Žádná statistika není schopna stoprocentně podchytit skutečný počet osob, které si za určitý časový úsek samy vzaly život či které se o sebevraždu pokusily. V Rakousku, které spolu s Maďarskem patří k zemím, kde se suicid či pokus o něj na středoevropské poměry vyskytuje nadprůměrně často, je počet lidí, kteří se pokoušejí sáhnout si sami na život, odhadován přibližně na 25.000 až 30.000 za jeden rok. To je, jednoduše přepočteno, 70 až 80 předpokládaných sebevražedných pokusů v alpské republice denně. Na stránky kronik deníků jako „Kronen-Zeitung“ nebo „Österreich“ si však takové případy, ať už zdařilé či nezdařilé, najdou cestu pouze sporadicky. Nemluvě o tzv. kvalitních denících typu „Der Standard“ nebo „Die Presse“..
Není mi také známo, že by za poslední léta informovala média o tragickém úmrtí tohoto druhu, které by se týkalo nějaké známé osobnosti, ať už z oblasti politiky nebo kultury. Matně si jen vybavuji, jak před několika, tuším snad třemi nebo čtyřmi lety, proletěla médiemi zpráva o sebevraždě entertainera, kterému se lidově říkalo „Hias“, spoluúčinkujícího v 90. letech v zábavném pořadu dechovkových šlágrů „Musikantenstadl“. A pak snad ještě Wolfgang Priklopil, únosce Nataschy Kampuschové, který se ze zoufalosti vrhl pod vlak. Horší už to je s případy, na které se po několika týdnech zapomíná. Tak jako na pár neprominentních teenagerů, který si loni před Vánoci odděleně lehl před rychlík (ona z nešťastné lásky, on o jeden den později kvůli tomu, že dostal výčitky, když se o sebevraždě své platonické obdivovatelky dozvěděl). Tento tragický případ zůstane v nejlepším případě pouze v paměti okruhu rodin, přátel a známých, ale veřejnost na něj pár dní na to zapomene.
.
Zeptáte-li se v Rakousku ale běžně kdekoli, co mu říká jméno Arigona, sotva potrefíte na někoho, kdo by nevěděl, o koho jde. Možná si každý hned nevybaví i Arigonino příjmení, protože si rakouská média nebo lidé a přátelé a podpůrci, kteří o ní veřejně mluví, navykla jaksi důvěrně vyslovovat pouze její křestní jméno.
Arigona Zogajová oslavila letos 12. ledna své 18. narozeniny. A magazín „Profil“ ji při té příležitosti tituloval „Člověkem roku“. Čím se o toto ocenění Zogajová zasloužila? „Profil“ to zdůvodňuje tím, že její příklad názorně ukázal selhání rakouské přistěhovalecké a azylové politiky a že se takto bez vlastního přičinění zapsala do dějin Rakouska. To jsou ale vskutku velká slova pro holou skutečnost, že Arigona Zogajová prostřednictvím skupiny konkrétních médií po léta otevřeně a neskrytě vydírala rakouský stát sebevraždou, pokud ji a její rodinu donutí k návratu do Kosova, odkud do země v září 2002 přišla.
.
Reakce čtenářů a nečtenářů „Profilu“ byla z velké části nevlídná a prudká. Minulý týden si šéfredaktor magazínu Christian Rainer v rozhovoru pro ranní vysílání rozhlasové stanice Ö3 postěžoval, že do redakce chodí nepřátelsky laděné maily, ve kterých jsou autoři článku a samotná rodina Zogajových všemožně napadáni za nápad samotný a hlavně za zdůvodnění, se kterým časopis Zogajovou jmenoval Člověkem roku. Pro Rainera bylo šokem, že se – na rozdíl od minulých let, kdy takové maily chodily pouze anonymně – pisatelé podepisují plným jménem a nejednou se nezdráhají správně udat i své bydliště, což je podle něj zcela nový jev. Jeho doslovné resumé: pisatelé, kteří časopis napadají, podle něj ve skutečnosti nikdy nepatřili například mezi oběti cizineckých band vykrádající auta a byty (mimochodem: právě včera byla zveřejněna statistika za poslední rok, která ukazuje, že v roce 2009 byl registrován nárůst vloupání do bytů ve Vídni o 70%), ale jsou pouze frustrovanými občany, kteří mají potřebu ukájet svou nespokojenost z osobního života tímto způsobem. Rakousko by podle Rainera mělo jít po stopách Německa, kde jsou prý s integrací cizinců dál a kde by něco takového nebylo možné.
.
Rodina Zogajových pobývala v Rakousku již 5 let neoprávněně, když v září 2007 policie obklíčila dům, kde rodina žila, s cílem odsunout všechny zpět do Kosova. Arigona Zogajová se shodou okolností v té chvíli nacházela na hodině autoškoly, a tak ji policie doma nezastihla. Úřady posadily otce Xhevata a jeho čtyři děti do letadla a poslala je zpět do vlasti, do nezávislé republiky Kosovo. Tohoto osudu byla přechodně ušetřena matka Zogajová, která si později prozíravě opatřila lékařský posudek od psychiatra, který ji atestoval nervové vyčerpání na hranici psychického zhroucení . Tehdy 15-tiletá Arigona Zogajová se více než týden před policií ukrývala a natočila výhružné video, kde oznamovala, že spáchá sebevraždu, pokud bude muset se svou rodinou opustit Rakousko. Dopřálo se jí přitom záhadného štěstí, které každého potencionálního sebevraha, nebo výstižněji řečeno – někoho, kdo o sebevraždě pouze mluví, aby manipuloval někým druhým - jen tak nepotká. Za chvíli o ní vědělo celé Rakousko. Je příznačné, že nebyl absolutně žádný problém a poselství s výhrůžkami sebevraždou se rázem octlo v řadě rakouských médií, včetně veřejnoprávní televize ORF. Poselství, které okamžitě a „spontánně“ vzbudilo vlnu sympatie notoricky známé „pravdoláskové“ (=Gutmenschentum) lobby ve sdělovacích prostředcích na straně jedné a ostrou kritiku údajně „nelidské azylové politiky“ rakouského státu od těchto kruhů na straně druhé. S přihlédnutím k věku a ke skutečně osobně tíživé situaci Zogajové však nelze vytýkat jí samé zlovolnost, natož to vypočítavost. Když už tak pouze naivitu. Zodpovědná jsou pouze ta média, která dala tomuto vyhrožování svůj prostor.
.
Už tehdy případ rakouskou veřejnost polarizoval, mnozí v něm viděli pouze další případ zneužití uchazeči o azyl v zemi. Přitom kritické hlasy, které se obracely proti záměrnému tématizování a nafukování případu určitým okruhem médií, v žádném případě nelze označit jako nepřátelské k cizincům a xenofobní. Mnozí poukazovali na jen skutečnost, že před zákonem si je každý rovný a že stát se nesmí nechat takto vydírat cestou lidského soucitu, jinak by mohlo v podobných případech, kdy je kterýkoliv občan Rakouska podle zákona nucený k zodpovědnosti nebo kdy je dokonce za něco sankciován, dojít k napodobování. Jinak by se mohl takto teoreticky zachovat například každý šofér automobilu, kterému policie na silnici naměřila nepovolenou rychlost. A seznam takto podle zákona "postižených" osob by se dal donekonečna libovolně rozšiřovat.
.
Fronta sympatizantů Zogajové a její rodiny, nebo-li lépe řečeno – fronta sympatizantů, která hrou na lidské city usilovala o pokračování nezákonného pobytu rodiny v zemi, získala svou hlásnou troubu ve formě konkrétních printmédií. Farář Josef Friedl, který nejprve Arigonu před policií ukrýval a později celou její rodinu podporoval, operoval v listopadu 2009 opět s výhrůžkami sebevraždou, tentokráte i ze strany její matky - „Obě jsou s nervy na konci, mám strach o jejich život“ – aby druhým dechem v zápětí vyjádřil své znepokojení nad tím, že tato „lidská katastrofa“ vrhá špatný obraz na Rakousko. V listopadu 2009 totiž úřady vydaly negativní rozhodnutí o azylu rodiny Zogajových a matce i dceři hrozilo odsunutí do Kosova. Přátelé Zogajových šli ještě dále. Za všechny uveďme vyjádření spisovatele Franzobla: „Arigoně se daří velmi špatně. A Rakousko systematicky ničí její život a život její rodiny.“ Podobně i moderátor televize ORF, Alfons Haider, který rodinu Zogajových finančně podporuje a který se dokonce prohlásil za kmotra Arigony..
Zadostiučinění nad rozhodnutím úřadů vyjádřil politik strany FPÖ, zemský rada Haimbuchner, který v případu Zogajové spatřuje exemplární příklad „zdánlivých žadatelů o azyl“, kdy se v 80-90% případů jedná ve skutečnosti o hospodářské uprchlíky, kteří rakouského daňového poplatníka stojí 180 miliónů EUR ročně. Bývalý rakouský ministr vnitra Günther Platter už v říjnu 2007 vyjádřil stanovisko, že právní stát se nesmí nechat nikým vydírat. A současná ministryně mitra Maria Fekterová svůj postoj dala také jasně najevo: „Musím se jako ministryně řídit podle zákona nezávisle na tom, zda na mě přitom civí z televize smutné srnčí oči.“
.
Časopis Profil vycítil tedy opět ten správný moment přejít do ofenzívy. Zatímco průměrný Rakušan si v duchu přeje, aby se o případu Arigona pokud možno ve sdělovacích prostředcích už nemluvilo a místo toho aby se konečně jednalo – aby tedy jednou pro vždy Zogajová mohla zůstat nebo aby úřady zasáhly podle zákona i v její neprospěch, hlavně tedy aby případ stále nanovo nerozpitvávala média a nepolarizovala veřejnost nepotřebnou a politicky motivovanou „diskusí“, která je stejně jen využívána k útokům na údajnou nelidskou azylovou politiku Rakouska, kde „se s utečenci zachází jako se zvířaty“ ( © Alfons Haider minulý týden v interview v satirickém pořadu ORF, kde za hlasitého aplausu publika (!) nazval Rakousko „podělanou zemí“). Redaktoři Profilu ve svém článku, ve kterém se snaží odůvodnit udělení titulu Člověka roku, argumentují skutečností, že Arigonu v Kosovu nečeká údajně žádná slibná budoucnost, protože tam panuje velká nezaměstnanost a její dva bratři, Alban a Alfred (18 a 20 let) jsou v současnosti bez práce, protože nezaměstnanost mládež v Kosovu postihuje dvojnásob: „Dva ztracení a zranitelně působící chlapci, deprimovaní a bez mladistvé touhy po činu.“ Chlapci nemají v Kosovu peníze na lékaře a na teplé oblečení a nelidské Rakousko se zdráhá je v zemi přijmout a integrovat. „Místo toho se chtějí vlády v Rakousku, Německu a v jiných zemích EU svých občanů z Kosova zbavit, protože přece v uplynulých letech jako EU-netto-platiči přispívaly do Kosova miliardami a návrat uprchlíků z Kosova zpět vidí jako odškodnění za toto svoje nasazení“, uzavírá Profil.
.
Nářek šéfredaktora Profilu nad vzrůstající vlnou otevřené nevole s mediálně omílaným případem Arigona si nevyžaduje soucit či povzdech nad domnělým vzestupem nepřátelství k cizincům. Ve skutečnosti přispívají právě jeho redaktoři k nárůstu takovýchto nálad. Smutné je, že se tyto nálady v nejednom případě obrátí i proti osobě Arigony Zogajové, jejíž osud a jméno notorická „Gutmenschen“-média zneužívají k masírování údajně tak nelidské cizinecké politiky Rakouska. A kdo ví, možná by se mezi tisíci nešťastníky, kteří si v loňském roce v Rakousku vzali život skutečně a ne pouze ve verbálních výhrůžkách určených rakouskému státu a veřejnosti, našel nejeden mnohem vhodnější kandidát pro titul „Člověk roku“.
