Gernot Facius
Německý spolkový prezident se vyjádřil naprosto jasně. Ve svém projevu na ústředním Dnu domoviny v Berlíně odmítl akceptovat vyhnání Němců po konci Druhé světové války jako spravedlivý trest za teroristickou nacistickou nadvládu. I ty nejbrutálnější nacionálněsocialistické zločiny nikoho nezprošťují ze zodpovědnosti za vlastní jednání: „Ne ty, kteří podali Hitlerovi ruku k Mnichovské dohodě a ne účastníky konference v Teheránu, na Jaltě a v Postupimi; ne ty, kteří ve střední a východní Evropě nejprve společně s Němci zbavili práv Židy, poté Němce, a také ne ty, kteří již v exilu celé roky plánovali vyhánění“. Hitlerova zločinecká politika „neulehčuje nikomu, kdo na strašlivé bezpráví odpovídal strašlivým bezprávím“.
Nikoli, německou hlavou státu, která se tak vehementně postavila do cesty běžné (a laciné) tezi o příčině a následku, nebyl Joachim Gauck, aktuální pán domu v berlínském zámku Bellevue. Byl jím - psal se tehdy rok 2003 - sociální demokrat Johannes Rau. Je třeba to připomenout. Poněvadž o deset let později se jedna dějiny opomíjející generace politiků vrací zpět ke lži o bezalternativnosti vyhánění, pokouší se české a polské činy bezpráví ospravedlňovat samotnými usneseními Velké postupimské trojky.
Poslední spolkový prezident, který se dostavil na ústřední slavnostní akt Svazu vyhnanců (BdV), se jmenoval Horst Köhler. Je tomu už sedm let zpět. A od té doby solidarita s východními a sudetskými Němci, respektive s jejich úsilím dosáhnout alespoň morálního uzdravení jizvy vyhnání, dále odumírala; od politiků se dostává pouze mluvených bublin o ach tak zdařilém začlenění někdejších chuďasů (do německé společnosti v poválečném státě - pozn. překl.).
Berlínský historik a publicista Arnulf Baring má pro tento nezájem - nebo řekněme raději: pro tuto ignoranci - hodnověrné vysvětlení. Německá společnost ještě nedokázala stále přijmout ztrátu východních území jako těžkou ztrátu pro německou duši, jako ochuzení a proces scvrkávání. Baring, nositel Evropské Karlovy ceny Sudetoněmeckého krajanského sdružení, to na slavnostním aktu při příležitosti letošního dni vlasti v Berlíně interpretoval jako výraz kolektivního psychického poškození. Které má na vině, že Němci si už nejsou vědomi své hodnoty.
Mohli bychom se domnívat, že to byl snadno vysvětlitelný úsudek. Ale mainstreamovými sdělovacími prostředky, pokud tyto tedy tuto událost vůbec vnímaly, byl emeritovaný profesor okamžitě ofackován. Ty si povšimly především Baringovy poznámky, že zdráhání dnešních Němců pohlížet na sebe jako na „možná nejvýznamnější národ Evropy“ se odráží také v tom, že se zpívá už jenom třetí strofa Deutschlandliedu. „Smí se zpívat ,Deutschland über alles‘?“, ptal se s naivním zděšením list „Die Wielt“. Ano, milí kolegové, to se smí. I když je národní hymnou pouze třetí sloka („Jednota a právo a svoboda“). Ale to jenom na okraj.
To, že prezidentka BdV Erika Steinbachová hned na začátku svého projevu označila demonstrace proti poskytování ubytování zahraničním uprchlíkům, které jsou v německém hlavním městě na denním pořádku, částečně za nesnesitelné a odpudivé, se nehodí do představ kritiků BdV, kteří vyhnanecký svaz difamují od nepaměti jako hromadu zatvrzelých „věčně včerejších“ jedinců - takže se neguje také vyjádření solidarity s aktuálně 45 milióny lidí, kteří museli svou vlast opustit z důvodu války, pronásledování a „etnických čistek“. To, že BdV včlenil osud více než 14 milionů německých vyhnanců a 4 milionů vystěhovalců z bývalých východních provincií, stejně jako z východní a střední Evropy, do angažování se pro lidská práva a práva národnostních skupin, je faktum. Nepodařilo se to ještě proniknout do mnohých hlav.
Samostatný pamětní den německých vyhnanců nestojí v protikladu k tomuto angažmá. Objasňoval by - a zde musíme při vzpomenutí Johannese Raua dát za pravdu Steinbachové -, „že toto největší masové vyhánění národní skupiny nebylo ale žádným spravedlivým trestem za nacionálněsocialistické panství teroru, nýbrž že také toto vyhánění bylo gigantickým bezprávím a už tehdy odporovalo mezinárodnímu právu“.
Ve východních sousedních zemích, vyjma politické třídy udávající tón v Česku a Polsku, se zdá, že se tomuto úsudku vyloženě nebrání. V intelektuálních kruzích jsou beztak už dál. Často hubované Maďarsko zavedlo národní pamětní den vyhnání maďarských Němců, v Německu jsou o tom ještě prudké hádky. Bavorsko a Hesensko se nejprve odvážily provést sólové akce. Politika Orbánovy vlády sice není zcela bez závad, ale přinejmenším má snahu provádět aktivní politiku pro menšiny, stejně také pro národní skupinu Romů. Česká republika má v této otázce ještě co dohánět a také Polsko nedostalo ze strany Evropské rady žádné dobré ohodnocení. Německé veřejné (zveřejněné - v orig. texty psáno dvojsmyslně, pozn. překladatele) mínění, podněcováno byrokraty EU v Bruselu, se zaměřilo na Maďarsko tak tvrdošíjnou kritikou, že již není schopné diferencovaného uvažování.
A na co se téměř vůbec nebere zřetel, je skutečnost, že už i problematické země jako Rumunsko a Srbsko pojaly své bývalé německé spoluobčany do svých odpovídajících národních zákonů o odškodnění. Pouze už jen málo států se vyhýbá své dějinné zodpovědnosti za vyhnání Němců. Patří k nim Česko a Polsko. Pokud na to někdo poukazuje, vrátí se mu to se vší tvrdostí v podobě antirevanšistického obušku. Předseda Slezského krajanského sdružení Rudi Pawelka by o tom sám mohl vyprávět.
Deník „Neue Zürcher Zeitung“, v otázkách východní Evropy stále jeden z nejméně podplatitelných žurnalistických zdrojů, konstatoval - v neposlední řadě vzhledem k pokusům českého prezidenta Miloše Zemana rozšířit své kompetence využitím nejasností v ústavě - nárůst autoritativních tendencí ve východní střední Evropě. To, co tyto země v letech po pádu komunistické nadvlády vykonaly, se nedá dostatečně vysoko ocenit. Ale prý se stále objevují politici, u kterých se projevují obtíže s principem rozdělení moci. List píše, že dějiny by měly přispět k porozumění, ale nesmějí sloužit k tomu, aby se ospravedlňovaly nebo bagatelizovaly demokratické deficity. „Země východní střední Evropy se mají měřit podle nároků, které samy mají. Chtějí být plnohodnotnými členy Evropské unie. Proto musí být také souzeny podle toho, zda se drží pravidel hry.“ Pokud je EU, jak sama zdůrazňuje, společenstvím hodnot, pak existují jasné pravidla hry. To znamená, že členské země se nemají déle zdráhat rozloučení s diskriminujícími dekrety a zákony, jako například s Benešovými dekrety. Právě zde je nedostatek.
Ovšem bylo by nespravedlivé klást tuto mizérii za vinu pouze Praze. Vlády v Berlíně a ve Vídni, naprosto nemluvě o byrokracii Evropské unie, přijaly potvrzení nespravedlivých dekretů českými ústavními orgány převážně bez komentáře. A to je vlastní skandál.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 5. září 2013.
