Andreas Clauss: „Byl jsem neoliberálním systémovým idiotem“

Související text: Andreas Popp: Brot und Spiele
Lukáš Beer

Určitou odezvu zaznamenala prezentace knihy Andrease Poppa „Brot und Spiele“, kterou si ovšem nelze obstarat na českém knižním trhu. Další, v českém prostředí přeci jen o něco známější osobností, kterou lze označit za kritika stávajících finančních systémů a která operuje s velmi podobnými argumenty ve svých hospodářských a finančních rozborech, Poppovi velmi blízkými, je německý autor a podnikatel Andreas Clauss (narozen 5. ledna 1959) z Berlína. Své názory publikuje nejen v knižní formě, ale i na přednáškách, které si lze opatřit na DVD. Z Clausse jako bývalého poskytovatele finančních služeb (sám tuto svojí životní etapu zpětně sebekriticky zhodnocuje jako období, kdy byl ještě naivním „neoliberálním systémovým idiotem“) se během let vyklubal tvrdý kritik finančního systému, varující drobné investory před nerentabilním akciovými vklady a určitými investičními modely. Trh akcií má Clauss za globální hru „Monopoly“, ve které drobný investor nemá šanci získat. Andreas Clauss se staví kriticky ke každé investici, u které z jeho pohledu není k dispozici žádná reálná protihodnota.

Jako vhodná cesta k seznámení se s klíčovými myšlenkami autora, který své názory navíc umí prodat lehce stravitelným a humorným způsobem, může posloužit i záznam jeho přednášky uskutečněné v roce 2009 ve švýcarském Churu.

Ani Andreas Clauss se podobně jako Andreas Popp nemohl vyhnout tématice „Federal Reserve Act“. Roku 1912, to bylo ve stejném roce, kdy se potopil Titanic, se jedné malé, ovšem vlivné skupince soukromých bankéřů a finančníků, rozvíjejících tehdy svůj byznys převážně z centrály na Wall Street, po dlouhé „přesvědčovací“ práci s pomocí dolarových bankovek ve Washingtonu a financováním Woodrowa Wilsona (vítězného kandidáta Demokratické strany při prezidentských volbách v roce 1912) podařilo získat rozhodující vliv na americkou finanční politiku. Jako odměnu za volební podporu Wilson přenesl na své finančníky posléze výhradní právo na spravování a kontrolu americké měny, na tisknutí a vydávání dolarových bankovek a poskytování státních kreditů, ale také na udělování úroků za tyto „služby“. Tomuto uskupení finančníků a politiků se před Vánoci 1913 v rámci jedné nečekané přepadové akce v americkém Kongresu, kdy mnoho poslanců z důvodu svátků chybělo v budově parlamentu, podařilo odpovídajícím způsobem přesvědčit přítomné poslance. Původně čtrnáct soukromých bank zákonně protlačilo zákon „Federal Reserve Act“. V doplňujícím článku se uvádělo, že opatření a rozhodnutí čistě soukromého vedoucího grémia „Federal Reserve Board“ nemohou být kontrolována ani americkou vládou, ani revizními instancemi spolkových úřadů.

Výnos „Federal Reserve Act“ v podstatě znamenal jednak přenesení kontroly financování mocného státu do rukou hrstky mezinárodně dobře propojených soukromých finančníků, na jejichž motivy a rozhodnutí se nesmělo dotazovat, a pak také vytvoření geniálního „Oslíčku otřes se!“ k bezplatnému vytváření peněz a poskytování kreditů v neomezeném množství, stejně jako vybírání úroku ve výši šesti procent na věky věků.

Komu patřily tyto bankovní domy na Wall Street? Kdo byli muži stojící za „Federal Reserve System“ ? Byla to všemocná špička světových financí, totiž jmenovitě bankovní dům Rothschild zastoupený v Londýně, Vídni a Paříži, v New Yorku zastoupený Paulem Warburgem a bankovním domem Morgan. Banka Samuel Montagu + Co. v Londýně, banka Lazard Frères v Paříži, banka Israel Moses Seif v Milánu a Římě, Goldman Sachs, Chase Manhattan (dnes JP-Morgan Chase), Lehman Brothers, Kuhn + Loeb, Rockefellers Bank of America, vesměs v New Yorku. Není divu, že tato vyvolená peněžní elita, která se nemusela nikomu zodpovídat a nemusela se nikomu zavazovat svou loajalitou, neztrácela čas a začala plně vyčerpávat možnosti, které jí byly zákonem poskytnuty. Ale to je pouze začátek napínavého příběhu.