Ken Jebsen o nebezpečí vzplanutí jaderné katastrofy na Blízkém východě
Írán má 7000 let starou historii. Jeho obyvatelstvo je asi tak početné jako obyvatelstvo SRN, ale jeho průměrný věk je výrazně nižší. Íránec má v průměru méně než 30 let, země má tedy velmi mladé obyvatelstvo. A tito lidé – ano, Íránci jsou také lidé - jsou rozptýleni na ploše, která je šestkrát větší než Německo. Írán současnosti nezná žádný svobodný tisk. Tomu tak není pouze za aktuálního prezidenta, traduje se to déle, a bylo to s pomocí USA za Perského Šáha zavedeno v Íránu již v šedesátých letech. Přesto je Írán desátou nejaktivnější zemí v používání internetu. Web community v tuzemsku a v zahraničí, především velmi mladí lidé, dokáže ustavičně státu mullahů vzdorovat. Odpor, který přichází zevnitř, proces, který by mohl – a měl - být podporován ještě víc zvenčí.
Íránský jazyk je velmi starou řečí, kterou se hovoří daleko za hranicemi regionu. Ve všech sousedních státech Íránu si člověk s „pârsi“, tedy se spisovnou perštinou, do značné míry vystačí. Perština je kmenovým jazykem a hovoří se jím kromě jiného v oblastech Afghánistán, Turkmenistán, Arménie, Turecko, Irák a Kuvajt, resp. je pasivně ovládána. Celkově jenom tato jazyková oblast zahrnuje přes 150 miliónů lidí.
Írán je kromě toho – a to je mu stále opakovaně osudné – oblastí velmi bohatou na ropu a zemní plyn. Vedle Saudské Arábie se dá označit za „ropný sud světa“. Tyto zdroje vedly neustále k napjatým vztahům se západními mocnostmi, které v Íránu vojensky intervenovaly. V roce 1953 byl v Iránu lidem regulérně zvolený demokratický ministerský předseda Mossadegh odstraněn státním převratem. Za touto akcí stála britská tajná služba MI6 a její americký pendant CIA. Této akci předcházela skutečnost, že ministerský předseda Mossadegh se odvážil ropu své země, tedy ropu svého lidu, předat národu, tedy znárodnit ji. Ropná firma BP, která do této doby v Íránu úspěšně operovala a která se tenkrát ještě nazývala „Anglo-Iranian Oil“, sáhla po nejzazším kroku a objednala si tento státní převrat jaksi v zakázce. Loutka instalovaná státním převratem z iniciativy Západu, Perský Šáh, se náhle stál největším přítelem Západu a vytvořil dozorčí stát, který byl kromě jiného díky USA vyzbrojen na úroveň opravdové vojenské mocnosti. Šáh dostával po celá desetiletí nejnovější válečnou techniku. Opoziční aktivisté v zemi, lidé, kteří chtěli mít znovu demokracii, příznivci svobodného tisku, byli v této době neustále navštěvovaní lidmi íránské tajné služby SAVAK – byli mučeni, zabíjeni nebo jednoduše zavlečeni. To bylo v Íránu na každodenním pořádku – pod západním vedením - a žádný člověk se nad tím nepohoršoval. Naopak – Šáh byl všude vítán, směl tenkrát také navštívit tehdy rozdělené hlavní město Berlín. Západ režimu Šáha kolektivně a nečinně přihlížel a Írán podporoval i přes všechno jeho porušování lidských práv. A ten kdo v roce 1967 protestoval proti návštěvě Šáha, byl zmlácen íránskými dráby před očima berlínské policie. Student Benno Ohnesorg, nejprominentnější oběť, byl zastřelen. Tato podpora Íránu Západem došla tak daleko, že stát Izrael, který je dnes chápán jako úhlavní nepřítel, Írán svého času maximálně podporoval. Po celá desetiletí poskytoval Íránu zemědělskou a vojenskou pomoc. Věta, která dnes vyznívá jako sci-fi. Až do sklonku sedmdesátých let to bylo ale tím nejnormálnějším na světě. A obrovská židovská populace v Íránu, dodnes ta nejpočetnější mimo území Izraele v tomto regionu, byla nadšená. Peršané a Židé spolu uměli v minulosti vždy velmi dobře vycházet – proč také ne?
S převzetím moci Ájatolláhem Chomejním přišla nová kapitola. Íránský lid, po desetiletí masivně utlačovaný se západní pomocí, se bouřil proti veškerému západnímu vlivu, především tomu americkému nebo britskému. O něco málo později byla zahájena válka s Irákem. Tato válka trvala přes osm let a byla vůbec možná, protože opět Západ tentokrát vyzbrojil na úroveň bojové mašiny iráckého diktátora Husseina a spustil se na Írán. V této válce padly statisíce íránských vojáků a nesčetně civilistů uchvátila smrt pomocí iráckého jedovatého plynu. Neexistuje téměř žádná íránská rodina, která by nezaznamenala žádnou oběť této války. Ale – Západ, speciálně USA, šly ještě dál. Zásobovaly obě strany, takže také íránské mullahy, až do té doby, než za Reagana vyšel deal na povrch v rámci legendární Contra Affair, svým způsobem druhé Watergate. Sečteno pod čarou: Západ dokázal zvldádnout to, že se navzájem rozdrásaly dva státy, které byly vlastním zájmům ku prospěchu, až když se podařilo je úplně zničit. Jenom o to šlo celé ty roky. Dějiny učí – íránský lid se Západem za poslední desetiletí neměl zrovna ty nejlepší zkušenosti, byl Západem vícekrát zrazen a prodán. A nyní se tato historie opakuje.
Aktuální záminkou je nukleární program. Je tu tvrzení, že existuje nukleární program, který by zemi už jenom během několika málo měsíců mohl přivést k tomu, že by mohla vybudovat atomovou pumu. Důkazy pro toto tvrzení jsou asi tak závažné jako ty, které byly svého času předloženy proti Iráku. Komu to nepostačí jako argument, ten je upozorňován na situaci lidských práv v Íránu. Abychom se vyjádřili úplně jasně: s interpretací lidských práv to aktuální režim zrovna dvakrát nepřehání, ale Západu byla lidská práva v této zemi vždy naprosto ukradená. Západ sám v roce 1953 demokracii v Íránu z čisté lačnosti po ropě ukončil a tím záměrně pošlapal lidská práva.
Přesto, hovořme o potencionální atomové velmoci Íránu. Izrael se cítí ohrožen íránskou pumou, pokud by měla přijít v blízké budoucnosti. To je absolutně pochopitelné. Protože nukleární hlavice na balistických raketách jsou vším možným, jenom ne znamením přátelství. Ale přesně právě proto je Írán nucený k tomu, aby se atomárně vyzbrojoval, protože on sám je atomovými velmocemi takřka obklíčen: Čína, Rusko, Indie, Pákistán a Izrael, který sám disponuje přes 200 hlavicemi, jsou sousedy Íránu. Státy, které nedisponují atomovými hlavicemi, slouží kromě toho bez výjimky jako základny pro ozbrojené potyčky pro americkou armádu a její partnery v NATO: Kuvajt, Irák, Omán, Turecko, Turkmenistán, Afghánistán nebo Saudská Arábie jako vojenská točna pro velká nasazení. Kdo tedy může Íránu zazlívat, při jeho historických zkušenostech se Západem, že nám nedůvěřuje? Žádná země by se nechovala jinak. A nyní?
Teď již v pozadí probíhá operace na plné obrátky, protože u války proti Íránu jde především o to, aby byla krátká a bezbolestná, a možná aby se přitom nanovo daly zabít dvě mouchy jednou ranou. Napadnout zemi kvůli jejím zásobám ropy a zemního plynu a paralelně k tomu přivodit svržení vlády, tím, že za nepřátelskými liniemi speciální jednotky napadnou, obsadí nebo zneškodní logisticky důležité body. Útočné plány, tolik je jisté, běží na plné obrátky. A takticky by to probíhalo asi následovně:
Írán bude nadále provokován přelety ilegálních bezpilotních špionážních letadel, aby se dal v případě sestřelení vykonstruovat důvod k zahájení války. Paralelně k tomu bude země zevnitř destabilizována guerilla-akcemi. Pak už bude zbývat málo dní, kdy - ne přímo samotné - Spojené státy, ale pomocí svých loutek v oblasti, zaútočí ze vzduchu s maximální ohnivou sílou. Veřejnosti se to v našich sdělovacích prostředcích vylíčí tak, že se arabští sousedé Íránu cítí být Íránem ohroženi a tak došlo k napadení z jejich strany. Toto napadení by ale proběhlo kolektivně a bylo by řízeno Západem. Z toho vyplývá výhoda, že my bychom o nás mohli tvrdit, že se problém jaksi vyřešil sám od sebe. Ale bez munice, která proráží bunkry, bez self-bombardérů, bez helikoptér určených k blízkému boji, bez raket s plochou dráhou letu z americké produkce, bez leteckého průzkumu - také s německou pomocí – se blesková válka vyhrát nedá!
V rámci různých vln útoku budou v celé zemi napadeny a bombardovány předpokládaná nukleární zařízení. Protože se vychází z toho, že některá z těchto zařízení se nachází velmi, velmi hluboko pod zemským povrchem, bude nasazena speciální munice prorážející bunkry. Hovořit v tomto bodě o „chirurgickém zásahu“ je absurdní, protože počet civilních obětí bude nesmírný. K očím a uším nás na Západě, s naší západní žurnalistikou, se toho dostane málo, a když přece jen ano, tak budeme moct vidět, jak ulicemi hlavního města potáhnou zinscenovaní hrdinové, zatímco tam bude docházet k atentátům na budovy televize, rádia a vlády – prostřednictvím speciálních jednotek NATO. Bude se tvrdit, že opozice vyhnala vládu, až na to, že tato „opozice“ byla dopředu pečlivě vybrána a dopravena do země letadly.
Západ uvrhne zemi v chaos, aby pak mohla být „stabilizována“ pomocí přechodné vlády, která se vynořila jakoby z nenadání – podobně jako nedávno v Libyi. Libye, země, ve které po našem osvobozujícím úderu shora s 26.000 nasazeními bombardérů opět platí Šaría, aniž by to Západ nějak obzvlášť znepokojovalo. Proč také? Libyjská ropa přeci teče!
Spojené státy, ale také Izrael, vědí, že když se rozhodnou Írán napadnout, musejí jednat rychle, neboť čím déle toto přebrání ropných zdrojů bude trvat, tím větší bude pravděpodobnost, že situace v sousedních arabských státech eskaluje. Protože obyvatelstvo daného arabského státu si přeje tuto válku stejně tak málo. Ale právě ono je už celá desetiletí se západní pomocí utiskováno místními držiteli moci.Musí to tedy proběhnout velmi rychle, dříve než detonuje „sud prachu Blízký východ“ a Írán se pokusí zaminovat námořní trasy pro transport ropy a vyžene dolarovou cenu za do závratných výšek.
Poslední a tím nikterak nepravděpodobnou volitelnou možností je samostatný útok Izraele proti Íránu, který nebude odsouhlasen se Spojenými státy, který by Izraelce paralelně přiměl k tomu, aby atakovali vlastní spojence v regionu, aby tyto tak donutili k válce. Tento manévr by byl čistým opakováním z roku 1967, kdy izraelské stíhací bombardéry, jejichž vizuální identifikace byla předtím znemožněna, napadly americkou průzkumnou loď „Liberty“, která se plavila před izraelským pobřežím, s cílem loď potopit. „Liberty“ byla přitom masivně poškozená, četní námořníci nalezli smrt, a dokonce i záchranné čluny, které byly vypuštěny z lodě do vody, byly stíhacími bombardéry atakovány. Za tím vězela myšlenka, aby USA spontánně vstoupily do šestidenní války, což se krátkodobě také událo.
A tak president Johnson vyslal stíhací bombardéry vybavené jadernými zbraněmi z jedné nedaleko se plavící letadlové lodi směrem na Káhiru, aby městu udělil lekci, kterou známe s Hirošimy a Nagasaki. Američané se domnívali, že útok na „Liberty“ je činem nějakého arabského státu, který se nacházel ve válce s Izraelem. To, že manévr přeci jenom mohl být krátce před atomovým úderem na Egypt odvolán, souvisí s tím, že Izrael „právě ještě mohl“ informovat Spojené státy, že zaměnil „Liberty“ s nepřátelským křižníkem. A tak Káhira nebyla atomárně zničená. A naprosto nic netušící Egypt nebyl zatáhnut do jaderné války.
Tvrzení, které později opakovaně zapřísahali Izraelci, podle nějž zaměnili americkou odposlechovou loď, si protiřečí se skutečností, že se lodi během různých útočných vln bojovými stíhačkami francouzského typu konstrukce „Mirage“ ze vzduchu nepodařilo vypustit nouzové volání o pomoc. Veškeré frekvence přicházející za tímto účelem v potaz byly zvenčí rušeny. Což prakticky znamená, že někdo tyhle frekvence musel znát a tím ale také byla známa identita lodi.
Pojďme k podstatě věci. Člověku může být Íránu líto. Stejně jako Izrael je veden vládní kastou, která je dosti vychytralá a která nenechá vlastní lid dojít klidu. Problém těchto dvou jader sváru je, že Írán je v regionu na světě relativně sám, respektive že poslední velká supervelmoc, Spojené státy, disponují takovou ohnivou sílou, na kterou nestačí žádná jiná zem na světě. Jedině snad, když hrozí nukleární odvetou. Rusové v těchto dnech ze své strany převedli své vojenské jednotky do stavu nejvyššího stavu pohotovosti a vypravili nukleární rakety ke svým hranicím. Krajně vážný projev ruského prezidenta určený vlastnímu národu v těchto dnech byl v západních televizích takřka ignorován.
Proč? Protože situace začíná být vážná? Protože se blížíme k něčemu takovému, jako byla Karibská krize? K vojenské rozmíšce s jadernými zbraněmi, které zdaleka převyšují tříštivost Hirošimy nebo Nagasaki? Tato volitelná možnost se pak ale latentně vznáší nad již nabíhající operací „srovnat Írán se zemí“. Protože jestliže Írán skutečně vlastní jenom jednu jedinou atomovou bombu schopnou nasazení, tak ji z čisté sebeobrany nasadí. Nic víc a nic míň nestojí ve hře – možná, pravděpodobná jaderná válka na Blízkém východě. Kvůli ropě.
V této chvíli z těsné blízkosti míjíme nekalkulovatelnou nukleární katastrofu. Jak dlouho si to ještě můžeme dovolit odvracet oči s nadějí, že naše vlády už nějakým způsobem správně rozhodnou? „Neexistuje žádná alternativa k dialogu“, to řekl Baradej, nositel Nobelovy ceny míru roku 2005 a od roku 1997 do roku 2009 generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii.
Donuťme naše politiky ke společnému dialogu. Nebo – nahraďme naše politiky!
