úterý 24. června 2014

Dva týdny po konferenci ve Wannsee...

Lukáš Beer 
Heydrichův projev k vedoucícm činitelům německých úřadů v Protektorátu ze dne 4. února 1942 je českým historikům zajisté pojmem a je jimi zpravidla interpretován tak, že v něm Zastupující říšský protektor „bilancoval svou dosavadní politiku v protektorátu“ a „objasňoval konečný její cíl – likvidaci českého národa a určoval další postup k němu“. [1]. Historik Boris Čelovský z projevu jako důkaz předchozího tvrzení přetiskl ve své knize tuto jím přeloženou pasáž: „Vypadá [to], jako bychom chtěli poněmčit celý český národ. Chtěl bych zdůraznit, že ve skutečnosti zamýšlíme poněmčit jen ty, kteří se k poněmčení hodí... Počítám s čísly mezi 40 a 60 procenty... ty co se k poněmčení nehodí, bychom mohli použít v prostoru Arktického oceánu, kde převezmeme ruské koncentrační tábory, které podle našich současných vědomostí mají 15-20 milionů deportovaných lidí. To by byl ideální domov pro 11 milionů evropských Židů. Češi, kteří se nehodí k poněmčení, by tam mohli sloužit ve jménu pozitivní služby pro Německo jako dozorci a předáci...“ [2] Překrouceně podává část tohoto projevu od originálu se značně lišící „překlad“ i česká Wikipedia – ale i zde se hovoří o tom, že Heydrich chce poslat neponěmčitelné Čechy do „prostoru kolem Ledového moře, v němž umístíme v budoucnu koncentrační tábory pro 11 miliónů židů z Evropy. Tam bychom pak mohli usadit Čechy, kteří nejsou způsobilí poněmčení. Jejich úkol by byl pozitivní, udělali bychom z nich dozorce, předáky, měli by možnost přivést si sem rodiny...“ Aniž bychom chtěli rozvíjet další debatu, připomeňme, že tento výrok o „ideálním domovu pro 11 milionů evropských Židů“ pronesl Heydrich celé dva týdny po konferenci ve Wannsee.

Řada historiků tvrdí, že Heydrich formuloval své drastické likvidační plány formou eufemismů a krycích výrazů, kterým zasvěcení funkcionáři vždy dobře rozuměli. Tímto způsobem jsou interpretovány i závěry učiněné na „konferenci ve Wannsee“. Logicky by tedy musel být eufemismem i výrok o „ideálním domově pro 11 milionů evropských Židů“, učiněný v Heydrichově projevu dne 4.února 1942.

Zabývejme se ale otázkou, do jaké míry lze chápat Heydrichovy výroky o českém národě – jsou snad logicky vzato  také plné eufemismů?

Nejprve je na místě podívat se blíže na znění tohoto projevu, který Čelovský podal pouze útržkovitě. Pro pochopení souvislostí jej zde uveďmě v ucelelenější podobě.

Heydrich říká o Protektorátu:

„Pouze čistě navenek, jak už jsem řekl, to vcelku vypadá, jako kdybychom chtěli tento prostor poněmčit, jako kdybychom chtěli český jazyk snížit na dialekt, jako kdybychom Čechy chtěli pozvolna vychovat k tomu, aby se cítili jako Němci. Musím to tak dělat, protože jsme přeci v otázce poněmčení nyní vyjádřili myšlenku provedení evakuace, nebo řekněme: odstranění neponěmčitelného elementu, nikoliv brutálním a násilným způsobem, nýbrž skrytou cestou. Protože mám tento úmysl, který je schvalován Vůdcem, mohu dnes v klidu dělat, to nám velmi usnadňuje momentální válečná situace, jako že chci poněmčit celé obyvatelstvo, přivést jej legální cestou Říši. Protože ve chvíli, kdybych se chopil opatření, která jasně ukazují, že část nechci nechat na půdě [myslí se tím v Protektorátu – pozn. autora], pak bych během krátké chvíle vyvolal revoluci, jež by nám činila potíže. V tomto ohledu jsme přemýšleli o pozdější poklidné evakuaci tohoto národa, těch, kteří nejsou poněmčitelní, cestou podobající se pracovnímu nasazení se zvýhodněním, že by se mohly později přistěhovat jejich rodiny atd., takže stavěje na tomto způsobu můžeme postupovat, jako bychom chtěli včlenit prostor do Říše se vším všudy. To bych zde chtěl vcelku konstatovat jako tajný a otevřený cíl.“

V další části projevu pak rozebírá možnost zavedení povinné pracovní služby pro Čechy, kteří na rozdíl od Nemců nemají povinnou vojenskou službu. Zde by se dalo učinit rozdělení Čechů poněmčitelných od těch neponěmčitelných. V rámci pracovního nasazení v Říši by pak tito Češi získávali různé kvalifikace a oprávnění.

„Těm poněmčitelným by se pak podle možnosti šikovně zprostředkovala práce v Říši, aby se vůbec ani nevrátili zpět. Ty, kteří se ještě nedají poněmčit, bude snad moci v případě dalšího zpřístupnění oblasti u Severního ledového oceánu – kde přeci převezmeme koncentrační tábory Rusů, které dle našich momentálních vědomostí mají asi 15-20 milionů deportovaných lidí a tím se v budoucnu stanou ideální vlastí 11 milionů Židů z Evropy – třeba bychom tam mohli nasadit Čechy v nějakém pozitivním znamení nějakého proněmeckého úkolu jako dozorce a předáky s nadějí, že se mohou přistěhovat také jejich rodiny.“ (Porovnej s Čelovského překladem v prvním odstavci tohoto článku. Tento text je doslovný opis jeho přímé řeči.) [3]

Co je tedy eufemismem a co není? Pouze to, co se týká Židů, a to co se týká Čechů nikoliv? 

Německý historik René Küpper si pro to našel snadné vysvětlení. Ve své knize o K. H. Frankovi, která je mezitím k sehnání i na českém knižním trhu, píše ihned po ocitování pasáže o 11 milionech Židů toto: „Vzhledem ke skutečnosti, že Heydrich tento projev přednesl dva týdny po konferenci ve Wannsee, muselo být zasvěceným funkcionářům jako Frankovi jasné, že to byja krycí řeč pro to, že Češi, kteří se měli vysídlit, měli být přímo zavražděni a zahynuli by za nepříznivých vnějších podmínek.“ [4] Küpper tedy vyvozuje ze všeobecně chápaného významu konference ve Wannsee v lednu 1942, že podobně i neponěmčitelní Češi měli být na východě vyvražděni – aniž by ovšem tuto tezi jakkoliv vědecky doložil, nebo se o to alespoň pokusil.

A co je podstatné: Tato pasáž z Heydrichova projevu samozřejmě pokračuje dál, tu ale Küpper vůbec nezmiňuje a nebere v potaz. Heydrich v ní přímo v návaznosti na předchozí úryvek, kde se říká, že by se k Severnímu ledovému oceánu mohly dodatečně přistěhovat i rodiny „evakuovaných“ Čechů, hovoří o přednostech této zeměpisné oblasti:

„Tato oblast, mimochodem řečeno, není tak pustou oblastí, jak se lidé na oblast Severního ledového oceánu dívají. Je tam jen velmi dlouhá zima, ale vyloženě koncentrovaně dobré zemědělství a z hlediska nerostných surovin vynikající základna. Podle našich vědomostí, které jsme získali našimi bezpečnostně-politickými nasazenými jednotkami na východě, jsme dosáhli úžasných výsledků. Není tomu tak, že by tato oblast byla naprosto např. zemědělsky závislá na Ukrajině, ale oni se v poslední době mohli živit téměř naprosto samostatně. Máme oblasti nerostných surovin, které jsou naprosto úžasné. To jsou věci, ještě ne jasně formulované, které jsou ale podstatné a mohou být zvažovány. Protože my nesmíme Čecha, kterého nepovažuji za poněmčitelného, vyhánět na východ jako nepřítele, nýbrž ho [musíme] nasadit v pozitivním smyslu pro Říši, aby na východě – na východě, který námi nebude kolonizovaný – na užším kolonizačním území se bude usídlovat německé etnikum – stál jako evropská bašta. To jsou ale problémy, které budou prodiskutovány a ujasněny. Nejprve je na řadě povinná pracovní služba. Zvážíme, zda je možné mezitím provádět 1/2 roku pracovní služby v táborech v Protektorátu, aby se česká veřejnost zbavila myšlenky nucené deportace její mládeže v Říši. Ale také obráceně, jsem přesvědčen, že tato poněmčitelná mládež, o kterou tu může jít, že poněmčitelná mládež po 1 až 1 1/2 roce bude vychována už tak, že zde poté dokonce může působit pozitivně, když sem bude umístěna. [Myšlen je Protektorát – pozn. autora] To jsou problémy, které vyžadují si celé přezkoumání, které jsem chtěl pouze nastínit.“ [5]

Pokud by měla být Heydrichova zmínka o „evakuaci neponěmčitelných Čechů špatného smýšlení" k Severnímu ledovému oceánu v jeho projevu z 4. února 1942 podle Küppera pouze eufemismem k vyvraždění k této části českého obyvatelstva podle vzoru židovského holocaustu, vzniká zákonitě otázka, z jakého důvodu by se Heydrich posléze v projevu obšírně zabýval životními podmínkami v tomto prostoru a docela konkrétně nastínil pozice takovýchto „evakuovaných“ Čechů na kolonizovaném území jako "evropské předsunuté hlídky“ či "bašty"?(originál: europäischer Vorposten)?

Tuto další pasáž Heydrichova projevu – kterou neotiskl ve své knize jak Čelovský, tak ani Küpper – nelze interpretovat jako eufemismus! A pokud by se mělo jednat o zašifrovanou tajnou řeč určenou zasvěceným funkcionářům, obávám se, že ji ani při nejlepší snaze nelze rozumně „dešifrovat“. Vnucuje se tedy podezření: Co když Heydrich hovořil přímo, jasně a srozumitelně?

Vzhledem k rizikům trestního postihu kvůli spáchání trestného činu, kterým bych byl jako autor tohoto článku v této zemi vystaven, pokud bych si dovolil zde položit otázku, zda ta část Heydrichova projevu, proneseného dva týdny po konferenci ve Wannsee, týkající se se života židovského etnika u Severního ledového oceánu, je pouhým eufemismem či nikoliv, konstatuji: Nechme konferenci ve Wannsee být konferencí ve Wannsee. Ta nás v tuto chvíli vůbec nezajímá...

Ale laskavě přenechávám čtenáři k objektivnímu posouzení, zda je přípustný názor německého historika Küppera, že vycházeje ze závěrů konference ve Wannsee eufemismem byla Heydrichova slova o neponěmčitelné části českého národa...

Pokud se nemýlím, doposud na tento rozpor nikdo z českých historiků nepoukázal a nepokoušel se jej objasnit. Proč by tak také činil? Jednak by tím rozbíjel jeden dobře využitelný starý mýtus o vyhlazení českého národa, ale především by tím vyvolal řadu nových nepříjemných otazníků, o kterých se v České republice nesmí ze zákona veřejně diskutovat pod pohrůžkou odnětí svobody.

Použitá literatura:

[1] Kárný, Miroslav; Milotová, Jaroslava: Protektorátní politika Reinharda Heydricha. Tisková a ediční propagační služba, Praha 1991

[2] Čelovský, Boris: So oder so. Řešení české otázky podle německých dokumentů. Sfnga, Ostrava 1995

[3] Kárný, Miroslav; Milotová, Jaroslava: Protektorátní politika Reinharda Heydricha. Tisková a ediční propagační služba, Praha 1991. Str. 219-220.

[4] Küpper, René: Karl Hermann Frank (1898-1946). Politische Biographie eines sudetendeutschen Nationalsozialisten. Oldenbourg Verlag 2010. Str. 243.

[5] Kárný, Miroslav; Milotová, Jaroslava: Protektorátní politika Reinharda Heydricha. Tisková a ediční propagační služba, Praha 1991. Str. 220.