Lukáš Beer
Za „odměnu“, za „symbolické gesto“ a za akt „mimořádné pozornosti“ označil ve svém komentáři na vlnách Českého rozhlasu česko-židovský publicista Jan Fingerland právě uplynulou návštěvu vrcholných izraelských představitelů v Praze. „Podobně velkými vládními návštěvami bývají odměňovány jen země jako je Německo“, uvádí Fingerland. Ponechme stranou, zda poskytnutí izraelské návštěvy může být z hlediska faktického a materiálního toku v rámci bilaterálních vztahů mezi Německem a Izraelem považováno za dostatečnou a atraktivní protihodnotu německých služeb či německé pomoci ve prospěch židovského státu. Fingerland tím každopádně naznačil, že hmatatelný přínos činění české vládní reprezentace pro izraelské zájmy rozhodně nebude zanedbatelný.
Není to rozhodně poprvé, co Jan Fingerland při té příležitosti vyzvedával údajně výtečné a mimořádně dobré, „tradiční“ vztahy Čechů k židovskému státu, včetně politiky bývalé Československé republiky. „Roky 1918, 1938 a 48 – to jsou nejen významná léta pro Čechy a Čechoslováky, ale také pro židovsko-české a izraelsko-české vztahy. Židé žijící v habsburské monarchii s vděkem přijímali fakt, že Tomáš Garrigue Masaryk se na konci 19. století otevřeně postavil tehdy běžnému antisemitismu, zejména v souvislosti s Hilsnerovou aférou. Čeští židé se i proto stali velkými přívrženci Masaryka i vzniku Československa“, opakuje Fingerland v podstatě známá fakta. Neopomíná v této souvislosti pochvalně zmínit ani politiky Jana Masaryka („přívržence myšlenky na vznik židovského státu na části palestinského území“), Václava Havla (dle izraelského premiéra Benjamina Netanjahu „opravdového přítele Izraele“), Miloše Zemana (který kdysi doporučoval Izraeli, aby vyřešil palestinskou otázku jako kdysi Československo otázku Sudetoněmců vyhnáním po roce 1945), Vladimíra Špidlu, Mirka Topolánka a samozřejmě Karla Schwarzenberga. Nechybí ani tradiční opakování vyjádření myšlenky, podle níž se současný židovský stát nachází ve stejné situaci jako ohrožené „demokratické Československo“ roku 1938. Fingerland k tomu doslova píše: „Rok 1938 se stal českým traumatem, ale pro pozdější Izraelce i důležitým varováním. Izraelské uvažování o politice je dosud formováno obavou, aby tento stát a jeho přežití nezávisely na milosti či nemilosti jiných zemí. Odkazy na Mnichovskou dohodu dosud zaznívají i v projevech současných izraelských politiků, včetně Benjamina Netanjahu.“ Je známo, že izraelští politikové se k podobným demagogickým výrokům propůjčují pravidelně. Ale i český premiér Petr Nečas aktuálně nezůstal pozadu a názorně demonstroval, že je v případě izraelsko-palestinského konfliktu naprosto mimo realitu, když při příležitosti poslední návštěvy izraelských politiků v Praze prohlásil: „Velmi dobře chápeme, v jaké situaci je Izrael jako malá, demokratická země ve velmi nebezpečném regionu a s velmi nebezpečnými sousedy. Vzpomínáme si na naši situaci ve 30. letech, když mělo malé, demokratické Československo sousedy, kteří ho chtěli ničit nebo zabrat část našeho území.
To všechno tu už bylo – jediné, co nabádá k zamyšlení, je otázka, čím se český stát Izraeli v porovnání s mamutí materiální německou poválečnou podporou židovského státu tak zavděčil, je-li hoden takovéto mimořádné pozornosti izraelské politické reprezentace, nebo jinými slovy „odměny“, jak tomu říká Jan Fingerland. Ten také konstatuje, že „zatímco západoevropské státy z různých důvodů začaly v poslední generaci zaujímat k Izraeli čím dál kritičtější stanoviska, ona „nová Evropa“ (bývalé země východního bloku – pozn. autora) byla - a do značné míry pořád je - mnohem více nakloněna nejen Izraeli, ale také Americe a transatlantické spolupráci“.
To rozhodně sedí. Pro příkladné srovnání nemusíme zacházet daleko. Časově téměř současně s návštěvou izraelských politiků v Praze vznikl u našeho jižního souseda oficiálně izraelofilní České republiky rozruch kolem interview rakouského ministra obrany, sociálního demokrata Norberta Darabose pro Presse am Sonntag (nedělní vydání Die Presse). Kritika rakouského ministra na adresu Izraele si totiž vysloužila nevoli známého izraelského deníku Haaretz, který ji nazval „bezpříkladnou“. Konkrétně šlo o ostrá slova Norberta Darabose, kterými ministr obrany soudil kontroverzního izraelského politika Avigdora Liebermana: „Pan Lieberman je pro mě jako člen izraelské vlády nesnesitelný. Izrael to řídil lépe, když existovala rovnováha mezi dělnickou stranou a konzervativci. Tyto časy jsou pryč, protože levice je roztříštěná.“ Na tendenčně položenou otázku rakouského listu, jak by se ministr rozhodl, kdyby stál před volbou preventivně napadnout íránská jaderná zařízení nebo „trpět íránskou atomovou bombu“, Darabos odpověděl: „Írán nedošel tak daleko, že by mohl tuto pumu vytvořit. Vyhrožování Izraele jsou proto postradatelná. Útok Izraele na Írán by v regionu vyvolal plošný požár, který by už nebyl zvládnutelný. Vznikl by solidární efekt s Íránem. Také arabské státy, které zaujímají vůči režimu v Teheránu kritický postoj, by se postavily na stranu Íránu.“ Darabos vidí v izraelské sídelní politice – opatrně řečeno -„potenciál na zlepšení“ a mimo to prý Izrael staví vnější nepřátele jako Írán a Palestince očividně do popředí, aby odlákal pozornost od vnitřních sociálních problémů. Stojí také za zmínku, že rakouský ministr obrany se názorově přihlásil znovu ke své starší kritice amerického „raketového ochranného štítu“, kterou před pěti lety označil za „zbytečnou provokaci“ Ruska.
Od slov rakouského ministra obrany se vzápětí distancovalo rakouské ministerstvo zahraničí. Určitě právě diplomatické důvody vedly mluvčího rakouského ministerstva zahraničí k tomu, aby podtrhl, že soukromé názory kolegy z ministerstva obrany neodpovídají stavu bilaterálních vztahů mezi Izraelem a Rakouskem a tedy ani oficiálnímu rakouskému postoji.
Zatímco lze bezpochyby pochopit důvody, které vedly rakouské ministerstvo k neutralizaci výroků ministra Darabose na adresu Izraele, je nutné pozastavit se nad reakcí předsedy FPÖ Heinze-Christiana Stracheho. Jeho náhle objevená náklonnost k izraelským „pravicovým“ extremistům a osadníkům, viditelně iniciovaná jeho demonstrativní cestou do Izraele koncem roku 2010, se nyní po určitém uklidnění opět prezentovala ve formě zneužití své nové „proizraelské linie“ pro vnitropolitický parlamentární boj. Strache napadl sociálnědemokratického ministra Darabose za jeho kritiku izraelské politiky – Darabosova slova prý byla určitým signálem „muslimům, kteří se nechtějí integrovat“. „Jediným, kdo tu je nesnesitelný, je Darabos sám“, bránil Strache de facto izraelského politika Liebermana. Darabosovi podle něj nepřísluší soudit izraelskou obrannou politiku a prý tím uráží spřátelený stát, ohrožený ve své existenci vnějšími nepřáteli. Strache ve své demagogii šel tak daleko, že kritiku sociálnědemokratického ministra označil za další důkaz kurzu jeho politické strany SPÖ, který „se dá charakterizovat falešnou tolerancí vůči radikálnímu islámu“ a vyzval jej, aby odstoupil a neblamoval už Rakousko na mezinárodní úrovni.
Ne každý pokládá Stracheho nově objevený proizraelský kurs za upřímně míněnou záležitost. Jisté je, že Darabosova kritika izraelské politiky neměla sebemenší souvislost s přistěhovaleckou politikou a islamizací Rakouska a Strache na Darabose útočí jenom pro jeho vlastnictví sociálnědemokratické stranické knížky. To, že Strache nadále používá svůj navenek tak působící proizraelský kurs k jinak položené kritice sociálnědemokratické přistěhovalecké politiky, je sotva známkou jeho důvěryhodnosti, ale spíše vypovídá něco o nespolehlivosti a „prodejnosti“ jeho politických postojů. Zajedno si je FPÖ se sociálnědemokratickým ministrem obrany alespoň v otázce NATO - v dnešním tiskovém sdělení odsoudili Svobodní americký "ochranný štít" slovy, že jde o provokaci a "otevřené oznámení boje Rusku".
ČTK charakterizovala ve své zrpávě vyjádření rakouského ministra obrany na adresu Avigdora Liebermana jako „ostrý výpad“. Současná česká politická reprezentace si může v této souvislosti mnout ruce, její pozitivní pověst a „zásluhy“ zajisté vyniknou o něco víc.