Národnostní mapa jižní Moravy v letech 1918 -1938

Franz Chocholatý Gröger

Oblast, o které pojednává tento referát, tvoří politické okresy Mikulov (Nikolsburg), Znojmo (Znaim) ve kterých Němci, dle sčítání obyvatel v roce 1910, tvořili 97, 4 % a 78,9 % obyvatelstva a kde rovněž žila silná menšina židovského etnika a dále soudní okresy Slavonice (Zlabings), Jemnice (Jamnitz), Hustopeče (Auspitz), Moravský Krumlov (Mährisch Kromau) s početnou německou menšinou. Musím na úvod upřesnit, že sčítání obyvatel v Rakousko – Uhersku vycházelo z metody zjišťování jazyka denního styku, tzv. obcovací řeči (Umgangssprache), sčítání tedy nevyjadřovalo příslušnost podle mateřského jazyka či subjektivně vyjádřenou národnostní příslušnost.

.

V daném regionu se nacházela rovněž početná skupina hlásící se k chorvatskému jazyku žijící v soudním okrese Břeclav. Soužití Čechů a Němců na Moravě mělo odlišný vývoj než v Čechách. Převážné část obyvatel upřednostňovala zemské pojetí příslušnosti k národu – příslušnicí obou jazykových skupin se cítili více Moravany než Čechy nebo Němci. Vzhledem k tomu, že německé obyvatelstvo, s výjimkou několika okresů, nevytvářelo ucelené celky a bylo rozptýleno v převážně etnicky českých oblastech, neměli Deutschmährer zájem na územním rozdělení korunní země, nýbrž požadovali záruku své národní državy (Besitzstand). Jako zprostředkovatelka mezi oběma národnostmi vystupovala na Moravě tzv. strana středu působící od roku 1879. Výsledkem byly čtyři zákony, které byly chápany jako jeden celek a jako také byly 27. 11. 1905 schváleny. Namísto územního vymezení volebních obvodu vstoupila poprvé do praxe řešení národnostních poměrů zásada individuálního respektování jednotlivých voličů - vznikly tak paralelní české a německé voličské seznamy. Jeden ze zákonu zajišťoval národnostní oddělení škol a pro jazykově smíšené obce předpokládal vytvoření dvou místních škol. Další pak dvojjazyčnost samosprávních orgánů a úřadů od obcí až po zemský výbor. Přes všechny nedostatky a nedokonalosti moravské vyrovnání z roku 1905 přispělo k dočasně k podstatnému uklidnění česko – německého konfliktu na Moravě. Byla tak částečně realizovaná zásada rodáka z Dolních Dunajovic (Unter Tannowitz) Dr. Karl Rennera, že národy by se měly konstituovat jako personální svazy.
.

Poslední rok války znovu rozjitřil národnostní spory. V českém prostředí zvítězila idea samostatného státu v historických hranicích. V německém prostředí obavy z toho vedou ke snaze zabezpečit budoucnost národa. V Čechách se domáhají oddělení území a utvoření DEUTSCHBÖHMEN. Na Moravě nejsou Němci ve svém programu jednotní. Vědí sice, že musí zabezpečit moravské Němce (Deutschmähren) , ale v tom jakým způsobem se to má stát se rozcházejí. Vznikají v podstatě dva proudy: první obdobně jako v Čechách chce vytvořit DEUTSCHMÄHREN složenou z řady nesouvislých celků, druhý trvá na jednotě země na autonomii personální, která vytvářela základ moravského vyrovnání. Hlavním zástupcem druhého proudu je poslanec Franz Jesser, který odmítá autonomii teritoriální. Inspektor Hilmer navrhuje však v březnu 1918 zavedení krajského zřízení (7 krajů). Naše oblast nacházela by se v kraji jihomoravském obsahující německé obce hejtmanství Hustopeče, Hodonín, Mikulov, Mor. Krumlov, Znojmo, Ivančice – celkem 161 286 Němců. Pro německou část obyvatel byla myšlenka národního státu Čechů cizí, jedinou formou pro ně mohl být jen stát národnostní se zajištěním práv národních pro druhou část obyvatel.

Vezmeme-li v úvahu ještě projekt K. Kramaře z května 1914 (Kramařová Ústava slovanské říše) a memorandum otištěné v knize “Náš stát a světový mír“ Hanuše Kuffnera, kde zábory území v Německu a Rakousku pro český stát jsou ještě větší, nelze se divit ostré negativní reakci německých obyvatel. Již dlouho se mezi nimi projevoval jev propadání úzkosti a obavám tzv. Abwehrpsychose. Nyní bylo již jasné, že roztržka došlo tak daleko, že nelze naleznout partnery pro dialog. Otázka, zda budoucí český stát zahrne do svých hranic také německé okresy se stala aktuální po prohlášení Českého svazu z 30. 5. 1917, i když samo prohlášení se definici hranic vyhýbá. Tříkrálová deklarace již byla jednoznačná - západní hranice nového státu bude totožná s hranicí zemskou. Německá reakce přišla brzy na to.

Na schůzi Říšské rady dne 22. 1. 1918 odmítli poslanci R. Pacher, dr. Elvert, dr. Oberleither začlenění 3 227 214 Němců (1910) do českého státu a Tříkrálovou deklaraci považují za pokus o podrobení Němců a zbavení je práva na sebeurčení. Po uznání Národní rady československé v průběhu června a září 1918 spojenci bylo jasné, že otázka budoucích hranic nového státu a také otázka, zda nový stát bude národnostní či čistě národní, stává se pro německou menšinu životně důležitou. Situaci již nemohl ovlivnit ani manifest císaře Karla z 16. 10. 1918. Němečtí poslanci ve Vídni ustanovili 21. 10. 1918 Prozatímní Národní shromáždění Deutschösterreich (Provisorische Nationalversammlung für Deutschösterreich) a opustili tím linii rakouskou a hlásili se k linii jednotného německého státu. Nový státní útvar měl zajišťovat práva a ochranu všech Němců.
.

Němci přijali převrat z 28. na 29. 10. 1918 s klidem a pohraničních okresů se v podstatě nedotkl. V těchto oblastech zůstala nadále fungující moc rakouských centrálních úřadů. Dne 29.10. 1918 se sešli němečtí poslanci v budově dolnorakouského sněmu a rokovali o situaci. Dr. Rudolf Lodgman von Auen oznamuje vytvoření böhmische Provinzen německého Rakouska a přečetl deklaraci, která bude odeslána do Prahy, Paříže a především presidentovi Wilsonovi. Následující den je vyhlášena provincie Sudetenland. Na krajském sněmu ve Znojmě je 3. 11. 1918 je rozhodnuto o připojeni oblasti DEUTSCHSÜDMÄHREN k Deutschösterreich jako součást provincie Dolní Rakousko (Niederösterreich). Deutschsüdmähren o rozloze 1 840 km² tvoří politický okres Mikulov a velká část politického okresu Znojmo a částí soudních okresů Slavonice a Jemnice se 173 033 obyvatel, z toho bylo 159 263 Němců. Hranice území je definovaná 14. 11. 1918, když předtím 12. 11. prohlásilo provizorní Národní shromáždění Deutschösterreich demokratickou republikou a součástí Německé republiky. V listopadu t. r. začala československá vojska obsazovat Němci obývaná území a do 16. 12. 1918 je obsazeno celé území DEUTSCHSÜDMÄHREN. Proti tomuto postupu protestovala vídeňská vláda notou z 13. 12. 1918 u spojenců a 12. 1. 1919 zástupci 195 obcí jižní Moravy shromáždění v Retzu zaslali resoluci presidentu Wilsonovi požadující právo na sebeurčení pro jejich oblast.
.

Na mírové konferenci v Paříží předkládá Dr. Beneš 11 Memorand. V Memorial III. uvádí mapu obyvatelstva, kde území osídlena Němci jsou výrazně zmenšena (např. území jižní Moravy) a roztrhána. Také delegace Deutschösterreich předkládá memoranda, avšak bez vlivu na průběh jednání. Mezi experty této delegace je Anton Klement za Südmähren a Hieronimus Oldofredi za okres Znojmo. Podepsáním mírové smlouvy 10. 9. 1919 bylo stvrzeno připojení DEUTSCHSÜDMÄHREN k Československu a tato oblast byla rozšířena o území Valtic (Feldsberg) s 5 366 Němci a 5 120 Čechy, které bylo připojeno k okresu Mikulov.
.

Nové sčítání obyvatel v roce 1921 ukázalo pokles německého etnika. Důvodu pro tento pokles můžeme být několik, prvním je především okolnost, že poprvé se obyvatelstvo nevyjadřuje, jaký obcovací jazyk používá, ale svůj postoj k národností předkládá na základě svého mateřského jazyka a subjektivně vyjádřeného postoje k té či oné národnostní skupiny. Druhou okolnosti přihlášení se k národností skupině jsou sociální a společenské důvody : chceš – li mít práci či zachovat své místo ve státní správě, přihlas se k české národnosti. Třetím důvodem byl často tlak ochranářských organizaci na té či oné straně, a to především u sociálně nevyhraněného obyvatelstva (např. smíšené rodiny). Ve dvou politických okresech se silnou německou menšinou byl tento pokles mezi 10% (Mikulov z 97,4 na 87,2 %) a více než 14% (Znojmo z 78,9 na 64,1 %). Poklesy podílu německého obyvatelstva byl znatelnější u správních středisek a větších měst, menší byl na vsích. Zároveň byl zahájen proces české kolonizace pomoci pozemkové reformy. To vede na obou stranách k aktivizaci ochranářských organizaci, ale také vzdělávacích a kulturních organizací a zařízení. Ve Znojně sídlí Bund der Deutschen Südmährens sdružující v 165 místních organizacích 7 420 členů. V tomto městě působí také Verein Deutsches Haus spravující odbornou knihovnu o 10 000 svazcích.
.

Návrat k určité normalitě se projevuje, mimo jiné, v aktivitách politických stran. Oblast jižní Moravy je pro parlamentní volby zařazená do volebního kraje Jihlava (Iglau). V prvních volbách v roce 1920, zde získává dvě křesla koalice DCSVP (Deutsche Christlich – Soziale Volkspartei) a prvními poslanci jsou Franz Pittinger z Vranova (Frain) za BdL (Bund der Landwirte) a Dr. Emmerich Radda z Mikulova (Nikolsburg) za DNP (Deutsche Nationalpartei), ve volbách 1925 získávají po jednom poslanci za BdL (Johann Wagner z Lechovic – Lechwitz) a DCSVP (Erwin Zajicek z Valtic – Feldsberg), kteří svá poslanecká místa obhájili také v roce 1929. V roce 1929 jsou to tři poslanci : BdL, DCSVP a KSČ (Dr. Viktor Stern, redaktor v Praze). V posledních volbách v roce 1935 získává 3 křesla SdP (Dr. Theodor Jilly ze Znojma – Znaim, Ing. Franz Karmasin, Anton Sogl z Drnholce - Dürnholz a 1 DCSVP (Johann Wagner).
.

Sledujeme – li vztahy mezi jednotlivými národními skupinami z pohledu dokumentů, zápisů v obecních kronikách zjišťujeme, že aktivita negativistických stran a skupin nenašla úrodnou půdu. Ke zhoršení dochází až s růstem aktivit SHF (zakládajícím místním vedoucím ve Znojmě byl Dr. Theodor Jilly, lékař ve Znojmě). Senátorem za SdP se v roce 1935 stává Gottfried Krczal.Sčítání obyvatel v roce 1930 potvrdilo klesající podíl německého etnika v struktuře obyvatel. Podíl německého etnika v okrese Mikulov klesl 81,9 % a v okrese Znojmo na 60, 2 %. Důvody poklesu jsou obdobné jako v předcházejícím období, roste však počet případů, kdy ke změně národní příslušnosti dochází z čistě sociálních důvodu – získání práce či zachování společenského postavení, to především u státních zaměstnanců. Jde především o přihlášení se Němců se k české národnosti. Důležitou roli v kulturním a hospodářském životě oblastí sehráli Židé, kterých zde v roce 1930 žilo 2 879. Jde jen o oficiální počet, neboť část Židů však udávala často německou národnost, menší pak českou. Hlavními centry byla města Mikulov a Znojmo. Dále zde byl chorvatský ostrůvek čítající 1 850 Chorvatů v obcích Jevišovka 73,5 %), Nový Přerov (64%) a Dobré Pole (48,2%).
.

Zhoršující se hospodářská situace a nástup nacionálního socialismu v Německu se odrazil také na vztazích mezi českým a německým etnikem a dochází k stále tvrdším střetům. Ukazuje se, že mírové dohody z roku 1919 sice slibovali stabilitu, ale tato se ukázala jako více než křehká. Na místo mnohonárodnostního Rakousko – Uherska vznikly, na základě vůle vítězných mocnosti, tři věrné kopie mnohonárodnostního státu, kde však roli vládnoucího národa převzaly dřívější tzv. utlačované národy monarchie. Tyto nově vznikle vládnoucí národy nedokázaly vytvořit ani zárodek občanské společnosti, naopak útlak národnostních skupin byl mnohdy větší než za času monarchie. Národnostní skupiny hledaly pak podporu národních státech z nichž byly násilně vytrženy. Wilsonem bylo sice slíbeno právo na sebeurčení, toto právo však bylo poskytnuto jen vítězům první světové válce.
.

Mnichovskou dohodou dochází pak k rozpadu systému malých národních států vzniklého na základě mírové smlouvy z Versailles a tím také k destabilizaci míru a rozpadu bezpečnostního systému budovaného po roce 1919 Francii. Od ČSR byly tak odtržená území, jejíž obyvatelstvo v říjnu 1918 deklarovalo své právo na sebeurčení. Na základě této dohody stává se součástí Německé říše celý politický okres Mikulov (Nikolsburg ,42 obcí), z politického okresu Znojmo (Znaim) pak celý soudní okres Jaroslavice (Joslowitz) a části soudních okresů Vranov(Frain) a Znojmo (79 obcí). Dále pak části soudních okresů Jemnice (Jamnitz), Slavonice (Zlabings), Břeclav (Lundenburg), Hustopeče (Auspitz) a Moravský Krumlov (Mährisch Kromau). Celkem to bylo 195 městských nebo vesnickým obcí. Vzhledem k tomu, že hranice odtržených území byly v podstatě určeny na základě sčítání obyvatel z roku 1910, kdy byla národnost zjišťovaná na základě obcovacího jazyka, zahrnoval tento zábor také obce s vysokým podílem českého obyvatelstva. Na území městských i vesnických okresů, které se staly po Mnichovu součástí Říše žilo v roce 1930 202 106 obyvatel, z nichž bylo 65 523 Čechů, 2 879 Židů, 1 850 Chorvatů a dalších 6 657 obyvatel jiných národností a 181 227 Němců. Podíl českého obyvatelstva v jednotlivých obcích byl různý. Určitým vodítkem k jeho odhadu může sloužit souhrn statistických údajů ze sčítání lidu v roce 1930. Tehdy ve většině zvláště venkovských obcí však v zabraném území nepřesahoval 20% všeho obyvatelstva, jenom v menším počtu obcí byl vyšší, v některých obcích i nadpoloviční byl nadpoloviční, ale byly zde také ryze české vesnice (např. Mašovice). Pokud se týká městských obcí (především Znojmo, Miroslav, Moravský Krumlov, Břeclav) byla česká část obyvatelstva početnější než německá část. Bývalá oblast DEUTSCHSÜDMÄHREN byla rozdělená do okresů (Landkreis) Znojmo (Znaim – 992,9 km², 66 obcí, 91 565 ob. z toho 4 032 české národnosti), Mikulov (Nikolsburg - 793,48 km², 56 obcí , 77 918 ob.z toho 7 741 české národnosti), Horn (5 obcí s 1845 ob. z toho 92 české národnosti), Waidhofen a.d. Thaya (37 obcí s 10 425 ob., z toho 361 české národnosti), Bruck a. d. Leitha (2 s 16 526 ob. z toho 38 české národnosti) a tyto byly součástí říšské župy (Reichsgau) Niederdonau.
Podle sčítání obyvatel ze 17. 5. 1939 (bez obcí Engerau a Theben v okrese Bruck a. d. Leitha) zde žilo 181 753 obyvatel, z toho bylo 157 039 Němců a 19 000 ob. české národnosti. Říšské občanství (Reichsangehörige) 169 320 obyvatel, z toho 12 262 české národnosti. Porovnáme- li počet obyvatel se sčítáním z r. 1930 poklesl jejich počet o 20 333 obyvatel na 181 773 obyvatel, největší pokles byl v okrese (Landkreis) Znojmo, a to o 11 044 obyvatel, v okrese Mikulov pak o 8 280 ob.
.

Vývoj po roce 1945 již zcela změnilo národnostní složení oblastí, neboť dochází vyhnání (tzv. divoký odsun ihned po osvobození, kdy byla vyhnána většina německých obyvatel) a odsunu Němců (první transport s 1172 Němci vyjel z Moravského Krumlova - Mährisch Kromau 17. 2. 1946 a mířil do Bayreuthu, další byly 2. 3. 1946 ze Znojma- Znaim s 1200 Němci do Schweinfurtu, poslední pak 25. 10. 1946 z Mikulova – Nikolsburg s 336 Němci do Würzburgu. Celkem bylo vypraveno 29 transportů z Moravského Krumlova /1/, Mikulova /16/, Znojma /7/ a Miroslavi – Mißlitz /5/ s celkovým počtem 33 977 Němců) a v roce 1947 také k vysídlení Chorvatů.Chorvati jsou vysídleni do okresů Šternberk (44 rodiny), Vítkov (48 rodin), Rýmařov (25 rodin), Svitavy (20 rodin), Bruntál, Litovel, Mikulov a dalších moravských okresů. Na jejich místa přišli reemigranti z Bulharska (883 osob do obcí Jevišovka a Nový Přerov), Rakouska (Dobré Pole) a Jugoslávie (Jevišovka, Dobré Pole) a dále osídlenci z okresů Vsetín, Hodonín, Břeclav, Uherské Hradiště a Mikulov.
.

Osidlování německých obcí lze rozdělit do několika základních typů:

a) Osídlení bylo ovlivněno stavem v roce 1930, tj. početnosti starousedlých Čechů a jejich blízkým vztahem k českému obyvatelstvu v sousedních českých obcích. Příkladem toho je město Břeclav , kde k 5 075 starousedlých Čechů přibylo 3982 osob především ze sousedního okresu Hodonín.

b) Jiným typem bylo osídlování obcí v bezprostředním sousedství českých vesnic.První osídlenci zde přicházejí ihned po osvobození. Příkladem jsou obce z okresu Hustopeče a Pohořelice, kde většinu novoosídlenců tvoří obyvatele nejbližších obcí nebo z přilehlé oblasti předhůří Českomoravské vrchoviny.

c) Obce na Mikulovsku a ve východní části Znojma jsou osídlované z velké části organizovaným přesídlováním za řízení osídlovací komise ZNV. Převážná část přicházela ze Slovácka, Valašska a Horácka.

d) Obce osídlené novoosídlenci přicházejícími v menších skupinách nebo i jednotlivě, jde především o obyvatele střední Moravy, západních Moravy a východních Čech.

Největší přiliv novoosídlenců směřoval k nejúrodnějším částem tohoto území, do okresů Mikulov, Znojmo a Hustopeče, ačkoliv šlo o okresy, v nichž byla četná místa postižena válečnými událostmi. To se odrazilo také v určení okresů odkud novoosídlenci přicházeli – Uherský Brod, Uherské Hradiště, Kyjov, Hodonín, Tišnov a Vyškov a dále z okresů Vsetín a Zlín. Podíl osídlenců z Čech byl velmi malý. Zvláštní skupinu zde tvoří reemigranti z Volyně (Ukrajina), Jugoslávie, Rakouska, Rumunska a Bulharska, kteří mnohdy vtiskli obcím zvláštní ráz. Nejobtížněji probíhala novoosídlení nejzápadnější části jihomoravského území – okres Dačice – šlo o obce při samé rakouské hranici nepříliš hospodářsky přitažlivé. Namnoze šlo o místa, z kterých již dříve odcházeli obyvatelé do jiných míst a kde počet usedlíku trvale klesal. V tomto nehlubokém 10 – 15 km byla role starousedlíků velmi důležitá pro chod obce.Pokud se týká sociálního původu novoosídlenců jedná především o novoosídlence z rodin zemědělského proletariátu – v průměru kolem tří pětin. Jejich hlavní představou bylo založení nejčastěji středního hospodářství, na které by stačili silami vlastní rodiny. Většina z nich vytrvala (např.,. v letech 1946 – 1949 odešlo z 42 obcí v okrese Mikulov jen 954 osídlenců, nejvíce ze samotného města Mikulov, většinou proto, že nestačili na převzaté usedlosti), což je jistou výjimkou v osídlovaní Sudet. Protože velká část nových osídlenců pocházela ze starousedlých českých rodin a z okruhu jim blízkých a známého, vytvářeli snadno quasi – starousedlickou vrstvu, reklamující pro sebe zvláštní postavení ve vztahu k dodatečně přicházejícím osídlenců, například vůči reemigrantům.Novoosídlenci pak mění zcela charakter oblasti.
.

Pardubice, 2000-11- 29.
.
Pozn.:

Jevišovka – 39 rodin okres Vítkov (24 Radkov, 6 Vítkov, 4 Hartmanice)

29 rodin okres Rýmařov (22 Německá Hůzová, 3 Dětřichov)

23 rodin okres Šternberk ( 6 Jívová, 5 Domašov, 3 Sedm Dvorů, 3 Paseky, 2 Uničov)

20 rodin okres Svitavy (8 Lačnov, 4 Opatov, 2 Svitavy, 6Javorník)18 rodin okres Litovel (17 Skřipov, 1 Benkov)

2 rodiny okres Šumperkostatní rodiny pak v okresech Mikulov (14), Židlochovice (13). roce 1950 žilo v obcí 808 obyvatel –z toho 455 reemigrantů české a slovenské národnosti, 158 novoosídlenců a 13 reemigrantů z Jugoslávie

Nový Přerov- 15 rodin okres Šumperk (12 Vojtíškov)

21 rodin okres Šternberk (4 Dětřichov, 3 Paseky, 2 Hraniční Petrovice, 2 Horní Loděnice)

13 rodin okres Rýmařov (Německá Hůzová)8 rodin okres Litovel (Skřipov 7) 6 rodin okres Vítkov, po 4 rodinách – okres Zábřeh, Bruntál, Brno-venkov, 3 rodiny okres Opava, po 2 rodinách okresy Boskovice, Přerov, Mikulov. Po 1 rodině okresy Břeclav a Hustopeče. V roce 1950 žilo v obci 510 obyvatel (328 reemigrantů z Bulharska)Dobré Pole 200 Chorvatů bylo vysídleno do okresu Bruntál a Vítkov. roce 1950 zde žilo 460 obyvatel (228 novoosídlenců, 34 reemigrantů z Jugoslávie a Rakouska)

Rasová nauka po česku

Lukáš Beer

Je tomu už nějaký ten pátek, co jsem při zcela náhodném přepínání televizních kanálů zpozorněl, když se na obrazovce v záběru kamery vynořily obrysy brány do koncentračního tábora Osvětim. Přidal jsem zvuk a ze slov a doprovodných titulků pochopil, že se jedná o odpolední regionální zpravodajství nějaké české televizní stanice (bohužel si už nepamatuji které). V krátkém příspěvku se referovalo o jednodenním poznávacím výletu studentů jedné brněnské střední školy. Ti si měli na vlastní oči udělat představu o tom, jak fungovala ničící mašinerie v nejznámějším nacionálně socialistickém koncentračním táboře. Reportérka brněnského studia dala slovo i několika studentům, kteří se rozvyprávěli o svých dojmech z prohlídky. Lze předpokládat, že v krátkém zpravodajském šotu byly odvysílány jen ty nejpodstatnější dojmy studentů a že redakce dávala tedy při výběru dobrý pozor na to, co se do konečné odvysílané podoby dostane a co ne – to už jenom z praktického důvodu, aby mohla rozhovory se studenty do krátkého příspěvku nějak rozumně vtěsnat. Tuším, že byly odvysílány asi čtyři krátké komentáře studentů, kteří popisovali, že žádnému z nich nebylo po prohlídce zrovna dvakrát do smíchu, že byli ještě dlouho potom zádumčiví a mlčenliví a že celou cestu domů do Brna panovalo v autobuse nezvyklé ticho. Jedna ze studentek prohlásila něco v tom smyslu, že ti Němci byli opravdu velmi zvrácení, když usilovali o to, aby na světě žili pouze modroocí blonďáci, a že všechny ostatní chtěli postupně zlikvidovat. Další studentka zase byla rozrušená z toho, že ve skladišti „odložených“ věcí viděla na fotografii zavazadla spousty lidí "od nás z Brna, byly na nich dokonce vidět i adresy jejich domovů“…

.
Kde se stala chyba vskutku nevím. Nevím, jestli studentům poskytla nedostatečný výklad paní profesorka, z jejíž iniciativy se exkurze konala, jak bylo uvedeno v reportáži. Na to už nikdy nepřijdeme. Chtěl bych spíš poukázat na fakt, že dnes zpravidla nikoho příliš nevzrušuje, konstatuje-li někdo ve sdělovacích prostředcích o nacionálním socialismu bohapustý nesmysl či polopravdu, a to tím spíš, když tak trochu vědomky či nevědomky hraje na notu našim šovinistům. Existuje jakýsi konsens, že se vyloženě nemusí korigovat každá přestřelka pronesená na účet zavrženíhodného nacionálního socialismu. „Nacismu“ se přeci není třeba nikterak "zastávat", tak proč studentku opravovat. Říkáte, no a co, že to co říkala studentka o modrookých blonďácích zas tak úplně nebyla pravda, ale že to v konečném efektu stejně není až zas tak důležité? Že se v těchto záležitostech zas tak nemusí hrát na přesnost a na detaily, že už na tom nesejde?

To je bohužel omyl a pro české prostředí to platí dvojnásob. Na konto národního socialismu se s přimhouřením oka smí sem tam bez zpětné korekce něco přibásnit, zvlášť pokud se tím ve vlastních očích vlastní národ znázorní jako okupací více poškozený a v souvislosti s poválečnými excesy a s vyhnáním co možná nejvíce morálně očištěný. Likvidace a vyhlazení Čechů je vždy emocionálně nanejvýš účinným a osvědčeným receptem, který logicky zabírá na publikum více než „pouhá“ obyčejná germanizace. Ale i ve velmi citlivých otázkách rasové politiky národního socialismu panují v laické veřejnosti z velké části nesmyslné představy. Nemluvím zde o „zainteresovaných“ a zvídavých jedincích, kteří si něco přečetli a kteří mají v problematice více méně jasno. Ale jinak si stačí na internetu pouze vygooglovat několik textů zadáním spojení „čistý árijec“ nebo „germánská rasa“ a jsme doma. A to je na internetu podchycena jenom část zkreslenin a nesmyslných výplodů, které se v našich zemích vyprodukovaly v druhé polovině minulého století a žijí v mylných hluboce zakořeněných představách široké veřejnosti.

.

Proto neuškodí poněkud reálnější pohled na to, co taková rasová nauka v dané době obnášela, se zvláštním zřetelem na vztahy Čechů a Němců. Jsem si samozřejmě vědom, že se zde pohybuji na tenkém ledě. V prvé řadě podotýkám, že mi nejde o propagaci rasových teorií či jejich oživování. Považuji ale ze shora uvedených důvodů za nanejvýš potřebné oponovat některým do éteru občasně vpouštěným a bez kritiky ponechaným tvrzením. Jiný nad tím „detailismem“ mávne pouze rukou, druhému se taková polopravda může hodit i do krámu. Já bych ale přeci jenom uvedl věci alespoň částečně na pravou míru.

Není zajisté žádnou novinkou, že v období Protektorátu vycházela celá řada ostře protižidovsky zaměřených titulů, z velké části určených široké veřejnosti. Ty však zpravidla neposkytovaly jakýsi ucelený přehled „rasové nauky“ uplatňované v rámci nacionálního socialismu, můžeme-li takto zaměřenou tématiku tímto způsobem nazvat. Takových publikací bylo v českém prostředí spíše poskrovnu.

Ale i Češi měli být s rasovou problematikou důkladně seznámeni. Koncem května 1943 publikuje protektorátní tisk krátké oznámení, že právě vyšly dvě „populární brožury“ o rase:
„Současná doba přivodila značný zájem širokých vrstev o otázky rasové, které nejsou již jen otázkou bádání úzkého okruhu vědců, nýbrž stávají se předmětem lidovýchovy. Často slyšíme o rasových otázkách tam, kde řešení určitých, zeměpisně-politických otázek přihlíží k povaze obyvatelstva, které obývá to či ono území. (…) Vědecké publikace nejsou pak pro svůj vědecký ráz přístupné nejširším vrstvám, ač právě rasový problém pro svoji závažnost si zaslouží, aby byl chápán obecně.“ (Lidové noviny, 26. května 1943.)

Tomuto požadavku „lidovosti“ měly vyhovovat dvě přednášky vydané tiskem ve formě brožury, jejichž autorem byl „zmocněnec Národního souručenství pro rasové otázky“ RNDr. Vladimír Teyrovský (* 15. 3. 1898 - † 29. 10. 1980) z Brna.

Jméno tohoto pána je českým etologům zcela určitě pojmem, poněvadž je významně spjato s počátky tohoto odvětví v našich zemích, stejně jako s dobovou zoopsychologií. Druhou stránkou této významné osobnosti české vědy jsou jeho politické aktivity. Teyrovský se již v polovině 20. let výrazně podílel na činnosti moravských fašistů soustředěných kolem týdeníku „Národní republika“. V jeho pozadí byl zřetelný vyhrocený český nacionalismus zaměřený proti Němcům, proti internacionalismu socialistů a zejména komunistů, proti "národně vlažnému" Hradu a stále silněji proti světovému Židovstvu.

Teyrovského protiněmecké zaměření bylo za Protektorátu zřejmě pardonováno. Podívejme se nejdříve jen povrchně na tu spíše nevinnou publikaci z roku 1943 od jmenovaného autora, která měla sloužit „lidovýchově“. Nesla název Gregor Johann Mendel, zakladatel nauky o dědičnosti a měla „osvětlovat život a studium velkého brněnského učence, jeho pokusy a výsledky“. Středem zájmu brožury byla ale ve skutečnosti otázka vlivu míšení ras na povahu národního celku.

V jistém smyslu závažnějším ve svém dopadu byla Teyrovského brožurka pojmenovaná Význam rasy a vydaná Zemským ústředím osvětových sborů v Praze ve dvou jazykových mutacích – v češtině a němčině. Brožurka byla koncipována jako tištěná přednáška určená po důkladném prostudování k předčítání kompetentní osobou před publikem. Měla posloužit jako vzor přednášky v rámci „lidoosvěty“ a na jejím začátku autor upozorňoval, že přednášející se od vzoru může pouze mírně odchylovat. Tak například připouštěl „případnou úpravu některých vět se zřetelem k velmi prostému posluchači“ apod.

Teyrovský nejprve vysvětluje pojem rasy a rasových znaků a zdůrazňuje, že „je jasné, že rozdíly jazykové, jak je pozorujeme mezi jednotlivými národy, nejsou znaky rasovými v tom smyslu, aby bylo možno mluviti o nějaké ´rase slovanské´, o ´rase germánské´ atd.; jinými slovy: není nějaké ´slovanské´, ´germánské´, ani nějaké ´anglické´či ´francouzské´rasy či pod., nýbrž jsou jen národy, které mluví jazyky slovanskými, germánskými atd.; tyto národy pak, i když mluví příbuznými jazyky, mohou se velmi lišiti svým rasovým složením, a naopak: svým rasovým složením mohou si býti velmi příbuzny národy, které se jazykově třeba velmi od sebe liší.“

Posléze přechází k oblasti třídění ras:
„V tom směru všimněme si tu zvláště ras, které v (...) evropském lidstvu rozlišujeme podle jednotlivých z oněch dalších dědičných znaků, jakými tu jsou vzrůst těla, barva vlasů a očí a odstín pleti, tvar a poměr rozměrů hlavy, tvar různých jednotlivých částí těla, například nosu, brady atd. Podle rozdílů v těchto jednotlivých znacích rozlišujeme ve vlastním evropském lidstvu těchto šest ras: 1. nordickou; 2. falskou; 3. východobaltickou; 4. mediterranní (čili středozemskou; v německých pojednáních označovanou zpravidla „westisch“); 5. alpinskou (v německých pojednáních označovanou zpravidla „ostisch“); 6. dinarskou.
Rasy nordická, falská a východobaltická mají světlé vlasy a oči a světlou pleť; rasy mediterraní, alpinská a dinarská mají tmavé vlasy a oči a snědou pleť. – Nordická, falská a dinarská se vyznačují proti ostatním třem vysokým vzrůstem; nordická, mediterranní a dinarská jsou postavy štíhlé, proti falské, východobaltické a alpinské, které jsou postavy rozložité až zavalité. – Při pohledu shora jest hlava u rasy nordické, falské a mediterranní dlouhá proti krátké hlavě rasy východobaltické, alpinské a dinarské. (...)
Rasy světlé, tj. nordickou, falskou a východobaltickou nacházíme zastoupeny převahou v obyvatelstvu severní části Evropy; naproti tomu evropské rasy s tmavými vlasy a očima a se snědou pletí, tj. rasu mediterranní, alpinskou a dinarskou převahou v obyvatelstvu jižní části Evropy; - dlouhohlavé rasy: nordickou, falskou a mediterranní převahou na západě, krátkohlavé rasy, to jest východobaltickou, alpinskou a dinarskou převahou na východě Evropy. Podle toho jsou rasa nordická a falská rasami, které shledáváme převahou v severozápadní Evropě, východobaltická rasou, zastoupenou převahou v severovýchodní Evropě, mediterranní rasou převážně se vyskytující v Evropě jihozápadní, alpinská hlavně ve střední Evropě a na jihovýchod od ní rasa dinarská. Znovu a znovu bylo tu v tomto stručném a spíše schematickém vylíčení rozšíření oněch šesti evropských ras užito slova „převahou“: to znamená: jak v obyvatelstvu severní části Evropy se objevuje v různém stupni příměs jižnější, tj. tmavších ras, tak i naopak v jižní části Evropy shledáváme v obyvatelstvu různý stupeň příměsi světlých ras severních; a obdobně tomu jest v poměru západ-východ, pokud jde o rozšíření jmenovaných ras dlouhohlavých na jedné a krátkohlavých na druhé straně. Z toho všeho ovšem vyplývá, že není v Evropě národa, který by byl ve všech svých příslušnících naprosto čistým představitelem některé z ras zde uvedených.“

Zde se dostáváme do oblasti pro naše účely zajímavé:
„Všechny výše uvedené rasy jsou zastoupeny např. jak v německém, tak i v českém národě; rozdíl je jen ten, že v německém národě má převahu severní světlá rasová složka, v nichž podle německého rasového badatele Günthera rasa nordická, dlouhohlavá, štíhlá, sama vykazuje podíl asi 50% v součtu podílů všech šesti výše uvedených ras, kdežto naopak v českém národě má převahu krátkohlavá, tmavá (tj. tmavovlasá, tmavooká a snědá) složka alpinsko-dinarská proti ostatním vyjmenovaným rasám (z toho podle zesnulého českého anthropologa profesora Matiegky připadá na alpinskou rasu asi 33%, na dinarskou asi 20% v součtu podílů všech uvedených ras v českém národě); tyto rozdíly mezi německým a českým národem vyplývají už z onoho výše připomenutého rozdílného rozšíření jednotlivých těchto ras v Evropě. Důsledek tohoto rozdílného rozšíření je ovšem na druhé straně patrný také v rasovém složení oné části německého národa, která žije v českých zemích a v zemích v jejich bezprostředním západním a jižním sousedství (Bayern, Ostmark). V těchto zemích, tedy v jižnější části Německé říše, se totiž uplatňuje opět ona alpinská a dinarská rasa značnějším podílem u srovnání s poměry na severu. Od těchto bezprostředních sousedů německé národnosti jest tudíž český národ mnohem více odlišen jazykem nežli rasovým složením.“

Ještě jednou připomínám, že Teyrovského text vyšel v doslovném německém překladu a prošel samozřejmě i německou cenzurou, tudíž byl přístupný i každému „sudeťákovi“, řečeno lidovou češtinou. Řekl bych, že tu je také nejvhodnější chvíle s citací přednášky dr. Teyrovského přestat, protože v druhé polovině už skutečně začíná pomalu „přibírat na obrátkách“.

V kapitole „Duše rasy a duše národa“ ještě přisuzuje jednotlivým rasám typické povahové vlastnosti – rase nordické „klid, odměřenost, přímost, vytrvalost, nadání organisátora, důslednost v konání, jdoucí často až na úkor osob. prospěchu“. Rase dinarské „živnost, nenucenost, družnost“, rase alpinské „opatrnost, rozvážnost, usedlost, lpění na hmotném blahobytu“ atd. Po části, kde se rozepisuje o případech chybné interpretace pojmu „arijská (jazyková) skupina“ ale přichází řeč na „cizí plemena“ rozšířená v Evropě, přičemž není potřeba disponovat obzvláštním důvtipem, aby čtenář pochopil, co resp. koho tím Teyrovský konkrétně myslel. Z četby pasáží v kapitolách „Smysl protižidovských opatření“ a „Společenská a biologická isolace Židů“ už skutečně jde místy mráz po zádech. Autor srovnává společenskou a biologickou izolaci Cikánů a Židů s izolací „duševně úchylného individua“. Věřím, že po přečtení těchto řádků by brněnská studentka byla zamlklá stejně jako po návštěvě koncentračního tábora v Osvětimi, ale možná by si o věci učinila trochu reálnější přehled a možná by jí nesmysl o modrookých blonďácích nenapadl a nepletla by si jablka s hruškami.

Přes – z lidského hlediska – otřesné závěry prezentované v citované brožurce se domnívám, že to, co jsem tu z této zapomenuté příručky českého vědce ocitoval, bylo třeba zmínit. Ne proto, že by bylo nějak nutné se rozdělením evropského obyvatelstva (a tedy i německého národa a Germánů vůbec) do šesti základních rasových typů důkladně zabývat a vyvádět z toho pro náš život dnes nějaké důsledky. To už rozhodně ne. Můžeme Teyrovského text odložit a nevracet se k němu. Je smutné, že za účelem objasnění některých skutečností bylo třeba z brožurky od Teyrovského vůbec citovat, ale dokud se budou v médiích a nebo i jen na internetových diskusních fórech vyskytovat nesmyslné názory zakládající se často na zkreslených polopravdách o „nacistických teoriích čisté rasy“, o „germánské“ a „slovanské“ rase, směřované do oblasti emocionálně nabitých česko-německých vztahů, tak je bude třeba poopravovat, i když je to matérie nanejvýš nepříjemná. Tím spíš, že těchto pokřivených mýtů stavějících v drtivé většině případů na skutečné neznalosti nacionálně-socialistické rasové nauky šikovně využívá nejeden náš šovinista k prosazování žádoucích nálad veřejnosti a národa.

Aktualizace 10. dílu seriálu o Kuratoriu

K poslednímu,10. dílu seriálu Nedokončená pouť Kuratoria bylo dodatečně doplněno 7 fotografií ze „Dnů mládeže 1943“ v Praze ve dnech 11.-12. září 1943. (Na jedné z nich je v záběru z hlediště na zalidněný stadión při slavnostním vztyčování vlajek jasně vidět hustý les zdravících zdvižených českých pravic.) Poněkud byl doplněn i text v úseku, kde je popisováno promítání filmu „Mládeži česká, voláme tě!“ v kině Adria – jde o stručný popis scén, které se v tomto propagandistickém filmu odehrávají. A koneckonců byla na konec dílu (úplně na konci za poznámkami) přiřazena obrázková příloha – jde o dva články, které tehdy vyšly v největším německy píšícím protektorátním deníku „Der Neue Tag“, který na svých stránkách referoval o sportovních slavnostech české mládeže. Vyšel zde také překlad té části projevu ministra Moravce, kde reagoval na aktuální mezinárodně politickou situaci. V jiném vydání deníku vyšel ještě třetí novinový článek, který přinesl překlad poselství státního prezidenta Emila Háchy české mládeži na Strahově.

Werwolf: Fakta a mýty

Franz Chocholatý Gröger

V září 1944, kdy západní spojenci i Rudá armáda spěchali k Berlínu, chtělo nacistické vedení proti zapřisáhlému nepříteli bojovat dokonce i v případě porážky. Na scénu vstupuje Heinrich Himmler, říšský vedoucí SS a policejní šéf, který sice neměl vůdcovské schopnosti, ale disponoval veškerými prostředky, jimiž mohl přinutit a potrestat ty, kteří se nedokázali nebo se odmítali organizovat. Měl na starosti všechny zálohy a odvod vojáků v samotném Německu. V srpnu se pustil do budování a do výcviku dvaceti pěti divizí Volksgrenadiere. (1) V létě tohoto roku se sešli Reichsführer-SS Heinrich Himmler a SS-Brigadeführer und Generalmajor der Polizei Walter Schellenberg. Schellenberg ho seznámil s prací generálmajora Reinharda Gehlena, která zahrnovala zpravodajství z východní fronty, ve které Gehlen poukazoval na účinnost ruských partyzánských jednotek. Rovněž se zmínil o možné válečné prohře, pokud se nezačne konat a nevytvoří se obdobná partyzánská organizace na německé straně. Struktura takové organizace vycházela ze zkušenosti s polským hnutím odporu – Armii Krajowe (AK). Po pádu Warszawy se Gehlenovi dostal do rukou archiv AK. Hovoří o vytvoření podzemní organizace vytvořené z malých skupin s decentralizovanou organizační strukturou. Plán obsahoval školení sabotérů, diversantů a agentů, vytvoření utajených skladů zbraní, potravin a radiových spojení na územích ohrožených sovětskou a polskou okupací. Gehlen byl v té době v čele zpravodajského oddělení generálního štábu OKH „ Fremde Heere Ost“, které se zabývalo operačním a taktickým zpravodajstvím, zaměřeným proti Sovětské armádě. Řídilo akce skupiny „Zeppelin“ jejíž příslušníci byli naverbováni především z řad válečných zajatců, ale i místních konfidentů a spolupracovníků Abwehru. Původním úkolem byla diverzní a zpravodajská činnost ve prospěch vojsk Wehrmachtu, bojujících na východní frontě. Himmler plán z počátku odmítl, ale předložil Gehlenovu zprávu dalším důležitým osobám a po dlouhém uvážení došel k finálnímu závěru.

.

Mobilizace a propaganda k totalitnímu nástupu národa proti plánům Spojenců vytvořit Německo dle Morgenthauova plánu dostoupila vrcholu 19. října 1944, kdy Völkischer Beobachter oznamoval červeným titulkem přes celou stranu, že na oslavu Bitvy národů Führer ohlašuje vznik Volkssturmu. Při inspekci první jednotky Volkssturmu 18.října 1944 zakončil Himmler svůj projev slovy: "I na územích, kde si nás podle svého přesvědčení plně podrobili, se jim za zády čas od času znovu zvedne vlna odporu a dobrovolníci, podobní vlkodlakům, odvážným jako sama smrt, na nepřítele opět udeří !" (2) Bylo rozhodnuto vytvořit odbojové hnutí pod krycím jménem WERWOLF. Jméno Werwolf je inspirováno románem Hermanna Lönse, odehrávající se za třicetileté války. Evropskou krajinou táhnou žoldnéři z různých zemí a s nimi přichází i vraždění, vypalování vesnic, znásilňování žen a dětí. Skupina sedláků z Lüneburského vřesoviště se ovšem žoldnéřům a cizím vojákům vydá na odpor. Pod vedením sedláka Wulfa odchází skupina vesničanů do lesa a zde se mstí nepřátelům za jejich činy. Nikdo neunikne jejich spravedlnosti a s nikým nemají žádný soucit. Chrání své příbuzné a obyvatele vesnic. Střídavě přebývají ve vesnici a v lesích. Jejich oddanost ve vítězství je známá brzo v širokém okolí a nepřátelé si na ně dávají pozor. Za svůj symbol si zvolí tzv. Vlčí hák, který odstrašuje všechny nepřátele. Po skončení války jsou Wehrwolfové odměněni od knížete a respektováni od svých bližních. (3) Jaká symbolika pro druhou polovinu roku 1944. Hrdinných vojáků bohužel ubývalo, ale touha po svobodě stále nevyprchala. Z jedné strany, řečeno slovy Ministerstva propagandy, barbarští bolševici, znásilňující ženy a loupící a ze strany druhé vojenská sebránka poháněná židovskými intrikáři. Kapitulaci Aachen 21. 10. 1944 bral Himmler jako osobní urážku. V dopise určeném policejnímu veliteli SS pro Západ generálu Karlu Gutenbergerovi, rozzlobeně napsal: "Z informací v nepřátel­ském tisku je jasné, že v některých oblastech okupovaných Anglo­američany se místní obyvatelstvo chová naprosto nedůstojně. Přika­zuji, aby v okamžiku, kdy budou tato území znovu obsazena, byli provinilci postaveni před soud. Nyní bychom se měli pokusit dotyčné obyvatelstvo, vychovat tím, že za frontou vykonáme trest smrti." (4)
.
Plněním tohoto úkolu byla pověřena organizace vytvořená v říjnu 1944 jako Unternehmen Werwolf (Iniciativa Werwolf). Tato partyzánské organizace pod názvem Werwolf (vlkodlak), která má působit v týlu nepřítele a jako stín likvidovat nepřátele Německé říše. Nepřátelská hnutí partyzánů působila v Evropě od počátků války. Velkým příkladem by se dalo uvést Polsko či Francie. Nejbrutálnější způsob partyzánského boje předváděli opět vojáci Sovětského svazu. Pro takovou akci potřeboval Himmler někoho schopného. Na schůzce v Himmlerově novém štábu u vesnice Hohenlychen, které se zúčastnil Schellenberg, nakonec se jim stal SS-Obergruppenführer und General der Waffen-SS und Polizei Hans-Adolf Prützmann, jmenovaný zároveň Generalinspekteur für Spezialabwehr. Prützmann byl s partyzánským bojem sblížen již dříve. Od roku 1941 pobýval ve východní Evropě a patřil mu také neoficiální titul “neomezeného krále Ukrajiny“. Jeho znalost sovětského partyzánského hnutí nebyla malá a jeho fanatismus a bezsoucitná duše mu přidávali na oblibě u Himmlera. Od Himmlera dostal jasný úkol a byl obeznámen se všemi záležitostmi okolo akce „W“. Jako hlavní štáb si Prützmann zvolil Petz poblíž Berlina, později bylo sídlo přesunuto do Rheinsbergu (cca. 100 km severně od Berlína). Prützmann okamžitě začínal povolávat schopné lidi, jako své bývalé kolegy z Ukrajiny, tak i známější příslušníky SS. (5) Do velitelství se sjížděli lidé, kteří byli nějakým způsobem seznámeni s partyzánským bojem (lidé ze SS, WH, policejní důstojníci či skupina důstojníků a poddůstojníků divize Brandenburg). Pro prvopočátky výcviku zvolil Prützmann část západního Německa, kde Spojenci stáli na historických hranicích říše. Zde byl hlavním velitelstvím a výcvikovým střediskem zámek Hűlchrath v Grevenbroichu, dalšími středisky byly Lübbecke, Eltville am Rhein, Neustrelitz, Hannover a ve Slezsku Breslau (WrocŁaw), Neisse (Nysa), Teschen (Těšín).
Místní organizace NSDAP a SS byli informováni o výcviku Werwolfu. Dobrovolníci pocházeli ze všech možných organizací a věkových kategorií. Ve Werwolfu se tak setkali hoši z HJ a dívky z BDM, někteří vojáci SS, příslušníci policie a obyvatelé Německa, kteří byli připraveni bojovat za svobodu Evropy jako Lönseho sedláci pod vedením Wulfa v jeho románu. Dalším střediskem byl zámek Friedenthal (severně od Berlína). Muž, který je zde cvičil, byl SS-Obersturmbannführer Otto Skorzeny. Místo mu nabídl osobně Himmler, pro jeho vynikající výsledky. Byl pozván do Himmlerova štábu v Hohenlychenu, kde se zúčastnil schůze společně s Prützmannem, Schellenbergem. Schůzce byl přítomen i SS-Obergruppenführer Ernst Kaltenbrunner. Skorzeny zde byl seznámen s akcí „W“ a okamžitě začal pracovat ve výcvikovém středisku ve Friedenthalu. Od podzimu 1944 do jara 1945 zde vycvičili mnoho osob k záškodnickému boji, kteří odváděli svou práci po různých koutech říše. Prvotním prostorem měla být oblast mezi Aachen a Prümem a část oblasti Východního a Západní Prusko, kterou již Rusové obsadili, ale bylo zde ještě dost Němců, kteří by mohli být Werwolfu nápomocni. Na konci prosince 1944 svolal Prützmann poradu do Postupimi, kde jednal se zástupci německých organizací. Potřeboval do svých řad další schopné lidi a zde mu byl nápomocen Reichsjugendführer Hitler Jugend Artur Axmann. Nutno upozornit, že uvnitř SS byly dvě organizace - Werwolf a SS Jagdverbände Otto Skor­zenyho. Již na podzim roku 1944 obeslal Prützmannův inspektorát nejvyšší funkcionáře SS a NSDAP v západních župách, kteří měli podle jim zaslaných tajných instrukcí získat vhodné dobrovolníky. (6) Těch se do konce roku 1944 přihlásilo Prützmannovu štábu kolem čtyř až pěti tisíc. Z nich byli následně vybráni ti, kteří se k úkolům Werwolfu jevili jako nejvhodnější. Obzvláště se cenili lidé, jejichž zaměstnání bylo spjato s přírodou, jako myslivci, lesníci a zemědělci s výbornou znalostí místa. Z hlediska výcviku byli nejlepší přislušníci přijati do března 1945. Pro plnění výzvědných úkolů a doručování zpráv se považovaly jako obzvláště užitečné příslušnice Svazu německých dívek (BDM) a členové HJ.
.
Výcvikové programy měly teoreticky zahrnovat sabotáže s použitím plastické trhaviny, napěchované do plechovek Heinzovy polévky z volské oháňky a odpalo­vané ukořistěnou britskou časovanou roznětkou. Byly vyvinuty nejrůznější druhy vybavení, dokonce i prádlo obsahující výbušninu nipolit. Existovaly také nepromo­kavé pláště s podšívkou z výbušniny. Nováčkové Werwolfu se učili zabíjet strážné škrticí smyčkou asi metr dlouhou nebo pistolí Walther s tlumičem. Ukořistěné dokumenty uvádějí, že jejich heslem bylo "Proměňte den na noc a noc na den! Udeřte nepřítele, jak jej spatříte! Buďte mazaní! Kraďte zbraně, střelivo a stravu! Ženy, podporujte boj Werwolfu“ jak můžete!" (7) Měli operovat v tří- až šestičlenných skupinách, stravu měli dostat na 60 dnů. "Zvláštní důraz se kladl na ničení skladišť benzinu a nafty." Výše zmíněné úkoly měly provádět základní jednotky o síle 3 až 6 mužů, které byly následně organizovány do větších celků. (8) Vybavení členů základních skupin sestávalo z osobních zbraní, ručních granátů, pancéřových pěstí a plastických trhavin v rozmezí sedmi až devíti kilogramů. Werwolfové obdrželi také vojenské uniformy, ať již se jednalo o uniformy Waffen SS nebo uniformy speciálních armádních jednotek. Přes den se měli pohybovat v civilním oblečení, vybaveni falešnými osobními průkazy a při plnění úkolů v nočních hodinách pak použít zmíněné uniformy. Výcvikový manuál Werwolf:Winke für Jagdeinheiten (Winke für Jagdeinheiten) upravoval i užití civilního oblečení, a sice tak, že „v krajním případě může být také použito ošacení typické pro zemědělce v operační oblasti“ (9) Velký důraz kladl manuál také na získání podpory domorodého obyvatelstva: „Bez podpory obyvatelstva se nemohou skupiny odporu na dlouho udržet“ (10) Nacistické úřady objednaly 2000 vysílaček a 5000 souprav trha­vin, ale jen málo se podařilo dodat včas. Po náletech se sbíraly americké zápalné bomby a vězňové koncentračních táborů je museli rozebrat a vyjmout nálož k dal­šímu použití. Werwolf měl také podle předpokladů čelních představitelů přimět jak západní Spojence, tak sovětské velení, aby přesměrovali část jednotek do svých týlů, kde by se vyrovnali s problémy, jež jim způsobil. Vybavení skupin Werwolfu zajišťoval systém skrytých muničních skladů a zásobovacích skladišť. Ponecháni za nepřátelskými liniemi zůstávali příslušníci Werwolfu ve skrytých bunkrech nebo podzemních chodbách, které sloužily rovněž jako ubytovny a velitelská stanoviště. Tyto okolnosti donutily členy jednotlivých skupin operovat pouze na omezeném prostoru a být tak vázáni poměrně malým akčním radiem. Do konce roku probíhal výcvik Werwolfu podle přeložených sovětských materiálů a materiálů Armie Krajowe dodané Gehlenem. Od ledna pak dle Werwolf:Winke für Jagdeinheiten. S postupem Rusů k Odře vyvstal problém s výcvikovými středisky.
.
Plukovník SS Siebl otevřel své první výcvikové středisko Werwolfu uprostřed oblasti, kterému kontrarozvědná služba začala říkat „Alpenfestung“ nebo „National redoubt“ či „a reduta“. Daily Worker 15.12.1944 přinesl zprávu, že Hitler se nevzdá a vytvoří v oblasti na pomezí Bavorska a Rakouska se svými elitními jednotkami SS a horskou pěchotou poslední baštu odporu. Během bitvy o Ardeny Goebbels na tajné schůzce všech německých vydavatelů a předních novinářů prohlásil, že se o „redutě“ nikde nesmí zmiňovat a pokud vyjde něco v zahraničním tisku, nesmí to přetiskovat. Po selhání protiofenzivy v Ardenách sestavil Goebbels skupinu, která by historky o „redutě“, o budování podzemních továren v této oblasti, o elitních jednotkách a o podzemních skladech zásob měla šířit. Lest se vydařila a americký tisk se těchto informací záhy chopil. První článek o tom, že u Bad Aussee, ležícího nedaleko Berchtesgadenu se rozbíhá program pozemní partyzánské války a že je v tomto regionu cvičen výkvět SS a HJ otiskl americký časopis Collier. Novou hrozbu začala analyzovat výzvědná služba SHAEF a výzvědná služba 12. armády ji začala zkoumat. Ministerstvo obrany Spojených států tuto zprávu vzalo vážně na vědomí 12. února 1945, kdy varovalo, že Hitler bude chtít vyvolat skutečný Soumrak bohů. Letecká ochrana poukazuje přinejmenším na dvacet lokalit v „redutě“, kde se v podzemí vyvíjejí aktivity a to zejména v oblastech Feldkirchen, Kufstein, Berchtesgaden a Golling. Na druhé straně však výzkumné a analytické oddělení OSS pod vedením Billa Langera vypracovalo rozsáhlou zprávu, která velmi skepticky hodnotila existenci „National redoubt“. Nikdo však této práci nevěnoval potřebnou pozornost. 21. března 1945 vydal štáb 12. armádní skupiny generála Bradleyho zásadní změnu strategické orientace, podle níž význam Berlína poklesl a celkový postup vojsk měl směřovat do pevnosti v jižním Bavorsku. (11)
.
Změna strategie, podle které Němci v čele s Werwolfy povedou v Alpách partyzánskou válkou, jejímž výchozím bodem bude Berchtesgaden. O čtyři dny později zveřejňuje svá zjištění o „redutě“ i 7. Armáda generála Patche. V Remeši je mapa označena legendou „hlášení o National redoubt“ začala zaplňovat červenými praporky. Cíle Spojenců se změnily, význam Berlina je umenšen. Skupina 4000 -5000 nadšených mladých mužů z SS a nezletilců z HJ a dívek z BDM, kteří procházeli výcvikem dle manuálu Werwolf:Winke für Jagdeinheiten na tajných školách a střediscích pro Werwolfy se stala rozhodujícími faktory při určování budoucí strategie Spojenců v Evropě. Místo na Berlín se táhne na „redutu“. Pravdu Spojenci zjistili až 23. dubna 1945, když nedaleko od Magdeburgu překročili Labe tři Němci a vzdali se 30. pěší divizi. Jedním z mužů byl generálporučík Kurt Dittmar, který vešel ve známost svými oficiálními zprávami z fronty a byl považován za velmi důvěryhodný zdroj. Dittmar při výslechu uvedl, že „reduta“ je jen romantický sen a mýtus a Hitler zůstal v Berlíně. Spojenci si příliš pozdě uvědomili, že žádná „reduta“ není a nikdy nebyla. Berlín je ponechán Rusům a to následně pomohlo změnit celou tvář Evropy. Zajistili tím rozdělení Německa na padesát let.
.
Když se v lednu dostala Spojencům do ruky brožurka Werwolf:Winke für Jagdeinheiten přivodila šok. Tato brožurka byla prvním oficiálním dokumentem tajné organizace Werwolf. Z obsahu brožury:
Předmluva, partyzánská válka, povaha partyzánské války, organizace, vedení, principy, možnosti a omezení, zřízení loveckých jednotek, obecné požadavky, vůdci, lidé, organizace, výzbroj, vybavení, oblečení, vzdělávání, principy, využití půdy a krytí, procházet uzavření, oznámení a sdělení, zblízka, zátarasy, taktika, dosáhnout využití prostoru, volba zničení a cíle boje, osvěta a vyzvědění, pochod, plánování zastávek, záškodnická akce, přepadení, útok, zastavování, zabezpečení odpočinku, ochrana před odvetou, boj proti nepřátelské propagandě, ubytování a jídlo, přístřeší, vytápění a vaření, odpad a latríny, jídlo, nouzové dávky, Příloha I: Pokyny pro vybavení lovce, příloha II: Návod k použití kompasu při pochodu, příloha III:Výsadkové operace.
Pod nápisem Organizace stálo: "Zvláštním úkolem loveckých jednotek jsou rozsáhlé a pečlivě naplá­nované mise v týlu nepřítele. Tyto lovecké mise tvoří páteř jakékoli války vedené v malém měřítku. Lovecké jednotky by měly být využí­vány při dalších lokálních akcích hnutí odporu." (12)
.
Mnoho z argumentů zde uvedených a pokynů je v současné době využito v kurzech pro osamělé bojovníky, Jagdkommandos, USA U. S. Special Forces nebo Rangers Při studiu. této knihy si brzy uvědomíte, že byla napsána vojenskými experty. Tam jsou základní pravidla pro partyzánskou válku, jak byly později používaná v podobné formě po celém světě. Zde zmíníme jen známou knihu Der totale Widerstand: Kleinkriegsanleitung für Jedermann švýcarského majora H. von Dach. Kniha, která je pro úspěšné malé války v podobných nebo stejných podmínkách zásadní a nezbytná. (13)
.
Ve výše citované brožuře Werwolfu jsou popsané způsoby, jak se mají Werwolfové počínat za liniemi Spojenců. Nechyběly instrukce tykající se likvidace německých kolaborantů a sabotáže spojeneckých komunikací.
.
Zřídil Werwolf své lokální partyzánské jednotky? Zděšeně uvažovali pracovníci výzvědných služeb. Podle hlášení o rostoucím počtu incidentů daleko za spojeneckými liniemi vše nasvědčovalo, že Werwolf rozjel svou partyzánskou válku. Mimo to z Prützmannovy kanceláře vyšel rozkaz „ Každý starosta na území okupovaném Spojenci musí být při nejbližší příležitosti zlikvidován“ Mezi nejznámější činy německého Werwolfu na Západní frontě se řadí atentát na antifašistického starostu Aachen Franze Oppenhoffa (proveden na příkaz Himmlera 25. března 1945 v “Operaci Karneval“). Do Aachenu bylo vysláno z cvičiště na zámku Hülchrath komando vlkodlaků skládající se ze čtyř vojáků SS (SS-Untersturmführer Herbert Wenzel, SS-Unterscharführer Sepp Leitgeb, George Heidorn a Karl Heinz Hennemann), jednoho člena HJ (Eric Morgenschweiss) a členky BDM (Hauptgruppenführerin Ilse Hirsch). Komando bylo 22. března 1945 obeznámeno s plánem akce a ještě téhož dne nasedlo do letadla B17 v Hildesheimu. Výsadek komanda proběhl na hranicích Holandska s Německem. Po dosažení Aachenu a zjištění bydliště Oppenhoffa Leitgeb přeřízl telefonické spojení domu v domnění, že jde o starostův dům. Starosta nebyl doma a tak ho služebná telefonem zavolala a když starosta přišel, Leitgeb ho zastřelil ranou do hlavy na schodech jeho rezidence. Následně na místo přijela skupina amerických vojáků, zkontrolovat telefonické vedení, které předtím vlkodlaci přeřízli. Wenzel a Hennemann nestihli utéci se skupinou a dali se na ústup samostatně. Sepp Leitgeb byl při ústupu komanda zabit minou a Ilse Hirschová byla toutéž minou také vážně zraněna. Zbytek skupiny, Morgenschweiss a Heidorn, se dostal k řece Urft. Operace Karneval byla nejspíše nejznámější akcí Werwolfu, která se povedla uskutečnit. (14) Mnoho vražd a incidentů bylo Werwolfu připsáno i bez sebemenších důkazů. Jako příklad se dá uvést smrt sovětského generála Nikolaie Berzarina 16. června 1945 v Berlíně, kdy byl sovětskou propagandou uznán jako oběť Werwolfu. Přitom však zahynul při dopravní nehodě.
.

Od ledna se začíná postupně měnit zaměření Werwolfu a to v důsledku neúspěchu Volkssturmu, který patřil do kompetence Martina Bormanna a Josepha Goebbelse. Především z okruhu spolupracovníka Bormanna vzešly návrhy na „ vytvoření protibolševického odporu z vedoucích kádrů SD ve východních oblastech a z několika málo osob z kancléřství“. Tyto dokumenty byly předloženy Himmlerovi a ten nařídil Prützmannovu štábu poskytnout Bormannovi detailní informace o činnosti Werwoltu. Následkem napojení Bormanna dochází k vytváření lokálních buněk Werwolfu stranickými funkcionáři NSDAP. Tyto buňky však nespadaly pod Prützmannův štáb. Hlavní náplň těchto buněk byly akce, jejímž cílem bylo přinutit splnění rozkazu „spálené země“ a odstranit „zrádce německé cti, kolaboranty a defétisty“. Na profilu Werwolfu se podílel v tomto období Joseph Goebbels, který přejímá propagaci Werwolfu z rukou župních vedoucích a přenáší je na své Ministerstvo propagandy. Tím dochází ke změně plánu vybudovat Werwolf jako tajnou organizaci vojenského charakteru vedoucí partyzánskou válku v organizaci veřejnou a propagandistickou. Ta měla působit jako „avantgarda národa, sestávající z menšiny nezlomných a vytrvalých, měla být místo koncentrace pro všechny aktivisty, kteří nejsou srozuměni s kompromisnickým kursem“ (15). V tomto duchu také koncipoval propagandistickou kampaň, kterou zahájil. Na velikonoční neděli 1. dubna 1945 poprvé vysílá Sender Werwolf. Své vysílání zahajovala každý den slovy "Hovoří Sender Werwolf, posel německého hnutí za svobodu na nepřítelem okupovaných územích. Jsme hlas německého bojovníka za svobodu. Slyšíte nás každý večer v 19.00 hod na vlnách 1339 metrů, 224 kHz“. Ve svém prvním vystoupení charakterizuje Werwolf jako „organizaci zrozenou nacionálněsocialistickým duchem, aby bojovala neúprosně proti nepříteli všude tam, kde vstoupil na německou půdu… a není vázána žádnými omezeními. Všechny prostředky jsou vhodné, aby škodily nepříteli…Nenávist, nechť je naší modlitbou, msta naším bojovým pokřikem“; Ve vysílání ve 20:00 hod. se vysílalo provolání k německému lidu s výzvou ke vstupu do Werwolfu. "Každý bolševik, každý Angličan, každý Američan na naší půdě se musí stát terčem našich akcí… Každý Němec, ať už je jeho povolání jakékoli, ať patří do kterékoli třídy, a přihlásí se do služeb nepříteli, kolaboruje s ním, musí pocítit naši trestající ruku… Máme prosté heslo: „Vítězství, nebo smrt.“ Po několika dnech vydal Himmler další rozkaz: "Každý muž z domu, na kterém se objeví bílá vlajka, bude zastřelen. Při výkonu tohoto opatření nesmí být promar­něna ani vteřina. Za pachatele takových činů budou považovány všechny osoby mužského pohlaví od věku čtrnácti let výše.“ V dalším vysíláni zní: „Postavit překážky a pasti na silnicích, odstranit název, značky….. Telefonní a telegrafní linky byly postaveny pro nás, ne pro nepřítele. Zničit!… Zbraň v rukou nepřítele znamená smrt pro naše občany. Ve vašich rukou zaručuje svobodu lidu… Převaha našeho nepřítele je jen jeho hruď, záda jsou pro snadnou ránu. Do práce, Vlkodlaci! ... Vlkodlaci děláme vše pro náš národ. A pokud jsme nic jiného nemohli udělat, tak jsme prostě zemřeli za národ.“
Pravý cíl Werwolfu, jak potvrzuje dokument ze 4. dubna, souvisel s nacistickou posedlostí rokem 1918: "Známe úmysly nepřítele a víme, že po další porážce by už Německo nedokázalo povstat tak jako po roce 1918." (16) Werwolf měl vystupovat jako organizace národního odporu a také jako organizace trestající zrádce, kolaboranty a pomahače. Program Sender Werwolf se skládal s hlášení o sabotážních akcích a obecných hrozeb kolaborantům a čtením ze seznamů osob odsouzených k smrti. Od února 1945 se vlastní činnost mění. Z guerillové organizace, jejímiž hlavními úkoly byla zpomalit postup nepřátelských vojsk diverzními akcemi proti vojenským jednotkám, komunikačním spojům a zásobování, se stává organizace trestající zrádce a kolaboranty. Druhým úkolem byl boj proti ruským vojákům.
.

V práci Martina Pešla Werwolf: Analýza z hlediska typologie politického násilí je uveřejněna tabulka uvádějící přehled akcí v jednotlivých oblastech. (17)

Legenda:
A - Útoky a vyhrožování vlastnímu civilnímu obyvatelstvu a civilním správním úřadům
B - Útoky a vyhrožování cizímu (neněmeckému) civilnímu obyvatelstvu a civilním správním úřadům
C - Útoky proti vojenským cílům a vojenským správním úřadům
D - Diverzní akce (přerušování vedení, požáry, blokáda silnic, železnic, kladení nástrah apod.)
E - Útoky v rámci rozkazu o ’spálené zemi’

.
Vysvětlivky:
1 Plánované, ale neuskutečněné útoky v Kolíně nad Rýnem a Rheydtu.
2 Plánováno, ovšem neprovedeno díky odporu zaměstnanců provozů.
3 Ve sloupcích A, C, D vždy 1 akce z celkového počtu připadá organizaci Werwolfu, jež působila v okolí města Freyung.
4 K útoku v Trieru nedošlo, byl pouze připraven.
5 Blíže neurčený velký počet drobných útoků na francouzské a americké jednotky (sloupec C) a značný počet drobných sabotážních akcí (sloupec D).
6 Po kapitulaci blíže neurčený počet útoků na polské armádní jednotky.
7 Akce připravovány, ovšem neuskutečněny v důsledku rychlého postupu sovětských jednotek.
8 Jeden z činů pouze plánován, neproveden.
9 Nezjištěný počet případů sabotáží po připojení jižního Tyrolska k Itálii

10 Podobně jako v předchozích případech i počty týkající se Československa zahrnují doložené plánované, avšak neprovedené akce

.

Tento přehled ukazuje, že akce Werwolfu oznamované tiskem či uváděné bezpečnostními složkami byly často mýty nebo propagandistický trik oslavující práci bezpečnostních jednotek či omlouvající brutalitu těchto armádních bezpečnostních či polovojenských organizace jako byly Revoluční gardy vůči civilnímu německému obyvatelstvu.
.
Rychlý postup Rudé armády na východní frontě od ledna do března znamenal, že se nepodařilo včas vycvičit nebo vybavit žádnou skupinu. Za frontou tak zůstali většinou jen odříznutí příslušníci Volkssturmu. Propaganda kolem Werwolfu sa­mozřejmě nabízela oddílům SMERŠ a střeleckým plukům NKVD další naléhavý důvod k obvyklé paranoie a to cílenému vraždění, znásilňování a odvlékání mladých lidí do Sovětského Svazu. Na západě bylo Spojencům jasné, že plán Werwolf skončil fiaskem. Bunkry připravené pro operace Werwolfu byly zásobeny "pouze na 10 až 15 dnů" a fanatismus z příslušníků Hitlerjugend po zajetí rychle vyprchal. Byli to "jenom vystrašení, nešťastní mladí kluci". Někteří se uchýlili k sebevraždě pilulkou, kterou dostali, aby mohli "uniknout trýzni při výsleších, a především pro případ pokušení spáchat velezradu". Mnozí z těch, které jejich vedoucí vyslali při­pravit teroristické akce, se vytratili a šli domů. Možná nejbizarnějším mýtem sovětské propagandy byla zmínka o tom, že "německá tajná služba zanechala v Berlíně velké množství žen s pohlavními cho­robami, které měly nakazit důstojníky Rudé armády“. Jiné hlášení NKVD to popisuje jako činnost Werwolfů. "Někteří příslušníci ilegální organizace Werwolf, většinou dívky, dostali od svých vůdců úkol poškodit sovětské velitele a učinit je neschopnými služby." Dokonce těsně před útokem na Odře vysvětlovaly sovět­ské vojenské úřady zvyšující se počet případů pohlavních nemocí tím, že "nepřítel je připraven využít všechny způsoby, jak nás oslabit a znemožnit našim vojákům a důstojníkům zapojit se do akce. " V téže době byli důstojníci Rudé armády ohromeni způsobem, jakým Němci, zcela bez rozpaků, vyráběli komunistické vlajky z nacistických pra­porů s vystřiženým hákovým křížem uprostřed. Berlíňané říkali tomuto obratu ,,Heil Stalin !"
.
Tato poddajnost však nezabránila SMERŠ a NKVD, aby na každého uprchlí­ka nebo na každý incident nehleděly jako na příklad aktivit Werwolfů. Každý pohraniční pluk NKVD zatkl počátkem května přes 100 Němců denně. Víc než polovinu jich předali SMERŠ. Někteří nejhorší konfidenti sovětských úřadů byli bývalí nacisté, kteří se zřejmě snažili udat co nejvíc dřív, než budou sami odhaleni. SMERŠ vydírala bývalé členy nacistické strany, aby pomáhali oddílům NKVD chytat důstojníky SS a Wehrmachtu. Družstva se cvičenými psy prohledávala byty a chaty v zahrádkářských koloniích, kde se ještě nedávno schovávalo mnoho ně­meckých zběhů před SS a jednotkami polního četnictva.
.
Sovětské sabotážní teorie zahrnovaly myšlenku, že "vůdcové fašistických or­ganizací se připravují v Berlíně prodávat otrávené limonády a pivo". Děti hrající si s nalezenými pancéřovými pěstmi a odhozenými zbraněmi byly vyslýchány jako podezřelé z příslušnosti k hnutí Werwolf a SMERŠ zajímalo pouze přiznání. (18)
.
K oficiálnímu rozpuštění Werwolfu nikdy nedošlo. Velkoadmirál Dönitz odvolal v rozhlasovém projevu 5. května 1945 rozkaz o ’spálené zemi’ a pouze vyzval k ukončení ilegálních aktivit Werwolfu a jemu podobných organizací. Nutno podotknout, že výzva se týkala pouze území obsazených Spojenci. Ve výzvě nejsou zmiňována obsazená a okupovaná území jednotkami Rudé armády.
.
Odhaduje se , že v průběhu akci proti Werwolfu padlo 3,000-5,500 jejich příslušníků. Tedy zráty Werwolfu byly vyšší než počty zabitých či zraněných osob při jejich akcích. Jak uvádí Prof. Steven Plaut ve své práci The Anti-Terror Campaign That Succeeded Sověti popravovali rukojmí i z oblastí, kde k žádné sabotáže Werwolf nedošlo. Jakékoliv Němec držící zbraň, i myslivec, byl považován za teroristu a byl zastřelen na místě. Ti co skrývali teroristy nebo zbraně byli zastřeleni a jejich domovy byly vypálené. Podle něj se v krutostech vyžívali francouzští vojáci a československé vojenské a bezpečnostní orgány, kteří pravidelně mučili a zneužívali zajaté často smyšlené příslušníky Werwolfu. Nejdramatičtější československé akce se konaly v Sudetech. V říjnu 1946 Sověti drželi 3336 „příslušníků“ Werwolfu ve věznicích v sovětské zóně. Biddiscombe píše: "Nicméně, vzhledem k tomu, co Werwolf dělá, nebo se snaží dělat, reakce okupantů přesahuje oblast chápání." (19) Jak napsal Carl Schmitt ve své knize Teorie partyzána: „Dva jevy z konce války v Německu v letech 1944-1945 nelze přičíst na vrub wehrmachtu, nýbrž dají se vysvětlit spíše opozicí proti němu: německý volkssturm a takzvaný werwolf. Volkssturm byl zřízen výnosem z 25. září 1944 jako územní milice k obraně země a jeho vojáci byli během svého bojového nasazení vojáky ve smyslu branného zákona a kombatanty ve smyslu haagského Řádu pozemní války. O jejich organizaci, výzbroji, nasazení, bojovém duchu a ztrátách podává zprávu nedávno vydaný spis generálmajora Hanse Kissela, jenž byl od listopadu 1944 šéfem velitelského štábu německého volkssturmu. Kissel uvádí, že na Západě byl volkssturm Spojenci uznáván jako bojový sbor, zatímco Rusové s ním nakládali jako s partyzánskou organizací a zajatce stříleli. Na rozdíl od této domobrany měl být Werwolf partyzánskou organizací mládeže. O výsledku podává zprávu Dixonova a Heilbrunnova kniha: "Něko­lik málo začínajících werwolfů bylo Spojenci pochytáno a tím celá věc skončila." Werwolf byl charakterizován jako "pokus o rozpoutá­ní války dětských záškodníků" (Kinderheckenschützenkrieg). Tento výraz použil Erich C. Pruck a poznamenává, že „hranice mezi legálním bojovým nasazením (ve smyslu haagského Řádu pozemní války) a partyzánstvím je nejásná.“ (20)
.
Situaci v zemi České a zemi Moravskoslezské po 3.4.1945 , kdy se v Der NeueTag objevil krátký článek Freiheitskampf des „Werwolf“, se budu zabývat v další práci.
.
Pardubice 4.1.2010
Franz Chocholatý Gröger

.

Poznámky
(1) Whiting Charles, Werwolf, příběh z historie nacistického hnutí odporu, Baronet 2002s. 71, ISBN 80-7214-473-1 (dále Whiting..),
(2) Irving David, Morgenthauův plán, Sowulo Press, Žďar nad Sázavou 2009, ISBN 978-80-903957-6-3
Whiting.. s.72
(3) Löns Hermann, Vlkodlak (překlad J. Zaorálek) Praha: Borový, 1941
http://deliandiver.org/2008/06/markus-wolff-hermann-lons-uvod-do-jeho-zivota-a-dila-cast-2.html
(4) Whiting..s.73
(5) Whiting..s.74-76
Biddiscombe Perry: Werwolf! The History of the National Socialist Guerilla Movement, 1944 – 1946, Toronto, University of Toronto Press. 1998 s. 464. ISBN 978-0802008626. (dále Biddiscombe)
(6) V případě prvního operačního nasazení Werwolfů panují nejasnosti. Zatímco některé prameny uvádí jako první operační prostor oblast pohoří Eifel v Porýní, jiné označují za první místo nasazení Východní Prusko. Pešl Martin, Werwolf:Analýza z hlediska politického hnutí, Rexter 1/2005, s. 6-13, (dále Pešl) http://barrister.cz/strat/rexter/page.php?id=33
Etscheit, Georg. Der deutsche „Werwolf“ 1944/45 in Münkler, H.(eds., 1990): Der Partisan – Theorie, Strategie, Gestalt, Opladen, Westdeutscher Verlag 1990 uvádí mimo dvě výše uvedené prostory také Schwarzwald (dále Etscheit)
(7) Beevor Antony, 1945-Pád Berlína, Beta-Dobrovský Ševčík, Praha-Plzeň 2002, s.157-158, ISBN 80-7306-106-6 (dále Bevoor)
(8) Biddiscombe , Pešl
(9) Etscheit 155,
(10) Etscheit 156
(11) Whiting.. s.145-152
(12) Werwolf - Winke für Jagdeinheiten, Nachdruck Enforcer-Verlag; ISBN-13: 978-3939700173
(13) Hans von Dach, Der totale Widerstand.Kleinkriegsanleitung fur Jedermann, Zentralsekretariat des Schweizerischen Unteroffiziersverbandes Nr. 4 (Biel ) 1966, 287 s. http://openlibrary.org/b/OL5583159M/totale_Widerstand.
Westmar, H.(1991): Bewegung in Waffen: Band II - Strategie und revolutionärer Kleinkrieg,, 66 s. www.reinhardheydrich.org/book-05.doc
(14) Whiting. s.101-135
(15) Etscheit: 157
(16) Beevor s.128
Etscheit: 157
http://de.metapedia.org/wiki/Sender_Werwolf
(17) Pešl s.9,
(18) Beevor s.323-326
(19) Prof. Steven Plaut, The Anti-Terror Campaign That Succeeded, 27.june 2007 http://www.thepatriotexchange.com/success1.htm, http://foundation1.org/wp-en/2007/06/29/the-anti-terror-campaign-that-succeeded/
(20) Schmitt Carl, Theorie partyzána,OIKOYMENH, Praha 2008 ISBN 978-80-7298-265-3 s.42-43 Schmoeckel Mathias, Carl Schmitts Begriff des Partisanen.Fragen zur Rechtsgeschichte des Partisanen und Terroristen, Artikel vom 31. März 2006 http://s6.rewi.hu-berlin.de/online/fhi/debatte/CarlSchmitt/0603schmoeckel.htm
.
Literatura:
Beevor Antony, 1945-Pád Berlína, Beta-Dobrovský Ševčík, Praha-Plzeň 2002, ISBN 80-7306-106-6
Biddiscombe Perry: Werwolf! The History of the National Socialist Guerilla Movement, 1944 – 1946, Toronto, University of Toronto Press. 1998 446 s. ISBN 978-0802008626.
Hans von Dach, Der totale Widerstand.Kleinkriegsanleitung fur Jedermann, Zentralsekretariat des Schweizerischen Unteroffiziersverbandes Nr. 4 (Biel ) 1966, 287 s. http://openlibrary.org/b/OL5583159M/totale_Widerstand.
DixonAubrey C., Heibrunn Otto, Partisanen und Taktik des Guerillkrieges, Frankfurt a.M –Berlin 1956
Etscheit, Georg. Der deutsche „Werwolf“ 1944/45 in Münkler, H.(eds., 1990): Der Partisan – Theorie, Strategie, Gestalt, Opladen, Westdeutscher Verlag 1990
Irving David, Morgenthauův plán, Sowulo Press, Žďar nad Sázavou 2009, ISBN 978-80-903957-6-3
Kissel Hans, Der deutsche Volkssturm 1944-1945, eine territoriale Militz der Landesverteidigung, Frankfurt a. M. 1962
Pešl Martin, Werwolf:Analýza z hlediska politického hnutí, Rexter 1/2005, http://barrister.cz/strat/rexter/page.php?id=33
Schmitt Carl, Theorie partyzána,OIKOYMENH, Praha 2008 ISBN 978-80-7298-265-3 s.42-43
Schmoeckel Mathias, Carl Schmitts Begriff des Partisanen.Fragen zur Rechtsgeschichte des Partisanen und Terroristen, Artikel vom 31. März 2006 http://s6.rewi.hu-berlin.de/online/fhi/debatte/CarlSchmitt/0603schmoeckel.ht
Werwolf - Winke für Jagdeinheiten, Nachdruck Enforcer-Verlag; ISBN-13: 978-3939700173 http://astore.amazon.de/musterrolle-21/detail/3939700177
Whiting Charles, Werwolf, příběh z historie nacistického hnutí odporu, Baronet 2002s. 71, ISBN 80-7214-473-1
.
Internet:
Organisation Werwolf http://de.metapedia.org/wiki/Organisation_Werwolf
Werwolf - Winke für Jagdeinheiten
http://de.metapedia.org/wiki/Werwolf_-_Winke_f%C3%BCr_Jagdeinheiten
Sender Werwolf http://de.metapedia.org/wiki/Sender_Werwolf
Werwolf (Freischärlerbewegung) http://de.wikipedia.org/wiki/Werwolf_(Freisch%C3%A4rlerbewegung)
Hans-Adolf Prützmann http://en.wikipedia.org/wiki/Hans-Adolf_Pr%C3%BCtzmann
Penzberger Mordnacht http://de.wikipedia.org/wiki/Penzberger_Mordnacht
Werwolf http://pl.wikipedia.org/wiki/Werwolf
Werwolf http://en.wikipedia.org/wiki/Werwolf
Werwolf http://wikipedia.sapere.virgilio.it/wikipedia/wiki/Werwolf
WERWOLF di Harm Wulf , 2008 http://www.italiasociale.org/storia07/storia260108-2.html
Werwolf http://www.answers.com/topic/werwolf-1
Rexter http://www.rexter.cz/werwolf-analyza-z-hlediska-typologie-politickeho-nasili/2005/05/01/
The Werwolf Oranisation http://greyfalcon.us/restored/werwolf.htm
The Eagle's Nest: The Last Great Prize http://greyfalcon.us/restored/Eagles%20Nest.htm
THE U.S. ARMY IN THE OCCUPATION OF GERMANY 1944-1946 by Earl F. Ziemke
http://www.history.army.mil/books/wwii/Occ-GY/index.htm
Lexikon der Wehrmacht http://www.deutsche-kriegsmarine.de/inhaltsverzeichnis1.htm
Der Werwolf http://www.dhm.de/lemo/html/wk2/kriegsverlauf/werwolf/index.html

Bezmocné rozpaky

Emanuel Moravec (7. 1. 1945)
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce

Po první světové válce ve východní části střední Evropy Anglie s Francií byly přátelstvím a spojeneckými smlouvami spoutány s pěti státy: Československem, Polskem, Řeckem, Jugoslavií a Rumunskem. Když na evropskou scénu politickou po dvaceti letech vystoupily jako velmoci Velkoněmecká říše a Sovětský svaz, západní demokracie rázem zapomenuly na své závazky ve východní části střední Evropy.

Nejprve zničily na podzim 1938 v Mnichově Československo. Po osamostatnění Slovenska 14. března 1939 byly Čechy a Morava přeměněny v Protektorát. Druhou obětí bylo Polsko, kterému Anglie garantovala hranice jak proti Velkoněmecké říši, tak proti Sovětskému svazu. Polsko válčilo, bylo poraženo, zaniklo v roce 1939, když jeho vláda opustila zemi. Polští emigranti v Londýně měli slib Anglie, že po vyhrané válce Polsko bude ve starých hranicích obnoveno a dokonce na účet Říše zvětšeno. Přes tyto sliby a závazky v roce 1943 v Teheráně Anglie území bývalého Polska postoupila Sovětskému svazu, který pro budoucnost počítá jen s polskou sovětskou republikou okleštěnou o polovinu území polského státu z roku 1938, které má být připojeno k sovětským republikám ukrajinské, běloruské a litevské. Poněvadž polští emigranti v Londýně se nemíní smířit ani s okleštěním, ani s posovětštěním Polska, Sovětský svaz ustavil v Lublině z bolševika „polskou vládu“, která londýnským emigrantům nyní zakázala přístup do „osvobozené“ vlasti a která se podřizuje ve všem poslušně Moskvě. I kdyby byla Velkoněmecká říše poražena, Polsko utvořené Anglií a Francií po první světové válce nikdy už nepovstane.

Třetí obětí západních demokracií je Řecko, které v roce 1941 dostalo hanebně slabou pomoc britskou a bylo nakonec německými vojsky obsazeno. Když Němci řecké území před několika měsíci vyklidili, do Athén se nastěhovala z emigrace řecká královská demokratická a spojenecká vláda, proti které za podpory Moskvy vystoupili řečtí a balkánští bolševici. Řecký král, věrný spojenec Anglie, musil se vzdát trůnu. V Řecku jest občanská válka, ve které demokraté to mají na prohru. A co je při tom nejlepší: Anglie přihlíží, jak Moskva odřízla severní řecké území, a aniž se koho ptala v Athénách, připojila toto území k nové sovětské makedonské republice. Za svou věrnost Anglii demokratické Řecko bylo okleštěno a sovětizováno jako nějaký poražený stát.

Jako čtvrtý v řadě doplatila na britské přátelství Jugoslavie. Po puči Anglo-Američany inscenovaném nezletilý král Petar vstoupil do války proti Velkoněmecké říši, ujišťován britsko-americkou širokou podporou. Když území Jugoslavie bylo obsazeno německými a bulharskými vojsky, král Petar se se svou vládou uchýlil k Angličanům. Jugoslavie se rozpadla na Charvatsko, Srbsko a Černou Horu. Protiněmecký odboj, který z počátku organizoval na území bývalé Jugoslavie Petar se svou demokratickou vládou, postupně se jim vymkl a změnil v povstalecké hnutí bolševické, vedené Tito-Brožem. V prosinci minulého roku v Teheráně také území bývalé Jugoslavie Anglie postoupila Sovětskému svazu. Dnes se už u nepřítele o obnovení Jugoslavie nehovoří. Také král Petar se musí poroučet, poněvadž v Balkánském sovětském svazu není místa ani pro dynastie, ani pro demokraty. Tito-Brož, prozatím Moskvou ustanovený za hlavu Balkánského sovětského svazu, ohlásil utvoření sedmi autonomních balkánských sovětských republik: slovinské, charvátské, srbské, bosenské, černohorské, makedonské a bulharské. Z opatrnosti nejmenoval další tři, které Moskva plánuje: albánskou, řeckou a marmarskou (na území evropského a asijského Turecka podél Dardanel a Bosporu). Pro šest sovětských republik na území bývalé Jugoslavie Tito-Brož určil už společnou vlajku se sovětskou hvězdou uprostřed.

Válka není ještě skončena. Kdyby Velkoněmecká říše podlehla, pak pro Polsko, Jugoslavii a Řecko, jimž Anglie zaručila hranice a plnou politickou a státní samostatnost, končila by tragicky. Ač tyto tři státy prolévaly krev za Anglii, odměnou by jim bylo: 1. okleštěné území. 2. ztráta samostatnosti státní. 3. ztráta svobody vnitropolitické. Anglie, která se holedbala, že v první světové válce bojovala za svobodu malých národů, v pátém roce této války 14 malých národů východní části střední Evropy vydala v plen státu mnohem krutějšímu a bezohlednějšímu, než který kdy v dějinách existoval. Hanebně se zachovala k Československu v roce 1938. Stejně zrádně se odměnila nyní Polsku, Řecku a Jugoslavii.

Podle toho, co víme a slyšíme, vede se polským, jugoslávským a řeckým demokratům v britské náruči jako nahému v trní. Pouze čeští emigranti v Londýně si nemohou vynachválit, jak to mají zafírováno zahraničně politicky. Jsou asi v podobné náladě, v jaké byl Beneš v roce 1938, když nařizoval první mobilizaci proti Říši. Polákům, Jugoslávcům a Řekům hrozí okleštění bývalého území, sovětizace a připojení k Sovětskému svazu. Jen Československo prý nikdo neokudlá, nikdo mu nebude mluvit do vnitřních věcí. Čím tuto náladu vysvětlíme? Jedině skutečností, že Beneš neviděl do zákulisí světové politiky v roce 1938 a nevidí do í také v roce 1945.

V roce 1939 byl Beneš velikým anglofilem a ještě v roce 1942 jmenoval Anglii vždy na prvém místě jako jediného ochránce Čechoslováků. Po cestě do Moskvy 3. února 1944 před „státní radou“ se pojednou vyjádřil, že „linie naší zahraniční politiky poválečné není ještě zcela vyhraněna. Hlavním jejím pilířem bude smlouva s SSSR a druhým „britsko-sovětský pakt“. Přeloženo do diplomatické řeči to znamenalo: Od roku 1944 by cesta z Prahy do Londýna vedla jedině přes Moskvu. Při smlouvě s SSSR v roce 1935 bylo to opačné. Cesta do Moskvy vedla z Prahy přes Londýn. Beneš se tehdy ve své anglofilské pokoře zavázal, že republika se může sovětského spojenectví dovolávat jedině dá-li k tomu Londýn souhlas. Proto jsme v roce 1938 nemohli so Moskvy volat o pomoc.

„Aftonbladet“ nám v říjnu 1944 svěřil, že britská vláda se chovala k Benešově moskevské smlouvě zdrženlivě a že Eden ji v dolní sněmovně prohlásil za nežádoucí. Prozradil, že Beneš ji sjednal za britskými zády. Beneš těžil v prvé půli roku 1944 z úspěchů sovětských vojsk na východě. Když v srpnu Anglo-Američané obsadili Francii, nastala prý jakás takás vojenská rovnováha ne evropském území mezi západními mocnostmi a SSSR. Podle „Aftonbladet“ to mělo vzápětí Benešovo zmizení v mezinárodním politickém propadlišti. To těžce nesl, a proto Jan Masaryk podle britského listu „Cavalcada“ počátkem prosince začal na popud Benešův vykládat o budoucím Československu co by „mostu“ mezi Západem a SSSR. Britský list s uspokojením citoval políček, kterého se za to dostalo Janu Masarykovi v listu „Vojna i rabočij klas“. O „československý most“ nestojí dnes ani Anglie ani Sovětský svaz. Mezi benešovci nastal veliký zármutek a směrem k Anglii vzkypěl černý hněv. Proto 31. prosince se rozhovořil v rozhlase Jan Masaryk a prohlásil, že nikdy o žádném „mostě“ nehovořil a že benešovská zahraniční politika v roce 1945 bude vybudována „na mocném, nezměnitelném a nejpevnějším spojenectví a sousedství se Sovětským svazem“. Vše, co v této smlouvě je obsaženo – zdůrazňuje Jan Masaryk výslovně – „splníme stoprocentně bez váhání a kompromisů“.

Co znamená toto prohlášení k Moskvě? Nic jiného než veřejné podřízení každému požadavku, se kterým Moskva přišla a se kterým v budoucnosti přijde. Beneš s Masarykem se nyní rozhodli k tomu, že se stanou naprosto poslušnými a slepými nástroji Moskvy bez ohledu na zájmy vlastního národa. Vidí, že to je jediná cesta, jak by ještě do konce války mohli se politicky udržet v nepřátelském táboře při životě. Výstrahou byl jim osud ostatních skupin londýnských emigrantů. To ovšem neznamená, že Moskva i přes tuto povolnost jim dá kdy visum k návratu do našich zemí v případě, že by tyto se ocitly v dosahu sovětské moci. Nakonec Jan Masaryk pravil: „Má odpovědnost končí s touto válkou. Pak si to zařídíte po svém.“ Co tím chtěl říci? – Že jde opravdu, jak jsem to řekl, jen o válečné provisorium? – nebo mají páni už jiné plány? – zcela osobní s cestou ještě dále na západ?

V Londýně se 4. ledna zlobili za to, co jsem jim řekl 30. prosince: „Kdyby bylo správné tvrzení Moravcovo, že Evropa může být jen bolševická nebo nacionálně-socialistická,, tehdy se nenajde zajisté jediný Čech, který by se nerozhodl proti nacionálnímu socialismu.“ Nevím, odkud ta jistota. Jen jeden druh tak zvaných Čechů bude patrně vždy jednohlasně volit bolševismus před nacionálním socialismem, a to jsou Židé. Jakým právem Židé v emigraci mluví za celý český národ? V zášti jim uklouzlo slovo, kterého budou litovat. Prozradili, kam směřují se svou politikou, která na oko hlásá samostatný, neokleštěný a demokratický stát československý. Osud českých zemí, kdyby Říše podlehla, byl by po pravdě mnohem horší osudu bývalého Polska, Řecka a Jugoslavie.

Londýnští Židé nevědí, co se tu za šest let odehrálo. Domnívají se, že český člověk ještě stále se na své okolí a na celý svět dívá jen jejich brýlemi. Většina českých vlastenců volí dnes raději dohodu s Říší, která v pravou chvíli přijde s velkorysým programem evropské úpravy, než by se smířila s bolševismem, který nás z Londýna, po malých dávkách, snaží se naučit polykat. Na území východní části střední Evropy, kde žije také národ náš, Moskva nemá v úmyslu obnovení poversailleských hranic, nýbrž utvoření asi 20 sovětských republik z bývalých 11 států. Dnešní sovětská politika, která v tomto prostoru na vše přikyvuje demokratům, je obdobou sovětského NEPU v hospodářství, tedy akcí zastírací, přechodnou, podvodnou, neupřímnou. Slova Jana Masaryka: „Pak si to zařídíte po svém“ znamenají: „Pak si už to zařídí u vás po svém na sto procent bolševici.“

(Vyšlo v Lidových novinách 7. ledna 1945. Pravopis ponechán dle zdroje, zvýraznění textu LB.)