 |
| Foto: archiv Lukáše Beera |
Zajisté se proti tomu dá namítat, že vždycky v dějinách, a obzvláště v kulturních dějinách, patřilo k signatuře jakéhokoliv libovolného aktuálního období oplakávat také nedostačující výkony vlastní doby, a tím úpadek hodnot především ve srovnání s minulostí.
Kultura, stejně tak kultura v německých územích královských zemí Čechy a Morava, není ani v záznamu jdoucím pozpátku věcí výčtu a statistiky. Tak úchvatná je samozřejmost, rozměr a síla toho, co probíhá pod tématem „sudetoněmecké kulturní výkony“. To, co dnes nazýváme německou kulturou – ať už tou předanou z historie nebo tou z přítomnosti – by se zmrzačilo v jednoduché torso, pokud bychom se měli pokoušet vypustit nebo odstranit to sudetoněmecké. V celistvosti se zviditelní nejen tvůrčí síla jedné národní skupiny, nýbrž stejně tak jednota naší kultury, která je obklopována kulturní rozmanitostí všech německých národních kmenů.
A solitaire v německé literatuře je Oráč z Čech od muže se jménem Jan z Teplé (nar. kolem roku 1350 – zemřel 1411 v Praze), nejprve městský písař Žatce, poté školní rektor a nakonec protonotář v Novém městě pražském. Byl učeným mužem, majícím duchovně blízko k vedoucím osobnostem nové doby, pocházejíc z cechu oněch notářů, jež v novém právu a novém myšlení školil Jan ze Středy. Z bolesti ze ztráty ženy se stává básníkem díla, které překonalo staletí a jež se stává prvním prozaickým literárním dílem německé rané renesance. Když o několik desetiletí později vznikl knihtisk, byl „Oráč“ první ilustrovanou knihou a jednou z nejvíce tisknutou knihou v tehdejším regnum teutonicum. A jak hluboce bylo toto dílo v 30tých letech minulého století zakořeněno v zemích Sudet, vyplývá z toho, že ještě v roce 1933 byl vydáván kulturní časopis pro Němce v Československu, který nesl jméno „Ackermann von Böhmen“ (Oráč z Čech). Když o 10 let dříve začal vysílat rozhlas, přeměnilo se divadelní zpracování na rozhlasovou hru, která šla přes všechny německé vysílače.
Nuže, vrcholný a pozní středověk přinesl první kulturní rozkvět Čech, který se nemusel obávat evropských porovnání. Nebo to snad byla pouze náhoda, že oba nejimpozantnější obytné paláce, které se nám dochovaly ze středověku, stojí v Avignonu respektive v Praze: papežský palác a Hradčany? Pozoruhodným zůstává dnes také, že na pražském královském dvoře panoval od 13. století rozkvět středověké hornoněmecké literatury. Právem se také připisoval jazyku pražského kancléřství, písemnému jazyku na dvoře Karla IV. disciplinovanému raným humanismem, důležitý podíl na vzniku nové hornoněmčiny před Lutherem.
Ve všech oblastech kultury se Čechy prokazují nejen jako účastník evropských a obzvlášť německých proudů, nýbrž jako jedno z center vytvářejících styly. Ohromná díla gotiky, která ještě dnes dávají ráz městského obrazu Prahy, jsou korunována působením stavitelské rodiny Parlerů ze Schwäbisch-Gmündu, kteří pracovali stejně tak v Praze jako v bohatém hornickém městě Kutná Hora. A malířská škola v rezidenci posledních Přemyslovců a pozdějších Lucemburků dosáhla své nejvyšší úrovně v deskové malbě Mistra Theodorika. Vedle toho existovala knižní iluminace nejvyšší kvality, jejíž díla vášnivě sbíral již král Václav IV., stěstím neoplývající syn Karla IV.
Celkem bylo mnoho napsáno o charakteru této epochy, dokonce se často přelo – jak z nacionální pozice, tak i z té sociální a náboženské. Vedle politicky a kulturně ve stejné míře vrcholné epochy za císaře Karla IV. zůstává bezesporu doba Lucemburků v českých zemích také obdobím nejsilnější integrace Čech do Říše. Protože Čechy byly nejpozději od roku 973 lenním členem regnum německých králů, převýšila volba Karla IV. německými kurfiřty v roce 1346 a především posvěcení jeho korunovace v cášském dómě roku 1349 jeho postavení krále jenom proto, že byl jako král český, jsa současně pánem léna z pozice německého krále, sám sobě nositelem léna.
Ve své celé říšské politice zaujímá u Karla IV. jeho české dědičné království nesporně vysokou hodnotu, ostatně to přeci je považováno za předpoklad císařské důstojnosti. Obzvláštním příznakem toho je vedle jiných především ta skutečnost, že Karel IV. v Praze nechal usídlit kancléřství Německého království a tím učinil metropoli na Vltavě hlavním a rezidenčním městem regnum teutonicum.
Nepopíratelné instalování kancléřství Německého království v Praze a zřízení hradu Karlštejn jako místa přechovávání říšských klenot a českých korunních insignií jsou dalším důkazem toho, že Karel ve své zakládací listině Prahu němínil jako sídlo arcibiskupa, nýbrž jako světskou metropoli Říše.
Byl to také on, kdo „potulnému císařství“ od Falce k Falci učinil konec a Říši dal Prahou první pevné sídlo stejně jako tak dlouho postrádané hlavní město. Stejně tak to byl on, který tehdy již známého Jana ze Středy přivedl ze Slezska do Prahy a učinil z něj vedoucího kancléřství Německé říše. A tento muž se okamžitě stává tvůrcem německé spisovné řeči, bez které by Martin Luther podle jeho vlastního svědectví nebyl schopný přeložit Bibli do němčiny.
A se zřetelem k této situaci se sama od sebe vyřeší rozhodující otázka, kde Karel IV. jako německý král mohl nechat usídlit první a tím nejstarší říšskou univerzitu. Tato otázka má rozhodující význam pro téma Karlovy univerzity, protože neexistovalo žádné bezprostřední teritorium v rámci „regnum teutonicum“, nýbrž jen knížectva a svobodná říšská města. Praha byla tedy v tom období dvojitým hlavním městem, metropolí Německé říše a caput regni Čech, srovnatelná zřejmě s Berlínem okolo 530 let později, kdy byl hlavním městem Německé říše, nově vytvořené Bismarckem roku 1871, a zároveň hlavním městem Pruského království. A tím se stává přebytečným spor o to, zda Karlova univerzita v Praze byla založená jako říšská univerzita nebo jen jako pouhá zemská univerzita Čech, jak se nějakou dobu tvrdilo českou stranou až po likvidování Karlovy univerzity Benešovými dekrety v roce 1945.
V univerzitní zakládací listině ze 7. dubna 1348 se uvádí: „Karel, z Boží milosti římský král, vždy množitel Říše a král Čech, k ustavičné připomínce “ … A jako doplnění: Karel IV. mimochodem nezhotovil ani jediný český dvorní dekret v českém jazyce, nýbrž pokud nějaký, tak už v latinském, ale s mnohem větší převahou v německém jazyce. Protože univerzita byla zamýšlena jako říšská univerzita a ne jako pouhá zemská univerzita, člení se studující do čtyř národností – natio ve středověkém smyslu chápáno jako původ, země a narození - totiž „bavorskou“, vytvořenou ze Starobavorů, Rakušanů a Porýňanů, „českou“ (böhmisch) z německých a českých dětí země, Maďarů, Rusů a Srbů, „saskou“ ze Severoněmců a Skandinávců, a „polskou“ ze Slezanů, Duryňanů, Lužičanů, Poláků a Míšeňanů. Není tedy obtížné z toho vyvodit, že němečtí studenti měli vělkou většinu na Alma Mater Pragensis, která měla jako Alma Mater antiquissima psát v Německu dějiny až do 20. století.
POKRAČOVÁNÍ ZDE
