K otázce vysídlení občanů ČSR ze Sudet, Těšínska, Podkarpatské Rusi a Slovenské republiky v letech 1938/1939

Franz Chocholatý Gröger
Předchozí články k tématickému okruhu: Kruh tropických tučňáků - Důvody opuštění domovů

Na základě Mnichovské dohody bylo Německu odstoupeno území o rozloze 28 680 km2 s 3 751 obcemi ve kterých žilo 3 653 292 obyvatel, z toho bylo 3 576 719 československých státních příslušníků a dle národnosti 2 822 899 Němců, 738 502 Čechoslováků, 6 659 Židů [Seznam obcí a okresů, s.5-7]. Podle sčítání z roku 1930 bylo na odstoupených územích 725 416 Čechů, ministerstvo zahraničí Německa vycházelo 17. 11. 1938 z počtu 676 478 Čechů pro všechna odstoupená území a Detlef Brandes považuje výsledky sčítání za chybné a odhaduje počet Čechů na odstoupených územích na 567 000. [Zimmermann, s. 58, pozn. 240, s.241, pozn. 1423, 1427 , Brandes 1995 s. 55]
.
Dle sčítání obyvatel z 17. 5. 1939 žilo území říšské župy Sudety (Reichsgau Sudetenland od 30. 10. 1938) o rozloze 22 608 km2, 2 943 187 obyvatel, z toho 2 640417 Němců (2 622 654 říšských občanů a 1769 Židů), 291 000 Čechů a 174 150 Čechů s říšským občanstvím (unter den Reichsangehörigen). Celkem tedy 465 150 Čechů. Některá území Čech, Moravy a Slezska se stala součástí jiných říšských žup - šlo o území připojené k Bavorsku (Regierungsbezirk Niederbayern, Regierungsbezirk Oberpfalz) s 90 382 obyvateli, k Rakousku (Reichsgau Oberdonau, Reichsgau Niederdonau) s 318 682 obyvateli a k Landkreis Ratibor bylo připojeno území Hlučínska s 52 967 obyvateli. Na těchto územích žilo 28 000 Čechů a 19 643 Čechů s říšským občanstvím. Celkový počet Čechů na odstoupených územích k 17. 5. 1939 byl 512 793 [Bohmann, s. 125, 134… s. 5-7].
.
Smlouvy mezi ČSR a Německem o státní příslušnosti a o opci z 20. 11. 1938 (RGBI 1938 I, s. 895), která vstoupila v platnost 26. 11. 1938 se Češi mohli rozhodnout buď pro československé občanství (po 15. 3. 1939 pro občanství Protektorat Böhmen und Mähren) nebo pro občanství říšské. Říšské ministerstvo vnitra dne 25. 5. 1939 poukázalo na to, že získání říšského občanství není vázáno na národnost, ale musí být splněny pouze kritéria vyjmenovaná v opční smlouvě BA, R 43 II/136, s. 9n.
.
Ze 174 143 Čechů s říšským státním občanstvím se 130 658 osob nacházelo v opavském vládním kraji (Regierungsbezirk Troppau), kde pro československé občanství optovalo jen 31 260 Čechů. Jejich rozhodnutí lze odvodit ze stupně zakořenění lidí v domovském prostředí. Obyvatelé tohoto vládního kraje, kteří optovali pro říšské občanství, byli rolníci spojení po mnoho staletí s rodnou hroudou, se slezskou domovinou. Tato pouta byla daleko silnější než pouta k republice, která trvala jen dvacet let a se kterou měli negativní zkušenosti související např. s pozemkovou reformou nebo s protikatolickou propagandou. Svůj vliv měla také skutečnost, že část kraje náležela do oblasti Kravařska – Kuhländchen (velká část okresu Bílovec – Wagstadt a celý okres Nový Jičín - Neutitschen). Svou negativní roli zde sehrála také činnost hraničářských, ochranářských spolků.
.
Odlišná situace byla v ostatních dvou vládních krajích - ústeckém (Regierungbezirk Aussig) a chebském (Regierungsbezirk Eger), kde se k říšskému občanství přihlásilo jen 36 456 Čechů (Reg. Bez. Aussig) a 7 036 (Reg. Bez. Eger). Zdejší Češi patřili k české dělnické vrstvě mnohdy levicově orientované, tak či onak méně srostlé s domovem. [Zimmermann 2001, s. 350, pozn. 2295-2298]
.
Dohoda zaručovala těm, kteří se rozhodli pro opci, možnost se přesídlit do 31. 3. 1939 do své země, vzít s sebou svůj movitý majetek, tedy přestěhovat se svým osobním a bytovým zařízením (zákon č. 300/1938 Sb.) Smlouva o opci v §2 poskytovala jak německé tak česko-slovenské vládě možnost vypovídat osoby, které se v době po 1. 1. 1910 přistěhovaly do odstoupených území, respektive do Česko-Slovenska. Ani říšská vláda, ani česko-slovenská vláda neměly na tom zájem, naopak se dohodly, že vyhošťovací paragraf použijí jen po vzájemné dohodě. K masové vysídlování Čechů proto nedocházelo. [Zimmermann 2001, s. 243, pozn. 1438, 1439]
.
Celkem bylo na odstoupených územích Německu 512 793 původně českého obyvatelstva, což proti stavu Čechů na tomto území dle sčítání obyvatel z roku 1930 je stav nižší. Rozdíl mezi údajem uvedeným v oficiální statistice Česko-Slovenska z roku 1939 a sčítáním z 17. 5. 1939 činí minus 225 709 osob československé národnosti. (Macek ve své práci Uprchlíci z pohraničí v roce 1938 uvádí, že v publikovaných údajích se počet Čechů v Sudetech pohybuje mezi 319 000 až 500 000 Čechů, sám odhaduje počet Čechů na 410 000, tj. 15 % obyvatelstva odstoupeného území). Dle údajů statistického úřadu říšského místodržitele v říšské župě Sudety činil počet Čechů 287 939 [ZA, ÚPV Opava, sign. Z 25, Zimmermann 2001, s. 473, pozn. 1422]. Nezapomeňme také na to, že Ernst Müller, odpovědný v sudetské župě za národnostní otázku, odhadoval v roce 1943 počet Čechů, kteří se přihlásili k německé národnosti na 100 000 [Zimmermann 2001, s. 242, pozn. 1426].
.
Většina Čechů na územích odstoupených Německu zůstala, ačkoliv čeští historici se snaží ze všech sil sugerovat pravý opak. Odešli především státní úředníci a zaměstnanci, učitelé vyšších a většiny národních českých škol, policisté a vojáci se svými rodinami, pro něž najednou nebylo na zabraném území uplatnění a oni zůstat nehodlali. Dále odešli všichni aktivisté hraničářských organizací, ochranářských spolků a Sokola a ti především z obav odplaty za své aktivity v prospěch “čechizace” území s německou většinou. Šlo o obyvatele, kteří se do německého pohraničí přistěhovali v souvislosti s počešťováním a se správními a hospodářskými zásahy během 1. republiky. Věděli velice dobře, že tam nemají co pohledávat, neboť je německé orgány nebudou potřebovat a vydržovat. Byli ohroženi především ztrátou existenční základny, tedy obživy. Dále pak něco přes deset tisíc osob podle zvláštního seznamu vypracovaného Němci (nejednalo se jen o osoby české národnosti a státní příslušnosti), které musely, i kdyby se zdráhaly, zabrané území opustit.
.
Uprchlíci uváděli pro evidenci Ústavu pro péči o uprchlíky jako popud k útěku vedle násilí a existenčního ohrožení také jiné motivy, např. citové, “přestěhoval jsem se z lásky k vlasti” či touhu po životě mezi občany české národnosti [Šíma 1946, s. 12-16]. Skutečný důvod přestěhování byla ve většině případů ztráta zaměstnání. Nebyla plánována ani organizována etnická očista, tedy vysídlení neněmeckého obyvatelstva z pohraničních území předaných Německu v říjnu 1938. Stěhování probíhalo spontánně. Česko-slovenská republika rovněž prováděla evakuaci svých státních zaměstnanců a úředníků sama.
.
Bezprostředně kolem mnichovských událostí uprchlo před boji, z obav před wehrmachtem, gestapem a militantními skupinami sudetskými Němci kolem 25 000 Čechů, židů a německých odpůrců režimu - zejména aktivní sociální demokraté, kteří se v poslední době účastnili obrany republiky, a komunisté. Tato část obyvatel dokonce s útěkem ze sudetských oblastí v počtu několika tisíc začala už ve dnech kolem vyhlášení první čs. mobilizace 20. května 1938 v obavách před německým vojenským obsazením v případě hrozícího válečného konfliktu. Tento údaj je jenom přibližný, neboť musíme počítat také s tím, že od září do prosince emigrovalo mnoho lidí do ciziny a mnoho odpůrců nacionálního socialismu bylo československými orgány posláno jako nežádoucí zpět - odhaduje se, že jich bylo 20-25 tisíc [Gebhart 1998, s. 564, Zimmermann 2001 s. 58, pozn. 244-247]. Do začátku prosince 1938 bylo donuceno ve smyslu mezistátní úmluvy vrátit se do Sudet 7307 osob, které byly s naprostou většinou němečtí občané, většinou odpůrci nacismu. O jejich dalším osudu není nic známo [Macek 1995, s.135]. Dále bylo 115 000 osob a několik desítek tisíc čs. úředníků a státních zaměstnanců přeloženo v souvislosti se záborem do vnitrozemí. Do doby sčítání obyvatelstva na územích odstoupených Německu (17. května 1939) se odtud odstěhovali další Češi, kolik jich bylo, nikdo nepodchytil. Minimálně 10 tisíc českých Němců bylo po obsazení Sudet okamžitě zatčeno a zavlečeno do říše. Další velkou skupinou utečenců byli židé a to kvůli obavě z rasového pronásledování. Velké pronásledování židů v Sudetách nastalo po Křišťálové noci 9. 11. 1938. K 1. 12. 1938 byl stav uprchlých Židů 6234.
.
K 27. září 1938 bylo registrováno přes 24 tisíc uprchlých československých občanů české i německé národnosti. Nejtěžší to měli političtí němečtí uprchlíci ze Sudet (cca 30 tisíc osob), kteří hledali azyl v českém vnitrozemí a na střední Moravě – ty vydávala pražská vláda po celých vlacích Hitlerovi. Od října do prosince 1938 bylo v ČSR zatčeno 2500 sudetských Němců a odesláno do koncentračního tábora Dachau. Židy ze Sudet nevpouštěli do ČSR, nebo je přes nejbližší přechod vyhostili.
.
Po záboru počet uprchlíků stoupá a brzy se ukazovala nutnost organizovat základní péči o takové počty utečenců a přesídlenců. Ministerstvo vnitra vydalo 6. 10. 1938 příkaz správním úřadům, aby neprodleně zavedly evidenci uprchlíků z odstoupených území nebo, jak uvádějí některá akta, “dočasných přistěhovalců z obsazeného území”. Mělo být postaráno o jejich ubytování a výživu a zapojení do hospodářského procesu republiky nebo o jejich vystěhování do dalších zemí. Zákonem byl definován “uprchlík” jako cizí státní občan, který se přistěhoval nebo přistěhuje následkem útisku v domovském státě, nebo jako “československý státní občan, který opustil nebo opustí území postoupené Německu, Polsku nebo Maďarsku” [Gebhart 1998, s. 564- 566]. Ministerstvo vnitra vydalo 21. 10. 1938 zvláštní výnos zřizující pro uprchlíky zvláštní sběrné tábory. Postupně tak vzniklo v Česko-Slovensku 78 táborů. V táborech bylo k 3. 12. 1938 celkem 10 238 uprchlíků [Macek 1995 s. 135].
.
Vládním nařízením z 11. 11. 1938 vznikl Ústav pro péči o uprchlíky (sbírka zákonu a nařízení státu československého, r. 1938, č. 292, částka 96 z 22. 11. 1938) při ministerstvu sociální péče, jehož hlavním úkolem byla koordinace péče o uprchlíky mezi několika státními zařízeními a řadou organizací soukromých [Gebhart 1998, s. 568-570, Gebhart–Kuklík 2004, s. 33, 171-172, pozn. 385, 386, 387]
.
Počty uprchlíků rostly postupně, až do konce roku se udržovaly na vysoké úrovni. Jak bylo již výše uvedeno, bylo k 27. 9. 1938 zaznamenáno 24 tisíc přesídlenců, k 1. 10. 1938 pak 28 137, k 15. 10. 1938 27 519 přesídlenců a 1. 11. 11938 již 82 009 osob, z toho 62 212 Čechů, Slováků a Rusínů, 8817 Němců,a 4765 Židů.
.
Dle údajů pražského ministerstva vnitra k 3. 12. 1938 (tzv. příloha C výnosu ministerstva vnitra ze dne 21. 10. 1938, č. 87566/38 14a - Přehled početního stavu uprchlíků) bylo evidováno 151 997 uprchlíků z pohraničí, z toho bylo 125 425 (85,7%) Čechů, 14 925 (11,23%) Židů a 11 647 (8,75%) Němců, 307 (0,23%) Poláků a 829 (0,61%) občanů jiných národností. Nejsou zde započteni státní zaměstnanci, kteří museli odejít z pohraničí a jimž bylo zaručeno, že obdrží pevné zaměstnání ve státní správě a státních podnicích. Celkově lze odhadnout počet těchto nezapočítaných osob na 10 000. Z toho lze usoudit, že z odstoupených území uteklo nebo se přesídlilo kolem 160 000 osob, včetně rodinných příslušníků [Macek 1995 s. 135].
.
V březnu a dubnu 1939 se příliv uprchlíků zmírnil, akce k jejich integraci byly v plném proudu, takže počet evidovaných dále dokonce mírně klesal, ale vystěhovalectví se tehdy úplně zastavilo. Během letních měsíců byl zaznamenán jen malý pohyb. K 1. 6. 1939 pak Šíma uvádí v příslušné tabulce, že:
- ze Sudet bylo přesídleno 171 401 československých občanů a cizinců, z toho 141 037 Čechů, 10 496 Němců, 18 673 Židů,
- z Polska (Těšínska) 19 560 československých občanů a cizinců, z toho 18 266 Čechů
- z Maďarska (Podkarpatské Rusi) 11 625 československých občanů a cizinců, z toho 10 059 Čechů
- ze Slovenska 8228 československých občanů a cizinců, z toho 7652 Čechů
Celkem 219 216 přesídlenců [Šíma 1945, s. 107].
.
K 1. 7. 1939 registroval Ústav pro péči o uprchlíky 178 871 přesídlenců (utečenců), sudetoněmecké orgány udávaly počet mezi 180 000 - 200 000 uprchlíky (Meldungen aus dem Reich Nr. 28 z 13. 12. 1939) [Zimmermann 2001, s.474 pozn. 1425].
.
K 1. 9. 1939 se uvádí 193 277 přesídlenců z odstoupených území, z toho 163 743 Čechů, Slováků a Rusínů, 6953 Němců a 9446 Židů. Od této doby příliv přestěhovalců ustal [Šíma 1945 s. 105, 107].
.
Uvedené počty nezahrnují zaměstnance státní správy a státních podniků státní, kteří byli státem přeloženi a dostávali nadále služební příjem, protože nepodléhali povinné evidenci. Nelze tedy získat přesnou statistiku uprchlíků, nejsou souhrnné údaje od všech ministerstev, která evakuovala své zaměstnance. Informace jsou v mnoha případech přesné, jindy zase nejasné, často nejsou rozlišeni navrátivší se zaměstnanci podle jednotlivých území (Sudet, Těšínska, Slovenska, Podkarpatské Rusi), scházejí např. údaje ministerstva dopravy o přeložených počtech zaměstnanců dráhy a pošty, a protože ministerstvo národní obrany bylo za Protektorátu zrušeno, scházejí počty evakuovaných vojáků z povolání a zaměstnanců armády zcela.
.
Po 15. březnu 1939 stála protektorátní vláda před obtížným úkolem zaměstnat kolem 173 000 úředníků, státních zaměstnanců, profesionálních vojáků ze všech odtržených území (i ze Slovenska), kteří nebyli vedeni jako utečenci či uprchlíci [Brandes 1999, s. 65,165, pozn. 308, 942]. Připočteme-li k nim také rodinné příslušníky dojdeme k odhadu ve výši 100 až 150 tisíc osob, s registrovanými uprchlíky tedy souhrnně kolem 250 000 - 300 000 osob.
.
Po Mnichovské konferenci dne 2. 10. 1938 překročila polská vojska řeku Olši a zabrala celý politický okres Fryštát (142 059 obyvatel), celý soudní okres Jablunkov (31 358 obyvatel), část soudních okresů Český Těšín (52 798 obyvatel) a Frýdek (4 265 obyvatel). Celý zábor tzv. Zaolzie Polskem měl k 15. 11. 1938 rozlohu 830 km² a žilo v něm 220 563 osob (124 879 národnosti československé, 76 267 polské, 17 198 německé). Celé území bylo připojeno ke katovickému vojvodství. Po záboru byly ihned zavřeny české školy, zakázány české bohoslužby a likvidovány české spolky, české obyvatelstvo bylo vyzváno, aby se do 1. 11. 1938 vystěhovala z tohoto území. Masové vystěhování probíhalo od října 1938 do ledna 1939 a počet nuceně vystěhovalých se pohyboval mezi 20 - 50 000 obyvateli s příklonem k horní hranici. Formy vyhnání byly různé, od prostého vyhrožování, propouštění z práce, přes různé formy násilí na majetku a osobách, zatýkání a úředního vypovídání s lhůtou 6, 24 a 48 hodin. Do svízelné situace se dostali také Němci, Poláci se svým nacionalismem byli daleko nebezpečnější než Češi. Německá statistika uvádí, že tzv. Těšínský koridor (Teschener Korridor) obývalo v roce 1938 200 000 osob (20 000 Němců, 52 200 Slezanů, 67 000 Čechů a 56 000 Poláků [Chocholatý-Gröger].
.
Jedním z nejvýznamnějších útočišť uprchlíků se přitom stala Moravská Ostrava, neboť se musela na přelomu let 1938-1939 postarat o téměř dvacet tisíc vysídlenců. Až do prosince 1938 se pak na policejním ředitelství hlásilo každý den 80-100 nových uprchlíků. Na Vánoce 1938 a v lednu 1939 se jejich počet ještě zvýšil, denně přibývalo až 150 vyhnaných osob, především z okupované části Těšínska. Od února 1939 se sice počty přicházejících uprchlíků snižovaly, přesto v malých skupinkách přicházeli vysídlení lidé do Ostravy i nadále, a to i po vytvoření Protektorátu. Celkově se v Moravské Ostravě od října 1938 do června 1939 přihlásilo 24 811 uprchlíků, z nichž 19 897 dostalo povolení k pobytu ve městě. Drtivou většinu mezi nimi tvořili Češi (97%). Osoby jiných národností policie většinou vracela zpět do zabraného území, nebo je posílala z Ostravy dále do vnitrozemí, hlavně do Svatobořic a do Chropyně, kde vznikly velké sběrné uprchlické tábory. Celkem vzniklo na území Moravské Ostravy do konce února 1939 sedmnáct uprchlických táborů [Homan].
.
Z maďarského záboru Podkarpatské Rusi se vystěhovalo na 20 tisíc Čechů. V roce 1946 podepsali prezident Edvard Beneš a sovětský komisař pro zahraničí Molotov smlouvu. Píše se v ní “taktiež budú odškodnené za zanechaný nehnutelný majetok osoby českej a slovenskej národnosti, ktoré musely v dôsledku nepriatelskej okupácie opustit územie Zakarpatskej Ukrajiny”. Ministerstvo financí tehdy vydalo výzvu, aby se tito vyhnanci zaregistrovali. Sešlo se asi 6300 přihlášek. Po únoru 1948 to vše usnulo. V roce 1959 pak přijala čs. vláda odškodňovací vyhlášku, která nároky zúžila pouze na proplacení drobného osobního vlastnictví. Peníze na odškodnění dostal čs. stát od SSSR už před lety. Proto podalo 228 Čechů žalobu k Evropskému soudu.
.
Rozpad společného státu byl první krizí koncepce čechoslovakismu. Celá situace se radikálně změnila po 6. říjnu 1938, když se k moci dostali ľuďáci a Žilinskou dohodu politických stran o tom, že Slovensko dostane autonomii, čs. vláda přijala. Tím se Československo fakticky změnilo na federaci. Tehdy se vystupňovala úporná a ostrá propaganda proti Čechům na Slovensku. Stále častěji se konaly demonstrace pod heslem “Preč s Čechmi!”, “Česi peši do Prahy!”, docházelo vůči nim k pogromům. Nakonec se 12. 12. 1938 strany dohodly, že 9 000 českých státních zaměstnanců bude přeloženo do českých zemí. Když zvážíme, že v tom čase bylo na Slovensku evidovaných asi 23 tisíc českých zaměstnanců, je jasné, že řada z nich tu zůstala i nadále během trvání samostatné Slovenské republiky, zejména odborníci na Vážské kaskádě a v dalších oblastech. V průběhu prosince 1938 byly vypracovány přesné jmenné seznamy, na jejich základě bylo dáno k dispozici českým úřadům:1913 osob ministerstvu vnitra, 1401 školství, 1200 “pravosúdia", 300 dopravy, 2435 pošt, 1110 zemědělství, 345 veřejných prací. Spolu s manželkami a dětmi to bylo pochopitelně víc, odhadl bych to asi tak na 25 až 30 tisíc lidí.
.
Nový slovenský stát byl podle ústavy z 21. 7. 1939 (úst. zák. č. 183/1939 Sl. z.) deklarován jako stát “národní” a “křesťanský”. Podle sčítání obyvatel žilo k 31. 12. 1938 na Slovensku 77 488 Čechů a 128 347 Němců. Hned po rozpadu republiky 18. 3. 1939 přijala slovenská vláda rozhodnutí se dále nevázat prosincovou dohodou a odsunout všechny Čechy, kteří se mezitím ocitli v postavení cizích státních příslušníků. Rozhodla se propustit vůbec všechny státní a veřejné zaměstnance české národnosti a od 22. 3. začala rozsáhlá evakuace vojáků a 24. 3. četníků. Odchod těchto dvou složek byl organizovaný, odchod civilních zaměstnanců byl individuální (docházelo k jejich okrádání příslušníky HG) [Chocholatý-Gröger]. K 30. 6. 1939 tak odešlo 17 763 státních a veřejných zaměstnanců z 20 541 uváděných k 1. 10. 1938, což s rodinnými příslušníky mohlo být okolo 50 000 osob. Zde se spíše dá hovořit o vyhánění, avšak čeští historici to tak nenazývají. K 15. 12. 1940 se k české národnosti hlásilo 17 443 osob. Podle dostupných pramenů do 1. 10. 1943 odešlo ze Slovenska celkem 19 367 zaměstnanců a působilo nadále 1174, z nichž po skončení války zůstalo 542 [Bystrický].
.
V současné době chybí na české straně analytická práce zpracující všechny prameny a data k tzv. vyhnání či přesídlení československých občanů z odstoupených území a která by shrnula údaje jednotlivých autorů či studií k dané problematice. Na německé straně je to práce Fritze Petra Habela „Eine politische Legende. Die Massenvertreibung von Tschechen aus dem Sudetengebiet 1938/39!, která uvádí na s. 286-291 tabulku „Literaturangaben zur Bevölkerung der Sudetengebietes nach Nationalitäten 1939 sowie zu Bewegungen in 1938/39“ s pramennými zdroji českých a německých autorů. Uvádí zde počty Němců a Čechů v Sudetech dle nejasných, pochybných a falešných údajů ve vztahu k r. 1938, počty vystěhovalých Němců a Čechů a počty Němců a Čechů dle sčítání v roce 1930 a 1939. Z tabulky vyplývá, že údaje se značně liší u jednotlivých autorů a to i u obou oficiálních sčítání obyvatel v r. 1930 a 1939! Na s. 292 – 325 jsou pak P. Habel uvádí výklady k údajům od všech 66 autorů či z pramenů. Podle tabulky č. 1 (Tchechische “Flüchtinge”/“Vertriebene” aus dem Sudetengebiet) se počet běženců či vyhnaných v převážné míře pohybuje mezi 122 000 až 200 000 osob, jen v údajích jedenácti autorů, z toho pěti českých a šesti německých, se hovoří o 500 až 600 tisících osobách, údaj z práce Okupace v číslech (1992) hovoří dokonce o 835 750 osobách [Habel, s. 67]. Podle některých českých a slovenských osobností bylo z pohraničí odstoupených Německu vyhnáno Čechoslováků: 500 tisíc (ministr zahraničí J. Dienstbier, 1990), všichni, každý jen s 25 kg majetku (velvyslankyně M. Vašáryová, 1990), 836 tisíc (Svobodné slovo, 1992), 200-300 tisíc (historik J. Křen, 1992), několik set tisíc (spisovatel Pavel Kohout, 1993), 500 tisíc (Ústavní soud ČR, 1995), všechny české rodiny v pohraničí v roce 1939 (poslanec V. Aubrecht, 2001). A to navzdory všem statistickým údajům [Churaň, s. 90-92, Chocholatý-Gröger]
.
Poznámky:
.
1. Šíma Jaroslav, Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938-1945, Praha 1945 uvádí na s. 105 počty přesídlenců československého občanství) ke dni:
.
27.9.1939 ............24 359 přesídlenců
1.10.1938............ 28 137
15.10.1938............ 82 009
1.12.1938 ............145 903
1.1.1939 ............150 882
1.2.1939 ............162 947
1.3.1939............ 149 254
1.4.1939............ 155 702
1.5.1939 ............171 860
1.6.1939............ 178 871
1.7.1939............ 193 097
1.8.1939............ 192 756
1.9.1939 ............193 277
.
Počet přesídlenců dle národností čs. a cizího státního občanství z odstoupených zemí k 1. 7. 1939 (s. 107):

.

Přesídlenci československého státního občanství kumulovaně dle národnosti (s. 109):

.

2. Macek Jaroslav, Uprchlíci z pohraničí v roce 1938, in: Češi a Němci, historická tabu, Praha 1995 (s. 136)
V citovaném Přehledu početního uprchlíků – stav 3. 12. 1938 je zpracována také struktura uprchlíků z hlediska zaměstnání:
.
Dělníci - 48 240 osob (36,36%), soukromníci – 22 519 osob (16,97%), živnostníci – 18 446 osob (13,9%), soukromí zaměstnanci – 18 174 osob (13,7%), veřejní zaměstnanci – 9710 (7,32%), svobodná povolání – 9329 osob (7,03 %), učitelé – 3187 osob (2,4%), rolníci – (2,32%). Tuto poslední skupinu tvořili osoby, jimž byla přidělená půda za pozemkové reformy roku 1920, kteří se obávali, že budou z půdy vyhnáni.
.
Z rozboru vyplývá, že utíkali zvláště mladí lidé, převážně svobodní. Z celkového počtu uprchlíků bylo jen 66 149 osob rodinných příslušníků (49,85%).
.
Literatura:
.
Bohmann, Alfred: Das Sudetedeutschen in Zahlen, München 1959, s.134 tab. Die tschechische Bevölkerung in den reichsangeschlossenen sudetendeutschen Gebieten 1939
Brandes, Detlef: Die Zerstörung der deutsche – tschechischen Konfliktgemeinschasft 1938 bis 1947, in: Tschechen, Slowaken und Deutsche. Nachbarn in Europa, Bonn 1995
Brandes, Detlef: Češi po německým protektorátem, Prostor, Praha 1999
Bystrický, Valerián: Odsun českých zaměstnanců ze Slovenska, http://www.cesi.sk/bes/04/01/041odsun.htm
Gebhart, Jan: Migrace českého obyvatelstva v letech 1938, Český časopis historický, 3/1998, s. 568-570
Gebhart, Jan, Kuklík, Jan: Druhá republika 1938-1939, Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, Paseka 2004
Habel, Peter Fritz: Eine politische Legende. Die Massenvertreibung von Tschechen aus dem Sudetengebiet 1938/39, Langen Müller München 1996
Homan, Aleš: Moravská Ostrava jako útočiště uprchlíků z let 1938/1939 http://www.protimluv.net/protimluv/8/strana.php?cislo=16
Chocholatý-Gröger, Franz: Möglichkeiten einer gemeinsamen Europäischen Sicherheitspolitik für die Tschechischen Republik und für Deutschland, zpracováno v letech 1998-1999 pro Kulturstiftung der deutschen Vertriebenen, Bonn
Chocholatý-Gröger, Franz: K otázce stěhování obyvatel ČSR ze záboru Sudet, Slovenského státu, ze záboru Těšínska a záboru Podkarpatské Rusi v letech 1938/1939, rukopis
Churaň, Milan: Postupim a Československo. Mýtus a skutečnost. Praha 2001
Král, Václav: Die Deutsche in der Tschechoslowakei, Praha 1964
Macek, Jaroslav: Uprchlíci z pohraničí v roce 1938, in Češi a Němci historická tabu, Ackermann Gemeinde Praha 1995
Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století, případně jeho článek K otázce postavení českého obyvatelstva na Slovensku 1939-1945, Historický časopis č. 37 z roku 1989
Seznam obcí a okresů RČS, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku, SÚS Praha 1939
Šíma, Jaroslav: Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938-1945, Praha 1945
Šíma, Jaroslav: Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938-1945. Příspěvek k sociologii migrace a theorii sociální péče, Praha 1946
Šisler, S.: Odchod českých zaměstnanců ze Slovenska v letech 1938-1945, Český lid, 76, 1989, č. 4
Zimmermann, Volker: Sudetští Němci v nacistickém státě, Prostor 2001,s. 58, pozn. 240

Další článek tématického okruhu vyjde 24.11.2009

Smrt (a toaletní papír) nad Brnem

Lukáš Beer

Dne 25.října 1947 byla na budově brněnské Zemské školní rady slavnostně odhalena pamětní deska „popraveným a padlým učitelům“ z let existence Protektorátu. Na desce je například vyryto i jméno brněnského občana Františka Nečase. Z nápisu na pamětní desce lze tedy usuzovat, že jmenovaný přišel o život přičiněním okupačního teroru. Že se ale ve skutečnosti jedná o jednu z 578 obětí amerického náletu na město Brno z 20. listopadu 1944, které svou vlastní pamětní desku v městě Brně bohužel nemají, z toho již vydedukovat nelze. Krátké poohlédnutí po četných pamětních deskách, rozesetých po celé moravské metropoli, místo toho hravě dokazuje, že jména českých občanů, kteří zahynuli během několika spojeneckých náletů na město Brno, jsou v mnoha případech uváděna na pamětních deskách, které mají dnešním generacím připomínat „oběti nacistického bezpráví z let 1939-1945“. Jinak tomu nebylo ani v případě dr. Karla Gerlicha, svého času soudního rady Nejvyššího soudu. V budově této instituce po americkém zásahu zahynulo téměř kompletní osazenstvo: jméno Karla Gerlicha je uváděno hned jako druhé na „pamětní desce obětem nacismu“ umístěné na budově dnešní právnické fakulty při Masarykově univerzitě na ulici Veveří.
.
„Sladké a čestné jest pro vlast zemříti“ hlásá další pamětní deska v Brně-Bystrci. V desítce jmen, u kterých jsou pečlivě uvedeny i letopočty narození a úmrtí, narazíme i na iniciály Osvalda Stolhofera, opět jedné z obětí amerického bombardování z roku 1944. Interpretace, podle níž byl tento lidský život čestně obětován pro vlast, je samozřejmě přípustná – ovšem určitě ne ve stejném duchu, v jakém si tvůrci pamětní desky kdysi jeho jméno „vypůjčili“ (a svým způsobem i následující generace dezinformovali) a „přikrášlovali“ si své bilance válečných obětí či je vydávali za odbojáře. Uvedené příklady jsou skutečně jen výsledky krátké namátkové „kontroly“ autora, podrobnější průzkum by možná přinesl zajímavé výsledky. Spojenecké nálety jak známo nepostihly pouze Brno, ale i řadu dalších míst Protektorátu…
.
Ten z 20. listopadu 1944 byl pro obyvatele Brna ze všech nejničivějším. Až do poloviny roku 1944 bylo město spojeneckých náletů ušetřeno, obyvatelé města žili ve falešném domnění, že se jich bombardování nikdy vážně nedotkne. První nálet z 25. srpna 1944 byl pro občany tedy překvapením – značná část pum zasáhla obytné čtvrtě, přes 200 lidí přišlo o život. Časem ale upadlo obyvatelstvo opět do pocitu bezpečí.
Dne 20.11.1944 se z italských základen postupně zvedlo 474 anglo-amerických bombardérů B-24 Liberator a Boeing B-17 z 97. bombardovací skupiny 5. bomb. křídla US Air Force s cílem ničit chemičku ve Slezsku, pro špatné počasí byl plán útoku změněn. Náhradní shoz pum „bez přímého záměru“ postihl nakonec Brno, a to i přes mlhavé počasí a při špatné viditelnosti. Kolem poledního dopadl na Brno ve třech vlnách zničující koberec pum, jejichž celkový počet se odhaduje na 1600 a hmotnost na 310,5 tun. Tento nálet, stejně jako několik předcházejících menších útoků, se vyznačoval tím, že byly svrženy četné pumy s dlouhodobým zpožďovacím zapalovačem. Letci si nevybírali cíle, shazovali pumy namátkou. Postižen byl především střed města s přilehlými ulicemi a některými předměstími – počet obětí je udáván na 578, bylo zničeno na 200 domů, mnoho dalších vážně poškozeno a 6000 Brňanů se octlo bez střechy nad hlavou.
.
České organizace ve Velkém Brně se v dozvuku bombardování dohodly provést mezi českým obyvatelstvem sbírku šatstva, prádla, obuvi, kuchyňského nářadí. Navázalo se tak na zkušenost po prvním bombardování města, kdy bylo obyvatelstvem spontánně a bez jakékoliv výzvy složeno bezmála dva milióny korun.
.
Předseda vlády a ministr spravedlnosti Jaroslav Krejčí uvedl dva dny po útoku na Brno v úřad prvního prezidenta Nejvyššího soudu v Brně dr. Theodora Nussbauma, jmenovaného státním prezidentem Háchou. Se zřetelem na „teroristický“ útok amerických letců, který si právě mezi členy a úředníky Nejvyššího soudu vyžádal velmi mnoho životů, se upustilo od větší slavnosti. Dr. Krejčí ve svém projevu vzpomněl obětí mezi pracovníky Nejvyššího soudu a řekl, že „brutální zvůle nepřítele postihla tyto muže a ženy při výkonu jejich služby právu a spravedlnosti.“ Jménem jednoho ze zahynulých pracovníků Nejvyššího soudu dr. Gerlicha se dnes pyšní pamětní deska „Oběti bezpráví let 1939-1945“. Je to jen jedno jméno, na které přišel autor tohoto článku opravdu jen během chvíle namátkově. Kolik existuje jmen s podobným poválečným „použitím“? Těžko říct. Na jaře 1945 bombardovaly Brno pro změnu sovětské pumy. Celkový počet obětí všech náletů na město Brno je odhadován na půl druhého tisíce.
.
Americká letadla ale nerozsévala 20.11.1944 nad Brnem pouze smrt. Během náletu svrhla na město také 351 balíků protiněmeckých letáků. Brňané v nich při té příležitosti ale našli praktické využití – toaletní papír byl v té době totiž nedostatkovým zbožím…
.
Oběti amerického pumového útoku na Brno z 20.11.1944:
(seznam není kompletní)

.

Antonínová Božena
Barák Theodor
Barčík Jan
Bartošová Anna
Bartoš Josef
Běloušek Jaroslav
Benda František
Benda Ladislav
Bolová Hedvika
Boháček Tomáš
Böhmová Anežka
Boříková Anna
Bořík Tomáš
Bradáčová Marie
Brandstillerová Františka
Brunclík Ondřej
Brydel Otto
Budík Václav
Burdová Anežka
Burešová Marie
Burian Vincenc
Bušina Gustav
Čurda František JUDr.
Čenková Růžena
Čápová Anna
Čechová Blanka
Čechová Jaromíra
Čelechovský Václav
Černý František
Červinka Karel
Daněk Jan
Doležal Alois
Dostálová Zdeňka
Dvořáková Jaroslava
Dvořák Karel
Dvorník František
Eliášová Eva
Eliáš Josef
Eliášová Ludmila
Fafílek Adolf
Fafílek Miroslav
Fafílková Růžena
Farník Jiří
Faustková Františka
Fiala Jan
Fiala Karel
Foltin Jaroslav
Förster Jindřich
Försterová Marie
Fořtová Anna
Fořtová Dagmar
Fořt František st.
Fořt František ml.
Gerlich Karel Dr.
Grimová Ludmila
Grošek Jaroslav
Havelka Karel
Havelková Květoslava
Havlíček Karel
Havlíčková Julie
Hejátková Jiřina
Hejátko Josef
Hillová Ludmila
Hlaváček Karel
Hlaváčková Zdena
Hodanová Vlasta
Holcner Jindřich
Honšt Vladimír
Hostaša František
Hostašová Maria
Hrozek Ladislav
Chmelařová Naďa
Chotěboř Ladislav
Chupík Vladimír
Idrna Bohumil
Jakubcová Anna
Janáčková marie
Janda Bohumil
Janda Lubomír
Jandík Jan
Jedlička Jaroslav
Jedlička Josef
Jelínková Anna
Jelínková Jarmila
Jelínek karel
Kačírek Felix
Kadlecová Bohumila
Kafková Vilemina
Kališ Ondřej
Kalousek Jindřich
Kamenický František
Kárný Josef
Koclík Vilém
Königová Jitka
König Jan
Königová Marie
König Stanislav
Königová Valerie
Kieslová Růžena
Klímová Marie
Kohout Karel
Kohoutová Marie
Kulár Kurt
Komárek Ferdinand
Konečná Františka
Kopta Jan Dr.
Kotolová Bohuslava
Kotulánová Heřma
Koudela František
Kouřil Bohuslav
Krátký Jakub
Kratochvíl Zdeněk
Króma František
Kříž Květoslav
Kroupa Josef
Kroupa Václav
Krupicová Marie
Krutišová Josefa
Kubová Cecilie
Kubavý Jaroslav
Kučerová Julie
Kudová Vlasta
Kumhala Josef
Kneslová Kristina
Kyjovská Františka
Kyjovský Jan
Kyzlinková Marie
Lacionová Milada
Lagová Božena
Lazar Josef
Lehký Stanislav
Libišová Julie
Lidařík Josef
Lochman Gustav
Lokajová Gabriela
Lokajová Kristina
Lukášek Ladislav
Macháčková Františka
Malý Karel
Marvan Vladimír
Matějovský Jiří
Matějovská Rudolfa
Matějů Jindra
Matula Josef
Matuška Oldřich
Matušová Marie
Melichar Milan
Menšík Rudolf
Mičánková Alena
Mičánková Anna
Mikulášek Oldřich
Mikulka Jan
Mokrá Jindřiška
Moravcová Františka
Moučka Karel
Mrázek Jan
Mrva Josef
Muselík Václav
Navrátil Alois
Navrátil Fridolín
Nečas Fratišek
Nosálová Ivana
Nosálová Zdena
Nováček Josef
Nováčková Marie
Novotný Albert
Ondroušek Jaroslav
Ošmera Antonín
Palová Marie
Pančochová Anna
Pančocha František
Pančochová Milada
Pavelka Václav
Pavlíček Josef
Pekárek Bořivoj
Peloušková Helena
Petrůj Ludvík
Píša Otakar
Pivodová Blažena
Pivoda Petr
Plesnivá Marie
Plíhal Josef
Plíhalová Vilemina
Pokorný Augustin
Polách Vladimír
Poláchová Anuša
Poláková Berta
Popelka Václav
Pospíšil František
Pospíšilová Marie
Pospíšil Vladislav
Přikrylová Bohumila
Procházka Vítězslav
Prudil Karel
Rašovský František
Remunda Karel
Resslová Leopolda
Rogus František
Rošková Helena
Rudolfová Zdeňka
Růžičková Emilie
Růžičková Vlasta st.
Růžičková Vlasta ml.
Rychlíková Adolfa
Rychlíková Františka
Rychlík Jiří
Rychlík Josef
Ryšavý Vladimír
Saitzová Marie
Seidl Alois
Seidl Jindřich
Seidlová Marie
Salajková Růžena
Sedláček Josef
Sedláčková Marie
Sekanina Stanislav
Selzerová Cecilie
Semesterová Alena
Semesterová Matylda
Semesterová Věra
Sirůčková Marie
Sláma Antonín
Smetana František
Sobotka Theodor
Sonberg Jan
Sotona Berthold Dr.
Spiková Hilda
Spika Leopold
Steinz Jaroslav
Staníčková Anežka
Sterzová Eliška
Straková Marie
Stuchlíková Helena
Stuchlík Jiří
Stuchlík Lubomír
Suchá Věra
Svobodová Aloisie
Svoboda František
Svoboda Ladislav
Šabatová Štěpánka
Šašek Fratišek
Šašková Květoslava
Šašková Ludmila
Šašková Marie
Schaumannová Františka st.
Schaumannová Františka ml.
Schaumann Rudolf
Šebesta Martin
Ševčík Vilém
Schiefersteinová Marie
Šik Antonín
Šiková Drahomíra
Šíma Jindřich
Šímová Marie
Sirková Beata
Šmaková Anna
Šmídová Teresie
Schneebergerová Hedvika
Šoupalová Jiřina
Šponar František
Štočková Marie
Štolhofer Osvald
Šudáková Valerie
Schuplerová Miroslava
Švábenský Miroslav
Švarcová Beginie
Tomandl Jan
Topinka Václav
Traubová Věra Dr.
Traurich Jan
Trnková Augusta
Unčovský Bedřich
Urban Vlastimil
Václavíková Marie
Vájová Irena
Vája Ladislav
Vala Rudolf
Veškrna František
Vicena Rudolf
Winter Josef
Wiesingerová Josefina
Vlček Rudolf
Wolfová Mahulena
Wolfová Štěpánka
Wohlgemuth Josef
Wohlgemuthová Veronika
Vonderka Josef
Votava Karel
Votava Leopold
Vyplašilová Bohuslava
Zábranský František
Zahálka Antonín

Zaorálková Anastasia

Bolavé místo

Emanuel Moravec (19. 11. 1944)
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci
Podle slibů západních demokracií, kterými zaplavily svět před třicíti lety, měl nastat po zhroucení Německa všude netušený blahobyt. Místo něho před patnácti lety dolehla na celý svět těžká hospodářská krise, která vytvořila z nezaměstnaných právě tak početné armády, jaké stály v letech 1914-18 ve zbrani. Adolf Hitler nezavedl ještě obecnou brannou povinnost, když světové finance se rozhodly hledat útočiště v nové veliké válce. Z anglo-amerických hospodářských konkurentů měla politická intrika vytvořit dva nepřátelské bloky, jež by se navzájem tak vykrvácely, že Anglo-Američanům krátkými údery by se podařilo oba po sobě zlikvidovat.

Anglie se Spojenými Státy chtěly v této válce manévrovat jen loďstvy, letectvy a válečným materiálem. Živé síly zamýšlely podržet doma. Na jednoho Angličana připadá v britském imperiu 10 barevných poddaných, které třeba držet v šachu. Uvážíme-li konečně také nepatrný přírůstek obyvatel britských ostrovů, shledáme správným tvrzení britských stratégů po roce 1918: „Ještě jednu vítěznou válku, a britský národ je ztracen!“

Že tato válka nebyla pro světové finance nepříjemnou záležitostí, dosvědčil nedávno Rooseveltův volební soupeř Dewey. Citoval výrok přednosty odvodní sekce ministerstva války generálmajora Hershyho, který prozradil, že „je levnější pro stát držet lidi na vojně než jim platit podpory v nezaměstnanosti“. Světovým židovským financím šlo o to, uklidit všechny konkurenty na hospodářském poli: nacionální socialismus, fašismus, bolševismus, Japonsko i Čínu. Komu slibovaly svobodu a samostatnost, myslily tím svobodu bezmocného dlužníka v odříkání.

Spojené Státy nikdy si nepřály, aby se Čína stala asijskou samostatnou velmocí, která by se rychle zcivilisovala jako Japonsko, jehož armáda byla před sto lety ještě ozbrojena luky a kopími. Japonců je dnes asi o 10 milionů méně než bílých Severoameričanů. Ale Číňanů je o 350 milionů více. Proto je prý dobré, hyne-li Čína válkou, hladomorem, záplavami a nepořádkem. Japonsko je nemilý konkurent, ale Čína představuje pro světové finance hrozbu. Dalším nebezpečným konkurentem je sovětské Rusko, které si ve dvou pětiletkách pořídilo obrovský průmysl. Jeho politické prsty bylo cítit od Gibraltaru až po Čínu. Sovětských robotů bylo čtyřikrát tolik jako Angličanů. Kdyby se jednou bolševický medvěd spojil s čínským drakem a utvořil kontinentální blok o 700 milionech obyvatel, pak necelým 200 milionům Anglo-Američanů mohl být milý Pán Bůh milostiv. Proto Čína a Sovětský svaz si zasloužily přidušení ve spojeneckém objetí. Měly vystupovat delší dobu jako dárci krve. Čína měla pomocí amerického materiálu usmýkat Japonce a Japonci Čínu. Bolševici měli vyčerpat Němce a Němci bolševiky. Po porážce Evropy a Japonska Sovětský svaz s Čínou čekala by politická isolace a hospodářská okupace. Tak to měly světové finance narafičeno. Do transoceánských spojů neměly by bolševici s Číňany co mluvit. Všechna moře by byla anglo-americká a s nimi také vzdušný prostor. V to vše se věřilo na vedoucích místech Spojených Států ještě před dvěma lety.

Je-li přirozený vývoj proti, tedy nepomůže ta nejpovedenější intrika. Benátská diplomacie byla kdysi pověstnou. Před dvěma stoletími ještě si namlouvala, že točí tehdejším světem kolem středomořských břehů. Ve skutečnosti svět už točil s ní. Kde je slavná republika benátská? Roosevelt, kterého světové finance v čelo Spojených Států dosadily, usmyslil si, že bude Dóže a že se zasnoubí se všemi oceány. Po čtvrté nebyl však zvolen ani dvoutřetinovou většinou. Co je toho příčinou? Bez pomoci amerických komunistů mohla nastat dokonce mezi Rooseveltem a Deweyem rovnost hlasů. Ona totiž selhala strategie „rány z milosti“. Podle výpočtů světových financí v roce 1943 Velkoněmecká Říše, usmýkána válkou s bolševiky, měla dostat od Anglo-Američanů ránu z milosti. V roce 1944 se podobně mělo triumfovat nad Japonskem. Roosevelt chtěl do letošních voleb vstupovat jako dvojnásobný vítěz a jako doživotní president z nich odcházet po zvolení 90 procenty hlasů.

Odkud ten neklid u spojenců? Není sporu, mají veliké starosti s východem, kde Čína začíná povážlivě vysazovat. V uplynulém pololetí Japonci v Číně získali bez větších obětí území se 60 miliony obyvatel a 80 procenty amerických letišť, která tam byla s velikým nákladem v posledních třech letech vybudována. Dnes v japonských rukou je větší polovina obyvatel Číny. Čankajšek byl odtlačen daleko od pobřeží. Japonci si zajistili pozemní dopravní spoje z Koreje a Mandžuska až do Indočíny a Malajska. Roosevelt nemohl čekat v Asii, až bude skončena válka v Evropě. Přistal na Filipínách a doplatil na to těžkými ztrátami na svém loďstvu. Filipíny se staly japonskou strategickou hrází, o kterou se bude stejně urputně bojovat jako se v Evropě bojuje pod Peští a u Met. Filipiny budou polykat jednu americkou divisi za druhou. Už dnes je jich tam sedm.

V Evropě a v Africe mají Spojené Státy nyní pět armád, čítajících 80 divisí. Ve východní Asii, v Austrálii a v Tichomoří mají tři armády o 50 divisích. A ono nic není stále ještě strategicky vyřízeno ani v Evropě, ani v Asii. V prvé světové válce Spojené Státy vystačily se 40 divisemi, poslanými do zámoří.

Angličané mají nyní na evropské půdě tři armády a v Asii další dvě. Ukázalo se, že dávno už nestačí manévrování anglo-americkým materiálem, loďstvy a letectvy. Letos bylo třeba nést na trh už také vlastní krev a to v takovém množství, že je z toho ve Washingtonu a v Londýně mdlo. Při tom všem dosavadní „dárcové krve“ se nepříjemně bouří. Stalin za svých ztracených 30 milionů žádá půl Evropy a ve zbývající půlce podíl komunistů na vládě. Čankajšek si dovolil důrazně upozornit, že válčí proti Japoncům už osmý rok bez kloudné spojenecké podpory.

Světové finance dnes vidí, že Japonsko nezdolali vyčerpanou Čínou, která se obává Japonců stejně jako komunistů. Čankajšek ví, kdyby připustil doma komunisty k slovu, že jsou jeho hodiny sečteny. Když se letos v létě vrátil americký vicepresident Wallace z Číny, prohlásil, že v budoucnu čínsko-sovětská hranice bude mít stejně nepatrný význam jako dnes hranice kanadsko-severoamerická. Roosevelt slíbil totiž Stalinovi pořádný kus spojenecké Číny, půjde-li Stalin s Anglo-Američany také na Japonce. Číně je chystán od povedených spojenců osud Polska ve větším měřítku.

Táže-li se kdo, kde je dnes pro spojence místo ožehavé, pak je to Čína, kde půl milionu Japonců zatlačuje kam chce 3 miliony špatně vyzbrojených a vyčerpaných Číňanů, jejichž vůdce Čankajšek přesto nechce zemi zbolševizovat. Proto nyní je mu na anglo-americké straně spíláno usurpátorů, nedemokratů, zatím co se o Stalinovi píše, že je to druhý Benjamin Franklin.
Válku v Evropě chtěli Anglo-Američané skončit v létě roku 1943. Nyní Churchill vykládá o konci evropské války až v roce 1945. Jak to bude v Asii? japonsko má prozatím na asijské pevnině a na obsazených souostrovích něco přes 2 miliony vojáků z 10 milionů, které zmobilisovalo a z 15 milionů, které může snadno do pole postavit. Současná válka představuje spojené nádoby. Pro nás postačí, že japonské hlavní zálohy ještě válečné pole nespatřily. To ví také Stalin, a proto se nezajímá o druhou frontu na východě. Té jedné evropské má beztak plné zuby.

(Lidové noviny, 19.11.1944)

Důvody opuštění domovů

Uprchlíci a přestěhovalci od 20. května 1938 do 1. července 1939
Franz Chocholatý Gröger
Předchozí článek v tematickém cyklu: Kruh tropických tučňáků

Pojmové vymezení skupiny, jíž se toto pojednání týká, je dáno právní normou úředně vymezující pojem uprchlíka, později přestěhovalce. Je jím §19 Jednacího řádu Ústavu pro péči o uprchlíky (přestěhovalce) při ministerstvu sociální a zdravotní výchovy z 2. února 1939. Uprchlík je ten:
a) kdo není československým státním občanem a bydlí nebo se přistěhuje odkudkoliv na území země České a, Moravskoslezské proto, že se cítil ohrožen hospodářským nebo politickým útiskem ve svém domovském státě,
b) kdo opustil po 20. květnu 1938 nebo opustí území, postoupené Německu, Polsku nebo Maďarsku a měl v den 20. května 1938 československou státní příslušnost, ať již příslušel domovským právem do území postoupeného nebo nynějšího území Československého státu." (1)

.
Dne 7. dubna 1939 vzhledem ke státoprávní změně na Slovensku byl vydán výnos R 200-7/4, podle něhož za přestěhovalce jsou považovány osoby, které na území Protektorátu Čechy a Morava přišly ze Slovenska.
.
V roce 1930 žilo na Německu odstoupeném území českých zemí 3,562.232 československých státních příslušníků, 730.164 československé národnosti, 1.470 ruské národnosti, 2,818.942 německé národnosti, 1.723 maďarské národnosti, 1.070 polské národnosti, 6.601 židovské národnosti a 2.262 ostatní. (2) K 17. květnu 1939 žilo na těchto územích 3 408 429 obyvatel, z toho 3 236 833 říšských občanů, 39.747 cizinců, 3.414 osob bez občanství, 128.435 ostatních. Dle národnosti zde bylo 3 064 415 Němců, z toho bylo 3 039 321 Němců s říšským občanstvím a 2.035 Židů s říšským občanstvím. Dále 319.000 Čechů z toho 193.793 s říšským občanstvím ( unter den Reichsangehörigen), tedy původních obyvatel ve smyslu §1 Smlouvy mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č.300/1938 Sb. z. a n. (3) Proti roku 1930 je zde, dle výše uvedených dat, pokles o 188 290 obyvatel. Německá literatura uvádí pokles o 240.513 ob., z toho o 213.952 ob. na území Reichsgau Sudetenland. Na tomto území byl největší pokles v Regierungsbezirk Aussig (Ústí n. L.), tedy z území s největším nárůstem obyvatel české národnosti kteří zde přišli po roce 1919. Nejmenší pokles byl v Regierungsbezirk Troppau (Opava) a to o 17.913 ob., zde je také největší podíl obyvatel české národnosti žijících zde již v roce 1910. V Regierungsbezirk Troppau žilo 130.658 Čechů s říšským občanstvím z 174.150 Čechů v celém Reichsgau Sudetenland. (4)
.
Na území Sudetenlandu žilo v roce 1910 313 142 Čechů, v roce 1921 470 523 Čechů, v tomto roce nastal také největší přiliv Čechů do Sudetenlandu a v roce 1930 zde žilo 577 378 Čechů. Podle Josefa Bartoše, vycházejícího z úřední evidence, odešlo do května 1939 z tohoto území asi 141 000 Čechů. (5) Německu odstoupené území zahrnuje území Sudentenlandu , Hlučínsko, části okresů Kašperské Hory, Železná Ruda, Prachatice připojených k Bavorsku a části okresů Český Krumlov, Kaplice, Nová Bystřice, Znojmo, Mikulov připojených k obsazenému Rakousku.
.
Příliv přestěhovalců z pohraničních území začal dnem mobilizace československé branné moci a souvisel s ozbrojenými konflikty mezi osobami české a německé národnosti. V této vlně měly převahu osoby zámožné, které zachraňovaly více majetek než své životy. Později přibývaly osoby, které byly „aktivisticky“exponované a to obou národností. K 27. září 1938 činil počet přestěhovalců (uprchlíků) 24.359 osob k 1. říjnu to bylo již 28.137 osob. (6) V sobotu 1. října vydal Hitler výnos, kterým byla na obsazovaných územích povolena jediná politická strana - Sudetendeutsche Partei (SdP) a již odpoledne, často před vstupem wehrmachtu, začalo zatýkání protinacistický smýšlejících Němců z řad SPD a komunistů bojůvkami Freikorpsu. Také z české strany došlo k nepříjemnému překvapení, Zemský úřad vydal vyhlášku, kterou zveřejnila ČTK:

„Zemský úřad v Praze upozorňuje, aby obyvatelstvo z pohraničí neopouštělo svá bydliště, ježto za žádných okolností nelze připustiti, aby se stěhovalo do zázemí. Všichni uprchlíci budou vráceni zpět do svých domovů." (7)

Přesto začal velký příliv uprchlíků. Především aktivisté Sokola, Národní jednoty severočeské a „hraničáři“, se dávají na úprk z obav před možnými útoky ze stran Němců za svou horlivou čechizaci. Právě z oblastí, kde působila Národní jednota severočeská, odešlo nejvíce Čechů do vnitrozemí. (8) Výše uvedená vyhláška byla porušována především zámožným obyvatelstvem českým a židovským a výše uváděnými horlivými národovci. Nemajetní obyvatelé povětšinou zůstávali na odstoupených územích a silnice a vlaky byly zaplněny bohatými s celým majetkem. Příchod německého vojska do Českého Dubu u Liberce, jak ho viděl anglický novinář Sydney Morrell, boří mýtus o útěcích českého obyvatelstva. Podle Morrella se dvě hodiny po odchodu českého vojska objevila německá armáda, vítal ji malý houf Němců a Češi se na to dívali z oken. Také do mé rodné Poruby i Svinova vtáhlo německé vojsko v neděli 9. října 1938 krátce po poledni. Představitele nového státu vítali Němci i Češi. V prostředí polovzdělanosti a národních mýtů tvoří historický obraz těchto událostí dokonce televizní seriály. Setkáváme se i s výpověďmi těch, kteří nebezpečnost své osobní situace po Mnichovu a tím i velikost svého hrdinství vylepšují líčením útěku na poslední chvíli nebo dokonce posledním vlakem. Ve skutečnosti odstoupené pohraničí většinou opouštěli státní zaměstnanci, kteří s rodinami následovali svého zaměstnavatele a ti, kteří měli možnost bydlení a obživy ve vnitrozemí. To byl např. osud okresů Frývaldov (Jeseník), Bruntál, Krnov, Rýmařov, Moravský Beroun, kde klesl počet Čechů na úroveň roku 1910. Tedy odešlo veškeré české obyvatelstvo přišlé na tato území po roce 1918. České úřady neviděly Čechy ze Sudet rády. Všude na přístupových cestách bylo rozmístěno vojsko a to vracelo uprchlíky zpět. Podle novináře Morrella byli Češi vojskem „hnáni, odkud přišli“ a česká policie dělala razie v kavárnách a odvážela uprchlíky zpět na hranici. Lidé, jak vypovídá Morrell, nemohli nikam utéct, byli v pasti, zrazeni a opuštěni svou vládou. V pohraničí postoupeném Německé Říši se nikdy nestalo to, co následovalo po současném polském záboru Těšínska, kde Poláci zavedli vůči „Nepolákům" šibeniční termíny k vyhoštění, do 12 nebo do 24 hodin v lepším případě v týdenní lhůtě.
.
Dne 13. října 1938 bylo výnosem ministerstva vnitra 24.829/38 zavedeno povinné policejní hlášení uprchlíků (přestěhovalců) a tak k 29. říjnu 1938 jsou známa první spolehlivá statická data z Čech a Moravy a od této doby byl početní stav uprchlíků sledován pravidelně. K 15. říjnu činil jejich počet 27.119 osob a k 1. listopadu to bylo 82.009 osob, z toho 68.212 národnosti české, slovenské, rusínské, 8.817 německé, 4.765 židovské. V listopadu bylo vydáno několik právních norem, které usměrnily život obyvatel odstoupených území, 20. listopadu byla podepsaná Smlouva mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce, která stanovila v § 1 Českoslovenští státní občané, kteří měli 10. října 1938 své bydliště v některé obci připojené k Německé říši, nabývají s účinkem od 10. října 1938 německé státní příslušnosti, pozbývajíce zároveň československého státního občanství, jestliže a) se narodili před 1. lednem 1910 na území připojeném k Německé říši nebo b) pozbyli německé státní příslušnosti dnem 10. ledna 1920 nebo c) jsou dětmi nebo vnuky osoby, u které jsou splněny podmínky písmena a) nebo b) nebo d) jsou manželkami osob, u kterých jsou splněny podmínky písmena a), b) nebo c). Dále se v § 3 uvádí: Osoby neněmecké národnosti, které podle ustanovení § 1 nabývají německé státní příslušnosti, mohou do 29. března 1939 optovati pro československé státní občanství. V dalším ustanovení (§ 2) je dána možnost, že německá vláda může do 10. července 1939 žádati, aby osoby neněmecké národnosti, které podle ustanovení této smlouvy zůstávají československými státními občany a od 1. ledna 1910 se přistěhovaly na území připojené k Německé říši, jakož i jejich potomci, kteří jsou československými státními občany, opustili Německou říši ve lhůtě 3 měsíců. Československá vláda přijme tyto osoby na své území. Zároveň však dle § 12: Osoby, které musí opustiti území Československé republiky nebo Německé říše, protože bylo tak žádáno podle § 2, jakož i optanti, kteří přeloží do 31. března 1940 své bydliště do státu, pro který optovali, smějí s sebou vzíti veškeré movité jmění, které měli v den podepsání této smlouvy, a nebudou povinni platiti za to žádné dávky. Vyjímají se z toho hotové peníze, cenné papíry a sbírky, které pro vývozní stát mají zvláštní historický nebo kulturní význam; projednání těchto věcí se vyhrazuje zvláštní dohodě. (9)Tuto možnost neměli Češi vyhnaní z Těšínska Poláky či Češi vyhnaní ze Slovenského státu Slováky.
.
Vládním nařízením č. 292/1938 Sb. z. a n. ze dne 11. listopadu je zřízen Ústav pro péči o přestěhovalce, do jehož působnosti spadá dočasná péče o přestěhovalce. (10) Ministerstvo sociální péče pak vydává vyhlášku o povinné evidenci všech uprchlíků. Na základě této vyhlášky byly pak dnem 28. listopadu vydány sčítací archy. (11) Na základě těchto archů se pak dozvídáme důvody opuštění domovů. Šíma uvádí ve své práci tyto ověřené důvody udávané uprchlíky. U mnohých se objevily skutečné konflikty a pronásledování:
.
22. září jsem byl zatčen, vyslýchán v Drážďanech, pak propuštěn. - Vypovězen polskou vojenskou správou. -­ Vypovězen, byl jsem členem SOS. Byl jsem pronásledován, že jsem pracoval v národních otázkách. - Byl jsem ohrožován na životě a byla mně vytlučena všechna okna mého bytu. - ­Byl jsem funkcionář Sokola, skrýval jsem se, neboť jsme byli zatýkáni, pak jsem utekl.
.
Dalšími důvody byly vážné hospodářské potíže: Byl jsem propuštěn hlinkovci ze zaměstnání. - Můj židovský zaměstnavatel se přestěhoval do Prahy. - Provozo­vání živností bylo Čechům na Slovensku zakázáno. - Podnik, v němž jsem byl ředitelem, přesídlil. -- Můj obchod jako ži­dovský byl bojkotován a demolován.
.
U jiných to byly spíše obavy než skutečné potíže: Měl jsem hostinec, v němž bydlila československá posádka. Když vojáci odcházeli, šli jsme s nimi. - ­Byl jsem starostou obce a legionář. - Konal jsem tam dobrovolnou vojenskou službu. - Z důvodů národnostních.
.
Jiní uváděli citové důvody:
Přestěhoval jsem se z lásky k vlasti.
.
U mnohých jsou smíšené důvody: Byl jsem v obsa­zeném území jen pět roků, nemám tam domovskou příslušnost, neumím německy, jsem činným v Sokole a Národní jednotě. - ­Byl jsem jako bývalý četník podezříván, že mám doma zbraně k rozdělení mezi Čechy, jichž má býti použito proti německému obyvatelstvu, pak mi byla vytýkána účast při cvičení ve střelbě, dvakrát byla u mě prohlídka, byl jsem zatčen, několik hodin vyslýchán. A dále bych' zde sotva' mohl dostávat pensi. - Byl jsem vždy uvědomělým Čechem, hájil jsem energicky státní zájmy a měl jsem následkem toho mnoho nepřátel. Nemám žádné existenční možnosti. - Jsem legionář, byl jsem zatčen a doporučili mi, abych obec opustil, české firmy jsou pryč a nemám místo. - Byl jsem varován přáteli, abych se domů z vojny nevracel, zaměstnavatel žid taky uprchl. - Bojím se tam a renta by mi tam nebyla vyplácena. (12)
.
Důvody a obavy byly zpracovány k datu 1. července 1939, kdy na území protektorátu žilo 196.714 přestěhovalců československých státních příslušníků a 22.403 cizích státních příslušníků. Dle toho skutečné potíže uvádí 29.59 %, obavy před potížemi 39.30 %, touha žít mezi občany národnosti české a důvody ideové 11,82%. Obtíže Čechů a Židů jsou více povahy hospodářské u Němců politické. U Němců a Židů převažují obavy politické nad obavami hospodářskými, u Čechů pak převažuje touha žit mezi občany české národnosti a v Česko-Slovensku. Pokud se týká sociálního postavení, nejvíce skutečnými potížemi trpěli zaměstnanci ve vyšších službách, svobodná povolání a dělnici, zřejmě proto, že se angažovali jako spolkoví funkcionáři, byli členy socialistické a komunistické strany. Bylo také mezi nimi vysoké procento Židů.

Pokud se týká vývoje počtu uprchlíků, pak říjen znamenal zlom. Lidé utíkali ze strachu, že jejich kraj se stane bojištěm. Brzy poznali, že v novém prostředí Česko-slovenské republiky by těžko získali novou existenci a přitom zanechali v odstoupeném území majetek, byť skromný, a české úřady nerady přijímaly přestěhovalce. Když bylo zřejmé, že k válce nedojde, vraceli se do svých opuštěných domovů. Po zřízení Ústav pro péči o přestěhovalce, se někteří znovu vracejí zpět a tím došlo k nárůstu přestěhovalců. V březnu a dubnu byl pokles přestěhovalců, Nárůst nastal v květnu, kdy proudí davy utečenců ze Slovenska a Podkarpatské Rusi, K 1. červenci bylo v Protektorátu 193.097 přestěhovalců a to 171.400 přestěhovalců z území připadlých Německu, 19.560 bylo z území zabraných Polskem, 11.625 bylo z území zabraných Maďarskem včetně Podkarpatské Rusi, 8.702 bylo přestěhovalců z jiných zemí a 8.228 osob bylo ze Slovenska. Od konce září příliv přestěhovalců takřka ustal. K 1. září z 193.277 přestěhovalců bylo 163.741 národnosti české, slovenské, rusínské, 6.953 německé, 9.446 židovské a 132 polské. (13) Šíma ve své práci uvádí také ukázky sociálně psychologických vztahů mezi přestěhovalci a domácím českým prostředím, které bylo mnohdy velmi negativní k přestěhovalcům. (14)
.
V srpnu 1940 začalo vnitřní stěhování, když bylo protektorátní vládě oznámeno, že z důvodu rozšíření dosavadních cvičišť v Milovicích, Brdech a Výškově bude nutno evakuovat několik obcí. V roce 1942 bylo rozhodnuto o vybudování nového vojenského cvičiště zbraní SS v prostoru u Benešova s vyklizením města Sedlčan a části města Benešov. Zajištění ubytování a poskytnutí pomoci prováděl nadále Ústav pro péči o přestěhovalce, stejně jako zajištění pomoci obyvatelům Terezína v souvislosti s jejich vystěhováním a uvolněním města pro Židy v roce 1942. (15)
.
Pardubice 14. 11. 2009
Franz Chocholatý Gröger
.
Poznámky:
(1) Šíma Jaroslav, Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938-1945, Příspěvek k sociologii migrace a teorii sociální péče, Societas v Praze 1945 (dále Šíma) s.11-12
(2) Seznam obcí a okresů republiky československé, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku, druhé pozměněné vydání, Státní úřad statistický, Praha 1939, tab. 2
(3) Bohmann Alfred, Das Sudetendeutschtum in Zahlen, Sudetendeutscher Rat, Műnchen 1959 (dále Bohmann), s. 125, s.133-136
Gronský Ján, Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa, I 1914-1945. Karolinum 2005 s. 294 Smlouvy mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č.300/1938 Sb. a n.
(4) Bohmann, s. 135-138
(5) Bartoš Josef, K pojmu a pojetí pohraničí v ČSR 1918 -1938. in::České národní aktivity v pohraničních oblastech první Československé republiky, Tilia 2003 s. 23
(6) Šíma, s. 105 DOKUMENT č.4
(7) Motýl Ivan, 1. říjen 1938: Praha vydala zákaz vystěhování z pohraničí, http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/historie/o-nas-bez-nas/1-rijen-1938-praha-vydala-zakaz-vystehovani-z-pohranici_83094.html
(8) Rádl Emanuel, Válka Čechů s Němci, Melantrich Praha 1993 s.185-209
Trapl Miloš, České menšinové školství v letech 1918-1938, in::České národní aktivity v pohraničních oblastech první Československé republiky, Tilia 2003 s. 109-117
Pavlíček Jaromír, Národní jednota severočeská a její podíl na prosazování českých národních zájmů v národnostně smíšených oblastech (1885-1948), in: in::České národní aktivity v pohraničních oblastech první Československé republiky, Tilia 2003, s. 173-193
Burešová Jana, Význam Sokola pro český národní život v pohraničí v letech první Československé republiky, in::České národní aktivity v pohraničních oblastech první Československé republiky, Tilia 2003 s.245-256
(9) Gronský Ján, Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa, I 1914-1945. Karolinum 2005 s. 294 -296 Smlouva-mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č.300/1938 Sb.z. a n.
(10) Šíma. DOKUMENT č. 27, s. 118-119, Důvodová zpráva s.120-129
(11) Šíma DOKUMENT č.29, s.130-131, DOKUMENT č. 29 Přihlašovací list s. 132, DOKUMENT č. 30 Sčítací arch uprchlíků s. 133-135 s Poučením a návodem, DOKUMENT č. 31 Hlášení změn k soupisu uprchlíků
(12) Šíma, s.12-16
(13) Šíma, DOKUMENT č. 4, 5, 12
(14) Šíma s kap. 17. Asimilace v novém prostředí, s. 79-101
(15) Šíma, DOKUMENT č. 74 Vnitřní stěhování s.268-282, DOKUMENT č. 75 Ilegální činnost za okupace, s. 281-284
.
Literatura:
.
Bohmann Alfred, Das Sudetendeutschtum in Zahlen, Sudetendeutscher Rat, Műnchen 1959
Gebhart Jan, Kuklík Jan, Druhá republika 1938-1939, Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, Paseka 2004, ISBN 80-7185-626-6
Gronský Ján, Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa, I 1914-1945. Karolinum 2005, ISBN 80-246-1027-2
Habel Fritz Peter,Eine politische Legende-Die Massenvertreibung von Tschechen aus dem Sudetengebiet, 1938/1939, Langen Müller 1996. ISBN 3-7844-2589-5
Morrell, Sydney. Viděl jsem ukřižování: události v Československu v roce 1938 očima anglického novináře.. Brno, Jota, 2002, ISBN 80-7217-182-8
Motýl Ivan, 1. říjen 1938: Praha vydala zákaz vystěhování z pohraničí, http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/historie/o-nas-bez-nas/1-rijen-1938-praha-vydala-zakaz-vystehovani-z-pohranici_83094.html
Rádl Emanuel, Válka Čechů s Němci, Melantrich Praha 1993 ISBN 80-7023-147-5
Seznam obcí a okresů republiky československé, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku, druhé pozměněné vydání, Státní úřad statistický, Praha 1939
Šíma Jaroslav, Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938-1945, Příspěvek k sociologii migrace a teorii sociální péče, Societas v Praze 1945 České národní aktivity v pohraničních oblastech první Československé republiky, Filosofická fakulta University Palackého, Slezský ústav Slezského zemského muzea, Tilia 2003, ISBN 80-8610

Poznámka: další článek k tématu vyjde v sobotu 21. listopadu 2009

Kruh tropických tučňáků

Lukáš Beer

Osud Čechů v odtrženém pohraničí po Mnichovu 1938 je pro Čechy samotné dodnes pochopitelně velmi citlivou záležitostí a dá se říct, že události a zkušenosti s tím spojené tvoří jeden ze základních pilířů, které – v jistém upraveném podání - upevňují vlastní národní legendu, která ospravedlňuje poválečné zákroky ve formě vyhnání a vyvlastnění jednoho z historických etnik našich zemí. „Vyhánění Čechů ze Sudet“ společně s legendou o „plánovaném holocaustu“ českého národa se zdají být vždy pádným argumentem, po kterém se sahá, má-li se zrovna potrhnout „legálnost“ a adekvátnost jakési spravedlivé odplaty ve formě poválečného „odsunu“.

Přitom ještě 70 let po Mnichovu panuje v obecném českém (ale např. i v nezainteresovaném německém) povědomí naprostá nevědomost, a to i přesto, že lze v posledních několika letech vysledovat přeci jen jistý pokrok v osvojení si jistých nesporných faktů. Ještě před několika lety bylo nahlíženo na někoho, kdo si odvážil tvrdit, že naprostá většina Čechů po Mnichovu zůstala nadále na odtrženém území, jako na podivína či na sudeťáky podplaceného propagandistu. Podle zažitých představ byly po Mnichovu „vyhnáni“ všichni Češi, byl zabaven jejich majetek, a pokud nějací Češi ve svých domovech zůstali, tak se jednalo zcela určitě o „kolaboranty“. S takovýmito názory a představami se lze hojně setkat i dnes, jak už koneckonců dokazují například četné příspěvky na různých internetových diskusních fórech. Dnes je ovšem už situace poněkud posunuta, dokonce i radikálně „národovecké“ organizace a spolky jsou již ochotny uvádět, že naprostá většina příslušníků české národnosti tehdy v odtrženém pohraničí zůstala. Jejich líčení „vyhánění“, vraždění a okrádání Čechů zfanatizovanými Němci v roce 1938 si však stále ještě v ničem nezadá se scénami, které se odehrávaly během poválečného „odsunu“.

České vydání Wikipedie píše o „vyhánění Čechů ze Sudet“ mj. následující:
„Vyhnání Čechů ze Sudet se uskutečnilo v roce 1938 po přijetí Mnichovské dohody, jejímž hlavním bodem bylo odstoupení pohraničí Československé republiky, v hranicích, jež stanovila Německá Říše. Vyhnány byly desetitisíce Čechů, českých Židů a německých antifašistů.
Z různých zdrojů se toto číslo pohybuje někde mezi 150–250 tisíci osobami, přičemž je nutno mít na zřeteli skutečnost, že nucený odchod Čechů do vnitrozemí nebyl jen nárazovou záležitostí v říjnu 1938, ale odehrával se i v pozdějším období.
Ihned po přijetí Mnichovské dohody nastalo vyhánění Čechů a Židů z pohraničí. K nim se v útěku přidali i němečtí antifašisté, kteří se obávali represí. Vyhánění nebylo prováděno na základě žádného oficiálního dokumentu, ale realizováno bylo masově pod obrovským nátlakem a výhrůžkami zejména německých ordnerů (….) Utečenci nakládali svůj majetek na vozy, do automobilů a železničních vagónů a prchali zpět do své zmenšené vlasti. Při útěku docházelo i k událostem, jako byly například krádeže, vyhrožování střelnými zbraněmi, či jiným. Kromě národnostní a rasové nesnášenlivosti českých Němců hrála v mnohých případech útoků na Čechy i touha po kořisti.
V první vlně utečenců byli nejen státní zaměstnanci (finanční stráž, úředníci, pošťáci, policisté), kteří byli od Němců nenáviděni nejvíce a doslova přes noc přišli o práci, ale i dělníci, živnostníci, zemědělci a jiní zaměstnanci. (...) Po převzetí moci Němci a nastolení řádných orgánů se situace zklidnila. V českém pohraničí zůstalo 319 tisíc Čechů, zejména zemědělců, kteří zde měli svoji půdu, ale i dělníků a ostatních zaměstnanců. Bylo zapotřebí pracovních sil a nebylo možné pokračovat v politice okamžitého vyhánění. To se však jevilo jako dlouhodobý cíl, jež v dobách války nakonec přerostl i ve snahu vysídlit český národ ze svého historického území úplně.“

Podobné vysvětlení podává i dr. Pavel Macháček (zemřel koncem roku 2008) ve svém částečně autobiografickém příběhu „Výchova koncentrákem“:
„Organizace Freikorps zavraždila ve dnech Mnichova 170 příslušníků ozbrojených sil, odvlekla do Německa 2400 rukojmí, vyhnala 170.000 Čechů. Po okupaci zatklo gestapo 10.000 Čechů a německých antifašistů. Postupně bylo zbaveno české obyvatelstvo (420.000 osob) všech práv, byly zrušeny české školy (kromě několika základních), Němci zkonfiskovali český a židovský majetek včetně 100.000 ha půdy apod.“

.

Pan Macháček byl dokonce svého času hlavním iniciátorem založení tzv. „Kruhu občanů České republiky vyhnaných v roce 1938 z pohraničí“, neměl by být právě proto tedy v této otázce chápán jako osoba nanejvýš fundovaná? Snad, nebýt tu jisté kosmetické vady – pan Macháček jako rodilý Pražák žil se svou rodinou v roce 1938 ve vnitrozemí a určitě tedy zákonitě nikdy nepatřil mezi „vyhnáním“ postižené. Což také nikdy nepopíral, ale ani nikdy zvlášť nerozebíral. Ale i v případě „Kruhu vyhnaných občanů“ účel jaksi světil prostředky. A účel byl panem Macháčkem definován v provolání k založení Kruhu v roce 1993 takto:
„Žádáme své členy, aby svými vzpomínkami a údaji pomohli historikům vytvořit objektivní obraz o hrůzách, páchaných zfanatizovanými nacisty proti Čechům v r. 1938 i později. … Toto vyhnání bylo pouze začátkem jednolitého procesu útlaku německými nacisty za okupace, který skončil legálním odsunem Němců v souladu s rozhodnutím konference velmocí v Postupimi.“

.
Kalkulace leží tedy na dlani – sám sugestivní název organizace, která se už jenom díky svému pojmenování do jisté míry dá označit za „zajíce v pytli“, měl docílit před veřejností hlavní efekt: v českých hlavách emocionálně ospravedlňovat poválečné vyhnání.

.
Dr. Macháček ve svém „Kruhu“ zdaleka nesdružoval pouze „vyhnané“, o čemž svědčí nejen jeho vlastní životopis, ale i jeho již zmiňované provolání: „Vyzýváme, aby vstoupili do našich řad ti, kteří byli vyhnáni i jejich rodinní příslušníci; ti, kteří přežili holocoust, koncentrační tábory a káznice; ti, kteří byli postiženi nacistickou agresí, účastníci domácího i zahraničního odboje.“ Kruh měl tedy sdružovat širokou paletu lidí, která se s oficiálním názvem (bez ohledu na už tak dezinformujícím) ve skutečnosti nemohla nikterak ztotožnit. Asi tak, jako kdyby „Klub tropických tučňáků“ v sobě sdružoval kromě tučňáků i psy a kočky…

.
Organizace své poslání na svých internetových stránkách charakterizovala mj. takto: „Kruh sdružuje občany ČR vyhnané v roce 1938 z pohraničí a v průběhu Protektorátu Čechy a Morava z oblastí zabíraných německými orgány na vojenská cvičiště. Naším posláním je dokumentačně zachytit křivdy, které z těchto aktivit fašistického Německa byly napáchány na českém lidu. V současné době se snažíme zveřejňovat, jakým způsobem dochází u nás ke germanizaci a jak se setkáváme ve svobodném Českém státě s německou rozpínavostí.“

.
Po úmrtí pana Macháčka nastalo kolem jeho Kruhu, který vždy úzce spolupracoval s „Českým svazem bojovníků za svobodu“ a „Klubem českého pohraničí“ (opět příklad organizace se zavádějícím označením) poměrně ticho. Poslední dvě organizace však nadále uchovávají jeho tradici za mediální podpory „obránce českých zájmů“ a vydavatele „Křesťanskosociálních listů“, pana Ogňana Tuleškova, jehož ostře laděné články bývají například často publikovány na Britských listech. „Vyhnání Čechů“ a „holocaust na Češích“ patří samozřejmě k top tématům jeho pojednání. Být to v Německu, mohl by mít tento pán na krku snadno žalobu pro „zpochybňování holocaustu“ - díky tomu, že píše o „holocaustu“ českého národa; a toto srovnání by si např. židovské obce v Německu mohly vysvětlit jako bagatelizaci toho, co se všeobecně jako holocaust chápe...

.
Příkladů podobného ražení teze o brutálním vyhánění Čechů by šlo skutečně jmenovat mnoho a není nutné je vyloženě hledat pouze v exotickém koutku jakýchsi „kruhů“ nebo „klubů“. Jde o všeobecně v české veřejnosti velmi rozšířené názory a představy.

V tomto směru je pak skutečně překvapivé, co zveřejnil o této problematice ještě před cinkáním klíčů, přesněji v roce 1986, Josef Bartoš ve své „Svazem čsl. protifašistických bojovníků“ (!) vydané publikaci s názvem „Okupované pohraničí a české obyvatelstvo 1938-1945“. Z této práce totiž mj. vyplývá, že v oblastech, které po Mnichovu připadly Německu a Polsku, žilo podle statistiky z roku 1930 celkem 845.883 lidí české a slovenské národnosti. Z nich po Mnichovu odešlo do vnitrozemí 116.000-122.000 lidí. Šlo většinou o státní zaměstnance (neboť československý státní aparát v pohraničí pochopitelně zanikl) a jejich rodinné příslušníky. Podle autora zůstalo v pohraničí na 600.000 Čechů. Přední komunistický historik Václav Král uvedl ještě vyšší číslo, 650.000 osob („Pravda o okupaci“, Praha 1963). I když jistě na různých místech fanatičtí přívrženci Henleina vyhrožovali nebo se dopouštěli násilností, nešlo v žádném případě o hromadné olupování a vyhánění českých obyvatel. Státní zaměstnance povolávaly úřady do vnitrozemí, jiní lidé odcházeli ze strachu. Z těch se někteří později navrátili. Mnoho dnešních českých publicistů a politiků nezná zřejmě ani československo-německou smlouvu o státní příslušnosti z 20.11.1938 (č. 300/1938 Sb.), ani československo-německou dohodu o vydávání movitého majetku z 23.11.1938 (č. 301/1938 Sb.). V každém případě žádné masové vyhánění Čechů z pohraničí se nekonalo a rozhodně nedocházelo k pochodům smrti a masakrům jednotlivců i celých skupin, jaké zažívali Němci v Československu po květnu 1945. Je však pravdou, že Češi, kteří v pohraničí zůstali, byli jako národnostní menšina diskriminováni.

Jak ukazují neutichající diskuse a pochybnosti vyjadřované na toto téma, existuje tedy několik pádných důvodů uvést si v nějaké kompletní formě několik skutečností, které nastaly bezprostředně po mnichovských událostech. Ve volném cyklu článků od několika autorů se budeme problémem tehdejších uprchlíků z území zabraných Německem, stejně jako problémem vyhnanců z území zabraných Polskem a z území Slovenska intenzivně zabývat. A samozřejmě i osudem těch Čechů, kteří v pohraničí zůstali. Čtenář nechť částečně přimhouří oko nad tím, že se některá sdělení v článcích od různých autorů či citace z některých běžně známých prací mohou částečně opakovat, snad to ale nebude na škodu.

Skutečně zajímavou otázkou jsou zajisté opravdové důvody, které uváděli čeští uprchlíci v pohraničí, když opouštěli svá bydliště. Bylo poměrně dobře dokumentováno, jaké byly jejich motivy, bylo dokumentováno, odkud kolik uprchlíků přišlo apod. Touto zajímavou tematikou se také bude zabývat prvně řazený článek od Franze Chocholatého Grögera.

„Nevyúčtovávat si navzájem křivdy a nároky, ale mluvit spolu"

Rozhovor s Hugo Fritschem
Pane Fritschi, před nějakým časem vycházel ta tomto místě zkrácený překlad z Vaší autobiografické knihy (Zůstal jsem sám) . Čtenář, který Vaši knihu nikdy neměl v rukách, se zřejmě v místech, kde jsme na Našem směru Váš příběh ukončili, musel ptát, jak Váš příběh pak asi pokračoval. Přece jenom jste právě ztratil své nejbližší, pro chlapce v takovém věku už tedy situace musela být tíživá i bez ohledu na ostatní materiální a politické okolnosti a na nejistotu z budoucna. Octl jste se opravdu sám. Copak Vaše rodina neměla v okamžiku, kdy jste opouštěli Brno, žádné jiné německé nebo i české příbuzné nebo známé z Brna, kteří byli vystaveni podobným nesnázím a mohli Vám nějakým způsobem poskytnout pomoc či se Vás ujmout?
--
Hugo Fritsch: Byl jsem tehdy ještě dítě, když jsme opustili Brno. Znal jsem své německé a mé české příbuzné, několik německých a českých přátel mého otce, které jsem pak už nikdy neviděl. A z úzce se s rodinou přátelících Židů si vzpomínám už jen na dva (bylo mi tehdy 6 až 7 let), na rodinu Padowetz (Hotel Padowetz) a na rodinu Försterovu (továrník), u které dnes už dnes nedokážu určit její působnost. Ženatý bratr mého otce žil pod Špilberkem, v jedné postranní uličce na Úvoze. Byl majorem československé armády, obdržel svého času jako školitel vysoká vyznamenání a po Masarykově smrti byl předčasně pensionován. „Nebylo přípustné, aby Němec vyškoloval české důstojníky.“ Ještě v roce 1944 visela ve skříni jeho uniforma majora, kterou mi s pýchou ukazoval. Svou reaktivaci v Protektorátu k německé armádě odmítl a 31. 5. 1945 byl v rámci brněnského pochodu smrti hnán do Vídně. V roce 1946 pak byl dál odsunut do Bádenska-Württemberska.
Svobodná sestra a svobodný bratr mého otce, kteří také bydleli naproti ve Spielberggasse (dnes Pellicova) byli v květnu taktéž přiřazeni k pochodu smrti a v roce 1946 se dostali z Vídně na jeden selský dvůr v Dolním Bavorsku, kde mě pak v září 1948 přijali, poté co pražské ministerstvo vnitra odmítlo vycestování k mému strýci, dvornímu radovi ve Vídni. Dva spolužáky z mé třídy jsem potkal až po zveřejnění mé knihy. Žijí ve Würzburgu a Berchtesgadenu. Jim rodiče tenkrát zůstali.
krátce před svou smrtí mi otec, když jsme my dva už byli sami, říkal, že mu lékař z baráku pro nemocné (dnes vím, že to byla izolační budova) mu sliboval (sliboval to každému „okřtěnci na smrt“), že nás nahlásil na první transport do Německa a že má venku mnoho přátel, kteří nám pomohou. Jestli tím myslel příbuzné, Němce nebo včas emigrované Židy, nevím.
-
Mě je samozřejmě dobře známo, jak Váš příběh pak pokračoval, protože já jsem Vaši knihu četl. Mohl byste proto čtenáři podat v krátkosti jen stručný popis, jak se Vaše situace pak vyvíjela, než jste nastoupil Vaší nedobrovolnou cestu do Bavorska?

.
Hugo Fritsch: Podle toho, co jsem viděl na Našem směru, bylo poslední kapitolou, která byla zveřejněna „Smrt mé rodiny“. Boj o přežití v táboře byl v první řadě bojem proti hladu. Koncem 90. let zveřejnil Tomáš Staněk ve své knize „Tábory v českých zemích“, že vedoucí tábora Marhoul nechával 1/3 ministerstvem vnitra přidělené potravy zplesnivět a shnít, a proto byl podle mých rešerší v Národním archivu od roku 1946 sesazen z pozice vedoucího tábora.
Sirotka si moji němečtí spoluinternovaní nepřáli. Byl jsem v táboře stále přesouván z místa na místo, dokud jsem jako 13letý neskončil v baráku pro muže. Pouze mému smělému vystupování a mým jazykovým znalostem češtiny vděčím „kariéře“ poslíčka u vedoucího tábora. Hlad mě dohnal až do pozice „největšího překupníka černého trhu“ v táboře. Jedině tak se dá vysvětlit riziko, kterému jsem se tenkrát vystavoval.
Když se bratr mé babičky, která zemřela v táboře, v Zürichu dozvěděl, že se nacházím v táboře sám, musel zřejmě srozumět Mezinárodní Červený kříž, protože tento mě v červenci 1946 dostal z tábora. Patřičné dokumenty jsem ale nenašel, protože komunisté zničili veškerou táborovou dokumentaci a český Červený kříž dokumenty Mezinárodního Červeného kříže. Dnes existují pouze seznamy transportů asi 300.000 lidí v tajném archivu ministerstva vnitra, a tedy i seznam lidí transportovaných z tábora Lešany do Německa. Dobrý kontakt Mezinárodního Červeného kříže s tehdejším ředitelem Salesiánského chlapeckého domova v Praze-Kobylisích Štěpánem Trochtou (pozdější biskup v Litoměřicích) mě umožnil ubytování a péči, takže jsem mohl dva roky navštěvovat měšťanku a zacházelo se se mnou stejně jako s každým jiným chlapcem v internátu. Vycestování k strýci do Vídně mě ministerstvo vnitra na základě bilaterálních dohod znemožnilo a tak jsem byl 8. září 1948 za pomoci Mezinárodního Červeného kříže opět přes tábor Lešany vyhoštěn k mé tetě a k mému strýci z dolnobavorského sedláckého dvora.
---
Poměrně dlouho jste pak žil v Mnichově. V současnosti bydlíte v Tyrolsku, nedaleko německých hranic. Všiml jsem si, že v jedné diskusi s moravskými gymnazisty, kteří se Vás ptali na to, jestli se vlastně cítíte být více Němcem či Bavorákem nebo např. Rakušanem, jste po krátkém zaváhání řekl -„Moravanem“.

.
Hugo Fritsch: Nejkrásnějším obdobím mého života bylo dětství v Brně, na Moravě. Tady byla moje domovina. Od 12. roku života to byl už jen boj. Boj o přežití, boj o vzdělání, rodinu, bydlení a o vlastní existenci. Pak dát dětem životní existenci. 40 let v Německu, v Mnichově, který se nikdy nestal novou domovinou. V Tyroslku jsem také cizí. Takže zůstává už jen touha mládí, tehdejší domoviny, se kterou se dnes identifikuji, ačkoliv politicky už tahle země neexistuje. Existuje ale ještě mnoho lidí, ve kterých bije moravské srdce. Ve stáří, dříve jako Starorakušan ale i dnes jsem v Rakousku cizincem, který ze začátku potřeboval dokonce cizinecký průkaz. A když mě v Šumperku před žáky ze Železnické spontánně napadla odpověď „cítím se jako Moravan“, byl jsem hrdý na to, že jsem Moravan.

.
Vidíte, možná jste ve skutečnosti Moravanem více než já sám, přišel jsem do Brna zhruba ve věku, ve kterém jste Vy zase z Brna s celou rodinou odcházel. Jsem původem z jižních Čech a na Moravě nemáme žádné kořeny ani příbuzné.
V jiném rozhovoru jste se zmínil, že vzájemná národnostní nevraživost byla podle Vás více zakotvena v Čechách, na Moravě poznatelně méně. Co by proto mohlo být dle Vás důvodem?

.
Hugo Fritsch: Na tuto otázku lze podat jednak historickou a jednak osobní odpověď, přičemž dějinný vývoj nevidím ani tak z té politické stránky, jako historikové, nýbrž z té hospodářské a logickým lidským rozumem. V Čechách hraničily na okrajích českých regionů velké německé sídelní oblasti, které měly za střed vlastní německá města. Monarchistické panství s německou úřední řečí nevytvářelo zrovna náklonnost českého obyvatelstva, což vyústilo v oddělení od okrajových oblastí Němců, k tomu ještě přišlo ztroskotání vyrovnání v roce 1910.
Jinak tomu bylo na Moravě.
Slezsko, které zůstalo Marii Terezii, se muselo orientovat na Moravu. Okrajové obyvatelstvo německé, země byla česká. Střední body ležely více méně v české oblasti. Na jižní Moravě tomu bylo jinak. Středisky německy hovořícího obyvatelstva byly Znojmo, Mikulov nebo Břeclav. Tato byla pro slovanské obyvatele moravské nížiny často blíže než Brno. Na Moravě samotné jinak nikde neexistovalo souvislé německé území. Byly to německé jazykové ostrovní oblasti uprostřed českého prostoru. To bedlo k rozvoji mnoha smíšených manželství, na které se za monarchie zas tak nehledělo, totiž když české ženy si braly německé muže, staly se Němkami a stejně tak ale obráceně každá německá žena, která si vzala za muže Čecha, se stala Češkou. Rodiny pak automaticky přebíraly jinou národnost. Rodinná pouta přispívala k poklidnému soužití národností, ke kterému přispělo i Moravské vyrovnání z roku 1905, které formovalo úřední řeč a školské vzdělání. Po válce byli pronásledováni, týráni a souzeni také moravští Češi, protože se za války činili s Němci příliš kooperativně.
Žena bratrance mé babičky mi v Brně v roce 1948 říkala: „Tenkrát v roce 1946 jsme ti neodpovídali na tvojí pohlednici z domova pro chlapce, protože jsme měli strach, aby nás nebrali jako kolaboranty.“ Ale mnoho Čechů zase, jak jsem zjistil z výpovědí pamětníků, Němcům před a během vyhoštění pomáhalo, především tehdy, když se jednalo o jejich vlastní příbuzné. V případě mé rodiny to bylo jaksi tak, že se ve špatný čas ale nacházela na špatném místě.
---
Shodou okolností žila první a vlastně dosud jediná Brňačka německé národnosti, s kterou jsem se v životě potkal, v Tyrolsku podobně jako Vy. Tuším, že to bylo v roce 1992, zúčastnil jsem se tehdy v Innsbrucku sociálního nasazení v péči o osamocené staré, kterou tehdy organizoval každé léto Rakouský mládežnický červený kříž. Šlo o to, ty lidi navštěvovat a povídat si s nimi, respektive vyřídit pro ně různé maličkosti, nákupy atd. Dostal jsem tehdy stabilně na starosti i jednu paní, která byla původem z Brna. Pocházela z jedné brněnské lékařské rodiny, která bydlela nedaleko od Lažanského náměstí, tedy od místa, kde se odehrála scéna z Vašeho vyprávění, kdy jste zažil při obstarávání novin nálet a smrtící úder na tramvaj, ve které uhořeli pasažéři. Ta paní v té době ale už v Brně nežila, odešla v roce 1944 do Východní marky, tj. Rakouska. Do dnes mám ale v uších její česky zabarvený, tvrdý akcent. A tak mě napadá, jak vlastně „vypadala“ typická hovorová řeč německy mluvícího Brňana, šlo spíše o jakýsi mix vídeňštiny s češtinou nebo tak nějak podobně?

.
Hugo Fritsch: Co se týče brněnského dialektu, tak ten je jiný než ostatní německé dialekty, je silně prostoupen slovanskými slovy. Pouze v dialektu Šumavanů se dá také zjistit slovanský vliv. Brněnský dialekt se podobá dolnorakouskému dialektu (nezaměňovat s vídeňským dialektem, který je jakýmsi mišmašem přistěhovaných dělníků z celé monarchie). Pokud někdo v Brně má velmi tvrdou německou výslovnost, pak musela vzniknout promícháním obou národností. Typickým znakem brněnského dialektu je například, že nezná „Ü“ a nahrazuje ho „I“: „Brin is nit hin“.
-
Vy sám ovládáte velmi dobře český jazyk, jak se Vám vůbec daří udržovat češtinu i dnes jaksi „při životě“?

.
Hugo Fritsch: Už v 70.letech jsem byl několikrát v Brně, jednou v Bratislavě, v letech 1980/1981 v Praze a Plzni. Vždycky jsem mluvil jen česky, a protože mi, jak mi řekla vydavatelka, chybí německý akcent, nedívali se na mě vždy jako na Němce. Když jsem tehdy v Bratislavě ukazoval můj pas celníkovi a ten se mě zeptal – „Vy jste utekl?“-, odpověděl jsem mu:“Ne, vy jste mě vyhodili.“
Po převratu jsem byl každý rok byl jednou až dvakrát v Československu, potom v Česku. Veškeré moje rešerše byly v češtině. Během tohoto období jsem si vytvořil hodně českých přátel. Zpočátku byla moje korespondence k Božímu slitování. Ale můj Siebenschein-slovník (čtyři svazky) z roku 1994 a pravopisná kontrola microsoft office 2003 pražského vydání mě umožňují udržovat písemný kontakt i s úřady. Co se člověk naučí jako malý, nezapomene.
-
Vraťme se k Vaší knize, nebo lépe řečeno, k její české verzi. V českém vydání překladu Vašeho příběhu byly doplněny další tři životní osudy, jednalo se vesměs o Čechy. Na rozdíl od Vašeho textu se u ostatních jednalo o výrazně politizující a kategorizující výpovědi, které se neomezovaly pouze na své osobní zážitky z let války. U dvou spoluautorů se jednalo o aktivní členy „Kruhu občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí“, pan Macháček (zesnul v loňském roce) byl dokonce hlavním iniciátorem tohoto uskupení. Měl jste možnost se s ostatními autory osobně setkat a pohovořit si s nimi? V českém vydání je totiž na závěr s každým z autorů zveřejněn krátký rozhovor, ale Vás na společné fotografii není vidět..

.
Hugo Fritsch: Rozdílný způsob psaní u autorů české knihy, který byl především kritizován v Lidových novinách, rezultuje z toho, že jsem důvěřoval ústní výpovědi vydavatelky a nezanesl jsem jisté předpoklady do licenční smlouvy. A sice „každý z autorů napíše svůj příběh bez nenávisti, bez obžalovávání a bez hodnocení“, přičemž mě vyprávěla o příběhu její přítelkyně, paní Dr. Němcové. Bylo mi přislíbeno zúčastnit se společného setkání autorů ještě před vydáním knihy, ale tento slib nebyl dodržen. Paní Dr. Němcovou jsem v březnu 2005 při příležitosti prezentování knihy v plzeňské knihovně už poznat nemohl, zemřela, a setkání s ostatními autory jsem nepřikládal už žádný význam.
--
Neuvažoval jste někdy, že byste napsal pokračování knihy, které by se například zaměřilo na Váš život po příchodu do Bavorska?

.
Hugo Fritsch: Ačkoliv jsem byl už z více stran osloven, abych napsal pokračování knihy, vždy jsem to doposud odmítal, protože by se mohly vynořit emoce a hodnocení, protože jsem zestárl a přijímal jsem vznikající fakta z let školy, mého vzdělávání a životního boje už jako stávající se muž, soudil jsem je a hodnotil. Nejkrásnější období mého života bylo dětství na Moravě, společný život různých národností ale jednoho lidu, zde jsem byl doma. Bez rodinné opory jsem v Německu nenašel nikdy svou domovinu.

.
Vaše kniha je přijatelná i pro průměrného českého čtenáře, není z ní cítit politické hodnocení a zatrpklost…

.
Hugo Fritsch: Když jsem knihu psal, chtěl jsem podat mým dětem a vnoučatům i historické pozadí soužití Němců a Čechů . Ale protože se pohledy sudetoněmeckých historiků a českých historiků často velmi rozchází, nechal jsem toho. Ale to bylo v 90. letech, dnes je to jiné.

.
Objevíte se v nejbližší době v Česku?

.
Hugo Fritsch: Co se týče mých předčítání v Česku, tak 9. října jsem předčítal na jednom semináři v Lokti u Karlových Varů před vedoucími německých center setkání. 28. listopadu předčítám pak v Hartmanicích na Šumavě a zúčastním se tam diskuse, kterou pořádají evangeličtí křesťané. A v dubnu 2010 jsem pozvaný Literárním domem v Praze.

.
Pane Fritschi, srdečně děkuji za poskytnutí rozhovoru.

Rozhovor vedl Lukáš Beer