Zdání a skutečnost

Manfred Maurer

Za Nečasovým pokáráním prezidenta Zemana za jeho
výroky ve Vídni je více zdání než skutečnosti - především
ale chytrá taktika. (Foto: screen shot Novinky.cz)

Přátelství mezi hlavami státu Heinzem Fischerem a Milošem Zemanem se vší úctou, ale o něco jasnější mluvu by si právě opravdové přátelství zasloužilo. Bez pochyb se vztahy mezi Rakouskem a Českem v poslední době jasně uvolnily. Před několika dny otevřená přeshraniční hornorakousko-jihočeská zemská výstava je toho viditelným náznakem. Možný byl tento vývoj ale především proto, že Rakousko uplatňuje politiku tichého tónu a nenechává vývoj sklouznout k hlasitým kontroverzím. Konfrontace je Rakušanovi (obzvláště sudetskému Němci) spíše cizí. Dává přednost konsensuální interakci, což ovšem přes všechny výhody vzájemného smířlivého zacházení v sobě skrývá nebezpečí vyjít z rozepří jako poražený. Toto nebezpečí je o to větší, čím více protějšek využívá ke svému prospěchu touhu po harmonii, což Česko zajisté činí. Protože při veškeré přívětivosti, a nehledě na neustále zapřísahané „vynikající vztahy“, se co se týče obou ústředních konfliktních bodů - Temelína a vyhnanců – toho ve věci hnulo ve smyslu Rakouska málo. Atomová elektrárna je v provozu, má být přes všechny protesty ještě dodatečně budována a Benešovy dekrety platí beze změny. Do té doby, co to mu tak bude, nevypodobňují přátelské kontakty mezi prezidenty celou realitu sousedských vztahů. Je tu ještě více zdání než skutečnosti.

Na tomto dobrozdání nemění také (ještě) nic celkem pozoruhodné komentáře českého ministerského předsedy Nečase k Zemanově návštěvě ve Vídni. Kritika státního hosta tentokrát nezůstala vyhrazena vyloženě jen Sudetoněmeckému krajanskému sdružení a jeho spolkovému předsedovi Zeihselovi. Vůbec poprvé byla českému prezidentu udělena důtka kvůli jeho vyjádřením o sudetských Němcích doma šéfem vlády.

Ještě donedávna bylo pěstování nepřátelského obrazu sudetských Němců v Česku politickým konsensem. Opakovaně se politikové, nacházející se ve volebním boji – na prvním místě dnešní prezident Zeman – pokoušeli podněcovat strach z vyhnanců požadujících zpět vlastnictví. Dokonce i ten, kdo přitom mířil pod pás, se nemusel obávat námitek politického protivníka. Mezitím se něco pohnulo: Je pozoruhodné, že Nečas svého prezidenta kvůli jeho výrokům ve Vídni veřejně pokáral. Sice nezachází tak daleko jako Karel Schwarzenberg, který ve volebním boji ohodnotil poválečného prezidenta Edvarda Beneše jako kandidáta pro tribunál s válečnými zločinci, ale onen mnohými oblíbený sudetský bashing alespoň už nevyhovuje všude v Praze dobrým společenským zvyklostem.

To by mohlo být základem pro opravdové smíření. Ale reálně tento ještě neexistuje. Protože ani Nečasovi nejde o obsahovou změnu pozic, nýbrž pouze o zachování atmosférických pokroků. Část českého vedení přirozeně pochopila, že verbální trapnosti jako ty Miloše Zemana jsou kontraproduktivní také z hlediska svých vlastních zájmů. Zemanovy průpovídky rozežírají cukrovou polevu, kterou byly ozdobeny bilaterální vztahy k Rakousku popřípadě k Německu. Praha chápe, že snahám o vyhnání sudetských Němců z každodenní politiky nepřispívá, když verbální hrdinové vrací toto téma zpět do mediálních světel reflektorů provokujícími hláškami. Dokud se čeští politikové zdrží příliš urážejících výroků a jinak budou podtrhávat ony „vynikající vztahy“, budou se poslušně hry účastnit jejich kolegové ve Vídni, Berlíně a Mnichově. Pouze proto udělil Nečas svému prezidentovi pořádkové pokárání. Aby zachoval zdání.

Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 9. května 2013.