 |
| Oficiální představitelé vyhnaných sudetských Němců se českému národu za bezpráví omluvili v minulosti již opa- kovaně. Hans-Christoph Seebohm tak učinil jako mluvčí SL již v roce 1963. (Foto: Wikipedia) |
Není pochyb, že se pražský premiér ukázal v mnichovském Maximilianeu z té sympatické stránky. Nazval vyhnání vyhnáním a ne jako jiní představitelé jeho politické třídy, kteří tento masový zločin bagatelizovali jako „odsun". To je znamení upřímnosti. Nečas hovořil téměř láskyplně o „ctěných krajanech a bývalých spoluobčanech". A řekl větu, která byla ve zveřejněném hodnocení vykládána okamžitě jako omluva za hanebné činy spáchané na těchto krajanech: „Litujeme, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny.“
Tak to doslova stojí v Německo-české deklaraci z roku 1997, podepsané tehdejšími předsedy vlády Helmutem Kohlem a Václavem Klausem. Nečas toto prohlášení znovu potvrdil. V parlamentu spolkové země, která adoptovala vyhnance z Čech, Moravy a Slezska jako svůj „čtvrtý kmen". Gesto hosta z Prahy si zaslouží povšimnutí.
Nečas ovšem bod č.3 této deklarace neocitoval v plném rozsahu. Citovaná pasáž totiž zachází ještě dále: „Česká strana lituje zejména excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i tehdy platnými právními normami, a lituje kromě toho, že na základě zákona č. 115 ze dne 8. května 1946 bylo umožněno nepovažovat tyto excesy za nezákonné a že v důsledku toho tyto činy nebyly potrestány.“
Vnucuje se otázka: Proč toto vynechání? Proč toto zřejmé couvnutí za prohlášení, které je díky ambivalentnímu charakteru („litování“ není synonymum pro slovo omluva) kontroverzním? Tzv. zákon, který oprošťuje od potrestání, na který se naráží v bodě 3, vytváří se stejně tak nezrušenými Benešovými dekrety hlavní bariéry pro dobré sousedství, založené na morálních principech - navzdory příslušnosti České republiky ke „společenství hodnot“ EU. Na každém Sudetoněmeckém dnu se to tematizuje.
K oběma komplexům se Nečas ve své dějepisné přednášce nevyjádřil. Je zjevně uvězněn ve státní pražské doktríně: Ten, kdo se dotkne, i když jen opatrně, (bezprávních) dekretů a zákonů Benešovy éry, zpochybňuje poválečné uspořádání. Kníže Karel Schwarzenberg, Nečasův ministr zahraničních věcí, si to trpce okusil během prezidentského volebního boje.
Václav Klaus, nyní odstoupivší hlava státu, podle názoru „Hospodářských novin" reagoval na mnichovský projev svého bývalého stranického kolegy z Občanské demokratické strany (ODS), jako by se německý Wehrmacht chystal právě překročit české hranice. „Šokující“ a „tragické", tímto slovníkem ohodnotil Hrad vystoupení premiéra. Přitom Nečas, jehož vláda se doposud vyznamenala především jen nehodami, maléry a problémy a stále se potácí na okraji propasti, neopustil mainstream české politiky. Dal srozumitelně najevo, že dřívější vlastnické poměry nemohou být obnoveny. Poukázal také pouze na prohlášení pražské vlády z léta 2005, které skutečně obsahovalo omluvu, ale pouze s omezením na činy bezpráví spáchané na německých oponentech nacionálního socialismu z českých zemí.
„Rubikon Benešových dekretů nepřekročil ani Nečas", usoudily noviny „Frankfurter Allgemeine“. Je tomu tak. Nicméně se musí Česká republika, která našla v osobě Miloše Zemana nového prezidenta, jenž ve volebním boji rozdmýchával obavy z bývalých spoluobčanů, dát měřit podle jiných států bývalého východního bloku. V pobaltských zemích, v Maďarsku, a dokonce i v Srbsku se o tématu restitucí diskutuje mnohem uvolněněji. Částečně se už z hlediska pozvání k návratu, nebo z hlediska náhrady, někam pokročilo. Česká republika zaostává ve všem pozadu. A trápí ji, opatrně řečeno, nečisté svědomí.
To platí také pro velkou část jejích sdělovacích prostředků. Česko, napsaly např. jinak dobře informované konzervativní „Lidové noviny“, zašlo projevem Petra Nečase na hranici možností. Teď je prý na „našich bývalých spoluobčanech, aby odsunuli led stranou". To by mohlo proběhnout formou omluvy sudetských Němců za to, že mnoho z nich kolaborovalo s nacistickým režimem a přispělo k rozbití demokratického Československa. Ve stejném stylu psalo levicové „Právo".
Letmý pohled do archivů, milí kolegové nad Vltavou, ve věku internetu snadno proveditelný, by postačil, abyste se dozvěděli, že k těmto prohlášením došlo už dávno. Mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt požádal na jaře roku 2002, tenkrát ještě ve funkci spolkového předsedy Sudetoněmeckého krajanského sdružení, v pražské televizi český národ o odpuštění, řekl, že také sudetští Němci byli vinni, „a na tom není co přikrášlovat a relativizovat". Posselt nebyl ani zdaleka prvním. „Konkrétně prohlásilo Sudetoněmecké krajanské sdružení již před desítkami let, že odsuzuje okupaci česky obydlených území Čech, Moravy a Slezska Němci a zřízení Protektorátu Čechy a Morava jako protiprávní porušení práva na sebeurčení Čechů", prohlásil tehdejší mluvčí Franz Neubauer na Sudetoněmeckém dnu v roce 1994 v Norimberku. A ještě před epochálním evropským převratem v roce 1989, uprostřed Studené války, se vyskytovaly takovéto hlasy ze sudetoněmecké strany. Jen nebyly českými médii publikovány. Např. přiznání mluvčího SL Hanse-Christopha Seebohma na Sudetoněmeckém dnu ve Stuttgartu v roce 1963: „Musíme se společně vypořádat s minulostí ve vzájemném porozumění a odpuštění. Musíme ji překonat skutky, ne slovy. To jediné je cesta do budoucnosti. I když my sudetští Němci jsme zcela nevinni za zřízení říšského Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 a za zločiny spáchané na českém národě během jeho existence, chtěl bych jako legitimní mluvčí sudetských Němců mimo jejich domov vyznat, že žádám jako Němec a jako sudetský Němec český národ v křesťanském duchu o odpuštění za jemu tehdy způsobené bezpráví, aby ze vzájemného odpuštění mohl vyrůst základ pro usmíření národů."
Jak už bylo řečeno: To bylo v roce 1963. Žádná sudetoněmecká instituce a také žádné grémium Sudetoněmeckého krajanského sdružení nikdy tento výrok nezpochybnilo. Platí princip naděje, že dialog s Prahou pokročí vpřed - a jednoho dne povede k výsledku, který si potom zaslouží atribut "historický". Ještě nejsme tak daleko.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 14. března 2013.
