Lukáš Beer
Kdybychom měli před dvěma roky uvěřit zpravodajství České televize a Českého rozhlasu a některých dalších sdělovacích prostředků, tak by se v případě jistého esesmana Wilhelma Odera mělo jednat nejen pomalu o vůbec jednoho z nejvíce stíhaných válečných zločinců a o jeden z prioritních loveckých cílů na seznamu Simona Wiesenthala, ale i o vynálezce „druhé nejefektivnější metody zabíjení Židů“ hned po zplynování v komorách koncentračních táborů - totiž střelby do zátylku (Genickschuss) - a o nenávistného masového vraha, majícího na svědomí zřejmě stovky, ne-li tisíce zavražděných Židů. Do studia ČT zaválo tenkrát trochu lidského mrazu při rozhovoru s Wernerem Oderem, z něhož vyplynulo, že jeho tatík, rakouský člen SS již od roku 1938, hluboce nenávidějící Židy, vypracoval v rámci vražedných „Einsatzgruppen“ a jejich pobytu v polském městečku Rabka, školícím středisku pro SS mezi Krakovem a Zakopaným, za války vysoce efektivní metodu likvidace Židů. Pořad doplněný hrůzostrašnými fotografiemi (bohužel nemajícími nic společného s oním školícím střediskem) a pochodujícími svazy SS z filmových dokumentů, nenechával nikoho na pochybách, že tu máme co do činění s dokonalou lidskou bestií.
„Průměrná denní porce cca 150 zabitých židů. Zdokonaleno až po pojízdné vozy s kapacitou 9 300 zabitých za den“, barvitě doplňovaly navíc některé zřejmě historicky fundované texty, doprovázející reportáže o válečné minulosti Wilhelma Odera. A jako pověstná třešnička na dortu pak dokonale zapůsobilo očernění poválečné rakouské justice – Wilhelm Oder prý po válce vyfasoval „6 let nucených prací“ (člověk by si zákonitě myslel, že zločinec tak těžkého kalibru, který má na svědomí pravděpodobně tisíce židovských životů, by zasloužil přinejmenším doživotní vězení, ne-li trest smrti – no nebyli ti Rakušané vůči „nacistům“ shovívaví?). Ale v Rakousku prý vesele fungovala tichá konspirace i po válce a honit své spoluobčany, kteří v roce 1938 vřele vítali Adolfa Hitlera, se nikomu moc nechtělo – a tak poslali Wilhelma Odera rovnou na svobodu! Potud česká média.
Dokonalejší a poutavější příběh jako úvod k líčení životní dráhy povedeného syna tohoto domnělého „nacistického masového vraha“ se mohl dát sotva dohromady. Z některých textů a interview podaných Wernerem Oderem dokonce vyplývalo, že se jeho otec snad zúčastnil přímo i atentátu spáchaného rakouskými nacionálními socialisty na tehdejším kancléři Engelbertu Dollfussovi v roce 1934.
A tu jako protiklad absolutního zla vyvstává právě Werner Oder, nyní britský pastor a konfrontací s válečnou minulostí svého otce nalézá jako zázrakem cestu ke svému Bohu, který se v zdá mít v jeho podání obzvláštní slabost zejména pro jeden jediný národ, obývající povrch modré planety. Werner Oder díky svému pohnutému a očividně „hustému“ životnímu osudu získává celoživotní poznání – dospívá k obdivné lásce k Židům a k Izraeli – což je v jeho podání protipól absolutního zla, které přeci ztělesňoval jeho otec.
Ovšem předcházející barvitě vylíčené historické pozadí nebylo opravdovým ústředním předmětem tehdejší přednáškové mise pana Wernera Odera v České republice. To ostatně poznamenávali i někteří zklamaní účastníci jeho přednášek, kteří se domnívali, že na ně čeká besídka o historii – nikoliv, předmětem jeho mise bylo jeho osobitě podaná cesta „poznání víry“. Nutno dodat velmi specificky podané „víry“, jež je zvláštní tím, že Izrael a židovský národ v ní zaujímá určité centrální a mimořádné postavení. „Historická předehra“ zde posloužila jako účinná upoutávka k Oderově vznešené náboženské misi. Kdyby byl jeho otec pouze nějakým řadovým členem SS a on by měl v roce 2010 v České republice přednášet o tom, jak intenzivně miluje prožidovského Boha, bylo by velmi obtížné prosadit s ním rozhovor ve veřejnoprávní televizi či rozhlase a lákat vděčné publikum na své přednášky. Proč tedy nevyužít děsivou válečnou minulost svého otce, který prý navíc Židy přeci tak bytostně nenáviděl a hromadně je zabíjel, a proč na sebe neupoutat pozornost tak křiklavým životním příběhem, který se v něčem zdá být tak jedinečný a který se může stát i ideálním soustem pro bulvár?
Potíž je v tom, že na děsivé válečné minulosti Wilhelma Odera líčené jeho synem je sotva něco pravdy. Celý příběh byl Wernerem Oderem a papouškujícími českými novináři podán tak, že chvílemi nebylo jasné, čím se konkrétně měl Wilhelm Oder provinit, protože samotný vypravěč záměrně často zevšeobecňoval na činnost „Einsatzgruppen“ a nehovořil přímo o aktivitách svého otce. „Používali k tomu zejména malé židovské děti“, líčil například drasticky Werner Oder průběh zabíjecích tréninků příslušníků SS, když odpovídal na dotaz, co konkrétně dělal za války jeho otec. „V SS panovala zvrácená myšlenka, že právě tyto děti jsou potomci našich největších nepřátel. Takže bylo potřeba zabíjet děti. Úplně nejbrutálnějším způsobem. Někdy to udělali tak, že vzali dítě, vyhodili ho do vzduchu a stříleli na ně jako na živý terč.“ Werner Oder v jednom dechu zamotával členství svého otce v NSDAP a v SS se všeobecným líčením hrůz, kterých se někde někdy měli dopustit jiní příslušníci SS. Pozornému posluchači a čtenáři zajisté nemohlo ujít, že Werner Oder na dotazy ohledně konkrétního provinění svého otce odpovídal často velice vyhýbavě a že zevšeobecňoval. Většina publika však tuto „informaci“ zajisté převzala po svém a spojovala vše s aktivitou Wilhelma Odera. Čeští novináři dokonce nekriticky odpapouškovali i výmysl Wernera Odera, že jeho otec vynalezl onen efektivní „Genickschuss“, střílení Židů do zátylku.
Ano, Wilhelm Oder byl členem NSDAP ještě před anšlusem Rakouska a zároveň také příslušníkem SS, ale tyto samotné dvě skutečnosti z něho v žádném případě nedělají automaticky zločince. Rakouské trestní právo však tato členství za zločin („ilegalita“) považovalo a proto byl i on postaven před soud. Stejně tak i dalších 13.600 Rakušanů, jejichž „provinění“ spočívalo pouze v tom, že byli ještě před anšlusem v roce 1938 členy nacionálněsocialistických organizací. Wilhelm Oder také nebyl přímým účastníkem a vrahem z červencového puče z roku 1934, jak lživě vypověděl jeho syn. Faktem je, že po válce pouze vypovídal u soudu v rámci procesu s jedním konkrétním účastníkem převratu. Wilhelm Oder byl po válce odsouzen k šesti měsícům žaláře a nikoliv k šesti letům nucených prací, jak ochotně rozšiřovaly české veřejnoprávní sdělovací prostředky. Svůj trest si odpykal ve vazbě, protože byl vyšetřován od roku 1948 a odsouzen až v červenci 1952. Wilhelm Oder nebyl masovým vrahem, jak bez okolků uváděla Česká televize. Odsouzen byl za čin „týrání a zlé nakládání“ a to v nejnižším možném rozsahu 6 měsíců, jelikož ve skutečně vážných případech činilo trestní rozmezí nejméně 5 let těžkého žaláře a pokud měl tímto zločinem postižený například zdravotní následky, šel pachatel do žaláře na nejméně 10 let. A pokud bylo prokázáno, že pachatel při tomto „týrání“ hrubě narušil lidskou důstojnost oběti, mohl být odsouzen i k trestu smrti. Hlavním obžalovaným z Rabky byl Wilhelm Rosenbaum, nadřízený Wilhelma Odera, který se dopustil usmrcení 148 polských Židů a byl odsouzen na doživotí. Na jeho rozkaz měl Wilhelm Oder v jednom případě pro svého velitele prokazatelně obstarat pistoli. Ale i tak provinění Wilhelma Rosenbauma hrubě nekoresponduje s údaji typu „průměrné denní porce 150 zabitých Židů“ a nevyznívá až tak drasticky, jak by si jej po zhlédnutí pořadu ČT představovali televizní diváci. Werner Oder v jednom rozhovoru uvádí, že obžalovaný Wilhelm Rosenbaum se v procesu proti němu v roce 1968 snažil část své viny převést na Wilhelma Odera. A tu přichází na scénu slavný „lovec nacistů“ Simon Wiesenthal a začíná se na Odera soustředit. „Když se můj otec dozvěděl, že Simon Wiesenthal proti němu sbírá nové důkazy a že se snaží obnovit proces a že by to pro něho mohlo znamenat doživotní vězení, dostal infarkt a zemřel“, vysvětluje k tomu Werner Oder. Jak vážně ale můžeme tomuto tvrzení uvěřit? Vlastní životní příběh v podání Wernera Odera vyznívá často poněkud podivínsky a prozrazuje, že hlavní aktér vidí mnohé v náboženském kontextu, vidí tak i své soukromé psychiatrické problémy z minulosti a připisuje mnohé zázračným „zákrokům Boha“. Výpověď Wernera Odera není výpovědí historickou, ale notně okořeněnou interpretací vlastního života podanou z pohledu náboženského poblouzněnce.
Bylo by ovšem naivní domnívat se, že celé tohle představení probíhalo z iniciativy zmíněného anglického pastora. Nikoliv. Werner Oder byl pouze objeven a jeho upravený příběh patřičně využit organizací, která si krásně nechá říkat Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ). A tak v režii této pro laiky vznešeně, politicky navenek neutrálně působící, bohulibě a zároveň nevinně se nazývající organizace, sugerující svým titulem dojem, že je snad mluvčím všech křesťanů tohoto světa, probíhalo „turné“ Wernera Odera po České republice. Bez ICEJ by se Werner Oder v ČR nikdy neobjevil a pokud náhodou přeci jen ano, neměl by bez pomoci ICEJ sebemenší šanci objevit se na obrazovkách České televize a získat pro svá kázání takovou publicitu a reklamu. Ale bylo prvotním zájmem funkcionářů ICEJ pana Wernera Odera pro své cíle v naší zemi patřičně využít a zároveň otestovat strategii při upevňování již beztak dobrých pozic a konekcí, kterých si organizace u nás dopřává. Spolupráce s židovskými obcemi se ukázala jako produktivní a o to víc se hodil i celkový timing pobytu Wernera Odera v ČR právě v blízkosti data, kdy se 27. ledna připomíná „mezinárodní den obětí holocaustu“. ICEJ se podařilo u nás beztak výtečně zahnízdit a těší se – pravděpodobně díky dobrým konekcím – dobré publicitě ve v ČT a v Českém rozhlasu. To také vysvětluje, proč o Wernerovi Oderovi nikdy neslyšeli lidé v Rakousku, Německu… - anebo zkraťme to – ve všech evropských zemích, kromě několika málo těch východoevropských států, kde se ICEJ podařilo získat dobré pozice a přístup ke sdělovacím prostředkům. Aby byla tato pozice ICEJ v České republice upevňována a pěstována, konají se každoročně ony „Pochody dobré vůle“ s izraelskými vlajkami a akce „Kulturou proti antisemitismu“, jejichž opodstatnění musí být každoročně živeno pěstováním historického odkazu hrůz holocaustu a údajným rostoucím antisemitismem – letos přišel vhod i onen antisemitský vražedný atentát ve Francii. To celé probíhá ve strategické režii ICEJ, těšící se taktéž podpory zdejších sionisticky zaměřených publicistů a politiků. (O cílech ICEJ si čtenář může udělat obrázek například v článku Marka Čejky.)
Musíme si ale položit otázku, jak je vůbec možné, že česká média – a hlavně veřejnoprávní česká média – vychází potřebám ICEJ takto nekriticky vstříc? Jak je možné, že redaktoři ČT a Českého rozhlasu naprosto nekriticky a bez sebemenší snahy o přezkoumání a vlastní rešerši přebírají jedna ku jedné neseriózní a historicky nepodložené, účelově nakombinované výpovědi vyprodukované tak, aby sloužily přesně potřebám ICEJ? Je to proto, že ICEJ má mezi zaměstnanci našich veřejnoprávních sdělovacích prostředků své příznivce a sympatizanty? A nebo jsou redaktoři těchto institucí, kteří se na šíření podvrhu ve službách ICEJ podíleli, jednoduše naprosto slepí vůči všemu, co je jim prezentováno jako bohulibé připomínání si hrůz holocaustu a uctívání jeho obětí? Je to snad proto, že odkaz a připomínání si holocaustu, který je stavěn do pozice ultimativně absolutního dobra, si v jejich očích nevyžaduje žádného kritického přezkoumání?
Čemu lze uvěřit více? Možná tu hrají roli oba faktory.
Autorovi tohoto článku je naprosto jasné, že se svým „objevem“ zfalšovaného příběhu agenta ICEJ Wernera Odera přichází jaksi s křížkem po funuse až po dvou letech, kdy kampaň v České republice probíhala. Autor náhodně narazil na reportáž ČT až po dvou letech na internetu a ta mu dala popud k dalšímu pátrání jen díky té skutečnosti, že se dvacet let dostatečně orientuje v rakouské mediální scéně a o „Rakušanovi Wernerovi Oderovi“ v životě předtím nikdy nic neslyšel a nečetl a dozvěděl se o něm až náhodně právě díky českým sdělovacím prostředkům. Autor si je také jistý, že v rakouských sdělovacích prostředcích by se příběh pana Odera nikdy neobjevil a nikdy neobjeví ze dvou důvodů – výmysly Wernera Odera by se na domácí půdě daly ihned snadno vyvrátit a „rozdupat“ a rakouská větev ICEJ nemá v Rakousku tak dobrý přístup k publicitě. Toho jsou si lidé v české pobočce ICEJ vědomi – na české půdě pro to však existují naprosto jiné podmínky. A Češi tento podvrh ICEJ skutečně ochotně spolkli i s navijákem. A nebo mu jej jednoduše chtěli spolknout?
