Česká policie, šetřící v současné době v souvislosli s knižním vydáním Hitlerových projevů, si na začátku roku vyžádala odborné vyjádření k internetovým stránkám „Náš směr“, přičemž cílem tohoto vyjádření mělo být zodpovězení na tyto otázky: 1.) Jak je v materiálech, umístěných na těchto stránkách, „pojímána nacistická rasová nauka“; 2.) Jakým způsobem jsou na stránkách „pojímány zločiny proti lidskosti“ a 3.) „Zda jsou webové stránky Náš směr zaměřeny na čistě historické hodnocení, nebo mají propagační význam i pro současnost a současná hnutí“.
Zpracováním byl pověřen historik Jan B. Uhlíř z Vojenského historického ústavu, který je širší veřejnosti znám také díky spolupráci s Českou televizí a Českým rozhlasem, v jejichž pořadech má možnost často vystupovat. Výsledek své práce odevzdal Uhlíř dne 15. dubna 2013. Nyní, kdy nastala možnost nahlédnout v rámci trestního řízení do odpovídajících spisů, lze s obsahem tohoto "posudku" čtenáře podrobně seznámit. Pokusme se tedy věcně se závěry pana Uhlíře vypořádat.
Citát 1:
Z úsudku Jana B. Uhlíře, že nakladatelství guidemedia etc se soustřeďuje na „vydávání nacistických a neonacistických textů“, vyplývá, že posuzující měl na mysli zřejmě vydávání politicky laděných titulů vycházejíích v době nacionálního socialismu, a stránky „Náš směr“ mají na tuto tvorbu vydavatelství odkazovat. Skutečností ale je, že z celkového počtu dohromady pěti vlastních titulů (zde celková knižní nabídka vlastních titulů tohoto vydavatelství) odpovídají této Uhlířově charakteristice („nacistická literatura“) pouze dvě vydané knihy - „100 dokumentů o vzniku války“ a „Mírové dílo Adolfa Hitlera“, přičemž první titul je otiskem vybraných dokumentů německé úřední Bílé knihy, ovšem s vlastním dobovým spojovacím textem. Knihu „Adolf Hitler. Projevy“ do této kategorie zařadit nelze, jelikož nebyla vydána v inkriminované době a je opatřena novými úvodními texty z roku 2012. Ostatní dva tituly vydané nakladatelstvím v žádném případě nelze charakterizovat jako „nacistickou literaturu“ ("Nezapomenutelná vlast Sudetenland" a "Mnichovská dohoda"). A co je závažnější, žádný z vydaných titulů nelze ani přinejmenším charakterizovat jako „neonacistickou literaturu“.
Je na místě také poznamenat, že velké české vydavatelství „Naše vojsko“ přišlo na knižní trh s mnohem větším počtem titulů, které lze dle kritérií, uplatňovaných Janem B. Uhlířem při zkoumání titulů vydavatelství guidemedia etc, označit za „nacistickou literaturu“. Na nakladatelství „Naše vojsko“ se odkazuje nepřeberné množství českých internetových stránek.
Ke shora uvedenému posouzení z pera Jana B. Uhlíře doplňme, že zmíněné dvě matérie jsou samotnému autorovi dobře známé a důvěrné. V této souvislosti neuškodí ocitovat pasáž z jeho knihy „Protektorát Čechy a Morava v obrazech“ (Praha 2008), jež danou problematiku, tj. publikační činnosti Emanuela Moravce, na kterou Uhlíř naráží v odborném vyjádření, podchytila:
... V posledních válečných měsících vycházely nejvýznamnější Moravcovy úvahy, varující před „londýnskými Židy“ a blížícími se masami bolševiků, buď v Přítomnosti, nebo jako nedělní úvodníky Lidových novin. V roce 1945 jich mezi 7. lednem a 22. dubnem vyšlo 15. Pokusíme-li se hodnotit jejich obsah nezaujatě, nelze alespoň v tomto ohledu Emanueli Moravcovi nepřiznat, že jeho temné prognózy se vyplnily téměř do posledního písmene.
Toto je doslovné hodnocení Moravcových článků Janem B. Uhlířem (str. 524 jmenovaného titulu) (!). Příznačné je, že bezprostředně za tímto z knihy „Protektorát Čechy a Morava v obrazech“ převzatým hodnocením stojí v knize citát z článku Emanuela Moravce. Uhlíř ve své knize uvádí (bezprostředně po předchozím modrém citátu; nekráceno, otečkované proluky v textu se nacházejí v takovéto podobě v Uhlířově knize):
Ve vůbec prvním úvodníku roku 1945 mj. konstatoval: "Londýnští Židé nevědí, co se tu za šest let odehrálo... Slova Jana Masaryka "Pak si to zařídíte po svém" znamenají: Pak si to už zařídí u nás po svém na sto procent bolševici."
Uhlíř po tomto prvním úryvku ocitoval dalších pět textů Emanuela Moravce, aniž by je jakkoliv jinak hodnotil či korigoval! Pouze uvedl, v kterých novinách články vycházely. Jinými slovy: Jan B. Uhlíř nejenže postupoval naprosto stejně jako Náš směr, který přetiskl Moravcovy texty s tím rozdílem, že jich bylo mnohem více a že byly téměř kompletní, co se týče rozsahu. Uhlíř tyto Moravcovy texty navíc ohodnotil pozitivně, když napsal, že Moravcovy „temné prognózy se vyplnily téměř do posledního písmena“. A aby toto Uhlířovo hodnocení Našeho směru pro policejní orgán nabylo ještě větší absurdity, jen připomeňme, že úvodní text k tomuto seriálu jsem vytvářel já sám a právě v něm jsem se odvolával na tuto hodnotící pasáž v knize Jana B. Uhlíře. Ptám se tedy, na co vojenský historik spoléhal - na neinformovanost a neznalost člověka od české policie, který Uhlířovu knihu „Protektorát Čechy a Morava v obrazech“ pravděpodobně nikdy neměl v ruce?
Jak mám pochopit konstatování tohoto vojenského historika v odborném vyjádření vypracovaném pro kriminální policii, ve kterém se uvádí, že přetištění Moravcových článků „bez patřičného uvedení do problematiky je však nanejvýš sporné“, když se já sám v úvodním textu k přetiskovaným Moravcovým článkům na Našem směru odvolávám právě na onu Uhlířovu pasáž v jeho vlastní knize? A tato Uhlířova pasáž hodnotí Moravcovy články v podstatě velmi dobře? Nechce se mi věřit, že by o tom Jan B. Uhlíř nevěděl...
Citát 3:
Zde se Jan B. Uhlíř vyjadřuje k seriálu o rasové nauce, který je dostupný na Našem směru. Historik ocitovanému článku podsouvá, že je „antisemitsky laděný“. Ale německá rasová nauka byla „antisemitsky laděná“, cílem tohoto seriálu bylo českému čtenáři zprostředkovat co možná nejvíce autenticky, co bylo jejím obsahem a co jejím obsahem nebylo. Uhlíř tuto ocitovanou část kapitoly o „mimoevropských rasách“ staví však do celkového kontextu publikační produkce Našeho směru. Tento postup je krajně manipulativní. Tím spíš, když bezprostředně po ocitování takřka parafrazujícího výkladu rasové nauky přechází k tvrzení, že jsem jako autor „názorně předvedl slovní evilibristiku, pokud se týká nacistické rasové nauky“, když jsem v článku "Rasová nauka po česku" napsal:
Citát 4:
Pod uvedené konstatování se mohu kdykoliv podepsat a mohl bych jej doložit desítkami příkladů, které toto mé konstatování opětovně potvrdí. Právě naprosto zkreslený a nepravdivý výklad „rasové nauky“ nejedním českým publicistou a novinářem dneška je nejlepším důkazem mých slov. Dezinterpretace nacionálněsocialistické rasové nauky českou publicistikou a opakovaní lživých stereotypů je skutečně na denním pořádku - uveďme jen nejcharakterističtější případ - zaměňování pojmů „árijský“ a „nordický“ laickou veřejností a s tím související dezinterpretaci nacionálněsocialistického rasového pohledu.
Citát 5:
Uhlíř zavádějícím slovníkem („relativizování počtu mrtvých v Protektorátu“) chce vzbudit nepravdivý dojem, že zde v článcích Našeho směru je nějaký počet obětí 2. světové války zpochybňován. Nikoliv, na Našem směru je opakovaně poukazováno na skutečnost, že etablovaná česká historiografie prožívá až panickou hrůzu z toho, že by se v povědomí širší české veřejnosti více rozšířila fakta o skutečném počtu českých nežidovských mrtvých 2. světové války. Těmto údajům se tito čeští historikové panicky vyhýbají jako čert kříži, protože by odhalily jejich zastírací manévry - po celé poválečné generace sugerovaná čísla, která však zahrnují z naprosté většiny oběti tzv. holocaustu a nikoliv nežidovské oběti války z řad českého národa. Tento zastírací manévr a hra s čísly tvoří jeden ze základních pilířů české poválečné historiografie, jež pomáhají udržovat při životě řadu falešných mýtů. Vyčíslení počtu českých obětí je pro ně nepřekonatelným tabu. Jak pro Jana B. Uhlíře, tak i pro významného českého historika Jana Kuklíka, který napsal předmluvu k citované Uhlířově knize:
... Publikace Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí uvádí, že celkový počet přímých obětí se v českých zemích pohybuje kolem 73.000. Nejméně 6.000 náleželo k romskému etniku. Minimálně 8.237 osob bylo popraveno na území protektorátu. Přibližně 20.000 obětí představují zemřelí v koncentračních táborech, na 8.000 obětí padlo v průběhu národního povstání v květnu 1945. Zaznamenáno bylo rovněž 3.461 obětí nuceného totálního pracovního nasazení. Minimálně 1.000 obětí je z řad antifašistů v pohraničí … a konečně přibližně 2.000 obětí přineslo obyvatelstvo polské a české národnosti na Těšínsku. Zatím nejsou spolehlivě vyčísleny ztráty obyvatelstva způsobené spojeneckým bombardováním v závěru války. Uvádí se, že zahynulo až 12.000 českých i německých obyvatel. S kritickou výhradou k možným duplicitám a pravděpodobnosti vyšších údajů u některých kategorií docházejí autoři publikace k závěru, že nacistická perzekuce v českých zemích si vyžádala minimálně 122.000 lidských životů. Tento údaj je třeba vztáhnout k celkovému počtu československých obětí nacismu. Dlouhá léta je odhadován na 360.000 osob...
Ani několikanásobně opakované přečtení předchozího odstavce čtenáři nepomůže udělat si jasno v tom, kolik Čechů za války zahynulo. Zejména znění první věty při porovnání s větou předposlední jaksi nekoresponduje. Je to zřejmě proto, že autor „pozapomněl“ v první větě uvést, že citované číslo se týká židovských obětí. I historik Kuklík vědomě mlží.
Co se týče uvedených nadpisů celé řady článků, které vyšly na Našem směru a které Uhlíř zahrnul do svého odborného vyjádření - povšimněme si především dvou zásadních skutečností. Předně, autor s články věcně nepolemizuje. A pak: nezapomínejme prosím, že předkládané „odborné vyjádření“ nebylo určeno pro nějaký recenzní článek historického časopisu Vojenského historického ústavu, nýbrž pro policejní orgán, který se v dané tématice (historie, politické souvislosti popisované v článcích) rozhodně nemusí orientovat, nebo skutečně neorientuje, a na základě trestněprávných úvah tento Uhlířův text vyhodnotí a případně z něj vyvodí důsledky. Je neakceptovatelné, aby Jan B. Uhlíř naprosto nepodloženě a nevěcně hodnotil naprosto nezávadnou publicistickou produkci Našeho směru bez jakékoliv polemiky, přičemž by z trestněprávního hlediska na základě jeho tendenčních a nepodložených posudků mohly pro postižené osoby v tom horším případě vyplývat závažné důsledky v souvislosti s předmětem trestního stíhání, kvůli jemuž si policejnín orgán toto vyjádření vyžádal.
Citát 6:
Uvedené Uhlířovo hodnocení stránek Našeho směru jako „nedůvěryhodných“, neboť jejich "snahou není zkoumat dějiny v souvislostech, ale zdůrazňovat především předem pečlivě vybraná témata, jejichž interpretace popř. dezinterpretace je poměrně snadná, neboť česká historiografie má, pokud se týká monografií věnovaných létům 1938-1945, i více než 20 let po listopadu významný a nezanedbatelný dluh“, je jednoduše směšné a na druhé straně nabádá k vážnému zamyšlení.
Uhlíř přiznává, že česká historiografie má k danému období let 1938-1945 „významný a nezanedbatelný dluh“, a to je jedna z mála výpovědí v posudku tohoto vojenského historika, se kterou se naprosto mohu ztotožnit. Ale zde by měl Uhlíř především apelovat na své kolegy, včetně těch z Vojenského historického ústavu, kterým se do této práce z nějakých důvodů zjevně „nechce“, jelikož je pro ně pohodlnější zabývat se „předem pečlivě vybíraným tématy“ (zejména okolnostmi kolem spáchání atentátu na Reinharda Heydricha a jeho genezí, přičemž se jedná o téma těmito českými historiky nejvíce zdůrazňované a co nejvíce precizované, zatímco jiné oblasti jsou přehlíženy a není jim věnována dostatečná pozornost). A to je s podivem, uvážíme-li, kolik je pojednání a článků v českém prostoru na téma let 1938-1945 publikováno! Samozřejmě, že volba témat z jejich strany je v této oblasti velmi selektivní.
Je samozřejmě pravdou, že volba témat na Našem směru je selektivní, ale to je zcela legitimní a běžné u všech internetových portálů. Náš směr není předepsanou učebnicí dějepisu pro střední školy, která by se musela vyváženě věnovat všem tématům 2. světové války. Selektivní výběr nění žádným jevem, na jehož základě by Uhlíř mohl soudit, že naše stránky lze považovat za „nedůvěryhodné“. Musel by pak za nedůvěryhodné označit téměř 90 % podobných, moderními dějinami se zabývajících projektů, které se soustředí přednostně na určitá témata a více méně je prezentují z úhlu subjektivního pohledu. Nevyhýbá se to ani internetové prezentaci Vojenského historického ústavu a článkům, zaměřujícím se na výklad moderních českých dějin, které lze navíc obsahem snadno identifikovat jako tendenční. Například způsob, kterým portál informuje o 75. výročí od podepsání Mnichovské dohody, prozrazuje, jakým směrem se publikační a veřejná činnost VHÚ ubírá. Jenom namátkově: v textech se lze dočíst o „sudetoněmeckém teroru“, nebo už samotný název redakčního článku 75 let od Mnichova: kritické dny republiky i národa prozrazuje šovinistické smýšlení redakce, která očividně nedokáže pochopit, že Československá republika zdaleka „nepatřila“ jednomu národu, nýbrž že český národ tvořil početně pouze její polovinu, a že tedy na Mnichovskou dohodu pohlíželi příslušníci jednotlivých národů republiky velmi různorodě. V článku narážíme na řadu šovinisticky laděných stereotypů včetně nepravd ohledně významu resp. dopadu podepsání samotné Mnichovské dohody, která ve skutečnosti pouze stanovovala technické provedení toho, co již bylo dohodnuto a odsouhlaseno pražskou vládou.
Uhlířova zmínka o tom, že navzdory opakovaným výzvám o spolupráci odmítají čeští historikové s portálem Náš směr spolupracovat, je směšná - pravidelní čtenáři velmi dobře vědí, že podobné výzvy se zde neuvádějí nikdy, pouze v impressum stojí stabilně poznámka o tom, že Náš směr uvítá případné spolupracovníky pro publicistickou činnost - zde tedy máme další skutečně ubohý příklad zlomyslné manipulace ze strany tohoto vojenského historika. Navíc - možná by se sám Uhlíř podivil nad tím, že mne v roce 2010 oslovil jeden z jeho blízkých spolupracovníků (alespoň to takto dotyčná osoba uváděla), se kterým jsem tentýž rok vedl z jeho popudu přinejmenším dvakrát taktéž telefonický hovor. Historik, který se označil za osobu, jež se s panem Uhlířem dobře zná a často byla návštěvníkem jeho pracovny, kde se má nacházet velmi mnoho materiálu týkajícího se Kuratoria pro výchovu mládeže, mi přímo nabízel setkání a případnou spolupráci. Nepřikládal jsem této záležitosti tehdy zas až tak velký význam a záznam mailového kontaktu s tímto pánem se mi dnes již nedochoval, taktéž ani jeho jméno v telefonním seznamu na mém mobilu.
Uhlíř v další části svého odborného vyjádření uvádí, že na Našem směru „současní čeští historikové jsou zde naopak napadáni, znevěrohodnováni a zesměšňováni a nechybí ani donekonečna opakovaná tvrzení o hrubé dezinterpretaci moderních českých dějin, pocházející z dílen profesionálů“. Veškeré výtky na adresu českých historiků jsou na Našem směru pečlivě a věcně podloženy a veškerá kritika se opírá o detailně líčené argumentační body. Dokonce i práce Jana B. Uhlíře byla na Našem směru několikrát komentována, a sice převážně pozitivně, protože jsem jej až do této chvíle považoval za jednoho z novodobých českých historiků, kterým se podařilo oprostit českou historiografii pojednávající o období Protektorátu od doposud tradičního, neodmyslitelného hrubě zabarveného šovinistického průvodního subjektivního hodnocení. Měl jsem Uhlíře vždy za jednho z průkopníků nové, střízlivější a seriózní české historiografie, zaměřující se na období Protektorátu. Uhlířův přínos pro studium zbrojního průmyslu na území Protektorátu a jeho významu pro tehdejší Německo je bezkonkurenční a uznáníhodný. Vždy jsem ale vystavoval kritice Uhlířovo snadno vyvratitelné tvrzení o tom, že český národ by po vítězné válce (z pohledu Německa) čekal „stejně smutný osud jako Poláky a Židy“, nebýt prý toho, že Berlín schopný český národ potřeboval pro výrobu zbraní a nikdo jeho příslušníky nemohl nahradit. Tuto Uhlířovu tezi jsem několikrát vyvracel, na druhou stranu velmi pozitivně jsem hodnotil jiné Uhlířovy poznatky.
V souvislosti s mým článkem Konečné řešení české otázky - konstrukt české poválečné komunistické historiografie je nadále udržován při životě, rozebíraném v práci vyhotovené pro policejní orgán, Jan B. Uhlíř prokazatelně lže, pokud tvrdí, že v něm zpochybňuji obsah „proslulého“ Heydrichova projevu z 2. října 1942. Tento otřesný příklad lži a manipulace Janem B. Uhlířem si tedy detailně rozeberme. (Vzhledem k tomu, že tento článek je na Našem směru v původní podobě nadále dostupný, může si čtenář učinit svůj vlastní názor.)
Autor Jan B. Uhlíř o mém postoji k tomuto Heydrichovu projevu tvrdí, že „Lukáš Beer se, aniž by doložil proč, domnívá, že jde o produkt mystifikace marxistické historiografie, který jako instrument používají současní čeští historikové; PhDr. Michala Frankla, PhD neváháv této souvislosti Beer označit za ,židovského historika‘“. Musím se přiznat, že uvedenou Uhlířovu větu jsem si musel přečíst několikrát po sobě, protože jsem jednoduše nebyl schopen uvěřit, že tento - mnou doposud v relativní úctě chovaný - vojenský historik je vůbec schopen vyplodit takvouto lživou, nezdráhám se použíti slova sprostou, manipulační lež.
Objasněme si proč. Článek vychází totiž ze studie židovského historika Michala Frankla samotného, který o této mystifikaci prostřednictvím komunistické historiografie napsal odbornou práci, ze které je v textu citováno. Michal Frankl uvádí, že spojování nacionálněsocialistického „konečného řešení židovské otázky“ s domnělým „konečným řešením české otázky“ sloužilo až do konce 80. let minulého století oficiální české historiografii jako dominující interpretační vzor pro výkladové zpracování období Protektorátu. Bezpochyby existovaly nejrůznější, často ne příliš konkrétní plány na „poněmčení“, resp. „zpětné poněmčení“ českomoravského prostoru, které se měly realizovat v mírovém období po vítězné válce. „Židovská otázka“, spojená s celým evropským kontinentem, však ani v nejmenším nesouvisela s nacionálněsocialistickou otázkou řešení etnického a rasového uspořádání českomoravského prostoru. Tyto závěry činí Michal Frankl ve své práci, kterou v článku z převážné části cituji. (Frankl, Michal: Die Endlösung der Judenfrage, in: Geschichtsschreibung zu den böhmischen Ländern im 20. Jahrhundert, Herausgegeben von Christiane Brenner, K. Erich Franzen, Peter Haslinger und Robert Luft, Collegium Carolinum, München 2006). Pramen v textu mnou není uveden záměrně, protože tento článek bude v mírně obměněné podobě součástí nové knihy „Hitlerovi Češi“, která vyjde letos v prosinci a z tohoto důvodu je jako zdroj uvedena až v bibliografii ještě nevydané knihy.
V článku neoznačuji za „produkt mystifikace marxistické historiografie“ samotný Heydrichův projev resp. závěry, které v nich činil, ale svými slovy tak popisuji tyto shodné poznatky, ke kterým ve své práci dospěl Michal Frankl o způsobu nahlížení komunistické historiografie na počty obětí Protektorátu. Uhlíř zde tedy vědomě lže a zcela obrací souvislost, ve které zde historika Frankla jmenuji. Záměrně v článku uvádím, že jde o „židovského historika“, nikoliv však z důvodu, který Uhlíř podsouvá nic netušícímu policejnímu orgánu, pro kterého bylo toto odborné vyjádření zhotoveno, nýbrž proto, že v článku se jinde uvádí, že čeští historikové židovského původu se v dobách komunistické diktatury mohli omezeně věnovat studiu počtu čistě židovských obětí na území Čech a Moravy a Frankl to ve své práci (viz zdroj nahoře) precizně popisuje. I on jako historik židovského původu tyto zkušenosti ve své studii právě potvrzuje.
Řekl bych, že tato část Uhlířova „posudku“ na Náš směr vykazuje naprosto nejkřiklavější případ tendenčnosti a zaujatosti celého jeho rozboru, kdy autor dle mého názoru zcela vědomě podsouvá mému textu naprosto jiný význam.
(Dokončení rozboru odborného vyjádření o Našem směru autora Jana B. Uhlíře příště).
