Těžko posoudit, co je větší propadák: zda románová předloha Pavla Kohouta nebo aktuální zfilmování v koprodukci německé a rakouské televize
Lukáš Beer
Věhlas Pavla Kohouta se redakčním týmům německé a rakouské televize (ARD, ORF) musel sám o sobě zřejmě jevit jako dostačující záruka atraktivity, a proto se rozhodly vyhrabat a zfilmovat jeho spíše nepovšimnutý román z roku 2000 (vyšel současně v české i německé verzi), kde autor poněkud po svém zúčtoval s problematikou sudetoněmecko - českého vyrovnání. Nedávno se tento výtvor objevil na televizních obrazovkách. Hlavní protagonisty – zahořklou militantní sudetoněmeckou revanšistku a českého lékaře s minulostí drancujícího revolučního gardisty – nechal Kohout nakonec odejít ze scény radikální biologickou cestou, tím že je nechal utonout pod hladinou moře a tím zároveň ukončil i jejich celoživotní nevyřešený svár, který jakoby zastupoval sudetoněmecko-české drama. Milostná aféra mezi mladou Češkou a mladým Němcem, kteří tyto dva hlavní protagonisty doprovázejí na několikadenní plavbě po moři, pak symbolicky naznačuje, že mladá generace dokáže bývalé spory svých předků s klidem hodit přes palubu. Nepřipomíná nám to až nápadně něco?
Kohoutův román „Ta dlouhá vlna za kýlem“ není radno doporučit jako vstupní literární dílo pro seznámení se s literární tvorbou „velmistra české dramatiky“, jelikož hořce zklame co do dramaturgie a vykreslení charakterů, tak i do propracovanosti, a protože stupidně vykonstruovaný a za vlasy přitažený příběh plný klišé by možná nedokázal konkurovat ani některým produktům z tvorby uváděné v nedělním dopoledním televizním programu pro děti. Ani prominentní obsazení (Christiane Hörbigerová, Mario Adorf, Veronica Ferresová) nedokázalo trapně vykonstruovaný příběh z románové ředlohy zachránit.
Děj se odehrává na luxusní turistické lodi někde uprostřed Pacifického oceánu, na jejíž palubu nastoupily dva nevyrovnané páry – stará, nepříjemná a arogantní dáma a milionářka (Margaret Kämmererová) v doprovodu mladého sympatického muže a starý příjemný pán (Martin Burian) s mladou hezkou ženou. Ačkoliv první pár žije v Německu a druhý ve Švýcarsku, spojuje je (v románu fiktivní) moravské městečko Michelberg/Michalov a dramatické události z let 1938-1945, které se zde tehdy odehrály. Když stará dáma sedí jídelním salonu lodi, zaslechne čirou náhodou, jak si u vedlejšího stolu zrovna Martin Burian připíjí s mladou Silvií na počest Václava Havla, člověka, jak Burian pateticky prohlašuje, „který nám přinesl svobodu“. V tom momentu poznává Kämmererová, která sedí k Burianovi zády, ve svém sousedovi Čecha Martina Buriana, jež před mnoha desetiletími obýval se svou rodinou sousední domek v národnostně promíšeném Michelbergu. Sudetská Němka Kämmererová nemá na Buriana zrovna ty nejlepší vzpomínky. Ten jako velitel revolučních gard nechal totiž roku 1945 postřílet německé mužské obyvatele Michelbergu a mezi nimi i jejího muže Seppa. Burian také připustil, aby všechny německé ženy byly znásilněny a nařídil oloupení německých rodin o dobytek. Pavel Kohout vylíčil Kämmererovou, rozenou Pichlerovou, jako zahořklou militantní a nanejvýš arogantní sudetoněmeckou revanšistku a bývalou obdivovatelku Vůdce (měla dokonce v úmyslu svého syna pojmenovat Adolf, k čemuž však nedošlo, protože porodila dvě dcery). Válku považovala za spravedlivou, protože „svět by jinak ovládli židovští kapitalisté“. Naproti tomu sympatický český lékař Burian, žijící nyní ve Švýcarsku, si Margaretu Kämmererovou vybavuje jako nenaplněnou lásku z mládí, kterou mu ale zakrátko převzal její budoucí muž Sepp, fanatický nacista, jež později za války nechal popravit 13 polských dělníků. A nejenom to – jeho kumpáni v roce 1938 zastřelili Burianova bratra, českého pohraničníka Filipa, při pašování zbraní do Sudet. Sepp, který byl už v té době aktivním členem v SA, musel až do vpochodování Wehrmachtu uprchnout mimo území Československa. Po návratu do Michelbergu teprve začal nacistický teror. Martin Burian ale necítí žádnou vinu za poválečné postřílení všech německých mužů ani za znásilnění žen (nemluvě za okrádání německých rodin o potraviny, které byly přeci určeny pro tisíce hladovějících lidí, vracejících se z německých koncentračních táborů) s poukazem na předcházející nacistický teror a aktivity sudetoněmeckých bojůvek v roce 1938. Revanšistka Kämmererová si však už v roce 1945 slíbila, že vraždu svého muže musí pomstít – shodou okolností je vlastníkem revolveru pečlivě uschovaného v sejfu lodi. Plánuje nenáviděného Čecha Buriana zastřelit? Rozuzlení následuje ve formě nevyjasněné společné sebevraždy (?) obou hlavních protagonistů skokem přes palubu lodi. Co si oba na život znepřátelení sousedé z války před smrtí vyříkali, nechal Kohout nezodpovězené. Jakoby nám chtěl říct – nechme staré věci plavat, stejně už nehrají žádnou roli. Ale neodpoustil si zároveň poslední slovo ve formě poselství – nezaměňujme příčiny a následky, dějiny česko-sudetoněmeckých vztahů se začaly psát rokem 1938 a ne o sedm let později.
A tím se utvrzuje ve své zaujatosti. To je ale to poslední, čím Kohout ve svém románu zklamal. Nebýt on autorem tohoto výtvoru, patrně by se nedočkal ani žádného zfilmování.
Celý film lze vidět zde .