Němečtí historikové, spolupracující se státním ústavem Istitut für Zeitgeschichte v Mnichově, nabídli v objemné publikaci Standort- und Kommandaturbefehle des Konzentrationslagers Auschwitz, o které byla řeč v předchozí části, průvodní výklad o významu a úloze v této knize zveřejněných dokumentů, přičemž zde jejich stanovisko bylo doslovně tlumočeno. Celé znění úvodu čtenář může najít přímo uvnitř samotné knihy.
Jak již bylo řečeno, obsah knihy je velmi rozsáhlý (více než 600 stran), ale vzhledem k vylíčenému případu Oswalda Pohla (viz předchozí část), budou čtenáře zajisté zajímat následující vybrané dokumenty, přeložené doslovně do českého jazyka.
Jedná se jednak o „Kommandaturbefehl Nr. 6a/40“, vydaný v Osvětimi dne 28. září 1940, ve kterém vedoucí koncentračního tábora v Osvětimi, Höß pod bodem 4.) s platností od 6. 10. 1940 určuje „pracovní dobu pro vězně“ na „7 - 11. 30 hodin“ „13 - 17.00 hodin“.
Od 7. dubna 1941 byla Hössem nařízena pracovní doba vězňů na „6.00 - 11.30 hodin, 13.30 - 18.00 hodin“ (viz Kommandaturbefehl Nr. 3/41). Rozkaz z 15. dubna 1942 (Kommandaturbefehl Nr. 1/42) zrušil „nedělní práci“: „Pro práci v neděli všeobecně mohou být ze strany vedoucích pracovního nasazení v budoucnu uplatňovány pouze činnosti bezpodmínečně nutné k životu, jako např. péče o dobytek, koňská stáj a provoz v kuchyni atd. Dále pouze provádění naléhavě důležitých oprav zařízení, která jsou potřebná pro udržení provozu. Tímto vzniká potřeba, a to se tímto s okamžitou platností nařizuje, aby vedoucí pracovních komand byli vyškoleni tak pečlivě, aby byli schopní vykonat s pomocí pracovního výkonu vězňů předepsané týdenní pracovní pensum za všech okolností v rámci 6 pracovních dnů týdne, které jsou k dispozici. V této souvislosti zmiňuji, že se ukázalo, že dosavadní nedělní práce nepopohnala pracovní stav o nic dopředu, nýbrž že nedělní zaměstnání v celku přivádělo ztráty a nevýhody v nejrůznějších oblastech. Pokud má být dosaženo plného pracovního výkonu prostřednictvím vězně, pak je nutné, aby se pouštěl do každé týdenní pracovní dávky posílen, odpočat a připraven. K tomu potřebuje v neděli klid. (...) Pokud se všechna služební místa nevynasnaží dodržovat tyto zásadní věci, tak bude třeba nadále počítat s vážnými výpadky ohledně pracovní síly lidí a zvířat, a také v budoucnu by přetěžováním sil, které jsou k dispozici, vznikaly velké výpadky, které by znemožňovaly plnit úkoly stanovené koncentračnímu táboru odpovídajícím způsobem; úkoly, které umožňují sloužit neomezeně cílům válečného hospodářství a mají pomáhat dosánout svým podílem konečný cíl dnešního zápasu, totiž vítězství. Podepsán Höß.“
Pracovní dobu vězňů upravuje dále „Kommandaturbebehl“ z 17. dubna 1942, který nařizoval pracovní dobu dopoledne od 6 hodin do 11 hodin a odpoledne mezi jednou a sedmou hodinou. „Tímto vzniklou polední přestávku je nutno využívat jako odpočinek pro vězně. Přísně se musí dávat pozor na to, aby vězni po příjmu svého oběda odpočívali ve svých postelích v leže, aby dosáhli pokud možno rozsáhlého strávení oběda za účelem posilnění pracovní síly vězňů.“
Čtenář na tomto místě může tyto skutečnosti porovnat s tvrzeními obsaženými v aktech norimberského procesu, konkrétně se skutečnostmi ohledně pracovní doby vězňů, které byly kladeny za vinu Oswaldu Pohlovi (viz první část). Stejně tak i znění dalších rozkazů, vydaných veliteli koncentračního tábora Osvětim.
V rozkazu z 27. května 1943 Höß opětovně zdůrazňuje: „Zakazuji, aby o nedělích byla vězeňská komanda nasazována k práci, která není bezpodmínečně nutná a životně důležitá.“ V rozkazu z 6. srpna 1943 (Standortbefehl Nr. 31/43) vyplývá nová změna pracovní doby: „6.00 - 17.00 hodin s půlhodinovou polední přestávkou“.
Zde je doslovné znění z nařízení Oswalda Pohla z 26. října 1943, které napsal ve funkci vedoucího hlavního úřadu SS pro hospodářskou správu:
Tajné!
Vedoucím táborů [následuje výčet 19 koncentračních táborů, počínaje Dachau, Sachsenhausenem, Buchenwaldem a konče Vaivarou, Kauen a Varšavou, přičemž Osvětim je uvedena na 7. místě; vedle názvu tábora stojí vždy jméno příslušného velitele: u Dachau SS-Obersturmbannführer Weiter, u Osvětimi Obersturmbannführer Höß atd.].
V rámci německé zbrojní výroby představují koncentrační tábory díky výstavbové práci, která byla vykonána za poslední 2 roky, faktor s významem rozhodujícím pro válku. Z ničeho byly vytvořeny zbrojní závody, kterým se sotva jiné vyrovnají. Nyní se musíme všemi silami postarat o to, aby již dosažené výkony nebyly nejen udrženy, ale aby byly stále zvyšovány. A to je – poté co závody a továrny v podstatě stojí vybudovány – možné pouze tehdy, když ještě dále zvýšíme pracovní sílu vězňů.
Ve dřívějších letech mohlo být v rámci tehdejších výchovných úkolů lhostejné, zda nějaký vězeň mohl vykonat nějakou přínosnou práci nebo ne. Nyní ale má pracovní síla vězňů význam a všechna opatření velitelů, vedoucích správní služby a lékařů je třeba zejména soustředit na udržování zdraví a výkonnosti vězňů.
Nikoli z důvodu nesprávného citového opojení, nýbrž protože je potřebujeme s jejich rukama a nohama, protože musejí přispět k tomu, aby německý národ vybojoval velké vítězství, proto si musíme dávat záležet na blahu vězňů.
Jako provní cíl stanovuji:
nanejvýš 10 % všech vězňů smí být neshopných práce v důsledku nemoci. V rámci společné práce všech odpovědných jedinců musí být tento cíl dosažen.
K tomu je nutné:
1.) Správná a účelu odpovídající strava
Na nutnost správného a účelu odpovídajícího stravování vězňů jsem již vícekrát poukázal. Připomínám následující zásady: Skladovat zeleninu a brambory tak, aby se pokud možno zabránilo na táboře ztrátám. Vytvářet bezvadné jámy na přezimování. Při čištění brambor a zeleniny pokud možno co nejméně odpadu. Nepřetržitě hlídat škrabací komanda. Brambory co možná nejkratší dobu mýt, nenechávat je dlouhé hodiny ležet v tekoucí vodě. Pokud se namáčení nedá vyhnout, tak pak krátce a ne na kousky podržet pod vodou. Brambory vařené ve slupce vydávat tak dlouho, jak je to možné. 10 - 50 % vešekeré zeleniny zamíchat syrovou krátce před vydáváním jídla do zhotoveného pokrmu. Asi 10 % brambor syrových a strouhaných zamíchat do pokrmů. Vodu na vaření zeleniny vylívat pryč pouze tehdy, když vykazuje zápach nebo špatnou chuť. Zeleninu vydávat vedle jídel také syrovou jako saláty a nezpracovanou (mrkve, zelí). (Markytáni!)
Sběr volně rostoucí zeleniny a koření je třeba stejně jako doposud provádět s největší pečlivostí.
Teplé pokrmy nepřevařovat! Množství polední stravy musí obnášet 1 1/4 - 1 1/2 litru – ale žádné řídké polévky, nýbrž hustá, hutná jídla. Je třeba, aby kuchaři brali hlavní zřetel na správné používání koření. Žádné příliš velké množství soli, 20 - 30 g denně v žádném případě nesmějí být podávány. - Je třeba důsledně obstarávat koření, pokud už tak není pěstováno. Vězeňští kuchaři musejí být neustále hlídáni a v případě nedbalosti okamžitě vystřídáni.
Na rozdíl od vojenské kuchyně je třeba maso ve vězeňské kuchyni rozdrobňovat a dávat do vařeného jídla. Pouze těžce pracující dostávají svůj salámový příděl do ruky. Možnosti k obstarávání dodatečných potravin (např. droždí, tvaroh) je třeba plně využívat.
V koncentračním táboře nesmějí být žádné potravinové odpadky. Teplá jídla a nápoje musejí být podávána a konzumována v horkém stavu. Chléb musí být uskladněný. Tam, kde je to možné, vydávat celozrnný chléb.
S maximální pozorností je třeba postarat se o rovnoměrné rozdělení stravy. Vězeň, který obdrží jídlo se zpožděním bez vlastní viny, má nárok na stejné množství, jako ten, který přišel před ním. Zbytkové porce jídla je třeba rozdělovat rovnoměrně nebo ve formě spravedlivé výměny.
Je třeba vést vězně k pečlivému škrabání loupaných brambor. Je třeba podporovat příjem dodatečných balíčků.
K jídlu a správnému trávení náleží klid. Proto je třeba dostačujících přestávek během přijímání jídla. Žádné nezbytné pochody: posílat jídlo k lidem, neposílat lidi k jídlu. Nezatěžovat přestávky na jídlo jiným druhem služby.
V kuchyních, v místnostech pobytu, u nádobí a příborů musí panovat nejvyšší čistota.
Pokud lze u nemocného prostřednictvím zvláštní dietní stravy dosáhnout rychlejšího uzdravení, tak se toto má – ale pouze na marodce – podávat.
2.) Oblečení
Oblečení má společně s teplou stravou úlohu udržovat tělo v teple a chránit jej před nachlazením. To má obvzláštní důležitost u vězňů, kteří pracují venku.
Nařizuji, aby se v zimě, pokud jsou k dispozici, nosily pokrývky hlavy, kabáty, nátepníčky, ponožky. Více tenkých kusů oděvu udržují větší teplo než jeden silný – proto je v případě, kdy v zimě chybí kabát, povoleno nosit 2 košile apod. Jako ochrana před zimou (udržovač tepla) se hodí noviny. Proto, pokud je to nutné, nechat nosit v oblasti břicha a ledvin povícero vrstev novin. Je třeba se postarat o opatření dostatečného množství papíru. Papírové vesty si vězni popřípadě mohou zhotovit sami. Papír rozstříhaný na malé kousky umístěný v ponožkách představuje taktéž dobrou ochranu před mrazem.
Pokud není k dispozici pokrývka hlavy, pak taktéž nechat zhotovit pevně sedící papírové čepice. V tomto případě také ponechat vlasy dlouhé jako ochranu před zimou.
Funkční návrhy ohledně ošacení všeho druhu zabraňujícího úniku tepla budu odměňovat prémií.
3.) Přírodní zdravotní prostředky
V zimě je třeba dávat pozor na to, aby vězni nepodchladli. Proto dodržovat při práci ve volném prostranství opakovaně krátké přestávky za účelem intenzivních tělesných pohybů. Taktéž využívat početní nástupy na zahřívací cvičení.
Horké nápoje a jídlo podporují prokrvení a zahřátí těla směrem zevnitř. Proto přes den rozdělovat dávky horkých nápojů. Studenou kuchyni rozdělovat pokaždé společně s horkým nápojem.
Tábor nesmí být podchlazen; proto přes den nechávat v nevytápěných barácích pokrývky rozdělané přes slamníky. Slamníky je třeba stále kontrolovat ohledně svých vycpávek.
Je třeba se postarat o nerušený noční klid v délce trvání 7-8 hodin. Vězni, kteří přes den pracují v tmavých prostorách, mají pokud možno být v polední přestávce s obnaženým trupem vystavováni dennímu světlu.
4.) Vystříhání se nepotřebné námahy
Je třeba provádět početní nástupy krátce, je třeba zanechat dlouhého nečinného stání na místě. Při chladném počasí provádět krátká skákací cvičení, za příznivých povětrnostních podmínek nechávat sedět na místě.
Pracovní místa ohledně uspořádání, osvětlení dle možnosti upravit tak, aby veškerá síla, která je k dispozici, přispívala pracovnímu procesu. Fungující a snadno proveditelné návrhy poskytované ohledně toho vězni, budu v buducnu odměňovat (úlevy, cigarety?)
5.) Výkonnostní prémie
Dalším prostředkem, jak zvýšit výkony vězňů, spočívá v poskytování prémií. Metoda je ustanovena v návrhu z 15. 5. 1943 „Služební předpis pro poskytování zvýhodnění vězňům“. Tento návrh jse ještě jednou přiložen k tomuto dopisu. Jeho obsah musí být přesně znám všem jedincům pověřeným nasazením vězňů.
Vedoucí táborů sami mají opakovaně a svědomitě dbát na to, aby také tato možnost byla beze zbytku využívána. O poskytování prémií, především o jeho účinku na vzrůst výkonu, musí být zevrubně referováno do 15. ledna 1944. K této zprávě případně přiložit vylepšovací návrhy.
Očekávám, že se tyto pokyny zakrátko pozitivně odrazí na výkonnostním růstu koncentračních táborů. Pokud budou nutné práce (např. vyrábění papírových vest apod.) ve větším množství, musí tyto provádět pouze vězni na revírech s režimem šetrného zacházení. Tyto je třeba shromáždit na jedno místo. Je potřeba zajistit k dispozici potřebná prostranství.
Každý táborový velitel, který obdržel toto psaní, s ním neodkladně seznámí prvního vůdce správní služby a táborového lékaře. Tito dva vůdci musí podpisem na dopise stvrdit, že jej přesně četli. Osobně se postarám o kontrolu opatření, která byla znovu vyjádřena v tomto dopise.
Pod. Pohl
SS-Obergruppenführer a generál Waffen-SS
1 příloha
Opis tohoto adresován
1.) Reichsführer-SS
2.) Amtsgruppenchef B
3.) Amtsgruppenchef D
Dne 7. ledna 1944 vydal v Osvětimi SS-Obersturmbannführer Liebehenschel následující nařízení: „Árijské ženy při výstavbě silnic. Zjistil jsem, že ve venkovních komandech jsou využívány árijské vězenkyně, mezi nimi také říšskoněmecké, při těžkých a nejtěžštích činnostech (výstavba cest), naproti čemuž na druhé straně sedí židovské ženy v teplých pokojích a drží si ta nejlepší místa. To je samozřejmě nepřípustné. Očekávám, že tento pokyn postačí, aby se tento nemožný stav okamžitě zrušil a židovští vězni budou ve vnitřní službě používáni pouze tehdy, když už nebudou k dispozici vhodné árijské, obzvláště německé síly.“
Zvláštní posádkový rozkaz
Osvětim, 14. února 1944
Tajné! Pouze pro služební použití!
Zvláštní rozkaz o zlehčování pracovních komand vězňů na všech služebních místech v Osvětimi
Každý německý člověk, obzvláště příslušník SS, ví, o co nyní v 5. válečném roce jde. Veškeré pracovní síly a každá pracovní hodina náleží zbrojení a tím vítězství. Realizace tohoto požadavku stojí při řešení všech ostatních, i když také nutných úkolů, na prvním místě. Musí se nyní podle toho konečně jednat; už se o tom dost hovořilo. (...)
K tomu náleží, že s vězněm se po vykonané práci také opdovídajícím způsobem zachází. Ještě jednou opakuji nejdůležitější:
1. Během dne se koná, jako doposud, pouze jeden počtový nástup, který netrvá déle než 10-15 minut
2. Volný čas slouží znovudosažení spotřebovaných pracovních sil; k tomu je třeba dostatečný spánek. Zbytečné nebo dokonce šikanující namáhání vězňů ve volném čase odpadá. Přestupky proti tomuto se musí stíhat nejpřísnějšími tresty.
3. Je třeba věnovat nejvyšší pozornost stravování, to znamená, že každý vězeň musí také dostat opravdu to, co mu náleží (přídavky pro těžce pracující a pracující s největším zatížením). Doručování balíčků přitom taktéž hraje důležitou roli. Příjemci mnoha balíčků, kteří obdrželi zboží, které se rychle kazí, a které, jak jsem se přesvědčil, nemohou sníst sami, budou při odpovídajícím poučení, pokud to už neudají přímo sami, předávány jiným vězňům, kteří jsou na tom hůře.
4. Stav očacení musí být průběžně kontrolován, obzvláště obuv.
5. Nemocné vězně včas vyřadit. Raději je při odpovídajícím lékařském ošetření nechat na krátkou dobu v budově pro nemocné, aby pak byli opět zdraví na pracovišti, než je dobu nechávat na pracovišti bez pracovního výkonu.
6. Pilnému vězni umožňovat úlevy každým možným způsobem, vystupňovaně až ke znovudosažení svobody; línému, nepolepšitelnému vězni náleží tvrdost všech k tomu určených možných trestů.
Poukázal jsem ještě jednou písemně na důležitost těchto naléhavých opatření, na další písemné prohlášení v této oblasti nemám čas. (...) Vedoucímu hlavního úřadu SS-Obergruppenführerovi a generálu Waffen-SS Pohlovi jsem o tom podal odpovídající zprávu. (...)
Podepsán Liebehenschel,
SS-Obersturmbannführer
Na závěr je pro českého čtenáře zajímavé uvést si i osvětimský „Kommandaturbefehl Nr. 5/40“ z 30. července 1940, který se v jednom bodě zabýval „používáním polského a českého jazyka německými příslušníky Wehrmachtu“. Připomíná se v něm, že „společenský styk s Poláky, jako neslučitelný se ctí Německé říše, je zakázaný“. Pro příslušníky německé Branné moci z toho vyplývala povinnost nepoužívat polštinu mimo službu, kdy si to okolnosti eventuálně mohou vyžadovat. Ale i pro ty německé vojáky, „kteří hovoří jako příslušníci polské jazykové nebo národnostní skupiny polsky jako mateřským jazykem" platilo, že "mají ve službě a mimo ni používat jen německý jazyk“. To stejné platilo pro vojáky Wehrmachtu, popř. příslušníky Waffen-SS „českého původu“, jak vyplývá z nařízení osvětimského velitele: „Ta stejná opatření platí také pro vojáky, kteří jako příslušníci české jazykové národnostní skupiny hovoří česky jako svou mateřštinou. Předcházejcí nařízení pro Wehrmacht platí ve stejné míře také pro příslušníky Waffen-SS.“
