Činnost vojáků 1.čs. samostatné tankové brigády – násilné vysídlení Němců z Krnova v červnu až srpnu 1945

Franz Chocholatý Gröger

Rudá armáda vstoupila do Krnova 6. 5. 1945. Německé obyvatelstvo Krnova a krnovského okresu, které se zčásti uchýlilo do jižní části Sudet, se po vstupu Rudé armády pozvolna vracelo do města. Zde je čekaly dosti vyostřené poměry, zvláště pokud jde o chování vojáků Rudé armády. Šlo především o hromadné znásilňování žen, provázené vraždami, dvojí vraždou (šlo i o těhotnou) či sebevraždami, které nebylo veliteli trestáno a patřilo k normálnosti Rudé armády.(1) Na návštěvách německých rodáků v Krnově, jejichž tradice začala v devadesátých letech, většinou chybí ženy a to především ty, které zažily jako mladé dívky v Krnově konec války a často skončily znásilněné vojáky Rudé armády. Pak to byly loupeže od těch drobných, kdy ožralý sovětský voják přišel k hodinkám či kolu až po velké mající řád kriminální. (2) Místní velitelství Rudé armády prosadilo v Krnově na radnici do funkce německého antifašistu Kurta Nießnera, několik Němců se také zařadilo do místní bezpečnostní služby. Krnov patřil k městům, kde před válkou měli silnou pozici němečtí sociální demokraté (DSAP získala ve volbách v roce 1935 22,46 % hlasů) a proto zastoupení německých antinacistů v lokálních orgánech nebylo tehdy zrovna zanedbatelné. Partyzáni pochodovali ulicemi, rabovali byty, případně někoho vyhnali z bytu, když se jim zdál výhodný. Mnozí z těch, kteří se vrátili, našli byty vyrabované, ale byli rádi, že jsou doma.
.
Dne 12. června 1945 se sešlo předsednictvo ostravské předsednictvo ostravské expozitury Moravskoslezského ZNV za účasti velitele VI. armádního sboru gen. Josefa Beránka a velitele 1. čs. samostatné tankové brigády pplk. Vladimíra Janka. Usneslo, že se armáda zapojí do soustřeďování Němců, zajišťování jejich majetku, zřízení internačních táborů a organizace vysídlení. (3) Začala fáze, nazývaná někdy „divokým odsunem“ a vykládána jako aktivita nezodpovědných živlů či někdy též Revolučních gard či polovojenských nebo militantních skupin. Na násilném vysidlování se zvláště důrazně podílely jednotky 1. čs. samostatné tankové brigády složené z velkého množství Rusínů z Podkarpatské Rusi, kteří byli dříve občany Československé republiky, Volyňských Čechů a Slováků, operující v okresech západního Slezska.
.
Následujícího dne 13. června 1945 vojáci brigády po slavnostním defilé zahájili vysídlení 1280 Němců z Ostravy přes Hlučín, Opavu do oblasti Krnova, kde dorazili 14. června 1945 a pak na hranice „pruského" Slezska a dále do oblasti Neustadt/OS-Prudniku. Polská vojenská správa je nechtěla, tak je nechali svému osudu, šlo o starší muže, ženy, děti. Někteří z nich zemřeli cestou nebo na polském území. Zároveň začalo přemístění jednotek brigády do operačního prostoru v západním Slezsku. Ve stejnou dobu vyrazili z Olomouce na autech a autobusech partyzáni o síle 200 mužů ze svazku Moravské brigády, protože podle informace "politického komisaře" Moravské brigády Františka Lysce, mělo dojít ve městě k revoltě asi 400 ozbrojených nacistů vedených „příslušníkem SS“ Niessnerem. Partyzáni se za podpory krajského sekretariátu KSČ rozhodli vyřešit záležitost "politicky" sami, aniž by svou akci oznámili vojenskému velitelství. "Revoluční bojovníci" dorazili do Krnova před polednem a zatkli několik členů tamější prozatímní správy včetně Kurta Nießnera. Po poledni se střílelo z pušek i kulometů v prostoru u nádraží. Následně se potvrdilo, že palba "byla dílem partyzánů samotných a byla bezdůvodná". Zpravodajský důstojník 34. pěšího pluku v Bruntále na místě zjistil, že kromě této střelby "veškeré ostatní pověsti o událostech v Krnově se nezakládají na pravdě". Partyzáni ponechali ve městě menší oddíl a odjeli i se zatčenými do Olomouce, část z nich zamířila na Bruntál a Rýmařov. Na zpáteční cestě byli prý přepadeni střelbou ze zálohy, přičemž neutrpěli žádné ztráty, ale zabili dva a zranili šest útočníků. Podle hlášení oddělení OBZ VI. armádního sboru v Olomouci šlo o "naprostou nepravdu".
Tak tedy vznikla fáma, jež byla využita k zdůvodnění tvrdého zákroku proti německému obyvatelstvu Krnovska. (4)
.
Téhož dne vyhlásil mjr. Emanuel Šrámek z 1. čs. samostatné tankové brigády pověřený řešením „německé otázky“ v operačním prostoru okresu Krnova Bruntál, v Krnově a v okolních obcích stanné právo (podle Informace ministerstva vnitra ke schůzi vyšetřovací komise z 21. července 1947, neměl k vyhlášení stanného práva zákonného oprávnění). (5) To sice bylo koncem měsíce odvoláno, ale výjimečný stav ve městě trval de facto až do podzimu 1945, kdy byl po urgencích ukončen. Přestože někteří Němci přišli do internačního tábora již před 14. červnem 1945, nastala až po tomto datu největší vlna násilí (policejní a soudní věznice kapacitně zdaleka nepostačovaly), nastala poté etapa hromadné koncentrace do táborů. Vyklizování celých ulic a eskorty prováděli za doprovodných šikan partyzáni společně s vojáky. Celé ulice ztratily své obyvatele, kteří byli posláni do nejisté budoucnosti. Na 11.000 mužů, žen a dětí bylo soustředěno do tří táborových zařízení v Krnově – tábor v Opavské ulici (Lager Troppauer Straße), tábor v Hlubčické ulici (Leobschűtzer Straße, Lager Türmitzer Viertel) a tábor na Cvilíně (Burgberg Lager), do kterých byly přiváděny také skupiny Němců z okolních vesnic. Nejhorší pověst měl "tábor politických vězňů" na Opavské ulici, kde byly odděleně umístěny i ženy s dětmi. Straničtí funkcionáři, SA a SS byli ve zvláštních barácích s mřížemi, byli biti třikrát denně na nahé tělo, dokud se bitý nezhroutil. Byli mučeni dnem i noci, často křičeli bolestí. Mnoho jich nepřežilo, někteří zešíleli. Podle očitých svědků se tam ve dne v noci ozývaly výstřely. První tři dny po přivedení do tábora, většinou neměli co jíst, pokud si sebou nepřinesli něco z domova nebo jim nedali jiní zadržení. Čtvrtý den dostali na večer půl litru bramboračky. Později dostávali každý den ráno litru černé kávy, oběd a večer půl litru bramboračky a 13 dkg chleba. Pracovní skupiny dostali po měsíci pak 20 dkg chleba. Pro sociální demokraty, osoby, které nebyly považovány za provinilé a muže s rodinami, na které bylo pohlíženo jako na loajální Němce, byl určen tábor v Hlubčické ulici v bývalých ubikacích poddůstojníků 5. Panzerdivision PzRgt 31 (St., I., II.). Zaplnil se také barákový tábor na Cvilíně, kde také byly podobné podmínky. Jídlo bylo až po třech dnech po nástupu. Muži byli biti po obnažené horní části těla po dobu 14 dní několikrát denně, dva (někteří svědci hovoří o pěti) byli umláceni k smrti. Byli pak naházeni do vykopané jámy, zahrabáni a na místě hrobu byly postavené latríny. Zvláště surově se nakládalo (podle pamětníků i se smrtelnými následky) s podezřelými osobami zajištěnými v krnovské soudní věznici. Část mužů byla z tohoto objektu odvezena na práce na Ostravsko. Mimo to existoval v létě 1945 ještě čtvrtý tábor v "Alten-Mösniger-Strasse", zde byly pouze matky s dětmi a svobodné ženy. Tento stal naproti bývalé železniční opravně.(6)
.
Po 20. červnu zorganizovaly místní úřady společně s vojáky a bezpečnostním sborem složeným ještě většinou z vypomáhajících dobrovolníků pochod několika tisíc lidí z táborů na hranici s Polskem. Pochod vyrazil 22.června z tábora Cvilín/ Burgberg směrem na Vrbno pod Pradědem/ Würbenthal, dále pak na Vidly/Gabel a před Gabel-Kreuz pochodovali na Domašov /Thomasdorf a odtud do Frývaldova/ Freiwaldau (od 1947 Jeseník) k slezským hranicím.. Zde však nebyli vpuštění. Pochod se obrací zpět k Frývaldovu a tak putovali pěšky a z části na vozech přes Vikantice /Weigelsdorf a Staré Město / Mährisch-Altstadt až dorazili v počtu kolem 3000 zcela vyčerpáni do Králíku/Grulich. Očití svědkové vypověděli, že během pochodu docházelo k násilnostem, které byly často namířeny i proti dětem. Během cesty z Krnova a za pobytu v Králíkách bylo zaznamenáno několik úmrtí, v nemocnici v Červené Vodě bylo dle pamětníků umístěno kolem 200 osob a v nemocnici zemřelo dle svědků 26 dětí v kojeneckém věku. Odtud po několika dnech početnější skupina v počtu asi 2100 byla pak přepravena na otevřených železničních vozech do Teplic-Šanov/Teplitz-Schönau. Dále pak pokračovali pěšky směrem k hranicím sovětské okupační zóny Německa do malého městečka Geising ve východní části Erzgebirge v Sasku. Po opuštění českou stráží zůstali na saské straně sami. Na žádném místě nemohli být vyhnanci (vysídlenci) déle než 24 hodin. Putovali po sovětské zóně celé měsíce, než našli místo, kde by se usadili. Tento pochod vstoupil v paměť jako Hungermarsch/Hladový pochod. (7)
.
V polovině července dostávají přípravy na další vysídlení či lépe vyhnaní Němců z města a okresu, navazující na vysídlovací akce prosazené a prováděné na území expozitura Zemského národního výboru v Moravské Ostravě a to na vysídlovací akce prosazené a provedené předtím v Ostravě, Novém Jičíně, Opavě a Bruntále velením 1. čs. samostatné tankové brigády v čele s mjr. Emanuelem Šrámkem. V Krnově pak byly správní a bezpečnostní orgány postaveny de facto "před hotovou věc". Již 11. července obdrželi Němci ve městě ústní pokyny, aby se do 22. hod. všichni soustředili do tábora na Opavské ulici. Kdo by neuposlechl, měl být potrestán, a to včetně možnosti exekuce. Tlumočením této výzvy byli vybráni bývali funkcionáři NSDAP. To velice pohoršilo německé antifašisty tvořící v Krnově velmi početnou skupinu. 12. Července byly vydány písemné vyhlášky o koncentraci o čemž se krnovský ÚNB dozvěděl na poslední chvíli. Vojáci žádali okamžité zastavení prověřování žádostí Němců o vyjmutí z dosahu diskriminačních opatření, ukončit se mělo rovněž vystavování "dovolenek" z táborů a soustředění měly podléhat i osoby považované za loajální. Do táborů se dostavili i někteří čeští starousedlíci z národnostně smíšených rodin, kteří nechtěli riskovat případný postih. V Opavské ulici prý došlo k vystřelení na a podporučíka tankové brigády, před budovou ÚNB mělo dojít k explozi a byla hlášena přestřelka mezi strážnými a "neznámými útočníky". Atmosféra strachu byla nastolená a půda pro násilné vysídlení byla tedy připravena i po psychologické stránce. Delegace krnovských antifašistů se 13. a 14. července 1945 několikrát pokoušela intervenovat u místních úřadů ve prospěch osob vybraných k odsunu. Vojáci, kteří převzali kontrolu nad tábory, to ovšem odmítli "s poukazem na krátkost času a technické potíže". Transport s asi 2500 Němci z Krnova (Haltenstelle Burgberg) odjel 14. července směrem na Děčín. Vycestovalo s ním údajně také 10-20 antifašistů, včetně několika osob, které byly nacisty žalářovány. V pozdějším hlášení se konstatovalo, že lidé z tohoto transportu v Německu "hladoví a některé osoby prý vysílením padají na cestách". Nepříznivé až nepřátelské přijetí v sovětské okupační zóně, kam byli vystěhováni, je prý "silně zdeprimovalo". Krnovský ÚNB se k odsunu vyslovil v tom smyslu" že stejně jako ostatní civilní orgány "nebyl do transporta:e zasvěcen do té míry, aby nabyl určitého přehledu". Větší část českého obyvatelstva představovaná v první řadě novoosídlenci ovšem nadále požadovala rázné zákroky proti Němcům. Způsob počínání armády vyvolal jisté pochybnosti i na některých úředních místech. Důsledkem červencového vysídlení bylo to, že se soustředění antifašisté s rodinami, příslušníci národnostně smíšených manželství, "položidé" a cizinci (mj. i Poláci s německými manželkami) ubytovali odděleně od ostatních Němců v táboře na Hlubčické ulici. Další vysídlení provedli vojáci 26. července, kdy bylo vysídleno odsunovým transportem 2400 Němců. (8)
.
V druhé polovině července 1945 registrovaly tři krnovské tábory téměř 4000 lidí, mimo Němce podléhající pracovní povinnosti, kteří byli umístění do tzv. závodních táborů. Přesto byly tři hlavní krnovské tábory po vystěhování Němců z bytů a dodávání většího počtu osob z venkova do města stále zaplněny. V polovině srpna vedly zdejší tábory (již pod civilní správou) v Internačních a sběrných táborech (IaST) a sběrných táborech (ST) tyto počty:
IaST Krnov – Opavská ul. 5608 osob, z toho 2253 mužů, 2964 žen a 391 děti,
ST Krnov- Cvilín 1417 osob, z toho 195 mužů, 705 žen, 280 děti do 6 let, 237 děti ve věku 6-14 . Ke třem táborům příslušelo kmenově 7880 lidí, z toho 1112 děti mladších 15 let. Dosti vysoká úmrtnost byla zpočátku v krnovských táborech, dochovaná úřední dokumentace ji ovšem podchytila až od konce léta 1945 (na Cvilíně bylo např. od konce srpna do poloviny prosince vykázáno 79 případů). Oběti na životech v důsledku zlého zacházení i ojedinělých poprav či střelby po uprchlících připomínají němečtí pamětníci. Oficiální hlášení byla v tomto směru až na uvedení případu násilného usmrcení jednoho muže, na Cvilíně skoupá. Pokud šlo o počet sebevražd, bylo jich do podzimu v okrese evidováno 43. Kromě toho se našlo 11 mrtvých lidí, jejichž totožnost nemohla být zjištěna. Příčiny jejich smrti mohly být pochopitelně různé. Při špatných hygienických podmínkách v táborových zařízeních a neustálých přesunech početných skupin lidí mezi těmito objekty, původními bydlišti a obcemi, kam byli přikazováni na práce, nebylo divu, že se v regionu rozšířil tyfus (v září to bylo v celém okrese již 120 případů). (9)
.
Pokud šlo o majetkové otázky, dochovala se dokumentace potvrzující skutečnost, že hodnoty, jež měly připadnout státu, byly na Krnovsku ve značném rozsahu svévolně přivlastňovány. Přispívalo k tomu svým dílem i chování některých příslušníků 1. čs. samostatné tankové brigády z posádek v Bruntále a Krnově nebo z ostravského tzv. trofejního oddílu. Aktivity armády v podstatě skončily dnem 2. 8. 1945, kdy představitelé podepsali “Zprávu o berlínské konferenci tří velmocí”, která je všeobecně uváděna jako postupimská dohoda. A hned den po ukončení postupimské konference spatřil světlo světa dekret č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. Dekret vytvořil důležitý předpoklad pro násilné vysídlení a konfiskaci majetku, protože německé obyvatele Čech, Moravy a Slezska bylo možno legálně vystěhovat ze země teprve tehdy, až pozbyli československé občanství. Jenomže dekret č. 33 zařídil, že ho pozbyli už dávno; v ten den, kdy podle československo-německé smlouvy o státním občanství z 20. 11. 1938 “nabyli státní občanství německé”. Z podnětu 1. čs. samostatné tankové brigády a za součinnosti správních a bezpečnostních orgánů bylo pak po železnici ve směru přes 1. vojenskou oblast (Čechy) za hranice násilně vysídleno či vyhnáno z Ostravy a okresu Nový Jičín, Opava, Krnov a Bruntál (mimo vysídlence/vyhnance z Krnova přes Králíky) přinejmenším 18.200 osob. Počet Němců, které se do srpna 1945 (počátkem měsíce se ještě podařilo po železnici odsunout několik tisíc osob z Frývaldoska a Rýmařovska) podařilo z území expozitury Moravskoslezského národního výboru “vysídlit či vyvézt“ přes hranice do sovětské okupační zóny Německa dle neúplných či ne zcela přesných údajů činil minimálně kolem 20.000 až 25.000. To ukazuje, že mýty o tzv. divokém odsunu jsou nepravdivé. Jednalo se o násilné vysídlování, spojené s násilím a excesy a to v režii československé armády a za podpory správních, bezpečnostních či obecních orgánů a instituci. Nebyly to individuální či skupinové akce obyvatel, loužicích po pomstě či ze zištných důvodů, ale plánované a řízené akce československého státu. (10) Dnem 17. 9. 1945 je 1. čs. samostatná tanková brigáda reorganizována na tankový sbor (Moravská Ostrava, od října Moravská Třebová).
.
V polovině října a začátkem listopadu bylo soustředěno v Krnově ve třech táborech 10.851 osob, z toho 10.817 Němců, kteří byli většinou nasazování na práce. Dle jednotlivých táborů to bylo -
IaST Krnov Hlubčická ul. 7995 osob, IaST Krnov Opavská ul. a Cvilín 3483 osob z toho 3379 Němců. Tyto tři tábory vykazovaly nejvíce dětí mladších 15 let a to 2836. Pokud se tyká úmrtnosti, vykazoval tábor Opavská ulice v období září 1945 – prosinec 1945 několik desítek úmrtí, zatím přesně nezjištěno, tábor Cvilín – 21.8. -11. 12. 1945 celkem 89 úmrtí a tábor Hlubčická ulice zač. října- konec prosince 1945 20 úmrtí. (11) Na podzim 1945 se uvádělo, že krnovský okres do té doby opustilo v souvislosti s vysídlením a jinými cestami kolem 12.000-14.000 Němců. V období únor-březen 1946 bylo v krnovských táborech kolem 4000 osob, v táboře Cvilín došlo od 1.2. -1.7.1946 k 21 úmrtí, počátkem července ONV Krnov vykazoval v objektech pod jeho správou 38 zemřelých.
.
Počátkem roku 1946 začal tzv. řádný odsun a 28. 1. 1946 vyjel z železniční stanice Krnov- Cvilín/Haltenstelle Burgberg vlak s 1190 vysídlenci do cílové stanice Schweinfurt v Bavorsku v americké okupační zóně. Následovalo dalších 31 transportů převážně mířících do Bavorska, tři do Nordbaden, tří do Nordwűrttenbergu. Poslední 33. transport odjížděl 27. 11. 1946 z Krnova – Cvilín do Fuldy v Hessensku. Celkem bylo v těchto 33 transportech odsunuto 35.690 Němců do západních zón Německa.(12)
.
Dle sčítaní v roce 1939 žilo v Landkreisu Jägerndorf 63.125 obyvatel. Z toho 62.469 mělo říšské občanství včetně 74 Čechů. Proti roku sčítání z 1.12.1930 byl v okrese přírůstek 1 130 obyvatel. V městě Krnově bylo v roce 1939 25.522 ob., 22. 5. 1947 mělo město 16.335 ob. K 31.12.1952 žilo v okrese Krnov 39.992 ob., což je o 23.133 ob. méně než v roce 1939. V období od 1. 5. 1945 do 31. 12. 1952 přišlo do okresu 28.600 ob., avšak přírůstek mezi 1. 5. 1945 až 22. 5. 1947 činil 30.662 ob , nejvíce obyvatel z okresu odešlo od 1. 5. 1950 do 31.12.1952 a to 1660 ob. (13)
.
Zatímco početné případy majetkové trestné činnosti – bytové krádeže, okrádaní zadržených Němců, zpronevěr, podvodů apod., kriminální úřadovny ve spolupráci se stanicemi SNB vyšetřovaly a byly alespoň zčásti s určitým zpožděním stíhány v rámci svých možností, šetření okolností charakterizujících zacházení s Němci v létě 1945 (ještě v srpnu byli na Krnovsku údajně za "pokus o násilí na představitelích státní moci" zastřeleni dva Němci), zejména páchání násilností v táborech byla zastaveno již v zárodku. V souvislosti s ohlasy porevolučních událostí v zahraničním tisku a po té když Wenzel Jaksch zpracoval v roce 1947 petici o porevolučních excesech na Němcích a předal ji generálnímu tajemníkovi OSN, muselo vedení státu přistoupit k řešení nastalé situace. Vytvoření parlamentní komise k prošetření hromadných zákroků vůči Němcům a dalším „státně nespolehlivým“ lidem po 5. květnu 1945 schválilo plénum ÚNS 10. července 1945. Vyšetřovací komise bezpečnostního výboru ÚNS jednala poprvé 22. 7. 1947, kdy ji byl předložen seznam vybraných případů vypracovaný MV jako Informace ministerstva vnitra ke schůzi vyšetřovací komise. K tomu předložilo orientační údaje také ministerstvo národní obrany. Činnost komise končí únorem 1948. V případě Krnovska se činnost 1. čs. samostatné tankové brigády, zejména páchání násilností páchané na Němcích v městě a táborech, se i přes dostatek relevantních poznatků nestala předmětem nějakého speciálního úředního šetření, jež by směřovalo k projednávání těchto případů před soudem.
.
Pardubice 13.9.2009
Franz Chocholatý Gröger
.
Poznámky:
(1) Norman Davies, Evropa ve válce, 1939-1945 Žádné jednoduché vítězství, BB/art Praha 2006, Znásilňování s.332- 334
(2) Norman Davis, tmž, Loupeže s. 335-336
(3) Tomáš Staněk-Adrian von Arburg, Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace“německého obyvatelstva (Květen-září 1945), 2.část:Armáda vytváří „hotové skutečnosti“, vláda je před cizinou legalizuje, in: Soudobé dějiny 1-2/2006, USD Praha, s.26-27
(4) Výpověď Rudolfa Schneidera z 12.6.1950 … nás vyzvali, abychom se hlásili na polní práce a ujisti­li nás, že je možné vzít s sebou rodinné příslušníky. Proto jsem se přihlásil, stejně jako žena a dcera. Týž večer dopravili ženu do našeho tábora, bohužel bez dce­ry, která měla' horečku a ležela u českých příbuzných. Na dvě hodiny jsme směli do města, abychom si opatřili něco k snědku a oblečení. Všichni si už něco navařili, večer nám všecko sebrali a česká policie si z toho udělala oslavu až do rána. Dne 13.6. nás hnali do. Slezské Ostravy, na sportovní stadion, tam nás znovu kontrolo­vali, mnohé ještě odvlekli, bili je, svlékli jim šaty a zuli boty. Potom se šlo pěšky přes Hlučin, Opavu, Kr­nov, tři dny jsme museli šlapat, hnáni českými vojáky, bez odpočinku, většinou ženy, děti a staří muži. Jídlo jsme cestou nedostali žádné. Kdo padl, byl odstrčen do příkopu, ať žena nebo dítě, "Chcípni, německá kurvo ! " , nic jiného jsme neslyšeli. Dne 16.6.1945 nás nahnali do lesů u Prudníku v Horním Slezsku, kde nás česká es­korta okradla o poslední. Toto území však už bylo ob­sazeno Poláky. Neměli jsme žádné průkazy, ani Češi už nemohli naši totožnost prokázat, takže jsme se dál plí­žili jen za noci. Potom se Poláci o nás už příliš ne­starali. Protože jsme neměli doklady ani peníze, pra­covali jsme na různých velkostatcích.
Kromě mnohých, které jsem neznal, zemřeli na pochodu smrti tyto mne známé osoby: vrchní inspektor říšských železnic Fröhlich z Oderfurtu, pohřbeny v Bärndorfu (okres Żąbkowice Śląskie) a ing.Schiffner z Vítkovic, pohřbeny v Libenau (týž okres). http://www.wintersonnenwende.com/scriptorium/deutsch/archiv/weissbuch/dasd17.html
Tomáš Staněk, Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Sešity USD AV ČR 41/2005, USD Praha 2005, s.303
K Moravské brigádě - Tomáš Staněk, Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Sešity USD AV ČR 41/2005, USD Praha 2005, s.269, s.297
(5) Emanuel Šrámek se narodil v r.1910 v Žinkovech (okr.Plzeň-jih) a v r.1930 nastoupil základní službu u 35.p.pl. Foligno, absolvoval školu pro důstojníky v záloze a později i Vojenskou akademii v Hranicích. Od srpna 1937 sloužil ve velitelských funkcích u 1. praporu hraničářského pluku č. 4 v Koblově (osádky pohraničního opevnění), kam byly vybíráni jen národnostně spolehliví vojáci. Po okupaci českých zemí odešel přes Polsko do Francie, pak do Británie, kde zastával u čs.obrněné brigády funkci velitele tankové čety. Později byl převelen do SSSR, kde u 1. čs.tankové brigády 24. března 1945 v hodnosti štábního kapitána se stává velitelem 3. tankového praporu po Richardu Tesaříkovi. Byli to vojáci jeho praporu, kteří jako první čs.zahraniční jednotka vstoupila u Ostravy na území dnešní ČR. Po válce v hodnosti majora zastával vyšší velitelské i štábní funkce, v letech 1947-48 opět u 35.p.pl. v Plzni. Počátkem 50tých let byl z armády vyhozen, naštěstí unikl věznění. Dožil se ještě své plné rehabilitace po r.1990, kdy byl povýšen na generálmajora. Zemřel ve svém rodišti v r.1992.
AMV ČR-KA, f. A 2/1 1765 mikrofiše, 6/54, s.33-34 Informace min. vnitra ke schůzi vyšetřovací komise, II. Případy ministerstvu vnitra známé, které byly vyšetřovány voj. Úřady, pro účast voj. osob, 2/Krnov:: V květnu 1945 byly v Krnově dislokovány jednotky 1.čs. tankové brigády. Velitel tankového praporu, aniž měl k tomu zákonné oprávnění, vyhlásil stanné právo a dal jej ve městě plakátovat. Toto opatření učinil proto, že místní Němci se vůči jednotkám chovali zpupně a v několika případech insultovali příslušníky čs. jednotek.
Tomáš Staněk, Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Sešity USD AV ČR 41/2005, USD Praha 2005, s.303- 304, pozn. 441
(6) Tomáš Staněk, Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Sešity USD AV ČR 41/2005, USD Praha 2005, s. 304, pozn. 442 na s.305
Nr. 37: Die Internierungsaktionen in Jägerndorf Anfang Juni 1945 und die Verhältnisse im Internierungslager; Zwangsarbeit des Vfs. im Witkowitzer Eisenwerk bis zu seiner schweren Erkrankung - http://www.z-g-v.de/doku/archiv/cssr2/kapitel-2-1-3-2-3.htm
Nr. 38: Erlebnisse der Vfn. im Internierungslager Jägerndorf von August 1945 bis Juni 1946 -http://www.z-g-v.de/doku/archiv/cssr2/kapitel-2-1-3-2-4.htm, in Dokumente, Die Vertreibung der Sudetendeutschen http://www.z-g-v.de/doku/archiv/cssr2/inhalt.htm#21323
Bericht Nr.28- 32 - http://www.wintersonnenwende.com/scriptorium/deutsch/archiv/weissbuch/dasd12.html
in Dokumente zur Austreibung der Sudetendeutschen –
chttp://www.wintersonnenwende.com/scriptorium/deutsch/archiv/weissbuch/dasd00.html
Zprava 161 Krnov-týrání se smrtelnými následky, in Slyšme i druhou stranu, Infocentrum Šumava, Č.Budějovice 1991, s. 173-174
(7) Tomáš Staněk, Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Sešity USD AV ČR 41/2005, USD Praha 2005, s. 304, pozn. 442 na s.304, pozn.442 na s. 305
Tomáš Staněk, Persekuce 1945, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1996, s. 196
Die Austreibungsaktionen in den Sommermonaten 1945 ; Nr. 71: Die Austreibungsaktion in Jägerndorf Mitte Juni 1945; mehrtägiger Fußmarsch der Ausgetriebenen längs der schlesischen Grenze und vergeblicher Versuch des tschechischen Kommandos, sie ins polnisch verwaltete Schlesien abzuschieben; Zustände im Lager Grulich und im Krankenhaus Mährisch Rothwasser.
Nr. 72: Fußmarsch der ausgetriebenen Jägerndorfer bis Grulich; ihr Abtransport mit der Eisenbahn nach Sachsen. - www.z-g-v.de/doku/archiv/cssr2/inhalt.htm#21212
Kurt Ziegler, Im Zeichen des Steinbocks (Lebenserinnerungen) printmix 24, Bad Doberan 2005, . Na 77 stranách popisuje pochod z Krnova do Králík, který zažil jako 13.letý.
(8) Tomáš Staněk, Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Sešity USD AV ČR 41/2005, USD Praha 2005, s. 304, pozn. 442 na s.305-307, pozn.443 na s..306, pozn. 444 na s.307
Dopis „obyvatelstva slezského pohraničí“ z 26.7.1945 zaslaný předsednictvu ministerské rady v Praze – cit.:
U vchodu drží 'stráž' všelijak omaškarádění a flintama vyzbrojení 16 až 18tiletí kluci, prý partyzáni, kteří za vysoké frekvence úřadu si pohrávali a stříleli v chodbě budovy z pušek a různých zbraní … Pod rouškou partyzánské činnosti vykrádají a terorizují obyvatelstvo celého krnovského okolí, posledně ve zdrcujícím měřítku obyvatelstvo národnosti české. Předstírají fingovaná přepadení a srážky po okolí s německými zběhy, aby tak došli uznání o jejich [!] nepostradatelnosti. Vykazují se úředními potvrzeními a osvědčeními jakýchsi velitelství skupin a komunistické strany, podle kterých jsou oprávněni k zatýkání, k zabavování a konfiskování majetku ... Za jejich podpory se dostávají do národních výborů a různých správních komisí lidé mravně zpustlí, o odbornících ani nemluvě.,,“
(9) Tomáš Staněk, Tábory v českých zemích 1945-1948. Slezský ústav SZM v Opavě, Tillia 1996
Tab. Č. 6 Tábory s více než 1000 příslušníků v Moravskoslezské zemi v druhé polovině srpna, resp. Začátkem září 1945 , s. 55
(10) František Chocholatý (Franz Chocholatý Gröger), Mezinárodněprávní problematika odsunu sudetských Němců a jejich případných majetkových nároků, Dipl.práce, VŠP Hradec Králové, 4.7.1997
Zpráva o třístranné konferenci v Berlíně (vydáno 2.srpna 1945 v Postupimi) , in: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Sborník, ˇUMV Praha 1996, s. 87-- 101
Tomáš Staněk-Adrian von Arburg, Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění „Evakuace“německého obyvatelstva (Květen-září 1945), 2.část:Armáda vytváří „hotové skutečnosti“, vláda je před cizinou legalizuje, in: Soudobé dějiny 1-2/2006, USD Praha, s.26-27
(11) Tomáš Staněk, Tábory v českých zemích 1945-1948. Slezský ústav SZM v Opavě, Tillia 1996, s.109-110, 127
Tab. Č. 14 Okresy na Moravě a ve Slezsku s více než 2000 soustředěnými osobami v druhé polovině října a počátkem listopadu 1945
Tab. 15 Tábory na Moravě a ve Slezsku s více než 1000 kmenových příslušníků koncem října a začátkem listopadu 1945
(12) Alfred Bohmann, Das Sudetendeutschetum in Zahlen, Műnchen 1959, Die sudetendeuschen Vertriebenentrasporte 1946, s. 253-272
(13) Vilém Pláček, K otázce osídlení pohraničních oblastí severomoravského kraje v letech 1945-1952, in: Vlastivědné listy 2/89 Opava 1989 s.3-7
.
Prameny:
Archiv bezpečnostních složek, Oddělení archivních fondů Ministerstva vnitra ČSR, Kanice
-fond A 2/1 kart. 56/1765, kart. 58/1765
-fond A 15 kart. 8/27 - hlášení o táborech v Moravskoslezské zemi.
Vojenský ústřední archiv (VÚA) Praha
-fond Vojenské kanceláře presidenta republiky (VKPR)
-fond 1. Vojenská oblast (VO
f. VKPR, kart. 1,
f. VO 1, kart. 48, kart. 49
Zemský archiv (ZA) Opava
-fond.expozitura Moravskoslezského ZNV (EZNV) v Ostravě 1945-1949,
odd. I/2 (presid)-sekretariát složek
odbor II./B- bezp.
f. EZNV, odd. 112 (sekretariát složek), kart. 92
f, EZNV odb. ll/B, kart. 147, kart. 148
f.EZNV, Odb.II/B kart.182, 300,301, 303,zpráva ÚNB Krnov
f, EZNV odb. ll/B, kart. 147, kart. 148 .
f. EZNV, odb. IIIB,kart. 1478, kart. 194
Moravský zemský archiv (MZA) Brno
-fond Zemský národní výbor Brno B-280 1945-1947
f. ZNYB-280, kart. 58
Státní okresní archiv (SOA) Bruntál
Pracoviště Krnov
-fond ONV Krnov I 1945-1948
f. ONV Krnov 1945-1948, kart. 217-218 a 224 dokumentace k táborům
Státní okresní archiv (SOA) Olomouc
-fond Internační středisko v Olomouci-Nových Hodolanech
.
Literatura:
.
Alfred Bohmann, Das Sudetendeutschetum in Zahlen, Műnchen 1959Norman Davies, Evropa ve válce, 1939-1945 Žádné jednoduché vítězství, BB/art Praha 2006,Gegen das Vergessen Bd. 3 - Die große Flucht, 4 CD-ROM, ISBN: 978-3-8032-2661-7František Chocholatý (Franz Chocholatý Gröger), Mezinárodněprávní problematika odsunu sudetských Němců a jejich případných majetkových nároků, Dipl.práce, VŠP Hradec Králové, 4.7.1997Franz Chocholatý Gröger, Vyšetřování skončilo, zapomeňte, http://www.bruntal.net/2008030601-vysetrovani-skoncilo-zapomente
Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Sborník, ÚMV Praha 1996, s. 87-- 101
Tomáš Staněk, Persekuce 1945, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1996
Tomáš Staněk, Tábory v českých zemích 1945-1948. Slezský ústav SZM v Opavě, Tillia 1996
Tomáš Staněk, Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Sešity USD AV ČR 41/2005, USD Praha 2005
Tomáš Staněk-Adrian von Arburg, Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace“německého obyvatelstva (Květen-září 1945),
1.část: Předpoklady a vývoj do konce května, in : Soudobé dějiny 3-4/2005, USD Praha 2005
2.část:Armáda vytváří „hotové skutečnosti“, vláda je před cizinou legalizuje, in: Soudobé dějiny 1-2/2006, USD Praha 2006
3.část: Snaha vlády a civilních úřadů o řízení „divokého odsunu“, in: in: Soudobé dějiny 3-4/2006, USD Praha 2006Kurt Ziegler, Im Zeichen des Steinbocks (Lebenserinnerungen) printmix 24, Bad Doberan 2005. ISBN-10:3-00-019771-0; ISBN-13:978–300-019771-0

Nedokončená pouť Kuratoria (VI.)

Lukáš Beer

Kuratorium uspořádalo v pondělí 14. prosince 1942 v sále kina Phoenix propagační promítání právě dokončených dvou filmových snímků, které zachycovaly práci organizace. Síň kina, která byla k tomuto účelu slavnostně vyzdobena, se zaplnila již dlouho před začátkem projevu stanoveném na 17. hodinu. Průčelní stěna byla lemována prapory v barvách Říše a Protektorátu, uprostřed se skvěl před bílým pozadím výsostný znak Říše a po stranách pak projekční plochy znaky Čech a Moravy. Když se předseda Kuratoria pro výchovu mládeže ministr Emanuel Moravec, který byl provázen čestnými hosty - vedoucím kulturně-politického oddělení u říšského protektora SS-Sturmbannführerem Wolfem a vedoucím velitelského sboru říšské mládeže v Čechách a na Moravě Hauptbannführerem Zoglmannem - objevili na balkoně kina, povstalo obecenstvo k pozdravu vztyčenými pravicemi.

Generální referent Kuratoria dr. F. Teuner, který se pak ujal slova, připomněl shromážděnému publiku znovu nezahladitelné zážitky, jež spolupracovníci Kuratoria, kteří se zúčastnili letního zájezdu do Říše, načerpali při bezprostředním styku s „německou vnitřní pracující frontou, při přímém poznání kulturních statků Říše i jejího gigantického budovatelského úsilí mírového i válečného.“ Film, který pak byl následovně promítán a který byl natočen na této cestě, která vedla v srpnu 1942 z Prahy přes Danzig, Berlín, porýnská města, Norimberk a Vídeň, tyto dojmy v divákovi měla zprostředkovat. O filmu „Viděli jsme Německo“ psal protektorátní tisk pochvalně, že „je protkán obrazy historické velikosti Říše a jejích krajinných krás“. Další vyrobený snímek, film „Nová mládež – nové cíle“, měl předvést typickou ukázku tělesného výcviku a duchovního školení českých mladých lidí, kteří byli povoláni k tomu, aby vychovávali českou mládež v novém říšském duchu a k lepší budoucnosti. Jednalo se o záběry z prostředí výcvikového tábora na Čeperce.

14. prosinec 1942: SS-Sturmbannführer Martin Wolf, Emanuel Moravec a František Teuner opouštějí po představení společně kino Phoenix na Václavském náměstí v Praze.

.Za zvuků fanfár pak stanul u řečnického pultu ministr Emanuel Moravec. Ve velmi obsažném programovém projevu narýsoval zásady nové výchovy české mládeže, která podle něj musí být prodchnuta duchem víry, kázně a vytrvalosti, má-li býti zajištěna budoucnost Čech a Moravy v říšském rámci: [63]

„Kamarádi! Pozítří bude půl roku, co začalo pracovat Kuratorium v přípravě povinné služby české mládeže na základě vládního nařízení z 28. května, Šest měsíců není dlouhá doba tam, kde je třeba vykonat velikou věc, která má prolnout celý národ a má dát pevné základy české budoucnosti.
Každý začátek je těžký. To, co máme za sebou v uplynulém pololetí, je ve skutečnosti vstupní část k začátku. To si musíme uvědomit a podle toho posuzovat nejen vykonanou práci, nýbrž také další etapy počátečních obtížných úkolů. (...)
Také českou mládež čeká boj. Je to boj se starým odbytým světem, boj za novou víru, za nový zítřek. Zde je třeba si hned z počátku uvědomit, že na zdolání nepřítele nestačí nadšení a zpěv bojových písní. Prvou podmínkou, která dává nadšení a víře bojovou sílu, je kázeň a druhou je vytrvalost, houževnatá nezlomnost.
Tyto tři základní předpoklady pro práci velikých celků, pro dílo každého společenství, jež představují víra, kázeň a vytrvalost, musí být především vlastnictvím a ctnostmi těch, kteří vedou, kteří velí, kteří vychovávají.
Mluvil jsem o těžkém začátku, který je údělem každé nové práce. Půl roku, který máme v přípravách povinné služby mládeže za sebou, představoval především údobí organisační, evidenční, studijní. Bylo to období nejnutnějších příprav. Bylo to údobí, kdy se měli ukázat prví, které vedla víra, také po stránce kázně a vytrvalosti. Nadšení, kde chybí kázeň a vytrvalost, představuje jen planoucí věchet slámy. Kde chybí kázeň a vytrvalost, tam po minutách nadšení se dostavuje kocovina. Vírou se neopíjíme. Víra je potravou duše. Proto i ve víře se musí zachovávat zásady střídmosti tím, že víru promítáme do práce. Do práce, kde zapomínáme na sebe a kde vidíme před sebou jediný společný cíl.
 
Do štábů byli vybíráni lidé velmi opatrně a pečlivě, poněvadž velitel musí mít za pomocníky nejen osoby s velikými znalostmi, nýbrž i dobré charaktery a oddané, obětavé duchy. Štáb, ve kterém se důstojníci škorpí, kde jeden druhému překáží v práci, takový štáb nikdy nic velikého nevykoná, a proto jej generál co nejrychleji rozežene.
Proto jsem také do Kuratoria nikoho nepřijal jako definitivního zaměstnance. Vím dobře, jaké obtíže za uplynulých šest měsíců tento zcela nový štáb pracovníků musil překonat. Mnohý musil obětovat své lepší postavení v soukromí. Kvituji to a chápu to zcela vojensky. Kdo táhne do boje, musí se připravit na odříkání. Ale právě toto údobí obtíží mi umožnilo, abych mezi svými mladými spolupracovníky provedl třídění podle víry, kázně a vytrvalosti. Poněvadž Kuratorium je štábem, kde musí být v zájmu plodné práce jen ti nejlepší z nejlepších, musím zde dbát u každého spolupracovníka také, jak dalece dovede v sobě tlumit tu část lidské individuality, která zavání egoismem a touhou po slávě.

Od starých časů platí zásada, že dobře vede a vedl jen ten, kdo se naučil poslouchat. Není dobrým generálem, kdo nenosil ranec řadového vojáka, kdo neprodělal to, co sám požaduje od svých podřízených. Proto přípravné údobí budování Kuratoria bude nyní ukončeno čtyřtýdenním táborem všech jeho příslušníků, na kterém, odříznuti od ostatního světa, budou podrobeni přísnému výcviku. V tomto táboře nebude rozdílu mezi představeným a podřízeným proto, aby se všichni naučili poctivému kamarádství a aby se seznámili s tvrdou kázní. Kdo přitom odpadne jako slabý po stránce víry, charakteru a vytrvalosti, kdo si nebude moci zvyknout na kázeň, s tím už nikdy nebudu počítat. Rozhodl jsem se k tomuto opatření proto, že právě vrcholná organisace nové české mládeže má být po všech stránkách vzorem. Proto musí také mít za sebou nejdelší a nejdůkladnější výcvik, během kterého se poznají ti, kterým pak budu moci bez obavy svěřit vedení větších organisačních celků. Po ukončení táboru rozhodnu, kdo definitivně zůstane mým pomocníkem a koho přidělím jako trvalé spolupracovníky generálnímu referentovi, jenž mi odpovídá za Kuratorium. V budoucnu máme před sebou příliš mnoho povinností a tvrdého boje. Proto se musíme zbavit každé přítěže. Po té stránce budu neúprosný.

Jako spolupracovníky potřebuji nejen muže věřící a ukázněné, nýbrž také celé chlapy, kteří mají, když se zdolávají překážky, také druhý dech. Druhým dechem sportovci rozumějí při výkonu okamžik mravní tvrdosti. Je to okamžik, kdy plíce selhávají, kdy se zdá, že se musíme zhroutit, že jsme na konci svých sil. Když však vůle tuto krisi překoná, plíce začínají znovu pracovat a sportovec mluví o „druhém dechu“, který mu umožňuje pokračovat v boji. Kdyby nebylo obtíží, na kterých brousíme svou smělost a svůj vtip, zač by stál celý život?“

V další části projevu pak Moravec srovnával aktuální situaci českého národa s postavou trosečníka Robinsona, který musel na ostrově zahodit své staré cíle a směle začal v tvrdých podmínkách pilně pracovat na své budoucnosti:

„Jak víte, Robinson měl zcela jiné životní plány, když se plavil v jižních mořích. Ale právě to bylo na něm pěkné, to nás okouzlovalo, že dovedl po ztroskotání začít nový život v novém světě, kterému se musil přizpůsobovat.
To, co se stalo s Robinsonem, stává se někdy i národům, jak vidíme na příkladě národa českého. Špatný kapitán zavedl českou loď v bouři do skal, kde ztroskotala. Něco z osudu Robinsona je dnes na nás všech. Musíme se přizpůsobovat novým poměrům, musíme přemáhat obtíže, které se stavějí do cesty každému, kde začíná znovu od počátku.
Rozdíl je pouze v tom, že český národ místo na pustém ostrově zachránil svůj holý život tím, že se zapojil dobrovolně, se vším, co mu ještě zbylo, do Velkoněmecké říše. Octli jsme se ve zcela jiném světě, který je snad méně pohodlný než byl starý, co ztroskotal, ale je přebohatý pro toho, kdo chce něco vykonat a něčím se opravdu pro budoucno zasloužit.
V naší Velkoněmecké říši německý národ, uprostřed kterého my Češi žijeme, v posledním desítiletí prodělal mnohé z toho, co nás čeká a v čem je tolik radostného a silného. Také německý národ byl špatnými kapitány přiveden do skal, v nichž zašla loď starého řádu, na které se plavil v marné naději, že najde lepší zítřek. A ve chvíli, kdy se zdálo, že zklamaly všechny naděje, opuštěn celým světem, německý národ si pod vedením Adolfa Hitlera začal budovat nový zítřek.
Dnes je německý národ nejsilnějším národem světa. Má nejlépe organisovaný průmysl, a co je nejdůležitější, má nejobětavější lid. Pracovat pro blaho celku musí se učit nejen každý jedinec, nýbrž k tomu se musí vychovávat také celý národ. Mluví-li dnes někdo o tom, že prožíváme těžké časy, nesmí zapomínat, že všechny obtíže, na které dnes narážíme, jsou vlastně darem Božím, který nám jediné umožňuje v národě probouzet ušlechtilé city a mužné ctnosti.“.Emanuel Moravec spatřoval vzor budoucí české mládeže v německé Hitlerjugend:
„Síla národa je v mládeži, ze které se doplňuje jeho vedoucí vrstva. Proto nacionálněsocialistická revoluce ve Velkoněmecké říši si vzala za úkol řízení výchovy mládeže v duchu svých velikých idejí. Německá mládež je mládeží Hitlerovou a to plným právem. Německá mládež je dnes nejcennějším nositelem revoluce nacionálněsocialistické. Staří vymírají a s nimi mizí také všechno, co ještě zavánělo zašlou minulostí.
V lednu příštího roku bude tomu deset let, co se Adolf Hitler ujal vedení naší Velkoněmecké říše, co začal s převýchovou celého národa a s přestavbou celého německého hospodářství na základě hodnot práce. Tři roky trvalo, než se zorganisovala jednotně v celé Říši výchova německé mládeže tak, jak ji dnes známe. Dnes všechna německá mládež je zapojena do povinné služby.“.V další části projevu, ve kterém se měla zhodnotit dosavadní půlroční přípravná fáze budování Kuratoria, Moravec zajímavým způsobem reagoval na dosti podstatnou problematiku, totiž otázku budoucnosti českého národa v novém prostoru, když podtrhl, že němečtí nacionální socialisté se staví více než pozitivně k výchově české mládeže v podobném duchu jak tomu bylo v případě mládeže německé:
„Škarohlídové, kteří trpí krátkozrakostí anebo si úmyslně zakrývají oči, vykládají, že prý Němci český národ chtějí udolat, vyhladit. Měli by k tomu ten nejlepší prostředek, kdyby nás nechali žít, jak jsme žili před čtyřmi lety, kdyby nám bránili v tom, abychom se od nich učili, abychom neztvrdli, abychom nemohli být jako oni nacionálními socialisty, kteří dobyli celou Evropu a kteří si tu Evropu nechtějí nechat, nýbrž vrátit ji evropským národům ve chvíli, kdy nechají koketování s nepřítelem.

Kdyby to Říše myslela s Čechy záludně, v prvé řadě by se musela snažit, aby český národ neměl silnou mládež. Kdyby Říše chtěla český národ pomalu pochovat, stačilo by, aby nechala jeho mládež žít, jak žila, v rukou starých intrikánů. Stačilo vše nechat při starém. Mládež národa je obrazem jeho budoucnosti. Proto český mladík přestrojený za potápku představoval vlastně kus českého osudu. Nic lepšího si náš nepřítel nemohl přát. Národ s takovou blaseovanou mládeží měl dny spočítány.
Dnes jsme se s touto chorobou vypořádali a právě naši němečtí přátelé nám podali pomocnou ruku. Půjdeme-li důsledně po cestě, kterou jsme nastoupili před půl rokem, bude čeká mládež v dohledné době podobně tvrdá jako mládež německá a naše budoucnost stejně dobře opřena jako budoucnost německá. Proti minulosti bude však podstatná změna: Nová silná mládež česká bude v mládeži německé vidět staršího, zkušenějšího bratra, který ji pomůže v těžkostech.

Proto dnes nad cvičnými tábory české mládeže vlají obě vlajky, proto v českých cvičných táborech znějí písně obou národů, proto je tam svornost ve stejné míře ve vítězství naší společné věci, ve vítězství nacionálněsocialistické revoluce. Proto mládež českou je společný Vůdce s mládeží německou a tím je Adolf Hitler. Ta v něho věří, poněvadž jedině on může zajistiti český zítřek a starou českou kulturu, která je stejně majetkem naším jako naší Velkoněmecké říše, kulturu našeho lidu, s níž se dnes těší nejen každý upřímný Čech, nýbrž i každý poctivý Němec. Nesešli jsme se teprve včera. My Češi žijeme s Němci ve společném prostoru a v jediné Říši již přes tisíc let. A to něco znamená. Zde mluví společná krev, k níž se dnes připojila také společná víra.“

V proslovu na schůzi Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě z prosince 1942 Moravec naznačil, že události z března 1939 byly z jeho pohledu v podstatě jistým potencionálním zvýhodněním oproti jiným evropským národům, které v prvních letech zvolily cestu ozbrojeného konfliktu s Německem:

„Pokud jde o český národ a jeho poměr k nacionálněsocialistické revoluci, byly a jsou tu ještě veliké politické kapitály ve hře. Český národ se prvý v Evropě dobrovolně vzdal boje s Velkoněmeckou říší, když prohlédl včas hanebnou hru svých tak zvaných demokratických spojenců. U nás se neválčilo jako v Norsku, v Holandsku a v Řecku. Proto také politicky byl poměr českého národa a zemí, ve kterých žije, pevně upraven. Máme Protektorát, máme svého presidenta, svou vládu, své správní úřady.
Žádný jiný evropský národ nemá tak výhodné podmínky ke startu do Nové Evropy jako právě my. Česká autonomie byla totiž zajištěna ještě před válkou. Česká otázka nebude proto problémem budoucího míru. Nemůže býti revidována a nebude revidována, zachová-li český národ věrnost k Říši, již tlumočil jeho zákonný státní president 15. března 1939 Vůdci Adolfu Hitlerovi.
Poněvadž Říše se svými spojenci zvítězí, největší podíl na vítězství připadne tomu, kdo nejdéle při vítězi stál. Skutečnost, že jsme se připojili k Říši dobrovolně ještě před válkou, je pro český národ velmi cenným poukazem do budoucnosti. Ale proplacen bude, jen když se doplní zásluhami o vítězství.
I v tom směru nemám o český národ obav. Pracuje na poli, pracuje v továrnách, neposlouchá šílených rad poplašených Židů z Londýna a Moskvy. Trochu jiné je to s českou školenou vrstvou, kde jsou stále ještě skupiny nenapravitelných. Ty kazí dobrou pověst ostatní inteligence, která už dobu pochopila. Před půl rokem celý národ doplácel na několik zločinců. Dnes celá inteligence se dává do jednoho pytle s tou částí, která prosí prostě o výprask“, vracel se Moravec k událostem kolem atentátu na Reinharda Heydricha.

Otázka potírání ideologických nepřátel, o které Kuratorium jako budoucí organizace české mládeže logicky také nemělo mít nouzi, a stejně tak otázka (přechodného) válečného strádání se odrazila v ministrově projevu:
„Je přirozené, že každý z nás se dívá směrem k zítřku. Válka přec není sama sobě cílem. Válka je těžkou zkouškou k trvalému míru. Proto si nesmí nikdo představovat, že dnešní poměry jsou něco trvalého, ať už jde o stravování nebo o policejní opatření.
Pokud nepřítel bude hledět v Evropě získat spojence v podobě spiklenců a atentátníků, vždy to bude mít zlé následky pro národ, v jehož středu podobná sebranka se vyskytne. (...)
Čím bude válka delší, tím bude jasnější třídění duchů a tím důkladněji se probojuje zápas obou světů uvnitř Evropy a také v našem národě. Nikomu není už tajemstvím, že boj Říše s pátou kolonou nepřítele mezi námi probíhá pro nepřítele velmi neblaze. Jedno ohnisko odporu a propagandy za druhým se vybírá, jeden komediant za druhým se neopatrně prozrazuje, poněvadž hrát se nedá dlouho.
Je stará zkušenost, že mnohé dobro z počátku je trpkou školou, hlavně když se mu nechce rozumět. Jsou rozmazlené děti, které nerady chodí do školy. Zhýčkaným národům nevoní škola revoluce, která jediná zaručuje budoucnost evropské kultuře. Proto, kde nepomáhá domluva, tam musí zasáhnout síla. Evropští národové budou přivedeni k rozumu i proti vůli politických vysloužilců staré doby. To vidíme dnes na Francii. Tam, kde není dobré vůle a kde mluví do správy ještě staré stíny, tam se velkomyslnost nevyplácí, poněvadž se pokládá za slabost, které třeba využít k zradě a obelstění.
Všem nám je jasné, že věci budou vypadat jinak, jakmile padne konečné rozhodnutí a nepřítel požádá na kolenou o příměří. Pak všichni Šavlové revoluce přes noc se promění v Pavly. Nebude už třeba nikoho zavírat. Každý bude nacionálním socialistou a nejvíce se budou přitom zaklínat revolucí její včerejší nejzarytější nepřátelé.“
.
V závěru svého projevu vyzýval Moravec instruktory české mládeže k tomu, že je na nynější české mládeži, aby napravili to, co „pokazili staří“:
„Otázka české budoucnosti není už dávno otázkou politickou, nýbrž otázkou zásluh o vybudování nového řádu. Kde to starým není jasné, tam musí se vší energií zaskočit mládí a vyspravit, co staří pokazili. Jaké zásluhy si získá česká mládež, takový bude osud českého národa.
Půjdete-li věrně se svou vládou, budete-li věřit nacionálněsocilaistické revoluci, budete-li poslouchat našeho Vůdce Adolfa Hitlera, české jméno bude opět slavné, jako bylo slavné vždy v minulosti, kdy Čech byl věrný Říši a kdy ze síly Říše jsme čerpali dech nového života.
Jen jediná cesta je před vámi a to je cesta Říše, cesta nacionálněsocialistické revoluce, cesta Nové Evropy, cesta života!“ [64] . .

.

Zápis mladistvých

Uvedení do funkcí okresních pověřenců Kuratoria. Na snímku
hovoří dr. František Teuner ( 9. 3. 1943 ).

Přiblížilo se první výročí vytvoření „vlády 19. ledna“. Ministr školství Emanuel Moravec promluvil v pondělí 18. ledna 1943 k německým a českým novinářům a podal obsáhlý přehled činnosti vlády za první rok jejího působení. Zde se dostal opět k tématu převýchovy společnosti a mládeže:
„Jestliže Říše nám ušetřila boj s živly upsanými starému nepřátelskému řádu, úkol náš soustředil se proto na to, abychom získali lid, který stál na rozcestí, který bylo třeba správně informovat a situaci mu po pravdě vyložit. Těžiště našeho úsilí však spočívalo na výchově mládeže. Zde se můžeme chlubit pozoruhodnými pokroky, i když se mnohý zásah zdá laiku zprvu nepochopitelným a vykládal se ve smyslu nepřátelského tlachu.“Prozatím byla tedy provedena evidence spolků, které přicházely v úvahu pro povinnou službu mládeže jako výchovná ústředí. (Moravec: „Ideálním vzorem je nám tu Hitlerova mládež v Říši. Nyní se přezkušuje u každého spolku pečlivě, jak dalece vyhovuje požadavkům po stránce tělovýchovné i politické. Zde se musí postupovat opatrně, aby nevzešla škoda.“) Současně se cvičili instruktoři ve výcvikových táborech a organizovaly krajské a okresní dozorčí orgány. [65].Počínaje 18. lednem 1943 se konaly soustavné zápisy mladistvích ve věku od 10 do 18 let pro povinnou službu mládeže. Na nárožích a na úředních vyhlašovacích plochách visely výzvy obecních a ostatních úřadů, aby se mladiství včas přihlásili do organizace povinné služby. V textu přihlášky vydané Kuratoriem byli mladiství tázáni, jsou-li členem nějakého spolku mládeže. Tímto způsobem se získával přehled o tom, jak byla mládež aktuálně organizována ve spolcích, které vlastně byly konstrukčními body při výstavbě organizace.
.
Mezi protektorátním obyvatelstvem kolovalo ohledně budování Kuratoria pochopitelně mnoho dohadů, nejistot a spekulací, samozřejmě také účelně šířených opozicí. Šuškalo se, že čeští mladí lidé budou odvlečeni od svých rodin do pracovních táborů apod. Řada občanů se pod vlivem šeptandy obávala své děti do péče Kuratoria vydat a zasílala českomoravským úřadům žádosti o uvolnění svých ratolestí z povinné služby mládeže. V druhé půlce ledna, kdy současně probíhala postupná evidence mladistvích, přešel zároveň protektorátní tisk k široce založené informativní kampani. V tomto případě šlo skutečně o tiskem uváděné objektivní informace, které se snažily vyvracet bludy o odvlečení do pracovních táborů.Tisk také líčil situaci v podstatě tak, že nejde o nic mimořádného, nýbrž že česká mládež musí dohnat to, co už jiné národy mají za sebou:
.„Viděli jsme svého času za sjezdu evropské mládeže ve Wienu, že téměř všechny evropské země a národy mají mládež semknutou v jednotné frontě. Vedení mladých evropských národů věnují velkou pozornost výchově mladé generace, již se odstraňují přežité formy liberalismu a upravuje půda pro nový životní řád. Jen česká mládež si sama nevytvořila podobnou organisaci. Proto musilo odpovědné vedení národa zasáhnout a připravit předpoklady, aby se mládeži usnadnila cesta do nového věku. Za tím účelem bylo vytvořeno Kuratorium pro výchovu mládeže, jehož členové už také jak známo zastupovali českou mládež na sjezdu a zajistili jí její místo mezi mládeží nové Evropy.
Toto Kuratorium organisuje nyní službu mladistvích. Služební povinností je členství ve spolku, který Kuratorium pověřilo, a konání služby v tomto spolku; činnost spolku, aby mohl splnit svěřené úkoly, se nebude omezovat jenom na sport nebo tělesnou výchovu, nýbrž musí dát mládeži také vědecké a odborné vyškolení a utvářet její charakter. Služba mládeže bude tudíž uspořádána podobně, jako je v organisacích mládeže jiných evropských národů, kde byla za léta získány praktické zkušenosti. Tělo i duch budou pěstovány stejnoměrně: předmětem výchovy je celý člověk a jejím cílem je vychovat zdravou, charakterově pevnou a ve svém povolání zdatnou generaci.
Podle zásady, že mládež má být vedena mladými lidmi, bude výchovná práce svěřena mladým lidem, obeznámenými s otázkami naší doby. Lhůta přihlášek je do 1. února.“ [66].Každý mladistvý měl u příslušné úřadovny obdržet formulář k vyplnění a odevzdat do 1. února 1943. Za řádné přihlášení mladistvích byli odpovědni jejich zákonní zástupci. Povinné službě podléhali všichni mladiství protektorátní příslušníci arijského původu od 10. až do dokončeného 18. roku, pokud měli své stálé bydliště v Čechách a na Moravě. Osvobozeni trvale nebo občasně mohli být jen ti mladiství, kteří svou neschopnost nebo podmíněnou schopnost prokázali lékařským vysvědčením. Ovšem „povinná služba mládeže nabízí však takové možnosti sportovního a duchovního otužování, že jistě nebude nikoho, kdo by se ji chtěl takto vyhnouti. Je to zároveň služba nejvýš čestná; proto z ní mohou být vyloučeni všichni mladiství, kteří se dopustí nečestného jednání anebo jiným špatným chováním vzbudí pohoršení“, psalo se např. v Lidových novinách 24. ledna 1943.
.
Vládním nařízením bylo již stanoveno, že Kuratorium bude moci prověřit praktickým provedením povinné služby ty spolky, které dosud pracovaly ve výchově mládeže, tedy sportovní a turistické spolky, stavovské organizace atd. Vybrané a prověřené spolky měly potom také obdržet obnosy na úhradu výloh povinné služby mládeže ve formě podpory z veřejných prostředků. Spolky, jejichž trvání by se pro výchovu mládeže v rámci povinné služby ukázalo jako „neúčelné“, stejně jako spolky, které by se při provádění povinné služby mládeže porušily vydaná nařízení, mohly být Kuratoriem rozpuštěny nebo sloučeny s jinými spolky, přičemž se jejich mění zabavilo nebo přikázalo jinému spolku. Mladistvím bude později předložen seznam spolků, které Kuratorium pověřilo provádět povinnou službu mládeže. Bude jim dokonce ponecháno na vůli vybrat si spolek, do něhož chtějí vstoupit. Byl-li mladistvý již členem takového spolku, zůstal v něm ovšem i nadále. Mladiství, kteří by konali povinnou službu ve spolku, který by byl z uvedených příčin rozpuštěn nebo sloučen, byli ovšem převedeni vždy do spolku jiného. [67]
.
Protektorátní tisk se snažil uvést některé skutečně nereálné spekulace v obyvatelstvu na pravou míru, vyvracet je, a šel tak daleko, že povinnou službu prezentoval v podstatě jako formu zábavy a přínosného osvěžení:
„Kuratorium učinilo důkladné přípravy, jejichž je soupis mládeže závěrečným článkem. V těchto dnech byla registrace zakončena. Při jejím zahájení byl oznámen smysl povinné služby mládeže: přesto, jak u nás často bývá, začali někteří lidé opět kombinovat dohady, co bude znamenat tato služba a vykonstruovali i různé nesmyslné závěry. Není pochyby, že praxí se velmi rychle vyvrátí všecky tyto pošetilé dohady a že se rodiče, kteří se dnes obracejí na ministerstvo lidové osvěty či dokonce přímo na ministra a na kuratorium pro výchovu mládeže, se žádostmi, aby byly jejich děti osvobozeny od služby, po případě, aby nebyly posílány do výchovných a dokonce i do pracovních táborů, sami jen s úsměvem vzpomenou na tyto své obavy. Povinná služba mládeže bude totiž spočívat ve správném využití a řízení určité části volného času mládeže. Dostane se jí potřebné duchovní výchovy a sportovní i tělovýchovné činnosti, aby se na hřištích tělesně osvěžila, aby se podporoval její správný růst a ovšem také, aby se účelně řídila její výchova duchovní. Mládež bude provádět pod vedením kuratoria a jeho instruktorů a pracovníků to, co dříve dělávala v tělovýchovných organisacích a ve sportovních spolcích, ovšem nikoli už bez jednotných směrnic a mnohdy bez správného zaměření k tělesnému zdraví a vývoji tělesné zdatnosti, nýbrž podle účelného plánu, který stanoví kuratorium a jehož provedením pověří spolky, které budou uznány za schopné tuto službu mládeže provádět.
Jde tedy v podstatě o osvěžení i zábavu, nikoliv o pracovní službu: Nebudou také zřizovány žádné pracovní tábory; tábory kuratoria slouží jedině k výchově potřebného počtu instruktorů a vedoucích. Ostatně je patrné už z toho, že touto službou je povinna mládež mezi 10 až 18 lety, která navštěvuje buď školu nebo se učí řemeslu či jinak se připravuje na své budoucí zaměstnání, že nemůže jít o povinnost čistě pracovní. Časové rozvržení služební povinnosti bude asi takové, že se vždycky na několik hodin v týdnu sejde mládež na hřišti, kde bude pod vedením zkušených instruktorů pěstovat sport, tělovýchovné hry a jiné cviky podle soustavy, odpovídající tělovýchovným a zdravotnickým zásadám, v určitou hodinu pak se sejde vyslechnout přednášku, výchovný film, učit se sborovému zpěvu, navštívit společně vhodné divadelní představení a pod.“ [68]

Slavnostní zahájení činnosti ve Slaném.
V předvečer čtvrtého výročí 15. března 1939, přesně řečeno v sobotu 13. března 1943, byla oficiálně zahájena činnost Kuratoria, kdy se v budově městského divadla ve Slaném uskutečnil při této příležitosti slavnostní akt. Kuratorium sice bylo založeno na konci května 1942, ovšem oficiálně svou činnost zahájilo po absolvování intenzivní přípravné fáze až o deset měsíců později. (Proč bylo pro tento účel zvoleno právě město Slaný, není zcela jasné. Ve zprávě ČTK se hovořilo v této souvislosti pouze o „probudilém a pokrokovém městě Slaný“.) [69]

.
Kuratorium zahájilo svoji praktickou činnost „slavnostním projevem mládeže“ ke čtvrtému výročí Protektorátu. Nedělní České slovo (stejně jako veškerý protektorátní tisk a rozhlas) o tom referovalo druhý den na první stránce v článku „Významná manifestace české mládeže pro Říši“. [70].V Městském divadle byli ve velkém počtu přítomni žáci a studenti slánských škol. Zúčastnili se nejen slavnostního sobotního shromáždění, ale i čtvrtečního nácviku. V knize M. Moulise „Mládež proti okupantům“ na onu událost vzpomíná jeden z tehdejších studentů slánské obchodní akademie: „Manifestace měla být v sobotu a my, studenti obchodní akademie, jsme se velmi divili, proč jsme náhle již ve čtvrtek byli pozváni do budovy divadla. Šla nás slušná řádka již ze školy, pak se k nám připojilo gymnázium a učňovská škola. Zaplnili jsme bezmála celý sál a se zájmem jsme čekali, co se bude dít. Nakonec nás překvapil kamarád okresní pověřenec Lisec, z jehož dlouhé řeči jsme se dozvěděli, že v sobotu bude přítomen sám Moravec a jiní významní hosté, a že je tudíž nutné, aby vítání dopadlo co nejlépe.“ [71].Historik Milan Hes podává ve své práci vcelku obsáhlé svědectví o tehdejších událostech ve městě: Do Slaného se 13. března 1943 již od rána sjíždělo velké množství mladých lidí. Část domů ve městě byla vyzdobena prapory Říše a Protektorátu. Do „slavnostně naladěného“ Slaného se dostavili i významní hosté, o jejichž přítomnosti podává svědectví pod nadpisem „Jásavý projev mládeže“ časopis Zteč:

„Oficiální hosté, v zastoupení říšského protektora SS-Obersturmbannführer Fischer, za říšské vedení mládeže Gebietsführer Knoop, za vládu Protektorátu její předseda profesor dr. Jaroslav Krejčí, ministr školství a ministr lidové osvěty, předseda Kuratoria pro výchovu mládeže Emanuel Moravec a ministr zemědělství a lesnictví Adolf Hrubý i další.“.

Před budovou okresního soudu nastoupilo v trojřadu 200 čestných účastníků výcvikových táborů Kuratoria a ministr Emanuel Moravec spolu s bývalým vedoucím mládeže Vlajky Františkem Teunerem a Karlem Mihalčíkem za zvuků pochodu provedli přehlídku.
Hosté vešli do budovy okresního úřadu. Zde je v zasedací síni uvítal okresní hejtman Josef Procházka a starosta Slaného J. J. Pála.(narozen 1882, byl v letech 1940-1944 starostou Slaného, v roce 1945 byl zatčen a v roce 1947 odsouzen na doživotí. Zemřel ve vězení v Ilavě na Slovensku v roce 1963). Po uvítání se hosté pěšky přemístili do divadla. Slavnostní atmosféru ve Slaném dokreslovala hned dvě hudební tělesa. Zatímco na náměstí vyhrávala hudba vládní policie, u okresního úřadu to byla v krojích vystrojená hornická kapela.
Jeviště divadla ve Slaném bylo bohatě vyzdobeno prapory Říše, Protektorátu a znakem Kuratoria. Součástí výzdoby byly obrovské transparenty s hesly, adresované mladé generaci: Nová doba potřebuje nové lidi, Služba je nám ctí – tak ostatně zněl i nadpis Moravcova proslovu na shromáždění. [72] Prestižní místa na jevišti obsadili jednak účastníci devátého výcvikového tábora na Čeperce a třetího zvláštního tábora v Prachovských skalách, přízemí bylo rezervováno pro slánskou školní mládež a veřejnost. [73]

„Naše škola zaplnila galerii. Byl jsem tehdy žákem čtvrté třídy obecné školy chlapecké. Odrostlejší mládež byla na balkoně. Z vysoko umístěné galerie jsme dobře viděli na slavnostně vyzdobené jeviště. Které se hemžilo mnoha potentáty v civilu a uniformách. Naši dětskou pozornost vzbudila různost uniforem: převládala hnědá barva, nechyběla ani černá barva patřící příslušníkům zbraní SS. Uniformy se lišily od těch, které jsme znali od vojáků místní posádky Wehrmachtu nebo od členů Luftwaffe, kteří měli svoji pozorovatelnu na Slánské hoře“, vzpomínal s odstupem více než šedesáti let pamětník V. Moucha.

.
Poté co usedli prominentní hosté do loží, zazněl z jeviště sborový přednes. Následovaly projevy. Jako první vystoupil okresní pověřenec Kuratoria František Lisec a po něm obsáhle promluvil generální referent Kuratoria František Teuner.

V úvodu svého projevu připomněl dr. Teuner význam 15. března 1939. Čtvrté výročí 15. března bylo dle Teunera vhodnou dobou, „abychom ukončivše všechny potřebné přípravné práce, mohli slavnostně zahájit začátek naší výchovné práce v české mládeži.“ [74] V další části projevu generální referent Kuratoria řekl:
„V tento den se nastupuje nová cesta k výchově mládeže, která je hlavním ručitelem české budoucnosti v rámci velké Říše. Právě tato válka ukazuje, jak připojení Čech a Moravy k velké Říši bylo důsledkem přirozených vztahů, kromě toho však také společných zájmů a společné osudovosti tohoto celého prostoru. Tato válka není jen válkou Němců, nýbrž i válkou všech Evropanů. (...)
Je to boj až do zničení bolševismu, který vždy znamenal vraždění, zkázu, rozvrat a zoufalství. (...) Víme, že Žid a bolševik jsou přímými paliči této války, a proto používáme i dnešní příležitosti, abychom se jménem celé české mládeže znovu přihlásili na stranu těch, kteří bojují vítězný boj s touto rakovinou celého lidství. Je povinností rodičů i dětí, vychovatelů i vychovávaných, zanést toto rozhodnutí i do nejtajnějších koutků své duše, rozhodnutí o tom, kde je jejich místo a kam patří i svou nejtajnější myšlenkou. Kdo dnes třeba jen jedinou myšlenkou koketuje s bolševismem, ať si před svoje svědomí postaví obraz statisíců dětí sovětského svazu, dětí hladovějících a bloudících bez cíle po ulicích sovětských měst. Našim vzorem není lidská troska, jak ji vytvoří z mladého člověka židovský bolševismus, nýbrž mladý krásný chlapec a zdravá dívka, jak je známe z pochodujících formací německé mládeže. Proto se naše mládež dnes řadí do duchovního nazírání mládeže německé.“Dr. Teuner přešel pak ve svém projevu ke konkrétní podobě prostředků, které byly zvoleny jako vhodná forma výchovy mládeže, vyzdvihl ale také význam kulturního a tělovýchovného usměrňování mládeže:
„Generace mladých lidí, která vyroste na výsluní výchovné práce Kuratoria, bude pevnou nositelkou ideálů nového řádu. Proto také s největší radostí a hrdostí můžeme dnes zahájit výchovnou činnost v mládeži a jako svědky o jistotě této započaté práce a dalších úspěchů připomínáme stovky námi vychovaných instruktorů. Za prostředníky a vykonavatele výchovných směrnic a příkazů byly zvoleny sportovní, tělocvičné, kulturní, vlastivědné i ostatní české spolky v Protektorátu a tím jim byla dána možnost nového života a daleko vyšší cíl a krásnější práce, než doposud měly. (...)
Výcvikové tábory školí dnes pro celou mládež nový vychovatelský dorost vedoucích starších kamarádů. Výchovné činnosti v naší mládeži budou poskytnuty všechny pomůcky, film, kniha, zpěv, přednáška, hudba, divadlo, loutkové divadlo i každý jiný obor výchovného působení. Naše mládež musí poznat cenu kamarádství, cti, povinnosti a hrdinství. Celonárodní kulturní činnost bude doplněna kulturní tvořivostí našich mladých lidí. Budou vedeni k plnému porozumění pro umění a český mladý člověk právě tak, jak je tomu v Říši, musí přispět svou mladistvou iniciativou a činností do společné pokladnice kulturní Evropy.Náš časopis „Zteč“ a celé písemnictví mládeže, ozdravené potřebnými změnami, bude mládeži dobrým vychovatelem a rodičům bude dobrým pomocníkem.
Rozvíjíme široký program na půdě Sociální pomoci i s ostatními institucemi. Naše zdravotnictví mládeže na podkladě odborné spolupráce s lékaři bude ochráncem tělesného zdraví mladého českého člověka. Tělovýchova, jak ji provádíme v našich táborech a budeme provádět v celé mládeži, není jenom pouhým sportem, nýbrž i osvěžující a posilující činností mladého organismu. Úkolem Kuratoria je, aby veškerá mládež mezi 10 a 18 lety měla možnost plného tělovýchovného výcviku a na podkladě moderních a vyzkoušených zdravotních zásad mohla právě v dobách vývoje i útlého mládí upevňovat a posilovat svoje zdraví.
„vychovávat Říši i vlastnímu národu slušnou, povinností dbalou, schopnou, ukázněnou a zdravou generaci. V tom je naše vlastenectví, v tom je i náš socialismus, v tom je i náš poctivý a zdravý poměr k životu a práci.“
K tělovýchově a sportovní činnosti podotkl dr. Teuner, že cílem sportovní výchovy není ojedinělá sportovní hvězda, ale vyšší zdravotní průměr a tělesná zdatnost celku: „Tím bude posílen i vlastní sport, poněvadž z vyššího zdravotního průměru veškeré mládeže bude vycházet i větší počet sportovně vynikajících jedinců.“ [75]Teuner vyzdvihl i několik pozitiv, kterými by budoucí česká mládež měla disponovat: „Radost místo zoufalství, sebevědomí místo otrokářského přikrčení, kázeň místo anarchie, mravnost místo zvrhlictví, láska místo zákeřnictví, povinnost a čest místo zahálky a nectností.“ [76]

František Teuner ve Slaném slíbil, že Kuratorium bude mít pro potřeby české mládeže k dispozici všechny dostupné materiální i lidské zdroje. Za potřebné zázemí poděkoval říšskému protektorovi i protektorátní vládě Jaroslava Krejčího. Projev ukončil výkladem symboliky znaku Kuratoria, který byl zde ve Slaném poprvé prezentován: „Znak symbolizuje tisíciletý příklad svatého Václava orlicí svatováclavskou a doplněním znaku hákového kříže na její hrudi spolu se znaky slavných zemí Čech a Moravy. Pochopí-li každý význam i závazky těchto symbolů a bude-li vždy v jejich znamení vedena výchova naší mládeže, pak také vyplní se slova modlitby: nedej zahynouti nám, ni budoucím!“Pod levým křídlem svatováclavské orlice byl umístěn znak Moravy (šachovaná orlice) a pod křídlem pravým znak Čech (dvouocasý lev). Znak měl symbolizovat ochranu českých zemí Říší a respekt české mládeže k ideám nacionálního socialismu. Svatováclavská orlice odkazovala na v této době často skloňovanou svatováclavskou tradici.
.Pod Moravcovým dohledem vznikla i uniforma Kuratoria, jejíž střih, barva i označení odpovídaly německému vzoru. Bílé košile s černými vázankami a tmavými kalhotami svořily stejnokroj řadových členů Kuratoria. Honosnější uniformu měli právo nosit pouze vedoucí funkcionáři a absolventi kuratorních výcvikových táborů. Jednací řečí Kuratoria byla ustanovena němčina.
.Ale zpět k Teunerově projevu, během něhož měla probíhat dle protektorátního tisku divadlem vlna euforie. Veřejnost a obzvláště mládež měla být nadšená a měla burácivě tleskat.

Po Teunerovi oslovil v začínajícím odpoledni shromážděné posluchače ministr Emanuel Moravec a přečetl poselství státního prezidenta Emila Háchy, ve kterém se konkrétně pravilo:
„Česká mládeži! Není to po prvé, kdy se obracím ze svého úřadu k české mládeži. Již v roce 1940 jsem s uspokojením zjistil, že česká mládež má smysl pro odpovědnost a kázeň, a výslovně jsem vzpomenul nových cest, jež musí nastoupit. Nepřestal jsem ani potom sledovat život i povinnosti našich mladých hochů a dívek a pozoroval jsem, v jaké nevýhodě byli tito mladí lidé zejména za mládeží německou, kdyby jejich mimoškolní výchova měla i nadále zůstat bez cílevědomého veřejného vedení, neseného novým světovým názorem.
Dnes již máme toto vedení v Kuratoriu pro výchovu mládeže a na všech českých mladých lidech jest, aby se uchopili s plnou důvěrou a dychtivostí poskytnuté příležitosti.
Musí býti ctižádostí každého českého hocha i dívky, aby se přiblížili vzoru vynikajících hochů a dívek německých, kteří vědomím pospolitosti, obětavosti a mnohde i opravdovým hrdinstvím přizpůsobili dřívější dětskou bezstarostnost požadavkům tvrdé doby. Zdůrazňuji, jak jsem již dříve učinil, že válka klade dnes obtížnější podmínky, než za kterých žila mládež v dobách mírových.“ [77]

Emil Hácha své poselství zakončil slovy: „Pod vedením Vůdce Adolfa Hitlera se rodí nová Evropa, pro kterou Říše přináší dějinné oběti. Jednejte tak, abyste pro tuto novou Evropu byli připraveni jako celí čeští mužové a ženy.“ [78]

Z jeviště bylo přečteno i poselství státního sekretáře Karla Hermanna Franka:
„Čeští jinoši a české dívky! Pod vedením Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě zahajujete dnes nový úsek dějin české mládeže. Počátek své práce spojili jste s dnem, který představuje mezník v dějinách českého národa. Bylo to 15. března 1939, kdy se pod vedením svého státního presidenta dr. Emila Háchy český lid přihlásil k evropskému středu a kdy nalezl novou formu soužití s německým národem. 15. března letošního roku chystáte se vyvoditi důsledky z přiznání svého národa a svého státního presidenta, abyste mládeži dali novou výchovu, spojenou s novou životní náplní. Česká mládež se staví do šiku s ostatní evropskou mládeží a tím projevuje, že je rovněž rozhodnuta pracovat na novém řádu v tomto životním prostoru. Mládež je vždy průkopníkem nových ideí. Tak také váš mladiství rozmach sklidí úspěch, jestliže se s radostným srdcem a jasnou myslí dáte do svého úkolu. S mou podporou můžete přitom počítat.“ [79]

Ministrova slova měla být často přerušována „bouřlivými projevy souhlasu nadšené přítomné mládeže“. Manifestace byla zakončena projevem pocty Vůdci a přednesem hymen Říše a protektorátu. Její rámec vytvořil společný zpěv pochodových písní, mezi nimi byl přednesen i nový pochod mládeže, dále sborová recitace hesel a hudba vládní policie. Prominentní hosté se zúčastnili slavnostního oběda v reprezentačním sále Městské spořitelny ve Slaném.
[80]
.Samozřejmě, že události ve Slaném z března 1943 neušly ani „československé exilové vládě“ v Londýně, která záležitost sledovala s nelibostí a částečně i nervozitou – převýchova české mládeže v nacionálněsocialistickém duchu v jistém smyslu odporovala i podstatné složce „protiprotektorátní“ propagandy, kde otázka údajně hrozící likvidace českého národa či jeho vystěhování hrála nemalou roli. Rysy plánované výchovy české mládeže v rámci Říše však těmto vizím poněkud protiřečily. Vztah Londýna ke Kuratoriu byl tedy od počátku ryze nepřátelský a dle výpovědi generálního referenta Kuratoria dr. Teunera docházelo dokonce i ke skrytým vyzvědačským pokusům: „Mnoho lidí projevilo od začátku snahu spolupracovat, mnoho jich přinášelo projevy oddanosti a pohotovosti, bohužel ale musím konstatovat, že z devadesáti procent to byli agenti nepřátelských exponentů, kteří k nám byli vysíláni, aby vyzvídali. Budeme začínat svou práci se značnou nenávistí a nepřejícností svého okolí. Naše situace je těžší než situace německého národa, protože český národ nemá tak slavnou přípravu, jakou bylo pro Němce buršáctví.“ [81].
Londýnský exil byl událostmi ve Slaném skutečně do jisté míry znepokojen. Například Jaroslav Stránský, ministr spravedlnosti „československé exilové vlády“, jenž promlouval na vlnách BBC pravidelně k občanům Protektorátu, věnoval zahájení činnosti Kuratoria se Slaném svou rozhlasovou relaci z 21.3.1943. Nesla příznačně název „O mládež“. V úvodu promluvy přiznal, že když poslouchal výzvy a odezvy z Městského divadla ve Slaném, bylo mu „velmi těžko“. Nepodléhal však skepsi a promlouval do rozhlasu: „O mládež, jejíž cit a rozum vzdělávala ještě naše svobodná rodina a škola v pravdě a počestnosti, není třeba se bát. Ti už rozumějí, ti už se neodrodí, s těmi nic nepořídí zrádce, který Němcům slíbil, že českou mládež do roka nikdo nepozná.“ Více se Stránský obával o ovlivňování mladších českých dětí, „duchovně ještě nevyzbrojených“. Kriticky hodnotil metody a cíle, které si Kuratorium pro sebe ve Slaném vytýčilo: „Česká mládež má uvěřit, že náš národ nemá stejné právo, aby si své věci sám spravoval, jaké mají národy jiné. Česká mládež se má zpronevěřit mrtvým buditelům a křísitelům a má se svěřit jen živým uspavačům a vrahům. Má pohrdnout Palackým i Masarykem a má ctít Hitlera a Himmlera. Má za zrádce považovat Eduarda Beneše a za hrdinu Emanuela Moravce“. Jako odpověď na hesla Kuratoria nabádal českou mládež, aby se obracela k prvorepublikovým a obrozeneckým autorům: „Veďte mládež, aby četla staré knihy – v nich se uchovává mládí národa.“ [82]

POKRAČOVÁNÍ. Na konci seriálu bude uveden přehledný rozcestník s odkazy na jednotlivé díly. Další díl následuje 8.11.2009.

První díl Druhý díl Třetí díl Čtvrtý díl Pátý díl

Zvláštní poděkování autora náleží Vladimíru Kordovi za poskytnutí obrazového materiálu ze svého archivu.
.
Poznámky:.[63] Mohutná manifestace české mládeže, Lidové noviny 16.9.1942, str. 2

[64] Moravec, Emanuel, Víra, kázeň a vytrvalost ,14.12.1942, In: O český zítřek, Orbis Praha 1943, str. 350-363

[65] Výchovný plán národa, Lidové noviny 21.1.1943, str. 3
[66] Povinná služba mládeže, Lidové noviny 21.1.1943, str. 2
[67] Povinná služba mládeže. Jak bude organisována, Lidové noviny 24.1.1943, str. 2
[68] Povinná služba mládeže. Jde v podstatě o osvěžení i zábavu., Lidové noviny 6.2.1943, str. 2
[69] Ve věrnosti Vůdci a Říši je naše síla a budoucnost, Lidové noviny 14.3.1943, str. 1
[70] Hes, Milan: Založení Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Slánský obzor, ročník 13, Slaný 2006, str. 52-54

[71] Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Svoboda Praha 1966, str.146

[72] Hes, Milan: Založení Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Slánský obzor, ročník 13, Slaný 2006, str. 52-54

[73] Ve věrnosti Vůdci a Říši je naše síla a budoucnost, Lidové noviny 14.3.1943, str. 1

[74] Hes, Milan: Založení Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Slánský obzor, ročník 13, Slaný 2006, str. 52-54
[75] Mládež hlavním ručitelem budoucnosti, Lidové noviny 14.3.1943, str. 1
[76] Hes, Milan: Založení Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Slánský obzor, ročník 13, Slaný 2006, str. 52-54
[77] Poselství státního presidenta k české mládeži, Lidové noviny 14.3.1943, str. 1

[78] Hes, Milan: Založení Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Slánský obzor, ročník 13, Slaný 2006, str. 52-54
[79] Nový úsek dějin české mládeže, Lidové noviny 14.3.19443, str. 1
[80] Hes, Milan: Založení Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Slánský obzor, ročník 13, Slaný 2006, str. 52-54
[81] Gebhart, J., Kuklík, J.: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha 1996, str. 227-228
[82] Hes, Milan: Založení Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Slánský obzor, ročník 13, Slaný 2006, str. 54-55

Václav kontra Boleslav

Bohumil Doležal

Občané ve svobodném státě mají bezpochyby na starosti mnoho důležitějších věcí, než jsou zrovna státní svátky. Přesto stav státem uznávaných svátků vypovídá o stavu společnosti. Je například legrační, když jako slovanské věrozvěsty uctíváme dva Řeky. Bylo méně legrační a závažnější, když Česká republika slavila jako svůj nejvýznamnější státní svátek vznik jiného státu, totiž meziválečné ČSR. Jako bychom náš nynější stát byli považovali za pouhou nedokonalou náhražku toho dřívějšího. Tuto věc dává nový zákon o státních svátcích do pořádku. (Článek vyšel v listopadu 2005 – pozn. Redakce NS).

.

.Největší problém máme s osmadvacátým zářím, lépe řečeno s kádrovým profilem svatého Václava. Zaslouží si ten člověk vůbec, abychom ho oslavovali? Podle premiéra Zemana (a nepochybně i mnoha dalších) to byl zbabělec a kolaborant. Možná, že se na něj vztahují Benešovy dekrety, živá a neohebná páteř našeho právního řádu. Je zajímavé, že se v národě, který v průběhu svých nejnovějších dějin vynikl spíše jinými ctnostmi než úpornou bojovností, najde spousta lidí, kterým víc než mírumilovný kníže imponují drsní válečníci, Boleslavové, Přemyslové Otakarové a další. Zdá se, jako by tu platila nepřímá úměra: čím větší posera, tím větší rabiáty uctívá. Když ovšem jde do tuhého, shromažďují se lidé docela spontánně kolem panovníkovy sochy: viz srpen 1968.

.

To, co o svatém Václavovi víme, je legenda. Je obtížné zkoumat její historickou věrohodnost. Je zároveň nevěcné předpokládat, že je vylhaná. Legenda má smysl. Smysl této legendy spočívá v tom, že jsou věci důležitější než vytvoření a posilování impéria: spravedlnost, pokora, milosrdenství, láska k bližnímu. A dokonce že impérium, které není prodchnuto příkazy spravedlnosti, pokory, milosrdenství a lásky k bližnímu, nestojí za nic, byť by se rozkládalo od Jadranu po Balt. Svatý Václav zjevně navazoval na jiného kolaboranta, kolaboranta s Římany, který na přelomu letopočtu mluvil o tom, že je třeba na kámen odpovídat chlebem, milovat nepřátele, dávat to, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu.

.

Zákonodárci zvolili šalamounské řešení. Dvacátého osmého září bude svátek, nikoli však svatého Václava, nýbrž české státnosti. Podobně byl za bolševického režimu svátkem dvacátý osmý říjen. Říkalo se mu sice Den znárodnění, ale každý věděl, co se pod tím skrývá. Tenkrát to bylo vnuceno, dnes jsme v tom dobrovolně.

.

Poslanecká chytristika nemůže zakrýt skutečnost, že naše společnost je rozdělena. Když kdysi družiníci Boleslava II. šturmovali slavníkovskou Libici, volali údajně: „Je-li vaším svatým Václav, je naším Boleslav.“ Mezi stoupenci svatého Václava a svatého Boleslava probíhá zápas o to, jak bude vypadat v budoucnosti český stát. Jak vidno, není to nic nového.

.

Převzato z www.cs-magazin.com (listopad 2005)

Výchovný pohlavek izraelského premiéra platil i rakouské delegaci

Lukáš Beer

Svůj proslov držel iránský prezident Manhmoud Ahmadinejad na valném shromáždění OSN v New Yorku ve středu (23.9.2009) před prořídlými lavicemi zasedacího sálu, protože delegace z USA, Argentiny, Kostariky, Nového Zélandu, Austrálie a několika evropských zemí – Německa, Velké Británie, Dánska, Francie, Itálie a Maďarska - „z protestu“ sál spěšně opustily. Důvodem mělo být Ahmadinejadovo konstatování, že Izrael uplatňuje v palestinských oblastech politiku genocidy, a obzvláště pak jeho věta, že se „nedá akceptovat, aby malá menšina ovládala svými komplikovanými sítěmi politiku, hospodářství a kulturu v rozsáhlých částech světa a vytvářela novou formu otroctví.“

.
Iránský prezident v předešle citované větě sice nejmenoval napřímo Izrael popř. proizraelskou světovou lobby, všeobecně je to tak ale chápáno. Mluvčí zastoupení USA při Spojených národech Mark Kornblau k tomu konstatoval: „Je politováníhodné, že pan Ahmadinejad zas opět jednou zvolil nenávistnou, urážlivou a antisemitskou rétoriku.“

.
Rakouská delegace zůstala sedět na místě a vyslechla si Ahmadinejadův projev až do konce. Ve zprávách rakouského státního rozhlasu ORF se „incidentu“ na shromáždění OSN uvádělo, že prezident Ahmadinejad ve svém projevu nepopíral holocaust, a proto zůstala rakouská delegace dál sedět na svých místech.

.
Výchovný pohlavek následoval druhý den z úst izraelského premiéra Benjamina Netanyahu. Ten atakoval všechny zástupce při OSN, kteří řeč iránského prezidenta nebojkotovali, jakožto i organizaci Spojených národů samotnou, kterou obvinil z tendenčnosti. Netanyahu dal zástupcům 192 členů OSN jasně na vybranou: „Chcete stát na straně Izraele nebo na straně teroristů?“. Třetí možnost, totiž nestát ani na straně Izraele, na straně jakýchkoliv teroristů ani terorizujících států, Netanyahu takticky jaksi opomněl zmínit. „Nestydíte se? Nemáte slušného chování?“, rozčiloval se Netanyahu, a jedním dechem potíral „tyrana z Teheránu“ a Goldstoneovu zprávu o izraelské ofenzivě v pásmu Gaza jako „jednostrannou a nespravedlivou“ nebo jako „překrucování pravdy“ a „perverzi spravedlnosti“. Dnešní situaci pak srovnával se situací po 2. světové válce: kdyby se prý dnes dalo na úsudky některých zemí, museli by se tehdejší spojenci, kteří porazili Německo, jevit dnes jako váleční zločinci.

.
Rakouský ministr zahraničí Michael Spindelegger před novináři reagoval na výtku, proč se národní delegace země během projevu iránského prezidenta nezvedla ze svých křesel jako například zástupci Německa, slovy, že rakouská delegace se orientovala podle chování zástupců Švédska, jejichž země v současné době předsedá EU, a také obhajobou, že takováto reakce byla domluvena pouze pro případ, kdyby prezident Ahmadinejad ve své řeči popíral holocaust, což se ale nestalo.

.
To už ale následoval další výchovný pohlavek, tentokráte z domácí půdy: Izraelitská obec ve Vídni (Israelitische Kultusgemeinde), strana Zelených, různé NGOs ale také – poněkud překvapivě – FPÖ – se rozzlobily nad chováním domácí delegace na půdě OSN. V případě FPÖ je však nutno podotknout, že jde o reakci komunálního politika Davida Lasara, který je zároveň členem Israelitische Kultusgemeinde. Vzhledem k tomu, že posledně jmenovaná organizace běžně nadává politické straně FPÖ a jejím některým představitelům do „sklepních nácků“, jde o poněkud neobvyklou konstelaci v rámci projevování protestů proti chování rakouské delegace, navíc kdy vládní strany SPÖ a ÖVP k věci spíše mlčí.

V prohlášení Izraelitské náboženské obce se ve zvyklém stylu praví: „Izraelitské náboženské obce Rakouska jsou nanejvýš znepokojeny chováním rakouského zastoupení v OSN. Mnoho evropských delegací během projevu Ahmadinejada opustilo zasedací sál, rakouská delegace, posílena politickými hosty z Vídně, zůstala v sále. Také delegace Německa opustila zasedací sál. Měla by to být snad známka toho, že zpracovávání nacionálněsocialistické minulosti je v Německu pokročilejší než v Rakousku? Nebo jsou to hospodářské rozvahy či kombinace obojího?“

.
Sionistický a ostře protiiránský spolek „Stop the bomb“ zorganizoval před vídeňskou operou protestní shromáždění proti projevu iránského prezidenta, na které zavítal i prezident Izraelitské náboženské obce Ariel Muzicant. Ten promluvil před asi tři sta účastníky demonstrace a v rozhovoru s rakouskými novináři obvinil pak politickou reprezentaci země, že se zříká „symbolických gest protestu proti iránskému režimu, aby se neohrozily vynikající hospodářské vztahy rakouských firem s Iránem. Jsou to tyto obchody a je to tato rakouská politika, které udržují antisemitský režim v Teheránu i se svým atomovým programem při životě“.

.
Oněch 300 protestujících Rakušanů na akci „Stop the bomb“ však netvoří zrovna reprezentativní průřez rakouským obyvatelstvem, což napovídají už samotné názvy organizací a spolků, které k účasti na protestu vyzvaly: Svaz sociálně demokratických Židů – Avoda, Křesťané na straně Izraele – Rakousko, Rakousko-izraelská společnost, Akce proti antisemitismu v Rakousku, Izraelitská náboženská obec, Komunistický svaz studentů a studentek – Levá kandidátka, Zelení Andersrum Vídeň (organizace homosexuálů), Sionistická federace v Rakousku, Women International Zionist Organisation, Zwi Perez Chajes lože B’nai B’rith, Spolek pro sekulární a demokratický Irán, Misrachi Rakousko, Scholars for Peace in the Middle East-Austria, Liberální forum (mimoparlamentní neúspěšná politická strana, která se v roce 1993 odštěpila od FPÖ, je silně proimigrační a „promenšinová“), Studijní zastoupení judaistiky, Café Critique a další.

.
Izraelem protežovaná bojkotující politika proti Iránu na poli veřejného mínění a diskuse je pochybná a reprezentanti západních hodnot by kromě toho měli být schopni Ahmadinejadův projev ustát, vyslechnout si ho a pak jej dejme tomu podrobit konstruktivní kritice prostřednictvím věcných protiargumentů.