Lukáš Beer
Citát z říše bajek a výmyslů: „Po dlouhých přípravách a sporech byl v Berlíně odhalen památník homosexuálům, kteří se stali oběťmi holocaustu. Podle odhadů uvěznili nacisti přes padesát tisíc gayů a lesbiček a téměř deset tisíc jich zahynulo v koncentračních táborech. Okénkem ve stěně mohutného kamenného památníku (3,6 x 1,9 metru) mohou návštěvníci sledovat video zobrazující dva líbající se muže, které běží ve stále se opakující smyčce… Proti videu se ohradily lesbičky s tím, že je vyřazuje ze hry. Řešení se našlo poměrně snadno: jednou za dva roky bude film obměňován a líbající se muže budou střídat líbající se ženy…. Obecně nemám památníky příliš v lásce, ale tenhle mi připadá jako dobrý nápad. Ukazuje škálu postojů k homosexuálům: na jednom konci škály jsou vraždy v koncentračních táborech, na druhém přijetí homosexuality jako rovnoprávné s heterosexuální orientací. A někde mezi tím jsou zákony trestající homosexualitu ještě dnes, nebo třeba názory Václava Klause na registrované partnerství.“ Potud redaktor Reflexu Michal Komárek před několika lety v reakci na odhalení Památníku homosexuálů pronásledovaných za nacionálního socialismu v květnu roku 2008 v Berlíně. Jednalo se již o 16. objekt, který byl na území Německa od roku 1984 odhalen jako památník obětem stíhání homosexuálů v letech 1933-1945.
Zda je Michal Komárek sympatizantem homosexualistických aktivistů, vědí nejlépe lidé z jeho okolí. Jisté ale je, že ve svém tehdejším článku používal stejných metod a lží jako homo-lobbyisté tematizující „homocaust“. Předně – německý nacionální socialismus ženskou homosexualitu toleroval a nestíhal ji a Komárkovo tvrzení, že „téměř deseti tisíc gayů a lesbiček zahynulo v koncentračních táborech“ je absolutní lží ze dvou důvodů – žádné lesbičky (pro svou orientaci) v koncentračních táborech nikdy nepobývaly a i německá Wikipedia uvádí údaj kolem 5.000-7.000 homosexuálních mužů, kteří „museli v koncentračních táborech nechat svůj život“. Konkrétně se zde uvádí: „Odhady ohledně počtu homosexuálních mužů, kteří v období nacionálního socialismu museli v koncentračních táborech nechat svůj život, značně variují. Zřejmě nejspolehlivější čísla dodnes pocházejí od Rüdigera Lautmanna, který odhadl počet 10.000 až 15.000 homosexuálních mužů zavlečených do koncentračních táborů, z nichž asi 53 % přišlo o život.“ Přišli o život díky hladu, nemocem a pouze v krajních případech byli oběťmi zneužití či cíleného zabíjení. Homosexualistické nátlakové spolky uvádějí jako jeden konkrétní příklad „cílené vražedné akce“ zabití asi 200 homosexuálů mezi červencem a zářím 1942 v lágru Klinkerwerk náležícího ke koncentračnímu táboru Sachsenhausen. Ohledně homosexuálních žen se v německé Wikipedii jasně a jednoznačně uvádí: „Ženy kvůli své homosexualitě pronásledovány nebyly.“ A vyvrací se zde také veškeré spekulace, podle nichž měly být snad lesbické ženy úřady označovány za „asociální“ a poté stíhány. Lesbiček se německý „homosexuální paragraf 175“ vůbec netýkal. Pokud se v koncentračních táborech vyskytly a dokumentovaly případy lesbického chování, tak se prokazatelně jednalo o ženy, které zde byly soustředěny z jiných důvodů. Mimochodem ještě před odhalením berlínského „homosexuálního památníku“ v roce 2008 probíhala ostrá debata, v rámci níž se i vedoucí všech německých památníků sdružující bývalé koncentrační tábory vyslovili proti „zkreslování minulosti pro současné účely“ páchanému těmi homosexualistickými iniciativami, které chtěly v berlínském památníku za každou cenu promítat snímek s líbajícími se lesbičkami.
Paralely ke zneužívání a zkreslování historických souvislostí k uplatňování potřeb politického a společensky-kulturního charakteru určitými uskupeními v současném světě nenalézáme tedy jenom v řadě případů „připomínáním si“ tzv. holocaustu ve smyslu stíhání židovského obyvatelstva a nově se přidružujícího „romského holocaustu“ (včetně fantasgmagorických, naprosto smyšlených počtů obětí vydávaných cikánskými iniciativami), ale i v případě homosexualistických organizací razících pojem „holocaust homosexuálů“ či „homocaust“. Těžko odhadovat, kolik mohlo v Třetí říši žít svého času homosexuálů, ale mohlo jich být dejme tomu klidně něco přes jeden milión. Až do roku 1933 existovala ve velkých německých městech jako v Berlíně, Kolíně nad Rýnem a v Hamburku živá homosexuální zábavná scéna, které byl po převzetí moci učiněn konec. V září 1935 vstoupila v platnost zostřená forma paragrafu 175 trestního zákoníku (ten existoval už od 1. ledna 1872), přičemž trestní stíhání lesbických žen bylo sice původně zvažováno, následně však zavrhnuto. Nacionální socialisté předefinovali provinění z přestupku na trestný čin, navíc doposud byli postihováni pouze ti jedinci, kterým byla prokázána „soulož“ a v nové úpravě byly postihovány i jiné projevy homosexuality. Do konce války bylo pak odsouzeno asi 50.000 mužů pro určité projevy homosexuality na veřejnosti (v tomto počtu jsou však zahrnuty i případy zoofilie). Zajímavé je, že Spolková republika Německo udržela po dvě desetiletí (až do roku 1969) v platnosti verze paragrafů 175 a 175a z období národního socialismu. Historicky nejlépe podložené jsou údaje o počtu přibližně 5.000 homosexuálních mužů, kteří přišli za různých okolností o život v koncentračních táborech. Na druhou stranu lze spolehlivě vycházet z toho, že statisíce homosexuálně založených mužů sdílelo upřímně nacionálně socialistický světový názor, většina se za své sklony přirozeně styděla a považovala za něco přirozeně „méněcenného“ a mnozí z nich našli cesty, jak se i přes svůj handicap a obtížnější osobní život jednoduše z přesvědčení prospěšně uplatnit „ku prospěchu národní pospolitosti“ a skrytě si přitom třeba mohla žít svůj soukromý život, nevydávaný nikým na odiv, tak jak k tomu dnes navádí „emancipované“ homosexualistické organizace a prodejní novináři. Může být tedy vůbec řeč o nějakých „homosexuálních obětech holocaustu“, o nějakém cíleném vyhlazování homosexuálně založených lidí? Co homosexualističtí dezinformátoři a jejich žurnalističtí papoušci zamlčují, je také fakt, že lidé, kteří byli pobytem v koncentračních táborech trestáni za veřejné projevy homosexuality, v předchozí době velmi často neúspěšně absolvovali úřady nařízené pokusy o normalizaci či „přepólování“ svého soukromého života či se také dopouštěli sexuálních zneužívání mladistvých či znásilnění jedinců stejného pohlaví. Jednalo se tedy o nekřiklavější případy projevu homosexuality.
Homosexualistická Iniciativa inakosť ve spolupráci s polskou „Kampania Przeciw Homofobii“ a německou nadací„Rosa Luxemburg Stiftung“ (založená německými postkomunisty a nyní stranicky blízká Die Linke/Levice) a s finanční podporou německé nadace „Erinnerung, Verantwortung und Zukunft“ (dále jen EVZ) pořádaly v listopadu loňského roku v prostorách památníku Terezín výstavu Berlín-Jogjakarta s podtitulem „Od Hitlerova mučení homosexuálů k lidským právům v současnosti“, která navazovala na prezentaci v rámci homosexualistického filmového festivalu Mezipatra. Mimochodem německá nadace EVZ byla v roce 2000 založena spolkovou vládou a z peněz daňových poplatníků vybavena sumou 10 miliard německých marek za účelem „odškodnění dělníků nuceného nasazení za nacionálního socialismu“. Zvláštní fond této iniciativy ve výši 358 miliónů eur slouží výdajům určeným na „projekty porozumění národů“. Velmi zajímavé také je, že zdaleka největší podíl z těchto prostředků schlamstla židovská organizace Jewish Claims Conference (celých 1,14 miliard eur) – ona organizace, kterou před nedávnem postihl skandál ohledně zpronevěření asi 30 miliónů eur vlastními spolupracovníky podvodnými machinacemi cestou zfalšovaných žádostí o finanční odškodnění z Německa. S financováním homosexualistické propagandy to nadace EVZ s podporováním „porozumění mezi národy“ očividně nějak špatně pochopila – a nebo prostředky z ní umí čerpat už zřejmě každý, kdo obratným marketingem dokáže vytěžit ze slova „holocaust“ (?).
Homosexualistické internetové stránky Colourplanet nás informují, že výstava „Berlín-Jogjakarta“ nyní bude probíhat v pražském Domě světla: „Cílem projektu Berlín - Jogjakarta je připomenout historii pronásledování homosexuálů, lesbiček, bisexuálů a transsexuálů nacisty během svého panování v Evropě a zdůraznit, že lidská práva jsou nezadatelná majetkem všech lidí, včetně lidí neheterosexuálních. Následkem tragédie - druhé světové války došlo k přijetí řady dokumentů podtrhujících význam lidských a občanských práv, včetně Všeobecné deklarace lidských práv a tzv "Pravidel Jogjakarta". "Pravidla" byla zveřejněna v roce 2006 prohlášením Mezinárodní komise právníků ve městě Jogjakartě. Prohlášení zavádí mezinárodní standardy v oblasti lidských práv ve vztahu k sexuální orientaci a genderové identitě.“ Tvůrcem této putovní výstavy je polská homosexualistická organizace bojující „proti homofobii“, která svůj program mohla v řadě polských měst uskutečnit také díky finančním prostředkům německé nadace EVZ. Stejně tak i loni v červnu ve Vídni. Vídeňská homosexualistická organizace HOSI a tamější „Antidiskriminační centrála pro stejnopohlavní životní způsoby“ si prosadily, že akce mohla proběhnout přímo na půdě vídeňské radnice v rámci slavnostního pochodu homosexuálů Vienna Pride. V rámci konání akce v Polsku vystoupila celá řada homosexualistických aktivistů včetně lesbiček, pořádajících různé přednášky.
Homosexualistická propaganda nejenže tedy úspěšně parazituje z veřejných prostředků určených pro „oběti postihnuté nacionálním socialismem“, ale posluhuje si přímo hrubým zkreslováním historických skutečností.
