Jedna ku čtyřem

Emanuel Moravec (21. 1. 1945)
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí
Mezi Cáchami a Varšavou přesně uprostřed leží Berlin. Na podzim minulého roku u Cách stáli Anglo-Američané a u Varšavy bolševici. Eisenhowerovi nezůstalo utajeno, že sovětské velení má veliké těžkosti s budováním týlu, potřebného pro nástup mohutných sil k nové ofensivě. Věděl, že do Vánoc nebude tento nástup proveden, a proto se rozhodl, že prorazí západní val a vnikne do Berlína dříve než bolševici se pohnou od Visly. Eisenhower spoléhal také, že v Italii budou spojenecké armády rychleji postupovat k jižní říšské hranici.
.
Německé vrchní velení v Italii spojenecký postup zabrzdilo a na velikou Eisenhowerovu ofensivu směrem k Rýnu odpovědělo krátkým, ale řízným odvetným úderem 16. prosince, který zpřevracel Eisenhowerovy přípravy k hluboké zimní ofensivě přes Rýn. Německé vrchní velení nemohlo se však na západě pustit do rozlehlé ofensivní operace, poněvadž podle docházejících zpráv pomalu už končil sovětský nástup na Visle. Eisenhower 15. ledna nebyl ani tam, kde se nalézal 15. prosince, když bolševici po třídenním útočení velikými masami postoupili v široké frontě na západní břeh Visly. Od Blatenského jezera až po baltické pobřeží u Memelu rozehrála se veliká zimní bitva, v níž bolševici nasadili do útoku přes 200 divisí. Eisenhower však za té největší ofensivy počátkem prosince neměl v útoku více než 40 divisí na západě a 10 divisí v Italii.
.
Někoho snad udivuje sovětská politická troufalost v Evropě a britsko-americká ústupčivost. Ve skutečnosti jde tu o důsledek vzájemného poměru branných mas. Na evropské pevnině ve spojeneckých silách anglo-americké pozemní jednotky tvoří pouhou pětinu. Další čtyři pětiny spojeneckých sil tu komanduje Stalin. Pouze v letectvu jsou Anglo-Američané v Evropě silnější bolševiků, ale letectvo je jen pomocnou zbraní, která území nedobývá, nýbrž granátníkovi k dobytí poněkud zpracovává. Hlavně to byli Američané, kteří přecenili ke své škodě význam letectva. To se ukázalo na Říši, která odolala dvouletému leteckému bombardování tisíců čtyřmotorových strojů. To ukázala ostatně také německá fronta na západě.
.
Nyní si představme, že by Říše opravdu podlehla a někde na jejím území, že by se setkala čela spojeneckých branných sil. Na takto vzniklé demarkační čáře by nakonec proti sobě stály divise kapitalistické a divise bolševické, ale tak, že proti jedné kapitalistické divisi anglo-americké by se chmuřily čtyři divise sovětské. Taková příležitost by se už Stalinovi nevrátila, aby smetl dvě mouchy jednou ranou. Zahnal by zajisté bez dlouhého otálení kapitalistické žoldnéře do moře, aby se stal pánem celé Evropy. Stalinova politická i strategická převaha nad spojenci spočívá převážně v tom, že nemá žádnou druhou frontu, že není ve válce s Japonskem. V dubnu vyprší, pravda, sovětsko-japonská smlouva o neútočení, ale do té doby se může mnohé ještě přihodit.
.
Sovětský rychlý postup v západním Povislí překvapil především velmi nepříjemně Londýn. Zatím co západní kapitalistické demokracie ještě neobsadily čáru, z níž začaly válku v roce 1939, na východním pohraničí Holandska, Belgie a Francie, Stalin se svými armádami sovětskou hranici z poloviny roku 1939 dávno už překročil. Od Čudského jezera se dostal k Memelu, od Minska k Litzmannstadtu, od Kamence Podolského k Blatenskému jezeru a od Dněpru k tureckým hranicím a Egejskému moři. Sovětské sebevědomí proto roste a s ním také opovržení k anglo-americkým spojencům.
.
Adolf Hitler už přes 20 let Evropě vykládá, že německý národ ji chrání před záplavou bolševismu. Nejen Evropu. Velkoněmecká říše z bočného postavení zajišťuje také jižní Asii před sovětským tlakem. Ona chrání dnes i proti své vůli Britské ostrovy u evropských břehů a Indii před sovětským Turkestanem. V okamžiku, kdy by z evropské mapy zmizela německá branná moc, Stalinovi už nikdo na světě nezabrání, v kterém směru zamíří se svou čtyřnásobnou převahou pozemních sil, zda k Gibraltaru nebo k Suezu a k Perskému zálivu. Anglie se Spojenými státy jsou velmocemi námořními. Sovětský svaz je však imunní vůči sebevětšímu loďstvu, ba i letectvu.
.
Agenti Moskvy vyhrožují už dnes Anglii a Spojeným státům bolševickou revolucí. Londýn s Washingtonem se k tomu úslužně usmívají. Nemohou jinak. Mají těžkou válku s Japonskem na druhé zemské polokouli. Proto v Evropě musily přejít vůči svému sovětskému spojenci do politické defensivy. Ale nač Anglie čeká? V co doufá? Kam zabředla? V Evropě Churchill hází do chřtánu sovětského vlka jednu emigrantskou vládu za druhou. Věděl, že to nebude lehké a že emigranti se budou vzpouzet. Když mu na to bylo poukazováno, prohlásil už v Casablance: „Platím emigranty, a proto musí tancovat podle mé píšťalky.“ Ano, jen tak můžeme vysvětlit trpnost emigrantských skupin, s jakou přihlížejí postupné zkáze svých plánů a snů. Před sedmi týdny jsem vyzval Beneše, aby přesídlil se svou stínovou vládou na Podkarpatskou Rus. Neučinil tak. Tyto dny mu to, prosím, doporučil také britský list „Sunday Times“. Anglie se patrně hodlá těchto šestiletých hostů zbavit a zastavit jejich apanáže.
.
Sovětskou ofensivu vojenskou bude zajisté provázet nová sovětská ofensiva politická. Sovětský veliký nápor odsunuje do pozadí všechny ostatní problémy. Dnes jediná myšlenka je vedoucí: zastavit sovětský postup, rozrazit a zpět do stepi zahnat jeho načpělé houfy. Evropa nepochopila včas, co ji od východu hrozí. Mnozí její národové proti Němcům zahroceni se domnívali (nepřátelská propaganda je v tom utvrzovala), že by pomáhali jen Němcům, kdyby nastoupili stoprocentně do protibolševické fronty. A tu jsme u vesnického sváru. Sousedé se nenáviděli. U jednoho vznikl požár. Druhý mu nechtěl pomáhat hasit, ač vítr vanul od plamenů k jeho stavení. Nakonec byli oba žebráky. Kde jde o holý život, tam přestává všechna politika, tam končí také zášť i egoistické prospěchářství.
.
Myslící Evropan se dnes netáže, jak bude vyhlížet evropská mapa po německém vítězství. Ví pouze, že po německé porážce Evropa stala by se pojmem minulosti, asi tak, jako Atlantida. Myslící Evropan se táže, kde nyní leží Katalaunská pole, na kterých se sejdou všichni Evropané, aby, zapomenouce na malicherné spory a vády, postavili se svorně k rozhodnému boji Stalinu-Atillovi?
.
Také náš národ si musí být vědom významu chvíle, která se vrací snad jednou za tisíc let. Nejde dnes o 100 milionů Němců, nýbrž o 350 milionů Evropanů, v nichž Němci tvoří menšinu co do počtu, ale jádro a hlavní voj v branném, existenčním odporu. Co jsme nechtěli nacionálnímu socialismu před dvaceti lety věřit, to dnes vysvětluje mnohé nepochopitelné v politice anglo-americké. Jako ve středověké Evropě osudy národů poutala k svým zájmům aristokracie, tak poutá v kapitalismu a bolševismu osudy národů k svým zájmům jako vedoucí vrstva Židovstvo. Zlato vládne nepřátelskému světu kapitalistickému i bolševickému. Anglii dolují zlato černoši v Jižní Africe, Stalinovi bílí otroci na Leně. V Americe disponuje nahromaděným zlatem několik židovských bank, v Sovětském svazu židovská rodina Kaganovičů. Kdo je otrokem zlata, nemůže být řádným socialistou! Evropa má štěstí, že na jejím území se zlato jen poskrovnu vyskytuje. Proto se mohla dát cestou práce, která je modlitbou všech upřímných a obětavých srdcí.
.
Za mrazivých nocí, kdy zvuk nese se do velikých dálek, slyšíme na východním pohraničí naší drahé domoviny dunění děl a výbuchy pum. Přes pět let jsme o válce nevěděli pomalu nic, kdyby ze západu a jihu anglo-američtí letečtí barbaři nebyli zničili česká města a nevraždili jejich obyvatelstvo s venkovany v mírumilovné práci na polích.
.
Tyto dny jsme také my přitáhli řemení našich přileb. Pan státní president vyhověl žádosti prof. dr. Jaroslava Krejčího, na jehož bedrech po tři roky ležela tíha vedení vládních věcí, a zprostil jej úřadu předsedy vlády. Dr. Krejčí byl nahrazen stejně nadšeným bojovníkem a vlastencem, ministrem vnitra Bienertem . Jeho prohlášení zní proto stejnou vírou a stejným odhodláním: s Říší žijeme a s Říší zanikáme! Jestliže před několika lety v porážce Říše zpozdilci si slibovali obnovení demokracie, dnes za čtyřnásobné převahy bolševismu nad západními demokraciemi hrozí nám poroba sovětská, do které nebudou mít co mluvit ani Anglie, ani Spojené státy a tím méně londýnská českožidovská emigrace.
.
Snad ještě nikdy ještě od vpádu tatarského nebylo třeba tak tvrdých připomínek Evropanům, kteří svůj národ ještě nezradili. Příští týdny rozhodne německý voják o osudu Evropy na dlouhá staletí. Bůh mu dej sílu! Každý poctivý Čech stojí za tímto hrdinou a bude mu pomáhat ze všech sil. Svorně, sobě věrni a ke všemu odhodláni postavíme se proti hrůze a otroctví, proti záhubě našich dětí – proti bolševismu, který Evropu nenávidí – poněvadž je ušlechtilá.
.

(Lidové noviny, 21. ledna 1945)

Arigona opět polarizuje národ

Lukáš Beer

Žádná statistika není schopna stoprocentně podchytit skutečný počet osob, které si za určitý časový úsek samy vzaly život či které se o sebevraždu pokusily. V Rakousku, které spolu s Maďarskem patří k zemím, kde se suicid či pokus o něj na středoevropské poměry vyskytuje nadprůměrně často, je počet lidí, kteří se pokoušejí sáhnout si sami na život, odhadován přibližně na 25.000 až 30.000 za jeden rok. To je, jednoduše přepočteno, 70 až 80 předpokládaných sebevražedných pokusů v alpské republice denně. Na stránky kronik deníků jako „Kronen-Zeitung“ nebo „Österreich“ si však takové případy, ať už zdařilé či nezdařilé, najdou cestu pouze sporadicky. Nemluvě o tzv. kvalitních denících typu „Der Standard“ nebo „Die Presse“.
.
Není mi také známo, že by za poslední léta informovala média o tragickém úmrtí tohoto druhu, které by se týkalo nějaké známé osobnosti, ať už z oblasti politiky nebo kultury. Matně si jen vybavuji, jak před několika, tuším snad třemi nebo čtyřmi lety, proletěla médiemi zpráva o sebevraždě entertainera, kterému se lidově říkalo „Hias“, spoluúčinkujícího v 90. letech v zábavném pořadu dechovkových šlágrů „Musikantenstadl“. A pak snad ještě Wolfgang Priklopil, únosce Nataschy Kampuschové, který se ze zoufalosti vrhl pod vlak. Horší už to je s případy, na které se po několika týdnech zapomíná. Tak jako na pár neprominentních teenagerů, který si loni před Vánoci odděleně lehl před rychlík (ona z nešťastné lásky, on o jeden den později kvůli tomu, že dostal výčitky, když se o sebevraždě své platonické obdivovatelky dozvěděl). Tento tragický případ zůstane v nejlepším případě pouze v paměti okruhu rodin, přátel a známých, ale veřejnost na něj pár dní na to zapomene.
.
Zeptáte-li se v Rakousku ale běžně kdekoli, co mu říká jméno Arigona, sotva potrefíte na někoho, kdo by nevěděl, o koho jde. Možná si každý hned nevybaví i Arigonino příjmení, protože si rakouská média nebo lidé a přátelé a podpůrci, kteří o ní veřejně mluví, navykla jaksi důvěrně vyslovovat pouze její křestní jméno.
Arigona Zogajová oslavila letos 12. ledna své 18. narozeniny. A magazín „Profil“ ji při té příležitosti tituloval „Člověkem roku“. Čím se o toto ocenění Zogajová zasloužila? „Profil“ to zdůvodňuje tím, že její příklad názorně ukázal selhání rakouské přistěhovalecké a azylové politiky a že se takto bez vlastního přičinění zapsala do dějin Rakouska. To jsou ale vskutku velká slova pro holou skutečnost, že Arigona Zogajová prostřednictvím skupiny konkrétních médií po léta otevřeně a neskrytě vydírala rakouský stát sebevraždou, pokud ji a její rodinu donutí k návratu do Kosova, odkud do země v září 2002 přišla.
.
Reakce čtenářů a nečtenářů „Profilu“ byla z velké části nevlídná a prudká. Minulý týden si šéfredaktor magazínu Christian Rainer v rozhovoru pro ranní vysílání rozhlasové stanice Ö3 postěžoval, že do redakce chodí nepřátelsky laděné maily, ve kterých jsou autoři článku a samotná rodina Zogajových všemožně napadáni za nápad samotný a hlavně za zdůvodnění, se kterým časopis Zogajovou jmenoval Člověkem roku. Pro Rainera bylo šokem, že se – na rozdíl od minulých let, kdy takové maily chodily pouze anonymně – pisatelé podepisují plným jménem a nejednou se nezdráhají správně udat i své bydliště, což je podle něj zcela nový jev. Jeho doslovné resumé: pisatelé, kteří časopis napadají, podle něj ve skutečnosti nikdy nepatřili například mezi oběti cizineckých band vykrádající auta a byty (mimochodem: právě včera byla zveřejněna statistika za poslední rok, která ukazuje, že v roce 2009 byl registrován nárůst vloupání do bytů ve Vídni o 70%), ale jsou pouze frustrovanými občany, kteří mají potřebu ukájet svou nespokojenost z osobního života tímto způsobem. Rakousko by podle Rainera mělo jít po stopách Německa, kde jsou prý s integrací cizinců dál a kde by něco takového nebylo možné.
.
Rodina Zogajových pobývala v Rakousku již 5 let neoprávněně, když v září 2007 policie obklíčila dům, kde rodina žila, s cílem odsunout všechny zpět do Kosova. Arigona Zogajová se shodou okolností v té chvíli nacházela na hodině autoškoly, a tak ji policie doma nezastihla. Úřady posadily otce Xhevata a jeho čtyři děti do letadla a poslala je zpět do vlasti, do nezávislé republiky Kosovo. Tohoto osudu byla přechodně ušetřena matka Zogajová, která si později prozíravě opatřila lékařský posudek od psychiatra, který ji atestoval nervové vyčerpání na hranici psychického zhroucení . Tehdy 15-tiletá Arigona Zogajová se více než týden před policií ukrývala a natočila výhružné video, kde oznamovala, že spáchá sebevraždu, pokud bude muset se svou rodinou opustit Rakousko. Dopřálo se jí přitom záhadného štěstí, které každého potencionálního sebevraha, nebo výstižněji řečeno – někoho, kdo o sebevraždě pouze mluví, aby manipuloval někým druhým - jen tak nepotká. Za chvíli o ní vědělo celé Rakousko. Je příznačné, že nebyl absolutně žádný problém a poselství s výhrůžkami sebevraždou se rázem octlo v řadě rakouských médií, včetně veřejnoprávní televize ORF. Poselství, které okamžitě a „spontánně“ vzbudilo vlnu sympatie notoricky známé „pravdoláskové“ (=Gutmenschentum) lobby ve sdělovacích prostředcích na straně jedné a ostrou kritiku údajně „nelidské azylové politiky“ rakouského státu od těchto kruhů na straně druhé. S přihlédnutím k věku a ke skutečně osobně tíživé situaci Zogajové však nelze vytýkat jí samé zlovolnost, natož to vypočítavost. Když už tak pouze naivitu. Zodpovědná jsou pouze ta média, která dala tomuto vyhrožování svůj prostor.
.
Už tehdy případ rakouskou veřejnost polarizoval, mnozí v něm viděli pouze další případ zneužití uchazeči o azyl v zemi. Přitom kritické hlasy, které se obracely proti záměrnému tématizování a nafukování případu určitým okruhem médií, v žádném případě nelze označit jako nepřátelské k cizincům a xenofobní. Mnozí poukazovali na jen skutečnost, že před zákonem si je každý rovný a že stát se nesmí nechat takto vydírat cestou lidského soucitu, jinak by mohlo v podobných případech, kdy je kterýkoliv občan Rakouska podle zákona nucený k zodpovědnosti nebo kdy je dokonce za něco sankciován, dojít k napodobování. Jinak by se mohl takto teoreticky zachovat například každý šofér automobilu, kterému policie na silnici naměřila nepovolenou rychlost. A seznam takto podle zákona "postižených" osob by se dal donekonečna libovolně rozšiřovat.
.
Fronta sympatizantů Zogajové a její rodiny, nebo-li lépe řečeno – fronta sympatizantů, která hrou na lidské city usilovala o pokračování nezákonného pobytu rodiny v zemi, získala svou hlásnou troubu ve formě konkrétních printmédií. Farář Josef Friedl, který nejprve Arigonu před policií ukrýval a později celou její rodinu podporoval, operoval v listopadu 2009 opět s výhrůžkami sebevraždou, tentokráte i ze strany její matky - „Obě jsou s nervy na konci, mám strach o jejich život“ – aby druhým dechem v zápětí vyjádřil své znepokojení nad tím, že tato „lidská katastrofa“ vrhá špatný obraz na Rakousko. V listopadu 2009 totiž úřady vydaly negativní rozhodnutí o azylu rodiny Zogajových a matce i dceři hrozilo odsunutí do Kosova. Přátelé Zogajových šli ještě dále. Za všechny uveďme vyjádření spisovatele Franzobla: „Arigoně se daří velmi špatně. A Rakousko systematicky ničí její život a život její rodiny.“ Podobně i moderátor televize ORF, Alfons Haider, který rodinu Zogajových finančně podporuje a který se dokonce prohlásil za kmotra Arigony.
.
Zadostiučinění nad rozhodnutím úřadů vyjádřil politik strany FPÖ, zemský rada Haimbuchner, který v případu Zogajové spatřuje exemplární příklad „zdánlivých žadatelů o azyl“, kdy se v 80-90% případů jedná ve skutečnosti o hospodářské uprchlíky, kteří rakouského daňového poplatníka stojí 180 miliónů EUR ročně. Bývalý rakouský ministr vnitra Günther Platter už v říjnu 2007 vyjádřil stanovisko, že právní stát se nesmí nechat nikým vydírat. A současná ministryně mitra Maria Fekterová svůj postoj dala také jasně najevo: „Musím se jako ministryně řídit podle zákona nezávisle na tom, zda na mě přitom civí z televize smutné srnčí oči.“
.
Časopis Profil vycítil tedy opět ten správný moment přejít do ofenzívy. Zatímco průměrný Rakušan si v duchu přeje, aby se o případu Arigona pokud možno ve sdělovacích prostředcích už nemluvilo a místo toho aby se konečně jednalo – aby tedy jednou pro vždy Zogajová mohla zůstat nebo aby úřady zasáhly podle zákona i v její neprospěch, hlavně tedy aby případ stále nanovo nerozpitvávala média a nepolarizovala veřejnost nepotřebnou a politicky motivovanou „diskusí“, která je stejně jen využívána k útokům na údajnou nelidskou azylovou politiku Rakouska, kde „se s utečenci zachází jako se zvířaty“ ( © Alfons Haider minulý týden v interview v satirickém pořadu ORF, kde za hlasitého aplausu publika (!) nazval Rakousko „podělanou zemí“). Redaktoři Profilu ve svém článku, ve kterém se snaží odůvodnit udělení titulu Člověka roku, argumentují skutečností, že Arigonu v Kosovu nečeká údajně žádná slibná budoucnost, protože tam panuje velká nezaměstnanost a její dva bratři, Alban a Alfred (18 a 20 let) jsou v současnosti bez práce, protože nezaměstnanost mládež v Kosovu postihuje dvojnásob: „Dva ztracení a zranitelně působící chlapci, deprimovaní a bez mladistvé touhy po činu.“ Chlapci nemají v Kosovu peníze na lékaře a na teplé oblečení a nelidské Rakousko se zdráhá je v zemi přijmout a integrovat. „Místo toho se chtějí vlády v Rakousku, Německu a v jiných zemích EU svých občanů z Kosova zbavit, protože přece v uplynulých letech jako EU-netto-platiči přispívaly do Kosova miliardami a návrat uprchlíků z Kosova zpět vidí jako odškodnění za toto svoje nasazení“, uzavírá Profil.
.
Nářek šéfredaktora Profilu nad vzrůstající vlnou otevřené nevole s mediálně omílaným případem Arigona si nevyžaduje soucit či povzdech nad domnělým vzestupem nepřátelství k cizincům. Ve skutečnosti přispívají právě jeho redaktoři k nárůstu takovýchto nálad. Smutné je, že se tyto nálady v nejednom případě obrátí i proti osobě Arigony Zogajové, jejíž osud a jméno notorická „Gutmenschen“-média zneužívají k masírování údajně tak nelidské cizinecké politiky Rakouska. A kdo ví, možná by se mezi tisíci nešťastníky, kteří si v loňském roce v Rakousku vzali život skutečně a ne pouze ve verbálních výhrůžkách určených rakouskému státu a veřejnosti, našel nejeden mnohem vhodnější kandidát pro titul „Člověk roku“.

40 nových fotografií v seriálu o Kuratoriu

1.díl - 2.díl - 3.díl - 4.díl - 5.díl - 6.díl - 7.díl - 8.díl - 9.díl - 10.díl

Dosavadní díly seriálu „Nedokončená pouť Kuratoria“ byly právě doplněny o 40 snímků, které byly přiřazeny převážně jako nové, popř. jako náhradní za některé staré snímky s horší kvalitou. Úpravy se týkají 4. dílu (dr. Teuner mezi delegáty Evropského kongresu mládeže ve Vídni v září 1942), 6. dílu (kapitola o slavnostním zahájení činnosti ve Slaném v březnu 1943), 7.dílu (např. oslavy narozenin A. Hitlera, momentky z letních zotavovacích táborů), 8. dílu a především 9. dílu, kam bylo doplněno celkem 23 fotografií. V kapitole „Správný kluk“ bylo umístěno několik barevných snímků článků z časopisu, které lze zvětšit tak, že je nyní čitelný text. Ukázkové články je možno nyní celé přečíst (např. článek „Soukromí Adolfa Hitlera“, který malým českým čtenářům popisoval Vůdcovo Orlí hnízdo). Byla doplněna řada fotografií ze soutěží „Knihovny pro mládež“. Kapitola byla také doplněna mj. o odstavec, který se krátce věnuje 2. kolu soutěže z prosince 1943 (o té se dosavadní článek nezmiňoval).
Termín zveřejnění 11. části seriálu bude oznámen několik dní dopředu.

Werwolf - Čechy, Morava, Slezsko, únor 1945 – prosinec 1945

Franz Chocholatý Gröger
V předcházejícím článku Werwolf – Fakta a mýty, neboli řečeno citací z knihy ústavního soudce Carla Schmitta článku o Kinderheckenschützenkrieg ("pokus o rozpoutá­ní války dětských záškodníků“), (1) jsem se zmínil, že se budu zabývat situací v zemi České a zemi Moravskoslezské po 3. 4. 1945, kdy se v Der NeueTag objevil krátký článek Freiheitskampf des „Werwolf“, (viz foto). V našem případě jde o druhé období Werwolfu, začínající únorem 1945, kdy se do jeho činnosti, výcviku a obsahu začaly důsledně zapojovat stranické špičky Martin Bormann a Joseph Goebbels. Werwolf začíná opouštět status guerillové organizace, která bude získávat podporu obyvatelstva německé národnosti a vstupuje ve funkci vykonavatele trestu nad „zrádci, kolaboranty a defétisty“. Počty uvedených aktivit Wewolfu na území Čech, Moravy a Slezska zahrnují doložené plánované, avšak neprovedené akce. (2)
.
Dne 31. 1. 1945 obdržel státní ministr K.H.Frank z Prützmannovy služebny příkaz ve věci „akce W“. Dle toho příkazu bude nutné zahájit výcvik mužů pro akce W ve škole SA sudetské skupiny (SA-Gruppenschule des Sudentengaus) v Doksech (Hirschberg) ve čtrnáctidenních kursech. První běh školení měl proběhnout od 19.2. do 4.3.1945 (další od 5.3.do 17.3.1945). Za každou oblast a učební běh se má zúčastnit 10 mužů. Zvláště kvalifikování muži mohou být odesláni do Brandenburgu an der Havel do učeben technické roty. Výběr účastníků, odesílaní účastníci mají být před nastoupením cesty přezkoušeni z připravenosti k nasaze­ní, vytrvalosti, tělesné a duševní zdatnosti a odborných předpokladů. Frontové zkušenosti jsou vítané. Musí mít základní vojenský výcvik. Závazek k mlčenlivosti s po­ukazem na následky lehkomyslnosti nebo zrady. Jmenovité hlášení účastníků zasílal dálnopisem služeb­ně Prützmann, k rukám SA-brigadeführera Siebela, každé tři dny před počátkem učebního běhu. Výzbroj účastníků: vlastní pistole a plynové masky. (3)
.
Dne 12.2.1945 se koná v Praze porada, které se účastní K.H.Frank, Generalinspekteur für Spezialabwehr Hans-Adolf Prützmann a SS-obersturmbann­führer Ernst Müller ze štábu skupiny armády "Střed" (Heeresgruppe Mitte) vzniklé 25.1.1945. Jejím velitelem byl Generaloberst Ferdinand Schörner. Na této poradě byl Müller pověřen organizačním vedením vznikajících seskupení Werwolf v operačním prostoru skupiny armád „Střed“, tedy Provincie Niederschlesien, Sudetengau a Protektorát Čechy a Morava. Hans-Adolf Prützmann odjíždí do Bad Salzbrunn (nyní Szczawno Zdrój) na předměstí Waldenburgu (nyní Wałbrzych) v Dolním Slezsku, kde v té době sídlil štáb Ferdinanda Schörnera. (4)
.
Müller si zvolil za své pracoviště sídlo župního vedení NSDAP v Liberci. Mimo to na základě jednání z 15.2.1945 byla v Praze na Štvanici zřízena štábní rota Vyššího vůdce SS a policie pro Čechy a Moravu (SS-Obergruppenführer und General der Waffen-SS und Polizei K.H. Frank), která měla být týlovou jednotkou pro oblast skupiny armád „Střed“. V objektu měla být služebna velitele W III. V té době již vytváření jednotek či skupin Werwolf přešlo do kompetence strany a jejich vytváření měl zajistit Gauleiter und Reichsstatthalter, SS Obergruppenführer Konrad Henlein. Z toho důvodu ho navštívil v Liberci Fritz Marrenbach, spolupracovník štábu Hanse-Adolfa Prützmanna. Podle Müllera Henlein i jeho zástupce Hans Neuburg pochopili, že tíha budování Werwolfu spočívá hlavně na NSDAP a jejich krajských vedoucích. Henlein pak na Marrenbachův návrh jmenoval pověřencem pro Werwolf v Sudetské župě dosavadního župního instruktora Volkssturmu Generalleutnanta Petera Hermanna. Jak sděluje Müller ve svém hlášení z konce března 1945 “byl nábor W-mužů v oblasti velitele W pro protektorát a Sudety proveden s podporou strany, formování a výstavba pak hlavně s podporou SS“. Jinak všichni Kreisleiteři NASDAP v sudetské župě se pustili do vybudování Werwolfu s velkým elánem a brzy vznikla výcviková střediska v na většině území sudetské župy. Bohužel mnoho adeptů neodpovídalo měřítkům, která určil Prützmann. Müller musel zasáhnout a mírnit jejich aktivitu. Pro tyto zásahy měl bohužel jen porozumění jen u generála Hermanna. Koncem března činil celkový výsledek náboru 1150 osob, včetně příslušníků HJ a členek BDM. (5)
.
V dubnu 1945 zbývá německé armádě již jen „Festung Böhmen“ a Generalfeldmarschall Ferdinand Schörner přesouvá 15.4.1945 svůj štáb do prostoru Lázně Velichovky (Bad Welchow). Na SA-Schule v Doksech se nadále učí budoucí werwolfové, také letovisko v Tänmühle ubytovává stále budoucí werwolfy. Blížící se fronta vede k tomu, že mladí adepti jsou školeni ve střediscích jiných organizací jako T-Schule RSHA u Chebu, výcvikové středisko SS Otty Skorzenyho v Černé Hoře u Janských Lázní, v hotelu Richmond v Karlových Varech a na dalších místech sudetské župy, jako např. v Územní sportovní škole Hitlerjugend na zámku v ústecké čtvrti Krásné Březno. Zde byl Werwolf formován z chlapců činných v HJpraporu 802 a děvčat z BDM ve věku 16-29 let. Dívky byly umístěny v obci Krásný Les u bývalé československé hranice. Školení vedli vojáci s válečnými zkušenostmi z jednotek Wehrmachtu, SS a Kriegsmarine. Součástí výcviku bylo budování bojových táborů, skladišť zbraní a potravin ve výše položených místech Labských vrchů. Do Ústí n. L. vstoupili první jednotky Rudé armády 8.5.1945. Nedlouho poté vedoucí praporu 602 Hitlerjugend Heinrich Winkler sedl se svou sekretářkou (a milenkou v jedné osobě) na motocykl BMW a s finanční hotovostí praporu odjeli na západ. Chlapcům a dívkám z Werwolfu neměl kdo velet a tak se osazenstvo bojových táborů přibližně do 11.5.1945 rozešlo, většinou do svých domovů na Ústecku. Skupina asi 30 patnácti až šestnáctiletých německých chlapců ze Spiše na Slovensku v noci z 11. na 12. květen odcházejí z bojového táboru směrem k Ústí, obtíženi pancéřovými pěstmi. Jaký byl jejich další osud se ale nepodařilo zjistit. Vyhláška Okresního národního výboru v Ústí nad Labem z 26. května 1945 kvalifikovala činy werwolfů jako hrdelní zločiny. Smrtí měl být potrestán i ten, kdo by o činech werwolfu věděl a neoznámil jejich jména, či je neohlásil do 24 hodin poté, co se o nich dověděl. Tento psychický tlak přinesl výsledek. V Mariánské skále, ohraničující východní okraj centra města, se nacházel štolový protiletecký kryt. V posledních dnech války sloužil jako jedno z výzbrojních skladišť Werwolfu a coby stanoviště jejich vysílačky, kterou bylo možné na Ústecku poslouchat přes běžný rozhlasový přijímač. Jak již bylo uvedeno, celé zařízení převzal v českém povstání 8. května od německého vrchního starosty revoluční národní výbor a vysílací studio bylo po revoluci používáno k vysílání informací a organizačních pokynů pro obyvatelstvo.

Obr.: Heinrich Winkler

“Zařízení střežila malá jednotka Československé armády. Vojáci strážní jednotky byli neukáznění a dlouhou chvíli si krátili střelbou na náhodné cíle v okolí. (Podle sdělení českého vedoucího vysílače jim třeba rozstříleli porcelánový izolátor antény a ta spadla na neizolované elektrické vedení.) Začátkem června 1945 byl jeden z vojáků strážní jednotky nalezen u vysílače zastřelený. Podle dostupných pramenů nelze identifikovat, zda šlo o teroristický čin německého podzemí, nebo o nešťastnou náhodu, či o cokoliv jiného.“ Československé bezpečnostní orgány však reagovaly tak, že pozatýkaly 50 německých mužů bydlících v okolí vysílače. "Za této napjaté situace šestnáctiletý bývalý scharführer Hitlerjugend Jiří Urbik, který v rajónu, kde byla razie provedena, rovněž bydlel, zašel v doprovodu svého otce (oba se opět začali hlásit k české národnosti) na velitelství policie a policejnímu komisaři sdělil některé údaje o organizaci Werwolf na Ústecku. Policejní komisař tomuto sdělení zprvu nevěnoval přílišnou pozornost, ale 26. června 1945 mladistvého Urbika znovu předvolal k výslechu a poté zatknul. Z jednoho protokolu, který byl sepsán s Urbikem měsíc po zatčení (25.7.1945) je patrné, že byl schopen československým bezpečnostním orgánům poskytnout informace o 40 příslušnících Hitlerjugend, z nichž někteří zcela určitě byli příslušníky Werwolfu. Po zachycení těchto stop zahájil ústecký Úřad národní bezpečnosti zatýkání. Zatčeno bylo celkem 45 podezřelých osob.“ Historik Jan Havel dále říká, že z výpovědi zatčených před československými vyšetřujícími orgány vyplývá, že jsou svědectvím zbabělosti a denunciace. Nadřízení svalují vinu na podřízené, podřízení na nadřízené, udávají se vzájemně milenci, vyslýchaní sdělují jména členů a podrobnosti o tajné organizaci kompletně, mnohdy doslova horlivě. (6)
.
Po skončení války se na územích Československa, kde německé obyvatelstvo převažovalo, stal Werwolf strašákem, protože symbolizoval možnost odboje Němců. Střelba nebyla v prvních poválečných týdnech a měsících v pohraničí ničím neobvyklým, ať šlo o střety vojáků a bezpečnostních složek s útočníky, o nichž se předpokládalo, že to jsou Němci, anebo o použití zbraní, jež lze při­psat na konto rudoarmějců, různých "marodérů", příslušníků "revolučních" formací nebo zcela na vlastní pěst jednajících osob. Oddíly provádějící "vyčišťování" území hlásily nemalý počet záškodnických akcí, sabotáží, pře­střelek, nálezů zbraní a vojenského materiálu různého druhu, kterého bylo stále všude plno, a to jak ve veřejných budovách, tak v soukromých obydlích, jejichž majitelé na to povětšinou zaplatili zastřelením a to bez předchozího vyšetřování. Od počátku sehrávala významnou roli snaha získávání, shro­mažďování a zveřejňování zpráv o existenci rozvětveného německého "pod­zemí", jehož potírání se mnohdy stalo záminkou kolektivních trestů - koncent­race a vysídlení většího množství Němců za hranice nebo jejich přikázání na práce do jiných míst, vyhlášení výjimečného stavu a zajištění rukojmích. Za stopy vedoucí k nepřátelským aktivi­tám Werwolfů byly často vydávány i události související ještě s válečnou dobou, jak tomu bylo u nálezů zbraní, munice a jiných zásob urče­ných původně pro diverzní činnost v týlu fronty, nebo s chováním osob, které si chtěly v první řadě zachránit život útěkem, případně fanatiků, pro něž se použití zbraně stalo jediným východiskem. Vojenské jednotky postupovaly v pohraničí při uplatňování "trestních opatření" podle rozkazu velitelství „Alex“ z 22. května 1945, který tady platil delší dobu a nebyl ani oficiálně odvolán. Velitel kladenské operační oblasti Alexu vydal vyhlášku, v níž se mj. nařizovalo odevzdání veškerých palných a sečných zbraní a munice do 24 hodin po jejím zveřejnění. Kdo by byl poté přistižen se zbraní v ruce "nebo se zbraní uschovanou, bude jako záškodník zastřelen", uvádělo se v textu. Za hrdelní zločin se pokládaly i činy "provedené podle příkazu Wehrwolfů", ale též jejich utajení a včasné neohlášení. Velitel vojenského oddílu „Železo“ F. Noha to vyjádřil slovy: "U koho se zbraň našla, s tím byl konec.“ (7)
.
Pátrání po Werwolfu a jeho likvidace patřily v této době k frekventovaným tématům celostátního i regionálního tisku. Rudé právo 14.6.1945 píše „Hraničáři volají“ „…V okrese děčínském finanční stráž objevila stopy “Wehrvolku“ a za spolupráce s NKVD provádí čistku mezi narušiteli míru.“ (8)
V obci Měděnec v okrese Vejprty bylo pod záminkou " tajné schůze " Němců několik osob zatčeno a asi 1000 pak 8. června vysídleno (příslušníci RG popravili devět lidí). Po udání o ukrývání zbraní dal velitel malé ruské posádky ve Vejpr­tech rozkaz k zastřelení pěti Němců v obci Kovářská, což se také 1. června stalo. V okolí Přísečnice došlo 20. 6. 1945 ke střelbě na vojenskou hlídku- útočník nebyl dopaden. Pro neuposlech­nutí výzvy k odevzdání zbraní byly později na hřbitově v Pří­sečnici zastřeleny československými vojáky čtyři osoby, z toho jedna žena. (9) Do Broumova dorazil 22. června z Prahy transport s revolučními oddíly „Železo“ a „Toledo“, které v květ­nu operovaly v severozápadních Cechách. Nyní již byly orga­nizovány jako II. prapor pohotovostního pluku 1 NB (použí­valo se rovněž označení 2. oblast pluku) nadporučíka Františka Nohy. Příslušníci jednotky za asistence zvláštního pověřence pražské Komise pro vnitřní národní bezpečnost V. Sýkory začali v Broumově, Meziměstí a přilehlých oblastech provádět "čistky" mezi místními Němci. Zatýkání podezře­lých osob bylo zdůvodňováno také pátráním po werwolfech. Na hlídku u okresního soudu v Broumově, kde pobývali zajištění Němci, zahájili v noci 28. června palbu neznámí pachatelé. Celé město bylo ihned obklíčeno, probíhaly domovní pro­hlídky, zadrženo bylo kolem stovky Němců. Ve zprávě o události stálo, že "obyvatelstvo německé národnosti z domů nacházejících se na náměstí bylo vyklizeno do táborů“ Jeden ze zatčených Němců při výslechu uvedl, že byl funkcionářem Werfolfu, a zavedl pak příslušníky Bezpečnosti k úkrytu zbraní, třaskavin a vojenské výstroje. Začala vlna razií a zajišťování v okolí s cílem rozbít ilegální záškodnickou síť. Získávaly se důkazy, podle nichž se mezi Němci "něco chy­stalo". Zdá se však, že šlo spíše o objevení stop vedoucích k činnosti v září 1938. Tentýž postup provázel některé akce, do kterých se příslušníci II. praporu zapojili na Trutnovsku. (10)
.
Zprávy o útocích, které by­ly připisovány na vrub Werwolfu, obsahovaly někdy roz­porné informace. Zároveň se ovšem současně uvádělo, že "protistátní činnost Němců nebyla zjištěna“. Akce proti údajně organizovaným skupinám Werwolfu byly zpravidla zahájeny nato, když byla nalezena tajná skladiště z doby před koncem války nebo když některý ze zajištěných Němců vyzradil něco z plánů a pokynů pro diverzní činnost nebo udal jiné osoby, že absolvovaly nějaký výcvik, že smýšlejí nepřátelsky apod. Za příslušníky Werwolfu byly mnohdy vyšetřu­jícími orgány vydávány skupiny zatčených Němců, jejichž proviněním bylo zastávání funkcí nebo členství v nacistic­kých organizacích (HJ, BDM apod.), nikoliv však prokázané spojení s, v té době démonizovaným, Werwolfem. Na přípravě a provádění opatření proti Werwolfu se ve spolupráci s Bezpečností podílely zpravodajské složky ministerstva vnitra, OBZ a někdy i orgány NKVD. V červenci 1945 byly hlášeny ús­pěšné zásahy proti werwolfům z Podkrkonoší, Podorlicka, Domažlicka, Teplicka, Českokrumlovska, Šumperska, Bruntálska, Frývaldovska, Krnovska i z jižní Moravy. U Šluknova byli 6. července zabiti poručík J. Šindelář (příslušník OBZ) a jeho řidič vojín V. Malina skupinou pol­sky hovořících mužů. Pro zpravodajská hlášení a informace zveřejněné v tisku bylo příznačné, že se v nich ihned objevila hypotéza o spojení Poláků s Werwolfem a místními Němci (Šindelář měl u sebe německou informátorku). I když vý­sledky vyšetřování prokazovaly, že se zločinu dopustili· pří­slušníci některé z organizací polského protikomunistického odboje (Armii krajowej nebo Narodowych sil zbrojnych) kteří se pokoušeli dostat na území kontrolovaná Američany, objevilo se ještě začátkem srpna v dokumentu se­staveném prominentním představitelem zpravodajské služby komunistou kapitánem Bedřichem Pokorným jednoznačné tvrzení, že Šindeláře a jeho řidiče "zavraždili příslušníci werwolfu“. (11)
.
V souvislosti s nejistým výsledným stanoviskem velmocí v Postupimi vznikla na ministerstvu obrany 26.7. myšlenka navýšit počet odsunovaných (vyhnaných) Němců do sovětské okupační zóny. Následující den má již podobu nařízení divizního generála Ludvíka Svobody: „Urychlit všemi prostředky odsun Němců“. Na poradě 28.7. je rozhodnuto, že vyhnání musí dosáhnout denního průměru 10 000 až 20 000 osob. 28. pěší pluk nesoucí přezdívku „Svobodovci“ proslul násilnými odsuny (vyhnání) Němců z Českolipska a Podmokel. Jeho 2. prapor dorazil do Ústí v noci z 30. na 31.7. Dopoledne „Svobodovci“ vyrážejí do ulic a vyhánějí a srážejí z chodníku Němce s bílou páskou. Do výbuchu zbývá několik hodin. K výbuchu došlo mezi 15.30 a 15.40. hod. a deset minut nato dav za vydatné pomoci vojáků začal pogrom na Němce. V 22.45 rozesílá Svoboda dálnopis, v němž se tvrdí, že vybuchly výbušniny naložené na vagonu na nádraží v Podmoklech a následovně vybuchly třaskaviny ve skladišti trhavin v cukrovaru Krásné Březno. Následující den přijíždí do Ústí gen. Svoboda, ministr vnitra Václav Nosek a také náčelník OBZ Reicin. Již téhož dne je všem jasno, že výbuch je akcí Werwolfu a gen. Svoboda dává ihned příklad řešení a to likvidaci republiky povolžských Němců Stalinem. Vyšetřování vede štábní kapitán Bedřich Pokorný dr.Glanz. Vláda je rozhodnuta využít výbuchu k tlaku na konferenci v Postupimi. Ve svém komentáři k závěrům Postupimské konference předneseném na 43 schůzi vlády, ministr zahraničních věcí Jan Masaryk uvedl:

„Konečně ustano­vuje usnesení postupimské, že až do schválení odsunových plánů vládami spoje­neckých velmocí nemá býti v odsunu Němců pokračováno. Toto ustanovení je pro nás tíživé. Hrozí zvýšiti napětí v pohraničí, jestliže nebude možno zbavovati se definitivně nespolehlivých nebo nepokojných živlů rychlým odsunováním za hranice. Proto bude naší snahou, abychom poukazováním na teroristické činy Němců (požár v Ústí n. Lab., činnost vlkodlaků a pod.) vynutili co nejrychlejší vypracování odsunového plánu a jeho schválení velmocemi..“
.
Nóta, kterou Jan Masaryk odpovídal velmocím na závěry Postupimi, a jež byla předána velvyslanectvím USA, SSSR a Velké Británie, vyjadřovala i českosloven­ské výhrady k pozastavení odsunu Němců: „… 6/ důvody pro urychlené řešení věci jsou naléhavé;
nedostatek řešení má za důsledek desperátní činnost Němců, která se projevuje v atentátech, požárech a činnosti vlkodlaků;… 8/ některé věci se již zastavit nedají a bude-li prodlení dlouhé, nemůže vláda Československé re­publiky převzíti odpovědnost. "
.
Se zastavením stávajících odsunů (tj. divokých odsunů, neschválených souhla­sem Postupimské konference) ve smyslu aktuálního požadavku velmocí odpo­vědná československá místa rozhodně nepospíchala. Rozkaz ministra národní obrany, kterým bylo zastaveno vypravování odsuno­vých transportů, byl vydán až 8. srpna 1945. (12) Tomu, že výbuch v Krásném Březnu byl dílem Werwolfu, již nikdo nevěří. Okresní velitel HJ Heinrich Winkler před 5. 9. 1945 uprchl za západ a k vyzrazení sítě werwolfu došlo zradou jednoho z jejich členů již 26. 6. 1945 a v den výbuchu byli již členové Werwolfu ve vězení. (13) Zbývá jen otázka, zda výbuch byl dílem lajdáctví, který ve skladě panoval nebo cílenou akcí gen. Svobody, již bude dán důvod k urychlenému vyhnání Němců. (14)
.
Ministerstvo vnitra vydalo 24. července 1945, tedy ještě před událostmi v Ústí nad Labem výnos, v němž vyzvalo bezpečnostní orgány k zaslání souhrnných zpráv· o situaci v pohraničí. Podnětem bylo upozornění ministerstva národ­ní obrany, že poměry v těchto oblastech nejsou stále klidné a že české obyvatelstvo se tam necítí úplně bezpečné. Sděle­ní, která přicházela z jednotlivých míst v Čechách od polovi­ny srpna, podávají o podmínkách v pohraničí dosti barvitý obraz. Překvapivě se v nich však vyskytlo jen velmi málo zmínek o prokazatelně nepřátelských činech německého obyvatelstva a odhalení werwolfů. Hlášení z 22 místních, šes­ti okresních a 14 dozorčích velitelství SNB v Cechách obsahovala údaje o werwolfech pouze v šesti případech.
.
Od přelomu července a srpna 1945, kdy došlo z vnitro­politického i mezinárodního hlediska k významným událos­tem, exploze a následné události v Ústí nad Labem a oznáme­ní výsledků Postupimské konference, se velmi zvýšila frekvence zpráv o aktivitách Werwolfů, nepřátelských letácích a "šeptané propagandě" mezi Němci. Šíří se pověsti o zastavení odsunu nebo o možném návratu vysídlenců, o při­pojení části Sudet k Německu nebo o zajištění jejího autonomního statutu. Za toto se chystají na mírové konferenci postavit západní velmoci. Dle těchto pověsti narůstá napětí mezi Západem a Sověty, které může vyústit v otevřený střet.
.
Zpravodajské orgány považovaly za vysoce prav­děpodobné, že rozsáhlá, centrálně řízená síť werwolfů, skutečně neexistující, chystá koordinované vystoupení. Oběžník ministerstva vnitra z 8. srpna 1945 uváděl, že má k dispozici zjištění, podle nichž ilegální bojůvky "zamýšlejí na den 10. srpna provés­t hromadně větší teroristické akce, pravděpodobně v celém pohraničí, a není vyloučeno, že i ve vnitrozemí“. V rozsáhlém elaborátu resortu se například uvádí, že skupinky záškodníků, po třech až šesti, včetně žen, mají přepadat málo ozbrojené ruské kolony a olupovat je. V podzemí pod Pradědem je tunel se sídlem velitelství Werwolfu, v okrese Znojmo prý Werwolf po příchodu amerických osvobozeneckých vojsk, se chopí zbraně a vyvraždí všechny Čechy a Rusy. Toto tvrzení měly zdůvodnit informace z pohra­ničních oblastí o nálezech zbraní a zásob, zatýkání a dozná­ní podezřelých osob. Stavba dokumentu připomíná styl písemností, které po únoru 1948 vycházely z dílny Státní bezpečnosti a to zejména pokud jde o směšování faktů a domněnek o chystaném spiknutí, zveličování méně významných detailů a jejich následovné zařazovaní do vše obsahujících souvislostí. Ve svodkách se však neuvádí, že Němci, kteří byli zatčení pro nezávažný přestupek, mohli ze strachu či po brutálního donucení (bití, týraní při výsleších byla běžným zjevem) vypovědět cokoliv a přiznat se k čemukoliv i k zapojení do již neexistující síti Werwolfu. Zpravodajci využívali také německé informátory, kteří z důvodu osobního prospěchu či zajištění lepšího bytí byli schopni sdělit cokoliv. Dovídáme se tak o propojení Werwolfu s Armii Krajowou, s Vlasovci a ukrajinskými nacionalisty. A tak se pravidelně dozvídáme z českého tisku o likvidaci stovek Werwolfu , o nalézání tajných skrýší a to nejen v lesích, ale i v klášterech. Šlo o politicky ovlivněné zprávy či záměrné desinformace, které nezasvěcený občan málokdy postřehl. Jistě není náhodou, že kampaň kolem Werwolfu vrcholila právě v srpnu a začát­kem září 1945. Jejím cílem byla snaha působit na velmoci, aby byl urychlen tzv. organizovaný transfer. Nemůžeme opomenout také fakt, že komunisty, byť skrytě, ovlivňované politické a armádní zpravodaj­ství spojovalo problém německého "podzemí" s nebezpečím špionáže proti "lidově demokratickému státu“. (15) Některé akce označované za důkazy o existenci Werwolfu jsou přinejmenším podezřelé. V okolí Pece pod Sněžkou byly za ne zcela vyjasněných okolností zmařeny přípravy "atentátu" na předsedu KSČ K. Gottwalda a ministra Z. Nejedlého, s jejichž účastí se 19. srpna počítalo na ná­rodní slavnosti ve Svobodě nad Úpou. Podle oficiální verze zaútočil v noci na 27. srpna ve Vrchlabí nějaký záškodník střelbou na členy vyšetřovací komise okresního správního úřadu, což se stalo podnětem pro následné soustředění ně­meckých mužů do tábora a vyhlášení dalších sankcí, mj. zákazu vycházení pro Němce po 20. hod. (16)
.
Ve stejném čase, přesně v duchu Oběžníku ministerstva vnitra z 8.srpna 1945 dojde v Horním Starém Městě u Trutnova, tj. v noci z 11. na 12. srpna, k podobnému in­cidentu jako v Novém Jičíně. Skupina neznámých pa­chatelů zahájila palbu na hlídku u internačního tábora, nikdo však nebyl zraněn. Útočníci v síle družstva prý byli vy­zbrojeni automaty a puškami a podařilo se jim rychle zmizet v lesích. O tom, zda byl vůbec někdo z nich někým spatřen, úřední zpráva mlčela, ale okamžitě se požadovalo udělení souhlasu k provedení "očistné razie" v okolí za účasti býva­lých partyzánů. Podán byl rovněž návrh na vyvezení všech mužů z tábora na práce do vnitrozemí. V při­bližně ve stejné době prý „neznámá tlupa“ ostřelovala ze tří stran budovu MNV ve Vernířovicích na Šumpersku a 18. srp­na byl hlášen útok střelnou zbraní na hlídku SNB ze stanice Malá Morávka u Bruntálu. Krátce předtím se takřka do detailů opakovala situace popsána v případě Nového Jičína u dvou internačních táborů v jesenickém okrese, v němž vládl kpt. Ctibor Novák. V noci ze 14. na 15. srpna se nejdříve uskutečnil "přepad" tábora v Domašově. Poměry v tomto zařízení byly velmi tvrdé a ná­silnosti si tady již před incidentem vyžádaly několik obětí na životech. Němečtí pamětníci uvádějí, že se střelba kolem tábora ozýva­la častěji (mj. i v noci na 14. 8. - téhož dne byl v táboře zřej­mě utýrán dr. Pawlowski, jehož úmrtí je úředně potvrzeno). Další střelba se ozvala kolem tábora v Adolfovicích. Nemohu se zbavit dojmu, že tyto střelby byly na objednávku velitelů táborů mající zakrýt nedbalost či zločiny, které byly pak aranžované jako odražený útok Werwolfu. (17)
.
Právě v září je téma werwolfu naplní stránek českého tisku jako je Právo lidu z 16.9.1945. V článku „Němci zůstali vlkodlaky“ čteme o 200 werwolfech zadržených minulého týdne, o nálezech beden s výbušninami, zbraněmi, léky a potravinami. Jsou vypočítány útoky werwolfu – 60 útoků na vlak, 29 útoků na stroje, 24 útoků na elektrická vedení, 29 útoků na továrny a 2 útoky na lodě. Zároveň se zmiňuje o výstavě v Domě československé armády v Dejvicích, kde byly tyto předměty vystavené pro české a zahraniční novináře. Svobodné Československo 16. 9. 1945 v článku „Úklady Němců proti republice“ píše o 150 útocích na vlaky, elektrické vedení, tovární zařízení a lodě o nálezech beden se zbraněmi, výbušninami, léky a potravinami. Končí titulkem: „ Život s Němci v jednom státě je nemožný..“ Stejnému tématu se věnuje Lidová demokracie z 16,9.1945 v článku Činnost werwolfů od Aše po Košice hovoří o zatčení 200 Werwolfů za poslední týden a znovu o bednách a bedničkách s podobným obsahem jako v článku předchozím a končí přáním, že plán maršála Žukova na vyhoštění Němců od nás a z Polska bude co nejdříve projednán, přijat a schválen a do posledního písmene proveden. (18)
.
Tisk se vrátil k tématu Werwolfu v polovině listopadu. Z Mladé fronty a Národního osvobození z 16.11.1945 se dozvídáme, že Werwolf pracuje nyní pod názvem „DfürD“ neboli Deutschland für Deutsche. Svobodné slovo z 25.11.1945 v článku „Jak vznikl Wehrvolf?“ píše , že v polovině roku 1944 byl vydán román neznámého autora pod názvem Wehrvolf. Vydání románu bylo prý záměrné a mělo připravit německý lid na zákeřnou podzemní válku. Vydán byl za státní peníze a byl nařízen jako povinná četba a školám byl dodán zdarma. Byl rozšiřován více a horlivěji než Mein Kampf. V knihovnách, když si někdo chtěl půjčit knihu, musel si vzít tento román a teprve až ho přečetl, mohl si půjčit knihu jinou. O jak bláhový je K.M. (Praha). Také povinnou četbou byly na naších školách romány velkého mystifikátora Aloise Jiráska, jeho Proti všem a Psohlavci, mimo jiné psí hlavu si vymyslel roku 1864 Němec J.A.Gabriel a jinak Hundsköpfe byla nadávka. Hrdě ji pak nosila Pohraniční stráž. Takže povinná četba, kterou nás zásobovali komunisté, měl nás povznést k hrdinským činům. Autor článku poněkud přehlédl fakt, že tato kniha Vlkodlak od Lönse Hermanna vyšla česky v nakladatelství Borový v roce 1941. To se v Protektorátu nebáli, že její četbou posílení povedou Češi „malou válku“ proti Říši. Propagační nesmysl Svobodného slova převzal Roman Cílek a vložil jej do obou svých knih. (19)
.
Je nesporné, že někteří absolventi růz­ných kursů a jejich vybraní spolupracovníci se s příslušnými pokyny a znalostmi o ukrytém vybavení zdržovali také v po­hraničí českých zemí. Záměr vést tady jakousi "malou vál­ku" však byl za změněných podmínek nerealizovatelný. Vše nasvědčuje tomu, že ti sudetští Němci, kteří absolvovali něja­ké diverzní školení a nestačili na konci války utéci, nemohli dát impuls k závažnějším, vzájemně koordinovaným teroristickým akcím. Původní německé obyvatelstvo bylo z velké části v internačních táborech nebo odsunuto. V jejich domech jsou novoosídlenci, kteří byli ochotní udat bezpečnosti i zatřepání listu ve větru a ještě více souseda Němce, na jehož majetek se chtivě dívali. Mladý wervolf byl tedy bez jakéhokoliv zázemí, kde by se ukryl, skrýše které byly někdy vybudované, nemohly zaručit přežití. Krajem se neustále pohybovaly různé „revoluční formace“, sběhové a ruští vojáci toužící po alkoholu, ženě, kolu a hodinkách. Na druhé straně většina Wertwolfů přijatých po březnu 1945 byli mladí lidé, mnohdy nevyspěli fyzicky, mentálně a duševně. Kreisleiterům NSDAP šlo o kusy, ne o kvalitu. Lidé národnostně smíšeného původu, jsou v takové organizaci velkým nebezpečím, neboť se budou snažit při změněné situaci přiklonit k národnosti, která jim může zajistit momentální profit. A to se týká mnohých Werwolfů ze Sudet. V partyzánské válce rozhoduje i národní mentalita. U Němců chybí schopnost improvizace, důležitý u nich je řád a ten se pro partyzánskou válku nehodí. V Sudetech to ukázalo září 1938, zelené kádry se povětšinou ukryly do stodol a čekaly na příchod Wehrmachtu. Pak je zde ještě jeden důležitý faktor, metody československých orgánů, ať civilních, policejních či polovojenských byly velmi drastické, někdy až za hranou lidskosti, ale účinné.
.
Dobová publicistika a později komu­nistickou ideologií ovlivněná literatura věnovaná tomuto té­matu ovšem pomíjela celkový kontext tehdejší situace a až příliš démonizovala aktivity Werwolfu. Příkladem je výbuch v budově MSK v Bruntálu, kde 3.7.1945 vybuchla neznámá třaskavina a usmrtila 1 vojáka, pro podezření bylo zastřeleno 20 Němců, mezi nimi jeden antifašista. Bylo to uváděno jako akce německého podzemí. Je však zápis strážmistra J. z 30.9.1947 pro vyšetřovací komisi, podle kterého MBS F.Š. manipuloval v místnosti u stolu, kde byl radiopřijímač a nějakým předmětem (granátem), čímž přivodil výbuch. A to se vědělo i v roce 1945. (20) A mystifikace kolem akci Werwolfu a Werwolfu samého bohužel přetrvává, když se podíváme na webové stránky či některé časopisy. Některé jsou příliš závislé na závěrech Romana Cílka.
.
Pardubice 12.1.2010
Franz Chocholatý Gröger
.
Poznámky:

.
(1)Schmitt Carl, Teorie partyzána,OIKOYMENH, Praha 2008 ISBN 978-80-7298-265-3 s.42-43 Chocholatý Gröger Franz,Werwolf, Fakta a mýty, http://nassmer.blogspot.com/2010/01/werwolf-fakta-myty.html
(2) Pešl Martin, Werwolf:Analýza z hlediska politického hnutí, Rexter 1/2005, s. 6-13, (dále Pešl) http://barrister.cz/strat/rexter/page.php?id=33
(3) Národní archiv /: Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, Praha
Cílek Roman, Fabšic Jiří, Vlkodlaky kryje stín, SPB-NV Praha 1968 (dále Cílek)s.37
(4) Národní archiv /: Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, Praha
http://www.lexikon-der-wehrmacht.de/Gliederungen/Heeresgruppen/HeeresgruppeMitte-R.htm
http://www.lexikon-der-wehrmacht.de/Personenregister/S/SchoernerF-R.htm
(5) Národní archiv /: Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, Praha
Cílek s. 42-43
http://de.wikipedia.org/wiki/Fritz_Marrenbach
http://www.wardaggers.com/NSDAP_Gauleiter.htm
http://cs.wikipedia.org/wiki/Protektor%C3%A1t_%C4%8Cechy_a_Morava
(6 ) Knotek Jiří , Werwolf v Čechách, in: Zbraně a náboje 8/2005 s. 81, RF HOBBY, Praha
http://www.detektorweb.cz/index.4me?s=show&i=3419&mm=1&vd=1&PHPSSIDWx=01eb3754ab1e665fce3731a38a804e1f
Havel Jan PaedDr., Sudetoněmecký Werwolf na Ústecku,
http://www.specnaz.cz/index.php?id=59&art=307&cat=33&l=10
(7) Staněk Tomáš, Persekuce 1945, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1996, s.59, (dále Perzekuce)
(8) Hraničáři volají , Rudé Prtávo 14.6.1945; Jednota Spojenců bude zachována, Svobodné noviny 15.6.1945
(9) Perzekuce s. 99
(10) Perzekuce s. 99-100, Cílek s.145 -149 (zde poněkud jiný pohled z pozic komunistické propagandy)
(11) Perzekuce s.101-102
(12) Havel Jan, Kaiser Vladimír, Pustejovsky Otfrid, Stalo se v Ústí nad Labem 31. Července 1975 Memorabilita ustensis, sv. 9, Ústí nad Labem 2005 (dále Ústí),s.13 -38
Staněk Tomáš, von Arburg Adrian, Organizované divoké osudy ? Úloha ústředních orgánů při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945); 2. Část; Československá armáda vytvaří „hotové skutečnosti“, vláda je před cizinou legitimizuje; 3 in.Soudobé dějiny , 1-2 /2006, s.13- 49 USD Praha, ISSN 1210-7050
(13) Ústí s. 44-45
(14)Ústí s.43—46
(15) Perzekuce s.140-144
(16) Perzekuce s.150
(17) Staněk Tomáš, Poválečné „excesy“v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Sešity USN (dále Excesy) 41/2005, Horní Staré Město s.178-179, Nový Jičín 292, Malá Morávka 301, Adolfovice, Domášov 311-312
(18) Právo lidu 16.9.-1945 č.107 s.2, Svobodné Československo 16.9.1945 č.108, s.2, Lidová demokracie 16.9.1945č.108, s.3
(19) Mladá fronta 19.11.1945 č. 162, Národní osvobození 16.11.1945 č.156, Svobodné slovo 25.11.1945 č. 167 Cílek s. 25-29
(20) Vejvoda Jaroslav, Pomsta pozdních partyzánů a jiné poválečné tragedie, MOBA 2006, s. 183

Literatura:

.
Cílek Roman, Fabšic Jiří, Vlkodlaky kryje stín, SPB-NV Praha 1968
Cílek Roman,Čas přelomu, Severočeské nakladatelství 1985
Dvořáková Jiřina, Bedřich Pokorný – vzestup a pád, Internetová verze Sborníku AMV 2/2004, http://www.abscr.cz/data/pdf/sbornik/sbornik2-2004/bedrich_pokorny.pdf
Havel Jan, Kaiser Vladimír, Pustejivsky Otfrid, Stalo se v Ústí nad Labem 31. Července 1975 Memorabilita ustensis, sv. 9, Ústí nad Labem 2005, ISBN 80-86646-11-4
Havel Jan, Sudetoněmecký Werwolf na Ústecku,
http://www.specnaz.cz/index.php?id=59&art=307&cat=33&l=10
Chocholatý Gröger Franz,Werwolf, Fakta a mýty, http://nassmer.blogspot.com/2010/01/werwolf-fakta-myty.html
Chocholatý Gröger Franz, 60. let od konce války - květen - srpen 1945 krvavá realizace Benešova plánu vylikvidování Němců, http://www.bruntal.net/2005042302-60-let-od-konce-valky-kveten-srpen-1945-krvava-realizace-benesova-planu-vylikvidovani-nemcu
Chocholatý Gröger Franz , Bruntál – květen/ červenec 1945 dle výpovědí svědků,
http://www.bruntal.net/2005042703-bruntal-kveten-cervenec-1945-dle-vypovedi-svedku
Chocholatý Gröger Franz, Internační tábory na Frývaldovsku a činnost kpt. Ctibora Nováka, http://www.cs-magazin.com/2009-03/view.php?article=articles/cs090333.htm
Chocholatý Gröger Franz, Činnost vojáků 1.čs. samostatné tankové armády – násilné vysídlení Němců z Krnova v červnu až srpnu 1945 http://nassmer.blogspot.com/2009/09/cinnost-vojaku-1cs-samostatne-tankove.html
Chocholatý Gröger Franz, Nový Jičín a aktivity 1. čs. samostatné tankové brigády (květen-srpen 1945 http://nassmer.blogspot.com/2009/11/novy-jicin-aktivity-1-cs-samostatne.html
Jaksch Wenzel, Cesta Evropy do Postupimi, Istitut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2000 ISBN 80-85846.14.4
Pešl Martin, Werwolf:Analýza z hlediska politického hnutí, Rexter 1/2005, s. 6-13, (dále Pešl) http://barrister.cz/strat/rexter/page.php?id=33
Staněk Tomáš, Persekuce 1945, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1996, ISBN 80-85241-99.4
Staněk Tomáš, Poválečné „excesy“v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Sešity USN 41/2005, USD 2005 ISBN 80-7285-062.8
Staněk Tomáš, von Arburg Adrian, Organizované divoké osudy ? Úloha ústředních orgánů při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945); 1.Část; Předpoklady a vývoj do konce května; 2. Část; Československá armáda vytvaří „hotové skutečnosti“, vláda je před cizinou legitimizuje; 3. Část; Snaha vlády a civilních úřadu o řízení „divokého odsunu“ in.Soudobé dějiny 3-4/2005, s.465-533, 1-2 /2006, s.13- 49 , 3-4 /2006 s. 321-376, USD Praha, ISSN 1210-7050
Vejvoda Jaroslav, Pomsta pozdních partyzánů a jiné poválečné tragedie, MOBA 2006, ISBN 978-80-243-2889-8
Zimmermann Volker, Sudetští Němci v nacistickém státě. Politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety (1938-1945), Prostor 2001, ISBN 80-7260-055-9
.
Archivní pomůcka, Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, Praha, http://nacr.cz/C-fondy/G-pomdet.asp?row=24
.
INTERNET

.
Werwolf http://cs.wikipedia.org/wiki/Werwolf
Werwolfové, Petr Blahuš, Reflex 28.4.2004 http://www.reflex.cz/Clanek16138.html
Petr Blahuš http://zukunft-braucht-erinnerung.de/zweiter-weltkrieg/zusammenbruch-und-kriegsende/370.html
Werwolf v Čechách
http://www.detektorweb.cz/index.4me?s=show&i=3419&mm=1&vd=1&PHPSSIDWx=01eb3754ab1e665fce3731a38a804e1f
Werwolf http://www.country-military-plzen.cz/werwolf.htm
PaedDr. Jan Havel, Ústí n.L nSudetoněmecký Werwolf na Ústecku
http://www.specnaz.cz/index.php?id=59&art=307&cat=33&l=10
Cílek Roman JARO A LÉTO 1945: ŽHAVÝ ČAS PŘELOMU aneb ZÁPAS O POHRANIČÍ Policista 11/2005 http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/casopisy/policista/2005/11/cilek.html
Cílek Roman, TEMNÁ VIDINA PORÁŽKY Policista 1/2005
http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/2003/casopisy/pol/0501/cilek_info.html
Sudetoněmecký Werwolf 05.28.09 http://www.malina.xf.cz/?p=425
Protektorát Čechy a Morava http://cs.wikipedia.org/wiki/Protektor%C3%A1t_%C4%8Cechy_a_Morava
Mapy > Protektorát Čechy a Morava http://www.fronta.cz/mapy/protektorat-cechy-a-morava Centrum pro bezpečnostní a strategická studia http://www.cbss.cz/
Rexter http://www.rexter.cz/
http://www.rexter.cz/werwolf-analyza-z-hlediska-typologie-politickeho-nasili/2005/05/01/
Hermann Löns
http://deliandiver.org/2008/06/markus-wolff-hermann-lons-uvod-do-jeho-zivota-a-dila-cast-2.html
http://de.wikipedia.org/wiki/Fritz_Marrenbach
http://www.wardaggers.com/NSDAP_Gauleiter.htm
http://www.wehrmachtheeer.wz.cz/Wehrmacht/mp3/Historie/okh.html
http://www.lexikon-der-wehrmacht.de/Gliederungen/Heeresgruppen/HeeresgruppeA-R.htm
http://www.russlandfeldzug.de/armeen.htmhttp://freiwilligen.sweb.cz/DOBROVOLNICI/o76.htm

Procitnutí

Emanuel Moravec (14. 1. 1945)
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky

Český člověk je někdy herec. Hraje před sebou a přehrává a ošuluje své okolí. Kdo se staví a vydává za někoho jiného, než kým po pravdě je, není především charakter a řádný člověk. Dobrý voják Švejk je po té stránce skvrnou velikosti pořádného rybníka na české národní cti. Švejkovina leží nad českou duší jako zelená plíseň. Určitý druh českých lidí hraje v rodině i mezi známými, kde se vlastně nepotřebuje přetvařovat.

Ondy jsem otevřel knihu jednoho demokratického literáta, kterému chyběla odvaha pořádně se rozpřáhnout na českou polovičatost, a tak zůstal i on na půl cestě (Čechy lze označit obecně jako národ libující si v zastávce někde uprostřed.) Uvažoval takto: „Téměř bez výjimky prvním slovem náš člověk propuká v nářek a stížnosti na svůj osud. Obyčejně tím dostává rozběh, aby v dalším hovoru mohl nadávat na obecně mizerné poměry, na tu lumpárnu a na jiné veřejné záležitosti.“ Republikánský demokrat pokračoval: „Ze zvláštního národního zvyku nám nejde jaksi z krku, abychom řekli, že se nám vede docela dobře nebo že to ujde, nebo že by to mohlo být horší. Ale my si nenaříkáme sklíčeně. My si naříkáme okázale. My se jaksi honosíme svými starostmi a bědami. My jsme chlapíci, poněvadž si máme, panečku, nač naříkat. Ale nejzvláštnější je, že to je vlastně jenom taková forma. Pokud si zplna hrdla naříkáme, že se nám vede špatně, vede se nám, zaplať pánbu, ještě dobře. Řekne-li nám náš bližní, že se mu vede dobře, vyvolává v nás bezmála podezření, že před námi zapírá nějaké zatracené starosti, že to s ním smrdí. Jsme národ naříkačů“ – napsal známý český spisovatel tak, jak to cituji. A napsal to za demokracie. Ale dejme mu slovo ještě dál. Vystihl českého Švejka dobře: „Obyčejně se setkáváme, jen abychom si navzájem pobědovali, že se nám vede mizerně, ačkoliv nás vlastně nijak nezajímá, jak se tomu druhému vede, je to už jen taková formalita, tak jako když Angličané mluví o počasí. Upřímně řečeno, ozývá se v tom spíše snaha jevit se malým a ubohým než skutečná nespokojenost. Je v tom taková vnitřní nesvoboda a nedůvěra. Jako naše pozdravy, tak i naše konversační zvyky ukazují, že snáze se mění státy a ústavy, zákony a řády než lidské mravy. Podrželi jsme (za republiky) zvyky malého, ublíženého, reptajícího poddaného, jehož první slovo je nějaká bezmocná stížnost a jemuž nikdo beztoho nevěří.“ Tohle bylo napsáno v roce 1928. A ne ve zlém. Tehdy byl hluboký mír a Čecháček naříkal uprostřed demokracie.

Proto nesmíme ani dnes, uprostřed největší války a největšího lidského strádání, české nářky brát tragicky. Podnětem k českému bědování není vždy opravdová bolest, nýbrž podráždění, staré paličaté sudičství a snadný pokles mysli. Český slabošský pesimismus souvisí zcela organicky s českým neodpovědným optimismem. Na přítomnost hubujeme, ale minulost a budoucnost, to je panečku, už jiné kafe. Kdo dělá českou politiku, musí tedy počítat s českým přestřelováním jak směrem do pochmurna, tak směrem do modra. Proto s českým lidem mohl si klidně pohrávat každý politický spekulant, přikyvoval-li jeho bědování a překypoval-li nadšením nad jeho nezdravými vidinami. Dnes nepřítel české bolestínství se snaží obracet proti Říši a české visionářství živí nadějemi na budoucnost, která se nedostaví, ať by ta válka skončila jakkoliv.

Před několika měsíci si mohl český podivín budoucnost představovat v různých variacích: Říše vyhraje a český národ zničí (pesimismus). Říše prohraje a u nás propukne demokracie (optimismus). Těch šest a půl roku, které máme z a sebou od návštěvy lorda Runcimana, se prostě škrtne a basta. Bude to jako v pohádce o Šípkové Růžence. Král se chystal kýchnout, ale nekýchl. Ztrnul, usnul. Až se po sto letech probudí – kýchne. Kdo prostě před šest a půl rokem někde přestal, tam by nyní, jako by se nechumelilo, pokračoval.

Dnes v tomto optimismu poslední události navrtaly bohudík velikou díru. A to bez říšské propagandy. Válka není skončena a nepřítel už s Evropou točí, až všem demokratům oči přecházejí. Bez německých výkladů jest už patrno, že po říšské porážce by v Evropě vyhynuli demokraté asi podobně jako zubři.

Vzpomínám, jak Hubert Ripka z emigrace v červenci 1941 nám udělal přednášku, co je to politika: prý z 90 procent taktika a jen z 10 procent zásady. Totiž ta politika jejich, demokratická, židovská, dokud Židé spoléhali na demokracii. Dnes emigrantská politika je bolševická, poněvadž Židé spoléhají nyní jedině na bolševismus, který jejich výsadní postavení lépe zabezpečuje než demokracie. Vždyť trestá ušklíbnutí se na Žida smrtí.

Ještě před rokem se demokraté v emigraci domnívali, že v nejhorším případě buržoasie v bolševickém světě bude hrát podobnou úlohu, jakou kdysi vychytračili řečtí Fanarioté v Velké porty v muslimské říši. Ze zpráv, které nás docházejí z Podkarpatské Rusi a z východního Slovenska, se stále více a více potvrzuje, že bolševici vůbec nepomýšlí na jakékoli obnovení staré republiky. Vše je tam sovětizováno mnohem prudčeji než třeba v Rumunsku nebo Bulharsku. Bolševikům je dobře známa buržoasní politická bezzásadovost (oněch 90% taktiky). Proto jsou ke všemu, co jen trochu zavání demokratickou buržoasií, velmi příkří a neomalení.

Žádný emigrant žijící na západě a žádný demokrat, tulící se tu u nás, si zajisté před pěti lety takhle spojenecké vítězství nepředstavoval. Co bylo platných těch 90% taktiky, když nyní je všem demokratickým emigrantům nešetrně naznačováno, že jejich úloha končí touto válkou. Do konce války budou také od Anglie přebírat apanáže a diety. Jak Moskva bezohledně odstraňuje z obsazeného území vše, co připomíná anebo vzývá Západ, je patrno stále zřetelněji. Skrytý boj mezi Anglií a Sovětským svazem o Balkán a Středomoří pokračuje. Nedávno jsme se z Madridu dověděli, že sovětský vyslanec v Libanonu Norvikov má nejen prsty v židovském atentátu na lorda Moyneho, nýbrž že tento Norvikov organisoval dokonce atentát i na samého Churchilla. Moskva má totiž v Londýně tolik tajných spojenců, kteří ve věcech Blízkého Východu by byli mnohem přístupnější jejím požadavkům než sedmdesátiletý zarytý britský premiér.

Před dvěma lety se anglo-americkým demokratům zdálo, že budou sověty potřebovat jen k porážce Velkoněmecké říše. Dnes počítají se sovětskou pomocí také proti Japonsku, a proto dají Moskvě v Evropě, co si zamane. Musí. Jiného jim nezbývá. Kdo ještě před rokem si myslil, že výklady o bolševizaci našich zemí spojenci jsou jen báchorkou německé propagandy, dnes už vidí jinak, má-li jen trochu všech pět pohromadě. Přestává škemrat. U nás se nyní méně povídá a více přemítá. Chápeme se lopat a krumpáčů. S každým kilometrem stává se bolševická tvář zřetelnější. Šestý smyl se v národě přihlašuje ke slovu. Od východu se neblíží žádné požehnání. Proto žijeme nyní v podobné tísni, jaká na člověka doléhá před těžkou bouří. Kdo se před rokem ještě těšil z bolševického postupu, ten dnes měří, kolik je od Hronu na moravskou hranici a pomalu by už vytýkal německému velení, že příliš manévruje prostorem.

Naříkači a Hopsahejsové se nyní mění. Národu to nebude na škodu. Ztvrdne, zestřízliví. Přestane počítat se zázraky a vezme skutečnost jaká je. A ta je pro nás v rámci Říše stokrát lepší, než by byla v rámci Sovětského svazu. Něco třetího není a nikdy nebude.

(Lidové noviny, 14. ledna 1945)

Národnostní mapa jižní Moravy v letech 1918 -1938

Franz Chocholatý Gröger

Oblast, o které pojednává tento referát, tvoří politické okresy Mikulov (Nikolsburg), Znojmo (Znaim) ve kterých Němci, dle sčítání obyvatel v roce 1910, tvořili 97, 4 % a 78,9 % obyvatelstva a kde rovněž žila silná menšina židovského etnika a dále soudní okresy Slavonice (Zlabings), Jemnice (Jamnitz), Hustopeče (Auspitz), Moravský Krumlov (Mährisch Kromau) s početnou německou menšinou. Musím na úvod upřesnit, že sčítání obyvatel v Rakousko – Uhersku vycházelo z metody zjišťování jazyka denního styku, tzv. obcovací řeči (Umgangssprache), sčítání tedy nevyjadřovalo příslušnost podle mateřského jazyka či subjektivně vyjádřenou národnostní příslušnost.

.

V daném regionu se nacházela rovněž početná skupina hlásící se k chorvatskému jazyku žijící v soudním okrese Břeclav. Soužití Čechů a Němců na Moravě mělo odlišný vývoj než v Čechách. Převážné část obyvatel upřednostňovala zemské pojetí příslušnosti k národu – příslušnicí obou jazykových skupin se cítili více Moravany než Čechy nebo Němci. Vzhledem k tomu, že německé obyvatelstvo, s výjimkou několika okresů, nevytvářelo ucelené celky a bylo rozptýleno v převážně etnicky českých oblastech, neměli Deutschmährer zájem na územním rozdělení korunní země, nýbrž požadovali záruku své národní državy (Besitzstand). Jako zprostředkovatelka mezi oběma národnostmi vystupovala na Moravě tzv. strana středu působící od roku 1879. Výsledkem byly čtyři zákony, které byly chápany jako jeden celek a jako také byly 27. 11. 1905 schváleny. Namísto územního vymezení volebních obvodu vstoupila poprvé do praxe řešení národnostních poměrů zásada individuálního respektování jednotlivých voličů - vznikly tak paralelní české a německé voličské seznamy. Jeden ze zákonu zajišťoval národnostní oddělení škol a pro jazykově smíšené obce předpokládal vytvoření dvou místních škol. Další pak dvojjazyčnost samosprávních orgánů a úřadů od obcí až po zemský výbor. Přes všechny nedostatky a nedokonalosti moravské vyrovnání z roku 1905 přispělo k dočasně k podstatnému uklidnění česko – německého konfliktu na Moravě. Byla tak částečně realizovaná zásada rodáka z Dolních Dunajovic (Unter Tannowitz) Dr. Karl Rennera, že národy by se měly konstituovat jako personální svazy.
.

Poslední rok války znovu rozjitřil národnostní spory. V českém prostředí zvítězila idea samostatného státu v historických hranicích. V německém prostředí obavy z toho vedou ke snaze zabezpečit budoucnost národa. V Čechách se domáhají oddělení území a utvoření DEUTSCHBÖHMEN. Na Moravě nejsou Němci ve svém programu jednotní. Vědí sice, že musí zabezpečit moravské Němce (Deutschmähren) , ale v tom jakým způsobem se to má stát se rozcházejí. Vznikají v podstatě dva proudy: první obdobně jako v Čechách chce vytvořit DEUTSCHMÄHREN složenou z řady nesouvislých celků, druhý trvá na jednotě země na autonomii personální, která vytvářela základ moravského vyrovnání. Hlavním zástupcem druhého proudu je poslanec Franz Jesser, který odmítá autonomii teritoriální. Inspektor Hilmer navrhuje však v březnu 1918 zavedení krajského zřízení (7 krajů). Naše oblast nacházela by se v kraji jihomoravském obsahující německé obce hejtmanství Hustopeče, Hodonín, Mikulov, Mor. Krumlov, Znojmo, Ivančice – celkem 161 286 Němců. Pro německou část obyvatel byla myšlenka národního státu Čechů cizí, jedinou formou pro ně mohl být jen stát národnostní se zajištěním práv národních pro druhou část obyvatel.

Vezmeme-li v úvahu ještě projekt K. Kramaře z května 1914 (Kramařová Ústava slovanské říše) a memorandum otištěné v knize “Náš stát a světový mír“ Hanuše Kuffnera, kde zábory území v Německu a Rakousku pro český stát jsou ještě větší, nelze se divit ostré negativní reakci německých obyvatel. Již dlouho se mezi nimi projevoval jev propadání úzkosti a obavám tzv. Abwehrpsychose. Nyní bylo již jasné, že roztržka došlo tak daleko, že nelze naleznout partnery pro dialog. Otázka, zda budoucí český stát zahrne do svých hranic také německé okresy se stala aktuální po prohlášení Českého svazu z 30. 5. 1917, i když samo prohlášení se definici hranic vyhýbá. Tříkrálová deklarace již byla jednoznačná - západní hranice nového státu bude totožná s hranicí zemskou. Německá reakce přišla brzy na to.

Na schůzi Říšské rady dne 22. 1. 1918 odmítli poslanci R. Pacher, dr. Elvert, dr. Oberleither začlenění 3 227 214 Němců (1910) do českého státu a Tříkrálovou deklaraci považují za pokus o podrobení Němců a zbavení je práva na sebeurčení. Po uznání Národní rady československé v průběhu června a září 1918 spojenci bylo jasné, že otázka budoucích hranic nového státu a také otázka, zda nový stát bude národnostní či čistě národní, stává se pro německou menšinu životně důležitou. Situaci již nemohl ovlivnit ani manifest císaře Karla z 16. 10. 1918. Němečtí poslanci ve Vídni ustanovili 21. 10. 1918 Prozatímní Národní shromáždění Deutschösterreich (Provisorische Nationalversammlung für Deutschösterreich) a opustili tím linii rakouskou a hlásili se k linii jednotného německého státu. Nový státní útvar měl zajišťovat práva a ochranu všech Němců.
.

Němci přijali převrat z 28. na 29. 10. 1918 s klidem a pohraničních okresů se v podstatě nedotkl. V těchto oblastech zůstala nadále fungující moc rakouských centrálních úřadů. Dne 29.10. 1918 se sešli němečtí poslanci v budově dolnorakouského sněmu a rokovali o situaci. Dr. Rudolf Lodgman von Auen oznamuje vytvoření böhmische Provinzen německého Rakouska a přečetl deklaraci, která bude odeslána do Prahy, Paříže a především presidentovi Wilsonovi. Následující den je vyhlášena provincie Sudetenland. Na krajském sněmu ve Znojmě je 3. 11. 1918 je rozhodnuto o připojeni oblasti DEUTSCHSÜDMÄHREN k Deutschösterreich jako součást provincie Dolní Rakousko (Niederösterreich). Deutschsüdmähren o rozloze 1 840 km² tvoří politický okres Mikulov a velká část politického okresu Znojmo a částí soudních okresů Slavonice a Jemnice se 173 033 obyvatel, z toho bylo 159 263 Němců. Hranice území je definovaná 14. 11. 1918, když předtím 12. 11. prohlásilo provizorní Národní shromáždění Deutschösterreich demokratickou republikou a součástí Německé republiky. V listopadu t. r. začala československá vojska obsazovat Němci obývaná území a do 16. 12. 1918 je obsazeno celé území DEUTSCHSÜDMÄHREN. Proti tomuto postupu protestovala vídeňská vláda notou z 13. 12. 1918 u spojenců a 12. 1. 1919 zástupci 195 obcí jižní Moravy shromáždění v Retzu zaslali resoluci presidentu Wilsonovi požadující právo na sebeurčení pro jejich oblast.
.

Na mírové konferenci v Paříží předkládá Dr. Beneš 11 Memorand. V Memorial III. uvádí mapu obyvatelstva, kde území osídlena Němci jsou výrazně zmenšena (např. území jižní Moravy) a roztrhána. Také delegace Deutschösterreich předkládá memoranda, avšak bez vlivu na průběh jednání. Mezi experty této delegace je Anton Klement za Südmähren a Hieronimus Oldofredi za okres Znojmo. Podepsáním mírové smlouvy 10. 9. 1919 bylo stvrzeno připojení DEUTSCHSÜDMÄHREN k Československu a tato oblast byla rozšířena o území Valtic (Feldsberg) s 5 366 Němci a 5 120 Čechy, které bylo připojeno k okresu Mikulov.
.

Nové sčítání obyvatel v roce 1921 ukázalo pokles německého etnika. Důvodu pro tento pokles můžeme být několik, prvním je především okolnost, že poprvé se obyvatelstvo nevyjadřuje, jaký obcovací jazyk používá, ale svůj postoj k národností předkládá na základě svého mateřského jazyka a subjektivně vyjádřeného postoje k té či oné národnostní skupiny. Druhou okolnosti přihlášení se k národností skupině jsou sociální a společenské důvody : chceš – li mít práci či zachovat své místo ve státní správě, přihlas se k české národnosti. Třetím důvodem byl často tlak ochranářských organizaci na té či oné straně, a to především u sociálně nevyhraněného obyvatelstva (např. smíšené rodiny). Ve dvou politických okresech se silnou německou menšinou byl tento pokles mezi 10% (Mikulov z 97,4 na 87,2 %) a více než 14% (Znojmo z 78,9 na 64,1 %). Poklesy podílu německého obyvatelstva byl znatelnější u správních středisek a větších měst, menší byl na vsích. Zároveň byl zahájen proces české kolonizace pomoci pozemkové reformy. To vede na obou stranách k aktivizaci ochranářských organizaci, ale také vzdělávacích a kulturních organizací a zařízení. Ve Znojně sídlí Bund der Deutschen Südmährens sdružující v 165 místních organizacích 7 420 členů. V tomto městě působí také Verein Deutsches Haus spravující odbornou knihovnu o 10 000 svazcích.
.

Návrat k určité normalitě se projevuje, mimo jiné, v aktivitách politických stran. Oblast jižní Moravy je pro parlamentní volby zařazená do volebního kraje Jihlava (Iglau). V prvních volbách v roce 1920, zde získává dvě křesla koalice DCSVP (Deutsche Christlich – Soziale Volkspartei) a prvními poslanci jsou Franz Pittinger z Vranova (Frain) za BdL (Bund der Landwirte) a Dr. Emmerich Radda z Mikulova (Nikolsburg) za DNP (Deutsche Nationalpartei), ve volbách 1925 získávají po jednom poslanci za BdL (Johann Wagner z Lechovic – Lechwitz) a DCSVP (Erwin Zajicek z Valtic – Feldsberg), kteří svá poslanecká místa obhájili také v roce 1929. V roce 1929 jsou to tři poslanci : BdL, DCSVP a KSČ (Dr. Viktor Stern, redaktor v Praze). V posledních volbách v roce 1935 získává 3 křesla SdP (Dr. Theodor Jilly ze Znojma – Znaim, Ing. Franz Karmasin, Anton Sogl z Drnholce - Dürnholz a 1 DCSVP (Johann Wagner).
.

Sledujeme – li vztahy mezi jednotlivými národními skupinami z pohledu dokumentů, zápisů v obecních kronikách zjišťujeme, že aktivita negativistických stran a skupin nenašla úrodnou půdu. Ke zhoršení dochází až s růstem aktivit SHF (zakládajícím místním vedoucím ve Znojmě byl Dr. Theodor Jilly, lékař ve Znojmě). Senátorem za SdP se v roce 1935 stává Gottfried Krczal.Sčítání obyvatel v roce 1930 potvrdilo klesající podíl německého etnika v struktuře obyvatel. Podíl německého etnika v okrese Mikulov klesl 81,9 % a v okrese Znojmo na 60, 2 %. Důvody poklesu jsou obdobné jako v předcházejícím období, roste však počet případů, kdy ke změně národní příslušnosti dochází z čistě sociálních důvodu – získání práce či zachování společenského postavení, to především u státních zaměstnanců. Jde především o přihlášení se Němců se k české národnosti. Důležitou roli v kulturním a hospodářském životě oblastí sehráli Židé, kterých zde v roce 1930 žilo 2 879. Jde jen o oficiální počet, neboť část Židů však udávala často německou národnost, menší pak českou. Hlavními centry byla města Mikulov a Znojmo. Dále zde byl chorvatský ostrůvek čítající 1 850 Chorvatů v obcích Jevišovka 73,5 %), Nový Přerov (64%) a Dobré Pole (48,2%).
.

Zhoršující se hospodářská situace a nástup nacionálního socialismu v Německu se odrazil také na vztazích mezi českým a německým etnikem a dochází k stále tvrdším střetům. Ukazuje se, že mírové dohody z roku 1919 sice slibovali stabilitu, ale tato se ukázala jako více než křehká. Na místo mnohonárodnostního Rakousko – Uherska vznikly, na základě vůle vítězných mocnosti, tři věrné kopie mnohonárodnostního státu, kde však roli vládnoucího národa převzaly dřívější tzv. utlačované národy monarchie. Tyto nově vznikle vládnoucí národy nedokázaly vytvořit ani zárodek občanské společnosti, naopak útlak národnostních skupin byl mnohdy větší než za času monarchie. Národnostní skupiny hledaly pak podporu národních státech z nichž byly násilně vytrženy. Wilsonem bylo sice slíbeno právo na sebeurčení, toto právo však bylo poskytnuto jen vítězům první světové válce.
.

Mnichovskou dohodou dochází pak k rozpadu systému malých národních států vzniklého na základě mírové smlouvy z Versailles a tím také k destabilizaci míru a rozpadu bezpečnostního systému budovaného po roce 1919 Francii. Od ČSR byly tak odtržená území, jejíž obyvatelstvo v říjnu 1918 deklarovalo své právo na sebeurčení. Na základě této dohody stává se součástí Německé říše celý politický okres Mikulov (Nikolsburg ,42 obcí), z politického okresu Znojmo (Znaim) pak celý soudní okres Jaroslavice (Joslowitz) a části soudních okresů Vranov(Frain) a Znojmo (79 obcí). Dále pak části soudních okresů Jemnice (Jamnitz), Slavonice (Zlabings), Břeclav (Lundenburg), Hustopeče (Auspitz) a Moravský Krumlov (Mährisch Kromau). Celkem to bylo 195 městských nebo vesnickým obcí. Vzhledem k tomu, že hranice odtržených území byly v podstatě určeny na základě sčítání obyvatel z roku 1910, kdy byla národnost zjišťovaná na základě obcovacího jazyka, zahrnoval tento zábor také obce s vysokým podílem českého obyvatelstva. Na území městských i vesnických okresů, které se staly po Mnichovu součástí Říše žilo v roce 1930 202 106 obyvatel, z nichž bylo 65 523 Čechů, 2 879 Židů, 1 850 Chorvatů a dalších 6 657 obyvatel jiných národností a 181 227 Němců. Podíl českého obyvatelstva v jednotlivých obcích byl různý. Určitým vodítkem k jeho odhadu může sloužit souhrn statistických údajů ze sčítání lidu v roce 1930. Tehdy ve většině zvláště venkovských obcí však v zabraném území nepřesahoval 20% všeho obyvatelstva, jenom v menším počtu obcí byl vyšší, v některých obcích i nadpoloviční byl nadpoloviční, ale byly zde také ryze české vesnice (např. Mašovice). Pokud se týká městských obcí (především Znojmo, Miroslav, Moravský Krumlov, Břeclav) byla česká část obyvatelstva početnější než německá část. Bývalá oblast DEUTSCHSÜDMÄHREN byla rozdělená do okresů (Landkreis) Znojmo (Znaim – 992,9 km², 66 obcí, 91 565 ob. z toho 4 032 české národnosti), Mikulov (Nikolsburg - 793,48 km², 56 obcí , 77 918 ob.z toho 7 741 české národnosti), Horn (5 obcí s 1845 ob. z toho 92 české národnosti), Waidhofen a.d. Thaya (37 obcí s 10 425 ob., z toho 361 české národnosti), Bruck a. d. Leitha (2 s 16 526 ob. z toho 38 české národnosti) a tyto byly součástí říšské župy (Reichsgau) Niederdonau.
Podle sčítání obyvatel ze 17. 5. 1939 (bez obcí Engerau a Theben v okrese Bruck a. d. Leitha) zde žilo 181 753 obyvatel, z toho bylo 157 039 Němců a 19 000 ob. české národnosti. Říšské občanství (Reichsangehörige) 169 320 obyvatel, z toho 12 262 české národnosti. Porovnáme- li počet obyvatel se sčítáním z r. 1930 poklesl jejich počet o 20 333 obyvatel na 181 773 obyvatel, největší pokles byl v okrese (Landkreis) Znojmo, a to o 11 044 obyvatel, v okrese Mikulov pak o 8 280 ob.
.

Vývoj po roce 1945 již zcela změnilo národnostní složení oblastí, neboť dochází vyhnání (tzv. divoký odsun ihned po osvobození, kdy byla vyhnána většina německých obyvatel) a odsunu Němců (první transport s 1172 Němci vyjel z Moravského Krumlova - Mährisch Kromau 17. 2. 1946 a mířil do Bayreuthu, další byly 2. 3. 1946 ze Znojma- Znaim s 1200 Němci do Schweinfurtu, poslední pak 25. 10. 1946 z Mikulova – Nikolsburg s 336 Němci do Würzburgu. Celkem bylo vypraveno 29 transportů z Moravského Krumlova /1/, Mikulova /16/, Znojma /7/ a Miroslavi – Mißlitz /5/ s celkovým počtem 33 977 Němců) a v roce 1947 také k vysídlení Chorvatů.Chorvati jsou vysídleni do okresů Šternberk (44 rodiny), Vítkov (48 rodin), Rýmařov (25 rodin), Svitavy (20 rodin), Bruntál, Litovel, Mikulov a dalších moravských okresů. Na jejich místa přišli reemigranti z Bulharska (883 osob do obcí Jevišovka a Nový Přerov), Rakouska (Dobré Pole) a Jugoslávie (Jevišovka, Dobré Pole) a dále osídlenci z okresů Vsetín, Hodonín, Břeclav, Uherské Hradiště a Mikulov.
.

Osidlování německých obcí lze rozdělit do několika základních typů:

a) Osídlení bylo ovlivněno stavem v roce 1930, tj. početnosti starousedlých Čechů a jejich blízkým vztahem k českému obyvatelstvu v sousedních českých obcích. Příkladem toho je město Břeclav , kde k 5 075 starousedlých Čechů přibylo 3982 osob především ze sousedního okresu Hodonín.

b) Jiným typem bylo osídlování obcí v bezprostředním sousedství českých vesnic.První osídlenci zde přicházejí ihned po osvobození. Příkladem jsou obce z okresu Hustopeče a Pohořelice, kde většinu novoosídlenců tvoří obyvatele nejbližších obcí nebo z přilehlé oblasti předhůří Českomoravské vrchoviny.

c) Obce na Mikulovsku a ve východní části Znojma jsou osídlované z velké části organizovaným přesídlováním za řízení osídlovací komise ZNV. Převážná část přicházela ze Slovácka, Valašska a Horácka.

d) Obce osídlené novoosídlenci přicházejícími v menších skupinách nebo i jednotlivě, jde především o obyvatele střední Moravy, západních Moravy a východních Čech.

Největší přiliv novoosídlenců směřoval k nejúrodnějším částem tohoto území, do okresů Mikulov, Znojmo a Hustopeče, ačkoliv šlo o okresy, v nichž byla četná místa postižena válečnými událostmi. To se odrazilo také v určení okresů odkud novoosídlenci přicházeli – Uherský Brod, Uherské Hradiště, Kyjov, Hodonín, Tišnov a Vyškov a dále z okresů Vsetín a Zlín. Podíl osídlenců z Čech byl velmi malý. Zvláštní skupinu zde tvoří reemigranti z Volyně (Ukrajina), Jugoslávie, Rakouska, Rumunska a Bulharska, kteří mnohdy vtiskli obcím zvláštní ráz. Nejobtížněji probíhala novoosídlení nejzápadnější části jihomoravského území – okres Dačice – šlo o obce při samé rakouské hranici nepříliš hospodářsky přitažlivé. Namnoze šlo o místa, z kterých již dříve odcházeli obyvatelé do jiných míst a kde počet usedlíku trvale klesal. V tomto nehlubokém 10 – 15 km byla role starousedlíků velmi důležitá pro chod obce.Pokud se týká sociálního původu novoosídlenců jedná především o novoosídlence z rodin zemědělského proletariátu – v průměru kolem tří pětin. Jejich hlavní představou bylo založení nejčastěji středního hospodářství, na které by stačili silami vlastní rodiny. Většina z nich vytrvala (např.,. v letech 1946 – 1949 odešlo z 42 obcí v okrese Mikulov jen 954 osídlenců, nejvíce ze samotného města Mikulov, většinou proto, že nestačili na převzaté usedlosti), což je jistou výjimkou v osídlovaní Sudet. Protože velká část nových osídlenců pocházela ze starousedlých českých rodin a z okruhu jim blízkých a známého, vytvářeli snadno quasi – starousedlickou vrstvu, reklamující pro sebe zvláštní postavení ve vztahu k dodatečně přicházejícím osídlenců, například vůči reemigrantům.Novoosídlenci pak mění zcela charakter oblasti.
.

Pardubice, 2000-11- 29.
.
Pozn.:

Jevišovka – 39 rodin okres Vítkov (24 Radkov, 6 Vítkov, 4 Hartmanice)

29 rodin okres Rýmařov (22 Německá Hůzová, 3 Dětřichov)

23 rodin okres Šternberk ( 6 Jívová, 5 Domašov, 3 Sedm Dvorů, 3 Paseky, 2 Uničov)

20 rodin okres Svitavy (8 Lačnov, 4 Opatov, 2 Svitavy, 6Javorník)18 rodin okres Litovel (17 Skřipov, 1 Benkov)

2 rodiny okres Šumperkostatní rodiny pak v okresech Mikulov (14), Židlochovice (13). roce 1950 žilo v obcí 808 obyvatel –z toho 455 reemigrantů české a slovenské národnosti, 158 novoosídlenců a 13 reemigrantů z Jugoslávie

Nový Přerov- 15 rodin okres Šumperk (12 Vojtíškov)

21 rodin okres Šternberk (4 Dětřichov, 3 Paseky, 2 Hraniční Petrovice, 2 Horní Loděnice)

13 rodin okres Rýmařov (Německá Hůzová)8 rodin okres Litovel (Skřipov 7) 6 rodin okres Vítkov, po 4 rodinách – okres Zábřeh, Bruntál, Brno-venkov, 3 rodiny okres Opava, po 2 rodinách okresy Boskovice, Přerov, Mikulov. Po 1 rodině okresy Břeclav a Hustopeče. V roce 1950 žilo v obci 510 obyvatel (328 reemigrantů z Bulharska)Dobré Pole 200 Chorvatů bylo vysídleno do okresu Bruntál a Vítkov. roce 1950 zde žilo 460 obyvatel (228 novoosídlenců, 34 reemigrantů z Jugoslávie a Rakouska)