Češi a Němci v Třetí říši: „Lišíme se jen jazykem!“

Hledání nového českého národního uvědomění pro život v Říši. Jak se k věci vyjadřoval pražský Sicherheitsdienst?
Lukáš Beer

Kamarádská besídka účastníků výcvikového tábora
Kuratoria pro výchovu mládeže. (Foto: archiv LB)

Jsou to právě vážně míněné záměry odpovědných německých míst ohledně ideologického směřování a duchovní převýchovy české mládeže, jakožto tvůrkyně budoucnosti českého národa, které mohou nejobjektivněji poskytnout odpověď na otázku, jaké místo bylo českému národu určeno v případě konečného vítězství německého nacionálního socialismu v Evropě. Odpovídající německá místa vynaložila při zvažování vhodné cesty ideologického ovlivňování české mládeže nemálo času a energie, vědoma si toho, že jedině toto je schůdná cesta, jak natrvalo a stabilně uspořádat poměry v českomoravském prostoru. Definitivním, ale dlouhodobým cílem bylo odnárodnění příslušníků českého národa a jejich směřování k sebevědomému říšskému smýšlení a životní uplatnění v rámci Velkoněmecké říše.

Největší překážkou při realizaci těchto plánů představoval však boj s šovinistickou formou českého nacionalismu, který se orientoval ze zásady protiněmecky. Vznikla zásadní otázka, jak skloubit zdravé národní uvědomění českého národa s nacionálněsocialistickou ideologií a s „říšským smýšlením“. Na příkladě podchycení české mládeže v rámci „duchovní výchovy“, poskytované prostřednictvím mládežnické organizace Kuratorium pro výchovu mládeže, lze jasně vyčíst, s jakými problémy se tyto záměry potýkaly a jaká konkrétní řešení se nabízela. Je nutno mít přitom stále na vědomí, že vlastní činnost Kuratoria měla ke svému rozvoji pouze velmi omezený časový prostor (činnost oficiálně veřejně zahájena v březnu 1943) a jeho výstavba se uskutečnila v rekordním čase.

Na jaře roku 1944 se činnost Kuratoria dostává do druhé fáze, kdy si jisté okolnosti vyžadovaly stanovení jasných směrnic, podle kterých bude probíhat ideologické ovlivňování české mládeže. Zdálo se, že zatímco navenek byla dokončena základní výstavba organizace, která podchycovala čím dál větší počet českých hochů a dívek, byla uvnitř však patrná krize – mezi pražským vedením Kuratoria a řadovým členstvem byla citelná velká propast, které si povšimli i němečtí poradci a spolupracovníci z řad Hitlerovy mládeže. Idealismus a „duchovní angažovanost“ projevovala centrála Kuratoria, ale běžný chod zbytkové organizace připomínal spíše automatický „podnik“ bez opravdové vnitřní náplně. Situace se přitížila navíc tím, že významní poradci z řad Hitler-Jugend museli být staženi na frontu. V této chvíli poznali i němečtí pozorovatelé, že je třeba podniknout kroky k tomu, aby činnost Kuratoria dostala novou „jiskru“ a ubírala se určitým směrem. Zabývali se myšlenkou, jak vytýčit „duchovní výchovu“ Kuratoria tak, aby oslovila české duše, a dospěli k poznání, že toho lze docílit zřejmě nejlépe tím, že Češi budou v rámci Kuratoria uplatňovat svou přirozenou lásku k vlastnímu národu. Jediné, co by mělo být zcela neutralizováno, bylo šovinistické antiněmectví.

Když bylo na jaře roku 1942 založeno české Kuratorium pro výchovu mládeže, zrealizovala se tím vlastně myšlenka zesnulého SS-Obergruppenführera Heydricha, kterou bylo poskytnout „veškeré české mládeži“ (!) také mimo školu dalekosáhlou organizační formu, jež umožní mládeži orientovat se směrem „do Říše“. (Pozdější) státní ministr SS-Obergruppenführer Frank tehdy razil větu, že s pomocí Kuratoria „se má učinit pokus ovlivnit českou mládež ve smyslu Říše tak, aby takto byla otevřena pro různé přenárodňovací úkoly.“ Také německá politika v českém školství byla, co se týče organizační, personálně-politické a ideologické oblasti školní reformy, řízena ve smyslu této ústřední myšlenky, tj. výchovy k říšskému smýšlení a přenárodnění. SS-Obersturmbannführer Walter Jacobi, vedoucí pražské úřadovny Sicherheitsdienstu (SD), to charakterizoval ve své zprávě, zaslané v květnu roku 1944 K. H. Frankovi, takto: „Jak pro českou školu, tak také pro Kuratorium pro výchovu mládeže platí, že předpokladem pro přenárodnění je výchova k říšské myšlence české mládeže. Taktika a obšírnost tohoto přenárodnění je přitom závislá na zkušenostech, které budou učiněny při ,náběhu´ přenárodnění, a na politických a rasově-etnických danostech v českomoravském prostoru.“

Ministr zemědělství a lesnictví Adolf Hrubý a předseda vlády Jaroslav
Krejčí na slavnostním otevření výcvikového tábora Kuratoria v Protivíně
v květnu 1943. V druhé řadě vpravo stojí v uniformě Walter Jacobi.

Německý Státní ministr K. H. Frank pověřil na jaře 1944 SS-Hauptsturmführera Schlegela z pražské úřadovny SD zvláštním úkolem. Měl pro něj sestavit hlavní nezodpovězená témata, která narážela na velký zájem českých spolupracovníků Kuratoria pro výchovu mládeže, a tedy odrážela zároveň i skutečné smýšlení řadových českých mladých lidí, kteří nyní byli zahrnuti do „povinné služby mládeže“. Walter Jacobi dne 17. května 1944 zpracovaný úkol Frankovi zasílá. Sestavil hlavní otázky, které „vrtaly v hlavách“ mladých Čechů, se kterými se setkávali němečtí poradci v Kuratoriu, ať už z řad Hitler-Jugend nebo SS. Byly jimi podle Jacobiho:

1. Jaké postavení bude mít český národ v nové Evropě?
2. Jaká státní forma Protektorátu zůstane po válce zachována?
3. Proč Němci nestanoví žádné jasné cíle pro období po válce?
4. Proč se Čechům zakazuje účast v této válce v legii?
5. Jaké je postavení českého národa v Župě Sudety?
6. Proč je nedůvěra většiny Němců vůči Čechům tak velká?
7. Proč jsou propaganda a postoj mnoha stranických míst v Protektorátu jiné než ty státu?
8. Proč nejsou pokusy o žádné hlubší ovlivňování starší české generace?
9. Proč se stanovuje klasifikace mezi Čechy a Němci odříznutím veškerého společenského a osobního kontaktu mezi Němci a Čechy?
10. Proč se považuje za žádoucí scvrkávání české inteligence?
11. Proč nesmějí Češi navazovat manželský vztah s Němci?
12. Proč provádějí Němci přenárodnění, ačkoliv je jim přeci jasné, že doposud takto získali jen ty nejhorší části českého obyvatelstva?
13. Proč se znovu neotevřou české vysoké školy?
14. Proč se na českých školách vyučuje matematika, dějepis a zeměpis v němčině?
15. Jaké možnosti vzestupu jsou pro mladé Čechy?
16. Proč jsou čeští rolníci zbavováni svých dvorů?
17. Proč je příděl potravin pro Němce jiný než pro Čechy?
18. Proč se zrušil Sokol?
19. Proč Japonsko není ve válce proti Rusku?
20. Jak je ještě možný současný postoj států jako Švýcarsko a Švédsko?
21. Proč je Slovensko vedeno farářem?
22. Na čem se rasově zakládá spolupráce Finska a Maďarska s Německem?
23. Proč jsou Poláci nejhorší třída, ačkoliv přeci rasově patří k evropské rodině?
24. Jak se bude zacházet se zbývajícími Židy?
25. Proč bylo do Waffen-SS přijato tolik hodně příslušníků cizích ras?
26. Čím si lze vysvětlit velký výkon Sovětů?
27. Existuje nebezpečí sjednoceného útoku Asiatů na Evropu?
28. Jak dalece je přátelství mezi Německem a Japonskem?
29. Jak se vyřeší církevní otázka?

Průvod 1200 účastníků při Dni české mládeže v Praze,
11. září 1943, přivítal do ulic Prahy tisíce občanů. Češi
a Němci průvodu přihlíželi a zdravili českou mládež
"árijským pozdravem". (Foto: archiv LB)

Jacobi se ve své zprávě Frankovi nezabýval zevrubně úkoly, které je třeba podchytit na půdě českého školství, ale ukázkově pouze citoval nejmenovaného německého vedoucího činitele školství z německého státního ministerstva, který měl v dubnu 1944 prohlásit: „Výchova k říšské myšlence je předběžně ještě nevyřešeným problémem. Doposud použité prostředky se výhradně obracely na rozum a vyčerpávaly se ve vnějších věcech (vybavení školních prostor a chodeb, prosévání učitelských a žákovských knihoven, odebírání časopisů, vystavování a používání knih doporučených ministerstvem a podobně). Výchova k říšské myšlence bez citových vazeb ale musí být odsouzena k neúspěchům. Odříkávání určitých témat oblasti nových poměrů ve Velkoněmecké říši nazpaměť nemá cenu a spočívá v tom pouze nebezpečí, že výchova k říšské myšlence vyústí k výchově občanské nauky, jak byla poskytována v bývalém česko-slovenském státě. V současné době se pracuje na tom, aby byl z říšské myšlenky učiněn základ vyučování ve všech vyučovacích předmětech. To si vyžaduje přepracování učebních plánů, před jejichž uskutečněním nejprve musí být položena zásadní otázka, do jaké míry může být ve výuce zdůrazňována příslušnost k vlasti, k českému národu. To je otázka, která by musela být rozhodnuta politickými místy.“

Také v Kuratoriu zůstala výchova k říšské myšlence doposud stejně tak málo „vyřešeným problémem“. Původním cílem při založení Kuratoria nebylo vytvořit jakési hnutí české mládeže. Česká mládež a širší veřejnost musely nejprve, jak se rozpoznalo v rozhodujících politických německých kruzích, být získány pro Kuratorium naprosto nepolitickým cestami. Organizační formy Kuratoria nesměly připomínat strukturu nějaké „jednotné organizace“ německé státní mládeže. „Při příslovečné skepsi české veřejnosti vůči každému německému opatření, které zásadně zasahuje do politického, národovského a osobního života Čechů a které má dle jejich názoru sloužit vyloženě ke ,germanizaci českého národa´, by jiná ,propaganda´ vytvořila jednomyslně odmítavou jednotnou frontu, která by nebyla v zájmu říšské politiky v Čechách a na Moravě a ani v zájmu válečného potenciálu, vykonávaného Čechy“, vysvětloval Jacobi důvody, pro které nebyl v první fázi budování Kuratoria kladen důraz na odpovídající „duchovní výchovu“ mladých Čechů. V létě resp. na podzim 1943 bylo Kuratorium po organizační stránce do určité míry dobudováno a mohlo být takto postupně podchyceno asi 250.000 českých mladých lidí, ale po ideologické stránce vykazovalo určitý „mlhavý charakter jakéhosi hnutí, směřovaného na německém ideologickém základě“.

Ve výcvikových a školících táborech Kuratoria se pod německým vedením čeští funkcionáři, tj. okresní pověřenci a instruktoři, z velké části zasazovali o tuto „výchovu k říšské myšlence“. Walter Jacobi si ve své zprávě adresované K. H. Frankovi všímá skutečnosti, že čím více se tito čeští funkcionáři prostřednictvím německého tisku a nacionálněsocialistických příruček seznamovali s určitým ideologickým základem, tím více postupně dospívali k názoru, že duchovní výchova mládeže v rámci Kuratoria je stále „velmi mlhavou věcí“. Jasný byl sice cíl – vést českou mládež k říšskému smýšlení, ale toto jimi přednášené „říšské uvědomění není samo o sobě žádnou myšlenkou, která by jako světonázorový podklad české mládeže ji také dostatečně vnitřně dokázala vázat na Říši“. Mnoho motivovaných českých funkcionářů se prostřednictvím vlastního studia a v rámci táborového školení konfrontovalo s podstatou nacionálněsocialistické ideologie, přičemž tito naráželi pochopitelně i na okruhová témata jako „rasa“ a „národovství“ apod.

Školení instruktorů Kuratoria. (Foto: archiv LB)

V Kuratoriu se postupem času začíná prosazovat nový ideologický základ výchovy, který nabývá formu jakéhosi „českého nacionalismu vázaného na Říši“. Jde vlastně o rozvinutí myšlenky doc. dr. Josefa Klimenta, prezidenta Nejvyššího správního soudu a blízkého spolupracovníka státního prezidenta dr. Emila Háchy, který kdysi před ministrem Emanuelem Moravcem formuloval větu, vyjadřující podstatu tohoto českého „říšského nacionalismu“: „Zdravý český národ v silné Velkoněmecké říši.“ Někteří funkcionáři Kuratoria, kteří zastávali tuto „nacionální tezi“, se snažili Klimenta pro Kuratorium i získat. Toto „národní smýšlení“ razil v Kuratoriu jeho generální referent dr. František Teuner. Ale i samotný předseda Kuratoria Emanuel Moravec formuloval tento druh českého nacionalismu na zahraniční tiskové konferenci, která se 10. března 1944 konala v Berlíně: „Také česká mládež zasáhla do politického dění. Kuratorium pro výchovu české mládeže sjednocuje dnes mimo školu pod svým vedením asi půl miliónu chlapců a přes 100.000 dívek ve věku od desíti do osmnácti let. Tato organizace české mládeže se vrátila k odkazu našich předků. Je tak nacionalistická, jako česká mládež v období republiky nikdy nebyla, je věrná české písni, věrná českým krojům a zvykům a hlásá bratrství s velkým německým národem.“ Tato Moravcova slova se však nikdy neobjevila v českém tisku.

Německá místa se na tuto formu „českého proříšského nacionalismu“ dívala s určitými rozpaky. Právě velký důraz na vyzdvihování národních prvků dokázal do určité míry rozbít počáteční rezervovanost a skepsi české veřejnosti vůči činnosti Kuratoria, což mohlo být hodnoceno jako jednoznačně pozitivní efekt. Na druhou stranu se německá místa obávala, aby se tento nový český nacionalismus nestal opět působištěm šovinistického, tj. principiálně protiněmeckého smýšlení. Vzniklo dilema, jak si českou mládež účinně duchovně získat, ale přitom nedávat prostor k vytváření působiště tradičního českého protiněmeckého šovinismu. Inspirací se podle úsudku Waltera Jacobiho, který otázku „duchovní výchovy“ v Kuratoriu hodnotil za Sicherheitsdienst, mohl stát referát s názvem „Nový životní styl české mládeže“, vypracovaný vedoucím pracovní skupiny Kuratoria pro oblast duchovní výchovy, Janem N. Pipotou. V německém překladu tohoto textu, který Jacobi zaslal Frankovi, stálo o principech nového českého národního uvědomění toto:

„Třetí zásadou naší nové víry a našeho nového způsobu života je láska k národu, k vlasti a k opravdovým národním zvykům… Můžeme být hrdi na náš lid a na naši otčinu… Čechy a Morava jsou společnou otčinou pro Čechy a stejně jako pro Němce. Němci, kteří se zde narodili a vyrostli, mají naši otčinu stejně tak rádi jako my Češi a máme stejné přání, abychom vytvářeli jeden z nejdokonalejších faktorů naší Říše. V Čechách a na Moravě může a musí být Čechům a Němcům zajištěna společná šťastná a spokojená budoucnost. Musíme si být vědomi našich závazků, které nám ukládají velké dějiny vlasti, vybudované slavnými činy a jednotlivou prací milionů našich českých a německých předků. Pohled do minulosti nás naplňuje hrdostí. Spoluprací Čechů a Němců vzniklo celé naše kulturní bohatství. Češi a Němci v minulosti nežili vedle sebe chladně a jako navzájem si cizí, nýbrž navazovali mezi sebou přirozené, příbuzenské vztahy. O tom svědčí řada německých jmen u Čechů a česká jména mezi Němci. Mnoho blízkých příbuzných našich českých kamarádů dnes bojuje jako vojáci na obranu Evropy. Deset staletí společného života s Němci ve společné otčině z nás vytvářejí nový národ, vytrvalý, pracovitý duchovně na vysoké úrovni. Z hlediska původu krve a podle charakteru stejně jako našeho způsobu života nemáme už nic společného s ostatními slovanskými národy východu a Balkánu. Čech a Polák jsou si navzájem cizí. Příbuzný jazyk není schopen rozdílnost krve přehlušit. Zato ale se ale Čech od Němce – pokud nemluví – sotva dá rozlišit. Lišíme se pouze jazykem. Životní způsob a způsob myšlení stoj stejné… Zlí jazykové si vyprávějí, že máme být v Říši odnárodněni. Naopak! Česká mládež pěstuje na nejvyšším stupni cit pro své opravdové národní bohatství. Toto národní bohatství spočívá našich národních písních, v našem národním kroji, v naších národních tancích, národních pořekadlech, zvycích, stejně jako v celých našich obyčejích“.

Ale i ostatní použitá slovní zásoba v tomto článku by podle úsudku Waltera Jacobiho mohla pocházet z nějaké školící příručky pro práci s německou mládeží, a citoval pojmy, které se vyskytovaly v Pipotově textu: „Nový životní styl – hnutí nové české mládeže – národní život – revoluční a živoucí skutečnost – rasová hrdost – zachování naší rasy, naší evropské krve – árijský původ – láska k národu – život v harmonii těla, duše a charakteru – hnutí mládeže – národ a otčina – opravdový národní poklad – silná a tvrdá generace – čistí a věrní naším ideálům – vůdcovský princip – rozkázat znamená uposlechnout – žádný úřad nýbrž hnutí – buďme naplněni vnitřním vojáctvím“.

Jacobi se domníval, že tím, že Pipota podtrhl společnou dějinnou cestu a společný osud Čechů a Němců, vnitřní vzájemné vnitřní kulturní oplodňování a obohacování obou národů, způsob života a způsob myšlení a „především stejné pokrevní dědictví v německém a českém národě“, vystihl v podstatě zásadní opěrný bod, na kterém lze stavět konstruktivní české národní uvědomění, jež zároveň tímto způsobem bude schopno neutralizovat onen český šovinismus. Vedoucí pražské úřadovny SD podtrhl také onen princip – „Lišíme se jen jazykem!“ – a okomentoval jej: „Tato věta Pipoty poskytuje dle zdejšího názoru (tj. dle mínění SD – pozn. autora) možnost, jak nalézt,program´ dalšího duchovního směrování a duševního ovlivňování české mládeže v Kuratoriu, který musí vypracovat německá strana a přednášet česká strana, a kompenzovat tak … nebezpečí z české strany propagovaného ,českého nacionalismu vázaného na Říši´.“

Jacobi dále předkládá ve své zprávě Frankovi doslovný text stanoviska jednoho německého táborového vedoucího v Kuratoriu, který je sudetským Němcem a ovládá naprosto český jazyk a u příslušníků Kuratoria, kteří procházeli tamějším táborovým výcvikem, se těšil uznání jako vedoucí a kamarád. S tímto stanoviskem se podle Jacobiho může shodnout Sicherheitsdienst, protože podobně znějící zprávy podávali němečtí spolupracovníci Kuratoria v celém Protektorátu.

Počátkem roku 1944 prodělávalo Kuratorium pro výchovu mládeže fázi, kdy bylo potřeba rozhodnout, jakou cestou se vydá „duchovní výchova“ péče o mladou českou generaci. Momentální krize dala podnět především německým vedoucím táborů Kuratoria, aby ústně a písemně „poukázali na povážlivé jevy, které se týkají momentálního stavu práce Kuratoria“. Tito vedoucí Hitler-Jugend a SS byli názoru, že jsou povoláni k těmto jevům podat stanovisko hlavně proto, že v jejich táborech se čeští spolupracovníci bavili o těchto problémech otevřeněji, zatímco přímo s vedením Kuratoria tyto otázky nejsou tematizovány. Paradoxně chovali tito Češi zjevně větší důvěru vůči německým spolupracovníkům než vůči samotnému vedení Kuratoria. V jedné takové reprezentativní zprávě, kterou Frankovi citoval Jacobi, se uvádělo, že hrozí nebezpečí, že Kuratorium brzy ve svém vývoji ztratí dynamiku a zájem veřejnosti a především zájem mládeže samotné a mohlo by pak „jít podobnou cestou do bezvýznamnosti, jakou už šla Vlajka nebo Národní souručenství“, pokud se ovšem neučiní patřičné změny: „Důvody k tomuto vývoji spočívají v politických nejasnostech a ve způsobu práce, který z toho vzniká. Základní otázkou přirozeně je, zda bude odvaha započít s vážnou výchovnou prací“, nebo zda vše bude ponechánu běžnému automatickému chodu. Autor kritizoval, že se úplně přechází vážná výchovná práce v Kuratoriu. „Doposud se obětovaly hekatomby pracovní síly a peněz pro veřejné mínění a propagandu, ale na samotnou mládež se výchovně myslelo nejméně. Jedna akce následuje za druhou. Všechny problémy se řeší najednou, přičemž se většinou nedostává jejich upřímného provedení. Musí právě něco vzniknout, aby vznikl rozruch. Jak to ale vypadá uvnitř, je jiná otázka. V počátcích práce (Kuratoria – pozn. autora) byla tato metoda na místě a nutná, ale nyní, kdy by se mělo jít o něco hlouběji, aby se v mládeži dosáhlo opravdového účinku, se ukazuje, že se doposud nikdy na to nemyslelo“ a že se tímto způsobem podařilo zklamat české idealisty. Autor kritizoval dále, že „této přičinlivé mládežnické propagandě chybí upřímný fundament“. Podle jeho názoru bylo lze získat mladé Čechy pouze tím, že se bude správně směřovat jejich zájem na otázky, které je skutečně oslovují. A tím bylo podle autora, a tedy i dle stanoviska Sicherheitsdienstu, „1. zachování českého národa“ a „2. napojení na vývoj ve všech oblastech“. Proto je třeba aktivní síly v Kuratoriu a v české mládeži vůbec oslovit těmito otázkami, protože pokud budou tyto motivy ponechány ladem, mohly by se samy pak ubírat „nekontrolovatelnými cestami“. Ve zprávě německého spolupracovníka Kuratoria se následně uvádí:

„Jmenované otázky poskytují základ pro myšlenku a program české mládeže:

1. nacionalismus vázaný na Říši
2. proražení rasově hodnotných (rasová myšlenka)
3. obnovení sociální struktury národa (socialismus)
4. zvýšení výkonnosti ve všech profesních a kulturních odvětvích

Tyto problémy mladé Čechy vždy uchvátí. Všechno ostatní je prázdné mluvení, které rychle zakrní, protože nikdy neosloví jádro věci. V tom také spočívá klíč ke každému dalšímu hlubšímu politickému působení ve všech oblastech života. Záleží na nás, zda tyto myšlenkové pochody povedeme správnými cestami a zda necháme na mladé Čechy působit všechnu naší dynamickou potenci všech výdobytků na politickém, duchovním, vědeckém a technickém poli. Zdravá a hodnotná část (Čechů – pozn. autora) tím bude oslovena. Pak se také neškodně odreaguje malicherný šovinistický nacionalismus …“

Tento koncept českého „národního uvědomění“, stavějící také na uvědomění rasovém a na principu českého nacionálního socialismu, se jevil z hlediska Sicherheitsdienstu jako jediná schůdná cesta výchovy české mládeže. A o budoucnosti českého národa v „Nové Evropě“ měl Walter Jacobi také jasnou představu:

 „Až bude dosaženo vítězství, pak umožní pracovní možnosti a možnosti vzestupu, které Říše bude nabízet v celé Evropě mladým českým generacím, ústup nacionálních nebo dokonce šovinistických tendencí ve prospěch sociálních přání. Neboť sociální program nacionalismu je jeden z nejsilnějších propagujících prostředků Říše pro ,výkonný a pracovitý český národ´. Dle zdejšího zvážení to bude pouze otázkou velkorysé německé organizace, abychom splnili Čechům jejich sociální přání a poskytli jim ve všech oblastech života možnosti k vzestupu a výdělečné činnosti ve Velkoněmeckém prostoru.“

(Z připravovaného knižního titulu, který tento rok vyjde v nakladatelství guidemedia etc.)