Před 70 lety: Česká filharmonie si získala uznání německého obecenstva v Berlíně a Drážďanech

Výkon českých umělců tehdy vysoce ocenil i „Völkischer Beobachter“
Lukáš Beer

Prof. Václav Talich v rozhovoru s říšským ministrem dr. Josephem
Goebbelsem během jeho návštěvy v listopadu 1940 v Praze. V únoru 1941 pak
na Goebbelsovo pozvání zavítala Česká filharmonie na koncertování do Říše.

Právě uplynulo sedmdesát let od jisté kulturní události, mající svého času díky tehdejším okolnostem svůj zvláštní politický význam. Jisté je, že hlavní protagonista celého tohoto kulturního programu musel o několik let později onoho svého počinu hořce litovat. Byl jím Václav Talich, jeden z nejvýznamnějších českých dirigentů 20. století (1883-1961). Po skončení druhé světové války Talich strávil víc než měsíc ve vězení na základě obvinění z kolaborace. Tato obvinění mu následně skutečně silně zkomplikovala život a vzala mu nadlouho důvěru do další práce. V třetí Československé republice se nezapomnělo na Talichovu bohatou účast na protektorátním společensko-kulturním životě. Vytýkána mu byla zejména také účast na koncertování České filharmonie v říšském hlavním městě a v Drážďanech ve dnech 11.-12. února roku 1941. A aby toho nebylo na přítěž málo, koncerty se uskutečnily dokonce na přímé pozvání říšského ministra lidové výchovy a propagandy dr. Goebbelse.

Bylo ovšem zvykem českých hudebních těles, že se před odjezdem na významnější a větší zájezd do zahraničí veřejně ukázala nejprve doma svému obecenstvu, aby tak prezentovala českému posluchači to, co hodlala na zájezdu předvést. A tak tedy Česká filharmonie před svým zájezdem se světoznámým Smetanovým dílem „Má vlast“ do Říše provedla pod vedením Václava Talicha 8. února 1941 nejprve koncert ve Smetanově síni v Praze. O koncert byl v Praze ihned takový zájem, že bezprostředně po ohlášení byly lístky na představení okamžitě vyprodány. Obecenstvo výkon filharmonie přijalo s velkým nadšením. Kulturní rubriky tehdejšího tisku to nenechávaly bez povšimnutí: „Nezbývá než přáti, aby letošní zájezd Talichův s Mou vlastí do Berlinu a Drážďan (Dresden) měl stejný význam, jako roku 1892 vídeňský zájezd Šubrtův s Prodanou nevěstou. Aby získal pro toto dílo německé reprodukční umění a otevřel mu svět“, konstatovaly tehdy například Lidové noviny.

I německý tisk se pobytu České filharmonie v Berlíně a Drážďanech obsáhle věnoval. Německá zpravodajská kancelář zveřejnila předem informativní článek, v němž byla nastíněna historie tohoto významného českého hudebního sboru. V textu se poukazovalo na to, že Česká filharmonie věnovala v minulosti obzvláštní pozornost slavným německým soudobým skladbám a zdůrazňovalo se, že z českých děl je s tradicí orchestru co nejúžeji spjata Smetanova symfonická báseň „Má vlast“, která má být nyní předvedena i v hlavním městě Říše.

Na pořadu vlastního koncertu v Berlíně byla pak dne 11. února 1941 vedle tohoto Smetanova díla i Beethovenova předehra k „Egmontovi“. Tehdejší německý tisk po vystoupení jednomyslně velmi pozitivně ohodnotil výkon českých umělců. Referent listu Völkischer Beobachter přiřadil pražský orchestr, který přijel do Berlína na pozvání říšského ministra Goebbelse, vůbec k vedoucím evropským orchestrům. „Ve svém dirigentu Václavu Talichovi má šéfa a vychovatele vynikajících kvalit, jehož dvacetiletá práce vedla k výsledkům, na něž Talich i jeho hudebníci mohou být hrdi“, psalo se tehdy v ústředním nacionálně-socialistickém německém listu. List německé pracovní fronty (DAF) Angriff v podobném duchu napsal, že to, co prožil Berlín, překonalo všechno očekávání. Noviny Deutsche Alllgemeine Zeitung napsaly doslova: „Sedmkrát se Václav Talich a Česká filharmonie rozehrála, sedmkrát, když dohráli, zazněl k nim hlučný aplaus. A právem, neboť vynikající pověst, která předcházela tomuto hudebnímu sboru a jeho dirigentovi, se ukázala vskutku pravdou.“ Velmi příznivě vystoupení českého hudebního tělesa ohodnotily ve svém kulturním zpravodajství i berlínské noviny Berliner Börsenzeitung: „Za nynější pohostinskou hru děkujeme podnětu říšského ministra propagandy a lidové osvěty dr. Goebbelse a můžeme přivítat s obzvláštní sympatií také z politických důvodů. Tento triumfální úspěch je současně též ohlasem mimořádně velkorysého a strhujícího výkonu orchestru a dirigentského vedení, svědčícího, můžeme tak říci, o nejhudebnější české hudebnosti. Nade vše příznivý a jednotný dojem večera vyplynul především z jednotnosti programu, jenž po Beethovenově předehře k Egmontovi , hrané s heroickým důrazem, přinesl Smetanovu národní symfonickou báseň a předvedl ji v dokonalosti, jež v harmonickém doplnění oživila právě tak krajinné krásy české země, jako zvyky a obyčeje, báchorky a pověsti jejího národa i hrdinné činy její dějinné minulosti. .. Po tomto velkém a oprávněném úspěchu lze jen podporovat zhusta vyslovená přání, abychom pražské filharmoniky a jejich dirigenta mohli v Berlíně jako hosty pozdravit častěji.“

Stejné skladby stály pak na programu o den později i v drážďanském Gewerbehausu. Ani zde nebyl program německou stranou pevně stanoven a tak Talich prosadil odvážný dramaturgický plán: hrál se Beethovenův Egmont, který takřka glorifikuje odboj proti násilí a hlavně - kompletní Má vlast. Doposud se na území Protektorátu směla ze Smetanova cyklu hrát jenom jeho první polovina. Tím že byl v Německu akceptován celý program, padly vlastně i překážky k tomu, aby mohla být od nynějška hrána Má vlast v celém rozsahu i doma v Protektorátu. Čeští hosté byli před představením v Drážďanech uvítáni na radnici starostou města dr. Klugem a uskutečnila se společná projížďka městem. Večer pak německé obecenstvo zahrnulo orchestr i dirigenta potleskem, který se po přednesu „Vltavy“ a „Blaníku“ stupňoval v bouřlivé ovace. Po zakončení představení se prof. Václav Talich a členové orchestru odebrali do drážďanského radničního sklepa, kde byli hosty starosty města.

Čeští umělci si před sedmdesáti lety získali tehdy u německého publika upřímného uznání. Bylo to uznání, které dirigentu Václavu Talichovi, o několik let později nepříjemně přitížilo.