Jakousi červenou nití ve Vlkových článcích jsou opakovaná tvrzení, že prý komunistická historiografie údajně líčila tzv. československý, resp. „druhý český odboj“ jako málo významný. I ve svém aktuálním článku Václav Vlk doslova píše: „Také komunisté hned po roce 1948 zapěli stejnou píseň o nezodpovědném Benešovi a nesmyslnosti nekomunistického odboje a „zbytečných obětech“. Nacistům a stalinistům moc a moc vyhovuje pohádka o zbabělém českém národě. Oni přeci nepotřebují svobodný sebevědomý národ.“
Každý odchovanec komunistické výuky dějepisu zajisté může potvrdit, že to, co Vlk píše v první větě, skutečně takto řečeno opovídá realitě. Opravdu, západní odboj byl narozdíl od toho komunistického líčen jako břídilský a "vzdálený lidu". Nezmohl se prý na nic jiného než na atentát na Heydricha, který byl sice spravedlivý a odvážný, ale po praktické stránce kromě mezinárodního ohlasu nic nepřinesl a navíc jen zbytečně "podráždil Němce". Že by ale „stalinistům“ vyhovovala pohádka o zbabělém českém národě? To je ovšem naprostý nonsens autora zcela obracející pravdu naruby. Zde tedy opět viditelně figurovalo přání jako otec Vlkovy myšlenky. Komunistická propaganda líčila Čechy ("český lid") jako velký národ odbojářů, "zrádců a kolaborantů" mělo být málo.
Pro ty, kteří už trochu pozapomněli, co se v komunistických učebnicích dějepisu vyprávělo o období Protektorátu a o „heydrichiádě“, a pro ty, jež neměli to štěstí odkroutit si povinnou školní docházku před rokem 1989, si nyní občerstvíme nyní výukovou látku z učebnice dějepisu pro 8. ročník základní školy, vydané v roce 1984. Následující text může posloužit jako velmi reprezentativní a přehledná osnova výkladu českých dějin let 1939-1945, tak jak jej viděla komunistická historiografie. Mimochodem následující pasáže se nikterak neliší od toho, jak látku pojaly svého času učebnice pro studenty středních škol a gymnázií. Zde tedy doslovně citovaný výběr z podstatných pasáží, popisující poměru v Čechách a na Moravě po 15. březnu 1939:
„Na území Čech a Moravy byla nastolena krutá fašistická diktatura… Nacisté zavedli teroristický režim opírající se o okupační armádu a policii (gestapo). Hned v prvních měsících byly zatčeny tisíce lidí a zavlečeny do koncentračních táborů… Na všech školách bylo zavedené povinné vyučování němčiny. Snaha fašistů o poněmčení – germanizaci – byla součástí jejich plánu na vyhlazení českého národa. Český lid se s okupací nesmířil. I v těžkých podmínkách se postavil fašistickému útlaku na odpor. Demonstrace v den výročí vzniku Československa, 28. října 1939, ukázaly světové veřejnosti, jaké je skutečné smýšlení českého národa. Jednou z obětí brutálního fašistického zásahu byl student Jan Opletal, jehož pohřeb se stal dějištěm další protifašistické demonstrace. Odpovědí okupantů byl tvrdý teror. 17. listopadu 1939 popravili devět studentských funkcionářů, na 1200 studentů odvlekli do koncentračních táborů a zavřeli všechny české vysoké školy…
Už od počátku okupace Čech a Moravy zakládali protifašisticky orientovaní příslušníci české buržoazie ilegální odbojové organizace. V roce 1940 se spojili v Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD), které bylo ve spojení s buržoazní emigrací v Londýně. Vedoucí silou protifašistického odboje byla Komunistická strana Československa v čele se zahraničním vedením v Moskvě… Odbojová činnost v těžkých podmínkách fašistického teroru vyžadovala velkou osobní statečnost a obětavost…
Buržoazní emigrace v Londýně vytvořila československou vládu a Edvard Beneš se znovu ujal funkce prezidenta. Londýnské centrum zahraničního odboje nesouhlasilo s aktivním masovým odbojem na domácí půdě a bojovalo proti základní politické linii KSČ, jež chtěla postavit do čela národně osvobozeneckého zápasu dělnickou třídu…
Součástí plánů na zajištění německé světovlády byla postupná likvidace Židů, Slovanů a dalších tzv. rasově méněcenných národů. Němci je pokládali za otroky a za prostředek, který měl sloužit jejich dobyvačným zájmům… Fašistický teror vyvolával v okupovaných zemích stále silnější odpor pokrokových sil. Zpočátku jen živelné projevy odboje nabývaly postupně organizovanější podoby. Hlavními organizátory odbojové činnosti byly komunistické strany… Pomocí letáků a ilegálních tiskovin seznamovaly odbojové organizace obyvatelstvo s vývojem válečné situace, vyvracely lži fašistické propagandy a posilovaly naději na porážku fašistických států. Ilegální pracovníci organizovali různé formy odporu – sabotáže v továrnách a dopravě, zpomalování tempa výroby, shromažďování vojenských, hospodářských a politických informací o fašistech, které předávali státům protihitlerovské koalice. Připravovali podmínky přechodu k otevřenému ozbrojenému boji proti okupantům. Svoji činnost zaplatilo mnoho členů odboje životem… Významnou sílu představovalo partyzánské hnutí v Polsku, Francii a později v Československu a v severní Itálii….
Po napadení Sovětského svazu zesílila odbojová činnost našeho lidu. V Čechách a na Moravě rostl v továrnách počet sabotáží, dělníci zpomalovali práci, v železniční dopravě byly poškozovány vagóny a různá zařízení. Z iniciativy KSČ se rozrůstalo stávkové hnutí. V září 1941 vytyčilo 2. ilegální vedení heslo: „Nacismus chce zničit všechno české – vše české musí povstat, aby zničilo nacismus!“… Rozmach protifašistického odboje vyvolal zuřivou reakci fašistů. Jejich prvním opatřením bylo jmenování bezohledného fašistického generála policie a SS Reinharda Heydricha (Rajnhard Hajdrich) do funkce zastupujícího říšského protektora…. Uvěznění členové a funkcionáři KSČ a příslušníci odbojových organizací byli popraveni. Nelidským terorem, mučením a s pomocí sítě zrádců rozbili fašisté odbojové skupiny české buržoazie. Narušena byla i odbojová síť KSČ…
Za této situace vyslalo vedení československého zahraničního odboje v Londýně na území Čech parašutisty, kteří měli provést atentát na Heydricha. Přes varování domácích odbojových skupin před dalekosáhlými důsledky tohoto činu londýnská buržoazní emigrace svůj plán nezměnila. 27. května 1942 uskutečnili Čech Jan Kubiš a Slovák Jozef Gabčík atentát, na jehož následky Heydrich zemřel. Lid přijal smrt kata českého národa se zadostiučiněním, jako odplatu za zvěrstva páchaná na jeho rozkaz. Mezinárodní ohlas tohoto odvážného činu byl velký. Ukázal světu, že český národ nebyl umlčen ani pokořen. Uskutečnění atentátu mělo však pro český lid a jeho odbojové hnutí strašné následky, neboť atentát byl proveden jako izolovaná akce, bez spolupráce s lidovým hnutím odporu. Fašistický teror byl vystupňován do nepopsatelné krutosti. Na celém území Čech a Moravy bylo obnoveno stanné právo. V prvních dnech po atentátu bylo popraveno 1800 příslušníků českého národa. K odsouzení k trestu smrti stačilo obvinění ze „schvalování“ atentátu. Desetitisíce lidí byly odvlečeny do koncentračních táborů…. Toto krvavé období vešlo do dějin našich národů pod názvem „heydrichiáda“. Fašistický teror vyvrcholil barbarským zničením obce Lidice u Kladna. (Následuje celý odstavec popisující a vyčíslující tragédie v Lidicích a v Ležákách.- pozn. LB)… Tyto nelidské zločiny otřásly celým světem a odhalily pravou tvář německého fašismu.“
Pozoruhodný je také popis kulturního života za Protektorátu v této učebnici pro základní školy:
„Čeští a slovenští umělci zůstali věrni lidovým tradicím naší kultury. Nezlomila je perzekuce, ba ani věznění. Fašisté pronásledovali především komunistické a pokrokové umělce a mnohé z nich popravili…. Filmová tvorba prožívala za války hlubokou krizi. Určitou hodnotu mají z tohoto období jen některé filmy, které natočil Otakar Vávra. Byly to filmy s historickou tematikou.“
A mlhavý údaj o obětech 2. světové války ani náznakem neprozrazoval, že asi 80% z tohoto počtu „Čechoslováků“ tvořili rasově pronásledovaní Židé (podoby k dnešním výkladům o „československých obětech“ nejsou čistě náhodné):
„V žalářích, koncentračních táborech a na válečných frontách zahynulo přes 360.000 našich občanů, mezi nimi na 25.000 komunistů.“
Ostatně v podobném duchu osvětlovaly život za Protektorátu v překypující míře i poválečné filmy a komunistické televizní seriály. Samozřejmě, že tato tvorba zdůrazňovala pouze komunistický odboj. Ale „český lid“ jako zbabělecký a kolaborantský národ rozhodně nevykreslovala, právě naopak! (Nehledě na to, že stavět rovnítko mezi zvláště uvědomělé „kolaboranty“ a zbabělce je velmi záludné. Češi ve své většině byli v závislosti na vývoji na válečných frontách v různých intenzitách přesvědčeni o konečné porážce Německa ve válce. Být „kolaborantem“ z přesvědčení v posledních letech války mohlo pak spíše znamenat notnou dávku odvahy. Už v roce 1941 bylo možné pozorovat, jak čeští funkcionáři v Národním souručenství omezovali intenzitu své vyloženě nutné "na-oko-spolupráce" podle toho, jak se zrovna mezi lidmi šířily zprávy o konci války a o německé porážce.)
Když jsme u komunistické filmové a televizní tvorby ztvárňující život v Protektorátu, vybaví si možná někteří ještě televizní seriál „Rodáci“ z roku 1988. Jeho vysílání tehdy, v době československého vydání perestrojky, vyvolalo velkou vlnu nevole mezi odbojářskými veterány organizovanými v „Československém svazu protifašistických bojovníků“. Objevovaly se na tu dobu skutečně překvapivé polemiky ohledně toho, že seriál odehrávající se ve čtyřicátých letech líčí život hlavních hrdinů v Protektorátu údajně velmi nedůstojně vzhledem k situaci, ve které se „český lid“ tehdy nacházel. Líčil je totiž jako požitkáře všeho druhu, užívající si erotiky a pití alkoholu, a nikoliv jako vzorné a lidsky dokonalé, heroizované odbojáře. Byl kvůli tomu tehdy i velký poprask, vycházely protestní články v tisku, od Rudého práva až po humoristický časopis Dikobraz. A to pouze proto, že seriál nevylíčil Čechy za Protektorátu jako bezchybné vlastence a hrdiny, na což byli lidé v komunistickém Československu zvyklí z podání v jiných produkcích. Každý si nějaký ten patřičný historicko-výchovný seriál určitě dokáže vybavit sám, bylo jich natočeno víc než požehnaně. Seriál „Rodáci“ sklidil tehdy kritiku i z mnoha jiných důvodů, ale mnohým komunistům byl trnem v oku právě pro své příliš málo brutální vykreslení života v Protektorátu.
Václav Vlk st. má však navíc té komunistické historiografii co vyčítat, když sám na druhou stranu téměř důsledně přehlíží český komunistický odboj. V jednom si však komunističtí historikové s těmi dnešními českými historiky ražení takového Eduarda Stehlíka z Vojenského historického ústavu mohou skutečně podat ruku: pojí je panická hrůza z otevřeného odhadu nebo přiznání počtu čistě českých obětí druhé světové války (tedy odděleně od rasově pronásledovaných Židů) bez toho, aby operovali s čísly 340.000-360.000 „Čechoslováků“, kteří „padli, nebo byli popraveni či zavražděni nacisty“. Toho se bála jako čert kříže nejen historiografie komunistická, ale vyhýbají se tomu všemožně i dnešní pěstitelé křečovitého megakultu kolem Heydrichových atentátníků. Příjemnější je pro ně schovávat pravdu za matoucími astronomickými čísly.
