Evropský mír nebo jen odklad války na dvacet let - Východní hříchy versailleského pořádku

Franz Chocholatý Gröger

Před devadesáti lety 18. ledna 1919 se sešla pařížská mírová konference, která měla rozhodnout o osudu států odpovědných z vyvolání válečného konfliktu a také o osudu nově vzniklých států po rozpadu Rakouska - Uherska. Na této mírové konferenci mocnosti Dohody, Francie a Velká Británie, které za vítězství v první světové válce vděčily především Spojeným státům, zneužily Wilsonova plánu na poválečné uspořádání světa na zásadách sebeurčení národů a nevnucování vůle vítězů. Byl sice uskutečněn Wilsonův plán vytvořit Společnost národů, ale i ta - pro chybné předpoklady, na kterých byl nový evropský pořádek budován - nemohla posloužit zajištění trvalého míru, ale stala se nástrojem pro zachování hegemonie vítězných mocností (Francie a Velké Británie v Evropě). Již z roku 1915 je známa mapa švýcarského národopisce Georga Mintandona o rekonstrukci Evropy uveřejněná v knize Frontère nationales, vydáno v Lausanne, naznačující představy státu Dohody na řešení případného územního dělení po vítězné válce (viz. obr. č. 2).
.
Versailleskou mírovou smlouvou s Německem (28. 6. 1919) a později uzavřenými smlouvami s ostatními poraženými státy (s Rakouskem na zámku v St. Germain 10. 9. 1919, s Bulharskem v Neuilly u Paříže 27. 11. 1919, s Maďarskem v paláci Velký Trianon v zámku Versailles 4. 6. 1920 a s Tureckem v Sèvrés 10. 8. 1920) byla překreslena politická mapa Evropy a nastolen nový tzv. versailleský evropský pořádek.
.
Německo utrpělo územní ztráty. Francii muselo ustoupit Alsace-Lorraine /Elsass-Lothringen, Belgii oblast Eupen-Malmédy, Dánsku Nordschleswig, Československu Hlučínsko, Litvě Klajpedu, Polsku Horní Slezsko (Oberschlesien), Poznaňsko (Provinz Posen), část východního a západního Pruska (Ost- a Westpreussen); Gdaňsk byl prohlášen svobodným městem (Freie Stadt Danzig). Sársko bylo dáno pod správu Společnosti národů a Porýní bylo prohlášeno za demilitarizovanou zónu. Německo se uzavírání mírové smlouvy nezúčastnilo, muselo ji podepsat jako diktát. Připojení Německého Rakouska k německé říši bylo zakázáno, naopak bylo nařízeno, že Rakousko zůstane samostatným státem s tím, že v názvu nesmí mít označení německé. Kromě Rakouska byly za nezávislé státy uznány Polsko, Česko­slovensko, Maďarsko a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, (které bylo r. 1929 prohlášeno Jugoslávií).
.
Nový versailleský pořádek byl ustaven ve jménu slavnostně proklamované zásady o neporušitelném právu každého národa na sebe­určení, tj. na samostatný život v nezávislém národním státě, anebo na respektování rozhodnutí, přijatého demokratickým plebiscitem, bude-li chtít přistoupit do státního svazku s jinými národy, a za jakých podmínek. Tato zásada však byla jasně a hrubě porušována. Síly Dohody, především Francie jako tehdejší nejsilnější kontinentální mocnost, měly v evropských otázkách hlavní slovo a měly především zájem o to, aby si zajistily dominaci v novém evropském uspořádání. Vůbec jim nezáleželo na tom, aby uplatněním zásady sebeurčení došlo k vytváření národních států v hranicích odpovídajících etnickému složení a vůli obyvatelstva. Poradce presidenta Wilsona Isaiah Bowman ve své knize The New World.Problems in Political Geography uveřejňuje mapu možných konfliktních území (viz. obr. č. 4).-----------------------------

-------

Obr.2: Mapa švýcarského národopisce Georga Mintandona o rekonstrukci Evropy uveřejněná v knize Frontère nationales, vydáno v Lausanne, naznačující představy státu Dohody na řešení případného územního dělení po vítězné válce.

Francie se snažila zajistit si svou převahu ve vztahu k Německu tím, že by zůstala na levé straně Rýnu a na východě by vytvořila z nově vzniklých států (Polska, Československa, Jugoslávie a Rumunska) tzv. cordon sanitaire, propojenou soustavu států, jež by s pomocí francouzské vojenské síly trvale svazovala ruce Německu, ale bránila by i pronikání sovětského Ruska do Evropy. Tomuto cíli bylo podřízeno také stanovení hranic nových států na území mezi Německem a sovětským Ruskem v tzv. MEZIEVROPÍ (ZWISCHEN­EUROPA).
.
Podívejme se na jednotlivé státy Mezievropí. V bodě 13 Wilsonova mírového plánu byla Polsku slíbena státní nezávislost v hranicích "s nesporně polským obyvatelstvem". Protože ke znovuzrození Polska docházelo v době vnitřního zhroucení Ruska a Rakouska- Uherska polská vláda pod vedením Pilsudského se snažila těchto okolností využít k rozšíření hranic i na území, jež jasně nenáležela k polskému etnickému teritoriu. Polsko nebylo spokojeno ani se západními ani s východními hranicemi, jak byly stanoveny spojeneckými mocnostmi. Když Německo odrazilo vpád polských jednotek do Horního Slezska, byly hranice s Německem určeny plebiscitem v letech 1920 a 1921. Poláci však také nepřijali Curzonovu linii jako hranici a obsadili Lvov a Vilno a pronikli hluboko na východ. Sovětsko – polská válka však po porážce sovětských vojsk pod Varšavou skončila pro Polsko úspěšně a východní hranice byly vyznačeny po úmluvě v Rize v r. 1921. Polsko posunulo své hranice asi 160 km východně od Curzonovy linie. Kromě snahy ustavit Polsko na tradicích jagellonského království v hranicích před jeho prvním dělením mezi Německo a Rusko, se Józef K. Pilsudski zabýval i myšlenkou na vytvoření svazu států pod vedením Polska od Skandinávie po Kavkaz. V novém polském státě asi třetina obyvatelstva nebyli Poláci. Z asi 27,1 milionů obyvatel podle soupisu obyvatelstva z r. 1921 bylo Poláků kolem 18,8 milionů (69,2%), Ukrajinců a Bělorusů 4 958 000 (18,2%), Němců 1 050 000 (3,9%), Židů 2,1 milionů (7,8%), Litevců 0,3%, Rusů 0,2% a Čechů 0,1%. Takovéto národnostně různorodé složení na jedné straně a velkopolská nacionalistická politika na straně druhé vytvářely od samého začátku podmínky k nespokojenosti menšin a odporu proti odnárodňování.
.
Obr. 3: Leták rakousko-uherských novin Wiener Zeitung z roku 1915 ("Takto chtějí naši nepřátelé uspořádat Evropu po válce") varoval před údajně hrozícím rozkouskováním rakouských zemí. Překvapivě měly Čechy utvořit samostatné království, ale Morava připadnout k Rakousku, Tyroly by připadly Švýcarsku a Itálii a maďarské hranice by sahaly až ke Grazu. Nadčasově působí hranice mezi Německem a Ruskem. .


Také při stanovení hranic Československa nebyla respektována zásada sebeurčení národů, V soustavě Československé republiky se nacházelo proti své vůli asi 3,2 miliony (sudetských) Němců, asi 1,3 milionu Maďarů, a asi půl milionu Rusínů. Z celkových 14 726 158 obyvatel bylo 65,5% Čechoslováků (tj. 7 milionů Čechů a přes 2 miliony Slováků), dále 23,4% Němců, 5,6% Maďarů, 3,4% Rusínů a 0,6 % Poláků. Nebyly splněny ani sliby Masaryka, že bude nový stát budován na základech švýcarského společenství národů ve středovýchodní Evropě. Místo toho bylo Československo budováno jako československý národní stát, ve kterém český nacionalismus usiloval o odnárodňování jiných a stavěl Čechy do role státního národa. Při řešení otázky slovenského národa, byly zamítaný ve jménu československé integrace veškeré požadavky na federální uspořádání státu. Stejně se vystupovalo i v otázce velkých národnostních menšin, zvláště německé.

Obr. 4: Poradce presidenta Wilsona Isaiah Bowman ve své knize The New World.Problems in Political Geography uveřejňuje mapu možných konfliktních území. .

Z následnických států Rakouska-Uherska od samotného začátku bylo problémy zatíženo nejvíce Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Kraljevina Srba, Hrvata i Slovenaca)a již v dobách příprav sjednocení jižních Slovanů. Pašićova srbská vláda si nepřála sjednocení všech jižních Slovanů, stála jen o rozšíření svého státu na VELKÉ SRBSKO, kde by nebyla ohrožena převaha pravoslavných obyvatel. Proti tomu představitelé Jugoslávského výboru Trumbić a Supilo se zasazovali o sjednocení všech jihoslovanských národů (včetně pozdějšího připojení Bulharů) do jednoho nového společného státu – Jugoslávie. Velkosrbští politikové byli proti myšlence jihoslovanského sjednoceni, které by bylo překážkou uskutečnění zaslíbeného cíle, jakým bylo Velké Srbsko. Obávali se, že by se v novém státu mohly rozplynout zvláštnosti srbské státnosti. Při sjednocení Chorvatů, Slovinců a Srbů z bývalého Rakouska-Uherska se Srbskem a Černou Horou bylo domluveno, že budoucí vnitřní uspořádání nového státu bude určeno ústavodárným shromážděním bez majorizace. Nikola Pašić a tehdy ještě regent Alexandr však s pomocí francouzského vojska zavedli v celém státě srbskou vládu. Národnostní složení Království SHS, které v době vzniku mělo asi 12 milionů obyvatel, bylo dle sčítání obyvatelstva z r. 1931: Srbů asi 40% (z toho počtu bylo 22% chorvatských Srbů a 18% Srbů z oblasti severního Podunají a Posáví, která před vznikem nového státu k Srbsku nepatřila), Chorvatů asi 24% (tehdy oba národy byly vedeny jako Srbochorvaté, v souhrnu to bylo 8 911 500 ob.), Slovinců 1 019 997, Makedonců asi 4,7%, Černohorců asi 2,4%, národnostně nevyhraněných muslimů asi 5,3 %, národnostní menšiny albánská, maďarská a německá po 3,5% (každá asi s půlmilionem obyvatel) a ostatní národnostní menšiny dohromady asi 4,2% (Italové 1,2%, Turci 0,9%, Rumuni 1 %, Bulhaři 0,4%, ostatní 0,7%). Dne 20. června 1928, černohorský zástupce Puniša Račić zastřelil v parlamentu pět členů chorvatské rolnické strany včetně jejich vůdce Stjepana Radiće. Dva z nich zemřeli na podlaze parlamentu, život Radiće visel na vlásku. Opozice kompletně opustila parlament a na setkání 1. srpna se dohodli, že odstupuji od prosincové deklarace z roku 1920. Stjepan Radić zemřel 8. 8. 1928.
.
Král Alexandr zrušil 6. ledna 1929 ústavu, rozpustil parlament, nastolil diktaturu (Šestojanuarska diktatura - trvala od r. 1929 do r. 1934) a změnil jméno státu na Království Jugoslávie (trvala od r. 1929 do r. 1934). Úřední vyhlášení jugoslávského unitarismu, tj. zásady, že všechny národnosti tvoří jeden jednotný jugoslavský národ, bylo chápáno jen jako ideologický plášť zastírající velkosrbskou (vojenskou) diktaturu a urychlilo rostoucí separatistické proudy v národních hnutích nesrbských národů.
.
Rozpadem Rakouska-Uherska dosáhli Maďaři, druhý vládnoucí národ dualistické monarchie, konečně své plné samostatnosti. Mírovou smlouvou z Trianonu byly potvrzeny versail­leské hranice Maďarska. Z bývalých zemí "Koruny svatoštěpánské" zůstala Maďarsku necelá třetina. Více než dvě třetiny (71,4%) připadlo pěti jiným státům, Československu, Rumunsku, Jugoslávii, Rakousku a Itálii. V počtu obyvatel to představovalo 13,721 milionů (62,4%), zatímco v Maďarsku zůstalo 8,683 milionů. Skuteč­nost, že k sousedním státům připadlo asi tři miliony maďarského obyvatelstva, dávala před světovou veřejností jisté oprávnění maďarskému nesmiřitelnému postoji ("nem, nem sahal" - ne, ne, nikdy) k versailleské smlouvě i požadavku "Spravedlnost pro Maďarsko", který se zakládal i na zásadních ustanoveních mírových smluv, že hranice musí být stanoveny v souladu s etnickými a hospodářskými požadavky obyvatelstva.
.
K následnickým státům se počítá i Rumunsko, které v každém případě patří k těm, co měly z první světové války největší prospěch. Mírovou smlouvou získává kromě Transylvánie i východní Banát a Bukovinu, ale ponechává si i Besarábii, kterou jako "historickou rumunskou zemi" anektovalo od Ruska v r. 1918.
.
Na první pohled by se mohlo zdát, že vítězství spojeneckých sil v první světové válce znamenalo také definitivní vítězství demokracie v Evropě. Z historické scény zmizely dynastie Habsburků, Hohenzollemů, Romanovů i ty, jež vládly Osmanskému císařství. Zdálo se, že se zde usku­tečnil americký válečný cíl - "světová demokratická revoluce". Vítězství bolševické revoluce v Rusku však ohlásilo počátek "světové socialistické revoluce". A tak kromě diktatury proletariátu na východě se Evropa od své střední části až po západ a jihovýchod dočkala fašistických diktatur. Protože při versailleských dohodách nebyly dodrženy Wilsonovy zásady o sebeurčení národů a takovém mírovém uspořádání, jež by zaručovalo trvalý mír, odmítl senát Spojených států, aby se USA staly členem Společnosti národů.
.
Základ francouzské politiky, usilující o zachování primátu Francie a versailleského pořádku spočíval v jejích svazcích se státy tvořícími tzv. Cordon sanitaire, nejdříve proti Německu, později i proti Sovětskému svazu. Hlavními představiteli této francouzské spojenecké soustavy, která měla chránit versailleský pořádek, bylo Polsko a Malá Dohoda. V průběhu necelých dvou desetiletí se ukázalo, že veškerá úsilí Francie zachovat vojenskými a politickými svazky status quo versail­leského pořádku zůstala bezvýsledná. Přestože tehdy byla Francie nejsilnější evropskou mocnosti, nepodařilo se jí natrvalo zajistit svou hegemonii v Evropě.
.
Československo, Polsko, Rumunsko a Království SHS Spojenci odměnili územními zisky a početnými národnostními menšinami. Je velkou ironii této ukončené války, kterou vedli Spojenci na radu presidenta Wilsona ve jménu sebeurčení národů, že právě poražené státy, tedy Rakousko a Maďarsko, měli k ideálu národního státu daleko blíže, než tyto tzv. sdružené vítězné státy. Rakousko i Maďarsko ve svých nových hranicích byli zatlačení k samému etnickému jádru státu, nezůstalo zde místo pro národní menšiny. Naopak Němci a Maďaři hlásící se k těmto státům stali se menšinami v tzv. sdružených státu vítězných.
.
Rozhodnutí Versailleská smlouva, až příliš připomíná mír z mezi Napoleonovou Francií a Pruským království uzavřeny 9. 7. 1807 v Tilsit, kdy Prusko ztratilo bezmála polovinu svého území - především území získaná během druhého a třetího dělení Polska a veškerá území, ležící na levém břehu Labe včetně pevnosti Magdeburg. Pruská armáda směla čítat pouze 42 000 mužů. Mimo to muselo pruské království zaplatit Francii kontribuci ve výši 120 milionů franků a živit stopadesátitisícovou francouzskou okupační armádu, což v konečném důsledku přišlo na astronomickou sumu rovnou jedné miliardě franků. To rozdmýchá pruský nacionalismu a ostrý protifrancouzský kurz nejen v Prusku, ale i ve Slezsku. Tento pruský nacionalismus se rozvine za tzv. Osvobozovacích válek (Befreiungskriege) v letech 1813 - 1815 a s nezmenšenou intenzitou přetrvá po celý zbytek devatenáctého století, kdy Francie je položená na lopatky v roce 1871, i v celé první polovině století dvacátého.
.
Pošlapání principu sebeurčení při tvoření a vytyčování hranic versailleských států, principů, které sami tvůrci proklamovali jako nejvyšší ideál mezinárodní politiky, vyvolalo rozhořčený odpor vůči novému světovému pořádku a posilovalo revoluční a národní hnutí. Tvůrci Československa a Jugoslávie chovali iluzi, že Češi a Slováci stejně jako Srbové, Chorvati a Slovinci splynou v jeden národ, jako se to stalo v 19. století v Itálii či Německu. "Československý" a „jugoslávský" národ nevznikl historickým vývojem, ale byl "vymyšlen" v ideolo­gických laboratořích malého počtu československých a jugoslávských stoupenců integrace a diplomatickou aritmetikou strůjců versailleské Evropy.
.
Versailleský pořádek v Evropě, klesal rok od roku do hlubší krize, vyvolané tím, že nebyly vyřešeny národnostní otázky mnoha malých národů. Z Evropy zmizely všechny faktory staré rovnováhy sil a Francie, opojena vítězstvím, chovala iluze, že svou hegemonií může navěky zachovat. Zde byly kořeny všech věcných a psycho­logických omylů její politiky, jež se později, ale nečekaně rychle, neblaze projeví na osudu jak Francie, tak i celé versailleské Evropy. Nařízené placení reparací přesahovalo všechny možnosti Německa a francouzské vojenské obsazení Porúří (v lednu 1923), jež mělo být formou přímého vyplácení reparací, mělo katastrofální politické a hospodářské důsledky. Ve své mstivé neústupnosti trvala francouzská vláda na stanovisku, že "Německo musí platit", a přesvědčovala spojence, že Německo zaplatí, bude-li k tomu náležitě přinuceno. Hospodářské zhroucení Německa se začalo nepříznivě odrážet i na hospodářství ostatních evropských zemí, dokonce i na francouzském. Po stažení francouzských okupačních jednotek z Porúří dochází v říjnu 1925 ke konferenci v Locarnu a smlouvě, v níž Německo uznává versai11eské hranice. Za to je mu otevřena cesta do Společnosti národů, kam bylo přijato následujícího roku. V duchu této politiky byla podepsána 27. VIII. 1928 tzv. Pařížská aneb Kellog-Briandova dohoda, v níž signatářské státy odsuzují řešení mezinárodních sporů válkou. Zdálo se, že tato smlouva otevírá novou stránku dějin lidstva.
.
Černý pátek na newyorské burze 25. 9. 1929 označil počátek světové hospodářské krize: Úspěch strany A.Hitlera při parlamentních volbách v Německu v roce 1930 naznačuje obrat jak v německé, tak i ve světové politice. Hitler s překvapující otevřeností hlásal, že cílem německé politiky musí být:
1. revize versailleských dohod,
2. oprava nespravedlivých hranic,
3. osvojení nového životního prostoru (Lebensraum) na východě Evropy pro německý Herrenvolk, tento prostor nemající hranic (Volk ohne Raum). Hit1erův programový apel na právo sebeurčení každého evropského národa, stejně jako jeho antisemitismus a antikomunismus (zvláštní poslání při záchraně evropské civilizace před bolševickou záhubou) a myšlenka národního socialismu, nezůstaly však bez odezvy u většiny národnostních menšin a obyvatelstva Mezievropí.
.
Tři roky nato 19. 10. 1933 Německo vystupuje ze Společnosti národů. Pro oslabení francouzského systému obrany versailleského pořádku uzavírá 26. 1. 1934 Německo s Polskem smlouvu o neútočení a odmítá plán kolektivní bezpečnosti. Plebiscit v Sársku z 13. 1. 1935, kde se obyvatelstvo vyjádřilo pro návrat do německého státu, byl prvním velkým zahra­ničněpolitickým úspěchem Třetí říše na cestě k revizi versailleského diktátu. Jako uplatnění práva na sebeurčení to mělo značný vliv pro nespokojené národy a menšiny v zemích versai11eského pořádku. To vše znamenalo vlastně konec versailleského pořádku i francouzské dominace v Evropě. Roli Francie v evropské politice přebírá Anglie, která vůči Německu povede politiku vstřícnosti a vyhovování (Appeasement), jako by ji "hryzalo svědomí" kvůli nespravedlnostem, jež byly na Německu spáchány mírovými smlouvami.
.
Připojení Rakouska a Sudet k Třetí říši byl pro Hitlera rozhodným krokem k integraci těch částí německé národní pospolitosti v Evropě, jež byly versailleským diktátem odděleny od svého národního státu. Národnostně různorodé Československo si mohlo zachovat územní celistvost „do roku 1938 pouze na bodácích Anglie a Francie“ jak tvrdí historik Alexandr Širokorad. (Jeho článek v ruštině ZDE ). V březnu 1939 je již Evropa zbavena iluzí. Adolf Hitler se již cítí dostatečně silný, aby mohl pokračovat v dalším krájení Evropy. Šlo v prvé řadě o osudy zemí a malých národů Mezievropí. Pokud se všechny Hitlerovy předchozí kroky vedené k revizi versailleského pořádku daly obhajovat právem na sebeurčení národů, pro postup se zbytkem českého území žádné oprávnění neexistovalo. Smlouvy z Versailles a Saint-Germain jsou mrtvé, nevydržely ani dvacet let. Vypuknutí válečného požáru bylo nevyhnutelné.
.
Mezi Berlínem a Moskvou dochází 23. 8. 1939 k uzavření německo-sovětské smlouvy o neútočení, v pozadí které je tajný protokol a rozdělení sfér vlivu ve východní Evropě. Dohodou a rozdělením zájmových sfér s Hitlerem zajistil Stalin Sovětskému svazu ta území, které Rusko ztratilo po říjnové revoluci. Dvacet let po uzavření mírové smlouvy ve Versailles dochází k novému dělení Evropy, Mezievropí přestává existovat a Francií zbudovaný Cordon sanitaire se rozpadl. Německo uznalo, že do zájmových sfér Sovětského svazu patří Finsko, pobaltské státy - Estonsko, Lotyšsko a Litva - stejně jako Besarábie a Polsko na východ od řek Narev, Visla a San, Sovětský svaz naopak přistoupil na to, že Polsko na západ od této linie spadá do německé zájmové sféry. Ve stejném duchu Moskva uznala i německé rozdrobení Československa, navázala diplomatické vztahy s vládou nového Slovenského štátu v Bratislavě a přerušila je s Benešovou emigrantskou vládou v Londýně. Polsko kladlo agresi německých ozbrojených sil, zahájené 1. 9. 1939, rozhořčený odpor, který však byl beznadějný, neboť 17. 9. bylo napadeno sovětskými vojsky z východu. Za několik dní po pádu Varšavy provedlo Německo se Sovětským svazem podle předchozí dohody čtvrté dělení Polska a vymazaly je z mapy Evropy jako samostatný stát. Svobodné město Gdaňsk (Danzig) a větší část obsazeného Polska začlenilo Německo přímo do Třetí říše, jako německé oblasti Westpreussen, Wartheland a Schlesien, ze zbytku byl vytvořen tzv. Generalgouverment s ústředím v Krakově.
.
Sovětská vláda obsazená území východního Polska připojila k SSSR (k Ukrajinské a Běloruské sovětské republice) a zahájila kroky k okamžitému podřízení Litvy, Lotyšska, Estonska vládě a kontrole Sovětského svazu. Bezprostředně po stanovení hranic mezi německou a sovětskou stranou bylo zahájeno přesídlování baltských Němců z pobaltských zemí, jež se dostaly do sovětské sféry, do Německa. Usídlovali se převážně v oblastech západního Polska. Současně byla zahájena v obou částech rozděleného Polska plánovitá likvidace vůdčích vrstev polského národního života.
.
Právě národnostní složení nových států a neschopnost jejich vlád řešit národnostní otázku se stalo příčinou pozdějších krizových jevů a vedlo k nestabilitě těchto států. Již v roce 1919 prohlásil maršál Foché, když se dozvěděl, že byla podepsána Versailleská smlouva, „Tohle není mír. To je příměří na dvacet let“. A měl pravdu. Nedochůdčata v prostoru mezi Německem a Ruskem – Mezievropí - se rozpadávají a prostor je znovu vyplněn Německem a Ruskem. Po druhé světové válce se tyto státy z Versailles dostávají do sféry sovětského impéria, aby jejich další balkanizace po 45 letech ukázala jejich neživotnost. Potvrzuje se jedna pravda, rozhodují-li velmoci ve svém sobeckém zájmu, jako Francie v roce 1918, a snaží se prosadit své představy bez ohledu na vůli těch, o kterých rozhodují, pak tento stav je nestálý a plný utrpení těch o kterých rozhodují.
.
Pardubice 6. 8. 2009
Bc. Franz Chocholatý Gröger
.
Literatura:
Bibo, István, Doplněk-Kalligram, Brno - Bratislava 1997Bowman, Isaiah, The New World.Problems in Political Geography, London 1923
Churchill Winston. S.: Druhá světová válka, I. díl., Lidové noviny 1992, s.13 - 342
Cihlar V. S., Hrvatsko pitanje i amputacja, Osijek 1994
Coudenhove-Kalergi, Richard, N., Pan-Evropa, Panevropa Praha 1993
B. Kočího Kapesní atlas zeměpisný, B. Kočí Praha, 1933
MacMillanová, Margaret, Mírotvorci. Pařížská konference 1919, Academia Praha 2004
Schulze, Hagen, Stát a národ v evropských dějinách, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003., s. 263-302Tudjaman, Franjo, Dr.: Dějinný úděl národů, HF Studio, Praha 1997

Nedokončená pouť Kuratoria (II.)

Lukáš Beer

Slovy říšského kancléře Adolfa Hitlera z 6. listopadu 1933 - „Když protivník říká, ´nepřejdu na vaši stranu´, já v klidu říkám, tvoje děti k nám už patří ... ty to překonáš. Tvoji potomci ale stojí v novém táboře. Zakrátko nebudou znát nic jiného než toto nové společenství“ - byla naznačena bytostná priorita ideové a hodnotové výchovy mládeže jako budoucí nositelky úkolů, které národní socialismus všem občanům svého státu ukládal. Dne 17. června 1933 byl jmenován mládežnickým vůdcem Německé říše Baldur von Schirach, který v počáteční fázi náboru do mládežnických organizací pro chlapce (Deutsches Jungvolk a Hitlerova mládež) a pro dívky (Jungmädelbund a Bund Deutscher Mädel) často zdůrazňoval dobrovolnou bázi těchto skupin („Žádný chlapec nebude nucen vstoupit do Hitlerovy mládeže.“). Byly však postupně odstraněny konkurenční mládežnické organizace a levicové dělnické mládežnické hnutí bylo přímo zakázáno, zatímco ostatní sdružení se slučovala s Hitlerovou mládeží v rámci procesu koordinace. Pouze katolické svazy mládeže, které byly chráněné dohodou mezi Říší a Vatikánem, se tomuto procesu vyhnuly. Na druhé straně je ovšem skutečností, že během krátké chvíle se účast německých dětí a mládeže v těchto organizacích stávala vysoce přitažlivou. Historik Stephen Roberts, který navštívil Německo v polovině 30. let a sledoval fungování tohoto systému, poznamenal, že „děti chtěly vstoupit do HJ. Být mimo Hitlerovu organizaci byla nejhorší forma trestu“. V důsledku toho rostl počet členů exponenciálně.

.

V prosinci roku 1932 měly nacionálněsocialistické mládežnické organizace pouze 108.000 členů. Trvalo také celé tři roky, než se počet členů všech těchto organizací 2,5krát znásobil z 2,2 miliónu členů koncem roku 1933 na 5,4 miliónu členů v roce 1936. [1] Teprve uzákoněním z prosince 1936 se služba v Hitlerově mládeži stává de facto povinnou. V tomto bodě byly konkurenční organizace mezitím prakticky eliminovány a zákonná opatření přivedla pak celkový počet členů těsně nad sedm miliónů (dalším zákonným opatřením k dokonalému podchycení povinné služby v HJ bylo nařízení z 25. března 1939, které pojmulo dodatečně 1,7 milionů mladých Němců). Z toho plyne, že i přes relativně vysokou podporu nového státního režimu ze strany německého obyvatelstva, plynoucí z řady pozitivních změn sociálního a hospodářského charakteru a s pozitivními vyhlídkami do budoucna, se skutečné začlenění sedmi miliónů mladých Němců do zmíněných organizací podařilo až po několika letech usilovné náborové práce a koneckonců i na základě zákonného opatření z prosince 1936, a v žádném případě tedy ne „ze dne na den“.
.
Na území Protektorátu Čechy a Morava žil v letech 1943-1945 zhruba jeden milión dětí a dospívajících ve věku od 10 do 18 let. Dne 28. května 1942, pouhý den po spáchání atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, vydala protektorátní vláda nařízení o povinné službě mládeže, kterým se započala nová fáze boje o názorovou orientaci české mladé generace v podmínkách Protektorátu a o kterém bude ještě dále podrobně řeč. Členy „Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě“ se měli stát všichni spořádaní a rasově způsobilí protektorátní příslušníci ve věku od desíti do osmnácti let. Osvobozeni od členství v Kuratoriu mohli být pouze jedinci se závažnými zdravotními problémy nebo osoby, které uvedly jinou přijatelnou omluvu. Vstup do něj byl naopak automaticky zapovězen jedincům „nečestného jednání, vzbuzujícím veřejné pohoršení“, osobám v úředním zajištění a také Židům a židovským míšencům. Účast židovských míšenců druhého stupně na činnosti Kuratoria byla dobrovolná na základě vlastní žádosti. [2]

.

Založení Kuratoria nebylo v celkovém kontextu Evropy druhé čtvrtiny 20. století žádnou zvláštností. Státní mládežnické organizace působily ve Španělsku, Portugalsku, Bulharsku, Maďarsku, podobné se tvořily za války ve Francii, Norsku a Pobaltí. Kuratorium při svém založení ovšem čerpalo zásadní inspiraci z činnosti Hitlerjugend, která se zrodila jako mládežnický orgán NSDAP v roce 1926 a o deset let později se stala organizací povinnou pro veškerou německou mládež. [3]
.
Situace v pro podchycení české mládeže v Protektorátu v rámci výchovy v nacionálněsocialistickém duchu však narozdíl od té v Německu v prvních pěti mírových letech byla již z několika známých důvodů nesrovnatelně těžší a komplikovanější. Ale ani časový „timing“ pro zahájení činnosti Kuratoria nemohl být horší. Krátkou dobu po vydání vládního nařízení o povinné službě mládeže v květnu 1942 byl jak známo proveden zahraničím zorganizovaný smrtelný atentát na Reinharda Heydricha a zatímco se tím však nenaplnila toužebná očekávání londýnského exilu, který doufal, že tímto krokem zmobilizuje obyvatelstvo Protektorátu k protiněmeckému odporu, dostavily se alespoň emigranty na každý pád očekávané odvetné represe z německé strany.
.
Oficiálně byla činnost Kuratoria zahájena však až v březnu 1943. Z tohoto roku jsou také k dispozici první početní údaje o probíhajícím náborovém procesu v rámci české mládeže. V květnu 1943 mělo Kuratorium podchyceno 77.496 osob, v listopadu téhož roku už 233.590 a v březnu 1944 pak 380.000 mladých lidí. V květnu 1944 bylo do činnosti organizace zapojeno okolo půl miliónu českých dětí a mladistvích, to znamená již asi polovina veškeré české mládeže. [4] Vycházeje ze skutečnosti, s jakými problémy a překážkami se nábor v českých podmínkách vlastně mohl realizovat a také z faktu, jaký krátký časový prostor byl pro podchycování české mládeže k dispozici (viz. pro srovnání nábor do Hitlerjugend v prvních letech), lze hovořit o určitém úspěchu. Dokazuje to i počáteční rozmach činnosti Kuratoria během zhruba jednoročního časového období od půlky roku 1943 do půlky roku 1944. Mezi zásadní překážky, se kterými se posléze Kuratorium muselo potýkat, musíme zařadit i povolání německých poradců na frontu v dubnu 1944. Od druhé půlky roku 1944 začala být pozice Kuratoria navíc citelně nepříznivá vzhledem k celkové geopolitické situaci Říše a k očekávanému výsledku války. Přesto zůstávalo názorově nejodolnější jádro organizace až do posledních měsíců války mimořádně aktivní a odhodlané a v rámci možností i úspěšné, což dokazuje i řada úspěšně provedených manifestací a shromáždění na samém konci roku 1944. Po celou dobu svého trvání se totiž Kuratorium muselo potýkat s mnoha potížemi způsobenými válečnou situací, z ní plynoucím chabým materiálním zázemím, s (od začátku očekávanou) skepsí či odtaživostí velké části české společnosti, a hlavně s nedostatkem vhodných „výchovných kádrů“. V souvislosti s blížícím se koncem války a narůstajícími problémy Německa tak zůstal nábor do Kuratoria na půli cesty. Nebo přesněji řečeno teprve vlastně na počátku cesty. Zodpovědět si na otázku, jakým směrem by se tato cesta ubírala za pro Kuratorium příznivých podmínek, zejména z hlediska geopolitického vývoje a v případě konečného vítězství německé branné moci a jeho spojenců, je nad rámec pojednání tohoto článku a odpověď na ní zůstává otevřená, nicméně je nutné mít tuto skutečnost mít stále na paměti, pokud chceme zhodnotit úspěšnost aktivity Kuratoria pro výchovu v Čechách a na Moravě u obyvatel Protektorátu.
.
Přípravy k založení organizace.
Při příležitosti dne druhého výročí založení Protektorátu Čechy a Morava, tedy 16. března 1941, pronesl Emanuel Moravec tato slova: „Česká mládež se potřebuje připraviti pro veliké úkoly, které malý národ ve veliké Evropě může zdolat jen vysokou kvalitou. K tomu potřebuje jiný vychovatelský sbor než ten, který mu odkázal starý poražený svět. Český národ nepotřebuje prozatím žádné politické organisace, kde by několik set lidí jen prázdně řečnilo a kde by několik tisíc lidí našlo teplé bydlo za zbytečným psacím stolem. Český národ potřebuje nejprve sbor nových vychovatelů svých dětí, z nich nechceme mít houfec ztracených romantiků, nýbrž opravdové socialisty s ocelovým pohledem.“ [5] Tím vlastně kriticky naznačil svou nespokojenost nad dosavadním vývojem v našich zemích po březnu 1939, který se vyznačoval laxním postojem českého protektorátního aparátu v otázce přímé vlastní aktivity směřující k „duchovní výchově“ dorůstající mladé generace v nových podmínkách, v kterých se český národ nyní nacházel.
.
Pod patronací vlády a státního prezidenta Emila Háchy vzniklo v březnu – dubnu 1939 Národní souručenství, ve kterém se ve skutečnosti uplatňovaly vesměs osoby stojící proti Němcům nepřátelsky. O spolupráci se navenek relativně hodně mluvilo, realita však vypadla úplně jinak. V samotné „Přihlášce za výkonného člena Národního souručenství“ se sice jasně prohlašovalo, že „chci jako věrný Čech a poctivý občan pomáhati k tomu, aby se Protektorát Čechy a Morava stal jednou z nejdokonalejších složek Říše“ a že „povinnosti, které tím podle řádu pro výkonné členství v NS přejímám, splním bez váhání, třeba proti nepochopení svého okolí a přes vyhrůžky emigrantů“. [6] Avšak i přes skutečnost, že tuto přihlášku do NS podepsalo během dubna 1939 plných 99,8% českých mužů (podmínky pro vstup byly čtyři: bezúhonnost, minimální věk 21 let, česká národnost a árijský původ), nebyly skutečné projevy loajality tomu odpovídající, nemluvě o plném ztotožnění se se zmiňovanými prohlášeními. Každý, kdo projevoval snahy najít společnou řeč s Němci, byl českými soukmenovci potajmu ocejchován jako „zrádce“. Obdobně lze charakterizovat situaci v organizaci „Mládež Národního souručenství“ - její vedoucí svým svěřencům nenápadně vštěpovali názor a postoj, že správný český vlastenec musí Němce nenávidět a že jediná správná česká politika je z principu politika protiněmecká.
.
Z několika hnutí a skupin, jež s tímto stavem zásadně nesouhlasily a usilovaly o zásadní změnu, je nutno na prvním místě jmenovat organizaci „Vlajka“, jež se za vedení Jana Ryse-Rozsévače energicky domáhala aktivní a účinné převýchovy českého národa, prosazení sociální spravedlnosti, „vyřešení židovské otázky“ a nastolení jasné česko-německé spolupráce. Původně „Politický klub Vlajka“ (založený již v roce 1930) se po březnových událostech roku 1939 stává regulérním politickým hnutím a posléze v říjnu téhož roku „Českým národně socialistickým táborem – Vlajkou“, ve kterém se nakonec soustředilo několik tisíc českých nacionálních socialistů. I „Vlajka“ měla svou vlastní mládežnickou organizaci, a to „Mládež Vlajky“, kterou od září 1939 do února 1941 organizoval a vedl dr. František Teuner, jeden ze skutečných idealistů českého nacionálního socialismu.
.MUDr. František Teuner (narozen 6. března 1911 v Benešově) byl český lékař. V duchu rodinné tradice (otec byl ředitelem nemocnice v Benešově a osobním lékařem následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d´Este) vystudoval medicínu na Univerzitě Karlově (ukončil studium v roce 1935) a od roku 1941 byl sekundářem interní kliniky u profesora Josefa Pelnáře a byl považován za velmi nadaného a perspektivního internistu.
.
Své buňky měla „Mládež Vlajky“ prakticky ve všech velkých a větších městech Čech a Moravy, nejsilnější skupiny se pak přímo nacházely především v Praze, Brně, Plzni a Moravské Ostravě. Početní stav dosahuje úrovně několika tisíc, což rozhodně není zanedbatelné množství, ovšem skutečně masovým a Čechy oblíbeným hnutím se „Vlajka“ nestává a některé projevy této organizace naráží i na odpor české veřejnosti.
.
Četnými projevy a články v listu „Vlajka“ se dr. Teuner snažil o myšlenkové přesměrování alespoň části tehdejší české mládeže. V listu „Vlajka“ v srpnu 1940 například naznačuje zásadní slučitelnost českého patriotismu s myšlenkami nacionálního socialismu: „Láska našich kamarádů k českému národovectví, jejich statečnost s jakou tento světový názor prosazují, skutečnost, že obětují v tomto boji i svou osobní svobodu a vše, co mohou hnutí dát, ta láska je jen společným jmenovatelem všech mladých a nových lidí v tvořící se nové Evropě.“.

Německá místa nezaujala k Vlajce jednoznačný postoj. Na jedné straně byla se sympatiemi přivítána snaha udržovat vládu Protektorátu a Národní souručenství v stálé nejistotě. Byla oceňována ochota vlajkařů navazovat přímou spolupráci s německými organizacemi (čeští antisemité byli pozváni na „studia" do Německa; již 1939 se uskutečnil čtrnáctidenní pobyt mladých vlajkařů v táboře Hitlerovy mládeže). Proto se v německém tisku objevovaly články o „jediné české organizaci ochotné ke spolupráci", o směru, který „nejvíce odpovídá pravé české reálné politice", zatímco oficiálním orgánům byla vytýkána neupřímnost a latentní opozičnost. Chválu také vzbudily nepřátelské spisy proti Masarykovi, Benešovi a jeho stoupencům „pozůstalým v Protektorátě". Tyto německé texty, které ovšem vlajkařské tiskoviny s neskrývanou pýchou občas přetiskovaly, byly doprovázeny listy „upřímných Němců" a „německých kamarádů".

.

Mezitím však s německým požehnáním zintenzivněla kritika Rysovy organizace ze strany protektorátních novinářů. Nejostřejší polemika proběhla v Klatovských listech, které se staly dalším důležitým tiskovým orgánem „českého národněsocialistického hnutí". Tradiční krajanský list se v počátečním období Protektorátu pěstoval ostrý antisemitský tón a zároveň útočil proti publicistům, kteří se do služeb „nového řádu dali teprve nedávno“. Lažnovský, jemuž vlajkaři vytýkali předválečné přátelství s Židy (pro svůj vztah k Jindřichu Kohnovi, který Lažnovského na začátku třicátých let podporoval, byl nazván „židovské odstávče“, pro článek k padesátinám Josefa Hory zase „skrytým levičákem“), odpověděl nejprudčeji. Vlajkaře nazval „směšnými agitátory", kteří používají „židovských metod", domýšlivými figurkami, politickými diletanty, kteří nemají smysl pro psychologii národa. Na konci roku 1941 bylo již zřejmé, že se vlajkaři musí vzdát svých mocenských ambicí a že jim zbývá pouze možnost integrovat se do nově vzniklých či vznikajících struktur. [7]

.Dr. Teuner kolem sebe seskupuje kádr nadšených spolupracovníků a počátkem roku 1941 navazuje spolupráci s Emanuelem Moravcem, průkopníkem českého nacionálně socialistického aktivismu tehdejší doby. Pro přípravu založení Kuratoria se v roce 1941 podařilo získat skupinu asi 25 českých fašistů a vlajkařů. V čele přípravného výboru stál Emanuel Moravec a vlastní organizační činností byl pověřen František Teuner. Mimo jiné Teunerova angažovanost pro věc Kuratoria vedla k hluboké krizi uvnitř Vlajky. Teuner 20. 2. 1941 rezignoval na místo vedoucího Mládeže Vlajky. [8] V březnu 1941 odchází po předchozích rozporech s Janem Rysem z „Českého národně socialistického tábora – Vlajky“ a přidává se – následován mnoha svými kamarády a spolupracovníky – zcela na Moravcovu stranu.

.

Zjednodušeně lze říci, že Emanuel Moravec měl s ČSNT – Vlajkou totožný cíl, spočívající v zajištění adekvátního místa českého národa v Nové Evropě, chtěl jej však dosáhnout za použití jiných prostředků a především metod „přiměřených české mentalitě“. Později, kdy už E. Moravec zastával funkci ministra v rámci „vlády 19.ledna“ (1942), se zprvu pokusil získat na svou stranu hlavního vedoucího „Vlajky“ Jana Ryse-Rozsévače. Nabídl mu nejen uhrazení veškerých dluhů Vlajky z dispozičních fondů svého ministerstva a celému místu vedení v tomto úřadu, ale i podíl na převýchově české mládeže v rámci plánovaného „Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě“ a dalších osvětových organizacích. Rys-Rozsévač však Moravcovu lákavou nabídku odmítl, neboť se odůvodněně obával následné likvidace své organizace. V některých župách na Moravě (např. Brno) se ale spolupráce s Moravcem považovala za konstruktivní, neboť šlo o „poslední možnost, jak ideje Vlajky uvést v život ... a převést českou mládež k ... nacionálněsocialistickému světovému názoru.“ Nutný kompromis byl však zamítnut a Moravec se vzápětí stal terčem mnoha agresivních útoků vedení „Vlajky“, a to nikoli pouze v tisku. [9]
.

Vlajka tak v osobě mladého lékaře Teunera neztratila jen cenného mládežnického aktivistu, ale taktéž člověka, který měl na starosti propagandu hnutí. Teunera v odchodu z Vlajky následovali další aktivisté, kteří vytvořili skupinu prvotních organizátorů Kuratoria. Nebylo náhodou, že se do předních pozic Kuratoria dostali bývalí Vlajkaři. [10] Do sítě spolupracovníků budoucí organizace mládeže se zapojila tedy řada bývalých Vlajkařů a členů českých fašistických organizací, ať už se jednalo o Marii Pechovou, Karla Mihalíčka, Josefa Victorina či Eduarda Chalupu. Kroužek kolem Teunera absolvoval celkem 18 sezení a byl seznamován s odbornou nacionálně socialistickou literaturou, týkající se výchovy německé mládeže, a připravován na budoucí funkce v Kuratoriu. [11]

.Průběhem roku 1941 a následně i v roce 1942 sice i nadále funguje a působí „Mládež Vlajky“, a sice pod vedením Jiřího Novotného, nicméně vliv její mateřské organizace postupně slábne a většina aktivistického potencionálu se seskupuje okolo postavy Františka Teunera, který na popud Emanuela Moravce vytváří jakýsi přípravný výbor, v němž se schází příští vedoucí české mládeže. Ti se mj. seznamují se strukturou a organizací Hitlerovy mládeže.
.
Krátce po nástupu Reinharda Heydricha do úřadu Zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě v září 1941 nastává změna v celkové politické orientaci dosavadní vlády, jež byla dne 19. ledna 1942 roku zásadním způsobem reorganizována. Tento kabinet se měl definitivně distancovat od expremiéra Eliáše a jeho politiky „pasivní rezistence“ a stát se „vládou pozitivních a aktivistických sil“. Emanuel Moravec se stal ministrem školství a vedoucím Úřadu lidové osvěty. S novým sebevědomím a neutuchající energií se vrhl na řešení hlavního cíle svých snah: Definitivního vytýčení mantinelů existence českého národa ve velkoněmecké říši, jehož základy chtěl položit také výchovou mládeže v rámci nacionálněsocialistického světového názoru.
.

Názory na to, jak směrovat orientaci a určovat budoucnost české mládeže v nových podmínkách, se v plánech vedoucích činitelů německého národního socialismu vyvíjely postupně. V korespondenci H. Himmlera s R. Heydrichem z 19.2.1942 se o tomto problému můžeme dočíst: „Jsem absolutně pro to, aby se vhodným chlapcům dobré rasy z čistě českých rodin dala možnost nastoupit do nacionálně politického výchovného ústavu. (…) České, moravské a německé děti z Protektorátu by byly rozděleny do všech ostatních ústavů v Říši. (tj. ne do ústavů v Protektorátu – pozn. LB). To by bylo ohromným přínosem ke srůstu a vstřebávání právě té rasově dobré části českého národa. Pro Čechy samé velmi lákavé, protože na žáka Nacionálně politického výchovného ústavu se v každém ohledu může nahlížet jako na úplného říšského občana a on už nemusí mít sebemenší komplex méněcennosti.“ (Pozn.: srov. s nesprávně uváděným citátem v knize Tomáše Pasáka Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945, Praha 1999, str. 352). Z citovaného dopisu vyplývá, že říšský vůdce SS a šéf Německé policie Heinrich Himmler vážně zamýšlel přijímat české chlapce z „rodin dobré rasy“ ke studiu na elitních nacionálněsocialistických školách Napola (Nationalpolitische Erziehungsanstalt, nebo také Nationalpolitische Lehranstalt), ve kterých byl vychováván vůdcovský dorost Německa. První skupiny českých chlapců pro tento typ škol měly ke studiu nastoupit ve školním roce 1945/46. (Blíže k tomu v jedné z následujících kapitol.) [12]
.
A právě také zmíněný příjemce dopisu z února 1942, zastupující říšský protektor Heydrich pobízel české spolupracovníky k větší aktivitě ve věci Kuratoria: „Nejde přece o to, aby se každému dítěti dostalo vyššího školního vzdělání a aby dítě dosáhlo nějakého akademického titulu, ale jde o to, aby si každý podle svých schopností osvojil vhodné povolání a aby dostal v určitých letech zásadní orientaci k myšlence Říše a vlasti. Nemůžeme si dovolit, aby byla česká mládež vychovávána v duchu nihilistického vagabundismu nebo jen intelektuálského diskutování pro diskutování.“ [13]

.Počínaje únorem 1942 stupňuje kroužek okolo dr. Františka Teunera čítající zhruba 25 osob svou činnost, přímo již usměrňován ministrem školství a národní osvěty a vedoucím nově zřízeného Úřadu lidového osvěty Emanuelem Moravcem, který v nově vytvořené vládě zaujal výsadní postavení. Době politického alibismu, vyčkávání a opatrnického přešlapování mělo být s definitivní platností odzvoněno.
.
Měla nastat období skutečného proříšského aktivismu, jenž se ovšem nikterak nestavěl proti českému národu a jeho kulturním tradicím, jak je často dnes opomíjeno či nesprávně interpretováno, jak už samo o sobě dokazuje široké uplatňování a prosazování hodnot patriotismu. Česká mládež měla dostat zcela nový ideový základ, který měl vrcholit „službou“ národu a zároveň i Říši.
.
Ministr Moravec k tomuto měsíc po nastoupení do svého úřadu (21.2.1942) řekl:
„Doba, kterou nyní prožíváme a kterou nám příští pokolení právem budou závidět, nepředstavuje pouze zápas dvou světů, Minulosti a Budoucnosti. Dnešek je také bojem generací. Známe nepsaný, ale pečlivě dodržovaný zákon, podle kterého děti stojí v názorovém vývoji vždy proti otcům. Bez toho by nebylo pokroku. Synové vždy a právem chtějí překonat cíle, které si kdysi vytýčili jejich otcové. A tu jsem u otázky, která se stala palčivou i v českém národě. Jaká bude naše mládež, takový bude osud celého českého národa. Proto česká mládež musí vidět dále než její otcové. Tato mládež musí být odvážnější, pracovitější, věrnější v závazcích a tvrdší v citech. Česká mládež musí svou víru v budoucnost národa spojovat s naprostou věrností k Velkoněmecké říši, která je, byla a vždy bude také státem nás Čechů.
Čím budeme věrnějšími a upřímnějšími občany Velkoněmecké říše, tím sebevědomějšími a poctivějšími můžeme být Čechy. A tím musíme začít u těch, kteří jsou silou národa a nadějí národa i Říše – u naší pracující mládeže.
Podmínkou, bez které se veliké dílo nepohne z místa, je především svornost. Proto se dnes obracím na českou mládež s prosbou, kterou musí přijmout jako rozkaz. Zanechte sporů, kdo má lepší program! Nehádejte se, kdo povede! Dívejte se jen k cíli a služte velké myšlence Nové Evropy a Říše, které chceme být všichni věrnými příslušníky! To není politika – to je naše evangelium. Proto chci, aby česká mládež se odpoutala od politických organisací, ať jsou jakéhokoli druhu a směru, a aby utvořila celonárodní jednotu s čelem proti zapadajícímu světu demokratického kapitalismu a sovětského pasocialismu. Česká mládež nastoupí prostě do svorného šiku vedle mládeže německé a pozdviženou pravicí a s odhodlanou tváří. Česká mládež se postaví zítra svorně za toho ze svého středu, kterého jí určí jako vedoucího pan státní prezident. Společně s mládeží německou sjednocená mládež česká bude mít jediný velký cíl – sloužit oddaně a upřímně Vůdci všech evropských národů, Adolfu Hitlerovi, jak jí to káže hrdé české svědomí.“ [14]
.
Již 16. února 1942 sdělil ministr Moravec své přípravné sjednocovací plány zástupcům mládeže Národního souručenství, Vlajky a zástupcům mládeže stojící mimo organizace: „Přípravnými pracemi sjednocovacími pověřil jsem Dr. Teunera jako svého zástupce a nařídil jsem mu, aby do koce tohoto týdne přeložil mi návrh, kterým bude sloučení provedeno, aby se příští týden mohl publikovat. ... Žádám Vás v zájmu českého národa i v zájmu Říše, abyste s těmito mými opatřeními souhlasili a práci na sjednocení mládeže usnadnili. Nedostanu-li do 20. února t. r. od Vás zprávu, ve které vyjádříte své stanovisko, budu to pokládat za souhlas s mým opatřením. Zdar Vůdci a naší drahé vlasti!“ [15] .
Dne 17. března 1942 se František Teuner na schùzce přípravného výboru organizace nové české mládeže vyjádří opět pozitivně k českému vlastenectví v tom smyslu, že „ideál nacionálního socialismu na straně jedné a český patriotismus na straně druhé nejsou v absolutně žádném rozporu, vše vrcholí jedinou službou a jediným cílem – uplatnění našeho národa na patřičném místě v nově vybudované Evropě“.

.

Poznámky:
.

[1] Dr. Davidson, John; McDonald, John; Dr. Seligman, Matthew: Ve stínu hákového kříže. Život v Německu za nacismu 1933-1945, Nakladatelství KMa, 2008, str.59)
[2] Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 154.
[3] Tamtéž
[4]Tamtéž, str. 156
[5] Moravec, Emanuel: Tři roky před mikrofonem, Praha 1943, str. 223
[6] Uhlíř, Jan B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, str. 126

[7] Revolver Revue, 50/2002
[8] Hes, Milan: Založení Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Slánský obzor, ročník 13, Slaný 2006, str. 50
[9] Uhlíř, Jan B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, str. 505

[10] Hes, Milan: Založení Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Slánský obzor, ročník 13, Slaný 2006, str. 50
[11] Nikrmajer, Leoš: Činnost a úkoly Kuratoria pro výchovu mládeže v jižních Čechách v letech 1942-1945 In:Výběr – Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech, 4/2006, České Budějovice 2006, str. 267
[12] Schreiben Himmlers an Heydrich vom 19.2.1942, BA Slg. Schumacher 270-2, 139-141; In: Küpper, René: Karl Hermann Frank (1898-1946), Politische Biographie eines sudetendeutschen Nationalsozialisten, Oldenbourg Wissenschaftsverlag 2010, str. 248; srovnej s chybným a neúplným překladem v: Pasák, Tomáš: Dopis H. Himmlera R. Heydrichovi z 19.2.1942, In: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945, Praha 1999, str. 352
[13] Gebhart, J., Kuklík, J.: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha 1996, str. 229
[14] Moravec, Emanuel: Mládí musí znít odvahou!, 21.2.1942, In: O český zítřek, Orbis Praha 1943, str. 47
[15] Uhlíř, Jan B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, str. 517

-------

POKRAČOVÁNÍ v sobotu 5.9.2009.

Na konci seriálu bude umístěn přehledný odkazový rozcestník pro všechny díly.

Nedokončená pouť Kuratoria (I.)

Slovo úvodem

Lukáš Beer

Poslední léta se na českém knižním trhu začaly náhle objevovat publikace, které si dle jejich autorů kladou za cíl (většinou pomocí bohatého doprovodného fotografického materiálu) názorně zmapovat život české veřejnosti z období let 1939-1945. Jedná se o druh literatury, která se na našem trhu doposud vyskytovala velmi výjimečně, a pokud přece jen ano, tak co se v nich publikovaného ilustračního materiálu týče, rozhodně ne v takovém rozsahu. Svým způsobem jde tedy o pionýrské práce několika málo českých historiků, kteří jsou svojí specializací právě na toto období života v Protektorátu Čechy a Morava veřejnosti poměrně známi a jsou českými médiemi při různých příležitostech jako přední znalci svého oboru zváni do diskusí a jsou pravidelně žádáni o své názory a poznatky.

Je samozřejmě velkým přínosem, že se tím laická veřejnost takto může takto seznamovat s donedávna ještě poněkud tabuizovanými a všeobecně méně známými skutečnostmi z českých národních dějin. Dosavadní publikovaná literatura úzkého okruhu historiků z poslední doby, která se zaměřila na život v Protektorátu, však svým těžko maskovatelným pojetím prozrazuje, že české společnosti nadále činí velké potíže vypořádat se věcně a nekřečovitě s tématikou pasivní či aktivní spolupráce – nebo chceme-li použít naučenou hanlivě podbarvenou rétoriku: s tématikou „kolaborace“ příslušníků českého národa s německými obsazeneckými úřady nebo dokonce s problematikou přímého českého aktivismu, prováděnou v proříšském nacionálněsocialistickém duchu. Otázka poněkud tendenčních snah při posuzování a „mapování“ života Čechů v Protektorátu Čechy a Morava se ale zdaleka jen neomezuje na samotnou spolupráci s Němci.

Je velmi příznačné, že práce několika málo předních českých historiků, specializujících se na protektorátní období, nápadně často opouštějí cestu faktografické historiografie a nechají do ní pronikat své zjevné „vlastenecké“ postoje a sympatie či antipatie. Jde vesměs o práce prezentované z neskrývaného českého nacionálního pohledu (rozuměj ve smyslu dnes ještě převažujícího, běžně chápaného nacionálního čechoslovakistického vnímání), který pak musí způsobit u čtenářů zákonité zklamání a který faktografickou hodnotu publikací citelně degraduje. V publikacích popřípadě nechybí ani obvyklá „vlastenecká“ symbolika a pathos ( „Pravda vítězí!“ a heslo „Věrni zůstaneme!“ apod.). Velkou část této knižní produkce spolufinancoval krajně nacionálně-šovinistický „Český svaz bojovníků za svobodu“, ale také další, čechoslovakismus propagující nostalgické organizace jako „Československá obec legionářská“, „Asociace nositelů legionářských tradic“ a v neposlední řadě i tiskový orgán prvně jmenovaného svazu „Národní osvobození“. Takové publikace by u jiných zahraničních čtenářů těžce obstály a vzbudily by již na první pohled nedůvěru k objektivitě a nestrannosti obsahu. U českého čtenáře ani už tak ne, ten je na tento jev zvyklý a nepřipadá mu to nijak neobvyklé. Čtivo je to tedy skrz naskrz "vlastenecké" a má u čtenářů vzbuzovat uvědomění v čechoslovakistickém duchu a hrdost, která se má zakládat na příkladném hrdinství mnoha Čechů působících v období Protektorátu v odboji.

.

Základním znakem těchto publikací je v první řadě nepřehlédnutelná snaha o neúměrnou a nadproporciální prezentaci českého protiněmeckého odboje za druhé světové války ve vztahu k reálným postojům tehdejší většinové a přizpůsobující se české společnosti a úzkostlivé úsilí o přeceňování významu jeho působení. Český odboj je těmito autory dokonce označován za srovnatelný s francouzským a polským, kupříkladu už pouze proto, že byl z časového hlediska nejdelší. To ale nevypovídá samozřejmě nic o jeho intenzitě či kvalitě, ale vychází logicky pouze z neměnné geografické polohy českých zemí. Následuje pak obvyklý pathos o hrdinství a odvaze odboje a opakované vyjadřování hrdosti na něj a příležitostné promíchávání projevů čechoslovakisticky-nacionálního uvědomění s konstatováním historických skutečností. Není divu, že na mnohé jevy protektorátního života tito autoři z jejich pohledu zas tak pyšní být nemohou nebo se za ně dokonce stydí, což se pak hojně projevuje v tendenčnosti jejich popisků k fotografiím, na kterých jsou zachyceni čeští "kolaboranti" či jejich organizace.

Nelze také přehlédnout podsouvání určitých nepravd a ražení teze, že český národ nepotkal stejný smutný osud jako Židy a Poláky jen z toho jediného důvodu, protože nacisté Čechy po určitou dobu nutně potřebovali pro zbrojní průmysl, ale po válce s nimi chtěli naložit více méně podobně a zmocnit se jejich životního prostoru. Skutečnost, že jsou v tomto smyslu vždy tak nenápadně přehlíženi východní slovanští sousedé českých zemí, Slováci nebo i zapomenutí Lužičtí Srbové, vzbuzuje samozřejmě hned jako první jistou nedůvěru. Nehledě na to, že se žádný z oněch českých historiků například ještě vážně nesnažil zabývat otázkou, jaký osud by asi čekal v nové Evropě národ slovenský - přičemž nutno připomenout, že nacionálněsocialističtí rasoví hygienici považovali Čechy za „nejprogresivnější“ a „nejinteligentnější“ slovanský národ vůbec a na nějaký přínos slovenského průmyslu pro Říši můžeme s klidným svědomím zapomenout – jde u nahoře uvedeného, takto podaného tvrzení, o vyvratitelný nesmysl.

Připustíme-li případné germanizační plány českého národa, tak se pokusme vcítit do mozku pomyslného německého rasového hygienika, jednajícího co nejpřísněji dle svého hodnotového žebříčku, kritérií rasových teorií a osnov nacionálněsocialistické nauky. V intencích jeho subjektivního chápání světa (nechme teď stranou morální hodnocení jeho vnitřního hodnotového žebříčku) se myšlenka germanizace Čechů (dokonce i těch, kteří neodpovídali přísným rasovým kritériím ale zato „správně smýšleli“) nejeví jako něco z principu zlomyslného a fyzicky nepřátelského vůči příslušníkům českého národa, protože tímto způsobem staví (zgermanizované) příslušníky českého národa na úroveň příslušníků vlastního národa. Germanizace tedy z jeho pohledu nebude rozhodně jakýmsi „trestem“ nebo újmou na protivníkovi. A tento postoj je v křiklavém rozporu a protikladu se všeobecně známým stanoviskem německého nacionálního socialismu k „židovské otázce“. Tolik tedy pro srovnání často citované české a židovské (popř. polské) otázky, pokud jsme už skálopevně přesvědčeni o germanizačních plánech českého národa v rámci poválečného uspořádání světa.

Nezapomínejme ale, že otázka germanizace je pouze spekulativní a není skutečně prokázána a je zde uváděna pouze jako krajní myslitelná varianta. Na jakých principech byl založen vztah německého národního socialismu k samotným nikterak zgermanizovaným (!) příslušníkům českého národa, kteří se rozhodli žít pro stejné hodnoty a prosazovat je, nebo kteří se rozhodli pro loajalitu k Říši, v rámci které byl protežován i český patriotismus, který v této formě nebyl k Říši z principu nepřátelský a jí tedy nebezpečný, dokazuje právě činnost a vůbec už sama existence Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, úzce spolupracujícího s Hitlerovou mládeží a hledajícího v ní inspiraci. Úkolem Kuratoria bylo převychovat českou mládež v nacionálněsocialistickém duchu. Za vzor bylo určeno nacionálněsocialistické kamarádství a pracovní pospolitost Hitlerjugend.

Jak je ale vůbec možné, že na výcvikových akcích Kuratoria byli přítomni poradci z Hitlerovy mládeže a naopak „kuratoristé“ jezdili na poznávací a školící pobyty do Německa, kde byli v úzkém kontaktu s Hitlerjugend, jak je vůbec možné, že se tak úzkostlivě a přísně vychovávaná Hitlerova mládež „nacistického Herrenvolku“, která jednou měla naplnit nacionálněsocialistické ideály budoucího Německa a byla v myslích německých nacionálních socialistů snad tím nejcennějším na vlastním národě, vůbec vedle sebe „směla strpět“ nějakou českou napodobeninu?

Zde je opět nutno podtrhnout, že zrealizování myšlenky národní „převýchovy“ Čechů ve smyslu maximálního podchycení české mládeže, která měla být budoucností českého národa v souladu s představami německého národního socialismu a o loajalitě k Říši, bylo vyloženým přáním Zastupujícího Říšského protektora Reinharda Heydricha. Po několikaletých diskusích se z iniciativy německé moci v čele s R. Heydrichem a za vydatného přispění části českých kruhů završily snahy o založení jediné a povinné organizace, jejíž hlavní náplní práce měla být mimoškolní výchova české mládeže v intencích národně socialistických idejí.
A také pouhých několik dnů před atentátem, 18. května 1942, konstatoval Heydrich v jedné ze svých posledních zpráv pro vedoucího stranické kanceláře Martina Bormanna jednoznačně, že jeho prioritou je podchycení a následná výchova české mládeže.

Tyto skutečnosti jsou neslučitelné s tezemi o údajně srovnatelné situaci Čechů, Poláků a Židů, která prý však v případě Čechů měla jen díky nasazení ve válečné výrobě pouze přechodně jinou podobu. K tomuto účelu duchovní převýchovy a z odkazu Reinharda Heydricha nově založená organizace Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě vznikala pod heslem: „Veďte českou mládež duchovně do Říše.“ V konečné fázi realizace by však kýžený výsledek neznamenal fyzické „vyhlazení“ či vysídlení Čechů, ale kalkulaci s těmi přátelsky nakloněnými a loajálními Čechy v rámci budování "Nové Evropy". Samotný záměr založit Kuratorium a všestranná podpora činnosti této organizace z německé strany v letech následujících dokazuje úmysly naprosto jiného charakteru, než ten, který je řadou českých historiků sugerován a který není adekvátní.

.

Činnost Kuratoria jako samostatný předmět pojednání v práci historiků je ještě řidším jevem. Dosavad nejintenzivněji se samotnou činností Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě zabýval ve své studii „Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945)“ historik Jan Špringl (nar.1977), který nespadá mezi veřejnosti dobře povědomé historiky, zaměřující se svým bádáním na odbobí Protektorátu. Jan Špringl také publikoval doposud nejpodrobnější a nejrozsáhlejší faktické informace ohledně činnosti Kuratoria. Jeho studie vychází z diplomové práce „Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě“, obhájené autorem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v únoru 2003. Pramennou základnou diplomové práce a do jisté míry i této studie tvoří především tři fondy Státního ústředního archivu v Praze (Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, Národní soud a Úřad říšského protektora), dále časopisy vydávané Kuratoriem (Zteč, Správný kluk, Dívčí svět) a tiskoviny pro vnitřní potřebu organizace a další dobová periodika a tisky. Jeho práce je cenným zdrojem informací, na které lze v budoucnu dále navázat. Autor činnost Kuratoria naštěstí hodnotí jen okrajově a soustředí se na prezentování faktů, ačkoliv se samozřejmě nemohl částečně vyhnout celkovému zhodnocení úspěšnosti kuratorního úsilí u české veřejnosti.

POKRAČOVÁNÍ v sobotu 29.8.2009

Zapomenuté oběti

Až budou při příležitosti 70. výročí vypuknutí německo-polské války vycházet příspěvky v novinách a časopisech, u Guido Knoppa v ZDF a ve spisech politického vzdělávání, tak se bude dát najít vše o německých pletichách a pochybeních, o krvavých a loupežných činech, válečných choutkách a touze ničit, ale na pronásledování národních Němců (Volksdeutscher = osoba německé národnosti bez německé státní příslušnosti – pozn. NS) v Polsku se nevzpomene nejspíše ani slovem. Ačkoliv jsou hrůzy na nich spáchané dobře zdokumentovány, dodnes chybí shrnující publikace.
.
Přitom otřásly tyto události v tehdejší době celou německou veřejností. Člověk se o nich dozvídal na podzim roku 1939 od domů se vracejících vojáků, z mnich mnozí byli očití svědci toho, jak se všude v Polsku z lesů a silničních příkopů odkrývali zavraždění národní Němci. Vojáci si museli vyslechnout svědectví rodinných příslušníků, kteří mohli masakrům uniknout a nyní hledali své zavlečené otce a bratry. Dnes o tom na německé veřejnosti už není vůbec řeč.V žádné učebnici nestojí něco o pronásledování Němců v Polsku, nepoučuje o tom žádný „History“-pořad a nevzpomíná se na to ani při žádném oficiálním slavnostním aktu.
.
Přitom bylo pronásledování příslušníků jiných národnostních skupin jako například v Jugoslávii ještě před několika lety dostatečným důvodem proto, aby mohlo zasáhnout NATO a OSN. Ale pokud jde o krvavé události v Polsku z roku 1939, tak ty se posouvají stranou jako bezvýznamné a přebírají se dokonce polská obranná tvrzení, že se u mrtvých německých mužů, žen a dětí jednalo o oběti německých leteckých útoků, a nebo že byli jako němečtí partyzáni právem postříleni polskou armádou. A oficiální německá strana k tomu mlčí, aby se nezatěžovaly německo-polské vztahy.
.
Po První světové válce založené Polsko bylo od počátku mnohonárodnostním státem. První úřední sčítání lidu z roku 1921 uvádělo asi 69 procent Poláků. Kolem 19 procent bylo Ukrajinců, téměř osm procent Židů (byli v Polsku považováni za národnostní skupinu) a mezi 3,3 až 3,9 procenty – zde se v počtech rozcházela německá národnostní skupina a polská vláda – byli Němci, tj. asi 1,06 až 1,4 miliónu lidí. Koncem roku 1918 žilo dokonce v oblastech, které měly v roce 1919 připadnout Polsku, 2,4 miliónů Němců, vycházeje z posledního předválečného sčítání lidu.
Tento poměrně vysoký procentuální podíl neudivuje, neboť přece dříve patřila široká území jako například Poznaňsko, Západní Prusko a východní Horní Slezsko k Německu. Polské většině se během několika let podařilo vytlačit z Polska nejméně asi 800.000 Němců (polští iniciátoři přitom používaným metodám říkali „odněmčování“). Ale také přes půl miliónu Židů se vyhnulo polským diskriminacím a emigrovalo. Ačkoliv se Polsko vůči Versailleské mírové konferenci zavázalo, že bude ochraňovat své národnostní menšiny a zajistí jim kulturní autonomii, sledovaly polské vlády menšinovou politiku podle devizy, že „Polsko musí být čisté jako sklenka vody“ („Polska musi byc czysta jak szklanka wody!“). Takže docházelo k zavírání škol národnostních menšin, k bojkotování obchodníků, církevní obce, pokud nebyly římsky-katolické (německá menšina měla převážně evangelické), byly šikanovány. Když se pak politická situace mezi Německem a Polskem stávala čím dál více napjatější, rostl přímo úměrně polský tlak na německou národnostní skupinu. V létě 1939 utíkali Němci hromadně ze své vlasti do Německa nebo do Svobodného města Danzig (Gdańsk – pozn. NS). Tam se koncem srpna nacházely uprchlické tábory čítající kolem 77.000 národních Němců z Polska.(Pozn. NS: viz. Události v Polsku před zářím 1939 )
.
Také už před vypuknutím nepřátelského potýkání byly oběti mezi německými civilisty. Jejich počet se již nedá zjistit. V literatuře se dá najít konstatování, že bylo zabito jedenáct Němců, ale jinde je také řeč o 60.
.
Když 1. září 1939 otevřela Německá říše nepřátelský stav, vzplanula vlna pronásledování již dopředu zaregistrovaných národních Němců a jejich zařízení. Všeobecně známa je „Krvavá neděle v Brombergu“ (dnes Bydgoszcz – pozn. NS) tři dny po započetí války, ale dělo se tomu všude, především v západních polských provinciích, že byli Němci naháněni do skupin a hnáni v dlouhých pochodujících kolonách – celkem jich bylo 41 – po stovkách žen, mužů a také dětí – směrem na východ, a sice vojáky nebo ozbrojenými členy polských milicí. Kdo z účastníků pochodů nemohl dál, byl zastřelen. Opakovaně se na bezbranné německé civilisty vrhla také luza, mlátila do nic a mnohé ubila k smrti. Doboví svědci podávali zprávy, že se ukrutnostmi vyznamenali především vojáci polských vojenských útvarů prchajících před Wehrmachtem. Vojáci, kteří činili zodpovědnými národní Němce za to, že v rozporu s počáteční polskou jistotou o vítězství – namluvilo se jim totiž, že za několik dní vítězně napochodují do Berlína – nyní byly polské jednotky všude poraženy.
.
Německé politické vedení tvrdilo po vítězství, že Poláci zavraždili 58.000 národních Němců. Toto číslo bylo zdaleka přehnané a mělo zřejmě sloužit k tomu, aby odůvodňovalo veskrze tvrdý německý postup v Polsku.
.
Je příznačné, že neexistují žádná úřední vyšetřování počtu obětí. To se nechalo na „Centrále pro hroby zavražděných národních Němců v přičleněných východních oblastech“ v Poznani, která byla založena po zastavení bojů. Její vedoucí činitel a hnací silou byl národně německý historik dr.Kurt Lück. Považoval za svůj hlavní úkol objasnit osudy národních Němců, kteří byli nadále pohřešováni. V průběhu prvních poválečných měsíců se zjistilo, že většina z nich byla zavražděna. Centrála hrobů byla – příznačně ještě předtím, než mohla svou práci ukončit – v květnu roku 1942 uzavřena. Do té doby bylo možno pozjišťovat 3453 zabitých národních Němců a 2339 pohřešovaných, z kterých se nikdo již neobjevil. Průkazy jejich totožnosti a okolnosti jejich zavraždění – pokud se daly zjistit – byly zaneseny do rozsáhlé kartotéky. Dr. Lück byl povolán do armády a brzy nato padl na frontě. Dokumentace padla koncem války do polských rukou. Historik Altman z polského Západního institutu se postaral o to, že v roce 1959 byly Spolkovému archivu přenechána kopie kartotéky. Kompletní originální podklady, včetně těch, které se vztahují na případy tenkrát nevyjasněné, se dnes nachází ve Státním archivu v Poznani (Archivum Panstwowe w Poznaniu) a lze do nich nahlédnout. Dle informace jisté zaručující osoby se ale dodnes po nich neptal ještě žádný německý historik. A o osudu dokumentů ve Spolkové republice Německo si lze přečíst ve vedlejším rámečku. (Nebylo redakcí přeloženo – pozn. NS).
.
Dodnes neexistují žádné shrnující počty ztrát německé národnostní skupiny v Polsku. Svého času „Kartotékou hrobů“ zjištěné číslo 5791 mrtvých a pohřešovaných dost možná představuje spodní hranici, společně se zmíněnými případy z prvních osmi měsíců roku 1939 se dostáváme na počet něco přes 5800 zabitých německých civilistů v Polsku v roce 1939.
.
Každopádně vyvrací skutečnost, že byly zavražděny tisíce příslušníků německé menšiny v Polsku na začátku války, tvrzení určujících polských osobností jako například dvojnásobného ministra zahraničí Wladyslawa Bartoszewského, že Poláci nikdy nebyli pachateli ale vždycky pouze oběťmi.

Převzato a přeloženo z týdeníku Preussische Allgemeine Zeitung, Hamburg. Autor: Hans-Joachim von Leesen
Fotografický materiál doplnil NÁŠ SMĚR.

Hollywoodský sadismus ve jménu Dobra

Lukáš Beer

Od tohoto pátku (21.8.2009) spustí rakouská kina promítání nového hollywoodského krváku „Inglourious Basterds“ režiséra Quentina Tarantina (v českých kinech poběží o necelý týden později pod názvem „Hanebný pancharti“). To byl zřejmě dostatečný důvod k tomu, aby deník KURIER (v sobotu 15.8.2009) věnoval této skutečnosti palcový titulek dne na první stránce. Snímek „kultovního režiséra“ Tarantina si přeci nikdo nesmí jen tak nechat ujít. Tato patrně obohacující mimořádná kulturní událost si vynutila i interview s režisérem filmu nadepsané uvnitř listu titulkem „Operace kino zachraňuje světové dějiny“...

.

V rozhovoru uvnitř deníku se ale nedočkáme jednoznačné odpovědi na otázku, kterou si redakce klade v podtitulku hned na titulní straně, totiž: Jak daleko smí kino přepisovat dějiny?...

.

Mnohým utkvěl ještě v paměti kulhající Tom Cruise ve filmové roli kontroverzního Clause Schenka hraběte von Stauffenberga. Ať už na osobnost strůjce atentátu na A.Hitlera pohlížíme dnes jakkoliv, Cruisovi lze přičíst k dobru alespoň snahu o věrohodné zpracování historických faktů. Jeho film neuráží, nepovzbuzuje některá stará klišé a dal by se i přes některé faktografické nedostatky zaměnit za dílo nějakého evropského režiséra.
.

To se ale rozhodně nedá říct o posledním filmu Qeuntina Tarantina. Osm z deseti filmových kritiků označí jeho náklonnost ke ztvárnění násilí za jistý druh umění, ale proti gustu žádný dišputát. Tarantino se ve svém novém snímku tentokráte pustil do svérázného pojetí historických událostí a své dílo označuje jako spaghetti-western namíchaný s dramatem ze světové války a krvavým comicsem.

.

Není žádným překvapivým jevem, že hollywoodská produkce úrovní své plytké produkce útočí na nízké pudy znuděného obecenstva a že většinou již od první minuty je i tomu nejméně důvtipnému návštěvníku kina jasné, který z aktérů ztělesňuje „dobro“ a který „zlo“. V případě filmu „Inglourious Basterds“ je toto rozdělení na dobré a zlé jednoznačné již nejpozději při pořizování lístku do kina: „The Basterds“ si říká násilnická židovsko-americká skupina vězňů, která si vzala za úkol skalpovat německé nacisty a zneškodnit elitní německé důstojníky. Znalci správně tuší, že Tarantino je zárukou s ničím se nemazlících krvavých scén. Ochránci zvířat však můžou být naprosto uklidněni, ke škodě si přijdou jen nacistické nestvůry, a to jak známe nejsou lidé, ale pouze bytosti zařaditelné pod úroveň zvířete. (Pro případ, že ve snímku nějaké zvířátko přeci jen vykrvácí, upozorněte prosím na tento faktický nedostatek v textu autora článku.)

.

Velitele zneškodňovací židovsko-americké jednotky nestělesňuje, jak by se dalo očekávat, například takový Ben Stiller nebo Jeff Goldbloom, nýbrž - poněkud neočekávaně - světlooký blonďák Brad Pitt. Takže sympatie k „těm dobrým“ je na tupl posichrována a krev může vesele začít téct plnými proudy.

.

Charakterový protipól Brada Pitta obsadil herec Christoph Waltz (původem Rakušan, jazykem ale Němec na sever od „rovníku bílého vuřtu“) v roli „lovce Židů“, plukovníka Hanse Landy. Christoph Waltz (na festivalu v Cannes byl nedávno za svůj výkon poctěn jako nejlepší filmový představitel) bývá díky své mimice a mluvě v německých filmech téměř výlučně obsazován do rolí nebezpečných zakřiknutých psychopatů, veřejnosti je znám jako podivínský vrah z několika německých krimi-thrillerů. Tedy disponuje těmi nejlepšími předpoklady pro obsazení do role nacistického zloducha. KURIER charakterizuje ve svém článku postavu Hanse Landy mj. tím, že vyniká „svým perverzním humorem“. Perverzní je tedy humor hlavní negativní postavy filmu, ale co říci v tomto směru k všudypřítomném uctívání násilí režisérem Tarantinem, který svůj nejnovější film označil za své životní „antifašistické naplnění“ ? ...

.

Postavu parodované kulhající komické figurky (jak jinak) Adolfa Hitlera v Tarantinově filmu ztvárnil herec Martin Wuttke. Redaktorka Kurieru A.Seibelová sestavila jakýsi žebříček nejznámějších filmů, které se proslavily tím, že ztvárnily Hitlera v hlavní roli. Zřejmým „nemyslitelným“ propadákem je u ní „problematický“ film Bernda Eichingera „Der Untergang“ z roku 2004, protože prý „veškerá herecká expertiza snímku sloužila k tomu, aby byl Hitler zrekonstruován pokud možno přesně na puntík. Přitom vzniká fatální rozdělení mezi Hitlerem jako diktátorem a Hitlerem jako soukromou osobou, která i přes charakterové slabiny byla prý člověkem jako všichni ostatní. Mnohem inteligentnější se ukázala komedie „Mein Führer“ (2007) od Daniho Levy, která Hitlera vystavuje jako krutého šmíráckého komedianta dějin.“

.

Takhle má tedy vypadat inteligentní způsob vyrovnávání se s nedávnými dějinami? Pro ty, kterým film Mein Führer německo-židovského režiséra Levyho nic neříká: mělo jít o jakousi reakci na film Der Untergang, nebo dokonce jeho „korekci“ ve formě křečovitě trapně nevtipné komedie, ve které je Hitler parodován jako zakomplexovaný impotent, který navíc trpí problémy s močovým ústrojím. Obzvlášť „komické“ je vidět Hitlera při souloži či vidět zdravit jeho vlčáka árijským pozdravem. Na první místo katapultovala redaktorka „mistrovský film“ Charlieho Chaplina „Velký diktátor“ z roku 1940. Jestli pak může konkurovat násilnické orgii Quentina Tarantina?

.

Reklama na uvedení filmu do kin běží na plné obrátky. Herec Christoph Waltz zavítal i do oblíbeného dvouhodinového rozhlasového pořadu „Snídaně u mě“, vysílaného pravidelně každé nedělní dopoledne nejposlouchanější rakouskou radiovou stanicí Ö3. Redaktorka Claudia Stöcklová si zve každý týden různé známé osobnosti před mikrofon a rozpráví s nimi zajímavě i o méně známých osobních věcech interviewovaných a zafilozofuje si s každým o smyslu života. Waltz na sebe prozradil, že k profesi herce ho přivedla jakási vlastní narcistická porucha, což je prý ostatně hnacím motorem mnoha jiných kolegů z branže, kteří si to takhle otevřeně nepřiznají. Sám o volbě své profese během svého života často pochyboval, ale když natočil Inglourious Basterds, věděl jako málokdy předtím, že je na tom správném místě a že ho to bytostně naplňovalo. Nešetřil pokáním před „největší světovou hvězdou“ Bradem Pittem a chvalozpěvy na adresu režiséra Tarantina. Jeho film je prý nejlepší vidět alespoň pětkrát. A to tím způsobem, že si divák pokaždé před začátkem filmu sám před sebou ujasní, z jaké pozice film shlédne – jestli z pozice někoho, kdo se chce filmem povrchním způsobem jen pobavit očekává od něj hodně action, nebo z pohledu nějakého zloducha ve filmu a příště zase z pohledu jiného hrdiny apod. Tarantino je tím prý velmi geniální a pokaždé lze mít z filmu jiný požitek.

.

Aha... V tom případě jedno malé varování: rozhodně neradno pokoušet se na film dívat jako na snímek opírající se o dějinná fakta (na Hitlera bude ve filmu spáchán smrtelný atentát v pařížském kině, Tarantino si dokonce střihne záběr na mrtvého, zlikvidovaného Hitlera, což ještě – pokud známo – nikdo jiný před tím ještě takto filmově nezrealizoval). Historický motiv zde slouží pouze jako kulisa k „uměleckému ztvárnění“ režiséra.

.

Sotva někdo film shlédne pětkrát, ale statisíce lidí to učiní ze zvědavosti alespoň jednou. Chytrolínské filmové kritiky v médiích a rozsáhlé diskuse na fórech filmových fanoušků donutí i toho nejskeptičtějšího diváka ve chvíli, kdy se mu něco na filmu nebude zdát, klást si nejdříve sám sobě vyčítavou otázku: že bych umění geniálního režiséra snad nějakým způsobem nerozuměl?

.

Ale skutečně podstatné je ale jen to, že na konci bude souhlasit finanční rozpočet producentů filmu.

Memorandum zástupců německých sudetských zemí jako odpověď na podmínky k uzavření míru spojeneckých mocností a jejich spojenců

Franz Chocholatý Gröger

Před devadesáti léty byli na Pařížskou mírovou konferenci na zámku v Sanit-Germain-en-Laye pozvání zástupci vlád Německého Rakouska (Republik Deutschösterreich) a Maďarska jako právní nástupnický stát Habsburské monarchie, kde jim byly předány dne 2. června 1919 podmínky pro uzavření míru.
.

Deutschösterreich byl prohlášen 12. listopadu 1918 provizorním Národním shromážděním (Provisorische Nationalversammlung für Deutschösterreich) zákonem č. 5 demokratickou republikou a součástí Německé republiky. Hranice území je definovaná 22. 11. 1918 zákonem č. 40 “Umfang, Grenzen und Beziehungen des Staatsgebietes von Deutschösterreich” kde se v § 1 praví, že území republiky tvoří Země Rakouské pod Emží včetně kraje Německá jižní Morava a německého území kolem Nové Bystřice, Rakousko nad Emží včetně kraje Německé jižní Čechy, Solnohradsko, Štýrsko, Korutany s vyloučením uzavřeného jugoslavského sídelního území, hrabství Tyroly s vyloučením uzavřeného italského sídelního území, Vorarlberg, Německé Čechy a Sudety, jakož i německé sídelní území brněnské, jihlavské a olomoucké. Nově vzniklá území českomoravsko - slezském prostoru rozloze 27.023 km² byla osídlena 3 514 509 obyvateli z toho 226 544 Čechy. V listopadu začalo obsazování českým vojskem, přes protesty Vídně a zástupců českých, moravských a slezských Němců, nově vzniklých administrativních útvarů a 18. 1. 1919 vstupem československých vojsk do Krnova bylo prakticky toto ukončeno a tyty provincie zanikly. 1)

.

Vedoucím delegace zastupující Deutschösterreich byl kancléř Karl Renner, který již počátků musel bojovat s nesmyslnými teritoriálními požadavky (Brno, Jihlava, Olomouc), které mohly ohrozit serióznost jeho vystupování na mírové konferenci. Renner byl realista a byl si vědom skutečné situace, proto bezvýhradně prosazoval jen připojení Deutschsüdmähren a Böhmenwaldgau k Niederösterreich a k Oberösterreich a pokračoval v boji za uplatnění práva sebeurčovacího formou plebiscitu. Jako experty delegace na mírovou konferenci si vzal zástupce požadovaných části Čech, Moravy a Slezska Rudolfa Lodgmanna von Auen (zemský hejtman Deutschböhmen), Josefa Seligera (zástupce zemského hejtmana Deutschböhmen), Rudolfa Freiβlera (zemský hejtman Sudetenlandu), Hieronymuse Oldofredi (Deutschsüdmähren) a Antona Klementa (zástupce Böhmenwaldgau).

.

Jak Renner řekl Oldofredimu, byl přesvědčen, že Deutschbőhmen a Sudetenland připadnou Československu a že poněkud méně zoufalá se mu zdá situace Jižních Čech a Jižní Moravy. Velkou naději v situaci Němců mu vzbuzoval text Mémoire No. III (Pozn. NS, viz: Memoranda československé vlády), kde přes silný protiněmecký tón, byla naděje v proklamovaném „Režim by byl podobný režimu švýcarskému“ - „La régime serait semblable à celui de la Suisse.“ Tuto naději mu dával také rozhovor, který poskytl 12. května 1919 president T. G. Masaryk dopisovateli listu, Frankfurter Allgemeine Zeitung Goldsteinovi. V interview uveřejněném 15. května 1919 se mimo jiné Masaryk řekl: „Světově politická situaci našeho státu je příčinou toho, že náš postoj vůči Německu je jedním z nejdůležitějších“. O Němcích v Čechách řekl Masaryk, že "budou jako občané zcela rovnoprávní a nebudou vystaveni žád­nému pokusu odnárodnostňování; jinak se nemohou čeští Němci dovolávat Wilsonova práva na sebeurčení, ve kterém není podle evropských pojmů obsažen národ­nostní princip, což vyplývá z uznání strategických, ne však národnostních hranic Itálie. V Deutschböhmen totiž bydlí česká menšina. Poněvadž nelze provést čisté rozdělení, musí být obě strany natolik rozumné, aby si navzájem umožnily své spolužití a klidný vývoj… Vývoj nás nutí k vytvoření svazu národů či spojených států evropských, a proto je nutno provést v Čechách to, co bylo možné ve Švýcarsku." Goldstein k tomu napsal kritický komentář: "Je však klamné, mluví-li prezident o českých menšinách na německém jazykovém území. Zcela čisté rozdělení národností podle jazykových hranic je vůbec nemožné. Ale ve veškerém německém jazykovém území Čech bydlelo v roce 1910 pouze 126.000 Čechů, proti čemuž se nyní znásilněním práva na sebeurčení musí podřídit německá menšina čítající 3 1/2 milionů lidí, dostanuvší se tak pod nadvládu Čechů. Klamné je také to, když prezident mluví o švýcarských poměrech v Čechách, Češi a ani prezident Masaryk nepomýšlejí ani v nejmenším na to, aby z Čech udělali Švýcarsko. Chtějí vládnout a o rovnoprávnosti národností tu nemůže být vůbec žádná řeč." 2)

.

Po převzetí podmínek k uzavření míru kancléřem Rennerem v Paříži předstupuje 7. června 1919 ministr zahraničí, sociální demokrat Otto Bauer před konstitujícím se Národním shromážděním republiky Deutschösterreich s projevem, ve kterém mimo jiné říká: „(...) Máme ztratit především průmyslově a kulturně nejvýše postavenou část Německého Rakouska, v níž se nalézá náš největší průmysl a naše nejintenzivnější zemědělství, a jejíž obyvatelé předčí ostatní kmeny německého Rakouska v živnostech, píli a ve vzdělání: naše Deutschböhmen a naše Sudety. Kdyby se vítěz cítil vázán zásadami proklamovanými v boji, platila by zásada, že žádný národ nemůže být proti své vůli přemístěn z jedné státní suverenity do druhé a lidu Deutschböhmen a Sudet by bylo přiznáno právo, aby lidovým hlasováním a za neutrální kontroly sám rozhodlo své státní příslušnosti a pak bychom se nemuseli obávat ztráty těchto zemí….. Spojenecké a přidružené mocnosti vytvářejí česko­slovenský stát, ve kterém budou vedle 6,5 milionů Čechů sídlit 3,5 milionů Němců, kteří se budou od prvního dne proti nenáviděné cizácké nadvládě vzpírat, potom 2 miliony Slováků, kteří přes blízkou příbuznost s českým národem mají svůj vlastní jazyk, kteří histo­ricky netvořili s Čechami a Moravou žádné společenství, kteří mají sociálně zcela jinou strukturu, kulturně úplně rozdílnou tradici než Češi. A vedle Němců a Slováků dostane český stát ještě téměř 3/4 milionu Maďarů, ½ milionu Ukrajinců, nejméně 100.000 Poláků. Češi, Němci, Slováci, Maďaři, Poláci, Ukrajinci, není to nové Rakousko, které tu znovu vyvstává pod českou vlajkou, nový národnostní stát se šesti národy, naplněnými divo­kou nenávistí proti sobě, které budou napěchovány po­hromadě a stísněny ve svém hospodářském, sociálním a kulturním vývoji, násilným panstvím živenou, celý ve­řejný život otravující národní nenávisti a národním bojem? (…)
Zkouší nás utěšovat tím, že by se česko-slovenská republika mohla stát novým Švýcarskem, ve kterém by společně žilo šest národů v míru a svobodě. (…)
Avšak tak výtečné těleso, jako je Švýcarské spříse­ženstvo, vznikne pouze za určitých historických podmí­nek, jako produkt jedinečného historického vývoje; jen povrchní nacionalismus, jenž nic netuší o historické podmíněnosti státního pořádku a národního soužití může věřit, že švýcarský vzor může být napodoben na libovolném místě, za libovolných zeměpisných, hospo­dářských a historických podmínek. Švýcarsko vzniklo ze společného boje za svobodu, nikoliv na základě vítězova diktátu, který podrobil národy proti jejich vůli cizí nadvládě (…)
Krvavý 4. březen nebyl žádný Sempach ani Murten.(Pozn. NS: viz.Březnoví padlí) Národnostní stát založený na násilí se může udržet jen silou, musí upadnout do rozporu s mírovým tlakem národů, jeho pouhá existence se musí stát trvalým nebezpečím pro mír a svobodu národů celého světa, stejně jako jím byla existence staré rakousko-uherské monarchie.(…)" 3)

.

Třináct dnů na to předkládá Edvard Beneš Commission des Nouveaux Etats (Komisi pro nové státy tzv. nótu z 20 května 1919, ve které se výslovně hovoří o tom, že československá vláda chce budovat státní organism, který by byl „jistým druhem Švýcarska beroucím, jak se rozumí samo sebou, v úvahu zvláštní poměry v zemi české“. Tato tzv. nóta je zápisem předány Benešem Berthelotovi a ten pak zápis přečetl komisi. Zápis tvoří devět bodů upřesňujících představu československé vlády o budoucím menšinovém režimu v Československu. Zápis končí větou: "Bude to vcelku režim velmi liberální, který se bude značně přibližovat režimu švýcarskému." 4) Další vývoj ukázal, že pravdu měl Goldstein a ministr Bauer.

.

Dne 15. června 1919 předává státní kancléř nótu, hovořící o Deutsch­böhmen, sudetských oblastech a o neutralizaci Ostravské pánve, adresovanou zástupcům vítězných velmocí na mírové konferenci v Saint- Germain. Je zde mimo jiné napsáno: „Jestliže dojde v tomto vzkvétajícím a plodném státě však k připojení Deutschböhmen, tedy Šumavské župy, sudetských oblastí a Znojemska, a tím pádem přivtělení těchto čistě německy obydlených oblastí k českoslo­venskému území proti vůli jejich obyvatel, tak se - co se vztahu mezi Němci a Čechoslováky týče - tímto způso­bem pouze nahradí stará monarchie, která stejně i přes problematičnost svojí existence zajišťovala materiální život svých národů, dvěma malými státy, které proti sobě zůstanou permanentně znepřáteleny. Mocnosti by tak tímto způsobem prakticky v centru Evropy vytvořily ohnisko občanské války, jejíž žár by byl ještě nebezpeč­nější pro celý svět a jeho sociální rozkvět, než tomu bylo doposud v případě stálých nepokojů na Balkáně. Proto tento rozsudek bude znít tvrdě: spočívá totiž v neochvějném přesvědčení německo-rakouského ná­roda, v přesvědčení, jež je jednomyslně vyjádřeno heslem: Opusťme tento hořící dům a připojme se naší rodné zemi.
Bezpráví, které je na Německém Rakousku nyní pácháno, bije do očí. Rozšíření státního území a počet obyvatel se nyní více než zdvojnásobil ve srovnání s velikostí a počtem obyvatelstva v Alsasku-Lotrinsku. Spojeneckým mocnostem a jejich spojencům, které chtějí odčinit bezpráví, které bylo spácháno na Francii v letech 1870/71, se nyní právě podařilo vytvořit druhé Alsasko. Na jedné straně proklamují svobodné právo na sebeurčení národů a vyslovují na druhé straně politický rozsudek nad obyvatelstvem, které je početnější než obyvatelstvo Norska či Dánska (…..) Následkem tohoto nešťastného pokusuje to, že stav, kterému před­cházely nejrozhořčenější masakry všech dob, a který byl nyní vytvořen, je ještě horší než ten před válkou, a ještě ve větší míře ohrožuje mír v Evropě (…) Proto se přitom tento národ nikdy neuklidní, nikdy nebude moci přiznat a nikdy se nepřestane podivovat myšlence, jak je možné být jako cizinec vydán na pospas druhému cizinci bez předcházejícího jednání! (…)Mnohem méně než v případě Alsaska a frankfurt­ského míru by mohl mír postavený na takovýchto základech tvořit sotva trvalý právní podklad. Okolnosti. za kterých vznikl československý stát, jsou toho jen důkazem. (…)" 5)

Velký znak Deutschösterreich: a.) velký štít , který má uprostřed srdeční štít s malým znakem Deutschösterreich; b.)v hlavě štítu znaky zemí Niederösterreich, Oberösterreich, Salzburg, Steiermark; c.)ve středu štítu vpravo znak Kärnten , vlevo znaky Tirol, Vorarlberg; d.) ve spodním poli vpravo znak DEUTSCHBÖHMEN., vlevo znak SUDETENLAND, uprostřed nahoře znak Brna, vlevo ježek města Jihlavy, vpravo hlava šachované orlice města Olomouce.
.
Toho dne Renner také předává Pamětní spis, "přílohu A" zástupcům vítězných velmocí na mírové konferenci v Saint-Germain. Tento spis měl název "Memorandum der Vertreter der deutschen Sudetenländer in Erwiderung auf die Friedensbedingungen der alliierten und asso­ziierten Machte" (Memorandum zástupců německých sudet­ských zemí jako odpověď na podmínky k uzavření míru spojeneckých mocností a jejich spojenců). Spis byl vypracován v úvodu uvedenými zástupci území osídlenými Němci a vojensky obsazené československou armádou. Čteme zde:
.
V. Chování sudetských Němců
(…)“Rezoluce, na jejichž základě byly německy osídlené oblasti Sudet prohlášeny za části německého Rakouska, byly usneseny poslanci, jež byli zvoleni na základě přímého, všeobecného a rovného hlasovacího práva, a v době rozpadu monarchie byli jedinými legitimními zástupci lidu. Tyto rezoluce byly s optimistickým nadše­ním jednomyslně přijaty a schváleny. Česko-slovenská vláda zastupuje na mírové konferenci ta území, ohledně kterých se v žádném případě - nyní ani později - nemůže odvolávat na svobodné rozhodnutí nebo suverénní vůli jejich ovládaných národů. I přes ustavičný vojenský útlak, který se nezastavil ani před znovuzavedením tělesných trestů a jejich používání na svobodných mužích, jakož i dokonce na ženách, nepřestaly všechny politické strany, obce a korporace pořádat manifestace, aby protestovaly proti tomuto jednání.(…) Založení německo-rakouské republiky lze proto pokládat za nejčistší a z historického hlediska za nejlo­gičtější aplikaci demokratických principů moderního vytváření státu. Nanejvýše by mohlo přicházet v úvahu nechat správnost tohoto zakládacího aktu přezkoumat pomocí referenda. Německo-rakouská delegace je již nyní připravena vyslovit se pro toto referendum a vyhra­zuje si povolení podávat mírové komisi návrhy, které by zajistily nadstranickou implementaci tohoto rozhodnutí.(…)"
VI. Postup jednání české vlády
“Dále zjišťujeme, že česká vláda pod ochranným plá­štíkem uzavření míru obsazuje i v rozporu s principy národnostního práva německy osídlené oblasti a Sudety a podřídila je svojí suverenitě; odstranila existující úřady a na jejich místo nastolila úřady nové; tím že ohrozila materiální existenci veřejných úředníků, donutila je tak, aby okupujícímu státu složili přísahu, neboť v opačném případě by byli vyhnáni, či uvedeni do zajetí. Taktéž potlačovala svobodné mínění vůle lidu.(…)"
VII. Základy českého státu
“V tak organizovaném státě by velké části jeho obyva­telstva chyběla jednotná politická vůle, která tak tvoří jediný základ jeho klidného vývoje. Stát, který zabírá nejen uzavřené slovenské, polské, ruténské a maďarské území, nýbrž také rozsáhlé kraje, jež jsou obydleny Němci, nemůže být českým národnostním státem; nebyl by ničím jiným, než špatnou kopií bývalého Rakouska, se všemi těmi nedostatky, o kterých jsme si mysleli, že byly odstraněny, avšak jeho území by bylo rozhodně mnohem menší, jeho hospodářské podmínky nevýhodnější a nemělo by historické tradice, které se vytvářely po celá staletí. Lze jen doufat, že moudrost spojeneckých mocností a jejich spojenců, dokud k tomu je ještě čas, vyvodí z těchto závěrů důsledky.
Národy, které sídlí v českém státě, bez ohledu na poli­tické území, jež jim bude popř. přiděleno, jsou zde zastoupeny v číselném poměru, následovně uvedeném:
.
Češi ............. 6,291.237 (nebo 48 procent),
Němci ......... 3,719.147 (28")
Slováci ....... 1,770.614 (14 ")
Maďaři ……… 878.634 ( 7 " )
Rusíni ..... 437.000 (3")
.
Plánované začlenění dolnorakouské a prusko-slezské oblasti by tento nahoře uvedený poměr velmi značně posunulo ve prospěch českého národa. Staré Rakousko se muselo zhroutit, protože jeho národnostem chyběla jednotná politická idea. Z tohoto poznatku jakož i z přitažlivé síly demokratické a národnostní myšlenky lze předpokládat, že český stát ve formě, jak ji definuje návrh mírové smlouvy, nebude schopen trvale klást odpor potřebě svobodného práva na sebeurčení jeho jednotlivých oblastí.(...)" 6)
.
Žádosti rakouské delegace nebyly vyslyšené. Přímá účast na rozhovorech jí však byla odepřena; na vyjednávání se mohla podílet pouze prostřednictvím písemně podávaných návrhů. Veškerá vina za rozpoutání válečného konfliktu byla uvalena na Rakousko-Uhersko a Německé císařství.
.
Mírová smlouva je podepsaná 10. září 1919 na zámku v v Saint-Germain-en-Laye a obsahuje celkem 381 článků. Vítězné mocnosti plnili přání Francie a Československa. Součásti Československa se stály všechny tři korunní země a malá území z Dolního Rakouska, nebyl vzat ohled na právo na sebeurčení německojazyčného obyvatelstva. Jižní Tyrolsko a Istrie připadly Itálii, Bukovina se stála součásti Rumunska, část dolního Štýrska a Korutanska připadly novému státu Srbů, Chorvatů a Slovinců. O přináležitosti jižního Korutanska má rozhodnout referendum. Západní část Maďarska se jako Burgenland se stává součásti Rakouska.
.
Zakazuje se používání názvu státu "Deutschösterreich" - Německé Rakousko - a připojení Rakouska k Německu. Rakouský stát je zavázán platit válečné reparace a zakazuje se všeobecná branná povinnost v Rakousku, povolena je pouze profesionální armáda čítající nanejvýš 30.000 mužů. Továrny na zbraně a výzbroj musí být zničeny.
.
Dne 24. září 1919 se koná v rakouském parlamentu propuštění sudetoněmeckých vlád a zastupi­telství ze státního svazu republiky ně­meckého Rakouska. Zbývá necelých dvacet let k zániku obou států zrozených pařížskou mírovou konferenci.
.
Pardubice, 1. srpna 2009
Bc. Franz Chocholatý Gröger
.
Poznámky:
1) Chocholatý Gröger, Franz, Velký znak “Deutschböhmen” a země Koruny české, Sborník příspěvků. Heraldica Viva I., s.51-52, Pardubice 1992
Velký znak Deutschösterreich a země Koruny české 1918-1919
http://www.bruntal.net/2006112703-velky-znak-deutschosterreich-a-zeme-koruny-ceske-1918-1919
Das Große Wappen Deutschösterreichs vom 8. März 1919 und das Gebiet der Böhmischen Krone, www.mitteleuropa.de(chochol03)
Národnostní mapa jižní Moravy v letech 1918 – 1938 http://www.bruntal.net/2006111601-narodnostni-mapa-jizni-moravy-v-letech-1918-1938
Pokus obyvatel západního Slezska o realizaci práva na sebeurčení http://www.bruntal.net/2008100007-pokus-obyvatel-zapadniho-slezska-o-realizaci-prava-na-sebeurceni
4. III. 1919 – První obětí za právo sebeurčovací http://www.bruntal.net/2005021401-4-iii-1919-prvni-obeti-za-pravo-sebeurcovaci
2) Präsident Masaryk über Deutschböhmen. Frankfurter Zeitung (Frank­furt/M.), 15.5.1919
Odsun…s.572-573
3) Rabl, Kurt, Das Ringen um das sudetendeutsche Selbstbestimmungs­recht 1918/19. Materialien und Dokumente. Mnichov 1958. 94-96.
Odsun s. 573-575
4) Beneš, Edvard, Německo a Československo, Masarykův ústav AV ČR, Praha 2005, s.94-104, doslovný text-97-98
Nóta uložena-Archiv ministerstva zahraničních věci, Pařížský archiv, č.340
5) Bericht über die Tätigkeit der deutschösterreichischen Friedensdelega­tion in St. Gurmán-ne-Lase. Sv. 1, Vídeň 1919, 88-91
Odsun , s. 576-579
6) Bericht über die Tätigkeit der deutschösterreichischen Friedensdelega­tion in St. Gurmán-ne-Lase. Sv. 1, Vídeň 1919, 93-101
Odsun , s. 580-583
.
Literatura:
Beneš, Edvard, Německo a Československo, Masarykův ústav AV ČR, Praha 2005, kap. IX Jak došlo k menšinovým smlouvám-československá menšinová politika na konferenci mírové, s. 91 – 104,
Bericht über die Tätigkeit der deutschösterreichischen Friedensdelega­tion in St. Germain-ne-Lave. Sv. 1, Vídeň 1919
Brügel, Johann Wolfgang, Češi a Němci 1918-1938, Academia Praha 2006, 4. kapitola Versailles a St. Germán, s. s. 149 – 173
Odsun-Die Vertreibung der Sudetendeutschen- Vyhnání sudetských Němců, Veröffentlichung des Sudetendeutsche Archivs, München 2000 s.572-583