Eleonora Bolter-Schwella
Mé zkušenosti ukázaly, že velká část našeho obyvatelstva si s označením „Sutetenland“ neví rady. A kromě toho se nerozlišuje mezi „uprchlíkem“ a „vyhnancem“.
Před nějakou dobou jsem během jízdy vlakem poznala dámu, která se intenzivně zabývala svými vlastními kresbami. Protože jsem tušila, že se jednalo o předlohy k háčkování a paličkování, dovolila jsem si na ni obrátit s touto otázkou. Z její vysvětlující odpovědi, která byla vyslovena v bezvadné němčině, ovšem s lehce tvrdým akcentem, jsem se domnívala, že mohu vyvodit, že má spolucestující pochází z východních území. Odpověděla kladně, že se nenarodila v Německu, ale že už za svého mládí se přistěhovala ze Sedmihradska (Rumunsko), a stejně tak se i ona zeptala na můj původ. Když zaslechla slovo „Sudetenland“, omluvila se za svou neznalost, ale o nějaké zemi s takovýmto názvem doposud prý ještě nikdy neslyšela, stejně tak o nějakém vyhnání sudetských Němců.
Téměř stejnou zkušenost jsem získala již před několika lety, když jsem během jednoho rozhovoru se skupinou mladších lidí byla dotazována, odkudpak pocházím, protože mluvím čistou němčinou a ne v žádném zdejším dialektu? Ani tenkrát neznal nikdo ani Sudetenland, ani Slezsko, a ti lidé byli překvapeni, že ovládám německý jazyk. Ptali se mne, jakou řečí se v tomhle Sudetenlandu vlastně mluvilo?
Abychom uvedli ještě další příklad pro tuto všeobecnou neznalost, povyprávím o jednom telefonickém rozhovoru s jedním zhruba sedmnáctiletým žákem. Abych se ujistila, že jsem se svým telefonátem opravdu na správné adrese, zeptala jsem se nejprve syna, zda se u jeho rodičů jedná o rodinu W. a zda tato rodina pochází ze Sudetenlandu. „Sudetenland? Co to je? To jsem ještě nikdy neslyšel.“
Je smutné a zároveň budící strach, že většina ještě žijící generace vyhnaných nepřibližuje svým potomkům svou vlast ani formou vyprávění, nebudí jejich zájem o tuto krásnu zem a neinformuje je především o historickém a politickém pozadí. Už proto, že se ve školách tomuto tématu nevěnují, je o to více důležité, aby doboví svědci předávali své vědění, pokud už ne písemně, přeci alespoň ústní formou. Mnoho času už nám nezbývá. Vezmeme si vzpomínky spolu do hrobu. Pak už nebude vědět nikdo, že kdysi existoval Sudetenland!
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 11. dubna 2013.
