Při poslechu projevů a úctyvzdání k 28. říjnu vždy tak trochu irituje samozřejmost, s jakou je vyslovováno přivlastňovací zájmeno „naše“ před vším, co souviselo se „samostatnou československou republikou“, aniž by se nad tím někdo pozastavil. I státní prezident Klaus ze začátku svého posledního slavnostního projevu mluvil o ideálech, „ na kterých byla po první světové válce založena a dvě desetiletí budována naše, po třech staletích cizí nadvlády, konečně opět suverénní a samostatná republika. Trápili jsme se tím, že jsme si suverenitu a samostatnost neudrželi a že byl u nás po roce 1948 nastolen kurs, který nás zavedl úplně jinam.“ Mluví přitom český prezident pouze za polovinu obyvatel předválečné ČSR, tedy za Čechy, nebo i za milióny dalších obyvatel, kteří se nehlásili k české národnosti? Nebo mluvil Klaus v tomto smyslu zcela výjimečně i za všechny ostatní občany tzv. Československa, tedy například za Maďary, Slováky a sudetské Němce? O tom lze zcela určitě pochybovat. „Naší“ republiku zcela jistě připisuje pouze národu českému respektive nikdy neexistujícímu národu československému, jako kdyby ostatní obyvatelé země, ve které byly Češi nejpočetnější menšinou, na tuto republiku jaksi neměli ani morální právo. Problém identifikace nečeských občanů s touto republikou skutečně existoval. Už jenom krvavá střelba do bezbranných demonstrantů, včetně žen a dětí, která si v březnu 1919 v našem pohraničí vyžádala více než půl sta obětí, dávala tušit, jakým směrem tento stát svou politiku v budoucnu povede. A jak by také k novému státu, který „si“ zvolil svůj název zkomolením a slepením označení pouze dvou v něm žijících národů, měly ostatní národy chovat sympatie? Představme si, že by si například nejpočetnější jazyková skupina Švýcarska, „švýcarští Němci“, usmyslela, že přejmenuje díky své početní přesile svou zem na „Alpské Jihoněmecko“. Jak by se francouzští a italští Švýcaři už jenom proto mohli se svou vlastí identifikovat, tím spíš, kdyby „Alpské Jihoněmecko“ obhajovalo a definovalo svou existenci dejme tomu na protifrancouzských náladách a mýtech a kdyby tak orientovalo od počátku i svou zahraniční politiku? Právě zde vidíme zřetelně hlavní příčinu selhání krátkodobého „experimentu Československo“ – experimentu, do kterého by se sotva někdo bez mezinárodní podpory v takovéto formě pouštěl, nebýt kupříkladu tehdejší mocenskopolitické vypočítavosti vítězné mocnosti Francie či také například vydatné podpory Masarykových vlivných židovských přátel, což dnes zcela bez antisemitských úmyslů otevřeně konstatuje i běžná historiografie. Tato arogantnost, s jakou byl stát, který vznikl v roce 1918 nárokován (později i otevřeně) pouze nacionálními představiteli jedné části populace, která na celém území žila, je do očí bijící a odhaluje jeden z význačných rysů do dnes tradovaného „čechoslovakistického“ šovinismu.
Naštěstí si to část naší populace začíná uvědomovat, „Československo“ je pro ni dnes něčím nicneříkajícím. Možná, že za nějaký čas se mnohý Čech začne za naši nevalnou československou minulost i otevřeně stydět. Mnozí z Čechů si začínají pomalu ale jistě uvědomovat, že český národ a jeho sebevědomí se zdaleka nedefinuje na krátkodobé nešťastné epizodě z minulého století, že jeho hrdost může spočívat na jiných staletých historických a kulturních budovatelských etapách, než bylo kratinké období existence Československa, které, zejména bezprostředně po květnu 1945, bylo poznamenáno nebývalým kulturním a morálním úpadkem, hledajícím v českých dějinách obdoby. Stačí pohlédnout do minulosti a ujasnit si, kdy český národ hospodářsky a kulturně vzkvétal. A že první republika byla po hospodářské stránce dědicem celkového rozmachu, které národy Čech a Moravy absolvovaly ještě v rámci monarchie, není také žádným tajemstvím.
Zatímco nad přivlastněním si bývalé republiky pouze částí jejího obyvatelstva si Klaus vědomě neláme hlavu, tak zcela tvrdí nepravdu, že onen úpadkový kurs „byl u nás nastolen“ až v únoru 1948. Obratné použití trpného rodu v tomto případě má trochu odvést pozornost od aktivního přičinění mnoha národních faktorů k Velkému únoru. Skutečností je, že tento kurs byl nastolen nejpozději už v prosinci 1943 návštěvou Edvarda Beneše v Moskvě, jestliže v jistých řadách odboje ještě ne dříve. Ve volbách v roce 1946 podpořilo KSČ 37,9% občanů, přičemž v oblastech, kam se po vyhánění původních obyvatel uchýlili novoosídlenci, činila tato podpora KSČ místy až 60% - KSČ byla opravdovým garantem ponechání si získaného majetku po Němcích. Únor 1948 byl pouze logickým vyvrcholením jedné z nejostudnějších a nejničivějších etap v historii českého národa, která vypukla v květnu 1945 ve své největší intenzitě. Květen 1945 je mezníkem morálního, hospodářského a kulturního úpadku v našich zemích a krokem zpět. Únor 1948 představuje pouze další „zdokonalení“ pokvětnového režimu, poválečný úpadek našeho národa má mnohem širší kořeny než představuje komunistická diktatura, do které zemi pokvětnoví reprezentanti národa postupně vmanévrovali. Uvědomme si také, že Čechy a Morava měly díky vyspělému průmyslu a celkovému hospodářství, jehož základy byly položeny již v dobách monarchie, zejména po 2. světové válce mimořádně výhodné předpoklady k tomu, stát se jednou z nejvyspělejších zemí Evropy. Zatímco všude kolem řádila a ničila válka, pracovalo hospodářství v Protektorátu téměř nerušeně a získalo nevídaný náskok vůči válkou zpustošeným státům Evropy. Mnozí Češi dodnes litují, že jim po válce „bylo znemožněno“ využít Marshallova plánu. V tomto směru se ale poněkud zapomíná na fakt, že prostřednictvím vyvlastnění sudetských Němců připadal po válce na 1 českého obyvatele skoro 80x větší obnos, než ten, který díky Marshallově plánu připadal na 1 obyvatele západního Německa. Němci se museli spokojit z 27,56 dolary na hlavu, přičemž musel být tento obnos zúročen a později splacen zpět, což se stalo již v roce 1954. Jak byl ale v poválečné ČSR „prohospodařen“ a prošustrován sudetoněmecký majetek není třeba připomínat.
Zbývá tedy otázka, na které z těch čistě „našich“ Českoslovensek můžeme být dnes hrdí. Na to komunistické či na to předúnorové z let 1945-1948? Či na „převlékačskou“ ČSFR? Najde se jistě velké množství občanů, kteří k prvním dvěma jmenovaným periodám emocionálně tíhnou. V obou případech jde o dvě Československa, které už měla podobu etnicky očištěného národního státu, tedy o Československa čistě „naše“, o kterých mluví Klaus. Pokud se oslavy 28. října vztahují ale hlavně ke vzniku tzv. první republiky, tak je třeba si postavit před oči, že tento vícenárodnostní stát nepatřil na rozdíl od poválečných Českoslovensek pouze „nám“, respektive patřil „nám“ pouze v našich umíněných hlavách. To by si při troše soudnosti měl uvědomit i Klaus a jeho obdivovatelé. Koneckonců 28. října není přeci oslavováno založení České republiky a neslaví se ani osamostatnění Slovenska.
