pátek 31. května 2013

Povinné, vynucené, dobrovolné a nadšené hajlování

Jak to bylo opravdu s popravou ředitele táborského gymnázia v roce 1942?
Lukáš Beer
Před rokem hovořil v České televizi
o řediteli gymnázia, který byl za
Protektorátu popraven kvůli nehaj-
lování svého studenta: historik
Stanislav Zita. (Foto: screensh. ČT)
Publicista Jan Kovanic se nedávno pokusil kultivovaným způsobem asistovat Václavu Vlkovi st. ve svém rozboru účasti nakladatele Pavla Kamase na přednáškové akci  na letošních Sudetoněmeckých dnech v Augsburgu. Tematicky se od Vlkovy předlohy příliš nevzdálil a spíše z části více méně jen ocitovával některé pasáže z Kamasovy přednášky. Podívejme se, co nového a podstatného jeho text přinesl  - kromě jakéhosi pokusu stylizovat současnou hlavu České republiky do role protektorátními „kolaboranty“ proklínaného Edvarda Beneše v narážce na Kamasovo odsouzení posledního Zemanova výroku ve Vídni.

Hned úvodem uveďme na pravou míru některá tvrzení v onom článku týkající se Kuratoria pro výchovu mládeže. Kovanic se snažil vzbudit dojem, že česká mládež musela do Kuratoria vstupovat v době stanného práva, počínaje „dnem po atentátu na Heydricha“. Nikoliv. Skutečná práce s veřejností byla zahájena až v březnu 1943 organizovanou manifestací mládeže ve Slaném. To ovšem samozřejmě nemění nic na skutečnosti, že členství v Kuratoriu bylo koncipováno jako „povinná služba mládeže“. Kolikrát stačilo, aby byl hoch nebo dívka členem turistického kroužku, který byl zákonným opatřením včleněn do péče Kuratoria, a bylo hotovo.

Jenže kdyby Kovanic text Kamasovy přednášky četl důkladněji, pochopil by, že v této souvislosti o žádné dobrovolnosti pochopitelně nebyla řeč (na rozdíl od masového zájmu českých dětí o soutěže Wehrmachtu a o velmi žádanou "Knihovnu pro mládež".) Řeč byla především o vrcholných letních srazech Kuratoria v Praze v letech 1943 a 1944, kterým předcházely průvody české mládeže středem Prahy a po Václavském náměstí. Přihlížejícím a dobrovolně hajlujícím českým a německým divákům nikdo nenakazoval (na dobových filmových záběrech je vidět, jak českou mládež zdraví také vojáci a důstojníci), aby se akce zúčastnili. A všichni moc dobře věděli, o co jde. Jihočeský historik Leoš Nikrmajer o tom ve své práci v roce 2006 napsal: „Dny české mládeže v hlavním městě Protektorátu znamenaly pro jeho organizátory nesporný úspěch, neboť přilákaly desetitisíce lidí nejen do hlediště stadionu, ale i do ulic hlavního města, aby zhlédli manifestační průvod mladých atletů. Moravec a Teuner dokázali tohoto faktu okamžitě ideologicky využít k propagaci hnutí a k vyvracení tezí šeptané propagandy, že mládež bude v Kuratoriu sloužit jako rezervoár levných pracovních sil pro nasazení ve válečné výrobě. Průběh akce vrhal přinejmenším rozpačitý dojem na přístup části české veřejnosti, která se od ní nedistancovala a aktivně se na ní svou účastí spolupodílela (a to bez ohledu na fakt, že část diváků tvořili žáci různých pražských škol, nadirigovaní sem svým vedením).“ Pravdou také je, že komunistická historiografie (M. Moulis, v návaznosti pak přebral T. Pasák) hlásala pravý opak.

Že se jednalo o skutečně významný přelom ve výstavbové práci Kuratoria, se potvrzuje i v interní zprávě oblastního vedoucího Hitlerovy mládeže (HJ-Gebietsführer) Fritze Knoopa, podané v dubnu 1944 K. H. Frankovi. Knoop přiznává, že před uskutečněním slavností existovaly na německé straně pochopitelné obavy, aby akce Kuratoria nakonec nevyústila třeba ve fiasko: „Uskutečnění velké akce toho druhu vyvolávalo (nejprve) na samotných německých místech velké rozpaky, protože obzvláště pražské obyvatelstvo doposud bojkotovalo všechno, co bylo v tomto směru Němci organizováno. Kuratoriu bylo jasné, že pouze nějaká celkem velká věc může imponovat a prolomit dosavadní odmítání.“ Ale fiasko se nekonalo, naopak, slavnosti proběhly uspokojivě a Knoop je mohl nakonec označit za historický přelom: „Na hlavní akci proudili Pražané v masách a 15 minut před zahájením musel být stadion policejně uzavřen. Dle policejní zprávy bylo na stadionu 70.000 diváků, dalších 20.000 muselo kvůli přeplnění zase odejít pryč. Prezentace klaply dobře a sportovní výsledky byly zčásti vynikající.(…) ´Den mládeže´ byl z každého hlediska úspěchem. Úspěch měl také hned účinek na účast na hodinách služby mládeže, která stoupla ze180.000 předtím na 330.000 po ´Dni mládeže´. V české veřejnosti si Kuratorium tímto dnem získalo první veřejné uznání a zlomilo dosavadní pasivní odmítání širokými vrstvami pražského obyvatelstva.“

Naprosto zavádějící je tedy i Kovanicův komentář, týkající se dobrovolného hajlování. Kamas neměl na mysli hajlující Čechy na Staroměstském či Václavském náměstí v době stanného práva v roce 1942. Kovanic se pokouší zcestně argumentovat, že „nezvednutí pravice se v té době rovnalo schvalování atentátu na říšského zastupujícího protektora. Na smutečním shromáždění v Táboře nezvedl pravici jeden nezjištěný student. Nacisté popravili jeho profesora.“

Nehledě na fakt, že tento případ se nevztahuje na to, o čem Kamas v přednášce hovořil, se zde pozastavme. Je pravděpodobné, že Kovanic se o případu „popraveného profesora“ z Tábora nejspíše poprvé doslechl v seriálu České televize, který byl vysílán loni k 70. výročí spáchání atentátu. V jedné epizodě cyklu "Heydrich - Konečné řešení" (jaký dokonalý sugestivní název seriálu, že…) vystoupil před kamerou krátce táborský historik Stanislav Zita. Tvrdí zde (zhruba od 17. minuty pořadu), že lidé museli na táborském náměstí hajlovat, a jako příklad toho, že se každý Čech bál nezvednout ruku, uvedl případ ředitele táborského gymnázia, který byl nacisty popraven za to, že jeho student nezvedl ruku k árijskému pozdravu. Toď vše, co historik v pořadu k této události řekl. (Z jeho slov není jasné, zda se mělo přímo jednat o táborskou manifestaci z 20. června 1942.)

Doplňme, že popraveným byl ředitel gymnázia Vincenc Kuba. Zitův kolega z Husitského muzea v Táboře Richard Vlasák v jiném rozhovoru „precizoval“ důvody této popravy ředitele gymnázia takto: „Protože nezajistil správné hajlování studentů při slavnosti v červnu 1942, kam byli všichni nahnáni. Zněla německá hymna a jeden ze studentů nehajloval, protože měl pochroumanou ruku. Ředitel za to zemřel.“ O tom, jak dopadl „provinilý“ student, se však mlčí – to znamená, že se mu nepřihodilo nic zlého. Mimochodem Kovanic mluvi o nějakém "nezjištěném" studentovi, Vlasák v rozporu s tím o konkrétním studentovi "s pochroumanou rukou"...

Už na jaře loňského roku, kdy byla tato epizoda odvysílána Českou televizí, jsem spontánně zvažoval nakontaktovat se s několika konkrétními dotazy ohledně tohoto poněkud mlhavě podaného případu přímo na historika Zitu z Husitského muzea. Uplynul nějaký čas a po Kovanicově článku bych to rád učinil tím spíše. Bohužel pan Zita (zabýval se nejen novější historií, jeho specialitou byla postava Jana Žižky) letos v únoru po zdlouhavém onemocnění zemřel, a tak se pokusím oslovit někoho z jeho táborských kolegů a pustím se průběžně do vlastní rešerše. Čtenáře o výsledcích pak budu určitě rád informovat.