sobota 6. dubna 2013

Exkluzivita holocaustu: Nadhodnocování jednoho lidského života oproti jiným

Související text: Kyslík sionismu a princip trestu a vyvolenosti - Zaslouží si sionistické organizace peníze od státu?
Když … nepatrná minorita žije nejen naprosto neohroženě, nýbrž ještě pravidelně požaduje, aby byla zákonem chráněna proti neexistujícím ohrožením, nebere se snad poněkud přespříliš vážně, nebo není snad částečně paranoidní? Nikoliv, protože se jedná o zvláštní skupinu, národ, který prožil jedinečné a s žádným jiným nesrovnatelné pronásledování. Národ, jehož reprezentanté nechtějí připustit, aby taktéž začaly být používány předpisy proti popírání a bagatelizování ganocidy, které budou nyní brzy rozšířeny ve všech zemích EU o ostatní historická pronásledování, jako například Arménců. Jestli tohle není znamení nadhodnocování jednoho lidského života oproti jiným?

V Německu se blaho tohoto národa a zajištěná existence Izraele prohlásily za jádro „státního rozumu“, ačkoliv v německé ústavě o tom nic nestojí. Proč tomu tak je? Německá vláda chce tomu taky tak. Ale co tu bylo dřív? Teze, jež byla ještě před dvaceti lety předmětem diskursu historiků o tom, že toto pronásledování bylo singulární? Nebo bezpodmínečná ochota povznést uznání singularity holocaustu na dogmatickou úroveň, na úroveň – jak to formuluje paní Merkelová – „předpokladu pro to, abychom mohli být svobodní a suverénní“?

Je naprosto možné, že části nějakého národa mohou trpět stihomamem, tím spíš, když tento národ jednou nebo vícekrát skutečně prožil pronásledování. To se dá možná dokonce doložit prostředky psychoanalýzy – židovského vynálezu, vždyť sám Freud se zabýval „kolektivními neurózami“. Nebudu se nyní pokoušet vyjmenovat četné příklady toho, kdy byli Židé z různých zemí, ať už jakýchkoliv důvodů, vyháněni. Ale i když nějaký národ zažil pronásledování, nemůže očekávat, že všichni ostatní budou sdílet představu nějakého nikdy nekončícího pronásledování. To by bylo bezuzdné sebepřeceňování!

… Nespočetné židovské organizace slouží k tomu, aby udržovaly představu nekonečného pronásledování Židů – počínaje místními „Ústředními radami“ až po mocný AIPAC (America Israel Public Affairs Committee) a po ADL, založenou v roce 1913.

… Jak panikáři moc dobře vědí, nudí a rozčilují normálního člověka o to víc, čím více se běduje nad „antisemitismem“. Jsou z toho důvodu jednoznačně odpovědní za to, že vzniká skutečné nepřátelství k Židům, které by se neuskutečňovalo bez jejich námahy. A to je přeci právě cílem. Pak mohou tvrdit: „Vidíte, říkali jsme vám to, antisemitismus ještě vzkvétá!“ Je jim lhostejné, že tím vystavují životy normálních Židů v nebezpečí. Neboť oni, ti důležití, jsou chráněni jako kdyby byli členové vlády.

Ve skutečnosti je tedy tento nekonečný koloběh objevování a rozšiřování údajného antisemitismu pro jejich věc podstatný – včetně samotných funkcionářů, kteří by se jinak museli poohlížet po normální práci. Pokud jsme tomuto jednou porozuměli, tak také pochopíme, že nemá vůbec žádný smysl proti tomuto údajnému ohrožení bojovat – protože v naprosté většině případů buď vůbec neexistuje, nebo pokud existuje, tak jedině z důvodu neúnavné práce notorických bojovníků proti antisemitismu samotných. Nechme tedy z toho důvodu takovéto židovské organizace konečně žít na jejich vlastní vsugerované planetě. A pokusme se pomocí zdravého rozumu řešit naše vlastní problémy.

Gerard Menuhin na své přednášce na téma „Antisemitismus jako politická zbraň“, která se konala v červenci 2007 v Německu.