„Den památky obětí holocaustu“ a žně nepravd na vlnách Českého rozhlasu

Lži a překrucování komentátora ČRo6 Richarda Seemanna ohledně událostí v „den památky obětí holocaustu“ v Rakousku
Lukáš Beer

Konání "buršáckého bálu" ve Vídni dává extremistům  každoročně záminku
k násilnostem. V rámci letošní demonstrace, ke které vyzývala Židovská obec
a strana Zelených, bylo násilnými demonstranty zraněno několik
návstěvníků plesu a několik policistů. (Foto: Vienna online)

Nainstalování „dne obětí památky holocaustu“ se před několika lety nevyhnulo ani českému kalendáři a mezitím lze bohužel i u nás vysledovat tendence ke zneužívání utrpení miliónů občanů židovského původu během druhé světové války k prosazování politických a mocenských cílů některých zájmových skupin. Vzhledem k naprosto jiným výchozím historickým podmínkám a souvislostem, odlišným od německy hovořících zemí, však zatím u nás nedochází k tak rozsáhlým a významným nátlakovým akcím pod zástěrkou připomínání si holocaustu jako v sousedním Německu a Rakousku. Nicméně někteří publicisté působící v českých veřejnoprávních sdělovacích prostředcích se očividně naučili pracovat stejnými metodami, které odkoukali od svých kolegů v německém jazykovém prostředí.

Aktuálním příkladem toho je i Richard Seemann, česko-židovský externí redaktor a komentátor Českého rozhlasu (narozen 1933) a bývalý ústřední ředitel tohoto subjektu. Seemann se nedávno chytl výsledků "nezávislé studie" o antisemitismu v Německu, zpracované z podnětu německého Spolkového sněmu, podle níž je každý pátý Němec „latentním antisemitou“ (autoři studie bohužel neuvádí, kolik procent dotazovaných tvořili skuteční, tj. etničtí Němci, a kolik procent osoby neněmeckého či islámského původu). „Zdrcující“ výsledky této studie však byly kolektivně uplatněny na příslušníky německého národa a ponaučení pro každého Němce má, jak se dalo očekávat, spočívat v tom, že Němce to zavazuje, aby se „angažovaně stavěli proti jakékoliv formě pravicového extremismu“. Že výrazný podíl toho skutečného antisemitismu má kořeny mezi islámským obyvatelstvem Německa, tedy že jde z velké míry o záležitost importovanou a tudíž v žádném případě nesouvisející s žádným německým „pravicovým extremismem“, autoři studie a politikové, kteří se jí ohánějí, taktně zamlčují. Důležité je ale také vědět, co vše iniciátoři studie vůbec definují jako „německý antisemitismus“. Tak například 39,5% dotazovaných v této studii v roce 2010 se ztotožňovalo s „antisemitskou“ výpovědí, kterou tazatelé uváděli a jež zněla: „Mnoho Židů se pokouší získat svoje výhody díky minulosti Třetí říše“. Každý jedinec, který poukazuje na fakt, že konkrétní osoba židovského původu toto téma zneužívá dejme tomu k politickým či majetkově motivovaným cílům, je autory studie automaticky nálepkován „antisemitismem“, ať už může na tento jev poukazovat jakkoliv prokazatelně a přesvědčivě. Už položení této otázky, zda někdo tématiku holocaustu zneužívá, je tedy samo o sobě hrubým projevem antisemitismu. Podobně se ve jmenované studii uvádí, že 38,4% dotazovaných vzhledem k aktuální zahraniční politice Izraele „dokáže dobře pochopit, že lidé mají něco proti Židům“. Přibližně každý šestý (16,5%) z dotazovaných uváděl, že „Židé mají v Německu příliš velký vliv“. To jsou všechno v očích autorů studie samozřejmě antisemitské názory. Bez diskuse – a pokud se Vám na tom něco nezdá, jste nejspíš sám latentní antisemita… Tolik asi k výpovědní hodnotě „studie“, která učinila z 20 procent Němců velkohubě latentní antisemity.

Ale budiž, přenechejme Seemannovi jeho pokřivenou interpretaci výsledků této studie na objednávku, kterou beztak pouze opsal z poslušných německých mainstreamových novin. Závažnější jsou jeho dezinformace, které na půdě Českého rozhlasu šíří a k nimž se za chvíli dostaneme.

Komentátor Českého rozhlasu Richard Seemann.

Richard Seemann nedokázal nezmínit slova polsko-židovského, v Německu sdělovacími prostředky a politikou velmi vyzdvihovaného literáta Marcela Reich-Ranickiho, který v souvislosti s prezentací výsledků studie hovořil o tom, jak on sám prožil nacistický teror. „To, co se nazývalo přesídlení Židů, mělo jen jeden cíl – smrt“, je citován Reich-Ranicki. Seemann však českým posluchačům zamlčel něco z méně slavné minulosti tohoto slavného literárního kritika. Marceli Reich, jak se tento pán jmenoval ještě předtím, než si popolštil své příjmení, působil v letech 1944-1950 jako kapitán polské tajné služby UB. Jako velitel operačního oddělení v Katowicích byl pověřen zřizováním táborů a vězení pro svévolně pochytané Němce, včetně žen, dětí a starců. V prvních poválečných letech 1948-1950 byl Reich-Ranicki vedoucím generálního konzulátu Polska v Londýně. Ve skutečnosti se ale měl jako zastupující vedoucí oddělení polské špionáže zabývat sledováním polské exilové vlády. Podle výpovědi Krysztofa Starzynskiho, jeho bývalého podřízeného agenta, posílal Reich-Ranicki z Londýna do Varšavy černé listiny se jmény polských exulantů, což se pro osoby, které byly v seznamech označeny jako spolupracovníci protistalinistického odboje, stávalo pak osudným. Když se Reich-Ranicki vrátil zpět do Varšavy, psal literárně vyzdobené pochvalné hymny na adresu tamějšího režimu a roku 1958 obdržel jako člen polské komunistické strany oficiální povolení k vycestování do Spolkové republiky, kde se stal brzy spolupracovníkem hamburského listu Die Zeit. Dnes je v Německu považován za váženého literárního kritika a vystupuje jako člověk, který se cítí morálně pověřen poukazovat na temnou minulost Němců. „Po jeho projevu zaznělo několikaminutové hrobové ticho, které pak bylo přerušeno dlouhým souhlasným potleskem“, popisuje Seemann atmosféru mezi poslanci Spolkového sněmu, jež nastala bezprostředně po projevu 91letého Marcela Reich-Ranickiho.

Pojďme se ale podívat na nepravdy, které Richard Seemann uvedl v Českém rozhlasu v souvislosti s nedávnými událostmi v Rakousku. Seemann ve svém příspěvku doslovně uvádí: „Zatímco v Berlíně proběhl vzpomínkový akt u příležitosti Dne památky obětí holocaustu v klidu, ve Vídni došlo k bouřlivým demonstracím, při kterých policie zadržela dvacet účastníků, přičemž desítka osob byla zraněna. Proti pořádání plesu krajně pravicových extremistů, který uspořádala řada akademických buršáckých organizací včetně německých nacionálů, zazněly hlasité protesty před vídeňským Dvorním hradem. Demonstranti byli především rozhořčeni skutečností, že buršácký bál se konal v den památky obětí holocaustu.“

K tomu je nutno uvést na pravou míru následující fakt: Konání buršáckého bálu nemělo s „dnem památky obětí holocaustu“ naprosto nic do činění! V tento den tato kulturní událost proběhla naprosto náhodně. Více než čtyřicet let se tento tradiční bál koná vždy poslední lednový pátek, v letošním roce připadl tento pátek právě na 27. leden, který je ustanoven jako „den připomínání si obětí holocaustu“ teprve od roku 2005. Skutečností je také, že Židovská obec ve Vídni napadala tuto tradiční kulturní akci již po řadu let a požadovala její zákaz z čistě politických motivů. V letošním roce jako záminku k jejímu odstranění použila argument, že bál se „provokativně“ uskuteční zrovna 27. ledna. A nejen to – vyzývala k protidemonstracím, přičemž oslovovala především stejnou klientelu „levicově“ extremistického, anarchistického a „antifašistického“ mobu, který se každoročně zúčastnil kraválů kolem konání slavného plesu ve vídeňské opeře. Tyto „bouřlivé demonstrace“, podněcované židovskou obcí, stranou Zelených či takovými organizacemi jako Protinárodní spolek Vídeň vyvrcholily násilnostmi „levicových“extremistů, při nichž bylo zraněno několik policistů a návštěvníků buršáckého bálu. Seemann tedy ve svém příspěvku vše obrátil na ruby – demonstrující násilnické extremisty prezentoval jako slušné občany a zapomněl zmínit, že mezi zraněnými byli pouze policisté a „pravicoví extremisté“, tj. pokojní návštěvníci plesu. Mnoho návštěvnic se na ples dostavilo ve vystrašeném a uplakaném stavu, protože násilnický mob před místem konání bálu byl schopen všeho a vyhrožoval kolem procházejícím návštěvníkům plesu.

Seemann nemá pravdu, pokud tvrdí, že „UNESCO se po této informaci rozhodlo vyškrtnout vídeňské plesy z listiny kulturního dědictví.“ Pravdou je, že rakouská spolupracovnice UNESCO ještě několik dní před konáním plesu v rozhovoru pro rakouskou televizi ORF přiznala, že buršácký ples se na listině kulturního dědictví octl původně absolutním nedopatřením – „Jednoduše jsme to přehlédli“. Je ale možné, že je to také jen nešikovná alibistická omluva. Židovská obec vyvíjela nátlak na zrušení plesu již dávno před datem konání. Mimochodem: Martin Graf, druhý místopředseda rakouského parlamentu a funkcionář FPÖ, pozval Ariela Muzicanta, hlavního představitele židovské obce ve Vídni, aby se sám buršáckého plesu zúčastnil jako čestný host a mohl si tak učinit objektivní obrázek o tom, co se na plesu schází za lidi. Muzicant v přímém přenosu televize ORF nabídku arogantně odmítl.