Lukáš Beer
Rakouská odnož sudetoněmeckého krajanského sdružení (SLÖ) běžně udává počet 241.000, ale její vedení samo přiznává, že vyskytující se odchylky v údajích o celkových počtech, které můžeme sledovat u výsledků různých zkoumání za posledních šedesát let, mají důvod v různých sčítacích metodách a že některé starší výsledky se musí dnes korigovat. Nicméně na oficiální údaj “241.000” nedají někteří činitelé sdružení dopustit a skutečnost, že v knize z roku 2007 je uveden údaj podstatně nižší, u nich naráží na nesouhlas a odvolávají se přitom na údaje z tzv. “sudetoněmecké bílé knihy” z roku 1951 (Dokumente zur Austreibung der Sudetendeutschen). Nemluvě o tom, že někteří němečtí historikové uvádějí počet sudetoněmeckých obětí kolem 30.000 či “maximálně 40.000”. A už vůbec tu nezmiňujeme čísla prezentovaná obvykle na české straně.
Uvnitř samotného “landsmanšaftu” se však na druhou stranu ozývaly vlivné hlasy (dokonce i jeden z nejvlivnějších hlasů vůbec), které Badenheuerův “revizionistický” údaj o počtech obětí podpořili jako reálný a velmi střízlivý. Tyto názory jsou pronášeny v tom duchu, že neexistuje důvod k tomu, aby nebyl počet obětí co nejseriózněji znovu přezkoumán, i za tu cenu, že tento výsledek přinese na světlo světa počet s odchylkou směřující směrem dolů od známých “dogmatických” čísel.
Faktem každopádně zůstává: o počtu sudetoněmeckých obětí se smí otevřeně mluvit, smí se o něm otevřeně pochybovat a nezakazuje se provádět nové kritické výzkumy. A nejenom to – na české straně najdeme nejeden případ toho, kdy jsou zločiny spáchané na těchto lidech dokonce bagatelizovány a ospravedlňovány. Ano, i to se smí a není zakázáno, pokud jde o sudetské Němce!
Podívejme se teď na věc z druhé strany. K otázce počtu českých obětí, které přišly o život za Protektorátu, kniha Sudetoněmecké rady z roku 2007 uvádí toto: “Celkový počet Čechů, kteří v protektorátní době přišli o život, ležel zřejmě mezi 8000 a 14.000. Tento počet nezahrnuje židovské oběti s českou identitou, ale zato Čechy padlé na frontách.” Mimochodem autor knihy uvádí i zajímavý odhad počtu Čechů, kteří padli v uniformách Wehrmachtu. V květnu 1939 se asi 90.000 dvojjazyčných Čechů v Sudetech přihlásilo k německé národnosti a z jejich řad pak byli muži jako němečtí státní příslušníci později povoláni do armády. Vezmeme-li v úvahu, že válečné ztráty na německé straně činily asi 5,5% obyvatelstva, přijdeme na odhad asi 5000 padlých Čechů bojujících v německé armádě.
V českých zdrojích nenarazíme prakticky vůbec nikdy na žádné odhady či pokusy vyčíslit skutečný počet Čechů, kteří z politických důvodů či z důvodů stíhání hospodářských deliktů přišli o život v letech 1939-1945 na území Protektorátu Čechy a Morava (resp. v koncentračních táborech mimo území Čech a Moravy). A to vyjímajíc české oběti spojeneckých bombardování jak na území Protektorátu, tak i v případě Čechů pracujících na území Říše. Proč se tomu doposud tak nestalo, proč se o to doposud nikdo přímo nepokoušel? Že by to byl tak přetěžký úkol pro historiky? Nebo že by za tím spíše stály určité obavy z toho, aby snad tento výsledek nepotvrdil skutečnost, že počet obětí “nacistické prezekuce” na české straně ve skutečnosti ani nepřevyšuje počet sudetoněmeckých obětí? Ostatně vycházeje z publikace Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí, vydané v roce 2006 skupinou českých historiků za editorství Martina Hořáka a Tomáše Jelínka, nemohl tento počet českých obětí převyšovat zhruba číslo 40.000. K tomu dospějeme už pouze tím, že od celkově udávaného počtu 122.000 lidských životů, “které si vyžádala nacistická perzekuce”, odečteme počet osob cikánského a židovského původu, tj.osob pronásledovaných z důvodů rasových. Nikoliv z důvodů politických a z důvodů hospodářské kriminality, jak tomu bylo v případě některých občanů české národnosti a “árijského původu”.
Přesto je v českém prostředí naprosto zaběhnutým jevem udávat celkový počet “československých obětí nacismu”, který je minimálně desetinásobně vyšší než samotný počet českých obětí, protože v sobě uschovává především naprosto převažující podíl židovských obětí. V nějaké německy mluvící zemi by se toto české “chlubení se cizím peřím” dalo paradoxně interpretovat také jako popírání holocaustu či jeho rozsahu a jeho intenzity! A co teprve lživá tvrzení o údajném plánovaném fyzickém vyhlazení Čechů po vítězství Říše, se kterými se běžně setkáváme - není to zrovna do nebe křičící bagatelizace a popírání holocaustu?
A tím se dostáváme k žalobě proti Vladimíru Stworovi, kterému byla nedávno udělena podmínka z důvodu obvinění z “propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod” a “zpochybňování holocaustu”. O tomto případě bylo na mnoha jiných místech napsáno už mnoho. Ale položme si na závěr několik (z právního hlediska zásadně nesmyslných) otázek:
- kdy “hardlineři” ze Sudetoněmeckého krajanského sdružení podají žalobu na pana Badenheuera z důvodu “zpochybňování počtu sudetoněmeckých obětí”?
- Kdy už někdo konečně podá žalobu např. na osobu Václava Vlka st., publikujícího na internetových stránkách “Neviditelný pes” pravidelně nenávistné a šovinistické texty ospravedlňující zločiny na sudetských Němcích a zpochybňující počty a identitu obětí?
- A kdy už konečně “Liga proti antisemitismu” či jiná pseudomoralizující aktivistická skupina podá odpovídající žalobu na celou řadu českých publicistů, historiků a politiků, kteří svými mlžícími údaji o “československých obětech nacismu” sebevědomě maskují skutečný rozsah tzv. holocaustu na našem území?
Můžeme kdykoliv otevřeně pochybovat o počtu sudetoněmeckých a českých obětí a stále jej přezkoumávat. Na obou stranách mohou přitom existovat reálné obavy z toho, co tyto výsledky jednoho dne přinesou. Jakoby se míra lidského zla a bezpráví dala měřit podle počtu mrtvých jednotlivců. Jako by záleželo na tom, zda byl počet sudetoněmeckých poválečných obětí větší, menší nebo srovnatelný s počtem českých obětí z let 1939-1945.
Dá se tedy i pochopit, když existují snahy zabránit kritickým výtkám a podhybnostem vysloveným v souvislosti s tzv. holocaustem, i zde existují reálné obavy z následků. Samozřejmě se obvzláště na internetu vždy najde celá řada pologramotných individuí, která provozují “revizionismus” z motivu stupidního antisemitismu, kdy hlavní myšlenkou je cíl zpochybnění všeho, nikoli objektivní touha po pravdě. V zásadě však nelze potírat seriózní snahy přezkoumávat počty obětí jak na sudetoněmecké a české, tak i na židovské straně.
Závěrečná slova třetí obhajovací řeči Vladimíra Stwory nechť tedy poslouží jednak jako varování, ale zároveň i jako určité povzbuzení do budoucnosti:
"Všichni víme, že toto je politický proces, a já zde stojím za to, co Orwell vystiženě nazýval ideozločinem. Existují kruhy, které jsou rozhodnuty vidět mě na hranici za každou cenu. Ve své zaslepenosti nevnímají, že jejich snaha je kontraproduktivní, že se jim sice snadno podaří mě umlčet, ale nikdy se jim nepodaří zakázat lidem pochybovat. A můj případ bude sloužit nikoliv jako varování, ale jako roznětka. Více lidí se bude ptát, co je to za historickou událost, o které se nesmí ani pochybovat. Ti lidé si svým krátkozrakým trvání na mém potrestání sami řežou pod sebou větev, na které sedí."
