Karl Valentin Müller
 |
| Bývalý československý ministr zahraničí dr.Kamil Krofta (1876-1945, stoupenec Edvarda Beneše) byl německého původu: jeho předci se kolem roku 1700 přestěhovali z Francka do plzeňské oblasti. |
Poněvadž obyvatelstvo Čech podle berní ruly z roku 1654 a podle seznamů poddaných ze stejné doby dle známého odhadu G. Eise čítalo celkem z celkového počtu 800.000 osob o něco více než 500.000 osob německého původu, dá se z toho odvodit pro začátek hrubý obrázek příslušnosti k národu v období utvrzování jmen. Ale už v tomto časovém období bude třeba z naší strany akceptovat fakt, že města, obzvláště střední stavy a horní vrstva, pojímala ve větším měřítku německou krev a nižší stavy naproti tomu pojímaly méně německé krve. Na to poukazuje sčítání jmen seznamu odvodu branců pěšího regimentu barona de Wallise z roku 1683 (5) : 107 česko-moravských vojáků mají německá, 79 česká jména. Rekruti pocházející z nižších vrstev vykazují vyšší podíl českých jmen, než se dalo očekávat. Podobný rozdíl mezi vrchní a nižší třídou vykazuje také téměř o sto let později rozdělení jmen pražského Starého města, rozčleněno podle povolání nebo sociálních vrstev. V roce 1770 vykazuje obyvatelstvo pražského Starého města (12.055 osob) (6) (v období, kdy již jméno a pokrevnost jeho nositele nemusí být identické, kdy jejich vztažnost ale na druhé straně ještě není rozbředlá v takovém měřítku jako dnes) 58,0% německých příjmení. Podíl je ale výrazně vyšší u lépe postavených vrstev a nižší u spodních vrstev. U vysokoškoláků činil 91%, u kněží 71%, u studentů 70%, ale naproti tomu u kočích 38% a nádeníků 34%.
Ovšem také ve spodních vrstvách přirůstá od 17. až po 19. století mnoho německého rodového materiálu. Zde probíhá jednak nejprve velké doplňování obrovských mezer, které za sebou zanechala právě na vnitročeském obyvatelstvu Třicetiletá válka, prostřednictvím privátní kolonizace duchovní a světskou vrchností především v 70. a 80. letech 17. století. Malé okresy se tím poněmčují, jak dokazuje právě známý příklad panství Staabů v Západních Čechách (klášter Chotěšov). Početně mnohem významnější proudy německých vystěhovalců, které se ovšem více ztenčovaly a které se dostávaly do vnitra Čech, jsou ale ve městech a na venkově předurčeny k tomu, že se okamžitě nenápadně rozplývají v češství. Stejně tak je tomu s pozdějšími migracemi až po průmyslová sídliště 19. století. Pouze hojnost německého jmenného materiálu dnes svědčí v takovýchto okresech o původu velké části jejich obyvatel.
Nápadná četnost německých příjmení v určitých západočeských okresech (okolo Plzně) pochází prokazatelně z imigrace a osídlování po Třicetileté válce. Ve faře Doubrávka (východně od Plzně) nacházíme na farním hřbitově mezi čistě českým obyvatelstvem dnes ještě 42,0% německých příjmení, a ještě dále na východ v čistě venkovské velké faře Dyšina dokonce 47,5%. V Chodsku dále víc na západ dokonce ještě více, tak např. ve Staňkově 48,8%. Směrem do vnitra podíly klesají a pohybují se zhruba kolem jedné třetiny jmenného materiálu na celém území tzv. starých českých žup, tj. od spodní Mže přes Křivoklátský les až po Labe. Ve Východních Čechách klesá od jazykové hranice, kde činí až poloviční podíl (a sice zcela převážně typický slezský jmenný materiál, jako na západě francký, na jihu podunajský), směrem do vnitrozemí až na 20%. Na venkově se zde pohybuje všeobecně v nižších hodnotách, ve městech ve vyšších (srovnej na grafech). To může souviset jednak s tím, že jména na venkově také ještě v 17. století nebyla tak upevněna jako ve městech. V mnoha případech se právě zde dají dokázat lidové zdrobněliny např. z křestních jmen (která se většinou už tak těžko dají určit podle národovského původu) odvozených příjmení, která způsobují, že jména původně pocházející z německého prostředí vypadají jako česká: Adam – Adámek – Adamec – Adamčík, David – Davídek atd. Nebo zase přechází jméno dvora, který je obsazen novousedlíkem, na rodinu, nebo koneckonců se nový příchozí stává Novým, Novákem, Novotným nebo podle původu z Říše přijímá jméno Němec, Němeček, Němejček, nebo člověk z pocházející dnešních Sudet je pojmenován také zřejmě jako Čech, z Bavorska Bavor, Babor, Bavorský atd. Jak víme, jsou to právě velmi častá česká příjmení! A tak také velmi časté jméno Zeman (ovšem také částečně vzniklo z Seemann, Sämann!) odvodíme od zřizování míst svobodných sedláků, jejichž majitelé byli téměř bez výjimky Němci. Z těchto důvodů obsahují venkovské hřbitovy a seznamy obyvatelstva vyšší podíly českých příjmení, než by jim podle odpovídajícího skutečného podílu krve ve srovnání s městským obyvatelstvem mělo připadat – naprosto nemluvě o tom, že i pro ně všeobecně platí, co předtím muselo být řečeno o omezené výpovědní síle podílů jmen z hlediska skutečného dědičného podílu německé krve.
 |
| (zvětšení nakliknutím) |
 |
| Podíly německých příjmení na hřbitovech v různých lokalitách. Černá barva a číselný údaj znamenají německý podíl. Vlevo je německý úřední název obce, vpravo český. (zvětšit nakliknutím) |
Samozřejmě, že jednoduchý součet příjmení je hrubou metodou, která je schopna něco jistého vypovídat o rozdělení dědičných podílů předků na zmíněné výchozí národní oblasti pouze v dostatečně velkých průřezech - ale pak také najisto. Namáhavější, v ojedinělých případech také mnohem podnětnější cestou umí jít genealogie, když je schopna proniknout až do dob imigrace. Mnohá čistě česky se jevící venkovská rodina se tu ukazuje jako z převážné části původem německé krve. Vždyť je známý případ posledního československého ministra zahraničí prof .dr. Kamila Krofty, jehož předci se přistěhovali kolem roku 1700 jako Kraftové z Francka do plzeňské oblasti.
Od nedávna jsme ovšem ve vlastnictví jedné velmi záslužné studie jednoho mladšího českého genealoga (7) o 127 starousedlických českých sedláckých rodech, která byla nedávno oceněna vyznamenáními a čestným uznáním od českého ministerstva zemědělství. Tyto všechny rody v nepřerušené následnosti sídlí nejméně 100, ale většinou až po 300 let a déle prokazatelně na svém původním dvoře. Mezi těmito 126 mužskými kmenovými jmény najdeme 89 =71% českého, 21 = 17% německého, zbytek asi 12% neurčitého (zřejmě většinou německých) původu. V celku veškerých zde vystupujících příjmení (680) najdeme naproti tomu 507 = 74,6% českého, 113 = 16,6% německého původu, zbytek (60 = 8,8%) neurčitého původu.
Vidíme tedy, že připočtení jmen ženských linií, v mnoha případech jednotlivě taktéž uvedených, sotva změní celkový obrázek, že tedy hrubá metoda „jednoduchého“ (8) sečtení homogenní sčítací masy zprostředkuje přibližně správný obraz dokonce i u malých základních čísel.
Zajímavé je složení (ovšem měřené podle vystupujících příjmení a tedy biologicky vcelku ne odpovídající skutečnosti) a rychlá změna předpokládaného podílu německé krve, přičemž většinou v 18. a 19. století se teprve projevuje vzestup podílu německé krve. Dávám zde několik příkladů:
 |
| Vysvětlivky: obdélníček je muž, kolečko žena. Bílá barva: český původ, černá barva: německý původ, proužkovaná náplň: neučitý původ (vše dle znění příjmení!). Číslo před závorkou je pořadové číslo rodu, který zkoumal dr. Václav Davídek ve své práci (viz. pozn.). Letopočet udává období, od kdy je prokázáno, že rod bez přerušení vlastní dvůr. |
 |
| *) poznámka: Jméno je neurčité, česky Krysa = Ratte nebo Kruh (Kreis, Kreiss). |
Pokračování následuje.
Poznámky:
5.) Sudetendeutsche Familienforschung, 8. ročník, Aussig/Ústí nad Labem 1935
6.) předběžné sčítání podle: Šebesta, Krejčík: Popis obyvatelstva hlavního města Prahy z roku 1770. Knihovna Rodopisné společnosti československé. Číslo 4, Praha 1933
7.) 8.) Dr. Václav Davídek: Staré usedlé rody selské v Čechách (Alteingesessene Bauerngeschlechter in Böhmen) Rodopisná galerie (Příloha čas. rodopisné společnosti v Praze), Ročník XIII (1941)
