Předchozí díly: 1. díl - 2. díl - 3. díl - 4. díl -
5. díl
6. díl - 7. díl – 8. díl
Atentát na Hitlera. Vzpomínky na Alfreda Rosenberga a Roberta Leye. Konec Třetí říše
Lukáš Beer
 |
V době, kdy se svět zdál z pohledu Jutty Rüdigerové být ještě v pořádku:
Mladé italské fašistky s členkami německého BDM v jednom šiku. |
Dne 20.července 1944 provedli němečtí důstojníci atentát na
Adolfa Hitlera a pokusili se převzít vládu v zemi. Přesně v tento den cestovala
Jutta Rüdigerová z Berlína do Braunschweigu na Akademii pro vedení mládeže, aby tam promluvila před novými vůdkyněmi Svazu německých dívek (BDM). Až v Braunschweigu se dozvěděla o atentátu:
„Já a mé kamarádky jsme se chytly za hlavu, protože jsme nemohly pochopit, jak je něco takového vůbec možné. Z našeho pohledu jsme doposud zažili takového Adolfa Hitlera, který náš národ vyvedl z bídy a pohany a udělal velikým Německo, kterému proto také byla vnucena válka. Tak smýšlela také většina německého národa a bylo to i přesvědčení většiny členů NSDAP. Zhroucení na východní frontě v létě 1944, které nás velmi šokovalo, bylo tehdy mnohými Němci přičítáno zradě tohoto kruhu důstojníků. V našich očích chtěli spiklenci po úspěchu atentátu vytvořit reakcionářskou vládu, zatímco my jsme byli nacionální socialisté. Kdyby měli pučisté úspěch, tak by v Německu určitě došlo k občanské válce, naprosto nehledě na to, že by jim ze strany nepřátelských mocností nebylo uloženo nic jiného než bezpodmínečná kapitulace. Protože Roosevelt a Churchill nevedli válku proti nacionálnímu socialismu, nýbrž proti Německu – a to také jasně a dostatečně vyjádřili.“
Rüdigerová take vzpomínala na skutečnost, že mnoho vedoucích Hitlerovy mládeže bylo v této době nespokojeno s poměry v Německu. Zranění muži a ti, kteří byli v zázemí na dovolené nebo se vraceli z fronty, podávali velmi kritická svědectví o jednání stranických funkcionářů NSDAP nasazených na východě a zcela otevřeně vyslovovali názor:
„Nechceme teď padat frontě do zad, ale až bude válka u konce, uklidíme také ve straně“, přičemž někteří dodávali:
„Společně s Adolferm Hitlerem.“ Požadovali uplatňování vůdcovského principu v harmonii se silnější demokratickou provázaností.
„Výsledek války znemožnil provedení takovýchto plánů“, soudí Rüdigerová ve svých pamětech.
 |
Vlevo nahoře dívka z organizované finské mládeže, dív-
čího svazu Lotta, pečujícího o vojáky i v prvních bojo-
vých linicíh. Vpravo nahoře chlapec ze slovenské
Hlinkovy mládeže. Dole norská mládež organizovaná v
nacionálněsocialistické organizaci Nasjonal Samlings
Ungdomsfylking. |
Na pozvání říšského vedoucího mládeže byl v prosinci 1944 říšský vedoucí
Alfred Rosenberg hostem v reprezentačním domě v Gatowě poblíž Berlína. Zde měla Rüdigerová příležitost jej osobně poznat. Jako baltský Němec, který studoval architekturu v Rize a v Moskvě a dobře znal ruské poměry, se po vypuknutí válečného stavu se Sovětským svazem stal tento muž říšským ministrem pro obsazená území na východě. Rosenberg funkcionářům přítomným na schůzce v Gatowě doporučoval knihu „Gardariki“, jejíž autorkou byla Švédka
Dagmar Brandtová, ovládající mnoho jazyků, mezi nimi i ruštinu a hebrejštinu. Dílo pojednávalo o ruských dějinách, ale ne přísně vědeckým způsobem, nýbrž bylo sepsáno ve formě první osoby jednotného čísla.
„Alfred Rosenberg byl mužem ducha a kultury, byl více filosofem a méně oplýval schopností se prosadit. Sice na jedné straně díky své knize ,Mýtus 20. století‘, která vyšla v miliónových nákladech, přispěl hodně k pochopení filosofie, náboženství a umění, ale v rámci strany tím dosáhl malou odezvu. Jako rozhodný protivník bolševismu odmítal ze zásady spolupráci s Moskvou. Místo toho již ve svém spisu ,Budoucí cesta německé zahraniční politiky‘, vydaném v roce 1927, vyzýval, aby se ,brala v potaz silná separatistická hnutí na Ukrajině a na Kavkazu‘. Během Druhé světové války neměl možnost uskutečnit v obsazených východních územích své dalekosáhlé politické představy, protože se většina úvah vycházejících z Německa vztahovala na vedení války a problémy, kterým se věnoval Rosenberg, měly být řešeny až v době míru.“
 |
| Vidina rodiny evropských národů spolupracujících v Evropě pod taktovkou mocí Osy se odrážela v první polovině 40. let také ve formě výchovy mládeže jednotlivých evropských národů. Vlevo příslušník španějské fronty mládeže (Frente de Juventudes), z níž se měly rekrutovat vedoucí vrstvy strany a státu. Nařízením z prosince 1940 se všechny španělské organizace mládeže sloučily do této "fronty". Na druhém obrázku bulharský "brannik" – bulharští mladí muži procházeli přísnou předvojenskou přípravou, zatímco bulharské dívky byly školeny v sociální oblasti. Podobné úkoly plnila i maďarská mládež v organizaci "Levente" (na třetím snímku zleva). Vpravo je příslušník dánské "National Socialistisk Ungdon" |
 |
| Dívky z dánské státní mládeže. |
Několikrát během své kariéry Rüdigerová byla také svědkem vystpupení dr.
Roberta Leye z Německé pracovní fronty (DAF), který byl všeobecně známý pro svý osobitý způsob neškodného přehánění (například s čísly, říkal že německý dělník klidně bude pracovat nepřetržitě 24 hodin) ve svých projevech. Úředně s ním ve styku nebyla prakticky nikdy, protože její funkce s touto oblastí nikdy nekřížila cestu, ale o Leyovi po válce napsala:
„Dr. Ley byl svým způsobem velký idealista, který učinil mnoho dobrého pro dělníky a mládež. Stačí si vzpomenout na jím založenou ,Kraft durch Freude‘ (KdF, Síla radostí), díky které dělníci poprvé získali možnost cestovat do zahraničí. Lodě KdF například nesměly zakotvit v Anglii, aby tam nevyvolaly u tamnějších dělníků požadavky o podobnou péči.“
S blížícím se koncem války byla Rüdigerová častěji konfrontována s válečnými hrůzami, konkrétně s bombardováním. Jednak zasáhla puma přímo její dům. Trávila koncem roku 1944 dny v Berlíně, kde byly nálady vůči nepříteli díky leteckým útokům čím dál více podrážděnejší. Obyvatelstvo považovalo za velmi cynický akt, když Angličané svrhli v Berlíně před Vánoci 1944 pumu s časovým zapalovačem, který expolodval zrovna na Štědrý večer. Dále vzpomíná na událost, kdy v lednu 1945 šla skupina mladých dívek směrem k Hamburku. Jeden anglický letec se k nim přiblížil tak blízko, že musel rozpoznat, že se jedná o mladé dívky. Přesto pilot střílel do skupiny – bylo mnoho mrtvých a těžce raněných.
„Když jsem obdržela tuto zprávu, odjela jsem ihned do Hamburku a navštívila zraněné dívky v nemocnici“, vzpomíná Rüdigerová.
„Jedna z nich měla na hlavě velký obvaz, protože jí střela zasáhla přímo do čela. Sice ještě žila, ale její stav byl beznadějný – byl na ni hrozný pohled vzbuzující lítost. Za mrtvé mladé dívky jsem položila věnec na krásném hamburském lesním hřbitově. Nezmiňuji to zde proto, abych rozsévala nenávist, ale abych poukázala na hrůzy války, ve které také Spojenci honili lidi jak zajíce, bombardovali nemocnice a lazaretní lodě nebo spoutávali vězně tak, že se sami museli udusit. Přes příkopy a hroby by měli bývalí nepřátelé nechat vládnout rozum a nikoliv emoce a měli by si podat ruce k novému vývoji lidstva, které by si zasloužilo označení humánní.“
 |
| Chlapci z italské GIL... |
Vánoce a příchod nového roku slavila vůdkyně německé dívčí mládeže ve svém náhradním bytě v berlínské čtvrti Grunewald. Se svými „kamarádkami“ si připila
„na blaho Vůdce a naší otčiny s prosbou Bohu, aby nám byl dobrotivý“. Půl roku na to se svou přítelkyní
Hedy Böhmerovou bude nacházet už v americkém zajetí...
Na jedné z posledních schůzí říšského vedení mládeže v březnu 1945, které se zúčasnil jen malý počet dílčích vedoucích, protože museli být na frontě, sdělil
Axmann požadavek
Martina Bormanna, aby byl vytvořen ženský vojenský prapor z dívek BDM.
„Odvětila jsem mu, že naše dívky klidně převezmou až do nejpřednější fronty za naše kamarády Hitlerovy mládeže z brigády likvidující tanky službu ve vojenském zdravotnictví, zpravodajskou službu, stravovací službu a obstarávání všeho druhu. Ale ofenzivní vojenský boj nepřipadá v žádném případě v úvahu, protože to biologicky a psychologicky odporuje dívčímu charakteru, nehledě na to, že pokud by německá Branná moc měla podlehnout přesile nepřítele, nepřineslo by toto nasazení dívek už žádný zvrat.“ V případě oněch zmíněných brigád Hitlerovy mládeže šlo o jednotky, jež měly za cíl likvidovat nepřátelské tanky, kterým se podařilo proniknout do německého zázemí. V únoru 1945 byla vytvořena „1. Panzervernichtungsbrigade“ z mladých chlapců v Berlíně. Axmann na námitky Rüdigerové pouze pokrčil rameny a řekl:
„Je to na tvoji zodpovědnost“. Ta později o tom napsala:
„Dívky ode mě nikdy nedostaly rozkaz k použití zbraně. Pokud nějaká dívka po zbrani sáhla, pak se to dělo určitě v naprostém zoufalství při náporu bolševiků, protože všichni věděli, jak rudá soldateska zacházela se ženami na již obsazeném území: znásilňování a vraždy, pokud si ženy a dívky nevzaly život předtím samy. Jedno z mých posledních nařízení bylo, aby se alespoň dívčí vedoucí vycvičily v používání pistole, kterou ale měly použít k sebeobraně pouze v tom nejkrajněším případě.“
 |
| ... a italské dívky. |
V pátek 13. dubna 1945 opouští Rüdigerová společně s několika referentkami z úřadu říšského vedení mládeže Berlín směrem do Bavorska, do tábora Hitlerovy mládeže poblíž Bad Tölzu. Vlak, který opustil hlavní město Říše večer, potřeboval na jízdu do Drážďan celou noc – normálně by to byla záležitost dvou hodin. Jízda vlakem pak pokračovala přes Čechy. Ve vlaku se rozšířila fáma, že v jednom z vagónů se nacházejí říšské rezervy zlata a proto se na jedné střeše vagonu nachází lehké protiletecké dělo. Lidé tedy meli strach, že nepřítel bude mít o to větší zájem vlak zneškodnit.
„Byly jsme rády, když jsme překročily bavorské hranice a naprosto přemožené jsme přenocovaly na podlaze jednoho malého nádraží, ze kterého jsme mohly pozorovat noční letecký nálet.“ Jízda do Bad Tölzu přes Mnichov se protáhla na jeden týden, do cíle se dorazilo až 20. dubna. Jeden SS-man požádal Rüdigerovou, aby všechny přítomné vůdkyně BDM dala k dispozici na výcvik Werwolfu. Tomu se tak nedělo:
„Pověřila jsem jednu z vůdkyní BDM z mé bývalé vrchní župy, aby posílala všechny vůdkyně BDM, které přicestovaly do tábora, okamžitě domů, protože takovéto nasazení by bylo nesmyslné a nezodpovědné.“
 |
Chorvatská mládež Ustaša – v roce 1942 už polo-
vina všech mladých Chorvatů byla členy organizace. |
Baldur von Schirach vydal nařízení, aby se všichni mužští vedoucí Hitlerovy mládeže přihlásili u 6. armády, a také prohlásil, že Svaz německých dívek od této chvíle rozhoduje samostatně o svém osudu a vše je v rukách říšské referentky.
„K mému úžasu se u mě nahlásila také skupina nemocných a proto předčasně ze své vlasti propuštěných pomocnic protiletadlových děl v uniformách Luftwaffe z Prahy, o jejichž existenci jsem doposud nevěděla. Byla to jednotka Luftwaffe skládající se z dobrovolnic z řad vůdkyň BDM a která byla vedena bývalou sportovní vedoucí z říšského vedení mládeže. Jim všem byla udělena rada, aby se vydaly domů ke svým rodinám.“
Zbytek kádru ženských vedoucích BDM z říšského vedení mládeže pak 30. dubna 1945 pokračoval svou cestu do dětského tábora KLV v Thumersbachu poblíž Zell am See v Rakousku.
„Zpráva o smrti Vůdce nás hluboce zasáhla. Věděly jsme , že je nyní konec s velkolepostí Říše. Ještě sebe samotnou vidím v Thumersbachu sedět u jezera, jak se dívám na nádhernou modrou květnovou oblohu nad kopci hor a jak se divím, že svět nezanikl společně s Adolfem Hitlerem. Ale svět nezanikl, planeta se točila dál, akorát s jiným obsazením na jevišti.“
Byly obstarány falešné osobní průkazy, které měly zabránit tomu, aby vůdkyně BDM při nejlbližší příležitosti padly do rukou rakouských odbojářů nebo příchozích Američanů.
„Já jsem si zvolila jméno mé babičky. Když se k nám vrátil vedoucí Hitlerovy mládeže, hlásil, že v Zell am See se ještě konala smuteční slavnost za Adolfa Hitlera. Pak nám navrhl, aby se každý svým vlastním způsobem, ve svém povolání a za respektování budoucího právního řádu postaral o to, aby se náš lid nadále cítil zavázán národu a sociální angažovanosti tak, jak jsme to to usilovali dávno v nacionálněsocialistickém hnutí mládeže."
 |
Vlevo dívka z holandského Nationale Jeugdstorm, vpravo chlapec z rumunské
státní organizace mládeže, která čítala 3 milióny členů. Její heslo znělo:"Vše
pro vlast, nic pro nás!" |
Co tím bylo míněno, vystihla Jutta Rüdigerová v dopise, který adresovala na Vánoce roku 1998 jednomu ze svých bývalých souputníků:
„Až přijde doba, kdy budeme muset ustoupit tomu novému, pak budeme moci vejít se zdviženou hlavou do věčnosti. Naše generace psala dějiny. Část v dějinách hnutí mládeže, které – ať už je dnes líčeno sebetemnějšími barvami – zde jednoho dne bude zářivě stát, nejen formou praktikovaných ctností jako odvaha, sebedisciplína, kamarádství, věrnost a protřednictvím umělecké výchovy a utváření srdce, nýbrž právě také prostřednictvím různorodého nasazení, ať už v sociálních oblastech, ve zdravotnictví, zasílání dětí na zotavující tábory na venkově, profesní péči, formou trávení volného času nebo v soutěžích všeho druhu, ve sportu, v povolání a musických oblastech jako zpěv a hra na hudební nástroje, ve vytváření děl až po architekturu a techniku. Podle způsobilosti a přirozených sklonů existovalo mnoho možností volby. Dosáhli jsme rozmanitosti v jednotě velkého kamarádství.“
Pokračování ZDE
Zdroj: Rüdiger, Jutta: Ein Leben für die Jugend. Mädelführerin im Dritten Reich. Deutsche Verlagsgesellschaft, Preußisch Oldendorf 1999
