U plynulo právě 20 let od úmrtí významného nestora české geografie Jaromíra Korčáka (12.7.1895 – 6.10.1989). Svým vědeckým dílem vytvořil jeden ze základů naší moderní geografie a zejména se podílel na zformování české sociálně-ekonomické geografie svými teoretickými pracemi. Zároveň byl významným představitelem české demografie a statistiky. V roce 1940 vychází v Praze jeho práce „Etnický profil našeho národa“.
.
I. Dvojí stránka pojmu národa. Naše národní svébytnost jest naším nejdražším statkem. je přirozené, že jej chceme poznati co nejlépe. Nestačí nám k tomu vědomosti ze školy, jež představu národa vytváří jen podle dějepisu národ nezačíná teprve tehdy, kdy jej objevil náhodný zájem cizích dějepisců. Uvidíme, že národ má počátky mnohem starší.
.
K hlubšímu poznání národa nám nemůže stačiti ani ona moderní sociologie, která pojem národa destiluje do pouhé politické ideologie. Národ není jen uvědoměním jednoty, cítěním této souvislosti, vůlí k jednotě; není jen vnitřním subjektivním stavem. Podstatné znaky národa patří přece také do světa vnější reality: území, populace, řeč, společné dějiny, kulturní statky. Pojem národa má tedy stránku objektivní i subjektivní a obě se navzájem podmiňují. Bez oněch objektivních skutečností nemůže národní uvědomění ani vzniknouti a ani trvati, a naopak ovšem bez toho uvědomění národ zaniká. Je také jisto, že lepší poznání těch objektivních faktorů má vliv i na uvědomovací proces.
.
Budeme zde zkoumati český národ jen s jedné stránky, s té objektivní. Vyjdeme od běžné u nás představy národa, jež vidí jeho nejdůležitější znak v kmenové příslušnosti a ve společné řeči. V tom smyslu byla např. definována národnost při našem sčítání lidí r. 1921. Předpokládaje uvědomění, byl by to výměr pro povrchní orientaci dostačující, jenže pojem kmenové příslušnosti je nejasný. Obyčejně se takto jen neurčitě vyjadřuje jakási dávná a široká pokrevní příbuznost a společný historický vývoj. Zdůraznění rodové pospolitosti jest ostatně vyjádřeno již v samém slově národ. V tomto tušení je skryta hluboká pravda, v pojmu rodové pospolitosti je také myšlenka na budoucnost.
.
Je pozoruhodné, že vědecké názory o těchto poměrech nejsou o mnoho určitější nežli tyto běžné představy, neboť pojem kmenové příslušnosti byl vědou opomíjen. Běžná terminologie týkající se národního kmene nebyla u nás ještě vědecky přezkoušena; nejen se strany sociologie, ostatně dosud mladé, ale ani se strany vědy historické, která představu národního kmene vlastně vzbudila. Ve své knížce z r. 1938 jsme upozornili ( na str. 64 až 67), že v pojmu národního kmene nutno spatřovati mnohem více, než to, co žije pod tímto jménem v našich běžných představách: že to není snad onen neurčitý, malý a přechodný útvar z první kapitoly našich dějepisů; ani ona skupina periferního rázu, již rozeznává národopis. V národním kmenu nutno spatřovati mohutný a organicky ucelený a tedy trvalý útvar, jenž má navždy své jedinečné místo v historii i na povrchu země.
.
Také v této studii chceme ukázati, že právě kmenová příbuznost je základním z objektivních znaků národa, neboť je v ní zahrnuta ucelená souvislost geografická i genetická; teprve z těchto přírodních souvislostí vzniká společná organisace vedoucí ke společné řeči a kultuře. Zdůrazňujeme-litu kmenovou příbuznost jakožto znak opomíjený, nechceme ovšem snižovati význam řeči, tak samozřejmý. Je zřejmé, že národní svébytnost nelze dobře udržovati bez svérázné duševní atmosféry sdělované vlastní řečí.
.
Vycházíme tedy z předpokladu, že základním objektivním znakem evropského národa jest vyrůstání z prastarého společného základu. Jde o to, poznati co nejlépe tuto substanci a tento proces, pokud se týká našeho národa. jelikož je to proces historický, skýtá nám tu poučení především dějepis, a to dějepis v nejširším slova smyslu, který se nezastavuje před minulostí bez písemných památek. Rozrůstání kmenového základu národního je však také procesem biologickým, jenž podléhá nezměnitelným přírodním zákonům. Tato stálost nám pak umožňuje činiti zpětné závěry na základě dnešního stavu. Podle tohoto dvojího poznávacího způsobu rozdělujeme další všeobecnou kapitolu na část dějepisnou a přírodovědeckou.
.
II. Názor dějepisný. Na dějepise založené jsou nejrozšířenější představy o národě. Z něho pochází i u nás běžná představa, že Čechové přišli do své vlasti někdy před 14 sty lety pod vedením praotce Čecha. Je příznačné, že tato představa staré pověsti se u velké většiny našeho národa za tisíc let valně nezměnila. Nanejvýše se od 16. století doplňuje výsledkem humanistického bádání, že před Čechy obývali naše země Markomani a před nimi Bojové; ale ti jako by k naší vlastní minulosti nepatřili.
.
Je charakteristické, jak na tyto názory málo působil dějepis vědecký. Přece už F. Palacký píše v 1. čl. II. knihy svých Dějin, že po dobytí země vojevodou Čechem „slabí ostatkové Bojův a Markomanův, kteří po Attilovi ještě v zemi zbyli, podrobili se vládě jeho; totéž učinili bezpochyby také ti Slované, kteří již před ním byli do země vznikli.“ Již tedy před stol lety si Palacký uvědomoval, že počátek českého národa nebyl tak jednoduchý, jak jej líčily staré kroniky nebo písně.
.
Z takových pochybností a bohatých dalších poznatků vznikla ke konci 19. století t. zv. teorie superposiční. Podle ní neznamenají stěhování historických kmenů nebo národů jejich posuny beze zbytku, nýbrž spíše ukládání nové vrstvy na vrstvu starší. U nás L. Niederle napsal o tom již r. 1900 v českém časopise historickém: „Když germánští Vandali, Goti, Burgundi, Langobardi atd. osídlili části jižní nebo západní Evropy, pokryla vždy jen nová, více méně silná vrstva starší vrstvu lidovou, a podle poměrné síly své uhájila v ní svou národnost nebo ji ztratila. tak tomu bylo asi v největší části stěhování keltických, germánských i slovanských národů“. K tomu dodáváme: nám tu jde především o to, že se podrobené obyvatelstvo udrželo biologicky, bez ohledu na národnost.
.
Mnohem přesněji jsou tyto poměry známy v oblasti středomořské, která byla ve sféře gramotného světa antického a je tedy světlem historických zpráv ozářena o řadu století dříve než naše země. To platí zvláště o východním Středomoří. Již nejstarší arijský národ okruhu evropského žil vedle podrobeného obyvatelstva, jak dokazují hethické či asijské památky, psané v řeči chattijské. podobně např. ve staré Helladě máme již z doby bronzové zprávy o soužití podrobeného obyvatelstva s vládnoucím: Theti u Homéra, osobně svobodní bezzemci, pokládají se za potomky původního, kdysi podrobeného obyvatelstva. V klasické době se uvádí takové obyvatelstvo, ale již ve stavu trvalého poddanství, pod různými jmény podle krajů: heiloti nebo perioikové Spartě, penesté v Thesalii, gymnesiové v Argolis apod. Kromě toho měly řecké obce ještě další vrstvu sociálně druhořadého obyvatelstva, totiž metoiky, osobně svobodné, ale bez občanských práv; zabývali se hlavně obchodem, od nejstarších dob měla ovšem heladská společnost i silnou složku otrockou, doplňovanou jednak z válečných zajatců, jednak dovozem z barbarských zemí. pro etnické složení však neměla velký význam, neboť otrok nemohl mít rodinu. Charakteristickým dokladem uvedeného sociálního složení starořeckého je fakt, že např. v athénském státě byli v 5. století př. Kr. vlastní občané demografickou menšinou.
.
Také v tehdejším státě římském, ještě výslovně agrárním, nacházíme podobnou sociální strukturu. vedle plnoprávných klientů žila velmi četná sociální vrstva „lidu“ (plebs), jejíž původ je záhadný. Patrně představují podrobené původní obyvatelstvo, neboť neměli ani půdy ani stád anebo se živili nedůstojným zaměstnáním, totiž řemesly a obchodem. Silná vrstva otrocká vzniká v římském státě teprve v 2. století př. Kr. I římští otroci byli původně bez rodiny, protože však jejich cena stoupala, podporovalo s později, hlavně v době císařské, jejich přirozené rozmnožování. Z nedostatku pracovních sil byli pak i na neobdělávané půdě osazováni barbarští zajatci jako drobní nájemci (koloni). Toto zřízení představuje další typ obyvatelstva podrobeného, jež mohlo později biologicky splynouti s obyvatelstvem vládnoucím.
.
Není vědeckého důvodu, abychom nemohli předpokládati, že také v dávné minulosti středoevropských zemí žilo nějakým podobným způsobem podrobené obyvatelstvo vedle vládnoucího, i když ovšem právní poměry byly odlišné. Zvláště v našich zemích, jež mají poměrně mnoho úrodné půdy a v nichž bylo zemědělství rozhodujícím zaměstnáním již aspoň po 5 tisíc let, jevila se u dobyvatelů vždy potřeba zachovati si z podrobeného obyvatelstva co možno nejvíce pracovních sil. Úplné vyhubení domácího obyvatelstva bylo tehdy u nás již technicky nemožné, neboť až dlouho do středověku byly naše země poměrně hustě zalesněny.
.
Na podporu těchto předpokladů uvedeme ještě některé dějepisné nebo archeologické poznatky o osudu zemí obsazených dobyvateli zvláště ukrutnými. Tak např. Panonie, tedy země poměrně málo lesnatá, zůstala v 7. století i pod avarským panstvím výborným odbytištěm pro byzantské zboží, což by nebylo možné, kdyby civilizované domácí obyvatelstvo bylo zcela vyhubeno. podobně bylo poznáno na Moravě, že po maďarském vpádu v 10. století nejen že nezanikl obchod s Byzancí, nýbrž že přináší předměty bohatší nežli předtím. Tehdejší historické zprávy sice líčí, že Maďaři domácí obyvatelstvo vraždili, ničili v žalářích, nebo prodávali do otroctví, ale těmto líčením nelze upříti tendenční povahu; jiné současné zprávy např. tvrdí, že Maďaři žen nezabíjeli. Také za turecké okupace Uher v 16. století záleželo podmanitelům velmi na zachování hospodářské prosperity země. Jestliže tedy ani dobyvatele z Asie nemůžeme pokládati za bezohledné ničitele domácího obyvatelstva, tím méně se to dá předpokládati o dobyvatelích evropských. Novější bádání ukázalo na př., že Germáni neničili toho, co v nových zemích nalezli, ale snažili se dále to zachovati.
.
Superposiční teorie o plývání podrobeného obyvatelstva s vládnoucím má pro poznání národa neobyčejný dosah, neboť rázem rozšiřuje časové hledisko. Existuje-li taková superposice při historických stěhováních, nutno ji předpokládati i při stěhování předhistorických. Tím se dějiny některých národů rázem prodlužují o nová tisíciletí a problém národa se jeví v novém světle, jak tu dále ukážeme.
.
A přece tato teorie dosud téměř nezměnila naše myšlení o národech; její vliv sotva přesahuje okruh speciálních věd, ačkoliv dějepis je z věd o národě nejpopulárnější. Příčina vězí patrně v tom, že historikové zůstávajíce v mezích své kompetence, nevyslovují se o dobách bez písemných památek a proto se vyhýbají obecnější klasifikaci. Bylo by také nespravedlivé, kdyby se Čechové měli v obecné systematice národů umísťovali jen podle historických zpráv, které u středoevropských národů osvětlují nepoměrně menší část jejich minulosti nežli např. u národů jihoevropských. Proto jsme ve střední Evropě tím vedle odkázáni na prameny předhistorické, chceme-li tam sledovati etnogenní procesy, tedy zkoumati, z jakých různorodých složek povstaly tamní národy. Při tom nacházíme jen další potvrzení uvedené zde superpoziční teorie. Archeologické památky totiž zpravidla vykazují přechodné tvary mezi jednotlivými kulturami, což nutně svědčí o soužití přistěhovalého obyvatelstva na starousedlém. O zemích nyní slovanských jest dokonce známo, že v dobách, kdy tyto země již dlouho vystupovaly v historických zprávách pod jménem slovanským, zůstávaly v nich stále kultury vytvořené z keltického a římského dědictví anebo z přínosu germánského. To by nebylo možné, kdyby předslovanské obyvatelstvo nebylo z velké části zůstalo v zemi. A podobně tomu bylo i s obyvatelstvem předslovanským.
.
III. Názor přírodovědecký. Splývání rozmanitých přistěhovaleckých vln se starým kmenovým základem (občas migracemi pozměňováním) nedokazují však jen historické zprávy anebo jiné pozůstatky pradávné minulosti. Nejpádnější důkaz žije přímo v nás, v nynějším obyvatelstvu. Nepopíratelné rozdíly v tělesných a duševních vlastnostech jednotlivých evropských národů nelze totiž jinak vysvětliti, než předpokladem velmi dlouhého vývoje. Aby se z lidských pospolitostí vytvořily individualizované skupiny, které se od podobných skupin odlišují určitými dědičnými vlastnostmi anebo jejich kombinací, k tomu nestačila doba několika století jakou obyčejně spojujeme s představou národa.
.
Platí to zvláště u národů příbuzných podle řeči, které se proto pokládají za stejnorodé. Tak např. mezi Čechy, Poláky a Jihoslovany existují tak značné rozdíly tělesné i duševní, že se nemohly vytvořiti za oněch 14 či 15 století, co mají naše nebo jihoslovanské země slovanský ráz. Naopak zase národy podstatně odlišné v řeči liší se v tělesných i duševních vlastnostech nepoměrně méně, jako např. jižní Němci a češi nebo dokonce Češi a Maďaři, kteří ani podle řeči nejsou arijci a měli výjimečný etnický vývoj.
.
Tyto skutečnosti nade vší pochybnost dokazují, že se i po okupaci slovanské resp. germánské či maďarské udrželo v obsazených zemích ve větším či menším počtu starousedlé obyvatelstvo a biologicky postupně splývalo s vrstvou dobyvatelů. Ta sice dala národu organisaci a řeč, ale vlastním a trvalým základem národa zůstalo zpravidla ono anonymní obyvatelstvo podrobované. .
Není ovšem známo, jak četná byla vrstva dobyvatelů a jak mnoho bylo podrobeného obyvatelstva; poslední velké přesuny toho druhu se téměř vesměs udály v dávných dobách, kdy se takové poměry nezjišťovaly. Ale na příkladě tureckém, který představuje nejmladší takovou migraci u nás, vidíme i z historických pramenů, že dobyvatelů bylo poměrně málo. Organisovaná skupina osmanských Turků, kteří se ve 13. stol. usadili v Malé Asii a dali národu řeč i jméno, čítala jen asi 400 rodin, tedy 2 až 3 tisíce duší. Biologicky ovšem v prastarém domácím obyvatelstvu později téměř zanikla.
.
Poučná v tom směru je také migrace maďarská. jelikož je o 4 století starší než turecká v Anatolii, jsou zprávy o její početnosti o to méně spolehlivé; udává se 20 tisíc jezdců. Spolehlivější, i když méně určitou představu o tom si můžeme utvořiti na základě výsledků antropologického výzkumu dnešního maďarského obyvatelstva. Původní Maďaři-dobyvatelé byli nesporně mongolské rasy a je známo, že její znaky se udržují dědičností zvláště houževnatě. Ve prospěch mongolské převahy svědčí i zeměpisný ráz krajiny, jež neposkytuje mnoho ochrany před nepřítelem. A přece v dnešním maďarském obyvatelstvu představuje čistý mongolský typ jen asi 9%, smíšený typ mongoloidní, nazvaný alföldský, pak asi 25-30%. Složení maďarského obyvatelstva bylo ovšem silně poznamenáno přistěhovalectvím v 18. století; ale mateřská země maďarská, panonie, zůstala i za turecké okupace krajem nejlidnatějším. Naproti tomu mongolská složka dnešního maďarského obyvatelstva nesouvisí jen s invazí maďarskou v 9. století, nýbrž je také dědictvím mongolských migrací předcházejících (avarské, hunské, pop případě sarmatské) i následujících, hlavně kumánské ve 13. stol. Můžeme tedy bezpečně souditi, že počet maďarských dobyvatelů, kteří dali národu řeč i jméno, byl poměrně neveliký.
.
Zajisté ani počet Slovanů, kteří někdy na počátku středověku obsadili naše země, nebyl tak veliký, jak se myslívá. Svědčí pro to jednak úvaha o populační kapacitě slovanské pravlasti a našich zemí, jednak data o tělesném typu našeho obyvatelstva. Za pravlast Slovanů se pokládá kraj mezi Vislou a Dněprem, a toto území nemohlo míti mnoho obyvatelů. Má poměrně mnoho lesů a močálů, pro primitivní zemědělství se hodí jen jeho okraje, hlavně jihovýchodní. I kdyby tato pravlast Slovanů byla dvakrát rozsáhlejší nežli Čechy a stará Morava, sotva mohla míti na počátku středověku tolik obyvatelů jako naše země. Přirozené podmínky pro zemědělství, které tehdy jediné umožňovalo poměrně husté zalidnění, jsou v našich zemích daleko příznivější nežli v pravlasti slovanské. Sotva tedy byl celý původní národ slovanský četnější, nežli tehdejší obyvatelstvo českomoravské; z chudoby jeho vlasti nutno však souditi, že byl bojovnější.
.
Jeho nehostinná vlast byla cizím obyvatelstvem zajisté jen málo vyhledávána, už pro svou polohu stranou hlavních cest. Z toho vyplývá poměrná rasová čistota starých Slovanů, což by dosvědčovaly také historické zprávy. Pokud jde o jednotlivé tělesné znaky, mluví však nejspolehlivěji jen o barvě vlasů, která podle byzantských, arabských a perských zpráv ze 7. až 10. stol. byla světlá nebo rusá. pro světlou pigmentaci svědčí také polovina jejich vlasti. Barva vlasů je ostatně znak zvláště vhodný pro naše odhady, neboť je to jednak znak stálejší, nežli např. tvar hlavy, jednak máme právě o tomto znaku dostatečná data pro nynější českomoravské obyvatelstvo.
.
Ze statistických dat o jeho barvě vlasů, která r. 1933 uveřejňuje náš přední antropolog J. Matiegka (čsl. Vlastivěda, II, 203n) jsou nejsolidnější data o školních dětech; jsou však znehodnocena tím, že vzrůstem nastává ztemňování pigmentace. Vychází-li pro děti v českých okresích průměrná kvota světlovlasých asi 36%, musí býti u dospělého obyvatelstva značně nižší. To ukazují také jediné dvě menší statistiky o dospělém obyvatelstvu; vztahují se sice jen na malé vybrané skupiny, ale o jejich representativní hodnotě není pochybnosti. jedna z nich uvádí kvotu plavovlasých asi 12%, rudovlasých asi 2%, druhá pak shrnuje vlasy světlé a světlohnědé, jichž je asi 24% vedle 1% rudých. Kvota světlovlasých a rudovlasých u dospělého obyvatelstva je tedy poměrně malá a to ještě z nemalé části je dědictvím předslovanských i pozdějších migrací.
.
Mohlo by se namítnouti, že poměr mezi světlovlasými a temnovlasými je podmíněn také genetickou skutečností, že hnědá barva vlasů je dominantní nad plavou. Ale citovaná data o školní mládeži ukazují, že ve smíšených českoněmeckých okresích zůstala světlá barva vlasů i po 600letém křížení značně četnější nežli v okresích českých: 42:36% v Čechách, 44:37% na Moravě. Fakta o barvě vlasů českomoravského obyvatelstva vedou tedy k závěru, že staroslovanské obyvatelstvo při okupaci našich zemí sotva bylo tak četné jako obyvatelstvo starousedlé.
.
Ve své studii z r. 1931 jsme dokazovali slabost slovanské složky v našem etniku použitím Mendelova pravidla o stálosti číselného poměru jedinců homozygotních a heterozygotních v t. zv. druhé filiální generaci. Jelikož podle novějších genetických prací není jisto, zda barva vlasů podléhá t. zv. dědičnosti smíšené, upouštíme zde od tohoto zvláště působivého důkazu. Barva vlasů je ostatně jen jeden z nesčetného počtu rozmanitých tělesných znaků, takže analysa problému s hlediska genetického je velmi obtížná. Pro duševní vlastnosti to platí dvojnásob. Nejen že každá z nich je osobě složitým zjevem psychologickým, ale také její podmíněnost po stránce genetické je velmi složitá.
.
Nicméně pro celkový názor na věc umožňuje nám genetické hledisko jeden nezvratný soud o etnickém složení našeho národa: že nemohl vzniknouti teprve příchodem Slovanů. Kdyby to bylo pravda, nemohly by mezi jednotlivými slovanskými národy býti takové rozdíly, jaké mezi nimi jsou. Tělesné znaky byly sice vědecky změřeny jen z malé části a ne u všech národů stejnými metodami, takže srovnatelná synthetická data zatím nemáme. Ještě méně ovšem jsou vědecky prozkoumány vlastnosti duševní. Tyto okolnosti však nic nemění na známé zkušenosti, že takové rozdíly mezi slovanskými národy existují. V oblasti duševní jde tu o rozdíly povahové, tedy citově-volní, nikoli intelektuální.
.
Kdybychom předpokládali, že nynější slovanské národy vznikly teprve příchodem Slovanů do jejich nových vlastí, pak by takové rozdíly v tělesných nebo duševních vlastnostech jednotlivých slovanských národů mohly se vytvořiti jen dvojím způsobem: buď rozrůzněním původního společného slovanského etnika působením nového životního prostředí, anebo pozdějším silným přimísením cizích populací. Jelikož tak silné migrace poslovanské nenastaly ani u Čechů, ani u Poláků nebo Jihoslovanů, mohly by se uvažované rozdíly vytvořiti v podstatě jen způsobem prvým, tedy nahromaděním t. zv. mutací, t. j. náhlých změn v dědičných vlohách příslušných vlastností. Aby se však taková změna v dalším potomstvu rozšířila, jest k tomu potřebí doby mnohem delší, nežli celá naše historie, i kdyby tu šlo o mutace dominantní, jichž je poměrně málo. Jestliže by taková nově vytvořená odchylná vloha dalším vývojem favorisovaná představovala v dané populaci na př. 1% případů, počítají genetikové, že teprve po vystřídání 500 generací by tento nový typ tvořil 50% celého množství. Tedy asi za 12.000 roků! Tím padá předpoklad, že by se rozdílné vlastnosti jednotlivých slovanských národů mohly vytvořiti teprve v době historické a zároveň předpoklad, že by nynější slovanské národy vznikly teprve příchodem Slovanů.
.
Obdobně to platí na př. také o nynějších národech germánských. Zvláště u německého národa se dá snadno dokázati, že nevznikl teprve příchodem Germánů. Tělesný typ starých Germánů je znám přesněji a byl jistě také výraznější, nežli u starých Slovanů. A teprve tento světlý nordický typ převažuje nyní zhruba jen v severní třetině národního území německého, jen asi na sever od 52. rovnoběžky. Směrem k jihu se kvota tohoto nordického obyvatelstva snižuje od 40% až ke 20%. Tak na př. To uvádí nejuznávanější dnes německý odborník Hans Günther na svém kartogramu p rozšíření světlé barvy pleti, vlasů a očí u školní mládeže (Rassenkunde des deutschen Volkes, 2. vyd., 163). U dospělého obyvatelstva budou tedy kvoty světlovlasých ještě nižší. Jelikož po příchodu Germánů nebyly jihoněmecké země obsazeny žádným temnovlasým a krátkolebým obyvatelstvem, je nutný závěr, že také německý národ nevznikl teprve příchodem Germánů a má prastaré základy předhistorické, dokonce v nejstarší populaci evropské, jak ještě ukážeme.
.
Jako rozšíření řeči arijské někdy ke konci 3. tisíciletí nezaložilo nějakou vnitřní příbuznost mezi Hethity, Řeky, Římany, Kelty, Germány a Slovany, tak ani rozšíření řeči románské, germánské nebo slovanské nezměnilo přirozené základy evropských národů. Změnila se vždy jen nejvyšší vrstva v etnickém profilu; prastará kmenová jádra národů zůstala nedotčena a v dalším vývoji znova prorazila k povrchu.
K tomuto přírodovědeckému výkladu o etnickém složení národů připojme ještě úvahu o demografickém poměru pohlaví mezi dobyvatelskými migracemi a mezi obyvatelstvem podrobeným. Z přirozené povahy takových migrací vyplývá, že se jich účastní nepoměrně více mužové nežli ženy. Je sice pravda, že na př. o starých Germánech tvrdí historické zprávy, že při válečných taženích měli s sebou i ženy s dětmi. Ale to nelze bráti doslova. Je naopak nesporné, že o mužském kroji starých Germánů máme vědomosti velmi podrobné, kdežto o ženském kroji jen značně kusé. Velkou převahu mužů lze tím spíše předpokládati u válečných migrací jezdeckých národů východních; o tom, že na př. Maďaři žen nezabíjeli, jsme již psali.
.
Z demografické převahy mužů v dobyvatelských populacích vyplývá, že přínos jejich krve byl silně zredukován již v první generaci potomstva, neboť dobyvatelům nezbývalo než se spojovati se ženami domorodými. Těmto cizinkám dávali jistě přednost i ti dobyvatelé, kteří si přivedly ženy ze své vlasti. Při tom ovšem musíme předpokládati, že sociální postavení dobyvatelů jim dávalo větší možnost polygamie a takto naopak podporovalo rozšíření jejich krve. Matek dobyvatelských však bylo stejně málo, což má svůj význam zase pro udržování některých duševních vlastností podrobovaného obyvatelstva.
.
V této souvislosti upozorníme ještě na demografický význam rozdílu v kulturní úrovni obyvatelstva vládnoucího a ovládaného. Takový rozdíl se dá vypozorovati nejen z historických zpráv, ale i z památek předhistorických. Zjistíme-li v oněch občasných střetnutích cizího obyvatelstva s domorodým, že domorodé mělo vyšší kulturní úroveň, můžeme předpokládati, že rozumělo lépe kojenecké péči a zdravotnictví vůbec. Trpělo tedy méně dětskou úmrtností a mělo střední délku života větší, nežli etnická vrstva vládnoucí. Také tato okolnost podporovala houževnatost domácího populačního podkladu některých národů.
.
(Pokračování příště)
Pramen: Jaromír Korčák: Etnický profil našeho národa, Svazky úvah a studií, čís. 23, Nakladatelství Václav Petr, Praha 1940
.
I. Dvojí stránka pojmu národa. Naše národní svébytnost jest naším nejdražším statkem. je přirozené, že jej chceme poznati co nejlépe. Nestačí nám k tomu vědomosti ze školy, jež představu národa vytváří jen podle dějepisu národ nezačíná teprve tehdy, kdy jej objevil náhodný zájem cizích dějepisců. Uvidíme, že národ má počátky mnohem starší.
.
K hlubšímu poznání národa nám nemůže stačiti ani ona moderní sociologie, která pojem národa destiluje do pouhé politické ideologie. Národ není jen uvědoměním jednoty, cítěním této souvislosti, vůlí k jednotě; není jen vnitřním subjektivním stavem. Podstatné znaky národa patří přece také do světa vnější reality: území, populace, řeč, společné dějiny, kulturní statky. Pojem národa má tedy stránku objektivní i subjektivní a obě se navzájem podmiňují. Bez oněch objektivních skutečností nemůže národní uvědomění ani vzniknouti a ani trvati, a naopak ovšem bez toho uvědomění národ zaniká. Je také jisto, že lepší poznání těch objektivních faktorů má vliv i na uvědomovací proces.
.
Budeme zde zkoumati český národ jen s jedné stránky, s té objektivní. Vyjdeme od běžné u nás představy národa, jež vidí jeho nejdůležitější znak v kmenové příslušnosti a ve společné řeči. V tom smyslu byla např. definována národnost při našem sčítání lidí r. 1921. Předpokládaje uvědomění, byl by to výměr pro povrchní orientaci dostačující, jenže pojem kmenové příslušnosti je nejasný. Obyčejně se takto jen neurčitě vyjadřuje jakási dávná a široká pokrevní příbuznost a společný historický vývoj. Zdůraznění rodové pospolitosti jest ostatně vyjádřeno již v samém slově národ. V tomto tušení je skryta hluboká pravda, v pojmu rodové pospolitosti je také myšlenka na budoucnost.
.
Je pozoruhodné, že vědecké názory o těchto poměrech nejsou o mnoho určitější nežli tyto běžné představy, neboť pojem kmenové příslušnosti byl vědou opomíjen. Běžná terminologie týkající se národního kmene nebyla u nás ještě vědecky přezkoušena; nejen se strany sociologie, ostatně dosud mladé, ale ani se strany vědy historické, která představu národního kmene vlastně vzbudila. Ve své knížce z r. 1938 jsme upozornili ( na str. 64 až 67), že v pojmu národního kmene nutno spatřovati mnohem více, než to, co žije pod tímto jménem v našich běžných představách: že to není snad onen neurčitý, malý a přechodný útvar z první kapitoly našich dějepisů; ani ona skupina periferního rázu, již rozeznává národopis. V národním kmenu nutno spatřovati mohutný a organicky ucelený a tedy trvalý útvar, jenž má navždy své jedinečné místo v historii i na povrchu země.
.
Také v této studii chceme ukázati, že právě kmenová příbuznost je základním z objektivních znaků národa, neboť je v ní zahrnuta ucelená souvislost geografická i genetická; teprve z těchto přírodních souvislostí vzniká společná organisace vedoucí ke společné řeči a kultuře. Zdůrazňujeme-litu kmenovou příbuznost jakožto znak opomíjený, nechceme ovšem snižovati význam řeči, tak samozřejmý. Je zřejmé, že národní svébytnost nelze dobře udržovati bez svérázné duševní atmosféry sdělované vlastní řečí.
.
Vycházíme tedy z předpokladu, že základním objektivním znakem evropského národa jest vyrůstání z prastarého společného základu. Jde o to, poznati co nejlépe tuto substanci a tento proces, pokud se týká našeho národa. jelikož je to proces historický, skýtá nám tu poučení především dějepis, a to dějepis v nejširším slova smyslu, který se nezastavuje před minulostí bez písemných památek. Rozrůstání kmenového základu národního je však také procesem biologickým, jenž podléhá nezměnitelným přírodním zákonům. Tato stálost nám pak umožňuje činiti zpětné závěry na základě dnešního stavu. Podle tohoto dvojího poznávacího způsobu rozdělujeme další všeobecnou kapitolu na část dějepisnou a přírodovědeckou.
.
II. Názor dějepisný. Na dějepise založené jsou nejrozšířenější představy o národě. Z něho pochází i u nás běžná představa, že Čechové přišli do své vlasti někdy před 14 sty lety pod vedením praotce Čecha. Je příznačné, že tato představa staré pověsti se u velké většiny našeho národa za tisíc let valně nezměnila. Nanejvýše se od 16. století doplňuje výsledkem humanistického bádání, že před Čechy obývali naše země Markomani a před nimi Bojové; ale ti jako by k naší vlastní minulosti nepatřili.
.
Je charakteristické, jak na tyto názory málo působil dějepis vědecký. Přece už F. Palacký píše v 1. čl. II. knihy svých Dějin, že po dobytí země vojevodou Čechem „slabí ostatkové Bojův a Markomanův, kteří po Attilovi ještě v zemi zbyli, podrobili se vládě jeho; totéž učinili bezpochyby také ti Slované, kteří již před ním byli do země vznikli.“ Již tedy před stol lety si Palacký uvědomoval, že počátek českého národa nebyl tak jednoduchý, jak jej líčily staré kroniky nebo písně.
.
Z takových pochybností a bohatých dalších poznatků vznikla ke konci 19. století t. zv. teorie superposiční. Podle ní neznamenají stěhování historických kmenů nebo národů jejich posuny beze zbytku, nýbrž spíše ukládání nové vrstvy na vrstvu starší. U nás L. Niederle napsal o tom již r. 1900 v českém časopise historickém: „Když germánští Vandali, Goti, Burgundi, Langobardi atd. osídlili části jižní nebo západní Evropy, pokryla vždy jen nová, více méně silná vrstva starší vrstvu lidovou, a podle poměrné síly své uhájila v ní svou národnost nebo ji ztratila. tak tomu bylo asi v největší části stěhování keltických, germánských i slovanských národů“. K tomu dodáváme: nám tu jde především o to, že se podrobené obyvatelstvo udrželo biologicky, bez ohledu na národnost.
.
Mnohem přesněji jsou tyto poměry známy v oblasti středomořské, která byla ve sféře gramotného světa antického a je tedy světlem historických zpráv ozářena o řadu století dříve než naše země. To platí zvláště o východním Středomoří. Již nejstarší arijský národ okruhu evropského žil vedle podrobeného obyvatelstva, jak dokazují hethické či asijské památky, psané v řeči chattijské. podobně např. ve staré Helladě máme již z doby bronzové zprávy o soužití podrobeného obyvatelstva s vládnoucím: Theti u Homéra, osobně svobodní bezzemci, pokládají se za potomky původního, kdysi podrobeného obyvatelstva. V klasické době se uvádí takové obyvatelstvo, ale již ve stavu trvalého poddanství, pod různými jmény podle krajů: heiloti nebo perioikové Spartě, penesté v Thesalii, gymnesiové v Argolis apod. Kromě toho měly řecké obce ještě další vrstvu sociálně druhořadého obyvatelstva, totiž metoiky, osobně svobodné, ale bez občanských práv; zabývali se hlavně obchodem, od nejstarších dob měla ovšem heladská společnost i silnou složku otrockou, doplňovanou jednak z válečných zajatců, jednak dovozem z barbarských zemí. pro etnické složení však neměla velký význam, neboť otrok nemohl mít rodinu. Charakteristickým dokladem uvedeného sociálního složení starořeckého je fakt, že např. v athénském státě byli v 5. století př. Kr. vlastní občané demografickou menšinou.
.
Také v tehdejším státě římském, ještě výslovně agrárním, nacházíme podobnou sociální strukturu. vedle plnoprávných klientů žila velmi četná sociální vrstva „lidu“ (plebs), jejíž původ je záhadný. Patrně představují podrobené původní obyvatelstvo, neboť neměli ani půdy ani stád anebo se živili nedůstojným zaměstnáním, totiž řemesly a obchodem. Silná vrstva otrocká vzniká v římském státě teprve v 2. století př. Kr. I římští otroci byli původně bez rodiny, protože však jejich cena stoupala, podporovalo s později, hlavně v době císařské, jejich přirozené rozmnožování. Z nedostatku pracovních sil byli pak i na neobdělávané půdě osazováni barbarští zajatci jako drobní nájemci (koloni). Toto zřízení představuje další typ obyvatelstva podrobeného, jež mohlo později biologicky splynouti s obyvatelstvem vládnoucím.
.
Není vědeckého důvodu, abychom nemohli předpokládati, že také v dávné minulosti středoevropských zemí žilo nějakým podobným způsobem podrobené obyvatelstvo vedle vládnoucího, i když ovšem právní poměry byly odlišné. Zvláště v našich zemích, jež mají poměrně mnoho úrodné půdy a v nichž bylo zemědělství rozhodujícím zaměstnáním již aspoň po 5 tisíc let, jevila se u dobyvatelů vždy potřeba zachovati si z podrobeného obyvatelstva co možno nejvíce pracovních sil. Úplné vyhubení domácího obyvatelstva bylo tehdy u nás již technicky nemožné, neboť až dlouho do středověku byly naše země poměrně hustě zalesněny.
.
Na podporu těchto předpokladů uvedeme ještě některé dějepisné nebo archeologické poznatky o osudu zemí obsazených dobyvateli zvláště ukrutnými. Tak např. Panonie, tedy země poměrně málo lesnatá, zůstala v 7. století i pod avarským panstvím výborným odbytištěm pro byzantské zboží, což by nebylo možné, kdyby civilizované domácí obyvatelstvo bylo zcela vyhubeno. podobně bylo poznáno na Moravě, že po maďarském vpádu v 10. století nejen že nezanikl obchod s Byzancí, nýbrž že přináší předměty bohatší nežli předtím. Tehdejší historické zprávy sice líčí, že Maďaři domácí obyvatelstvo vraždili, ničili v žalářích, nebo prodávali do otroctví, ale těmto líčením nelze upříti tendenční povahu; jiné současné zprávy např. tvrdí, že Maďaři žen nezabíjeli. Také za turecké okupace Uher v 16. století záleželo podmanitelům velmi na zachování hospodářské prosperity země. Jestliže tedy ani dobyvatele z Asie nemůžeme pokládati za bezohledné ničitele domácího obyvatelstva, tím méně se to dá předpokládati o dobyvatelích evropských. Novější bádání ukázalo na př., že Germáni neničili toho, co v nových zemích nalezli, ale snažili se dále to zachovati.
.
Superposiční teorie o plývání podrobeného obyvatelstva s vládnoucím má pro poznání národa neobyčejný dosah, neboť rázem rozšiřuje časové hledisko. Existuje-li taková superposice při historických stěhováních, nutno ji předpokládati i při stěhování předhistorických. Tím se dějiny některých národů rázem prodlužují o nová tisíciletí a problém národa se jeví v novém světle, jak tu dále ukážeme.
.
A přece tato teorie dosud téměř nezměnila naše myšlení o národech; její vliv sotva přesahuje okruh speciálních věd, ačkoliv dějepis je z věd o národě nejpopulárnější. Příčina vězí patrně v tom, že historikové zůstávajíce v mezích své kompetence, nevyslovují se o dobách bez písemných památek a proto se vyhýbají obecnější klasifikaci. Bylo by také nespravedlivé, kdyby se Čechové měli v obecné systematice národů umísťovali jen podle historických zpráv, které u středoevropských národů osvětlují nepoměrně menší část jejich minulosti nežli např. u národů jihoevropských. Proto jsme ve střední Evropě tím vedle odkázáni na prameny předhistorické, chceme-li tam sledovati etnogenní procesy, tedy zkoumati, z jakých různorodých složek povstaly tamní národy. Při tom nacházíme jen další potvrzení uvedené zde superpoziční teorie. Archeologické památky totiž zpravidla vykazují přechodné tvary mezi jednotlivými kulturami, což nutně svědčí o soužití přistěhovalého obyvatelstva na starousedlém. O zemích nyní slovanských jest dokonce známo, že v dobách, kdy tyto země již dlouho vystupovaly v historických zprávách pod jménem slovanským, zůstávaly v nich stále kultury vytvořené z keltického a římského dědictví anebo z přínosu germánského. To by nebylo možné, kdyby předslovanské obyvatelstvo nebylo z velké části zůstalo v zemi. A podobně tomu bylo i s obyvatelstvem předslovanským.
.
III. Názor přírodovědecký. Splývání rozmanitých přistěhovaleckých vln se starým kmenovým základem (občas migracemi pozměňováním) nedokazují však jen historické zprávy anebo jiné pozůstatky pradávné minulosti. Nejpádnější důkaz žije přímo v nás, v nynějším obyvatelstvu. Nepopíratelné rozdíly v tělesných a duševních vlastnostech jednotlivých evropských národů nelze totiž jinak vysvětliti, než předpokladem velmi dlouhého vývoje. Aby se z lidských pospolitostí vytvořily individualizované skupiny, které se od podobných skupin odlišují určitými dědičnými vlastnostmi anebo jejich kombinací, k tomu nestačila doba několika století jakou obyčejně spojujeme s představou národa.
.
Platí to zvláště u národů příbuzných podle řeči, které se proto pokládají za stejnorodé. Tak např. mezi Čechy, Poláky a Jihoslovany existují tak značné rozdíly tělesné i duševní, že se nemohly vytvořiti za oněch 14 či 15 století, co mají naše nebo jihoslovanské země slovanský ráz. Naopak zase národy podstatně odlišné v řeči liší se v tělesných i duševních vlastnostech nepoměrně méně, jako např. jižní Němci a češi nebo dokonce Češi a Maďaři, kteří ani podle řeči nejsou arijci a měli výjimečný etnický vývoj.
.
Tyto skutečnosti nade vší pochybnost dokazují, že se i po okupaci slovanské resp. germánské či maďarské udrželo v obsazených zemích ve větším či menším počtu starousedlé obyvatelstvo a biologicky postupně splývalo s vrstvou dobyvatelů. Ta sice dala národu organisaci a řeč, ale vlastním a trvalým základem národa zůstalo zpravidla ono anonymní obyvatelstvo podrobované. .
Není ovšem známo, jak četná byla vrstva dobyvatelů a jak mnoho bylo podrobeného obyvatelstva; poslední velké přesuny toho druhu se téměř vesměs udály v dávných dobách, kdy se takové poměry nezjišťovaly. Ale na příkladě tureckém, který představuje nejmladší takovou migraci u nás, vidíme i z historických pramenů, že dobyvatelů bylo poměrně málo. Organisovaná skupina osmanských Turků, kteří se ve 13. stol. usadili v Malé Asii a dali národu řeč i jméno, čítala jen asi 400 rodin, tedy 2 až 3 tisíce duší. Biologicky ovšem v prastarém domácím obyvatelstvu později téměř zanikla.
.
Poučná v tom směru je také migrace maďarská. jelikož je o 4 století starší než turecká v Anatolii, jsou zprávy o její početnosti o to méně spolehlivé; udává se 20 tisíc jezdců. Spolehlivější, i když méně určitou představu o tom si můžeme utvořiti na základě výsledků antropologického výzkumu dnešního maďarského obyvatelstva. Původní Maďaři-dobyvatelé byli nesporně mongolské rasy a je známo, že její znaky se udržují dědičností zvláště houževnatě. Ve prospěch mongolské převahy svědčí i zeměpisný ráz krajiny, jež neposkytuje mnoho ochrany před nepřítelem. A přece v dnešním maďarském obyvatelstvu představuje čistý mongolský typ jen asi 9%, smíšený typ mongoloidní, nazvaný alföldský, pak asi 25-30%. Složení maďarského obyvatelstva bylo ovšem silně poznamenáno přistěhovalectvím v 18. století; ale mateřská země maďarská, panonie, zůstala i za turecké okupace krajem nejlidnatějším. Naproti tomu mongolská složka dnešního maďarského obyvatelstva nesouvisí jen s invazí maďarskou v 9. století, nýbrž je také dědictvím mongolských migrací předcházejících (avarské, hunské, pop případě sarmatské) i následujících, hlavně kumánské ve 13. stol. Můžeme tedy bezpečně souditi, že počet maďarských dobyvatelů, kteří dali národu řeč i jméno, byl poměrně neveliký.
.
Zajisté ani počet Slovanů, kteří někdy na počátku středověku obsadili naše země, nebyl tak veliký, jak se myslívá. Svědčí pro to jednak úvaha o populační kapacitě slovanské pravlasti a našich zemí, jednak data o tělesném typu našeho obyvatelstva. Za pravlast Slovanů se pokládá kraj mezi Vislou a Dněprem, a toto území nemohlo míti mnoho obyvatelů. Má poměrně mnoho lesů a močálů, pro primitivní zemědělství se hodí jen jeho okraje, hlavně jihovýchodní. I kdyby tato pravlast Slovanů byla dvakrát rozsáhlejší nežli Čechy a stará Morava, sotva mohla míti na počátku středověku tolik obyvatelů jako naše země. Přirozené podmínky pro zemědělství, které tehdy jediné umožňovalo poměrně husté zalidnění, jsou v našich zemích daleko příznivější nežli v pravlasti slovanské. Sotva tedy byl celý původní národ slovanský četnější, nežli tehdejší obyvatelstvo českomoravské; z chudoby jeho vlasti nutno však souditi, že byl bojovnější.
.
Jeho nehostinná vlast byla cizím obyvatelstvem zajisté jen málo vyhledávána, už pro svou polohu stranou hlavních cest. Z toho vyplývá poměrná rasová čistota starých Slovanů, což by dosvědčovaly také historické zprávy. Pokud jde o jednotlivé tělesné znaky, mluví však nejspolehlivěji jen o barvě vlasů, která podle byzantských, arabských a perských zpráv ze 7. až 10. stol. byla světlá nebo rusá. pro světlou pigmentaci svědčí také polovina jejich vlasti. Barva vlasů je ostatně znak zvláště vhodný pro naše odhady, neboť je to jednak znak stálejší, nežli např. tvar hlavy, jednak máme právě o tomto znaku dostatečná data pro nynější českomoravské obyvatelstvo.
.
Ze statistických dat o jeho barvě vlasů, která r. 1933 uveřejňuje náš přední antropolog J. Matiegka (čsl. Vlastivěda, II, 203n) jsou nejsolidnější data o školních dětech; jsou však znehodnocena tím, že vzrůstem nastává ztemňování pigmentace. Vychází-li pro děti v českých okresích průměrná kvota světlovlasých asi 36%, musí býti u dospělého obyvatelstva značně nižší. To ukazují také jediné dvě menší statistiky o dospělém obyvatelstvu; vztahují se sice jen na malé vybrané skupiny, ale o jejich representativní hodnotě není pochybnosti. jedna z nich uvádí kvotu plavovlasých asi 12%, rudovlasých asi 2%, druhá pak shrnuje vlasy světlé a světlohnědé, jichž je asi 24% vedle 1% rudých. Kvota světlovlasých a rudovlasých u dospělého obyvatelstva je tedy poměrně malá a to ještě z nemalé části je dědictvím předslovanských i pozdějších migrací.
.
Mohlo by se namítnouti, že poměr mezi světlovlasými a temnovlasými je podmíněn také genetickou skutečností, že hnědá barva vlasů je dominantní nad plavou. Ale citovaná data o školní mládeži ukazují, že ve smíšených českoněmeckých okresích zůstala světlá barva vlasů i po 600letém křížení značně četnější nežli v okresích českých: 42:36% v Čechách, 44:37% na Moravě. Fakta o barvě vlasů českomoravského obyvatelstva vedou tedy k závěru, že staroslovanské obyvatelstvo při okupaci našich zemí sotva bylo tak četné jako obyvatelstvo starousedlé.
.
Ve své studii z r. 1931 jsme dokazovali slabost slovanské složky v našem etniku použitím Mendelova pravidla o stálosti číselného poměru jedinců homozygotních a heterozygotních v t. zv. druhé filiální generaci. Jelikož podle novějších genetických prací není jisto, zda barva vlasů podléhá t. zv. dědičnosti smíšené, upouštíme zde od tohoto zvláště působivého důkazu. Barva vlasů je ostatně jen jeden z nesčetného počtu rozmanitých tělesných znaků, takže analysa problému s hlediska genetického je velmi obtížná. Pro duševní vlastnosti to platí dvojnásob. Nejen že každá z nich je osobě složitým zjevem psychologickým, ale také její podmíněnost po stránce genetické je velmi složitá.
.
Nicméně pro celkový názor na věc umožňuje nám genetické hledisko jeden nezvratný soud o etnickém složení našeho národa: že nemohl vzniknouti teprve příchodem Slovanů. Kdyby to bylo pravda, nemohly by mezi jednotlivými slovanskými národy býti takové rozdíly, jaké mezi nimi jsou. Tělesné znaky byly sice vědecky změřeny jen z malé části a ne u všech národů stejnými metodami, takže srovnatelná synthetická data zatím nemáme. Ještě méně ovšem jsou vědecky prozkoumány vlastnosti duševní. Tyto okolnosti však nic nemění na známé zkušenosti, že takové rozdíly mezi slovanskými národy existují. V oblasti duševní jde tu o rozdíly povahové, tedy citově-volní, nikoli intelektuální.
.
Kdybychom předpokládali, že nynější slovanské národy vznikly teprve příchodem Slovanů do jejich nových vlastí, pak by takové rozdíly v tělesných nebo duševních vlastnostech jednotlivých slovanských národů mohly se vytvořiti jen dvojím způsobem: buď rozrůzněním původního společného slovanského etnika působením nového životního prostředí, anebo pozdějším silným přimísením cizích populací. Jelikož tak silné migrace poslovanské nenastaly ani u Čechů, ani u Poláků nebo Jihoslovanů, mohly by se uvažované rozdíly vytvořiti v podstatě jen způsobem prvým, tedy nahromaděním t. zv. mutací, t. j. náhlých změn v dědičných vlohách příslušných vlastností. Aby se však taková změna v dalším potomstvu rozšířila, jest k tomu potřebí doby mnohem delší, nežli celá naše historie, i kdyby tu šlo o mutace dominantní, jichž je poměrně málo. Jestliže by taková nově vytvořená odchylná vloha dalším vývojem favorisovaná představovala v dané populaci na př. 1% případů, počítají genetikové, že teprve po vystřídání 500 generací by tento nový typ tvořil 50% celého množství. Tedy asi za 12.000 roků! Tím padá předpoklad, že by se rozdílné vlastnosti jednotlivých slovanských národů mohly vytvořiti teprve v době historické a zároveň předpoklad, že by nynější slovanské národy vznikly teprve příchodem Slovanů.
.
Obdobně to platí na př. také o nynějších národech germánských. Zvláště u německého národa se dá snadno dokázati, že nevznikl teprve příchodem Germánů. Tělesný typ starých Germánů je znám přesněji a byl jistě také výraznější, nežli u starých Slovanů. A teprve tento světlý nordický typ převažuje nyní zhruba jen v severní třetině národního území německého, jen asi na sever od 52. rovnoběžky. Směrem k jihu se kvota tohoto nordického obyvatelstva snižuje od 40% až ke 20%. Tak na př. To uvádí nejuznávanější dnes německý odborník Hans Günther na svém kartogramu p rozšíření světlé barvy pleti, vlasů a očí u školní mládeže (Rassenkunde des deutschen Volkes, 2. vyd., 163). U dospělého obyvatelstva budou tedy kvoty světlovlasých ještě nižší. Jelikož po příchodu Germánů nebyly jihoněmecké země obsazeny žádným temnovlasým a krátkolebým obyvatelstvem, je nutný závěr, že také německý národ nevznikl teprve příchodem Germánů a má prastaré základy předhistorické, dokonce v nejstarší populaci evropské, jak ještě ukážeme.
.
Jako rozšíření řeči arijské někdy ke konci 3. tisíciletí nezaložilo nějakou vnitřní příbuznost mezi Hethity, Řeky, Římany, Kelty, Germány a Slovany, tak ani rozšíření řeči románské, germánské nebo slovanské nezměnilo přirozené základy evropských národů. Změnila se vždy jen nejvyšší vrstva v etnickém profilu; prastará kmenová jádra národů zůstala nedotčena a v dalším vývoji znova prorazila k povrchu.
K tomuto přírodovědeckému výkladu o etnickém složení národů připojme ještě úvahu o demografickém poměru pohlaví mezi dobyvatelskými migracemi a mezi obyvatelstvem podrobeným. Z přirozené povahy takových migrací vyplývá, že se jich účastní nepoměrně více mužové nežli ženy. Je sice pravda, že na př. o starých Germánech tvrdí historické zprávy, že při válečných taženích měli s sebou i ženy s dětmi. Ale to nelze bráti doslova. Je naopak nesporné, že o mužském kroji starých Germánů máme vědomosti velmi podrobné, kdežto o ženském kroji jen značně kusé. Velkou převahu mužů lze tím spíše předpokládati u válečných migrací jezdeckých národů východních; o tom, že na př. Maďaři žen nezabíjeli, jsme již psali.
.
Z demografické převahy mužů v dobyvatelských populacích vyplývá, že přínos jejich krve byl silně zredukován již v první generaci potomstva, neboť dobyvatelům nezbývalo než se spojovati se ženami domorodými. Těmto cizinkám dávali jistě přednost i ti dobyvatelé, kteří si přivedly ženy ze své vlasti. Při tom ovšem musíme předpokládati, že sociální postavení dobyvatelů jim dávalo větší možnost polygamie a takto naopak podporovalo rozšíření jejich krve. Matek dobyvatelských však bylo stejně málo, což má svůj význam zase pro udržování některých duševních vlastností podrobovaného obyvatelstva.
.
V této souvislosti upozorníme ještě na demografický význam rozdílu v kulturní úrovni obyvatelstva vládnoucího a ovládaného. Takový rozdíl se dá vypozorovati nejen z historických zpráv, ale i z památek předhistorických. Zjistíme-li v oněch občasných střetnutích cizího obyvatelstva s domorodým, že domorodé mělo vyšší kulturní úroveň, můžeme předpokládati, že rozumělo lépe kojenecké péči a zdravotnictví vůbec. Trpělo tedy méně dětskou úmrtností a mělo střední délku života větší, nežli etnická vrstva vládnoucí. Také tato okolnost podporovala houževnatost domácího populačního podkladu některých národů.
.
(Pokračování příště)
