Alfred Oberwandling
 |
| Wilhelm Pleyer, pocházel z Chebska, autor mnoha povídek a románů. (Foto: KOHOUTÍ KŘÍŽ , repro z Budweiser Zeitung 1943, č. 70) |
První náznaky pro rok 1945 byly tedy rozpoznatelné už tehdy.
Ke svérázu sudetoněmeckých kulturních dějin patří skutečnost, jež lze téměř označit za tragickou, že totiž osudovým společenstvím spojené kraje vlasti neměly hlavní město. Praha, byla přibližně asi do začátku 19. století se svou německou většinou středobodem Čech. Brno, moravské zemské hlavní město, bylo do roku 1918 spravováno německy a střediskem sudetského Slezska byla Opava. Světové lázně Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně byly perlami Chebska a během letní sezony to byla místa setkání mezinárodního publika, počínaje Goethem až po anglického krále a ruského velkoknížete, a konečně až po německého venkovského faráře. Jihlava byla proslulá díky svému dolování stříbra a obdržela již v roce 1249 horní právo od krále Václava I. Město si, se svým německým divadlem, vedlo jako jazykový ostrov hrdý vlastní život uprostřed moravsko-českého prostoru.
Větší města s německými divadly jako Teplice, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Liberec, Moravská Ostrava, Brno a Jihlava, Olomouc, Opava a další z 18 německých jevišť si často dopřávala hosty z Prahy, Vídně nebo Drážďan, ale byla často odrazovým můstkem mladých umělců, kteří se snažili přes Prahu nebo Brno dostat do Vídně či Berlína.
Dlouho byl v Čechách dominantní duchovní vliv Prahy. Čím zřetelněji se politický vývoj v domácích župách uchyloval od Prahy, tím zřetelněji, například v literatuře, se projevoval protiklad mezi hlavním městem se svou německo-slovansko-židovskou osobitostí a literaturou domoviny vázanou na kmen.
Židovské pražské němectví bylo v 19. století silně propojeno s celoněmeckou kulturou, také politicky nejdelší dobu spolubojovníkem za německé vedení v Čechách, zároveň si ale nacházelo snadněji než Němci z okrajových území cestu k českému jazyku a slovanské duši. Jména jako Max Brod, Franz Kafka a Franz Werfel jsou toho nejlepším svědectvím. Franz Werfel nedosáhl světové slávy jenom se svou „Písní o Bernadettě“ („Lied von Bernadette“), nýbrž se jako první zabýval genocidiem spáchaným na Arméncích během První světové války a zvěčnil osud této národní skupiny ve svém románu „Die 40 Tage des Musa Dagh“ („Čtyřicet dnů“). Kolem roku 1900 nastupuje na scénu nová generace. Rainer Maria Rilke se stává známým daleko za hranicemi své domoviny díky své novátorské lyrice, své impresionistické próze (jako „Weise von Liebe und Tod“ [“Píseň o lásce a smrti“]) a díky své náboženské básnické tvorbě, stává se také sekretářem sochaře Rodina. Mezi pražskými novináři vyniká Egon Erwin Kisch, ideologii věrný komunista, se svým „zběsilým reportérem“.
Jihlavan Karl Hans Strobl, který odešel do Vídně, se stal známým díky svým pražským studentským románům jako „Das Wirthaus zum König Przemysl“ nebo „Vaclavbude“.
Marie Ebner- Eschenbachová, rozená jako hraběnka Dubská, je považována za jednu z nejvýznamnějších německých básnířek v období převratu realistické literární epochy v epochu naturalistickou. Její nejdůležitější díla jako povídka „Lotti die Uhrmacherin“ (Hodinářka Lotti), román „Das Gemeindekind“ (Obecní dítě) a sbírka novel „Dorf- und Schlossgeschichten“ (Příběhy z vesnice a zámku) s jedním z nejznámějších německých příběhů o zvířatech „Krambambuli“ se vyznačují lidským účastenstvím a sociálním cítěním.
V Horní Plané rozený Adalbert Stifter, syn tkalce a obchodníka se lnem, vyrůstal v krajině Šumavy, jejíž osobitý půvab určoval po celý život jeho tvorbu. Po smrti jeho otce, který zemřel při nehodě, se rodina dostala do těžké situace, která vedla Stiftera k užšímu přimknutí ke svému dědečkovi, jenž mu umožnil návštěvu kláštera benediktinů v Kremsmünsteru. Zde objevil Stifter svou náklonnost k literatuře, ale také k přírodním vědám a především k malbě. V roce 1826 odchází Stifter do Vídně, začal se studiem práv, které však přerušil. Později si vzal za ženu důstojnickou dceru Amalii Mohauptovou. Živil se jako předčítač a domácí učitel, publikace v časopisech a almanaších mu přinesly nakonec vytoužené uznání jakožto básníka. Roku 1848 přesídlil do Lince a dva roky poté byl jmenován školním radou (zemským školním inspektorem) pro obecné školy v Horním Rakousku. Stifter, hlásající „jemný zákon světa“, vidí i v tom nejmenším velké a vznešené. Z tohoto postoje ke všem věcem je chápána jeho básnická tvorba, ve které jsou rozhodujícími faktory harmonie, ušlechtilost, humanismus a etické smýšlení.
Od roku 1840 vycházela jeho díla v jednotlivých vydáních, nejprve jako povídky, které pak zahrnoval do „studií“, potom „Bunte Steine“ (Barevné kameny), romány „Nachsommer“ a „Witiko“. Teprve po jeho smrti vyšly: „Erzählungen“ (Povídky) a „Vermischte Schriften“ (Smíchané spisy). A Thomas Mann řekl o šumavském básníkovi: „Adalbert Stifter je jedním z nejpamětihodnějších, nejtajuplnějších, skrytě nejodvážnějších a zvláštně nejpoutavějších vypravěčů světové literatury.“
Rodilou hraběnkou byla v Praze narozená Berta von Suttner, před svým sňatkem sekretářka u Alfreda Nobela. Jako první žena vyznamenaná Nobelovou cenou za mír se stala známou se svými romány „Die Waffen nieder“ („Složte zbraně”) a „Marthas Kinder“ („Marthiny děti”) daleko za hranicemi monarchie.
Z Čech pocházel Richard von Kralik, univerzální hlava a jeden z nejdůležitějších obnovitelů katolického duchovního života v posledních desetiletích starého Rakouska, jehož školou prošla celá generace publicistů, umělců a politiků. V jeho ideální představě „křesťansko-germánského“ postoje můžeme rozpoznat sudetoněmecké popudy.
Z Chebska pocházel Augustin Popp, který se jako Heinrich Suso Waldeck objevuje v katolické literatuře s mystickou básnickou tvorbou. Ze severočeské průmyslnické rodiny pochází Heinrich Ginzkey, c. a k. důstojník, který se stal známým svými romány a baladami. Sudetoněmeckého původu je Franz Nabel, jenž našel vlast ve Štýrsku, jeden z posledních velkých vypravěčů z generace, která ještě ovládala psaní románů jako umělecké dílo.
Lyrikem, novelistou, esejistou byl Richard von Schaukal, člověk skrz na skrz aristokratické a citlivé nátury, kterého vedla cesta z Brna do Vídně a jenž po celou dobu neúnavně podával chvalozpěvy své moravské domovině, jež se mu jevila jako vlastní srdcová země Rakouska.
Karl Kraus z Jičína byl obdařeným esejistou, lyrikem a dramatikem. Jeho angažovaná kritika kultury, ideologie a jazyka směřovala především proti prolhanému žurnalismu, hladovějícímu po senzacích, proti měšťácké dvojité morálce a bezohlednému válečnému štvaní. Jeho životním dílem byl časopis „Fackel“ (Pochodeň), který vydával v letech 1911-36.
Krátce před První světovou válkou začalo s rozšířením „umění domoviny“ několik sudetoněmeckých autorů z provincie přes domácí župu a brzy přes Čechy a Rakousko prosazovat v celkovém německém kulturním kruhu.
Hans Watzlik z Dolního Dvořiště na Šumavě podával zprávy o nesnázích lidí z pohraničí. Byl velkým vypravěčem, jeho díla jsou zakořeněna v krajině a v historii Šumavy. Lidé v jeho dílech jsou ti, s kterými denně společně žil. Tak se pro něho spojení s domovinou stává termínem vysokého umění. Watzlik žil ve Chvalšinách a v Nýrsku, kde byl od roku 1921 do roku 1945 nezávislým spisovatelem.
Jeho ocenění mimo četné další jsou: Eichendorffova cena, Goetheho medaile za umění a vědu, Stifterova cena a československá státní cena z roku 1931. Byl členem Společnosti vědy a umění v Praze.
Gustav Leutelt, učitel z Jizerských hor, vlastní (daleko více než Šumavan Watzlik) něco z Stifterovy povahy. Široce a tiše, pomocí láskyplného barvitého vykreslování, zachycujíc nejjemnější nálady své lesnaté domoviny, líčí zem a lidi Jizerské župy. Ze Šumavy pocházejí také Karl Franz Leppa, Hans Multerer a Leo Hans Mally.
Lidovým básníkem, jehož písně vešly do bezejmenného pěveckého fondu národa, byl Anton Günther. Pocházeje z Božího Daru v Krušných horách napsal již za svých učení litografem v Praze své první básně v nářečí. „Pěvec Krušných hor“ rozmnožoval své písně sám a dalšího šíření se jim dostalo na pohlednicích. Jeho básně, rčení, příběhy a anekdoty vycházely povícero knižně.
Těsně spojen s dělnickým hnutím a prostoupen sociálním vnímáním byl východočeský básník dialektu Franz Grundmann, vypravěč jemného humoristického cítění. Johannes Thummerer z Chomutova měl taktéž blízko socialismu. Jeho romány líčí v drsném realismu proletářské prostředí průmyslového území německých Čech.
V mladší generaci, která se vstoupila do scény v kritických letech, následovali stopě básníků domoviny, nyní se silnějšími politickými, bojovnými a především národoveckými akcenty. Cheban Wilhelm Pleyer se svými povídkami a romány, jako např. „Die Brüder Tommahans“ (Bratři Tommahansovi), „Der Puchner“, „Tal der Kindheit“ (Údolí dětství), ale také s historickou čítankou (Europas unbekannte Mitte [Neznámý střed Evropy]), ve které líčí svou vazbu v českých věznicích.
Pleyer byl vyznamenán cenou za literaturu města Berlína, cenou za písemnictví města Stuttgartu a Literární cenou Sudetoněmeckého krajanského sdružení.
Bruno Hans Wittek z Bruntálu byl nejen redaktorem v Opavě, ale také lyrikem. Zveřejňoval básně, povídky a romány, z nichž se „Der Sturm überm Acker“ (Bouřka nad polem) zabývala životem osvoboditele rolníků Hansem Kudlichem. Wittek obdržel nejen cenu Eichendorffa, ale i Stifterovu cenu.
Nezapomenutelné je básnické dílo Roberta Hohlbauma z Kronova, který byl knihovníkem ve Weimaru, Vídni a Duisburgu. Jeho romány se většinou zabývají tématy z německých dějin stejně jako biografiemi hudebníků a básníků, jako např. román o Brucknerovi „Tedeum“ a román o Goethem „Sonnenspektrum“ (Sluneční spektrum). V tomto kruhu by se dalo zmínit ještě mnoho jmen.
Friedrich Jaksch z Českých Budějovic, který byl v roce 1945 odvlečen Sověty a přišel o život v táboře Buchenwald, založil Knihovnu Němců v Liberci. Psal básně, dramata, povídky a romány. Pod pseudonymem Friedrich Bodenreuther vyšel jeho nejznámější román „Alle Wasser Böhmens fließen nach Deutschland“ (Všechny vody Čech tečou do Německa), přihlášení se k jedné říši všech Němců.
DOKONČENÍ ZDE.
