Názvem satirického románu Miroslava Švandrlíka se inspiroval Petr Chalupa, když tituloval slíbené volné pokračování veselých příhod ze své první knížky "Kluci z ulice". Pokračování vyprávění, kterým autor barvitě zavzpomínal na léta svého klukovského dětství prožitá v jedné z ulic karlovarské čtvrti, nás ale nepřivádí do prostředí tzv. Pomocných technických praporů, kde se octli hrdinové slavnějšího a zfilmovaného románu, nýbrž nejprve do západočeského Sokolova roku 1956. Osud hlavního hrdiny, narozeného roku 1942 v Brně, byl ale také předurčen nedostatkem vhodných „kádrových předpokladů“, které mu nedovolovaly pokračovat ve studiu na střední škole. Čtenáři, kteří si přečetli „Kluky z ulice“, jen v náznacích mohli vydedukovat, že rodina Petra Chalupy upadla bezprostředně po konci Druhé světové války do jisté míry v nelibost a ani během komunistické diktatury rozhodně nebylo vyhlídek na zlepšení. Co za tím vším vězelo, Petr Chalupa ve skutečnosti ale doposud neprozradil.
Přinesou tedy konečnou odpověď „Šedí baroni“? V padesátých letech někteří mladíci z třídně nespolehlivých a vládnoucímu režimu nevyhovujících rodin nesměli pokračovat ve vzdělání na středních školách. Dostávali se proto do „učilišť a škol pracovních záloh“. Cílem těchto zařízení bylo, jak uvádí vládní prohlášení z roku 1954: „..vytvořit novou výchovu naší dělnické mládeže. Jaká to bude výchova, co přinese nového, jaký život se v našich učilištích a školách rozvine?“… tázalo se tehdejší prohlášení. Petr Chalupa si zavzpomínal, jak to tehdy bylo opravdu:
S maminkou v květnu 1942 v Brně-Černých Polích. |
Následující kapitolky pak líčí humorným způsobem, jak si mladý Petr zvyká na nové, poněkud tristní prostředí, odloučen od své rodiny. Setkává se zde se spoustou zajímavých postaviček a každá z nich stojí za dovyprávění nějaké působivé příhody. Život na „intru“ rozhodně nebyl procházkou růžovým sadem, ale byly to právě veselé zážitky s kamarády, spolužáky a učiteli, které toto drsnější životní období autora alespoň z pohledu zpětné rekapitulace dokázaly i zpříjemnit. A to nemusíme hned narážet na první nesmělá setkání s opačným pohlavím. V provoze na chemičce mladý Petr Chalupa ale také přichází do styku s několika mistry, kteří byli německé národnosti a komunikovali s učni pouze velmi špatnou lámanou češtinou. Kupodivu líčí vztahy mezi českými a německými kolegy jako velmi neproblematické – musíme si uvědomit, že uplynulo teprve jedno desetiletí od skončení války. Většina mistrů a provozních na chemičce byli Němci, kteří zde pracovali ještě za války. „Népoj se kluku, fópsluha ti šékno šíkat“, uklidňuje mistr Helmut vyplašeného učně Petra při prvním seznamování s novým pracovištěm.
Příběh Petra Chalupy se končí šťastně a v srpnu roku 1962 svatebním obřadem, kterým vrcholí tříleté namlouvání s Májou, s dívkou z jižní Moravy. Předposlední kapitolku pojmenoval autor příznačně archaicky „Jak jsme se namlouvali v padesátých letech minulého století“, aby pak možná i té dnešní mladé generaci demonstroval, jak nesměle a přesto (nebo spíše právě proto) krásně mohlo probíhat romantické poznávání a seznamování v „pravěkých“ padesátých letech.
...Zakončení takřka jako v románku od Rosamundy Pilcherové. Přesto tu zůstává určité zklamání čtenáře z toho, že se nedozví, co tedy vlastně předcházelo negativnímu kádrovému ohodnocení Chalupovy rodiny a co se konkrétně přihodilo za druhé světové války. Přesto, že autor na tuto otázku ani v novém pokračování svého autobiografického vyprávění neodpovídá, chová se přitom ke čtenářskému publiku naprosto „férově“. V té době, o které v knížce vypráví, ještě o těchto souvislostech neměl sám sebemenší tušení, nehovořil o tom ani se svou matkou. Muselo totiž ještě uplynout zhruba celé půlstoletí, než se Petr Chalupa začíná minulostí svého biologického otce vážně zabývat a vyžádá si dokumentační materiál v Národním archivu. „Ofocené materiály takto byly pro mne dost otřesné“, líčí Petr Chalupa své emoce, poté co se seznámil s obsahem celé hromady archivních materiálů o politických aktivitách svého otce, které mu spolupracovníci archivu museli pro velké množství dopravit v pojízdném košíku. „Je mi 69 let, a přesto nejsem vyrovnaný s tím, jak můj otec protrpěl posledních 15 let svého života, nežli zemřel ve vězení. Je těžké dobu protektorátu posuzovat či soudit. A ti, kteří to prožili, pomalu odcházejí.“ A tak celé tajemství zůstává zatím objasněné pouze několika málo zasvěceným a blízkým. Doufejme jen, že si autor nenechá pro sebe ani vylíčení toho, jak se sám s minulostí svého otce, se kterou se postupně seznamoval a naučil se jí chápat. Jak Petr Chalupa sám říká, ovlivnil osud jeho biologického otce celý jeho život, ačkoliv jej spatřil naposledy v roce 1945, těsně před uvězněním. Rozhodně věřím, že pokud se Petr Chalupa přeci jen jednou rozhodne navázat na svá vyprávění, která doposud probíhala spíše ve veselém a zábavném duchu, a pomůže nám poodhalit něco z období tohoto poznávání, odehrávajících ovšem se až v letech posledních, tak to čtenáři, kteří si jeho autobiografický příběh doposud oblíbili, jenom uvítají.