Manfred Maurer
To doposud činily pouze země jako Rakousko a Německo při odškodňování obětí nacismu: samy se obracely na potencionální příjemce „válečné nápravy“ a aktivně poskytovaly podporu při odvíjení procesů. Srbsko tak nyní činí v případě po Druhé světové válce vyvlastněných a vyhnaných dunajských Švábů. Tím se tato země vyjímá z masy oněch států východní Evropy, jež se doposud neuměly rozhodnout, že se důstojně postaví k tomuto masovému zločinu spáchanému na Starorakušanech.
V Česku sudetští Němci právě museli ve volebním boji posloužit za zlé strašidlo. A hlavním představitelem státu se stal onen kandidát, jenž považuje vyhnání za tak dobrou věc, že jej už jednou doporučil Izraeli pro zacházení s Palestinci.
Česko by si ze Srbska mělo nejen vzít příklad, nýbrž – aby se to dávání za příklad trochu usnadnilo – by si tento případ mělo pěkně prohlédnout zblízka. Neboť obava, že by zrušení Benešových dekretů a odpovídající restituční legislativa vedly k masovému návalu vyhnanců, je zjevně bezdůvodná. Počet žádostí, které od podzimu v Rakousku podali dunajští Švábové, se pohybuje v rozmezí několika málo tuctů. Číslo je každopádně tak nepatrné, že sama srbská vláda, která by to všechno samozřejmě také chtěla prezentovat Evropské unii jako vydařenou akci, usiluje o další žadatele.
Důvodem pro zdrženlivost osob oprávněných k nároku jsou samozřejmě byrokratické nepříjemnosti a obtíže při shánění nutných dokumentů. Krom toho většina z těch, kteří v roce 1945 zažili vyvlastnění a vyhnání jako dospělí na vlastním těle, již není naživu. Stejně tak dědicové, oprávněni k nárokování, už nemají tento bezprostřední vztah ke staré vlasti a nevěděli by, co si s nějakou středně hodnotnou nemovitostí v nějaké srbské vesnici počít. A když je pak ještě nejisté, zda časové a finanční náklady budou mít nějaký rozumný poměr k očekávanému výnosu, bude zdrženlivost o to větší.
Mnozí dunajští Švábové beztak chtějí v první řadě morální rehabilitaci a vůbec ne až tak své vlastnictví, ztracené před téměř sedmi desetiletími. U sudetských Němců tomu bude sotva jinak. Což ale nic nemění na tom, že by jim nemělo být alespoň uznáno právo na pozdní spravedlnost, tak jak to učinilo Srbsko.
Srbský restituční zákon učinil konec se všemi lacinými argumenty, kterými si proti navrácení majetku opakovaně posluhují nejen čeští politici. Opakovaně se uvádí, že odstraněním starého bezpráví nesmí vznikat bezpráví nové. A to už mají mnozí politikové v hlavě obrázek staré české stařenky, kterou zlý sudetský Němec chce chladnokrevně vyhazovat ze svého restituovaného domu. To po Češích nechce požadovat nikdo, a tak se nepožaduje vůbec nic. V srbském restitučním zákoně k tomu existují články 10 a 20, ve kterých jsou ustanoveny zásady ochrany nabývatele a práva nájemců, respektive nájemníků. Následkem toho nesmějí být restitučním zákonem poškozena práva vlastníka, který nabyl majetku po zestátnění. Totiž: V tomto případě není žádná naturální restituce, nýbrž odškodnění státem. Pro nájemce restituovaných nemovitostí je přesně upraveno další trvání uživatelských práv a dokonce i ochrana před zvyšováním nájemného.
Pokud uvážíme, že v Česku – a nezapomínejme, že i na Slovensku – stát ještě disponuje značnou částí vyvlastněného majetku, měla by být i v případě o něco většího zájmu sudetských Němců bez problému možná restituční legislativa, která nebude vytvářet nové bezpráví a také neotřese státem v jeho základech. Jediné co chybí, je politická vůle. Ale proč by se ta měla v Česku vyskytnout, když pan Nečas v Bavorském zemském sněmu sklízí ovace ve stoje už za to nejmenší gesto?
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 14. března 2013.
