrohodného. Nad tím se prostě málokdy někdo pozastaví. Je to zvláštní, ale jako by nám něco stále říkalo, že pravdě se blíží více vždycky ten, kdo „nacistickou perzekuci“ popíše o něco černěji a krvavěji a existuje ochota tolerovat spíše navýšená čísla (u obětí mezi německými vyhnanci po květnu 1945 zase naopak spíše sledujeme vyšší čísla s nedůvěrou a přikláníme se tradičně k tomu nejnižšímu počtu obětí, které je publikováno – velí nám tak jakýsi vnitřní pocit, který v nás vypěstovaly „naše vlastní zkušenosti“, které jsou posbírány z emotivních filmových scén). Na druhou stranu zbystříme pokaždé, když se najde někdo, kdo tato tvrzení relativizuje - u něho tendujeme ke zkoumavému vystavení kritice a spíše mu nevěříme.

Na tento zvláštní reflex se naučila sázet spousta vychytralých vykladačů dějin. Jedním dechem teď přečteme zcela vážně míněné konstatování pana Jana B. Uhlíře v jeho knize Protektorát Čechy a Morava v obrazech: „Skutečnost, že Češi přežili období protektorátu s relativně malými ztrátami a nebylo s nimi zacházeno např. jako se Židy či Poláky, není ovšem náhodná. Od smutného osudu obou jmenovaných národů je zachránilo to, že Třetí říše neměla dostatečný počet kvalifikovaných pracovních sil, jež by v protektorátním průmyslu mohly obratem nahradit zkušené české dělníky.“ (!!!) Dvě souvětí a za ním tečka – a v našem podvědomí začínají bujit chmurné představy, co by se s námi Čechy asi přihodilo, kdyby bývalo nebylo našich nenahraditelných, šikovných zlatých českých ručiček (a kvalifikace). Tedy by nás dle pana Uhlíře čekal „smutný osud Židů“ , ale toho jsme byli uchráněni, protože nacisté potřebovali náš průmysl a naši pracovní sílu – alespoň prozatím, než by dosáhli konečného vítězství Říše, po kterém by český národ jednou provždy fyzicky zlikvidovali a vymazali z povrchu zemského… Není třeba dodávat, že tvrzení pana Uhlíře není ničím revolučně novým, tento citát tu je uveden jako exemplární případ zastupující tisíce podobných lživých výplodů.

Existuje několik pádných důvodů, díky kterým lze nahoře citovanou tezi vyvrátit. Jeden z nich si ukažme na příkladě existence Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, jehož činnost mezi českou mládeží němečtí národní socialisté všemožně podporovali. Konečný cíl měl být vytvoření masové české organizace mládeže podle vzoru Hitlerjugend, která měla českou mládež stmelit a vychovávat dle stejných ideálů a principů jako HJ mládež německou. Mezi oběma organizacemi byl navázán za těmito účely úzký kontakt. Naskýtá se tedy otázka, jak bylo toto bylo vůbec možné, když měl Čechy údajně čekat „stejný osud jako Židy a Poláky“ (viz. citát nahoře)? Dává to nějakou logiku? Proč by tedy Říše podporovala činnost Kuratoria jako budoucího silného tmelícího tělesa české národněsocialistické mládeže, tělesa postaveného jako český pendant k německé Hitlerjugend? Měli snad němečtí národní socialisté stejné úmysly s židovskou mládeží? Zamýšleli snad podporovat nějakou „židovskou Hitlerjugend“? Něco nám napovídá, že tu opět někdo zcela vědomě přestřelil. Proč ne, když to dělá kdekdo a kdekdo tomu sedne na lep! Na podobném principu se staví snahy vylíčit poměry v Protektorátě v jistém světle, a nejenom v případě problematiky fyzického přežití českého národa.

Ale abychom se vrátili k původnímu tématu – životním a hospodářským podmínkám v Protektorátě. Potíže hospodářsko-sociálního charakteru nelze ani v nejmenším zpochybňovat, spíše jde o vysvětlení okolností těchto potíží. Zde totž figuruje dobře živená přehnaná národní vztahovačnost v tom smyslu, že veškeré ekonomické útrapy českého obyvatelstva v té době jsou vysvětlovány jako čistě protičeské, protinárodní a vykořisťující opatření „německých okupantů“. V českých myslích jsou například potravinové lístky zakořeněny jako speciální protičeský krok k jakému si ochuzování a vyhladovění národa, mnozí Češi nemají ani potuchy, že přídělový systém fungoval stejně tak pro říšské Němce a ti se také potýkali se zhoršenými podmínkami zásobování a přísnými opatřeními při zacházení se živočišnými zdroji potravin apod.

Abychom ukázkově opět zalistovali v naší oblíbené (a proto často citované) publikaci „Protektorát ve fotografii“ , vyberme barvité líčení Karla Sýse o poměrech, které nastaly v březnu 1939: „Z protektorátu se zachovala nápadná spousta svědectví rázu hospodářského, a to ještě z nejspodnějších pater: jak Němci díky nevýhodnému poměru koruny k marce 15. března vyžrali cukrárny, jak blili šlehačku, kolik co stálo, co nebylo k mání..“. No nebyli ti Němci hrozní zloději, nejdříve si zavedou výhodný kurs marky ke koruně, aby nám pak mohli „vyžírat cukrárny a blít“ na naše české dlaždice? Jen tak mimochodem jako doplněk: od 1.září 1939 byl pro sudetské Němce na území připadlém po mnichovské dohodě Německu zaveden nevýhodný výměnný kurs 1 koruna = 12 feniků, který se krutě dotkl jejich peněžních úspor. Sudetští Němci pak doma směli platit pouze říšskou markou, Češi v Protektorátě používali nadále koruny. Jestli sudetští Němci něčeho na připojení k Říši přece jenom litovali, tak to bylo nejdříve v okamžiku zavedení tohoto měnového kursu, díky kterému soukromé domácnosti "sudetských Němců" přišly o velkou část svého peněžního majetku podobně jako v roce 1919 za Československa.

Jinak řečeno, existují snahy interpretovat jistá hospodářská omezení a jevy zhoršující některé stránky životní úrovně přehnaně a přecitlivěle jako cílená protičeská opatření podle motta: Němci měli zájem jen o jedno, naši vlast vyrabovat a použít Čechy jako pracovní sílu. A na konto „loupení německých okupantů“ se přičítá absolutně všechno, co pod vlivem válečného strádání nějakým způsobem způsobilo našemu obyvatelstvu újmy ekonomického charakteru.

Tento úvodní článek má posloužit jako předmluva k dvoudílnému pojednání o hospodářském dopadu přičlenění Rakouska (Východní marky) k Německu v březnu 1938 a právem vzniká otázka: jak s tím poměry v Protektorátu mohou nějak souviset? Odpověď zní: přímo nijak, ale analogické jevy, které nastaly po zřízení Protektorátu Čechy a Morava o rok později po anšlusu Rakouska, zde určitě jsou. Ačkoliv byly hospodářské poměry v Čechách a na Moravě poněkud rozdílné než v rakouských zemích, lze si na několika případech ukázat, jak byl chod hospodářství v původním Rakousku okamžitě upraven potřebám národně socialistického hospodářského plánu (původního) Německa. A bude pak překvapivé zjištění, že budeme-li se snažit vidět situaci z jakéhosi čistě „rakouského národního hlediska“, nebo-li přesně řečeno budeme-li to tak chtít vidět, naskytne se nám obrázek jakéhosi „hospodářského vysávání“ hospodářských rezerv Rakouska „okupujícím“ Německem. Samozřejmě nelze zde s ohledem na tehdy značně rozdílné podmínky obou územních celků, tj. našich zemí a rakouských zemí, skutečně srovnávat nesrovnatelné, ale na základě jistých analogických jevů můžeme přinejmenším zrelativizovat snahu většiny českých historiků o nahoře popisovanou přehnanou národní vztahovačnost k „hospodářskému vykořisťování“ Protektorátu Německem. Tím spíš, že u obyvatel Východní marky se jednalo jednoznačně o „rovnocenné soukmenovce“, z kterých koneckonců vzešel i sám Vůdce.

O zaměstnanecké politice Třetí říše toho bylo napsáno skutečně už mnoho. Je určitě zajímavé si ukázat, jak taková zaměstnanecká politika fungovala konkrétněji ze vztahu na určitý region, protože obecná představa o podřízení veškerého průmyslu zbrojní produkci a s tím související masová poptávka po pracovních silách je pro naše účely neuspokojivá. V následujícím článku se v hrubých obrysech podíváme na to, jakým způsobem se národním socialistům podařilo bezprostředně po anšlusu Rakouska bleskově odstranit nezaměstnanost v zemi (ve Vídni). Politiku zaměstnanosti nelze vynechat proto, abychom se pak mohli v dalším pokračování teprve podívat na přizpůsobení původní rakouské ekonomiky celoříšským potřebám.

1.díl: Odstranění masové nezaměstnanosti ve Vídni v letech 1938/39 (vyjde 3.2.2009)
2.díl: Hospodářské aspekty sjednocení Rakouska s Třetí říší (vyjde 24.2.2009)

Foto: Österreich zwischen den Kriegen (L.Rübelt, Verlag Fritz Molden – Wien-München-Zürich 1979)