Čtvrté dělení Polska (17. září 1939 - 28. září 1939)

Franz Chocholatý Gröger

Události, které před sedmdesáti lety změnily tvář Evropy a určily její další dějinný vývoj, přispěly také k tomu, že část Evropy se dostala do područí komunistů a Moskvy. Vývoj v Evropě po obsazení zbytku Česko-Slovenska ukazoval, že expanze nacionálně socialistického Německa bude zamířena na Polsko. V roce 1939 si musel také Vožď Stalin (můžeme říci národně socialistického Sovětského svazu), sám sobě zodpovědět závažnou otázku, na čí stranu se přiklonit a z jaké vzniklé konstelace mu vzjde největší prospěch za cenu nejmenšího rizika. Stalin se vždy považoval za legitimního dědice a pokračovatele politiky a ambici carského Ruska. Nikdy se nesmířil se ztrátami z let 1918-1921. Pod zorným úhlem Obnovitele Říše Stalin pečlivě zvažoval veškeré vyhlídky a nabídky. Stalin podobně jako Hitler uvažovali stejně o státní suverenitě a existenci malých států, uvažoval výhradně z hlediska své mocenské politiky, z hlediska nároků svého životního prostoru (Lebensraumu). Oba nebrali ohledy na mezinárodní či domácí veřejné mínění a oba spojoval „společný odpor ke kapitalistickým demokraciím“. (1)
.
Vládcové v Kremlu, když se ujistili o podmínkách „německo- ruského porozumění“ přistoupili k tomu, aby ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop a ministr zahraničí Vjačeslav Molotov podepsali v Moskvě 23. srpna 1939 Smlouvu o neutočení mezi Německem a Svazem sovětských socialistických republik. Součásti této smlouvy byl tajný protokol, v němž se hovoří: 2. V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k polskému státu bude rozhraní sfér vlivu mezi Německem a SSSR tvořit zhruba linie řek Narev, Visla a San. Otázka, zda zájem obou stran bude vyžadovat udržení nezávislého Polského státu a jakými hranicemi má být tento stát vymezen, bude moci být definitivně vyřešena teprve v průběhu dalšího politického vývoje. V každém případě budou obě vlády řešit tuto otázku přátelskou dohodou. (2). Po podepsání Smlouvy se v noci z 23. na 24. 8. vedli rozhovor J. von Ribbentrop, J. V. Stalin a V. Molotov provázený přípitkem Stalina na adresu Hitlera „Vím, jak velice německý národ miluje svého Vůdce, proto bych chtěl připít na jeho zdraví“. Molotov ve svém přípitku zdůraznil, že to byl Stalin, kdo se zasloužil o změnu politických vztahů. (3).
.
Následujícího dne se začaly německé jednotky přesouvat na výchozí postavení, avšak Hitler pozastavuje další postup. Protože o pozastavení se nedověděly některé jednotky, dochází k několika pohraničním incidentům. Slovensko vyhlašuje mobilizaci a k 30. 8. Bylo mobilizováno 51 306 mužů. Vrchní velitelství slovenské polní armády bylo zřízeno ve Spišské Nové Vsi, 30 srpna se jednotky přesunuly k polským hranicím. Také Polsko vyhlašuje 30. 8. 1939 všeobecnou mobilizaci, ta je však odvolána na nátlak spojenců, kteří se chtějí válce vyhnout za každou cenu. Opakuje se československý scénář z roku 1938. Hitler dal 31. 8. polské vládě výzvu k vyslání vyjednavače, polská vláda jednání odmítla a vyhlásila mobilizace. False flag operation tedy přepadení vysílače v Gleiwitz se zdařila. 1. září ve 4:45 hodin ráno německá vojska začala pod velením gen. Fedora von Bock (skupina Nord) a gen. Gerda von Rundstedt (skupina Sűd) útok na Polsko. Téhož dne v 5:00 zahájila vpád do Polska vojska Slovenského štátu v sile tří divizí zařazené do armádní skupiny „Bernolák“ pod velením generála Ferdinanda Čatloše ve směru Zakopané, Krosno, Sanok.

Po třídenním váhání vyhlásila V. Britanie a Francie Německu válku. Sotva po čtyřech dnech bojů prolomila obě německá vojenská uskupení, útočící z Pomořanska a ze Slezska polskou obrannou linii. Rychle se pohybující německé pancéřové a motorizované divize vyrazily vstříc Varšavě a Brestu, Pro tento nový způsob vedení boje začalo užívat termínu Blitzkrieg. Již na počátku útoku 1. září 1939 dal Molotov Berlínu souhlas k použití rozhlasové stanice v Minsku jako maják pro německé letectvo a přístav Murmansk jako tranzit pro německé zboží a opravu německých ponorek a válečných lodí.
.
V telegramu německému velvyslanci v Moskvě Friedrichu von der Schulenburgovi oznamuje J. von Ribbentrop, že německá vojska budou muset postupovat “…i dále proti oněm polským vojenským silám, nalézajícím se v té době na polském území, jež náleží do ruské zájmové sféry“ a proto zjistěte, „ …zda Sovětský svaz nepovažuje za žádoucí, aby se ruské síly ve vhodnou dobu vydaly se na pochod proti polským silám v ruské zájmové sféry a aby i ony ze své strany obsadily ta území…“ (4) Molotov následujícího dne odpověděl: "Souhlasíme s vámi, že ve vhodný čas bude pro nás naprosto nezbytné, abychom podnikli konkrétní akci. Jsme však toho názoru že tento čas dosud nenastal. Je možné, že se mýlíme, ale zdá se nám, že bychom mohli nadměrným spěchem poškodit naši věc a utužit jednotu mezi našimi protivníky….“ (5) V této době se Stalinovo vedení rázně připravuje na vstup Rudé armády do Polska. Již 1.září byl přijat zákon o branné povinnosti a současně se politbyro KSSS (b) rozhodlo zvýšit počet pěších divizí Rudé armády z 51 na 173. 3.září tento orgán prodloužit o měsíc službu v armádě 310 tisíc vojákům, kteří sloužili v jednotkách Leningradského, Kalininského, Běloruského a Kyjevského vojenského okruhu. Stalin při schůzce s generálním tajemníkem Kominterny Dimitrovem 7. září 1939 prohlásil o Polsku: "Zničení toho státu by v současných podmínkách znamenalo, že by o jeden fašistický stát bylo méně. Zavedeme-li socialistický pořádek na novém území, nebude na tom nic špatného." Od 7. do 16. září byly vydány příkazy pro přesun mnoha vojenských útvarů ve směru na západní hranici a v souvislostí s informacemi o německém obležení Varšavy podepsali Vorošilov a Šapošnikov 9.září směrnici o přesunu armád Kyjevského frontu (Киевского особого военного округа ) a Běloruského frontu ( Белорусского особого военного округа), které měly v noci z 12 na 13 září překročit sovětsko-polské hranice s cílem porazit polskou armádu. (6) Podle telegramu německého velvyslance Molotov řekl, že „Přes tři miliony mužů bylo už mobilizováno“. (7) Od 9.září začíná na území jihovýchodního Polska operovat Legion ukrajinský pod velením plk. Romana Suška v rámci 14. armády Wehrmachtu gen. Wilhelma Lista a slovenského uskupeni "Bernolák" gen. Ferdinanda Čatloše ve směru na Baligród. Zároveň začaly akce Organizace ukrajinských nacionalistů na území Polska dle instrukce Abwehru pod heslem, „aby ho všechny polské dvory a zahrady zahalil dým a aby všichni Židé byli vyvražděni“. Na konci druhého týdne přestala polská armáda existovat jako organizována síla, na jihu postoupila 14. armáda směrem k řece Sanu, Varšava je sevřená do kleští a vojska 3. armády pronikla do Brest-Litevska ležící 180 km za linií fronty. I když se polským divizím poznaňského seskupení podařilo protiútokem zastavit německý postup, je tato skupina 19. září rozdrcena. Na jihu 14. armáda dosáhla 12. září Lvov a 17. září se spojila v Brest-Litevsku s jednotkami 3. armády. Polská armáda je sevřená v kleštích, z nichž není úniků.
.
V telegramu ze 17.září píše německý velvyslanec von der Schulenburg: „Stalin mne přijal ve 2 hodiny v noci za přítomnosti Molotova a Vorošilova a oznámil, že Rudá armáda překročí sovětské hranice v 6 hodin ráno na celé linii od Polocku do Kamence-Podoĺska. V zájmu zamezení incidentů Stalin naléhavě požaduje, abychom zajistili, že německá letadla ode dneška nebudou létat východně linie Bialystok, Brest Litevsky, Lvov. Sovětská letadla začnou dnes bombar­dovat oblast východně Lvova.
Slíbil jsem, že učiním vše, co bude v mých silách, abych zpravil německé vzdušné síly, avšak žádal jsem, vzhledem ke krátkosti času, aby se sovětská letadla dnes příliš nepřibližovala výše zmíněné linii. Sovětská komise dorazí do Biatystoku buď zítra, nebo nejpozději pozítří. Stalin mi přečetl nótu, která má být ještě dnes v noci doručena pol­skému velvyslanci a která má být během dne předána všem zastupitel­ským úřadům a poté zveřejněna. Nóta obsahuje ospravedlnění sovětské akce. Návrh, který mně byl přečten, obsahoval tři pro nás nepři­jatelné body. Na mé námitky Stalin s největší ochotou pozměnil text tak, že nóta se nyní zdá být pro nás vyhovující. Stalin prohlásil, že o vydání německo-sovětského komuniké nelze uvažovat dříve než za' dva či tři dny…“ (8) Ve 3 hodiny ráno 17.9.1939 byl informován polský velvyslanec v SSSR Grzybowski o tom, že polská vláda je na útěku ze země a pokud tedy není v Polsku vláda, pak pozbývají platnosti mezinárodní dohody jí uzavřené. Mezi nimi i smlouva o neútočení mezi Polskem a Sovětským svazem.
.
V 5 hodin ráno 17. 9. 1939 vyráží dvě skupiny armád. Prvním uskupením byl Běloruský front pod vedením gen. Michaila Kovaljova, v jehož svazku se nacházely 3., 10. a 11. armáda spolu s 4. rychlou skupinou mechanizované jízdy a 23. samostatným střeleckým sborem. Druhým uskupením armád byl Ukrajinský front pod vedením gen. Semjona Timošenka s 5., 6. a 12. armádou. Jednotky 3. armády mají za úkol postupovat směrem na Brest nad Bugem, zatímco 11. armáda má obsadit území ležící u litevské a východopruské hranice. Útoky Ukrajinského frontu byly zaměřeny na Lvov a na Ljublansko, kam měla udeřit 12. armáda. Útoku se zúčastnilo 35 divizí, 10 tankových brigád a 7. dělostřeleckých pluků. To bylo více než 466 tisíc lidí, asi 4 tisíce tanků, více než 5,5 tisíce zbraní a 2 tisíce letadel. (9). Maršálek Edward Rydz-Śmigly vydává v Kutach 17.září v 22:30 příkaz “Sověti vtrhli do země. Nařizují všeobecný ústup nejkratší cestou do Rumunska a Maďarska. Nezačínat boj se Sověty, s výjimkou, když zaútočí sami nebo se pokusí naše jednotky odzbrojit. Posádky, které byly Sověty zadrženy, ať s nimi zahájí vyjednávání s cílem, aby je nechali odejít do Rumunska nebo Maďarska“ (10). Molotov zdůvodnil přepadení Polska ve svém projevu 17. 9. 1939. „V Polsku se vytvořila situace, která umožňuje jakýkoli vývoj a ten se může změnit v ohrožení pro Sovětský svaz. Do současné doby byl Sovětský svaz neutrální, avšak v současné době již nemůže v této politice pokračovat. Sovětský svaz nemůže nadále nečinně přihlížet osudu bratří na Ukrajině a v Bělorusku, kteří již dříve byli pokládáni za národy zbavené práv a nyní ponechané svému osudu. Sovětská vláda se rozhodla podat jim bratrskou ruku.“
.
Německé jednotky se měly zastavit na linii Skole - Lvov - Vladimir-Volyň - Bialystok. 19. září sovětská vojska obsadila Vladimir-Volyň a postoupila na okraj Lvova, před nímž stála již od 12. září německá 14. armáda. Moskva se obávala, že Němci chtějí obsadit Lvov. Jak vysvítá z telegramu von der Schulenburga z 19. září „Molotov mně dnes oznámil, že sovětská vláda se domnívá, že nyní dozrál čas, aby společně s německou vládou určila definitivní uspořá­dání polského území. V této souvislosti Molotov naznačil, že původní tendence, k níž sovětská vláda a osobně Stalin inklinovali, aby se povo­lila existence zbývajícího Polska, ustoupila nyní tendenci rozdělit Polsko podél linie Pisa, Narev, Visla, San. Sovětská vláda si přeje ihned zahájit rozhovory o této otázce, a to v Moskvě, neboť rozhovory musí ze sovětské strany vést osobnosti v nejvyšším postavení, které nemohou opustit Sovětský svaz. Žádám telegraficky instrukce“ (11)

.

Hitler se tak musel vzdát svého záměru zřídit malý polský stát s 12 až 15 miliony obyvatel ležící mezi Německem v hranicích z roku 1914 a východní linií Grozno-Przemyśł. Dnem 20. září byla stanovena demarkační linie na řece Pisa, Narev, Visla, železnice podél řeky. San. Druhý den byl podepsán protokol navazující pořadí a načasování stažení německých vojsk z východních území počínaje 22. zářím, které má být dokončeno do 4. října. Za tímto účelem, se 20. a 21. září konala v Moskvě jednání, kterého se za sovětskou stranu zúčastnili Vorošilov a Šapošnikov za německou Kostring, Krebs a Aschenbrenner. Byla uzavřena 21. září dohoda mezi wehrmachtem a Rudou armádou o vzájemné pomoci, kdyby při přesunu wehrmachtu dohodnutou linii došlo k napadení polskými jednotkami, měla je Rudá armáda „likvidovat“. Příštího dne v Białystoku projednal velitel 8. armády gen. Johannes Blaskowitz se sovětskými veliteli průběh demarkační linie. Vorošilov nařídil 22. září vojskům běloruského a ukrajinského frontu, aby se za úsvitu dne 23. září začalystahovat na dělící linii tak, že ve večerních hodinách 29. 9. budou na východním břehu Pisy a večer 1. října na levém břehu řeky Narev. Moskva trvá na svém právu obsadit Lvov a v souladu s dohodou německé jednotky začaly ustupovat na západ. Sovětským jednotkám bylo nařízeno obsadit Lvov. Nicméně 22. září v 8.40 hod. velitel posádky ve Lvově polský generál Wladyslaw A. Langner, který bránil Lvov od 12. do 22. 9. 1939, se objevil osobně na velitelském stanovišti sovětské armády a podepsal kapitulaci města. V souladu s podmínkami kapitulace měl být polské posádce zaručen odchod do Rumunska nebo Maďarska. Ale sliby nebyly splněny. Vojáci beze zbrani pochodovali do zajetí a většina úředníků - více než 2 tisíce lidí – se brzy ocitla v táboře Starobelsk a v dubnu až květnu 1940 byli zastřeleni. Od útoku na Polsko došlo ze strany Rudé armády k mnoha válečným zločinům, vraždám vězňů a masakrům civilistů. Odhaduje se, že šlo o 2,5 tisíce polských vojáků a policistů a o stovky civilistů. Ve stejnou dobu sovětští vojenští velitelé vyzvali k vraždění civilistů a násilí, velitel ukrajinského frontu v jednom z provolání napsal: "Zbraně, kosy, vidle a sekery bijte svého věčného nepřítele - polské pány" (12). Největší zločiny byly spáchané v Rohatynie, kde byli vraždění polští vojáci a civilisté, v Grodnu, Novogrodeku, Sarnachu a Ternopilu, Volkovysku, Oszmianu, Świsłoczu atd. V okolí města Vilnius zastřelili vojáci Rudé armády polské zajatce. S Rudou armádou postupovali specielní jednotky NKVD provádějící hromadné zatýkání místních elit dle předem připravených seznamů orgány komunistické strany. Rudá armáda vzala do zajetí 242 000 vojáků z toho kolem 17 000 důstojníků, kolem 7000 vojáků zahynulo po vzetí do zajetí. (13)
.
Jaké byly ztráty Rudé armády? První údaje o počtu mrtvých a zraněných uvedl sám Molotov na zasedání Nejvyššího sovětu SSSR dne 31. 10. 1939. Ve svém projevu řekl, že celkový počet obětí činí 737 padlých a 1862 raněných vojáků. Skutečné ztráty oznámil generální štáb ozbrojených sil Ruska až v roce 2001 a to 1 139 padlých.
.
V Brest-Litevském se konala 22. září vojenská přehlídka tankových vojsk Wehrmachtu pod velením generála Heinze Guderiana a Rudé armády pod velením gen. Siemjona Krivošejna v souvislosti s předáním města Wehrmachtem Rudé armádě. Byla to přehlídka bratří ve zbrani. http://www.youtube.com/watch?v=CA__56vFqa8.
.
V telegramu z 25. 9. von der Schulenberga sděluje: „Stalin a Molotov mne požádali, abych se dostavil dnes ve 20 hodin do Kremlu. Stalin prohlásil toto: Při konečném řešení polské otázky je nutno vyloučit vše, co by v budoucnu mohlo vyvolat třenice mezi Německem a Sovětským svazem. Vzhledem k tomu považuje za chybné, aby byl ponechán nezávislým zbytek polského státu. Navrhu­je následující: Z území východně od demarkační čáry by k našemu podílu připadla celá provincie lublinská a část varšavské provincie až k řece Bugu. Naproti tomu bychom se my vzdali svého nároku na Litvu. Stalin označil tento návrh za předmět příštího jednání s říšským ministrem zahraničních věcí a dodal, že, budeme-li souhlasit, podnikne Sovětský svaz okamžité kroky k řešení problému baltských států shodně s protokolem z 23. srpna a očekává v této věci velkorysou podporu německé vlády. Stalin výslovně uvedl Estonsko, Lotyšsko a Litvu, ale nezmínil se o Finsku.“ (14) V Brześciu nad Bugem se konají jednání představitelů Gestapa a NKVD o společném postupu proti konspirativním akcím za nezávislost. Byly předány informace o osobách nepřátelsky zaměřených proti oběma vládám.
.
Obránci Varšavy kapitulovali a 28. září vstoupila německá vojska do rozvalin města do zajetí se dostalo 120- 140 polských vojáků bránicích město, téhož dne se vzdala také pevnost Modlin. Celkem se do německého zajetí dostalo přes 18 000 důstojníků a asi 400 000 vojáků a poddůstojníků. Krátce nato 28. září byla v Moskvě podepsaná von Ribbentropem a Molotovem Německo-sovětská smlouva o hranicích a přátelství, korigující dřívější ustanovení smlouvy z 23. 8. 1939 (viz mapa z 28.9.1939) a rozdělení sfér vlivu v Pobaltí. Součástí této smlouvy je Důvěrný protokol, dva tajné dodatečné protokoly a Prohlášení vlády Německé říše a vlády SSSR z 28. září 1939 - Poté co vláda Německé říše a vláda SSSR dnes podepsanou smlouvou definitivně vyřešily problémy, které vznikly zhrouce­ním polského státu a vytvořily tak pevný základ pro trvalý mír ve východní Evropě, vyjadřují vzájemně své přesvědčení, že by sloužilo skutečným zájmům všech národů, kdyby skončil váleč­ný stav existující v současnosti mezi Německem na jedné straně a Anglií a Francií na straně druhé. Obě vlády proto společně zaměří své úsilí, případně ve spojení s ostatními mírovými sila­mi, k co nejrychlejšímu splnění tohoto cíle. Jestliže však úsilí obou vlád vyzní naprázdno, bude to důka­zem, že Anglie a Francie jsou odpovědny za pokračující válku, načež, v případě pokračování války, budou se vlády Německa a SSSR vzájemně konzultovat o nutných opatřeních. (15)
.
V tajném dodatečném protokolu se uvádí: Podepsaní zplnomocněnci vyhlašují u příležitosti uzavření ně­mecko-sovětské smlouvy o hranicích a přátelství svou shodu v následující věci: Obě strany nebudou na svých územích tolerovat žádnou pol­skou agitaci směřující proti území druhé strany. Potlačí v zárodcích takovou agitaci na svých územích a budou se vzájemně informo­vat o vhodných opatřeních v tomto směru. Policejní spolupráce v podobě tajné úmluvy mezi NKVD a Gestapem představuje jednu z nejutajenějších částí tohoto paktu. Lavrentij Berija a Heinrich Himmler se snažili každý svou cestou potlačit polské hnutí odporu. Je zná­mo pouze to, že se mezi oběma bezpečnostními aparáty uskutečnily tajné schůzky, buď v "rekreačním" středisku Gestapa v Zakopaném (2.11.1939), nebo v centru NKVD ve Lvově a v Kyjevě. V Zakopaném bylo zřízeno výcvikové středisko pro spolupracovníky Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA), kde se zdržovala speciální komise NKVD. Ta­deusz Komorowski-Bor, zástupce a pozdější velitel polské Zemské armády (Armia Krajowa*), patřil k několika málo svědkům, kteří o této spolupráci bezpečnostních složek věděli. "V březnu 1940 dostal můj hlavní štáb informaci, podle níž do Krakova přijela zvláštní komise NKVD, aby s Gestapem sladila své akce proti odboji," píše ve svých pamětech. NKVD si již uvědomilo, že polský odboj je centralizovaný a že působí v celém Polsku pod velením jediného velitelství. Rokování v Krakově trvalo několik týdnů. Někdy jsem z těchto porad dostával hlášení, jména účast­níků i jejich adresy. Metody boje používané NKVD proti naše­mu odboji podnítily vedení Gestapa k tomu, aby je převzalo pro vlastní účely. Na 22 000 polských důstojníků zajatých Rudou armádou bylo na Stalinův příkaz popraveno NKVD v tzv. katyňském masakru ke kterému došlo v dubnu 1940. Tento spadá do rámce této bezpečnostní spolupráce. První dokument NKVD, zmiňující se o hromadných popravách, byl po válce objeven rov­něž ve sklepě sídla· Gestapa v Minsku. To svědčí o výměně informací mezi oběma bezpečnostními sbory v době masakru. Obě strany se zaměřily na systematické ničení polské inteligence (16). Spolupráce probíhala v případě přesunů obyvatel. 9. listopadu 1939 byla podepsána dohoda o výměně příslušníků národnostních menšin. Z těchto dohod byli vyloučení Židé v praxi to znamenalo, že se v lednu 1940 uzavřely sovětské hranice, aby se zabránilo těm, kteří by chtěli před nacistickou persekucí uprchnout a hledat na východě útočiště.
.
Na základě Smlouvy z 28. září bylo provedeno Čtvrté dělení Polska mezi Třetí Říši a SSSR. Ti si rozebrali Polsko a to již v průběhu dějin provedli třikrát - I. Dělení Polska v r. 1772 mezi Ruskem, Pruskem a Rakouskem, II. Dělení 1793 mezi Ruskem a Pruskem, III. Dělení - 1795 mezi Ruskem, Pruskem a Rakouskem.
.
Po skončení osmnáctidenního tažení Rudé armády v Polsku se posunuly hranice Sovětského svazu o 250 až 300 kilometrů na západ. SSSR tímto anektoval na 190 000 km2 území na kterém se nacházelo 12 milionů obyvatel (6 milionů Ukrajinců, 3 miliony Bělorusů a 3 miliony Poláků a Židů. Toto území se stalo součástí Běloruské, resp. Ukrajinské SSR, oblast Vilniusu byla předána Litvě. Obyvatele bývalého východního Polska zasáhly v letech 1939-1940 čtyři velké deportace při kterých bylo do léta 194 deportováno 1 000 000 civilistů do vnitrozemí SSSR – v první vlně to bylo 140 000 lidí, v druhé vlně 320 000, zvláštní skupinu tvořily rodiny polských důstojníků a policistů soustředěných ve třech zvláštních táborech, ti byli dle nařízení z 7.3.1940 deportování na 10 let na území Kazašské SSR. Třetí vlna zahrnovala 240 000 uprchlíků před wehrmachtem ze středního a západního Polska, poslední vlna v červnu 1941 zachvátila 200 000 lidí. Deportace z Litvy plánována na 26. 6. 1941 se již neuskutečnila. Zatčení byli všichni ti, kdo se pokusili překročit nebo překročili státní hranice Bylo jedno v jakém směru překročili hranice, když je zadrželi, vyměřili jim tři až sedm let v lágru. Deportace a zatykání probíhaly na základě směrnice „Provádění deportací antisovětských živlů“, jejímž autorem byl Ivan Serov. (17) Statisíce občanů Polska byly deportovány na Sibiř. Podle polských údajů bylo takto postiženo 1 646 000 občanů dřívější Polské republiky. Z tohoto počtu přišlo v SSSR o život 850 až 900 tisíc polských občanů.

.

Součástí Třetí říše se staly území náležící k Německé říši v roce 1914 – Wartheland, Danzig – Westpreussen, Ostpreussen. Dále území Zaolzí zabraného Polskem v roce 1938 a polská část Těšínského Slezska, které se staly součástí Oberschlesien. Na základě Hitlerova dekretu z 12. října byla vytvořena územně-správní jednotka Generalgouvernement für die besetzten polnischen Gebiete, s hlavním městem Krakov, zahrnující část okupovaných polských území. Tvořily ji čtyři distrikty - Krakovský (centrum Krakov), Lubelský (centrum Lublin), Radomský (centrum Radom) a Varšavský (centrum Varšava) o rozloze 94 100 km, na kterém žilo 12,1 mil. lidí. V roce 1941 přibyl ještě distrikt Galizien s centrem Lemberg (Lvov). Do Generalgouvernementu bylo odsunuto v říjnu 1939 až březnu 1941 z Westpreußen a Warthelandu 460 000 Poláků. Na dobytém území připadlé Třetí Říši byly zahájeny rozsáhlé represe proti civilnímu obyvatelstvu, předně pro polské inteligenci. Probíhaly deportace na nucené práce a popravy polské inteligence a Židů Na tomto teroru se podílely především Einsatzgruppen.
.
Ve své řečí v Říšském sněmu 6. října 1939 Hitler tvrdil, že byl vymazán jeden z nejostudnějších výplodu Versailles a v Nejvyšším sovětu Molotov oslavoval čtvrté dělení Polska slovy „jedním rychlým úderem“, „nejdřív ze strany německé a potom ze strany Rudé armády“, po kterém nezůstalo nic“z mrzáčka Versailleské smlouvy“.
.
Prameny:
(1) Pakty Stalina s Hitlerem, Naše vojsko, Praha 1999, s. 17- Dokument č. 1 - Memorandum zahraničního úřadu z 2. 7. 1939
Thierry Wolton, Rudohnědá nemoc 20 století,, Vovox Globar 2003, s.15-25, s.353-355
Josef Schűβlburner, Czerwony, brunatny i zelony socjalizm, Wrocław 2009, s. 67-77
(2) Pakty Stalina s Hitlerem… s.33 – Dokument č.8 - Smlouva o neutočení mezi Německem a Svazem sovětských socialistických republik z 23.8.1939 –tajný dodatečný protokol
Thierry Wolton, Rudohnědá nemoc, Vovox Globar 2003, 355 Tajný dodatečný protokol
(3) Pakty Stalina s Hitlerem… s.35-38 – Dokument č.9. Zpráva o rozhovoru, který v noci z 23.na 24.srpna vedli říšský ministr zahraničních věci na jedné straně a pan Stalin a předseda rady lidových komisařů Molotov na druhé straně ….
(4) Pakty Stalina s Hitlerem… s.39 – Dokument č.10. Telegram říšského ministra zahraničních věcí německému velvyslanci v Sovětském svazu z 3.9.1939
(5) Pakty Stalina s Hitlerem… s.39, 40 – Dokument č.11 Telegram německého velvyslance v sovětském svazu německému zahraničnímu úřadu z 5.9.1939.
(6) Наталья Лебедева, Четвертый раздел Польши, http://www.novayagazeta.ru/data/2009/102/00.html (7) Pakty Stalina s Hitlerem… s.39, 40 – Dokument č.15 Telegram německého velvyslance v sovětském svazu německému zahraničnímu úřadu z 10.9.1939
(8) Pakty Stalina s Hitlerem… s.52 – Dokument č.20 Telegram německého velvyslance v sovětském svazu německému zahraničnímu úřadu z 17.9.1939
(9) Наталья Лебедева, Четвертый раздел Польши, http://www.novayagazeta.ru/data/2009/102/00.html (10) Gerd Kaiser, Katyň, Státní zločin-státní tajemství,BB/art, 2008, s.19-20
(11) Pakty Stalina s Hitlerem… s.57 – Dokument č.24 Telegram německého velvyslance v sovětském svazu německému zahraničnímu úřadu z 20.9.1939
(12) Andrzej Friszke: Polska. Losy państwa i narodu 1939-1989. Warszawa: Wydawnictwo Iskry, 2003, s. 25. ISNN 83-207-1711-6
Gerd Kaiser, Katyň, Státní zločin-státní tajemství,BB/art, 2008, s.20-32
(13) Gerd Kaiser, Katyň, Státní zločin-státní tajemství,BB/art, 2008, s.23-24
(14) Pakty Stalina s Hitlerem… s.59 – Dokument č.26Telegram německého velvyslance v sovětském svazu německému zahraničnímu úřadu z 25.9.1939
(15) Pakty Stalina s Hitlerem… s.59 – Dokument č.27 Německo- sovětskou smlouvu o hranicích a přátelství z 28.9.1939, s. 60, Důvěrný dodatek s. 61, Tájný dodatečný protokol s.61, Tájný dodatečný protokol, s.62, Prohlášení vlády Německé říše a vlády SSSR z 28.září 1939, s. 62
(16) Thierry Wolton, Rudohnědá nemoc, Vovox Globar 2003, s.44-45,
Gerd Kaiser, Katyň, Státní zločin-státní tajemství,BB/art, 2008, s.30-31
(17) Gerd Kaiser, Katyň, Státní zločin-státní tajemství,BB/art, 2008, s.34-39
.
Literatura:
Ks. Józef Dębiński, Decyzja władz sowieckich z 5 marca 1940 r. o zagładzie polskich jeńców wojennych, http://www.voskresenie.niedziela.pl/artykul.php?lg=pl&nr=200409&dz=z_historii&id_art=00005
Friszke: Polska. Losy państwa i narodu 1939-1989. Warszawa: Wydawnictwo Iskry, 2003,. ISBN 83-207-1711-6
Winston S. Churchil, Druhá světová válka, I. Díl Blíží se bouře, Lidové noviny 1992, ISBN 80-7106-068-2
Gerd Kaiser, Katyň, Státní zločin-státní tajemství,BB/art, 2008, ISBN 978-80-7381-442-7
Marek Kazimierz Kamińsko, ,Od wojny do zniewolenia, Oświata, Waeszawa 1992, ISBN 83-85394-11-7
Наталья Лебедева, Четвертый раздел Польши, http://www.novayagazeta.ru/data/2009/102/00.html
Janusz Magnuski - Maksym Kolomijec, Rudý blitzkrieg - Září 1939. Sovětská tanková vojska v Polsku, Bonus A, 1996, ISBN 808591428-x
Pakty Stalina s Hitlerem, Naše vojsko Praha 1999, ISBN 80-85281-06-6
Janusz Piekalkiewicz: Polské tažení, Naše vojsko, 2007, ISBN 8020607595
IV Rozbiór Polski, http://www.ivrozbiorpolski.pl/index.php
Oleg Sarin – Lev Dvorecky, Vetřelci – Agrese Sovětského svazu proti světu 1919 – 1989, JOTA Military, 1998, ISBN 8072170651
Josef Schűβlburner, Czerwony, brunatny i zelony socjalizm, Wektory, Wrocław 2009, isbn 978-83-60562-28-4
Ryczard Sudziński, Historia Polski 1939 w świetle źródel, część II, Toruń 1984, ISBN 83-231-0017-9
Thierry Wolton, Rudohnědá nemoc 20 století, Vovox Globar 2003, ISBN 80-7207-513-6

Mytizace sovětsko-německého paktu odvádí pozornost od všech ostatních otců války

Lukáš Beer

Komentátoři a historici různého politického ražení se v uplynulých týdnech velmi hlasitě zamýšleli nad tím, proč a jak vznikla doposavad nejničivější válka v dějinách lidstva. V České republice velmi rozšířenou mediálně prezentovanou myšlenkou je stále donekonečna omílaný a ze všech stran co možná nejvíce rozpitvávaný scénář střetu či spolupráce „hnědé a rudé ideologie“, kterýmžto padlo za oběť ubohé Polsko, jako spojenec demokratického kapitalistického světa. Vcelku zkreslující, jednoduché a zastiňující odvádění pozornosti od dalších hlavních protagonistů a také viníků druhé světové války tedy. Ani zmínka o versailleském (ne)pořádku a polských předválečných represáliích a nacionalistických choutkách, ani zmínka o snahách o nové přerozdělení světa a z toho plynoucí politika západních evropských velmocí a USA před a při vzniku války. Pakt o neútočení mezi Německem a SSSR z roku 1939 byl však při příležitosti 70. výročí vypuknutí války tématem číslo jedna a byl podroben desítkám analýz a diskusí. Nutno dodat, že se tomu z jistých důvodů, o kterých bude za chvíli řeč, děje zejména v ČR a Polsku.

Příčiny vzniku a rozpoutání světového válečného požáru zejména v Evropě měly svůj ekonomicko-zbrojní a mezinárodněpolitický rozměr. Prezident Franklin D. Roosevelt byl o sovětsko-německém paktu informován již 24. srpna 1939 a věděl také o plánech na rozdělení Polska. Německým útokem na Polsko a následujícím britsko-francouzským vyhlášením války z 3. září 1939 se nakonec nenaplnila strategická kalkulace Polska, Německa, Velké Británie a Francie. Ale na druhé straně plně vyšly úmysly diktátora Stalina a US-prezidenta Roosevelta, kteří mohli zlepšit svoje výchozí pozice. Stalinovi se naplnila vize evropské války, která zákonitě měla vést k oslabení obou válčících stran. Rooseveltova kalkulace se také zdála být v dohlednu: válkou vysílené Francie a Velká Británie by se jednoho dne dostaly na hranice svých ressourcí a byly by nucené stále ve větší míře žádat o zbrojní a finanční pomoc v zámoří. Zkušenosti z roku 1917 ukázaly trend, že čím déle by válka trvala, tím více by se obě západní velmoci dostávaly do závislosti na USA. Na první pohled sice byl z krátkodobého hlediska vítězem Stalin: tajný doplňující protokol k paktu o neútočení mu dával volnou ruku k rozšíření své mocenské sféry a dával mu šanci vyzbrojit Rudou armádu. Z dlouhodobého hlediska však čas pracoval především pro Roosevelta.

Nezapomínejme ale, že dějiny nepíší pouze vítězové – stále je píší a utvářejí k obrazu svému i dnešní stratégové a propagandisté. Dvě (jako "příbuzné" popisované) totality si jako údajní výluční strůjci válečného konfliktu rozdělily ukořistěný východoevropský prostor mezi sebou, jednalo se tedy prý vlastně o souboj totality s demokracií (aby nevzniklo nedorozumění, autor "demokracií" nemyslí tehdejší polský stát jako takový). Mytizace paktu Hitler-Stalin dává Čechům a Polákům i dnes jasný podvědomý signál, kam se mají ubírat jejich sympatie v zahraničněpolitickém smyslu.

Polská veřejnost je díky mytizaci paktu mezi Berlínem a Moskvou každopádně upevňována ve svém skálopevném beránčím přesvědčení, že jejich stát se stal čistou obětí dvou totalitních režimů. Dokazují to i čerstvé průzkumy veřejného mínění v Polsku, které uveřejnila „Gazeta Wyborcza“. Jeden z frekventovaných českých portálů v reakci na tento průzkum nechtěně groteskně hlásal: „Nový průzkum ukázal, že Poláci už nevidí válku černobíle. Nepřátelé nebyli jen Němci, ale i Sověti či Ukrajinci, tvrdí Poláci.“ Poláci už tedy nevidí válku černobíle (?), ale vidí se stále jako hlavní a jediné oběti konfliktu. Podle průzkumu si Poláci (80%) dokonce myslí, že Židům za války pomáhali a zároveň se považují za větší oběti války než Židé. To si nevyžaduje dalšího rozboru...

.

Ale vraťme se k německo-sovětskému paktu. Některé analýzy jdou dokonce tak daleko, že malují na zeď tehdejší „rudohnědou spolupráci“ a označují A.Hitlera za „socana“ a J.V.Stalina za „národního socialistu“ a ukazují v karikaturách oba „zloduchy“ v bratrských pózách, respektive německého Vůdce v klečící póze před ruským panovníkem. Pakt mezi Německem a Ruskem ale nebyl paktem dvou ideologií, jak je někým interpretováno, ale racionálním vypočítavým paktem dvou mocných států, byl to pakt německo-sovětský. Už jenom mnichovské a pomnichovské události dokumentují, jak různorodé mohou být „pakty“ mezi státy a jak se bývalí přátelé přemění ze dne na den na nepřátele, pokud jde o získání vlastního národního prospěchu z dané situace. A to napříč různými ideologiemi a demokratickými, polodemokratickými a totalitními režimy.

„Rudo-hnědá spolupráce“ ? Jak nádherné, možná jim to dnešní generace, která vám dokáže suverénně a bezchybně vysvětlit pravidla soutěže Superstar, ale nemá ani sebemenší ponětí o základních myšlenkách nacionálního socialismu a principech komunistické ideologie, zbaští jako přílohu k cheesburgeru od McDonalda.

Nedokončená pouť Kuratoria (V.)

Dokončení přípravné fáze

Lukáš Beer

Dalším mezníkem v období přípravné fáze budování Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě představoval 1. říjen 1942, kdy vychází první číslo ústředního listu Kuratoria „Zteč“, do kterého přispěl programovým článkem Emanuel Moravec a pod nadpisem „Minulost bude překonána budoucností“ též František Teuner. Ten ve svém článku podrobil kritice způsoby výchovy mládeže v podmínkách první československé republiky: „Hrdinství, vojáctví a láska k národu – to vše bylo líčeno jako přežitky buržoazního měšťáctví, anebo projevy fašistického reakcionářství. Čest, charakter a přímou páteř nemohl mladý člověk získat v kalištích systému politických stran, kde tak často, mnohdy z existenčních důvodů musel se organizovat. Zjevy politického stranictví, politické šejdířství, neupřímnost, vzájemná nenávist, využít všeho jen ku prospěchu strany, to byla výchova, kterou toto zřízení působilo na mladou i starší generaci. Ideály byly malé a průměrné. Cíle neradostné a směšné.“ Ministr Moravec se zase ve svém úvodním článku vracel k nedávné návštěvě delegace české mládeže na Evropském kongresu mládeže ve Vídni a vyzdvihoval právě jeden z ideálů, ke kterému měla být česká mládež v rámci Říše v budoucnu cíleně usměrňována a který odpovídal i hodnotovému žebříčku německého nacionálního socialismu – práce pro celek byla postavena nad motivy „osobního egoismu“. Zvláštní druh egoismu představoval v Moravcových očích i zaslepený „národní egoismus“:
.
„V životě jedince i v životě národa jde nakonec jen o to, co vykonáme pro jiné. Náš život je hlavně obětováním. V tom je jeho krása a velikost. Čistému hrdinství je egoismus cizí. Kdo žije jen pro sebe, nic nevykonal. To platí také o národě. A nade vším, co život nese k novým zítřkům, je láska k těm, kteří přijdou po nás. Proto také mladý bojovník dovede tak prostě umírat, proto matka je schopna dát vše pro své drahé.
Ne výpočet, ne rozumná kombinace šachových tahů, ne politika – nýbrž vědomí, že konáme něco velkého, co příštím generacím přinese lepší úděl a co nás jako poctivé borce představí těmto budoucím, to je vlastně smyslem plného a úctyhodného života. Jen ten život je krásný a v podvečer stáří naplněn ušlechtilou spokojeností, zůstává-li po nás hluboká brázda na lánu budoucnosti.
Vím, že vás v posledních letech mnohé tížilo. Touha být hrdinou, snaha vykonat něco velikého, vyznamenat se, vzbudit obdiv a úctu, to patří ke zdravému mládí. Otázka je, na kterém místě máme nasadit páku našemu svatému zápalu, co máme zdolat, kam se máme drát. Jde především o smysl boje, po kterém mládí touží a ve kterém se chce vyznamenat.
Tyto dny končil ve Wien kongres evropské mládeže. Vím, co vám budou vyprávět vaši kamarádi, kteří se toho zúčastnili. Znám dobře ovzduší evropských srazů, které se v této světové válce konaly už v jiných otázkách, než je program mládeže naší pevniny. Chci-li toto ovzduší nějak označit, pak jsou pro to dvě slova: upřímnost a prostota. Ruka se podává opravdově a tiskne se upřímně každému, kdo konečně přišel na to, kde je jeho místo, každému kdo je prostě a bez okolků a otálení s sebou za velikým cílem.
Už před dvěma lety jsem českému člověku připomínal, že Čechy s Moravou jsou naše drahá domovina, ale že Velkoněmecká říše je náš mohutný a silný stát a naše nová krásná vlast. Bude dobré, když i vy, přátelé, si tato má slova vštípíte v paměť. Egoismus jedince je nízký, neplodný. Egoismus národa je vedle toho ještě nebezpečný, sebevražedný. Také národ musí žít pro něco většího, nosnějšího, než je pouhá myšlenka vlastní svébytnosti, vlastního národního pohodlí.
Věřte mi, že veliké oběti, které v této válce přináší hlavně mládež bratrského národa německého, musily by volat o pomstu, kdyby z toho všeho nevzniklo něco skvělého, co přetrvá věky a co především zachrání a zvelebí Evropu jako velikou obec sbratřených národů. Ano, stavíme novou Evropu, kterou v celé slávě a štěstí spatříte právě vy. A v této práci gigantů, které září na cestu ideály nacionálněsocialistické revoluce, čeká nás všechny jako věrné příslušníky naší Velkoněmecké říše mnoho čestných a těžkých úkolů.
Nebyla doba nad jiné slavná, která by mládeži kdy nabídla více příležitostí k ušlechtilému zápolení a k velikým činům. Jsem přesvědčen, že česká mládež se probojuje k čestnému místu v pamětech, které jednou vylíčí boje za svobodu a práci na její stavbě. Věrnost bude odměněna věrností!“ [49]
.
Citovaná slova vycházela ze základní koncepce předsedy Kuratoria Emanuele Moravce o úloze českého národa v Nové Evropě, ve které hrála prvořadou roli myšlenka, že Češi si musí své místo v budoucí Evropě teprve zasloužit svým postojem resp. aktivním přístupem v současné válce. Činnost mládeže v Kuratoriu tak byla posvěcena vlastně jako výsostná vlastenecká povinnost. Dr. Teuner na to navázal v druhém čísle časopisu Zteč, kdy podtrhoval, že těmto úkolům při spoluvytváření Nové Evropy podléhá česká mládež ve stejné míře jako mládež německá: „Česká mládež bude vychovávána tak, aby mohla spoluvytvářet podle svých sil a schopností říšskou přítomnost i budoucnost. K tomu je potřeba, aby odstranila ze svého myšlení zbylý nános špatné minulosti a rozpoznávala úkoly a cíle dnešní veliké doby, také plně porozuměla současnému mohutnému sociálnímu dění, jež i jí přinese prospěch a zajisté lepší budoucnost. Jde jen o to, aby byla hodna tohoto dění a splnila příkazy, jež jsou ukládány nejen jí, jako mladé generaci české, nýbrž i celé mladé generaci Velkoněmecké říše.“ [50]
.
Časopis Zteč byl v prvních letech čtrnáctideníkem formátu A3 a v první polovině své existence šlo o bohatě fotograficky ilustrovaný list plný záběrů krásných mladých lidí, snímků války, válečného průmyslu a setkání mladých s Hitlerem, Ducem, Moravcem a dalšími protektorátními či evropskými politiky. Každá titulní strana nesla v prvním roce existence nějaké „budovatelské“ heslo, často něco ve smyslu „V současném světovém zápase nesmí býti neutrálů“ či „Kdo chce vést, musí umět poslouchat“ nebo i konstatování typu „Říše musí vyhrát, aby malé národy žily!“. Úroveň tisku a papíru se však v průběhu let zhoršovala, což ostatně souviselo s celkovou zhoršující se materiální základnou na trhu periodik v Protektorátu.
.
Patrně k nejzajímavějšímu počinu „listu nové generace“ patřilo výroční číslo 13/1944, které bylo tištěné kvalitním hlubotiskem a na mnoha snímcích přinášelo záběry z politických shromáždění, sportovních akcí a kultury. Po polovině roku 1944 dochází vzhledem k blížící se frontě ke značnému navýšení množství tištěného slova na úkor ilustrací a fotografií. Posledním, z historického hlediska zajímavým příspěvkem jsou snímky a reportáže o spojeneckém bombardování Prahy z února 1945. Od čísla 4/1945 vychází Zteč jako týdeník v polovičním formátu, bez fotografií a s omezeným počtem jakýkoliv jiných snímků. Časopis Zteč je jakýmsi barometrem nálad „proříšsky“ orientovaných obyvatel Protektorátu. Od nekritického přesvědčení o blížící se zdrcující porážce nepřátel Velkoněmecké říše, přes období nejistoty až po poslední zoufalé výkřiky v čísle z 26. dubna 1945 (!), kde byli čtenáři vyzýváni k víře ve vítězství a k odhodlanosti vydržet až do úplného konce. [51]
.
Silně antibolševický a protižidovský ráz listu ilustruje jako příklad dobový úvodník autora Vladimíra Dejmka z 3. března 1943. Jako pomyslná červená niť se celou duchovní výchovou v rámci Kuratoria táhne myšlenka, že nová česká mládež musí být uvědomělá a má jít svým v tomto směru zaostávajícím a nerozhodným otcům ve svém aktivním přístupu příkladem, přičemž se počítalo s tím, že se takto nově vychovávaná mladá česká generace může dostávat i do názorových rozporů s generací vlastních rodičů. Článek byl autorem Zteče nazván „Nečinnost je smrt! Tak česká mládež vypadat nesmí!“:
.
„České země leží daleko za frontou, jimi neprošla válečná lítice, u nás není rozbořených domů, zničených mostů, zpustošených polí. Měli jsme to ohromné štěstí, že jsme na vlastní kůži nezkusili praxi „bolševického ráje“.
Zdá se však, že určité části našich rodičů by neškodilo, kdyby byli prožili válku sami nebo kdyby jim byla nějakým způsobem dána možnost přesvědčit se o způsobu života v Sovětském svazu, který podle jejich tvrzení je již „demokratický“.
Ti z našich otců, kteří se dnes zabývají těmito klíčovými myšlenkami, patří však jistě mezi ty, kdož po první světové válce s hrůzou četli zprávy o sovětské hrůzovládě a vášnivě ji odsuzovali. Že to byli oni, toho důkazem je skutečnost, že to víme my, jejich synové.
Podívejme se tedy na bolševiky, jak nás hodlají použít ve svém uspořádání Evropy. Ministr zahraničí býv. Česko-Slovenské republiky Kamil Krofta přiznal, i když se mu do toho mnoho nechtělo, že náš národ měl být vystěhován někam do již. sovětského Ruska nebo na Sibiř. Víme dnes, jak bolševici řádili v pobaltských státech, které měly demokratickou ústavu, na niž chtěly vší silou vytrvat. Bolševici však na to nevzali ohled. Veškerý majetek, který jste vy, naši otcové, shromažďovali pro nás, pro své děti, by byl vyvlastněn ve prospěch státu, ve skutečnosti však ve prospěch tenounké vrstvy komunistických předáků a hlavně Židů. My, česká mládež, víme, jak těžce jste ony úspory shromažďovali, my víme, jak vám leží na srdci. A najednou byste byli ochotni se toho všeho vzdát, najednou vám nezáleží na vašich polích, dílnách, obchodech, které jste nám chtěli jednou předat?
My, česká mládež, nechceme bát mládeží zakřiknutou. Díváme se po světě bez různých brýlí, a světa se nebojíme. Četné z nás poslali rodiče, ještě v dobách našeho nejranějšího mládí, do Sokola, do Junáka, do Orla nebo do jiné organisace. Jiní zase, chtějíce žít klidným měšťanským životem, dávali přednost tomu, že se do žádné organisace nepřihlásili. Kdo šel do Sokola, šel tam proto, aby si procvičil své tělo a proto, že to byla organisace celonárodní, do Orla zase chodila mládež katolická. Junák soustřeďoval mladé milovníky života v přírodě, synové a dcery z dělnických vrstev chodili do spolků dělnických. Povrchní pozorovatel zjistil, že cíle jednotlivých organisací se od sebe značně lišily, vedoucí těchto organisací se také občas vzájemně potírali. Když však se měla osvědčit životaschopnost těchto organisací, selhaly všechny.
A proč? Poněvadž jejich skuteční vládcové byli z jednoho pytle. Jak nám ukázaly četné sbírky dokumentů, stál v pozadí, za národní fasádou Sokola, Žid. Žid to byl, který určoval, zda Sokolové se mají zúčastnit olympiády v Berlinu nebo ne. V Junáku měl být dokonce vychováván z českých hochů a dívek židozednářský dorost. V Orlu, který o sobě rozhlašoval, že chce vést mládež ke křesťanské morálce, řídili vše z pozadí zase jen Židé. Stačí, vzpomeneme-li si, že vedoucím katolického tisku byl svého času pokřtěný Žid a že Žid jemu podobný to dokonce u nás dotáhl na kardinála. A neumíte si blahobytného Žida představit mezi upracovanými dělníky? A přece se tam vetřel. Sám sice nepracoval, o práci pouze mluvil, ale řídil všechno smýšlení dělnických dětí.
Divíme se proto, že někteří z našich rodičů říkají, že jsou neutrální, že nestojí ani při té, ani při oné straně. Ti by ovšem na svou „neutralitu“ těžce doplatili a doplatili by na ni i ti, kteří snad bolševikům tajně straní. Ti by se totiž nerozhlíželi a každého, kdo by byl podle jejich pojmů nepřítel proletariátu, by „likvidovali“. A tím nepřítelem by byl téměř celý český národ. Zanikli bychom. Dovedeme vůbec slovy ocenit onu mohutnou ochranu, kterou nám poskytuje Říše?“ [52]
.
Ideálním produktem kuratorní výchovy měl být prostý, pracovitý, poslušný, statečný, nesobecký a tělesně zdatný jedinec, uvědomující si nadřazenost pospolitosti nad jeho individualitou a oddaný myšlenkám národního socialismu. Vedle vydávání vlastních tiskovin určených pro ovlivňování české mládeže (po čtrnáctideníku Zteč následovala v dalším období ještě další bohatá publikační činnost), nesměla v té době chybět ani nedomyslitelná propagační tvorba filmová. Na podzim roku 1942 byly dokončeny dva první aktivistické filmy, které nesly názvy Viděli jsme Německo a Nová mládež – nové cíle.
.
Programatické články a projevy ministra Moravce byly čas od času určeny nejen české veřejnosti. Čas od času otiskoval Moravcovy stanoviska i říšský tisk. Například ještě koncem srpna 1942 vyšel v několika německých listech rozhovor s ministrem, kde tento zaujal stanovisko k různým otázkám výchovy české mládeže. Uváděl zde např., že v době československé republiky získala česká mládež ve školách značné vědomosti. Byla to podle něho „přímo národní choroba, že všichni chtěli studovat, hlavně na středních školách. K tomu však nevedla touha po vzdělání, nýbrž obavy před budoucností po hospodářských krisích, které způsobily v pracujících vrstvách a v kruzích soukromých zaměstnanců strašlivou nezaměstnanost. Každý chtěl být buď politickým funkcionářem nebo státním úředníkem. Profesoři a učitelské sbory přitom více politisovaly a vychovávaly. Ideál charakterově silného muže a zdravé a čisté ženy byl považován za maloměšťácký. Mládež se učila poživačnosti a rostla v nevázanosti instinktu. Toto mělo za následek lhostejnost vůči povinnostem, které nám ukládá společnost. První touto povinností je obětavá disciplína“.
.Dále pak na otázku německých novinářů, jak se v české mládeži projevila politická změna v českomoravském prostoru, Moravec řekl:
„Když se zhroutila politika pana Beneše, a české země přestaly být mateřskou letadlovou lodí protiněmecké a protinacionálně-socialistické propagandy, byla česká mládež na tyto události připravena stejně tak málo, jako ostatně celý český národ. Nedostatečná výchova mládeže se projevovala především v jejím roztříštění. Od přírody zdravá mládež oceňuje vždy správné slabosti otců a je revoluční. Proto lepší část české mládeže po pádu československého státu počala zcela samostatně hledat poměr k novým skutečnostem, které nám z Říše přinesla nacionálně-socialistická revoluce. Tato mládež tvoří dnes pevný kmen oddaných stoupenců Říše. Druhá část české mládeže, slabší, zanedbanější a indolentnější, přijala nové poměry s resignací, za kterou se skrývala touha po pohodlí, odpor proti důkladnějšímu vzdělání a absolutní odmítání výchovy. Tato mládež naplňovala kavárny, promenády a což bylo při tom nejtrapnější, náležela hlavně k středním a lépe situovaným vrstvám.“.Posléze se ministr Moravec dotkl také poměru české mládeže k mládeži německé:
„Ačkoli Hitlerova mládež nám bude zářivým příkladem, ačkoliv česká mládež s mládeží německou má společného velkého Vůdce v Adolfu Hitlerovi, musíme se v zemích Čechy a Morava ubírat ke společnému cíli poněkud jinými cestami. K převýchově české mládeže bude použito všech existujících sportovních a tělovýchovných organisací, které se přihlásí a jimž Kuratorium vychová nebo přidělí instruktory. (...)
Práce je pro budoucnost rozpočtena asi takto: na podzim a v zimě bude připraven kmen instruktorů. Mládež nastoupí v únoru roku 1943 do přezkoušených výchovných organisací. Půl roku, který máme před sebou, musí být tedy naplněn velmi intensivními přípravami. Mám více než dost nadšených spolupracovníků, poněvadž dobrá část české mládeže pochopila dobu a nalézá se na nejlepší cestě, aby vychovávala nejen své slabší kamarády, nýbrž také své zaostalé otce.
Mládeži, která se seskupila kolem mne, tane na mysli jako ideál vyrovnat se v přiznání k Velkoněmecké říši německé mládeži ve svorné, bratrské spolupráci, nastoupit v soutěž na poli velkých povinností, které nám ukládá doba a Vůdce Adolf Hitler. Dne 3. července jsem prohlásil na Václavském náměstí, že za rok českou mládež nikdo nepozná. Na tom trvám. Zřídka kdy se mýlím, znám dobře náš národ.“ [53].Známý říšský měsíčník Europäische Revue pak ve svém zářijovém čísle uveřejnil článek ministra Emanuela Moravce, nadepsaný „Češi a nynější válka“.
V závěru svého článku pojednává ministr Moravec o převýchově národa a konstatuje, že tato otázka se týká 80 procent mládeže, a to zejména mládeže dělnické a selské. Česká mládež bude v Adolfu Hitlerovi stejně jako mládež německá vidět svého Vůdce. Ideály mladého Němce budou ideály mladého Čecha, jenom v kultuře a jazyku bude rozdíl, v myšlení a cítění však pevná pospolitost. Psal dále, že „česká mládež je nadšena tím, čemu se od německé mládeže naučila, a německá mládež je upřímným rádcem českých instruktorů. Vidíme už nyní, že propast mezi českým a německým národem byla vytvořena uměle cizími intrikány. Praha se stane jedním z nejvýznamnějších měst Velkoněmecké říše a český národ bude, jak to odpovídá jeho tisícileté minulosti, německému národu cenným pomocníkem v ukončení velkého díla, které čeká nacionálně socialistickou revoluci v Evropě. Na troskách starého demokraticko-plutokratického světa bude velmi mnoho práce také pro Čechy.“ [54]

Vedení Kuratoria si od počátku uvědomovalo, že jeho snažení budou provázet obtíže vyrůstající z nedůvěřivého postoje jisté části české společnosti k nové organizaci. Už 17. března 1942 prohlásil František Teuner na schůzce přípravného výboru Kuratoria zcela realisticky, že „musíme počítat s tím, že se setkáme v mnoha a mnoha případech – a právě proto, že půjde o mladé lidi – i s českým švejkovstvím, dekadencí a roztrušujícím vtipkařením.“ V té době logicky ani ještě nekalkuloval s dramatickými událostmi května a června tohoto roku. Samozřejmě, že svůj lví podíl měly na myšlení protektorátní populace v roce 1942 okolnosti kolem vraždy Reinharda Heydricha a tvrdé odvety německých úřadů, která se jak známo zdaleka netýkala jen přímých pachatelů atentátu a jejich pomocníků. Velká část veřejnosti se tedy k prvním projevům činnosti Kuratoria stavěla skepticky.
.
Jednou z prvních činností, kterou na sebe Kuratorium ještě před oficiálním zahájením své činnosti v očích veřejnosti upozornilo, bylo organizování pracovního nasazení středoškoláků při vlakové vykládce brambor na podzim 1942. Již tehdy začaly v rámci „šeptandy“ kolovat (cíleně šířené) zprávy, jež se týkaly budoucího zaměření nové instituce. Mezi lidmi se například hovořilo o tom, že prostřednictvím Kuratoria má být mládež vytržena z rodinného kruhu a umístěna někde v pracovních táborech. V reakci na tuto „šeptanou propagandu“ byla zahájena kampaň, jež měla Kuratorium představit v příznivém světle. V protektorátním tisku se objevily články vyvracející uvedené zvěsti (například: Žvanilové ohrožují budoucnost české mládeže, České slovo 22.1.1943). Kuratorium pak také svým jménem zaštítilo pořádání prvních veřejných podniků, aby tak ukázalo svou vlídnou tvář. V říjnu 1942 tak v Praze převzalo záštitu nad Propagačním dnem plachetního sportu pro mládež, který v podstatě uspořádala Česká jachetní asociace ve spolupráci s Českým Yacht Clubem, a nad Hokejovým dnem mládeže, který organizoval Svaz ledního hokeje a Svaz pozemního hokeje. [55] Posledně jmenovaná sportovní akce – nazývaná také Den pozemního hockeye – proběhla v neděli 20. září 1942 v sedmi městech Protekrotátu (v Plzni, Českých Budějovicích a Poděbradech, Brně, Moravské Ostravě, Olomouci a Uherském Hradišti). [56].
Organizace vlakové vykládky brambor starší školní mládeží v Praze, Brně, Moravské Ostravě a Plzni na podzim roku 1942 trvala dva měsíce a byla zároveň první akcí typu „mládežnických brigád“, které pak v následujících dvou letech nemalou měrou přispívaly k mobilizaci sil Velkoněmecké říše v rámci totální války, na organizování mobilizace se Kuratorium později ve svém snažení mimo jiné také soustředilo. [57] Sama akce vykládky a nakládky brambor byla pak slavnostně zakončena v Praze dne 21.listopadu 1942, jak o tom referoval denní tisk:

„Před budovou nákladového nádraží na Žižkově stálo dnes před 14. hodinou v ukázněných řadách několik set studujících českých středních škol, kteří se několik týdnů střídali na tomto nádraží v práci při vykládání a nakládání brambor. Šlo o to, aby tato důležitá potravina se dostala ještě za příznivého počasí do všech domácností a do skladů. Bylo třeba pracovních sil k rychlému provedení akce, a tu pohotově přispělo Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, které potřebnou pracovní pomoc rychle a bezvadně zorganizovalo a to nejenom v Praze, ale i v jiných městech Protektorátu.
Studující středních škol i studentky na pouhou výzvu Kuratoria nastoupili k této práci a za dozoru svých profesorů postarali se zejména o rychlé vyložení bramborů z vagonů. V době od 21. září složila středoškolská mládež v Praze, Brně, Moravské Ostravě a Plzni 360.000 q brambor. To je zásoba pro 2,570.000 obyvatel. Tím bylo usnadněno včasné dodání brambor všem spotřebitelům. Zároveň byla tak skvěle splněna povinnost středoškolského studentstva v říšské pracovní pospolitosti.“
.Na apelu, který se konal před nádražní budovou a jehož se zúčastnil kromě ministra školství a ministra lidové osvěty Emanuela Moravce také ministr dopravy a techniky dr. Kamenický, přednesl vedoucí Kuratoria pro výchovu mládeže dr. Teuner ministru Moravcovi zprávu o výsledku této práce středoškolské mládeže. Ministr Moravec pak v delší řeči ocenil práci studentů a studentek. K ministrovu závěrečnému provolání „zdaru našemu Vůdci Hitlerovi“ se připojil šik studentů a studentek zdvižením pravic a zvoláním „Zdar!“.
Protože v Brně, Moravské Ostravě a v Plzni byly závěrečné srazy mezitím již provedeny, tvořil pražský apel závěr celé akce pomoci českých studentů při skládání bramborů v Čechách a na Moravě. [58]

S fyzickou výpomocí příslušníků mládeže se však kalkulovalo i při zcela profánnějších příležitostech, jakými mohlo být třeba odklízení sněhu, což ilustruje příklad z Prahy. Zde se každoročně potýkal magistrát s problémem nedostatku vhodných pracovních sil, které by při odklízení sněhu mohly být nasazeny. V prosinci 1942 referoval náměstek primátora města Josef Pfitzner na adresu K. H. Franka „o problémech s odklízením sněhu ve městě, k němuž bylo v minulém roce využito 5000 židovských dělníků. Pracovní úřad však pro tuto práci nemůže uvolnit jediného dělníka. Vyhlásil tedy povinnost občanů vypomáhat při odklízení sněhu a uvažoval nasadit po dohodě s Kuratoriem pro výchovu mládeže také studenty.“ [59]

Zajímavou kapitolou je pak budování jednotlivých regionálních ústředí Kuratoria. V tomto ohledu se v hlavním městě Protektorátu a ve výcvikových táborech odehrávalo rozhodující, zde bylo o něm také nejvíc slyšet. Na regionální úrovni byla úroveň prezentace před veřejností různá. Např. 20. září 1942 uspořádalo Kuratorium ve velké zasedací síni radnice v Moravské Ostravě pracovní sraz, jehož se zúčastnil generální referent Teuner se svými spolupracovníky. Sraz byl uspořádán za účelem informování činovníků o jejich budoucích povinnostech a poslání a týkal se regionu Ostravska a Valašska. [60].Jako další příklad uveďme jižní Čechy. Zde lze počátky vlastní existence Kuratoria pro výchovu mládeže zařadit do 13. října 1942, kdy se uskutečnil sraz budoucích spolupracovníků z celého kraje v sále Besedy za účasti generálního referenta Teunera. Absolvovali zde pohovory se svým nadřízeným a deset z nich bylo vybráno pro připravovaný výcvikový tábor v Protivíně. Po uskutečněné schůzi zde nastala delší, několikaměsíční pauza, neboť organizační záležitosti i výcvik budoucích instruktorů Kuratoria se realizovaly mimo region. To ovšem neznamenalo, že by na jihu Čech neprobíhala důkladná ideologická příprava k založení této organizace prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků. Regionální tisk pravidelně referoval o aktuálním dění v centru hnutí a přinášel účelové články zaměřené k budoucí výchově mládeže v Protektorátu. Do propagace nového hnutí se aktivně zapojil především mladý šéfredaktor Jihočeské jednoty František Knez. O nové organizaci mládeže pak dokonce několikrát informoval i místní německý tisk, ačkoliv v jiných případech nevěnoval českým záležitostem velkou pozornost. [61]
.
Vraťme se ale ještě k podzimní vykládce brambor pořádané Kuratoriem. Ministr Emanuel Moravec se v listopadu 1942 osobně dostavil na nákladní nádraží na pražském Smíchově, aby tam pronesl několik slov ke studentům středních škol, kteří tam složili celé vagony brambor. Ve svém projevu se soustředil hlavně na ocenění fyzické a manuální práce v novém nacionálněsocialistickém pořádku:
. „Moji mladí přátelé! S potěšením jsem vyslechl zprávu generálního referenta Kuratoria dra Teunera o pěkném výkonu, kterým jste se zasloužili na poli práce, a tím přispěli Říši a národu při řešení složitých úkolů, jež předpisuje tato veliká válka.
V životě člověka není důležité, jak dlouho žije, nýbrž co vykonal pro ostatní, kteří po nás přijdou, jak se zasloužil o ideály svého národa a veliké vlasti, kterou je a zůstane nám Velkoněmecká říše. Pro život jednotlivce je důležité, kolik překážek zdolal a kolikrát sám nad sebou zvítězil. Myslím a jsem přesvědčen, že česká mládež krok za krokem překonala tu zvláštní únavu a netečnost z minulosti, která vyplývala z ideové prázdnoty starého životního názoru.
Svět, který umírá, učil egoismu, a proto v tomto světě před zájmy jedince musil ustupovat zájem národního a státního celku. Nikdo si nevážil upřímné práce. Vzorem mladým byli lidé, kteří se dovedli bez práce, často po temných cestách dostat k bohatství a moci. Je stará pravda, že slovo nevychovává. Největším vychovatelem je příklad. A jaký příklad mohla dát mládeži společnost, kde hlavní slovo měl Žid, který se štítí práce, jež dělá mozoly a vyžaduje pot, který se vyhýbal vojenské službě, který podváděl stát na daních a který nejprolhanějšími způsoby se vyhýbal všem povinnostem k národům, jež vysával, a k státu, který mu poskytoval ochranu. Starý svět, který pěstoval pouze literární a novinářské úvahy o ctnostech, v podstatě byl unavený a bezradný, když šlo o to, mladým lidem ukázat příkladem i radou cestu k zdravému hrdému životu, k životu, který je především sytý ušlechtilými činy.
Když za Veliké francouzské revoluce byl postaven národ jako cíl svatých povinností, ve kterých se měly svorně sejít všechny stavy a vrstvy, vyjádřila tento ideál jedině povinnost branná, která byla zavedena pro všechny muže schopné vojenské služby. Tato povinnost, ve které si před praporem byli všichni muži rovni, platila ve službách národa a státu pouze v době války a za míru jen v krátké době výcviku.
Idea služby národnímu a státnímu společenství ani v této omezené formě nebyla uplatněna právě ve státech, jež mnoho hovořily o ideálech a v podstatě byly spravovány peněžnickou kastou, která statečnost nahrazovala chytrostí. Je zajímavé, že právě Anglie a Spojené státy neměly brannou povinnost, že se spokojovaly vojáky žoldnéřskými a sáhly k ní teprv ve chvíli, kdy začaly obchodovat s válkou. V Anglii a v Americe ideálem mládeže nebylo hrdinství ve službách vlast, nýbrž získání velikého jmění, které otevírá cestu požitkářství a zahálce.
To, co v povinnostech k vlasti a státu nařekla francouzská revoluce, to v plném rozsahu dohovořil náš Vůdce Adolf Hitler, jenž jasně ukázal všem, kteří cítili prázdnotu řádu nastoleného po prvé světové válce, že lidské štěstí musíme hledat v obětavé službě národní a státní pospolitosti, od počátku až do konce života.
Poctivý nacionální socialista slouží společenství nejen pro dva roky v míru, kdy je vojákem, nýbrž stále všude tam, kam ho osud postavil, především prací. V nacionálním socialismu panuje přísná rovnost mezi lidmi práce, mezi dělníkem továrním, zemědělským, vzdělancem, který pracuje v kanceláři, vojákem i důstojníkem. Aby se setřely všechny přehrady mezi stavy, které jsme hloupě dědili z doby feudální a jež se snažila vytvořit znovu moc peněz, zastupovaná židy, zavedl Adolf Hitler ve Velkoněmecké říši ihned, když se ujal vlády, vedle obecné povinnosti vojenské také obecnou povinnost pracovní, a to jak pro mladé muže, tak pro mladé dívky; nejen s puškou se učili mladí lidé kamarádství, nýbrž také s lopatou.
Mládež, která si postavila za cíl vyšší povolání, získávala mozoly v dobách, kterým bylo odzvoněno, nejvýš někde ve sportu, který často národní pospolitosti škodil, poněvadž byl pěstován nerozumně, kratochvilně a podrýval zdraví budoucích vojáků a pracujících.
Pospolitost v nacionálněsocialistické rovnosti se dnes musí zpečeťovat poctivými mozoly v pracovní povinnosti a všude tam, kde toho vyžaduje zájem pospolitosti národněsocialistické revoluce. V této válce, která je současně největší revolucí evropských dějin, vzorem velikých dělníků národa a říše jsou dr. Todt, jenž sám s lopatou v ruce dával příklad milionové pracovní armádě, je to maršál Rommel, který se volné chvíli nepřihlížel nečinně k práci svých pionýrů při stavbě mostů a sám pomáhal nosit trámy.
V nacionálněsocialistickém světě, do kterého vy, mladí přátelé, vstupujete a který před vámi otevírá nevídané možnosti, v tomto světě bude za podivína a nepřítele pokládán člověk, který by se štítil práce rukou a hlásil se pouze k práci, jež se říkává duševní.
Myslím, že každý z vás pocítil v nitru mravní požehnání práce, vykonané pro celek, když večer unaven s uspokojením podíval se na to, co vykonal. Mezi příjemnou únavou, která se dostaví po práci, kde jsme se obětovali pro jiné, a mezi únavou po sportovním výkonu je veliký rozdíl. Člověk, který pracuje pro dobro celku, cítí, že uvnitř roste. A roste-li morálně jedinec, roste tak národ, který tito jedinci tvoří a sílí tím stát, jemuž jako poctiví revolucionáři sloužíme.
Děkuji vám za váš ušlechtilý výkon jménem národa a naší Velkoněmecké říše a žádám vás, abyste neopouštěli cestu práce, která je cestou veliké revoluce, abyste zůstali věrni povinnostem, které nám všem tato památná doba ukládá bez zřetele na věk a stav. Na cestě práce se dnes řadí národy celé Evropy, na cestě, která směřuje k jedinému cíli, kterým je mír Evropy, vedené Vůdcem Adolfem Hitlerem, mír, jenž pro vás bude znamenat počátek veliké stavby jiného, lepšího světa. A tento mír musí být ukován vítězstvím nad světem, který se nám dávno odsoudil a nechce se smířit se zaslouženým osudem.“ [62]

POKRAČOVÁNÍ. Na konci seriálu bude uveden přehledný rozcestník s odkazy na jednotlivé díly. Příští díl vyjde v pondělí 28.září 2009.

První díl Druhý díl Třetí díl Čtvrtý díl
.
Zvláštní poděkování autora náleží Vladimíru Kordovi za poskytnutí obrazového materiálu ze svého archivu.
.
Poznámky:
.
[49] Moravec, Emanuel: „Zteč“, 1.10.1942, In: O český zítřek, Orbis Praha 1943, str. 267
[50] Teuner, František: „Cíl nové výchovy – pospolitost národní i říšská“, In: Zteč, č. 2/1942, viz. Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 160
[51] Vilgus, Petr: Fotografie v období protektorátu Čechy a Morava, Slezská univerzita, Opava 1997, str. 12
[52] Uhlíř, Jan B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, str. 299
[53] Lidové noviny 1.9.1942, str. 2
[54] Lidové noviny 10.9.1942, str. 2
[55] Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 174
[56] Den pozemního hockeye v sedmi městech, Lidové noviny 16.9.1942, str. 7
[57] Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 174
[58] Sraz pražských středoškoláků, Lidové noviny 22.11.1942, str. 2
[59] Kuthanová, Olga: Nacifikace města Prahy, Univerzita Karlova, Praha 2007, str. 58
[60] Pracovní sraz mládeže Ostravska a Valašska, Lidové noviny 21.9.1942, str. 2
[61] Nikrmajer, Leoš: Činnost a úkoly Kuratoria pro výchovu mládeže v jižních Čechách v letech 1942-1945 In Výběr – Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech, 4/2006, České Budějovice 2006, str. 268
[62] Moravec, Emanuel, 20.11.1942, O český zítřek, Orbis Praha 1943, str. 325

DER SPIEGEL uvádí nesprávný počet českých obětí války

Lukáš Beer
Německý týdeník DER SPIEGEL ve svém čísle 36/2009 přinesl rozsáhlý článek s názvem „Vražda v bažantici“ (Mord im Fasanengarten ), který se týkal poválečného masakru na Němcích v městečku Postoloprty. Autor Hans-Ulrich Stoldt se však ve svém článku dopouští velkého omylu, když píše, že „ze zbytku Čech a Moravy zřídil nacionálněsocialistický stát brutální protektorát. Více než 300.000 Čechů padlo v následujících letech za oběť německým mocipánům.“ Toto nehorázné tvrzení totiž zdaleka neodpovídá skutečnosti. Takovéto číslo odpovídá totiž nanejvýš počtu československých obětí 2. světové války (nikoliv ale jen Čechů), které ovšem nepadly pouze „za oběť německým mocipánům“, jak tvrdí autor. Pod pojmem „československé oběti“ nehledejme ovšem ani výlučně oběti (neexistujícího) „československého národa“ – absolutní počet na obětech totiž tvoří rasově pronásledovaní Židé z celého území bývalého Československa, nikoliv Češi ani Slováci, kteří rasově pronásledováni nebyli. Počet českých obětí tvoří pouze zlomek ze jmenovaného čísla. Přesné číslo je obtížné stanovit (už jenom kvůli sporné kategorizaci, započítávání hospodářských deliktů, českých obětí spojeneckého bombardování v Německu a Protektorátu apod.), nicméně se horní hranice českých obětí 2. světové války pohybuje ve skutečnosti kolem 14.000-36.000 lidí české národnosti (árijského původu). K podobným počtům lze dojít i studiem nových oficiálních českých zdrojů, které však počet českých obětí z pochopitelných důvodů raději nikde takto jmenovitě neuvádí.Nejde o to zlehčovat tu celou lidskou tragédii válečných útrap, protože ať už byl počet obětí jakýkoliv, nemění to nic na intenzitě bolesti a utrpení, kterému byly oběti a pozůstalí vystaveny. Je ale stále nutné uvádět na pravou míru šířené dezinformace a lži, které slouží pouze sugerování čechoslovakisticko-nacionalistických mýtů a polopravd. Není to první případ, kdy nezasvěcené spolkovoněmecké sdělovací prostředky tyto mýty bezhlavě přebírají. Problematikou českých obětí 2. světové války se zabývají tři články na NAŠEM SMĚRU (viz. odkazy v sekci „Starší příspěvky“ pod názvem „Skutečně ČESKÉ oběti 2. světové války“).

Krátký přehled dějin Slezska a národnostní otázky regionu

Franz Chocholatý Gröger

Protože mé rodné Slezsko je velké, rozhodl jsem se zaměřit svůj příspěvek na část bývalého rakouského Slezska vzniklého r. 1742 a to na Opavský kraj, tak jak ho vyhradil Dr. Ladislav Hosák ve svém Historickém místopisu země moravskoslezské z roku 1937. Tento Opavský kraj v sobě zahrnuje Knížectví opavské, Knížectví krnovské se status minor Bruntál a Albrechtice a českou část Knížectví nisského, tedy v té době politický okres Frývaldov, tedy na území, které zůstalo Rakousku po vratislavském míru. Do Knížectví opavského patří Hlučínsko a Hlubčicko, od roku 1742 tvořící součást pruského Slezska, u Hlučínska do roku 1920, u Hlubčicka do roku 1945. Do Opavského kraje byla zařazována také moravská enkláva Osoblažsko patřící do politického okresu Krnov.
.
Druhá kolonizační vlna přichází okolo poloviny 13. století a je částečně ovlivněna tažením Tatarů přes Slezsko r. 1241 a rusko-polským vpádem r. 1253, které vedly k úbytku obyvatel. Byly to především důvody hospodářské, které vedly krále, slezské vévody, církevní instituce a šlechtu ke kolonizaci půdy německými kolonisty. Tato druhá vlna zasáhla rovněž oblast nynějšího Osoblažska, Opavska a oblast nissko-otmachovskou. Je-li typickým rysem první kolonizace plužina, zvaná délková, je originálním typem druhé vlny lánová lesní ves. Na zakládání tohoto nového typu se podíleli především Němci, o čemž svědčí jména obcí zakončená na -dorf, -wald, -hau. Tuto kolonizaci v naší oblasti podporoval panovník /resp. opavský vévoda/, olomoučtí, vratislavští biskupové a jejich manové, kláštery a kapitula. Vznik měst spadá z největší části do 12. a 13. století, některá byla založena až ve 14. století (Bílovec, Klimkovice). Města vznikla často na místě starých osad (Osoblaha, Odry), nebo vedle nich byly nově založeny Fulnek, Bruntál, Cukmantl, Horní Benešov. Kolem roku 1500 bylo zcela německé osídlení v oblasti Jesenicka, Osoblažska, Bruntálska, západního Krnovska, Hlubčicka, části Bílovecka, oblast Vítkova, Oder a Fulneku.
.
Jestliže hlavní jádro městského obyvatelstva /kupci a řemeslníci/ byli výlučně či později s převahou Němci, neplatí to o obyvatel­stvu jako celku, které v pomocných silách náleželo alespoň zčásti k národnostem slovanským. S postupem doby, zvláště v oblastech, kde okolní venkovské obyvatelstvo bylo slovanské, proniklo i do zámožnějších vrstev domácí obyvatelstvo a na druhé straně německé ostrůvky podlehly často slovanizaci. Musíme si však uvědomit, že jazyk listin je nám svědectvím pro národnostní vývoj teprve tehdy, až byla dána možnost sepisovat listiny v růz­ných jazycích. Česky psaná listina je nám tedy svědectvím, že nejen smluvní strany, ale především správa města byla v rukou lidí hlásících se do okruhu české kultury. Není však důkazem o českém, resp. převážně českém obyvatelstvu města či kraje, ale jenom důkazem toho, že správa je v rukou lidí užívajících jako spisovného jazyka češtinu a opačně. Jazyk listin potvrzuje jenom to, v jakých rukou byla tamní správa. Na Opavsku je první český zápis v knihách předních z roku 1420, od 1430 jsou knihy soudní psány pouze česky a od založení nových zemských desk 21. 11. jsou tyto vedeny česky, na Krnovsku se stává čeština výhradním jazykem zemských zápisů roku 1420. To vše o více než sto let před Královstvím českým. Vypuzení Židů z Knížectví krnovského, opolského a ratibořského za vlády Hohenzollernů bylo počátkem jejich vystěhování z území celého Slezska. V polovině 16. stol. byla vydána nařízení císaře Ferdinanda o zákazu pobytu Židů ve Slezsku a roku 1582 zakázal český král Rudolf II. Habsburský, na naléhání slezských stavů, trvalý pobyt Židů ve Slezsku. Výjimku obdržely jen hornoslezský Zülz (Biała) a dolnoslezský Hlohov (Glogau). Zülz se pak stal věhlasnou židovskou obcí. Dalším útočištěm Židů se stala moravská enkláva Osoblaha, podléhající olomouckým biskupům, neboť moravské stavy nepřijaly uvedené císařské edikty. Osoblaha se tak stala důležitým židovským střediskem široké oblasti horního povodí Odry. Židé byli od r. 1752 ve Slezsku tolerováni, v té době jich zde žilo necelých šestset.
.
Věnujme svou pozornost období od roku 1848, kdy můžeme hovořit o vzniku národa. Dosud převládala zemská příslušnost, všichni se cítili být Slezany obcující buď německým či českým jazykem, hovořící jidiš, po našemu či po našimu. Moderní národní uvědomění bylo v Rakouském Slezsku před rokem 1848 relativně nejsilnější u Němců. Ti, kteří o sobě prohlašovali, že jsou vlastenci, chápali své "vlastenectví" spíše ve vztahu ke státu nebo rodnému kraji. Mezi Čechy proces národního obrození zasáhl zatím jen úzkou vrstvičku lidí, k jeho projevům na Opavsku patřila česká knihovna kate­řinského sedláka Filípka a kroužky vlastenců kolem kravařovského a opavského čtenářského spolku.
.
Vztahy k ostatním českým zemím ze státoprávního hlediska podstatně oslábly. Výrazem odporu ke snahám o spojení zemí Koruny pod jednotnou správou a o vy­tvoření společného sněmu pro Čechy a zemi Moravskoslezskou byl dopis Slez­ského veřejného konventu císaři Ferdinandu V. z 9. 5. 1848: "Jestliže je slezské vévodství po století spojeno s českým královstvím pod vládou jedné a téže hlavy státu a jestliže byla slezská knížectví propůjčována okněžnělým osobám jako léno českými králi, tak se to dělo jen od nejvyšších slezských vévodů, kteří byli současně českými králi." Sněm ve Frankfurtu byl pro německé liberály a demokraty prvořadým cílem. V tomto duchu se vyslovili ve své petici opavští měšťané, kteří viděli jedinou perspektivu ve spojení s pruským Slezskem a to prostřednictvím Rakouska a Nového Německa. Stejné postoje také zaujala česká část obyvatel Opavska. Obyvatelé Klimkovic a okolních vsí podepisují německou petici protestující proti Slovanskému sjezdu a radikálně se staví proti připojení Slezska k Čechám: "Jsme daleci odporu vůči Němcům. Chceme svobodnou a šťastnou budoucnost očekávat spolu s nimi a nikoli ve svazku se zaslepenými Čechy pod ruskou kuratelou a knutou!" Slezský demokrat Hans Kudlich se ve své předvolební schůzi v Horním Benešově vyslovil proti spojení českých zemí. Právě jeho konkrétní sociální požadavky jako "zrušení roboty bez náhrady“ nalezly u českého obyvatelstva Slezska větší ohlas než česká nacionalistická argumentace. Zvláště když tyto argumenty byly převážně spojené s konzervativním společenským programem českým. Vždyť i klimkovská rezoluce obsahovala ze tří čtvrtin sociální požadavky a odmítnutí českých nacionál­ních a státoprávních snah zabíralo toliko třetinu textu. Právě německá levice, jejíž jádro tvořilo 20 poslanců, byla radikální částí kroměřížského sněmu proti konzervativnímu křídlu tvořeného českou pravicí v čele s Františkem Palackým.
.
Nové zemské zřízení pro Slezsko dnem 30. 12. 1849 oddělilo Slezsko od Moravy. Po r. 1849 zanikly knížecí vlády, kraje a městské kriminální a vrchnostenské soudy a do čela Slezska byl postaven místodržitel. V r. 1851 je němčina vyhlášena za jedinou úřední řeč, čeština a polština byly vyhlášeny toliko za dialekty. Centralistická většina slezského sněmu se ostře stavěla proti české a moravské deklaraci 1868, jakož i proti královskému reskriptu a fundamentálkám z r. 1871. Sněm jasně prohlásil: "Slezský sněm protestuje proti každému pokusu vévodství Slezské vřaditi mimo ústavu ve státní spojení s královstvím českým."
.
K cílevědomějšímu rozvoji českého národního hnutí docházelo na Opavsku až od počátku 60. let zásluhou profesora opavského gymnázia Antonína Vaška a jeho Opavského besedníku. České státoprávní a některé další národní požadavky ve Slezsku byly poprvé jasně formulovány na táboru lidu na Ostré hůrce u Chabičova 12. září 1869. Koncem 70. let přecházejí čeští národovci do ofenzívy, zakládají roku 1871 Matici opavskou a její Věstník jako první český vědecký časopis ve Slezsku.
.
V období 1851/52 žilo v západním Slezsku 56.084 Čechů a 219.611 Němců. V soudních okresech Klimkovice a Opava venkov tvořili Češi většinové obyvatelstvo a silná česká menšina byla v okresech Bílovec, Vítkov a v městě Opava. Pro západní okresy Krnov, Bruntál a Frývaldov byl poměr 196.959 Němců a 54 Čechů.
.
V pruském Slezsku se po roce 1873 aktivizuje uvědomělá polonizační činnost vedena katolickými knězi, Moravci pak než by se stali Poláky, přikláněli se k straně německé. Katolické noviny založené r. 1893 mají výraznou propruskou tendenci. V roce 1861 žilo ve vládním obvodu Oppeln 51.187 ob. s Muttersprache mährisch, nejvíce v okresech Ratibor 34,68% a Leobschütz/Hlubčice 10,48%. V roce 1900 to bylo v tomto vládním obvodu 64.382 mährisch (Ratibor 33,9 %, Leobschütz 10,7%).
.
V Opavském kraji bylo v roce 1910 obyvatelstvo s obcovací řeči (Umgangssprache) německou zastoupeno stoprocentně v soudních okresech Javorník, Vidnava, Frývaldov, Cukmantl, Vrbno, Bruntál, Jindřichov, Osoblaha, Albrechtice, Horní Benešov s 99%, Krnov a Odry s 89%, Vítkov s 52% německého jazyka byly okresy Opava a Bílovec. Převaha obyvatel s obcovací řeči českou byla v okrese Klimkovice 84 %.
.
Ke konci „velké války“ se 22. 9. 1918 koná masové shromáždění slezského lidu českého původu na Ostré Hůrce hlásící se k myšlence sounáležitosti s "československým národem“. Z tribuny zazněly projevy tehdejších významných politiků propagující jednotu slezského lidu s "národem československým" a žádající spojení s 50.000 Čechy, žijícími v teh­dejším Pruském Slezsku. Shromáždění bylo ukončeno "Přísahou Českého Slezska národu československému".
.
Reakce německé většiny přišla zanedlouho. Po listu městské rady v Opavě císaři následovaly plakáty Deutscher Volksrat für Schlesien zvoucí obyvatele Opavy a jiných slezských měst a obcí na Volkstag dne 15. října 1918. V textu plakátu mimo jiné čteme "Nechceme Čechům vládnout, ani je zotročovati, to nechceme nikdy. Přejeme jim plné samostatnosti na zděděné hroudě, pro sebe však žádáme němec­ký stát…“ Dne 30. 10. 1918 vydává dr. Robert Freißler provolání o vyhlášení provincie Sudetenland jako součásti Republiky Deutschösterreich. Z kraje opavského patřily k Sudetenlandu, kromě statutárního města Opava, soudní okresy Frývaldov, Javorník, Vidnava, Cukmantl, Bruntál, Horní Benešov, Vrbno, Krnov, Jindřichov, Osoblaha, Albrechtice, Odry, většina obcí soudního okresu Vítkov a menší část obcí okresu Opava – venkov, 7 obcí soudního okresu Bílovec a 2 obce soudního okresu Klimkovice. Správa narážela na velké obtíže zvláště v dopravě a zásobování a také v tom, že měla někde vedle sebe i národní výbory české, jak tomu bylo zvláště v Opavě samé. Na území opavského Slezska působil český Zemský národní výbor pro Slezsko, který byl proklamován v Matičním domě v Opavě za účasti šestnácti představitelů českého života ve Slezsku. Československá vláda se odhodlala k vojenskému zásahu proti Sudetenlandu a to když se přesvědčila, že vlády Francie, V. Británie a Itálie nebudou nic namítat proti vojenskému záboru území, které ještě nebylo mírovou smlouvou stvrzeno jako součást ČSR. Obsazením Bílovce započalo obsazování Západního Slezska a 18. 12. bylo obsazeno hlavní město Sudetenlandu Opava. Vojenské obsazování pokračuje 28. 12. obsazením Krnova a Bruntálu a do konce roku jsou obsazeny obce na Frývaldovsku, poslední byl obsazen 4. 1. 1919 Cukmantl. Obecní rady většinou proti obsazování protestovaly zdůrazňujíce, že také Němci mají právo na sebeurčení. V Krnově se 28. 2. 1919 sešlo poslední shromáždění Landesversammlung provincie Sudetenland.
.
Podepsáním Saint-germainské mírové smlouvy 10. září 1919 bylo všem jasné, že Slezsko bylo vydáno do lůna českého státu a právo sebeurčovací je právem bezcenným zásluhou zvůle velmocí. Před devadesáti lety se pokusilo německé obyvatelstvo o samosprávný útvar na základě práva sebeurčovacího, který byl po padesáti dnech vojensky likvidován.
.
Věnujme nyní pár řádků Hlučínsku. Mírem vratislavským byla podstoupena část Opavska, Hlučínsko, moravská enkláva Ketř /Katscher a část Krnovska Hlubčicko /Leobschütz Prusku. V roce 1763 dochází k nařízení o zavedení německého jazyka na všechny základní školy a r. 1764 je vydáno nařízení, podle kterého kněží, kteří do roka nezvládnou německý jazyk, musí opustit svůj úřad. Byli to však katoličtí kněží, kteří pomáhali udržet povědomí jazykového spojení s Moravou mezi Moravci a přispěli tak k národnímu probuzení jak Moravců, tak Poláků. V průběhu druhé poloviny 19. a na počátku 20. století docházelo ke stále silnějšímu zapojení širokých vrstev občanů Hlučínska do politického vývoje směřující ke splynutí se státně politickým národem pruským. Dosud si místní obyvatelé říkají Prajzi či Prajzaci. Politicky se obyvatelstvo přimklo k pruské státní ideologii, což bylo bezděčným výsledkem jeho hospodářské závislosti, ale také i osobním rozhodnutím a projevem svobodné vůle.

.

Političtí představitelé Čechů v zahraničním i domácím protirakouském odboji uvažovali o budoucích hranicích státu. V tomto smyslu československá vláda v Mémoire VIII: La Haute Silésie Tchèque (Region de Ratibor), předložené na pařížské mírové konferenci v roce 1919 prostřednictvím ministra zahraničí dr. E. Beneše, požadovala nejen území Hlubčicka a Hlučínska ale také Ratibořska s městy Ratiboř/Ratibor, Rybnik, Vladislav/ Loslau, Žárov/Sohrau. To vše prý na národnostním principu. Největší manifest proti připojení k Československé republice se uskutečnil v Ratiboři 14. 5. 1919. V neoficiálním referendu vyslovilo celých 93,7% obyvatelstva Hlučínska přání zůstat v rámci Německa. Intervenovalo se u šéfa dohodové mise v Berlíně, protestní telegramy byly odesílány vládám Francie, Velké Británie a USA, hlučínské ženy psaly papeži, delegace z Ratiboře neúspěšně přesvědčovala Masaryka a Tusara, aby se Hlučínska zřekli. Vojenský zábor území provedl 4.2.1920 3. moravský pluk v Opavě s reprezentativním doprovodem. Obyvatelstvo však tento „průvod“ naprosto ignorovalo a vůbec nevycházelo z domů. Zplnomocněný komisař pro Hlučínsko dr. Šrámek tak přicházel na území, kde ho nikdo nevítal. Připojování území k jinému státnímu celku bylo spojeno s obrovskými problémy a sotva kdy splní očekávání, jež do nich na obou stranách vkládáno. Při sčítání obyvatel došlo k ovlivňování, nebyla připuštěna možnost uvádět jako národnost Moravci, Němci byli přesvědčováni, aby psali národnost českou. Od 1. září 1920 je vyučovacím jazykem čeština. Ukázalo se, že počešťovací snahy na Hlučínsku jsou vyloučeny. Mluvilo se moravsky, ale smýšlelo prusky – deutschgesinnt. Když byly školy v září 1920 počeštěny, chodily děti zaměstnanců, kteří optovali potom pro Německo, do "Privatunterrichtu", v r. 1928 již bylo těchto dětí napočteno 334 a v dle sčítání z 21. října 1935 864 dětí. Při prvních volbách v r. 1925 většinu hlasů obdržela německá strana křesťansko-sociální, při volbách r. 1929 zase tytéž hlasy dostala německá strana nacionální dr. Schollicha.
.

Taková byla atmosféra na Hlučínsku. Hlučínsko se stalo silně problémovým územím nového Československa. Šlo především o hospodářské obtíže. Na Hlučínsku byli jednak zemědělští dělníci, kteří chodili na práci do úrodného Poodří, pak tam byli t. zv. hausíři, podomní obchodníci, dále zedníci, "mulaři", ti všichni chodili za práci do Reichu. Sociální neklid byl způsobený otevřenou diskriminací ze strany majority (pozemková reforma - ani jeden z majitelů či pachtýřů zbytkových statků nebyl z řad místních obyvatel; práci dostal ten, kdo vstoupil do Sokola a jiných národoveckých organizaci), ale i neochotou „přizpůsobit se“ novým podmínkám. Logickým vyústěním všech těchto problémů se staly parlamentní volby v roce 1935, kdy většina voličů (64,35 %), tedy dle československé vlády žili Češi, na tomto území dala svůj hlas SdP.
.
Již v roce 1920 se uvažovalo o zrušení Země Slezské a to v souvislosti s přijetím zákona č. 126/1920 Sb. „o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé“. Území dosavadní Země Slezské mělo být rozděleno mezi župy Olomouc, Moravská Ostrava a Český Těšín. České politické kruhy na Slezsku byly pro nové správní rozdělení z důvodu vytvoření hráze proti separatismu.
.
V roce 1919 vyšla v Opavě kniha Rudolfa Junga Der nationale Sozialismus (Seine Grundlagen, sein Werdegang und seine Ziele). Jung se tak stal prvním teoretikem národního socialismu a jeho vůdcem v „Sudetech“. Tento nacionální socialismus byl odlišný od „bavorského“ zdůrazňováním sociální stránky existencionálního boje národa a také prostředky k dosažení cíle. V roce 1919 se ustanovuje Německá národně socialistická dělnická strana (DNSAP) a Opava se stává nejdůležitějším správním střediskem DNSAP ve východní oblasti českých zemí. V téže době vzniká Národně socialistický svaz mládeže (NSJ) a právě v něm se na přelomu 1920/1921 objevuje v Opavě myšlenka vůdcovství. Ve volbách v roce 1920 se zisk této strany pohyboval v německých okresech od 22,49% po 59,31 % hlasů a to v koalici s DNP. O první či druhou pozici se dělila s Německou sociální demokracii (DSAP), která měla 20,94 % - 56,41 % hlasů v jednotlivých okresech, třetí nejsilnější stranou byli Německá křesťansko sociální strana (DCV). Ve smíšených okresech bylo pořadí na prvních dvou místech ČSSD a ČSL.
.

Podle sčítání v roce 1921 žilo v Západním Slezsku 361.268 ob. Z toho bylo 118.568 (33,9%) Čechů a 229.360 Němců (65,6%). Češi v západním Slezsku, to i přes přírůstek Čechů v předtím 95-100% německých okresech tvořený státními zaměstnanci, vojáky, policisty, zaměstnanci dráhy a pošty a novými osadníky, zůstávají stále v postavení národnostní menšiny.
.
V období 23. – 25. VI. 1924 navštívil město Opavu president Masaryk. Opavský starosta Ernst Franz, nechal v těchto dnech vyvěsit na radnicí nedávno zakázané symboly Slezska, tj. bývalého Rakouského Slezska a městský prapor Opavy. Ernst Franz v projevu uvítal presidenta Masaryka slovy: Sehr geehrter Präsident! Als Bürgermeister von Troppau begrűβe ich Herrn Präsidenten auf dem Boden der Deutschen Landeshauptstadt Schlesiens und gebe dem Wunsch Ausdruck, daβ Herr Präsident während der kurzen Dauer Ihres Aufenthaltes in unserer Heimatstadt von der Stadt und ihrer Bevölkerung einen für uns günstigen Eindruck gewinnen mögen. Als Bürgermeister entbiete ich Ihnen den Wilkokomm-Gruß. Heil! Důsledkem toho bylo 7.8.1924 odebrání politické agendy 1. instanci magistrátu, převedení na okresní politickou správu v Opavě a na nově zřízené Policejní ředitelství v Opavě. Zároveň se začal připravovat plán na zrušení Země Slezska.

.
Počínaje lednem 1927 začalo se intenzivně diskutovat o plánu na sloučení Slezska a Moravy a zániku Země Slezské a 14. VII. 1927 byl v Československu vydán organizační zákon – č. 125/1927 Sb. k vytvoření Země Moravskoslezské. Jak psala tehdejší publicistika, proti spojení Slezska s Moravou protestovaly všechny tři národnosti. Proti spojení byli českoslovenští sociální demokraté, komunisté, němečtí sociální demokraté (DSAP), ve východním Slezsku vystupoval nejostřeji proti spojení J. Koždoň. O jeho argumenty se opírali nejen poslanci negativistických německých stran (DNSAP, DNP) při svých vystoupeních v parlamentu proti připravovanému zákonu, při veřejných schůzích a vystoupeních, ale také německé sociální demokracie.
.
Ke dni vstupu zákona v platnost 1. 12. 1928 téměř všechny slezské noviny, německé i české, otiskly protestní články a mnohé české noviny měly úvodníky v černém rámečku. Často se v nich objevuje motto Josefa Koždoně „Schlesien den Schlesiern!". Úvodníkem v Deutsche Post „Wir bleiben Schlesier“ se nese ubezpečení, že se Slezané se zánikem samostatnosti Slezska nesmíří a že slezanství zůstane zachováno v jejich srdcích. Slezsko přestává existovat jako samostatný správní útvar. Německá národnost se tak rozpustila v poli moravskoslezském. Vláda pohřbila slib o tom, že bude zde „Režim by byl podobný režimu švýcarskému - La régime serait semblable à celui de la Suisse“ neb „bude to režim velmi liberální, který se bude značně přibližovat režimu švýcarskému“ – „qui se rapprocherait considérablement au régime de la Suisse“, jak bylo slíbeno v Memoiré /Memorandu/ No. III a v Memorandu vlády ČSR mírové konferenci k postavení národnostních menšin z 20. 5. 1919.
.
K 1. 12. 1928 byl v Brně zřízen Zemský úřad pro Zemi Moravskoslezskou. Na území Slezska dál přibývá česky hovořícího obyvatelstva a zvláště po přijetí jazykového zákona, kdy je u státních zaměstnanců vyžadována čeština a tak se v oblastech s německy hovořícím obyvatelstvem objevují čeští státní zaměstnanci, zaměstnanci pošt a drah. Jsou pro ně stavěny školy a zároveň je vyvíjen tlak na německé dělníky, aby posílali své děti do českých škol a tím si zajistili práci.
V obraně před čechizací Slezska se v slezských okresech rozvijí hnutí za kmenové země (Stammlandbewegung). Propagátory jsou nepolitické svazy a spolky, Bund der Deutschen Schlesiens (1921), studentská sdružení až po Wandervogel. Je založená vratislavská vlastivědná ročenka Schlesisches Jahrbuch (od r.1928) prosazující ideu slezského kmene a Velkého Slezska (Gesamtschlesien). Pořádají se každoroční Slezské kulturní dny Schlesische Kulturwoche. Mezi německými obyvateli převažovaly jednoznačně sympatie k politickému negativismu a ke spojení s německou říší.

.

V roce 1930 žilo v západoslezských okresech 394.772 ob., z toho 233.859 Němců a 148.072 Čechů, nárůst Čechů proti roku 1921 byl 28.510 ob. V parlamentních volbách 1935 získává v německých okresech SdP od 34,12 % do 68,98% hlasů, ve smíšených okresech od 64,35 (Hlučín) do 20,49% hlasů a i v ryze českém okrese Klimkovice získala 6,30 %hlasů. Z českých polických stran to byly ČSSD, ČSL, ČSNS a agrárníci. Komunisté získali od 1,33 % (Hlučín) po 8,92 % (Klimkovice) hlasů.

.

Přichází Mnichov a politické okresy Frývaldov, Bruntál, Krnov, Opava, Bílovec a Hlučín se staly součástí Německé říše. Okres Hlučín (316 km², 52.967 ob., 51.455 Němců) jako „Altreich“ se stal součástí Landkreis Ratibor provincie Schlesien. V březnu 1939 jsou vymezeny hranice Reichsgau Sudetenland (Říšské župy Sudety) a 1. 5. 1939 je tato župa slavnostně vyhlášena. Všechny okresy západního Slezska se staly součásti Regierungsbezirk Troppau (vládního obvodu Opava).
.
Místní obyvatelé (Češi a Němci) se stali na základě smlouvy z 26. 11. 1938 dle § 1 dnem 10. října 1938 německými státními příslušníky (podle sčítání 17. 5. 1939 získalo říšskou příslušnost 64.431 Čechů). Podle ustanovení § 3 Smlouvy osoby neněmecké národnosti, které podle ustanovení § 1 nabývají německé státní příslušnosti, mohou do 29. března 1939 optovat pro Česko-slovenské státní občanství. Celkový pokles obyvatel, bez Hlučínska, proti roku 1930 byl 4.976 obyvatel, nárůst počtu obyvatel byl v okrese Krnov 1.130 ob. Počet Čechů poklesl v okresech Frývaldov, Bruntál, Krnov na úroveň roku 1918. Bylo to způsobeno odchodem správních úředníků, zaměstnanců drah a pošt, učitelů, vojáků a četníků po 1. 10. z důvodu ztráty zaměstnání a Čechů, kteří se aktivně účastnili čechizace. Smutný byl osud německých antifašistů a komunistů, pokud nebyli zabití či odvlečení do Německa, hledali ochranu ve vnitrozemí. Bohužel byli českými orgány často vracení zpět do Slezska. Stejný osud potkal Židy. Od počátku záboru 7. 10. 1939 začalo zatykání tzv. nepřátelských osob.
.
Podle sčítání obyvatel 17. 5. 1939 žilo ve slezských okresech i s Hlučínem 384.408 ob., z toho 308.389 Němců (deutsche Volkszugehörigkeit) s říšským občanstvím (Reichsangehörige) a 64.467 Čechů (tschechische Volkszugehörigkeit) s říšským občanstvím (Reichsangehörige) a 11.552 obyvatel bez říšského občanství. Proti roku 1930 se počet Němců zvýšil o 74.530 obyvatel, z toho na Hlučínsku bylo 51.455 Němců, narůst počtu Němců je dán tím, že 23.075 Čechů se přihlásilo k německé národnosti.
.
Po roce 1945 byla opět slezská otázka projednávána v rámci úvah o novém členění státu. Byly obnoveny poměry před Mnichovem s tím, že bude odsunuto veškeré německé obyvatelstvo z politických okresů Frývaldov, Bruntál, Krnov, Opava, Hlučín, Bílovec. Toto období je spojeno s vyháněním Němců s násilím a excesy (květen-srpen 1945, prováděné velením 1.čs.samostatné tankové brigády a kpt. Ctiborem Novákem z VITOF více viz Literatura: Staněk), odsunem německého obyvatelstva od 28. 1. 1946 až do 27. 11. 1946, započatého v Krnově a ukončeného v Krnově, a zejména s politickým bojem o moc. S odsunem Němců dochází k přejmenování obcí (7 na Bruntálsku a 5 na Krnovsku) a přejmenování Frývaldova spolu s lázněmi Gräfenberg na Jeseník a Cukmantlu na Zlaté Hory. Místo vyhnaných a odsunutých po staletí zde usazených slezských Němců přijíždějí osídlenci z vnitrozemí (Češi, reemigranti z Polska, volyňští Češi, Slováci, Romové, dále Řekové atd.) Noví Slezané si zde zcela nezvykli, nezakořenili a nepřijali dlouholetou kulturu k této nové – jím dané zemi, nezískali lásku – hrdost k Slezsku, ale co hlavně – nepřevzali historii Slezska.
.
Před osmdesáti lety z vůle mocných zanikla Země Slezská, před 63 lety, řečeno slovy Benešovými, bylo vylikvidováno původní obyvatelstvo. Slezská orlice se sice vrátila do znaku státu a kraje, ve městech však nevlají žlutočerné a žlutomodré prapory a na polích nezní melodie slezských písni. Z úst politiků a z medií se dozvídáme, že města Bruntál, Krnov, Jeseník a Opava leží na severní Moravě a tajemný Praděd (Altvater) je nejvyšší horou Moravy.
Kdeže ty Slezsko jsi?
.
Bc.Franz Chocholatý Gröger

.

Předneseno na setkání ZBOŘIT HRADBY MLČENÍ Krnov 4. -6. 9. 2009 - http://www.go-east-mission.de/seiten/cz/struktur.php?seite=berichte&kategorie=26
.

Další články autora s danou tématikou:
Slezské války a česko-německé vztahy - http://www.bruntal.net/2005061801-slezske-valky-a-cesko-nemecke-vztahy
1848 - Obyvatelé Slezska proti spojení s Čechy –
http://www.bruntal.net/2008022501-1848-obyvatele-slezska-proti-spojeni-s-cechy
POKUS OBYVATEL ZÁPADNÍHO SLEZSKA O REALIZACI PRÁVA NA SEBEURČENÍ –
http://www.bruntal.net/2008100007-pokus-obyvatel-zapadniho-slezska-o-realizaci-prava-na-sebeurceni
ZÁNIK SLEZSKA 1. 12. 1928 http://www.bruntal.net/2008110006-zanik-slezska-1-12-1928
Vyšetřování skončilo, zapomeňte! - http://www.bruntal.net/2008030601-vysetrovani-skoncilo-zapomente
Otázka občanství na odstoupených územích po 10.10.1938 - MÝTY a FAKTA aneb jak zkreslují fakta v bakalářské práci http://nassmer.blogspot.com/2009/07/otazka-obcanstvi-na-odstoupenych.html . A další na www.bruntal.net a www.cs-magazin.com.
.
Literatura:
.
Československo na pařížské mírové konferenci 1918-1920, Svazek I., ÚMV Praha 2001
Freißler, Robert:Vom Zerfall Ősterreichs bis zun tschechoslowakischen Staate, Berlin Zoppos 1921
Gawrecká, Marie: Československé Slezsko mezi světovými válkami, Opava 2000
Gawrecká, Marie: Němci ve Slezsku 1918- 1938, ÚHM FPF Slezské university, Opava 2004
Hosák, Ladislav, Dr.: Historický místopis země Moravskoslezské, VII. Opavský kraj, Společnost přátel starožitnosti Čsl. v Praze, Praha 1937
Chocholatý, František: Slezsko, in: Střední Evropa č. 17, 18, 19, 20/1991, Praha 1991
Chocholatý, František: Velký znak “Deutschoesterreich” a země koruny české 1918-1919, Vývoj zemského znaku země Opavské, in: Heraldica Viva, Východočeské museum Pardubice 1992,
Chocholatý, František: Geschichte und Verständigungspolitische Bedeutung Schlesiens aus der Sicht Prag, in: EURO - FORUM I, Schlesien- Slask-Slezsko, Haus Schlesien, Königswinter, 1993
Kořený, Dušan: Dvojdomost národního boje (Rudolf Jung 1882-1945) in: Historie okupovaného pohraničí 1938-1945, č. 10, Ústí n. Labem 2005,
Schlesien, Geschichte, Kultur und Wirtschaft, Verlag Wissenschaft und Politik, Bielefeld 1995,
Slezsko, Sborník, Matice Slezska, Opava 1992Staněk, Tomáš: Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Sešity 41/2005, USD Praha 2005 -Opava a Opavsko s. 294-296, Bruntálsko, Krnovsko a Frývaldovsko (Jesenicko) s. 297- 314