Hans-Jürgen Massaquoi: "Adolf Hitler byl tehdy pro nás všechny darem od Boha" Jan Kratina
Hans-Jürgen Massaquoi se svými spolužáky v Ham- burku. "Bylo pro mne hrozným zklamáním, když mě nechtěli přijmout do Deutsches Jungvolk."
V pondělí 25.března tohoto roku jsem se rozhodl shlédnout dokument o nacistickém Německu, na který upozornil publicista Lukáš Beer. Nicméně, neuposlechl jsem jeho rady vypnout zvuk při sledování dokumentu. Což mělo za následek jednak sice lehce deprimující pocit při poslouchání vcelku působivé a patřičně agresivní propagandy v režii tehdejších i soudobých dokumentaristů, zároveň mi ale ta samá propaganda nabídla dostatečný materiál k zamyšlení a polemice.
Poválečné dokumenty o německé nacistické Říši se až nápadně točí okolo jednoho opakujícího se scénáře. Zrůdný manipulátor se dostal k moci a zavedl krvavou diktaturu, která brutálním způsobem potlačovala svobodu každého člověka a nadto zuřivě pronásledovala všechny Neněmce. Ani dokument „Skrytá tvář nacistického Německa“ nevybočoval svým zpracováním z tohoto zaběhlého scénáře. A tak se divák například dověděl, čím nejhorším se vyznačovala nacistická předválečná Říše. Měla to být přísná kategorizace lidí a s ní spojené vymezování míst v německých dopravních prostředcích či na německých veřejných prostranstvích pro určité skupiny obyvatel. Tato „nacistická“ rasistická politika je prý zřejmým znakem postupující barbarizace společnosti a očividného „návratu do hlubokého středověku“ (citace z dokumentu). Díval-li se na uvedený dokument nezaujatý divák, který sice do noci nestuduje dějiny, avšak má cit pro spravedlnost, musel se jistě rozhořčit nad takto vyobrazenými podmínkami k životu v nacistickém státě. Ti necivilizovaní barbaři! Primitivové! Hanba jim!
Chápu takového diváka a bez okolků se přiznám, že při neznalosti faktů by na mne taková emocionální manipulace měla podobný účinek. Jenomže. Dokument byl určen pro USA, rozhořčená slova vyřkl Američan a psal se rok 1938. Proč na to upozorňuji? Z jednoho prostého důvodu. V USA v té samé době totiž existovaly ty samé zákony. Vymezovaly prostor na veřejných místech a ve veřejných dopravních prostředcích jen pro určité skupiny obyvatel, na úkor jiných obyvatel. Existovaly tam ty samé zákony omezující svobodu, které tak pokrytecky kritizuje už zmíněný americký dokument. V USA se však tyto zákony netýkaly Židů, týkaly se pro změnu černochů. Ať už se jednalo o svobodu pohybu, zastávání určitých pracovních pozic nebo intimního vztahu s bělochem/běloškou, neměl každý americký černoch ta samá práva jako americký běloch. V USA se běžně setkávali černoši se zastrašováním od místních, s vybíjením výloh svých obchodů nebo dokonce s lynčováním. Jediný rozdíl byl v tom, že v USA fungovala tato politika po desetiletí. V nacistickém Německu byly zákony omezující práva Židů zaváděny postupně, jako reakce na sílící mezinárodní politicko-ekonomický tlak, za kterým nacisté spatřovali údajné zákulisní židovské finanční lobby.
"Pouze pro barevné - Pouze pro bílé"
Jesse Owens, černošský vítěz čtyř zlatých medailí na berlínských olympijských hrách 1936, asi nejlépe zachytil realitu tehdejší doby. Přiznal, že zatímco mu Adolf Hitler poblahopřál k vítězství a zaslal mu vlastnoručně podepsanou fotografii, americký prezident F. D. Roosevelt ho nejenže odmítl pozvat do Bílého domu jako zbytek amerických olympioniků, ale neposlal čtyřnásobnému vítězi ani blahopřejný telegram. Podobně se Owens podivoval i nad skutečností, že zatímco v USA musí při cestování pobývat v hotelích speciálně vymezených pro barevné, v Německu ho bez sebemenších problémů nechávali bydlet i v těch nejlepších hotelích spolu s bělochy. Po návratu do USA musel dokonce na vlastní tiskovou konferenci vstupovat vchodem pro černochy. Přísná segregace v USA překvapila i v Německu narozeného černošského novináře Hanse Massaquoiho, který po válce do USA emigroval a vydal tam knihu vzpomínek z dětství. Ve svém rodném Německu, kde prožil všech dvanáct let nacistické éry, prý nikdy žádný takový útlak nepoznal. Navštěvoval stejné německé školy jako běžné německé děti, po úspěšném studiu získal práci v německém podniku a spolu s německými spolupracovníky obrážel po práci stejné německé zábavní podniky. V USA ještě dalších dvacet poválečných let nemyslitelná věc.
Hans-Jürgen Massaquoi zemřel teprve před několika týdny ve věku 87 let v USA.
Jakou relevanci proto asi musí mít dokument od tvůrců, kteří rozhořčeně kritizují u druhých něco, co je přitom každodenní součástí života v jejich vlastní zemi? Samozřejmě - prachbídnou. Tvůrci sázeli evidentně na to, že vžitý domácí rasismus si Američané už ani neuvědomují. Zdá se, že dokument vznikl jako dlouhá řada jemu podobných - jako chladnokrevně promyšlená manipulace s cílem zdiskreditovat protivníka hraním na city.
I když se kritizovaný stát svým jednáním od nás neliší, ba dokonce se v řadě věcí chová ke svým občanům mnohem lépe, musíme ho vykreslit našim divákům jako to nejstrašnější zlo. Abychom třeba později mohli obhájit naše nepopulární plány a operace. Že se u nás používají cedulky „For White only"? To divákům nebudeme připomínat, účinek manipulace by pak nebyl tak silný...
Co dodat? Adolf Hitler a nacisté jistě nebyli žádnými nevinnými anděly. Ovšem v porovnání s vítězi Druhé světové války by za úroveň manipulativní propagandy a potlačování práv a svobod člověka obdrželi jen bramborovou medaili. Na stupních vítězů by se umístily USA, Velká Británie, SSSR. Dokumenty o německé nacistické Říši jsou v naprosté většině přehlídkou mistrně zvládnuté manipulace. Velmi účinné propagandy, která má však jeden podstatný zádrhel. Nesmí se jí nastavit ono pomyslné zrcadlo.
Hans-Jürgen Massaquoi: "Adolf Hitler byl tehdy pro nás všechny darem od Boha"
Německá televize natočila v roce 2006 stejnojmenný film. Nevyhla se však křečovitým klišé ve zpracování předlohy.
Před 2 měsíci (19. ledna 2013) zemřel na Floridě přímo v den svých 87. narozenin německo-americký novinář a spisovatel německo-liberijského původu Hans-Jürgen Massaquoi. V Německu se stal známou osobností v roce 1999, kdy vyšla v překladu jeho kniha Neger, Neger, Schornsteinfeger!, která tematizovala jeho dětství a mládí v Hamburku. Narodil se jako syn liberijského černocha a německé dětské sestry a jeho dědeček z otcovy strany působil jako generální konzul a vůbec první africký diplomat v Německu. Poté, co se dědeček vrátil zpět do Afriky, se odstěhoval společně s matkou z jeho vily do dělnické čtvrti v Hamburku. Prožil celých 12 let nacionálněsocialistické vlády v Německu a v roce 1950 obdržel americké občanství. Po studiích publicistiky a komunikačních věd pracoval Massaquoi mnoho let pro největší afroamerický časopis Ebony, jehož šéfredaktorem se nakonec stal. Pro časopis vedl rozhovor například s Martinem Lutherem Kingem a Jimmy Carterem. Ve svém mládí se cítil stejně jako děti v jeho okolí být Němcem, sdílel dokonce i počáteční nadšení pro Adolfa Hitlera, kterého považoval za „Poloboha“, marně se toužil stát členem Hitlerovy mládeže (Deutsches Jungvolk) a prožíval velké zklamání, když mu nebylo dovoleno do ní vstoupit. Stejně tak nebylo vyhověno jeho upřímnému přání bránit Německou říši v řadách Wehrmachtu. O způsobech nabírání nových členů Hitlerovy mládeže na tehdejších německých školách, o svém tehdejším obdivu Adolfa Hitlera a o zklamání, která prožíval kvůli odmítnutí přijetí do Deutsches Jungvolk, vypráví (německy) v následujícím rozhovoru. (lb)
