Dojmy z jedné cesty napříč Čechy a Moravou (Vyšlo v Das Reich, 31. ledna 1943)
Hans Erman
Také náš pán jazykově učenlivý soused už má před sebou druhou skleničku, když mi tichým přípitkem prozrazuje ochotu k navázání přátelského hovoru. Pochází z Prahy, je opravdu vyučeným obuvnickým dělníkem, ještě nikdy v životě neviděl Zlín a chce tam, protože našel u Bati místo. Plný radosti ukazuje dopisy a písemná osvědčení, vypráví, že jeden syn zůstal doma, jako zednický tovaryš, dva ostatní synové pracují v Plzni a dvě dcery v Českých Budějovicích. „Kdybychom byli spolu, bylo by to ještě lepší“, říká a nahlas počítá, co má každý z nich za měsíc k dobru. Něco nad deset tisíc korun za měsíc z toho vyjde, v německé měně tedy něco přes tisíc říšských marek, přičemž se zde v mnoha oblastech musí připočíst docela vysoká kupní síla peněz.
Ale v letech 1927 až 1939 znal v podstatě jen příležitostné práce a podporu, se ženou a pěti dětmi žil z ruky do úst, každé roztrhané prostěradlo znamenalo katastrofu a dost často putoval zimní kabát do zastavárny, aby se v létě mohla ženě koupit blůza. Ten muž je obratný ve svém výkladu: „Viděli jsme, jak krámky praskaly naplněné zbožím a neměli jsme ani deset korun, abychom si koupili to nejnutnější. Když přišli Němci, tak tu na jednou byla práce i peníze. Přišla také válka, která nabídku zboží omezila. Musíte pochopit, že jsme si za naši mzdu nakoupili, co pro nás bylo více než deset let nedosažitelné a že jsme peněžní dluhy nejdřív holt nechali být dluhy. Na druhé straně ve staré Říši to neznáte, vy jste měli třiatřicátém práce, kolik jste chtěli, vy jste vydělávali, vy jste nakupovali celých šest let. Pro nás se válka objevila ještě dříve, než se skromná práva dělníka přihlásila k životu. Je to všechno trochu jinak než u vás“, argumentuje, „a taky to muselo být jinak“.
„Politické hovory nepřípustné!“ stojí na cedulce nad pultem, „Politische Gespräche sind verboten!“ – ale kdepak, v tomto ohledu se už nedá nic zakazovat, tenhle druh „politiky“ je mrtvý. A plna života je hlavně víra v budoucnost práce.
Proto cestuje otec Pospíšil z Prahy do Zlína. Proto se tady v bzenecké nádražní hale učí doplňkově ke všeobecným znalostem německého jazyka zvláštní termíny výroby bot: Holínka = der Schaft, lakýrky = der Lackschuh, podraziti = besohlen …
České vesnice
Návštěvník ze staré Říše asi zřejmě disponuje nedostatečnými předběžnými vědomostmi a pouze tím, co mu zprostředkovaly hodiny dějepisu nebo cestovatelská příručka. Tak tu leží Olomouc na východě, kde „punktace“ v roce 1850 připravila potupný konec velkoněmeckému sjednocujícímu hnutí. (Pozn. překladatele: 29. listopadu 1850 byla v Olomouci uzavřena dohoda mezi Pruskem, Rakouskem a Ruskem – Olomoucká punktace). U Kolína a Hradce Králové leží slavná bitevní pole dvou století, která jsou na druhé straně symbolem německého růstu v Říši. Samozřejmě je nám důvěrně známá Praha, zlaté město, poetickým a historickým tradováním. V Brně stojí Špilberk, který viděl umírat pandura Trencka, v tomto městě hledal klid Strindberg. A je tu Plzeň, odkud pochází pivo a kde se (i o tom se slýchává) nachází zbrojní továrna Škoda. Ostatně o „českých vesnicích“ se nemluví docela neprávem, když člověk dozná, že naše vědění je poněkud nedostačující.
Statistik zničí idylickou legendu neznalosti, napočítá 7,6 miliónů obyvatel, kteří jsou z více než jedné třetiny činní v průmyslu a ze sotva jedné čtvrtiny v zemědělství, z téměř 15 procent pracují v obchodu a dopravě. Poukáže na to, že v Čechách a na Moravě je okolo 66 procent obyvatelstva (oproti 59,4 procentům v říšském průměru!) zapojeno do bezprostřední produkce. Přičemž se jedná o výsledky průzkumu z roku 1930, které jsou dnes právě v Protektorátu zdaleka překonány. Kdo chce tuto zemi rozpoznat, ten ji musí poznat při práci a skrz práci. A ten se bude dívat na těžní věže a válcovny, vysoké pece a obrovské plynojemy.
Ale toto je Protektorát, který dnes sotva na polovině někdejšího území nashromažďuje přesně tolik pracovních hodin a přesně tolik pracovního výkonu jako v roce 1935 tehdy celá československá republika!
To nemůže být stroji, protože ty byly k dispozici. Nemůže to být lidmi, neboť také oni žili předtím v zemi. A ani ne válka, která, tak dobře, jak umí ochromit mnohé hospodářství a jiná zase posílit, by sama mohla vysvětlit tento zázrak. Vzpomeňme si na muže v čekárně Moravského Bzence: Víra v budoucnost napíná sílu pracujících, při vší námaze účinně a budíc nadšení žije radost z díla a z práce. Přišli Němci, přinesli pracujícímu nejen výdělek a chléb, darovali mu opět zpět lásku k tvůrčí činnosti …
To nebylo zřejmě snadné, také dnes si ještě vzpomínají vedoucí muži česko-moravského hospodářství pouze s povzdechem na to, jak šest měsíců po zřízení Protektorátu vypukla válka. Ale jedno, které požadavky tato nyní stavěla, jak z hlediska hospodářského řízení, tak právě i v otázce vedení lidí, problémy byly vyřešeny. Rovnice „3 roky v Říši = 3 roky ve válce“ bude pro hospodářského historika později platit jako obdivuhodný příklad německé vůle k výstavbě, která dokázala dle starého římského přísloví učinit z války matku všech věcí.
Experiment Baťa
Kdo přijíždí pozdního večera přes Otrokovice do Zlína a příchozí ráno vyroluje nahoru zatemnění pokoje a z devátého poschodí Karpatského hotelu před sebou vidí „Malou Ameriku“, nevěří očím to, co již dřívějšími zprávami dávno dokázal pojmout rozumem. Hodně se o tomto Baťově Zlíně napsalo, jedni jej vychvalovali jako „socialistický ráj“, druzí si z toho tropili humor, ale znamenalo to pro ně jenom výstřední vtip podivína, který chtěl být násilím někým jiným než ostatní podnikatelé.
Určitě, čistě z vnějšího pohledu tento stavební styl, mající ráz Detroidu nebo Chicaga, zaráží. My se také rychle podíváme do zákulisí z betonu a skla a můžeme vnitřní strukturu nazvat „kapitalistickým socialismem“. Zkušený zemědělec dává svému dobytku vzdušné stáje, zaručí mu účelné krmivo a také zdravotní péči. Ale sotva to dělá proto, že by snad byl příliš idealistický přítel zvířat – on ví, že mu pak kráva dává více mléka a že se náklady vyplatí.
Srovnání je to tvrdé, ale charakterizuje Baťův experiment. To formální se všemi těmi domovy, továrními školami a společenskými zařízeními mohlo být převzato – etické fundamenty musely být zřízeny naprosto nově. Také to se podařilo, uprostřed války, v rychlé době. Tady také nevisí žádná cedulka, která by chtěla zamezit politickým hovorům. Zde se vedou v sále kina a v kavárně horlivé rozhovory. Jejich tenor zní takto: dvacet let jsme byli čeledíny přemrštěného kapitalismu, který si nekoupil jenom nás, nejen Zlín a Baťu, ale celé tehdejší Česko-Slovensko. Teď, když my sami se stáváme svobodnými, chápeme, za co jste vy Němci po celá léta zápasili.
Vzestup
Cestovatel viděl mnoho, i když také ne všechno, při cestě z Prahy přes Plzeň, Brno, Prahu, přes Čechy a Moravu. I z toho mnohého může podat jen určitou zprávu a z toho jen to základní. Přehodnocení a nové ohodnocení práce by mohl, kdyby proti tomu nehovořily rozpaky podmíněné válkou, znázornit nejrozumněji střízlivými čísly. Neboť tam, kde roste radost a pýcha tvořícího člověka, se musí zvětšovat také produkt jeho práce.
Již v kalendářním roce 1941, v jehož průběhu teprve mohlo být pozvolna prováděno přemísťování zakázek a výroby do Protektorátu a tím i podstatné posílení tamější zbrojní výroby, bylo provedeno vyrábění za více než 1,5 miliard. Dnes dodávají průmyslové podniky zpracovávající železo a kovy téměř 60 procent své produkce do staré Říše, zatímco odpovídající podíly pro sklářský průmysl činí 55 a pro kožní průmysl asi 45 procent.
A ten, kdo z divadelní hry „Baťa“, která byla kdysi dokonce s oblibou vyzdvihována jako reklamní kousek československého průmyslu, odjíždí do jiných podniků, ten ví, že takový výkon je jen možný v radostném nasazení celého člověka. Ti lidé těží ve vítkovickém revíru uhlí v pětatřicet centimetrů silných slojích! Stojí v Plzni ve válcovnách, které ne vždy odpovídají nejnovějším podmínkám pracovní hygieny. Existují zařízení pro hutnické zpracování, která byla vůbec teprve do určité míry modernizována před třemi lety.
Služba Evropě
Proč? – Muž, který ve vítkovickém podnikovém hotelu vyjídal lžící svůj eintopf, podal snadnou a jasnou odpověď: Po roce 1918 tu byl konec. Původní vlastníci už tu nebyli a ti noví neměli opravdovou víru ve věc, zavedli hned účast anglických a amerických kapitálií. O to míň měli na tom zájem, když dostávali akorát tak svou rentu. A pak ta léta počínaje rokem 1933 – cítili jsme to přeci všichni, že to takhle nemůže jít dál. Ve vzduchu viselo napětí. Nic se prostě neobnovovalo, pokud se to zrovna nerozpadalo. A tak se zastavoval provoz všude tam, kde nebylo něčeho třeba zrovna pro nějaký zvláštní účel. A tak přišla nezaměstnanost pro jedny, zkrácený pracovní úvazek pro druhé a tak přišla bída pro nás všechny.
Dokud nevzalo svého konce také toto a Čechy a Morava se opět nevrátily do kruhu, kterému byly přiděleny vyšším dějinným řádem.
Rozhodující dny dějinného vzpomínání někdy spadají do povšimnutí hodného přičlenění. Za několik měsíců uplynou čtyři roky od chvíle, kdy se Čechy a Morava včlenily do Říše. Přibližně před jedním rokem odstranilo přetvoření pražské vlády (Pozn. překladatele: v lednu 1942) také poslední napětí, která se z pochopitelných důvodů objevovala mezi životními a duchovními návyky zaniklé epochy a naplněnými ideály budoucnosti. Uběhlo deset let od chvíle, kdy nacionální socialismus uskutečnil obnovení celoněmeckého života. Během této ve vší vztažností tvrdé války kolem nás plynou dny, ale tyto dostávají právě prostřednictvím války obzvláštní smysl a stanou se upomínkou do budoucnosti. Kdo cestuje Protektorátem, neslyší nic jiného než naplno znící píseň práce, slovo víry v budoucnost a nevidí také nic jiného než práci, která slouží té Evropě, k jejíž jednotě a zřetelnému požehnání se lidé Protektorátu vyznávají stále více a více.
