Lukáš Beer
Zdaleka ne každý, který házel do volební urny lístek se jménem Miloše Zemana, tak činil s vnitřním přesvědčením, že se rozhodl podpořit svého ideálního kandidáta – reprezentativního jedince, na kterého by jako občan tohoto státu mohl hledět s respektem a obdivem a na jehož moudré počínání a rozvážnost by mohl být dokonce pyšný. Nikoliv, ostatně není žádným tajemstvím, že většina jeho voličů tak patrně učinila jednoduše z nouze, poněvadž jí nebyl poskytnut atraktivnější výběr.
Mám ještě v živé paměti mediální hysterii rozpoutanou před 13 lety, kdy se ve Vídni dohodli rakouští lidovci a Svobodní (FPÖ), tehdy ještě pod vedením Jörga Haidera, vytvořit vládní koalici. Výsledek známe – následovaly protesty a sankce „Evropské unie“ vůči alpské republice a dokonce i v Praze byly před rakouským velvyslanectvím organizovány demonstrace, pohoršující se nad účastí „hnědé FPÖ“ ve vládě, tj. nad legitimním krokem, vyplývajícím z výsledků demokratických parlamentních voleb.
Proč o tom hovořím: Již kdysi jsem si dovolil poznamenat, že běžná česká média svého času vykreslovala Haidera jako vesměs kontroverzního a xenofobního nacionalistu, ne-li jako primitivního radikála. Představa, že Haiderova politická strana nyní bude zastoupena v rakouské spolkové vládě, vyvolala v Evropě a mezi etablovanými politickými silami tehdy nebývalý rozruch. Mnozí si tehdy na Vídeň povýšenecky ukazovali prstem, kádrovali a arogantně se od ní distancovali, v komentářích a diskusních fórech si kdekdo „povolaný“ odplivl nad „rakouskými nácky“. Bylo jedním ze světlých okamžiků Václava Klause, když svého času pokrytecký postup a sankce Bruselu vůči Rakousku kritizoval.
Možná se mezi čtenáři nachází někdo, kdo alespoň jednou slyšel Jörga Haidera hovořit v reálu, například před televizními kamerami či v debatních pořadech. Takový jedinec si tedy bezpochyby mohl udělat svůj vlastní obrázek nejen o řečnických či argumentačních schopnostech tohoto politika, ale také o tom, do jaké míry bylo jeho chování a vystupování kultivované. Posudek přenechejme tedy každému z nás. Potíž spočívá pouze v tom, že eventuální jazykové bariéry nejednoho Čecha donutí spoléhat se na to, co o Haiderovi psala a jak jej líčila česká média a na slovo povolaní "odborníci". Vycházejíce z dojmu, který o Haiderovi vytvářely a vytváří dodnes české sdělovací prostředky, bychom Haidera museli zařadit do jedné kategorie vedle takového „krajně pravicového politika“ Miroslava Sládka. Pak už lze pohoršení některých českých demonstrantů před rakouským velvyslanectvím v Praze v roce 2000 lépe pochopit - představa, že taková "primitivní rakouská obdoba Miroslava Sládka“ velí několika ministrům ve vládě, musí zákonitě vyvolávat potřebu to těm „Rakušákům“ při této jedinečné příležitosti pořádně natřít.
Ještě v době, kdy na nějaký návrat Miloše Zemana do politiky nebylo ani pomyšlení, jsem si dovolil poznamenat, že zatímco v Česku nad Vídní a nad „kontroverzním“ a nepřijatelným „pravicovým nacionalistou“ Haiderem ohrnují nos, přehlíží nebo akceptují jako samozřejmost, že česká politická scéna nabízí takové exempláře politických osobností, jejichž úroveň vystupování a rétoriky daleko za intelektuálními a verbálními schopnostmi pranýřovaného Haidera daleko zaostává. A zmínil jsem tehdy právě bývalého českého premiéra Zemana a jeho slavné výroky o vyhnání Palestinců z Izraele a o „páté koloně sudetských Němců“.
Doba nám o něco pokročila a stalo se mezitím něco tehdy nemyslitelného – Miloš Zeman sedí na pražském Hradě. Nerad bych se české hlavy státu dotkl, ale naší vlast nyní ve světě reprezentuje člověk, který ve srovnání s intelektuálními, řečnickými schopnosti a vystupováním zesnulého Jörga Haidera zaslouží udělit jednoznačný predikát, který si nedovoluji vyslovit naplno pouze z toho důvodu, že bych byl taktéž nerad považován za primitiva.
Miloš Zeman sedí na Hradě, ale kde je pohoršení zahraničních státníků, kde jsou demonstrace před českými velvyslanectvími a kde je vyhrožování sankcemi Evropské unie? Není snad třeba ani ilustrovat situaci, která by neodvratně nastala, třeba kdyby se ve vídeňském Hofburgu jako nově zvolený spolkový prezident svého času usídlil takový Jörg Haider, a to ještě zvolený přímou volbou. To by se rakouský velvyslanec v Praze musel zřejmě obávat o svůj holý život...
Ale vraťme se do reality. Od inauguračního projevu Miloše Zemana se mnoho neočekávalo. A vskutku, ani jeho slova nebyla českým národem a vůbec českými médiemi přijata s nadšením a zvlášť pochvalně. Zeman si ve svém projevu sice posloužil citátem velkého prezidenta Masaryka a neopomněl zmínit velkého umělce Karla Čapka, aby tak důstojnosti svého úřadu propůjčil určitý glanc, a to přesto že tento úřad od nynějška vykonává právě on.
Je Zeman slepý, hluchý, nevidí reálné problémy českého člověka, nevidí morální stav společnosti nebo nemá snad dostatek fantazie? To skutečně považuje „neonacismus“ za jeden z největších zatěžujících problémů současného českého státu, nebo za „druhý ostrov negativní deviace“, jak to sám takto formuloval?
V ulicích českých a moravských měst „řádí neonacistické bojůvky“? Žiji v druhém největším městě tohoto státu a doposud jsem za celý život neměl tu čest setkat se na ulici s jedinou řádící „neonacistickou“ bojůvkou. Zato téměř denně (v noci) mi dovoluje život ve velkoměstě pozorovat na ulicích žebráky, bezdomovce, drogově závislé jedince, zástupy pouličních prostitutek, dvanáctileté školáky probírající v tramvaji tématiku skupinového sexu nebo dvacetileté kamarádky, bavící se o společné známé, která natáčí porno, a sem tam také po nocích vyřvávající zalkoholizované davy. Nemohu si pomoci, po „neonacistických bojůvkách“ žádné stopy, nikde po nich vidu ani slechu.
Česká média si tohoto Zemanova podivného postřehu pochopitelně také nemohla nevšimnout. Lidové noviny konstatovaly: „Proč vypíchl zrovna pravicový extrémimus, jasně nevysvětlil. A bylo by to třeba. Podle úřadů a oficiálních dokumentů jsou totiž neonacisté v Česku minimálně v posledních měsících v defenzívě.“
Ach tak, „neonacisté“ jsou v defenzivě. Znamená to snad, že v České republice byli „neonacisté“ v uplynulých 20-30 letech někdy skutečně v ofenzivě? Nejpozději zde totiž také narážíme na terminologický pojem, pod kterým si mainstreamová média a Miloš Zeman představují význam slova „neonacista“. Ale buďme důslední, je to především zásluha ubíjející části samozvaných „neonacistů“ samotných, kterým toto nálepkování dělá ve skutečnosti dobře, respektive dobře jejich egu. Nazývejme věci pravým jménem – radikály, apolitické násilnické mládežnické gangy, jistý druh subkultury, částečně uskupení asociálních jedinců, hledajících potřebu kompenzace – zkrátka jeden z vedlejších produktů naší nemocné, pestrobarevné liberálněkapitalistické konzumní hédonistické společnosti, charakterizované ve větší míře nejrůznějšími sociálně-patologickými jevy. Ale nemusíme věc pojímat takto tvrdě, je třeba se podívat pravdě do očí. Je to jenom jeden z projevů duchovního rozpoložení části naší mládeže, která ve vnitřní touze po poznání smyslu svého bytí a po vznešených ideálech v konfrontaci s tím, co jí prostřednictvím mediální výchovy (média sugerují mladým lidem ideály a „ctnosti“ dnešní doby) je vštěpováno, nalézá útěchu právě v tomto druhu životního stylu, postrádajícím ve skutečnosti svojí političnost. Samozřejmě, že přechodné hranice mezi tím, kde ještě stojí jedinec, který je nepoliticky motivován právě tímto způsobem realizování se, kompenzace a životního stylu, a kde stojí jedinec s idealistickými myšlenkami a skutečně politickými cíli, lze někdy těžko určit. Ale„nacismus“, tedy nacionální socialismus, má s obecně vnímaným „neonacismem“ společné jen jediné – totiž pouze 8 po sobě stejně seřazených písmenek.
To by měl vědět i prezident Zeman. Ten však zablábolil o „neonacistech“ následující poznatek: „Jejich členové vyznávají ideologii, která by v případě svého vítězství vedla k vyhubení českého národa, a tedy i jich samých.“
Zde se dostal ke slovu opět fundovaný politolog a historik, poctěný teď navíc ještě prezidentským trůnem. V jednom má ovšem nový český prezident bezesporu pravdu – nenamlouvám si, že by byl snad až tak prozíravý a moudrý, prohlásil přeci něco o „vyhubení českého národa“. To teď ponechme stranou. Mám na mysli „neonacisty“.
Skutečně, v případě vítězství nacionálněsocialistické ideologie bychom v naší společnosti opravdu marně pátrali po „neonacistech“. Ta by se snažila podobné sociálně-patologické jevy, jakým kupříkladu tzv. „neonacismus“ je, vymýtit. A věřím že úspěšně.
