pátek 28. června 2013

Dlouhý pochod

Manfred Maurer
Pouze ten, kdo ignoruje fakta, může snad popírat, že se něco dalo do pohybu a že sudetoněmecko-české vztahy dosáhly bodu zvratu. Navzájem jsme se sblížili. Bavorský ministerský předseda (už dvakrát) učinil, co neudělal žádný z jeho předchůdců – vydal se do Česka, a to ještě k tomu s vrcholnými zástupci Sudetoněmeckého krajanského sdružení v doprovodu. Pak se dostavil český ministerský předseda do Mnichova a přednesl tam v Zemském směru projev, jež sice obsahově nepřinesl pokrok, ale který by takto ještě před nedávnem z úst nevyšel žádnému českému premiérovi. A neopomínejme také mnohé malé iniciativy v Česku, které se snaží o nový pohled na poválečnou historii, a celou řadu pozoruhodných českých novinových komentátorů, kteří pokaždé nabádají k pozoru, když se přeci jenom někdo nepoučitelný pokusil vytáhnout sudetoněmeckou kartu. Mezitím se stalo nebezpečí vlastní branky dosti velkým, pokud se někdo jako český politik domnívá, že může zabodovat faulem na vyhnancích.

Tedy skutečně: Sudetští Němci a Češi se nacházejí u bodu zvratu.

Zlepšení klimatu, také neustále s oblibou narušované novým prezidentem Zemanem, ale nemůže klamně zastřít, že se ve věci musí ještě mnoho, velmi mnoho učinit. Bernd Posselt neopomněl v Augsburgu poukázat na to, že onen bod zvratu ještě není cílem. Nadále platí rasistické Benešovy dekrety, stejně jako zákon, který staví některé činy mimo trestné stíhání. A Česko patří k oněm státům východní Evropy, které se zdráhají vykonávat jakékoliv odškodnění, zatímco jiné, jako například Srbsko, alespoň realizují symbolické restituce. Také nadmíru přívětivý pan Nečas se v tomto ohledu sudetským Němcům doposud nepřiblížil ani o píď.

To jsou také fakta, která nesmí být ignorována. Neboť ten, kdo tak činí, riskuje prokletí růžových brýlí. Fundament, na kterém spočívá onen bod zvratu, je ještě především emocionálního charakteru. Zdá se, že mezi významnými bavorskými politiky, respektive sudetoněmeckými veřejnými činiteli na jedné a českými politiky na druhé straně, funguje chemie. Lze společně otevřeně mluvit, také lidsky došlo ke sblížení. To je bez pochyb šance pro sudetské Němce. Ovšem zůstala by nevyužitou, kdyby emocionální blízkost vedla k tak velké spřízněnosti, že by nenastaly nutné kontroverze a každý, kdo chce mluvit otevřeně k věci, pokud na to přijde, bude pranýřovaný jako rušitel klidu. Franz Pany něco takového naznačil, když před tím v Ausgburgu varoval: „Ten, kdo chce upadnout zpět za politiku (bavorské – pozn.) státní vlády odůvodněnou etickou odpovědností, ohrožuje dosažené a odejímá především mládeži konkrétní naději dalších brzkých kroků vpřed.“ Ne, za Seehoferovým kursem beztak sotva někdo chce zaostávat. Je v pořádku, že vstoupil s Prahou do dialogu. Ale Bernd Posselt naprosto právem poukázal na to, že Evropská Karlova cena pro ministerského předsedu se má nejen chápat jako ve volebním roce ochotně přijímaná odměna za zásluhy, nýbrž především jako pobídka k tomu, co se má ještě dosáhnout. Beztak už bylo propůjčeno mnoho Karlových cen z předběžné vděčnosti, takže nastal čas, aby byl jednou konečně jasně podtržen nárok na budoucí výkony, vlastně spojený s propůjčením. A dosáhnout se má ještě mnoho, protože toho vůbec nebylo dosaženo tak hodně.

K opravdovému, upřímnému a trvalému usmíření mají Češi a sudetští Němci před sebou ještě dlouhý pochod. A cesta v tomto případě nemůže být cílem. Existují jasné cíle, které v této Evropě společných hodnot nesmějí být pouze definovány, nýbrž kterých musí být dříve nebo později také dosaženo, pokud nechceme ztroskotat.

Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 6. června 2013.