Lukáš Beer
 |
| Werner Oder v rozhovoru pro Českou televizi před dvěma lety. Jeho otec Wilhelm Oder byl podle ČT nacistickým "masovým vrahem". Divné ovšem je, že jeho příběh neznají nejen v Rakousku, ale i jinde v Evropě - kromě Česka, Polska a Slovenska, kde jej šíří ICEJ, židovské obce a některé církve. |
„Vyrůstal v rodině, která nenáviděla Židy. Jeho otec byl nacista a masový vrah. Ale Rakušan Werner Oder označil svého otce za zločince, odstěhoval se do Anglie a stal se křesťanským pastorem podporujícím Izrael. Nyní je na týden v Česku a poskytl také rozhovor ČT " – takto Česká televize před dvěma lety uvedla anglicky vedené interview s Wernerem Oderem , pastorem z anglického Bournemouthu. Werner Oder se narodil až po druhé světové válce (1951) a poprvé se se svým otcem, údajným „masovým vrahem, který zabíjel Židy“ a „neblaze proslulým nacistickým důstojníkem SS“ setkal ve věku tří let. „Když se můj otec vrátil z vězení, měl jsem pocit, jako by někdo zhasl světlo. Úplně přesně si pamatuji, jak na celou rodinu sestoupila temnota a přinesla neuvěřitelný a zlý chaos“, vzpomíná Oder na své pocity, které prožíval jako tříletý (!) chlapec. Tato výpověď reportérku ČT viditelně zmátla, jelikož tato zřejmě sotva předpokládala, že by tříleté dítě bylo schopno si „úplně přesně pamatovat“ na první setkání se svým otcem a pociťovat přitom bez vnějších příčin „zlé temno“, pramenící v „nacistické minulosti“ otce. Nicméně Werner Oder v interview náhle a bez nějaké návaznosti začne vyhýbavě vyprávět o tom, jak si začal o svém otcovi postupně všechno zjišťovat v archivech a také za pomocí známého „lovce nacistických skalpů“ Simona Wiesenthala. „V Rakousku panovala tichá konspirace“, zdůrazňuje Werner Oder pokaždé ve všech rozhovorech a na všech přednáškách. „Ptal jsem se, kde můj otec byl a co dělal. Ale nikdo mi nic neřekl. Čím více jsem se ptal, tím méně odpovědí jsem dostával. Tak rostla má zvědavost. Sám jsem se začal zabývat výzkumem, soustředil se na různé archivy, kontaktoval jsem centrum Simona Wiesenthala. Byl to složitý příběh, který jsem rozkrýval."
A jaký to měl být příběh? Čím se jeho otec, Wilhelm Oder, měl konkrétně provinit? Otec Wernera Odera měl být členem jednotek Waffen-SS a projít výcvikem v koncentračním táboře v Dachau a dále byl pak prý vyslán do „nacistického školicího střediska“ v Polsku v obci Rabka. „Otec se školil na polsko-ukrajinské hranici v rámci Einsatzgruppen v technikách zabíjení. A potom expandovali do okolních vesnic, kde shromažďovali Židy a používali je jako terče pro cvičení v zabíjení“, tvrdí Werner Oder, aniž by blíže uváděl, zda se jeho otec přímo podílel na zabíjení a na masakrech. To se od něho nedozvíme, stejně jako od České televize a několika dalších českých médií, které hovořily o „masovém vrahovi“ nebo dokonce o „jednom z nejvíc po válce hledaných nacistických zločinců“. Konkrétně se v kolportovaných textech a citovaných výrocích uvádí, že Wilhelm Oder měl být autorem efektivního vynálezu střílení obětí do zátylku. Více se k jeho provinění neuvádí.
Všechny cesty vedou k „The Jerusalem Post“
Všechny ostatní zdroje (a jak si za chvíli ukážeme, všechny tyto zdroje mají jeden jediný pramen, a tím je jeden konkrétní článek v The Jerusalem Post) – uvádí, že otec Wernera Odera, Wilhelm Oder, se jako mladík zapojil do činnosti národně socialistické strany v Rakousku, která byla zakázána až do začlenění Rakouska do Německé říše v březnu 1938. Když byl v roce 1934 spáchán atentát na rakouského kancléře Engelberta Dollfusse, vláda zatkla nacionálně socialistické agitátory operující v podzemí, mezi nimi i Wilhelma Odera, který byl odsouzen za terorismus a měl být popraven, ale právě v té době vpochodoval do Rakouska Wehrmacht a připojil zemi k Říši. To mu prý zachránilo život. Wilhelm Oder prý zůstal po celou válku v školicím středisku (Rabka) a stal se prý „expertem na zabíjení Židů“. „Vyvinul metodu zvanou Genickschuss – střílení obětí do zátylku, která se ukázala jako nejúčinnější způsob popravy mimo plynové komory“, uvádí se v kolportovaných textech. Když Rusové tlačili německou armádu zpátky na polské území, Wilhelm Oder byl zajat a dostal se do tábora pro válečné zajatce. Bál se popravy, kdyby se prozradila jeho minulost v SS, a podařilo se mu uprchnout a vrátit se do Rakouska, kde se skrýval spolu s dalšími uprchlíky s nacionálně socialistickou minulostí. Americké jednotky ho nakonec identifikovaly a zatkly, a to s pomocí Simona Wiesenthala. Ve své knize Vrahové mezi námi Wiesenthal prý zmiňuje Odera jako „jednoho z prvních nacistů, kterým přišel na stopu“.
Na tomto místě je nutné vysloveně zdůraznit, že všechny tyto dosavadní a následující informace o Wilhelmu Oderovi pochází pouze z přednášek Wernera Odera, dále ze sdělení organizace ICEJ, která je ve spolupráci s židovskými obcemi pořádala, a z internetových stránek některých křesťanských odnoží, působících na území ČR. A samozřejmě tedy i z českých sdělovacích prostředků, které vedly rozhovory s Wernerem Oderem. Tyto informace tedy nepochází z žádných jiných zdrojů – a to z jednoho primitivního důvodu – žádného Wilhelma Odera ani jeho syna nikde jinde neznají, nikde jinde o něm nenajdeme ani řádku! Ale k tomu se vrátíme o něco později.
Po válce se Wilhelm Oder – dle citovaných zdrojů - prý stal jedním z prvních cílů 'lovce nacistů' Simona Wiesenthala. „Ale když byl v Rakousku zatčen, tak nebyla politická vůle stíhat válečné zločince, protože v Rakousku byli velice často bráni jako hrdinové. To zhoršovali Britové, protože ani oni nechtěli válečné zločince soudit, chtěli je spíše využívat jako zdroje válečných tajemství", tvrdí v rozhovoru pro ČT dále Werner Oder. Jeho otec byl nakonec odsouzen k šesti letům nucených prací, nicméně velice brzy se dostal znovu na svobodu. Wiesenthal s tím ovšem nebyl spokojen a snažil se proto o znovuotevření procesu. Procesy s válečnými zločinci v Rakousku bývaly často zmanipulované, zdůrazňuje se v příspěvku České televize. „Otec měl tak velký strach, že dostal infarkt a zemřel", říká Werner Oder, který prý svému otci dlouho nedokázal jeho strašné činy odpustit.
Werner Oder: Od záchrany před zlými démony až po lásku k „Bohem vyvolenému národu“
V rozhovoru pro Českou televizi Werner Oder několikrát popisuje, jak „našel boží lásku“ a o období nacionálního socialismu a o tom, jestli jeho matka byla věřící, se svérázně vyjádřil v tom smyslu, že „v nacistické rodině Bůh není, cokoliv souviselo s Bohem, lidé byli posíláni do koncentračních táborů“ (?). O svém dětství vypráví, že jej a jeho sestru „v noci trápili démoni“, že se svíjel v bolestech a byl psychicky zoufalý – ačkoliv v té době ještě informace o svém otci nevyhledával a jeho matka, stejně jako jeho příbuzní, mu o minulosti otce vůbec nic neprozradili (?). Zvlášť ona pasáž, kde Werner Oder líčí, jak jej „navštěvovali démoni“, vyznívá poněkud jako vyprávění psychicky narušeného či nábožensky poblouzněného mladíka, trpícího navíc halucinacemi: „Každou noc jsem křičel hrůzou, protože jsem v našem domě viděl démonické bytosti, které mě přicházely zabít. Snažil jsem se to někomu vysvětlit, ale nikdo mi nevěřil nebo mu to bylo jedno, nikdo mi nepomohl.“ Obzvláště po smrti svého otce prý Werner Oder trpěl „zlými sny“ a „měl strach ze smrti“, sám prý se stal násilníkem a nenáviděl tupě Židy, dokud „nepoznal Boží lásku“. Po šestiletém utrpení, kdy ho každý den sužovaly tyto „hrůzostrašné sny“, se prý Werner cítil fyzicky a mentálně tak hodně na dně, že si přál ve věku devíti let zemřít a obrátil se s prosbou k Bohu, který jej nakonec vyslyšel a vyvedl z temnot, které na jeho rodinu vrhl jeho nacistický otec. „Od okamžiku, kdy jsem se rozhodl, že budu věřit Ježíši, trápení a noční děsy zmizely, démoni odešli a vrátila se mi zdravá mysl. Byl jsem jiný člověk. Nejen že mi bylo odpuštěno, byl jsem vysvobozen!“. Toto vysvobození se u Wernera Odera postupně přeměnilo až v lásku k Židům a k Izraeli. V jeho srdci prý začala klíčit nevysvětlitelná láska „k Bohem vyvolenému národu“: „Vrátil jsem se k příbuzným, pořád ještě to byli přesvědčení nacisté a antisemité, a řekl jsem jim: „Co jste to udělali Židům, což nevíte, že Ježíš je Žid?“ Jako bych mezi ně hodil granát. Rozpoutalo se hotové peklo. Nadávali mi, stříleli po mně, dodnes mám jizvu na hlavě, jak mě škrábla kulka. Sekýrovali mě, chodila pro mě úplně bezdůvodně policie. Bylo to opravdu zlé.“ Werner Oder již několikrát navštívil Izrael a navázal velice vřelé vztahy s židovskou komunitou v Anglii. „Díky mé lásce k Izraeli, která postupně roste, mi Bůh dává mnoho příležitostí mluvit na pietních akcích na památku obětí holocaustu, kde se setkávám s mnoha Židy. Jednou jsem vyprávěl svůj příběh v Londýně před téměř 1000 lidmi, z nichž mnozí byli židovští podnikatelé. Přijímají mě dobře. Lidé poznají, že je mám rád, jsou přátelští a respektují mou víru v Ježíše jako Mesiáše.“ Za klíčový okamžik svého života Werner Oder udává poznání, „že bůh, který je, je bůh Izraele. A aby syn nacisty dospěl k takovému zjevení, to musí být zázrak", dodává.
 |
| Werner Oder (třetí zprava) na diskusi s názvem "Izrael a my", která proběhla v rámci vzpomínkové akce při příležitosti Mezinárodního dne památky obětí Holocaustu koncem ledna 2010 v Brně. Úplně vpravo Mojmír Kallus, předseda české pobočky ICEJ. Akce byla pořádána ve spoluopráci s Židovskou obcí v Brně. (Foto: Monika Hlaváčková, MF DNES). |
Wernera Odera znají jen v Česku, Polsku a na Slovensku
Tolik informace, které poskytuje organizace ICEJ a židovské obce, dále informace, které šíří na svých internetových stránkách vybrané komunity křesťanských fundamentalistů a které papouškovala některá česká média, včetně veřejnoprávní televize, rozhlasu a regionálních vydání některých deníků.
Nehledě na to, že vůbec jakýkoliv pokus spojovat připomínání si obětí holocaustu s podporou současného státu Izrael je hrubým pervertováním, kterému se bohužel propůjčila i Česká televize, existuje příliš mnoho nejasností okolo případu Wernera Odera.
Tak předně: Oder na svých přednáškách a ve svých interview stále opakuje z hlediska obsahu i slovních obratů to stejné dokola, to stejné píší i všechny články uváděné na webech zmíněných církví a ICEJ. Tyto články se částečně odvolávají na překlad textu, který původně vyšel v listu Jerusalem Post od autorů Herta Leithgöb a Lisa Rüdiger. A skutečně, zdá se, že Werner Oder se své odpovědi naučil odříkávat ve smyslu znění tohoto článku nazpaměť, například pasáž, jak se na něj údajně sesunulo temné zlo, když ve třech letech poprvé spatřil svého otce. Tento kopírovaný text v The Jerusalem Post se zdá také být jediným výchozím zdrojem k šíření „informací“ o „zločinecké minulosti Wilhelma Odera“ a patrně z něj vycházela i redakce České televize.
Zarážející na celém případu je to, že o „masovém vrahovi“ Wilhelmovi Oderovi a o – přeci jen – velmi křiklavém případu jeho syna – se ve světě všeobecně vůbec nic neví! O Rakušanovi Wernerovi Oderovi a o jeho otci nepsaly nikdy v životě ani jedny rakouské noviny, natož aby o něm padlo jedno jediné slovo v rakouském rozhlasu či televizi. Referuje o něm pouze rakouská pobočka ICEJ. Nejenom to – v celém německém jazykovém prostoru je jméno Wilhelma Odera a osud Wernera Odera naprosto neznámou záležitostí, dokonce ani německy píšící židovské noviny a internetové stránky tento „výstřední“ případ vůbec neznají! Existují pouze odkazy na německou a rakouskou pobočku organizace ICEJ – a tyto stránky čerpají údaje také z překladu zmíněného článku v The Jerusalem Post. Čím si to lze vysvětlit?
Je ještě víc podivné, že Google vyhledá pouze množství odkazů v češtině, polštině, slovenštině a v angličtině. Ale neexistuje ani jediný (slovy: ani jeden jediný!) odkaz na internetové stránky v němčině (kromě textů ICEJ), francouzštině, španělštině, holandštině, italštině, maďarštině, rumunštině atd., které by v sebemenším rozsahu pojednávaly o osobě Wernera Odera či „nacistického masového vraha“ Wilhelma Odera, údajně jednoho z nejhledanějších válečných zločinců po válce. Jak je možné, že o Wernerovi Oderovi a jeho otci se ví pouze v České republice, v Polsku a na Slovensku a nikde jinde v Evropě? A podíváme-li se na tyto konkrétní odkazy v českém, slovenském a polském jazyce, přijdeme na to, že se jedná výlučně o internetové stránky ICEJ, stránky židovských obcí a stránky křesťanských sionistů a konkrétních křesťanských církví. A kromě toho pak o odkazy na českou TV, rozhlas a několik regionálních vydání českých deníků, které referovaly o přednáškách a pobytu Wernera Odera v ČR, jež organizovala ICEJ a židovské obce.
Polské oběti nejsou hodny připomínání a lásky?
A co je mimochodem na celém případu skandální a naznačuje skutečný cíl mediální a přednáškové kampaně – v původním článku, který vyšel v Jerusalem Post, autoři hovoří o tom, že na oněch polsko-ukrajinských hranicích, kde působily Einsatzgruppen, měli být zabíjeni „polští odbojáři a Židé“. O polských obětech však v České televizi ani v interview s Wernerem Oderem nepadlo ani slovo – celou dobu, i v článcích ICEJ a spřátelených církví, je řeč pouze o Židech a o lásce k Izraeli. Pouze na některých přednáškách se oder zmiňuje i o Polácích. Vkrádá se oprávněné podezření, že by snad polské oběti z pohledu Wernera Odera, ICEJ a židovských obcí nebyly „dostatečně vznešené“ na to, aby se o nich vůbec hovořilo. Ostatně ICEJ a Wernerovi Oderovi jde očividně v první řadě o lásku k Židům a o podporu Izraele, nikoliv o lásku k Polákům či o podporu Polska, nebo dokonce o lásku k bližnímu a podporu porozumění mezi národy.
„Křesťanští fundamentalisté si poměrně dobře všimli úspěšné propagandy jménem holocaust“, domnívá se Jaroslav Kliment, který se dlouhodobě zabývá činností ICEJ na českém území, v odpovědi na dotaz Našeho směru, co mohlo být cílem této kampaně. „Dokud žili přímí pamětníci, nemohli do hry moc vstupovat. Nyní se situace rychle mění a na scéně se mohou postupně objevovat křesťanští fundamentalisté, kteří naskočili na vlak sebepropagace lidí judeijského vyznání, který začíná neodvratně ztrácet na rychlosti. Nyní proběhne fáze zdánlivé asimilace – křesťanští fundamentalisté udělají vše proto, aby je sionisté akceptovali - našel jsem například, že Oder participuje s akcí navlečené na "pravdivý" příběh jakési A. Frankové - a oni se tak mohli postupně ujmout řízení vlaku. Cílem je christianizace. Sionisté to vědí velmi dobře, ale nemohou s tím nic dělat, protože se bez křesťanských fundamentalistů neobejdou.“ K dalším perspektivám podobně směřovaných akcí se Kliment domnívá, že křesťanští fundamentalisté „mají velmi početnou komunitu a obrovské zdroje. Pokud se rozhodnou rozjet propagandu ve stylu Odera a vytvoří dostatek dalších mutací, nic je nezastaví. Třeba jde o testovacího panáka. Na něm si ozkouší funkčnost, efektivitu a pak se rozhodnou co dál.“
Doposud to byl především Český rozhlas, který hojně poskytoval ICEJ prostor pro propagování svých akcí v České republice, jak ve svém vysílání, tak i na svých internetových stránkách. Ovšem například v sousedním Rakousku nemají informace o konání akcí kontroverzní organizace ICEJ žádný přístup do sdělovacích prostředků, nemluvě o veřejnoprávních sdělovacích prostředcích. Pouze o jedné akci ICEJ se podařilo v loňském roce propašovat informaci českým spolupracovníkům rakouské veřejnoprávní televize ORF do pořadu, ktetý je vysílán pro českou menšinu žijící v Rakousku.
Redakce Našeho směru se v nejbližších dnech obrátí s otevřeným dopisem na Dokumentační archiv rakouského odboje, tj.na rakouskou nadaci, která archivuje veškerý materiál související se zločiny spáchanými na nacionálního socialismu, eviduje válečné zločince a veškeré informace o poválečné rakouské justici, týkající se tématiky, s dotazem na osobu Wilhelma Odera, na jeho provinění a na soudní proces, který sním byl veden. Čtenáři budou o vývoji informováni. Údaje, v optimálním případě poskytnuté Dokumentačním archivem rakouského odboje, budou konfrontovány s údaji, které šíří v českých sdělovacích prostředcích organizace ICEJ.
