Výprodej

Manfred Maurer 

Po válce získali statky po vyhnaných Němcích židovští veteráni armády
generála Ludvíka Svobody. "Jenomže neuměli hospodařit, moc se jim
tam nedařilo", říká ředitel ústeckého muzea Vladimír Kaiser. Dnes jsou
z vesnice pouze ruiny a český stát je prodává.

Byla to jenom malá zprávička Rádia Praha, které si všimlo vůbec jen minimum médií v Německu, popřípadě v Rakousku: Český stát nabízí na prodej vesnici. Má se prodávat Vitín (Wittine) v okresu Ústí nad Labem. Existuje jedno vysvětlení pro ne zrovna mimořádný zájem o tuto zrpávu: poněkud hrubě totiž přeháněla. Pod pojmem vesnice si člověk představí nakupení obytných domů a hospodářských budov, včetně návsi s nějakým kostelíkem. To se ale ve Vitíně koupit nedá. Protože Vitín už dlouho neexistuje jako živá vesnice. Jedná se už jen o nahromadění stále se rozpadajících ruin na území chráněné přírodní oblasti. Lidé, kteří tu kdysi žili, jsou pryč. Původní němečtí vlastníci obytných domů a selských dvorů byli po válce vyhnáni. Vitín je vesnice duchů, u které se člověk ptá, kdo by ji chtěl vůbec kupovat, i kdyby měla být cena za ní velmi nízká.

Tak si lze vysvětlit, proč zpráva „Vesnice na prodej“ neměla za následek titulky ani v Česku, ani někde jinde.

Vitín vlastně nikoho nezajímá. Opravdu nikoho? Mohli by nebo měli by aspoň existovat zájemci. Mohli by existovat bývalí občané Vitína, popřípadě jejich potomci, kteří by mohli (nezávisle na tom, zda by měli vyhlídky na úspěch) projevit zájem o tehdy uloupené vlastnictví. A mělo by existovat mnoho, mnoho vyhnanců, pro které by případ Vitín vlastně musel mít zásadní význam. Protože je jedno, zda tato vesnice ještě má nějakou zvláštní materiální hodnotu, nebo zda se jedná spíše o bezcennou hromadu trosek. Vitín je totiž symbolem chladnokrevného a arogantního zacházení českého státu s poválečnou minulostí.

Zatímco se chování vlád v restitučních otázkách jinde vůči jiným skupinám obětí dočkalo radikálních změn, nabízí Česko kdysi německé vlastnictví zcela otevřeně na prodej. Zatímco kupříkladu rakouský stát ve svých muzeích zkoumá, popř. dávno přezkoumal každý obraz ohledně svého původu a mnoho uměleckých předmětů bylo navráceno bývalým majitelům [Židům – pozn. překladatele], nemohou sudetští Němci v Česku v něco podobného doufat či něco takového očekávat. Proč vlastně? Je na to snadné vysvětlení: právě protože nic nejde. Troskotá to kvůli nedostatku politické vůle nejen v Praze, nýbrž také v Berlíně – a v následku toho také ve Vídni, která je v této otázce zkrátka příliš malá na sólovou akci.

Ale je to postačující odůvodnění? Nikoliv. Skutečnost, že by se otázka vlastnictví, nehledě na nasazení několika (příliš) málo jedinců, mohla zatlačit do pozadí, souvisí také s tím, že vyhnanci rezignovali a vzdali se masivního angažování se – také cestou nekonvenčních prostředků. Je docela možné, že je to dokonce pohodlnější cesta, protože se tak člověk vyhne konfrontacím, které stojí jen nervy, a možná se mu někdo v bývalé vlasti odvděčí jedním nebo dvěmi přátelskými slovy. Ale cenou za to je vzdání se práva a spravedlnosti. Kdo je ochoten tuto cenu za sebe zaplatit, měl by to umět udělat. Ale protože zjevně mnozí mají vůli tuto cenu zaplatit, zaplatí nedobrovolně také ti všichni, kteří svůj boj o vlastnictví nechtějí takto snadno vzdát.

Nikdo neregistruje Vitín a jeho prodej, ačkoliv se to může stát kdykoliv jinde, třeba i s materiálně mnohem hodnotnějšími nemovitostmi, které si šikovně přivlastnil český stát (a kde se tedy nikdo nemusí obávat, že by restituce vytvořily nové bezpráví).

Vitín by ale celkem mohl mít potenciál k tomu, aby se objevil ve světových zprávách a navštěvovali jej novináři z celého světa. Za tímto účelem by ale nejprve musel být vpraven do podvědomí jako symbol. Třeba se najde několik obyvatel Vitína nebo jejich děti, které se připoutají k ruinám svých někdejších domů nebo tam zřídí protestní stanový tábor, aby se postavili proti prodeji. V Německu se jak známo dalo a dá dosáhnout hodně pozornosti, když se okupuje cizí vlastnictví. Okupace majetku svým majitelem by bylo pro změnu něco nového. To by mohlo vyvolat rozruch, který by otřásl vzdorujícím pražským Hradem ignorance.

Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 13. února 2014.