Navrhuje, aby z euro-zóny vystoupilo především Německo – v případě zavedení nové, tvrdé měny by se tamější obyvatelé oprávněně na tuto změnu těšili, a tudíž by nehrozil masový nával občanů k přepážkám bank z důvodu strachu z nové měny. Později by mohly následovat státy jako Nizozemí, Rakousko a Finsko. Očekáván by byl hodnotový vzestup evropské marky vůči dosavadnímu euru. Musela by se založit nová společná emisní banka a pro vstup do „exklusivního klubu“ by platila přísná kritéria. Především to, aby desetileté půjčky těchto zemí nerentovaly více než 0,5 % nad úrovní odpovídajících německých státních půjček. A k manipulacím rendit směrem dolů podle nákupů půjček Evropské ústřední banky, které se aktuálně dějí v případě Řecka, Irska a Portugalska, by mezi účastníky podílejícími se na oběhu „evropské marky“ v žádném případě nedocházelo. Výhodou by bylo, že „solidnější země by se mohly vrátit k peněžní politice, se kterou Evropská ústřední banka skoncovala minulý rok v neposlední řadě formou nákupů státních půjček“. Slabší země euro-zóny by zaznamenaly snížení hodnoty své měny a tím také měnově politickou flexibilitu, kterou nutně potřebují ke zpětnému získání své konkurenceschopnosti. Exporty ze zemí „evropské marky“ do zbývajících euro-zemí by sice zpočátku klesly, ale po zotavení zemí posledně jmenované skupiny by na jejich straně opět vznikla silnější poptávka po zboží, ovšem na hospodářsky zdravé bázi a ne prostřednictvím financování kreditů. Zůstalo by na samotných zemích eurozóny, zda budou svou státní zadluženost řešit cestou masivní inflace nebo krácením dluhů – každopádně by se to spořitelů v silnějších zemích dotýkalo podstatně méně, než je tomu v současnosti.
Národohospodářské náklady tohoto modelu odhaduje Gerald Mann na dvě až tři procenta ročního hrubého národního produktu, rozděleno na několik let. Silnější země, ve kterých by byla zavedena „evropská marka“, by navíc díky ponechání svých dluhů v měně euro mohly redukovat své zatížení dluhy relativně vůči HNP díky tomu, že jejich tvrdá měna by vůči euru posílila.
Naproti tomu staví Gerald Mann současnou situaci, kdy Řecko dnes potřebuje další finanční injekci. Ekonom nazývá tento současný postup pouze „protahováním konkursu“. Mann kritizuje, že daňoví poplatníci a střadatelé ze silnějších zemí euro-zóny musí nyní ručit za deficit zahraničního obchodu, protože deficitní řecké hospodářství importuje nadále více než je schopno dávat k dispozici. „Jednou se už konečně musí prosadit hospodářsko politický rozum vůči politicky korektnímu odpírání reality“, konstatoval Mann. (-lb-)
